Validita

Validita u testu

Validita testu vypovídá o tom, do jaké míry test skutečně měří to, co tvrdí, že měří. Jinými slovy platnost testu. (Reliabilita naopak znamená spolehlivost a přesnost testu, nepřítomnost chyby při měření).

1. Kriteriální validita

a) Prediktivní validita. Na základě přítomného měření jsem schopen předvídat, co se stane v budoucnu, např. na základě amniocentézy (odběr plodové vody) predikuji: "narodí se chlapeček nebo holčička?"

b) Paralelní (souběžná) validita. Tentýž fenomén otestuji dvěma na sobě nezávislými testy.

c) Retrodiktivní validita. Na základě přítomného měření odhaduji (retrodikuji) nějakou minulou událost. Např. "Jaká byla jeho rodinná situace? Jaký byl jeho prospěch na ZŠ?"


2. Konstruktová validita

a) Konvergentní validita. Míra korelace např. několika symptomů, jejichž kompletní výskyt tvoří diagnózu. Při alexithymii splu navzájem koreluje citová oploštělost, inhibice tělesných pohybů a neschopnost imaginace. Je zvýšená šance, že pokud se objeví jeden z těchto symptomů, nalezneme tu i druhý nebo třetí; vyskytují se častěji pospolu v pomyslném "trsu". Pokud vymyslím nový hypotetický pojem, který hodlám měřit (např. alexithymii), můj test se může ukázat konvergentně validní, bude-li následujícími testy, které vypracoval někdo jiný, potvrzen častý souběžný výskyt citové oploštělosti a neschopnosti imaginace. Jinými slovy, další a další testy na podobná témata potvrdí, že můj hypotetický konstrukt má reálné jádro. Konvergentní validita mého i podobných testů bude stoupat (nebo naopak klesat).

b) Diskriminační validita. Vypovídá o tom, že to, co daný test měří, se dostatečně odlišuje od toho, co už měří jiné testy, aby nedošlo k tomu, že "objevuje" něco, co už je dávno objeveno.

Konstruktová validita tedy vypovídá o tom, jak přesně námi používané pojmy reprezentují měřené proměnné. Jelikož často pracujeme s hypotetickými pojmy (např. agresivita, lakomost), musíme zjistit, 1) zda daný fenomén vůbec existuje (zda nejde o sociální konstrukt, předsudek) a 2) zda je naše metoda ta nejvhodnější, nejpřiléhavější ke zjištění daného fenoménu. K tomu ním orientačně slouží konvergentní validita (a) a diskriminační validita (b), neboli podobnost mezi námi měřenými fenomény s již existujícími a ověřenými metodami a přitom dostatečná odlišnost našeho testu a testů již existujících, abychom "podruhé neobjevovali Ameriku."


3. Validizace daná úvahou (neempirická)

a) Zjevná, "face" validita. Neempiricky podložená platnost nějakého tvrzení na základě "očividnosti" - něco prostě považujeme za "samozřejmé". Takový odhad ("podle oka") však nevylučuje možnost chyby.

b) Pojmová validita. Jsou dané pojmy správně zvolené, přiléhavé? Týkají se ještě vůbec psychologie?

c) Obsahově-extenzivní validita. Pokrývá daný test co do šířky celou problematiku, jíž se zabýváme? Neměříme jen nějaké dílčí spektrum celého fenoménu?


4. Inkrementální validita

Přínosnost naší metody. Jaký nárůst poznání může přinést naše metoda? Obrovská, precizině vykonaná práce může mít nakonec nulovou přidanou hodnotu, protože neobjevuje nic nového. Naopak, malý, rychlý testík se může ukázat jako inkrementálně validní a hojně používaný.



Validita u experimentu

1. Interní (vnitřní) validita

Logická čistota, vnitřní soudržnost, kompaktnost u dobře designovaného výzkumu. Stupeň jistoty, s níž lzde data interpretovat právě tak, jak je interpretujeme, a ne jinak (jistota jednoznačnosti našich tvrzení). Možnost více alternativních vysvětlení narušujě interní validitu výzkumu. U interně validního experimentu, máme jistotu, že závislá proměnná je ovlivňována pouze (námi kontrolovanou) nezávislou proměnou a vnějšími (intervenujícími) proměnnými.

2. Externí (vnější) validita

Míra, s níž můžu výsledky výzkumu rozšířit i do oblastí mimo svůj výzkum. Rozšíření se týká zejména toho, zda mohu výsledky přenést a) na celou populaci (závisí na reprezentativnosti vzorku), b) do jiného prostředí (např z Čech do indonéského pralesa), c) do jiné doby (nadčasovost).

3. Ekologická validita

Bude výsledek experimentu platit i v přirozených podmínkách mimo laboratoř? (Dají se závěry Millgramových experimentů s dozorci a vězni aplikovat i na "realitu"?)

Podle přednášek MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D. (2008-9)

Stanislav Ježek, Martin Vaculík, Václav Wortner: Základní pojmy z metodologie psychologie, Brno, 2006

Validita grafologie

Pan Eduard Jablonský ze Slovenské Grafologické společnosti (www.grafologia.sk) byl tak laskav a přeposlal mi seznam literatury, která se zabývá validitou grafologie:

Crumbaugh, J. C.: Stockholm, E.: Validation of graphoanalysis by graphoanalytic approach to personality. Journal of Personal assessment, 1977, 41, 351-352

Galbraith, D. - Wilson, W.: Reliability of the graphoanalytic approach to handwriting analysis. Perceptual and Motor Skills, 1964, 19, 2, 615 - 618

Lockowandte, O.: La validation de l´ecriture par analyse factorielle, en relation avec les methodes projectives. La Graphologie, 1968, 109

Lorr, M.- Golder, J.: Validation of some handwriting scales against personality inventory scores. American Psychologist, 1948, 3, 262

Neagler, R., C.: A validation study of personality assessement through graphoanalysis. Drury College. International Graphoanalysis Society, 1960

Neter, E. - Ben-Shakhar, G.: The predictive validity of graphological Inferences: A meta-analytical approach personality and individual defferncies, 1989, 10,737 -745

Schwarz, D.: Avalidity study assessing integrity, 1992

Thomas, D.- L.: Validity of graphoanalysis in the assessment of personality characteristics. master tjesis, Colorado State University, 1966

Vestewing, R.: Santee, A.- Moss, M. K.: Validity and student acceptance of graphoanalytic approach to personality. Journal of Personal Assessemnt, 1976, 40, 6, 592 - 598

Wallmer, T.: A necessary correction of a validity research study in handwriting Psychology by D.Kimmel and M. Werheimer, Journal of Projective Techniques and Personality Assessement, 1967, 31,. 2, 70 -71

Kriteria pravdivosti

Psychologická Metodologie

Podle jakých kritérií můžeme nějaké tvrzení považovat za pravdivé?

1) Korespondenční teorie pravdivosti. Tzv. "Shoda věci a faktu". Mé tvrzení koresponduje s tím, co vidím. (Např. "Obloha je modrá.")

2) Odkaz na autoritu. Ve svém tvrzení se odvolávám na konkrétní autoritu, které věřím, např. Jsem-li věřící: Papež Pius XI. řekl, že... Jsem-li učitel: Isaac Newton řekl, že... nebo už Masaryk pravil, že... Pokud mí posluchači sdílejí tutéž důvěru k oné autoritě, nemusím nijak jinak své tvrzení zdůvodňovat, odkaz k autoritě je pro mé publikum zárukou její pravdivosti. Odkaz na autoritu je silným a jednoduchým argumentem. Mnoho učebnic o historii té které novodobé vědy (ne starší než 200 let), snažíc se dodat prastarého zlatavého lesku svému oboru, začíná větou: "Už staří Římané..."



3) Konsensuální kriterium. Jedná se o shodu více odborníků (autorit) na dané téma. Tato několika odborníky sdílená teorie se stává základem tvz. paradigmatu (např. Teorie Velkého třesku) a je pak všeobecně příjmána jako pravdivá. Pokud se na středověkém koncilu shodla většina biskupů, že 'bůh otec, syn a duch jsou jedno', stala se tato teorie všeobecně platnou a pravdivou na základě jejich konsensu (shody). Pokud takto (konsensuálně) vykrystalizuje nějaké paradigma, stává se z něj v podstatě neuvědomělé dogma, které v té či které době rozhoduje o tom, co bude považováno za vědecky přijatelné. To, co příjmáno není, je přehlíženo, tabuizováno, "zametává se pod stůl" - dokud se neobjeví povážlivě velká trhlina ve stávající teorii. Pak dojde ke zhroucení starého paradigmatu a vytvoří se nové. Teorie na okraji zájmu najednou vstoupí do centra dění a stanou se ústřední silou. Tímto způsobem dochází k vývoji v historii vědy, jak o tom pojednává Thomas Samuel Kühn v knize Struktura vědeckých revolucí. Problém je ten, že ti, kteří dané paradigma konstituují (konsensus vědeckých autorit) obvykle sami netuší, že mají obrazně řečeno v nějakém směru "klapky na očích", neboť jsou o své konečné pravdě zcela přesvědčeni (jednají obvykle v dobré víře ve svou "pravdu"). Proto se obvykle "čeká" na někoho, kdo na trhlinu v současném paradigmatu poukáže tak důrazným způsobem, že již nebude moci být "zazáplatována". Obrazně řečeno, trhne oponou. Touto trhlinou vstoupí do myšlení světa celý proud do té doby obávaných a potlačovaných teorií. Otevřou se nové horizonty bádání. Taková úloha není snadná, neboť takový člověk může být lehce konsensuální většinou označen za "heretika" (neboť se s ní neshoduje na nějakém základním dogmatu) a může tím sám sebe vyřadit na okraj společnosti (symbolicky je vlastně "upálen" za živa, či alespoň společensky znemožněn). Něco podobného se stalo ve své době Freudovi, jeho tvrzení o sexuálním životě dětí se zdála v tehdejším společenském klimatu otřesná a nepřijatelná, a mohou se taková někomu zdát doposud. Jedině budoucí vývoj však ukáže pravdivost toho nebo kterého tvrzení. Typickým příkladem konsensuální pravdy je tvrzení, že slunce obíhá okolo země, kteréžto paradigma (ovládající celé mentální klima středověku) vyvrátil teprve Mikuláš Koperník. Z konsensuální shody vycházejí např. učebnice (vynechávající sporné oblasti vědy).

4) Koherenční teorie pravdivosti. (Koherence = soudržnost; zde se týká soudržnosti navzájem provázaných tvrzení, které tvoří nějakou teorii). Tvrzení odvozené dle logických pravidel z jiného již pravdivého tvrzení či axiomu se stává také pravdivé. Např. 1) "Vitamín C zlepšuje imunitu organismu." 2) "Jablko obsahuje vitamín C." Z toho plyne, že 3) "Konzumace jablek pomáhá prevenci proti některým onemocněním". Koherenční teorie pravdivosti je dobře aplikovatelná v matematice či fyzice (exaktních vědách), méně již vpsychologii (humanitní vědy).Slabinou této teorie je možnost, že výchozí axiomy jsou nesprávné, a tudíž celý jinak perfektní logický (koherentní) systém s nimi stojí a padá. (Každá teorie obsahuje řadu ze sebe samé neprokazatelných či nevyvratitelných tvrzení, tvrdí Kurt Gödel. Ty jsou jakousi její nepřiznanou "achillovou patou". To platí i pro zdánlivě jistou a exaktní aritmetiku. "Existence nejistoty je neodstranitelnou součástí matematiky.")

5) Pragmatická teorie pravdy. Jejím autorem je William James. Pravdivé je to, co funguje, co se vyplácí, co se ukáže jako prospěšné. Např. homeopatie - zabírá, přináší účinky? Pokud ano, je její "pravdivost" prokázána. Co astrologie? Pokud "funguje" tisíce let a lidé astrology stále vyhlédavají, z pragmatického hlediska v sobě musí mít cosi "pravdivého". V medicíně se používá řada prostředků, u nichž nevíme "proč fungují", ale víme, "že fungují", což je dostatečný argument pro to, abychom tyto metody používali. Babky kořenářky používaly "pragmaticky vyzkoušených" bylin, u nichž byl mechanismus jejich účinku vysvětlen až po staletích. Cestovatel Alberto Vojtěch Frič žádal po otravě tetanem protilék v podobě indiány vyzkoušeného jedu kurare, západní věda však tento lék neznala, a proto mu nedovolila jeho užití. Frič, který ve dvaceti letech zabil jaguára s nožem v ruce a získal si tak respekt indiánů, umírá v pražské nemocnici, protože se píchnul o rezavý hřebík a lék, který chce použít (kurare), odporuje konsensu přítomných lékařů.
.
6) Karl Raimund Popper: "Pravda je to, co nebylo dosud vyvráceno." Vědecké je dle Poppera pouze takové tvrzení, které může být vyvráceno. Tvrzení "bůh je", není vyvratitelné, tudíž se nejdná o předmět vědy; věda se nemůže vyjadřovat k boží existenci, neboť ji nemůže ani popřít, ani dokázat. Jinak je tomu v případě tvrzení, že "Všechny labuťe jsou bílé." Toto tvrzení je teoreticky vyvratitelné, neboť se může stát, že objevíme černou labuť. Dokud ji však neobjevíme, první věta o bílých labutích platí. Platí do té doby, dokud není vyvrácena. Ačkoliv toto pojetí pravdy je velmi populární a svým způsobem revoluční, je mírně idealistické a ne vždy se podle něho věda ve svém praktickém fungování skutečně řídí. Např. numerologie se může většině vědců zdát tak absurdní a úsměvná disciplína, že ji nebudou považovat za hodna vyvracení. Nikdo se jí prostě nebude zabývat. Jelikož se zatím nikdo zřejmě nepokusil o seriózní vyvrácení numerologie, plyne z toho, že se nejedná o vědeckou disciplínu. Teoreticky by se věda měla řídit tímto Popperovým pojetím pravdy, v praxi však spíše převládá kriterium konsensuální (3) udávané renomovanými a prestižními vědeckými časopisy. (Teprve text, který se dostane až sem, má naději na změnu paradigmatu, pravděpodobně se však právě sem - díky konsensu - spíše nedostane.)

7) Statistické, pravděpodobností kriterium. Pokud vemu jablko a stokrát jej upustím na zem, nejenže bude dosti omlácené, ale stále tím nemohu přesvědčivě dokázat teorii o zemské přitažlivosti, neboť dle statistických kriterií se stále může jednat o náhodu. Statistikou nemohu potvrdit žádnou novou teorii, mohu jí pouze vyvrátit nějakou teorii stávající. Např. presumpce neviny: Nulová hypotéza zní, že každý obžalovaný je považován za nevinného, dokud není prokázán opak, tedy dokud není předveden dostatečný důkaz o jeho vině. Pokud takový důkaz není, neznamená to, že je nevinný, znamená to jen, že nemohu vyvrátit původní nulovou hypotézu o jeho nevině.

Volně podle přednášek z Metodologie MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D. (2008-9)

Vlohy, schopnosti, nadání a genialita

Vlohy


Vlohy jsou vrozené dispozice, které jsou obvykle mnohem rozsáhlejší, než nakolik je v životě rozvineme. Např. narodíme se s perfektními vlohami pro hudební sluch a matematiku, ale díky tomu, že začneme studovat "matfyz" a celý život se věnujeme vyučování matematiky, sice rozvineme své matematické schopnosti na 90%, ale své hudební vlohy jen na 1% (při poslechu hudby v autě cestou na pracoviště). Obecně tedy vlohy dalece přesahují naše konkrétní, využívané schopnosti. Vlohy můžeme obecně rozdělit na:

1. motorické (tělesné dispozice např. pro akrobacii)
2. senzorické (reakce na zrakové podněty, postřeh, hudení sluch)
3. abstraktní (symbolické)
4. sociální (chápání vztahů)

Schopnosti

Schopnosti jsou obecné osobnostní předopklady pro výkon nějaké aktivity. Určují, které vrozené vlohy se nám podařilo v životě rozvinout, ale také jaké jsou meze, maxima našich výkonnů v různých aktivitách (např. v běhu nebo testech inteligence). Mezi schopnosti řadíme např. tvořivost, zcela jistě inteligenci, kognitivní styly a různá specifická nadání. Schopnosti jsou dány částečně geneticky, částečně naší zkušeností a učením, můžeme je tedy rozvíjet, byť ne neomezeně, neboť narážíme na limity našich vloh (vrozených dispozicí). Jde spíše o obecné předopoklady pro různé činnosti, jakési globální výkonnové charakteristiky naší osobnosti.
Např. vysoké EQ nás může disponovat pro mnoho druhů povolání, od psychologie přes pedagogiku až k dovednosti jednat s lidmi a prodat jim nabízený produkt. Je jen na nás, kde naše vysoké EQ budeme chtít "prodat" a zda ho budeme dále rozvíjet.


Nadání

Nadáním rozumíme soubor vloh, které nás činí způsobilými vykonávat určité aktivity kvalitativně lépe než většina populace. Je to něco, v čem přirozeně máme potenciál vyniknout nad své okolí. Tyto vlohy můžeme samozřejmě zcela "promrhat". Můžeme mít nadání např. na tyto speciální schopnosti: matematické, jazykové, pohybové, dramatické, výtvarné, hudební či literární.
Nadané osobnosti se často projevují už od útlého věku brzkým rozvojem jazykových schopností, častým kladením otázek; pronikavým zpochybňováním názorů dospělých, zpochybňováním autorit, kladením otázek "na tělo", netrpělivostí vůči méně chápavým; psaním deníku, zvýšeným smyslem pro obecné blaho; bývají iniciátory a organizátory her a aktivit; mají vyšší zájem o knihy a alternativní zdroje informací (počítače, internet), zajímají se o dění ve společnosti a kultuře, rádi diskutují s dospělými; při hrách jako šachy si vymýšlejí nová, složitější pravidla; mají rozvinutý smysl pro humor; běžné činnosti nebo předměty výuky je nudí, neboť je hravě zvládají.
Mnohdy se však nadané osobnosti projevují od dětství zcela opačně (jako podceňovaní outsideři) a jejich nadání se projeví nečekaně až v pozdějším věku (Albert Einstein, August Rodin). Jiné nadané osobnosti se chovají již od malička extrémně nepřizpůsobivě a ve svém vývoji procházejí náhlými skoky. Některé nadané osobnosti směřují již od malička k úspěchu, jiné se úspěšnými pro svou nepřizpůsobivost nestanou nikdy. Záleží na kombinaci mnoha dalších faktorů, zda vrozená nadání povedou k "prodání" těchto kvalit. Některá nadání se mohou objevit zcela náhle při nečekané situaci nebo zážitku. Najednou zjistíme, že umíme něco, co jsme nikdy předtím nezkoušeli (např. léčitelské schopnosti).


Genialita

Genialitou se rozumí nějaké nadání (soubor vloh), které je statisticky mimořádně nepravděpodobné a překračuje průměr ve všech ohledech. Podle teorií tvořivosti dochází ke zrození génia tak řídce, jelikož se jedná o průsečík obrovského množství kvalit, které se musí vyskytnout zároveň. (Je-li šance, že budete mít IQ nad 150 1 : 100, pak šance, že budete mít takto mimořádně vyvinuté nejen IQ, ale zároveň i hudební sluch, 1 : 10 000 etc.)

Dle Junga je genius jakýmsi zvěstovatelem hodnot, který reaguje na palčivé problémy té které doby, jež jsou obsaženy v kolektivním vědomí lidstva, a génius na ně přináší pronikavou odpověď. Avšak jeho přínos je oceněn obvykle až zpětně, až je lidstvo připravené jeho "příliš" nové hodnoty pojmout. Jeho "smůlou" je, že se narodil příliš brzy. Jedině skrze tyto výjmečné jedince však kultura "skokově" evolvuje po pomyslné spirále vývoje. Masa má na kulturní evoluci minimální vliv. (Podle Priceho zákonu je za polovinu objevů v jakékoli disciplíně zodpovědná pouhá odmocnina z celkového počtu lidí, kteří se danou disciplínou zabývají: Z 10 000 studentů bude 100 průlomových.)


Dovednosti

Dovednosti jsou detailní schopnosti rozvinuté v rámci nějaké konkrétní činnosti (např. dovednost řídit auto, dovednost opravit počítač nebo namalovat portrét). Pro osvojení dovednosti namalovat portrét budeme nejspíše potřebovat rozvinutou schopnost představivosti, kreativitu a motivaci se vůbec takovou činností zabývat, např. estetickou hodnotovou orientaci).

Inteligence (IQ a EQ)

Tvořivost

Psychologie hodnot

Maslowova pyramida potřeb

Charisma

Inteligence: IQ a EQ

Co je to vlastně inteligence? Tato otázka zaměstnává psychology již 100 let. Existuje řada přístupů, jak inteligenci chápat:

• inteligence jako schopnost přizpůsobit se svým myšlením novým podmínkám, které nelze zvládnout naučenými dovednostmi a návyky (Stern)

• inteligence jako schopnost abstraktního myšlení (práce s pojmy a symboly); abstrakce rozhoduje o tom, jak rychle je člověk schopen vniknout do podstaty nových faktů; nemusí se týkat jen práce s pojmy, ale i s obrazovými strukturami (např. bludišťové testy)

• inteligence jako vhled a pochopení ve smyslu "aha", "heuréka!", schopnost v chaotické síti informací naleznout organizující princip, najít nové vztahy a smysly, tam kde zdánlivě nejsou (Lindworski)

• inteligence jako schopnost se rychle učit a osvojit si novou, zdůvodňěnou zkušenost souvisí s kapacitou pochytit co největší množství informací během vzdělávacího procesu (Vygotskij)

Pojetí inteligence u různých psychologů

Spearman

G faktor: obecný faktor inteligence, který se projevuje ve všech činnostech a za všech okolností

S faktor: specifická inteligence, která se projevuje jen v nějaké konkrétní schopnosti (např. programování)

Thorndike

• teoretická (abstraktní, pojmová, symbolická)

• praktická (zručnost při nakládání s přístroji)

• sociální (schopnost rozumět a jednat s lidmi)

Amthauer

Inteligence jako struktura několika schopností (faktorů, komponent), z nichž každá je u daného člověka rozvinuta různou měrou (někdo je silný v abstrakci, ale nemá prostorovou představivost):

• praktické usuzování (tvorba úsudku)
• induktivní myšlení (zjištění významu)
• chápání vztahů (kombinační schopnosti)
• schopnost abstrakce
• praktické početní myšlení
• teoretické početní myšlení (induktivní myšlení s čísly)
• konstruktivní představivost (bohatství představ)
• prostorová představivost
• paměť

Meili - 5 typů intelektu:

• logicko - formální
• obrazově - konkrétní
• analyticko - receptivní
• kombinatoricko - tvůrčí
• rovnoměrně rozvinutý

Catell

fluidní inteligence: daná geneticky, projevuje se jako flexibilita v nových situacích (celý život zůstává stejná, něco jako "přirozená inteligence")

krystalická inteligence: daná výchovou, vzděláním; projevuje se při řešení konkrétního úkolu, v němž operujeme s našimi zkušenostmi a dovednostmi (můžeme ji rozvíjet, stát se "chytří" v nějakém konkrétním oboru, např. při hraní mariáše); může růst celý život s tím, jak budeme získávat nové informace a udržovat svůj mozek "v živém provozu"

Guillford
Základní procesy intelektu:

• poznávání (receptivní chápání nějaké struktury)
• paměť (uskladnění a reprodukce informací)
• konvergentní myšlení (logické kroky vedoucí k jedinému správnému řešení - např. rychlé a správné vyřešení slovní úlohy; lineární myšlení)
• divergentní myšlení (to je třeba použít tam, kde konvergentní nestačí, bývá nazýváno jako "tvořivé" myšlení, jde o originalitu náhledu tam, kde zdánlivě řešní neexistuje pro stereotypní konvergentní myšlení; spíše se rozbíhá do více směrů)
• hodnocení (posouzení kvality, adekvátnosti či efektivity výsledků myšlení; "skutečně bude mého šéfa zajímat perfektně logické vysvětlení o tom, jak mě cestou do práce zdržela známá?")

Základní obsahy, s kterými intelekt pracuje:

• konkrétní materiál (barva, poloha, zvuk, tvar)
• symbolický materiál (čísla, tvary, tóny uspořádané v nějakém systému)
• sémantický materiál (jazykové útvary)
• materiál chování (druhých lidí i sebe sama vyžadující sociální inteligenci)

Emocionální inteligence (EQ)

se skládá ze schopnosti interpretovat a refektovat

procesy uvnitř mě samého (umět "číst" své emoce, chápat sám sebe)

interpersonální vztahy (umět "číst" v chování druhých)

IQ	EQ
přemýšlení, hloubání	asociování
shromažďování faktů a údajů	hledání nových idejí
rozpoznat smysl	vytvářet smysl
logické rozhodování	rozhodování pokusem a omylem
čas a klid	tempo, netrpělivost
hlavou	intuitivně
tvrdá fakta	"měkké informace"
analyticky	celostně
vedena rozumem	vedena pocity
"levá hemisféra"	"pravá hemisféra"
"když" a "ale"	"tady" a "nyní"
zvažovat	spontánní rozhodnutí
myslet	cítit
zkoušet, ověřovat	věřit ve správnost vlastního rozhodování
slova a čísla	lidé a situace
porozumění minulosti	vliv na budoucnost
logika	psycho-logika
studený, jasný	teplý, nejasný
distancovaný	propojený
egocentrický	skupinově zaměřený
izolovaný	zapojený
mužský faktor	ženský faktor
rozum	cit
vzdělávání	vývoj emocí

(S. Brocket a G. Braunová)