Podle jakých kritérií můžeme nějaké tvrzení považovat za pravdivé?
1) Korespondenční teorie pravdivosti. Tzv. "Shoda věci a faktu". Mé tvrzení koresponduje s tím, co vidím. (Např. "Obloha je modrá.")
2) Odkaz na autoritu. Ve svém tvrzení se odvolávám na konkrétní autoritu, které věřím, např. Jsem-li věřící: Papež Pius XI. řekl, že... Jsem-li učitel: Isaac Newton řekl, že... nebo už Masaryk pravil, že... Pokud mí posluchači sdílejí tutéž důvěru k oné autoritě, nemusím nijak jinak své tvrzení zdůvodňovat, odkaz k autoritě je pro mé publikum zárukou její pravdivosti. Odkaz na autoritu je silným a jednoduchým argumentem. Mnoho učebnic o historii té které novodobé vědy (ne starší než 200 let), snažíc se dodat prastarého zlatavého lesku svému oboru, začíná větou: "Už staří Římané..."
3) Konsensuální kriterium. Jedná se o shodu více odborníků (autorit) na dané téma. Tato několika odborníky sdílená teorie se stává základem tvz. paradigmatu (např. Teorie Velkého třesku) a je pak všeobecně příjmána jako pravdivá. Pokud se na středověkém koncilu shodla většina biskupů, že 'bůh otec, syn a duch jsou jedno', stala se tato teorie všeobecně platnou a pravdivou na základě jejich konsensu (shody). Pokud takto (konsensuálně) vykrystalizuje nějaké paradigma, stává se z něj v podstatě neuvědomělé dogma, které v té či které době rozhoduje o tom, co bude považováno za vědecky přijatelné. To, co příjmáno není, je přehlíženo, tabuizováno, "zametává se pod stůl" - dokud se neobjeví povážlivě velká trhlina ve stávající teorii. Pak dojde ke zhroucení starého paradigmatu a vytvoří se nové. Teorie na okraji zájmu najednou vstoupí do centra dění a stanou se ústřední silou. Tímto způsobem dochází k vývoji v historii vědy, jak o tom pojednává Thomas Samuel Kühn v knize Struktura vědeckých revolucí. Problém je ten, že ti, kteří dané paradigma konstituují (konsensus vědeckých autorit) obvykle sami netuší, že mají obrazně řečeno v nějakém směru "klapky na očích", neboť jsou o své konečné pravdě zcela přesvědčeni (jednají obvykle v dobré víře ve svou "pravdu"). Proto se obvykle "čeká" na někoho, kdo na trhlinu v současném paradigmatu poukáže tak důrazným způsobem, že již nebude moci být "zazáplatována". Obrazně řečeno, trhne oponou. Touto trhlinou vstoupí do myšlení světa celý proud do té doby obávaných a potlačovaných teorií. Otevřou se nové horizonty bádání. Taková úloha není snadná, neboť takový člověk může být lehce konsensuální většinou označen za "heretika" (neboť se s ní neshoduje na nějakém základním dogmatu) a může tím sám sebe vyřadit na okraj společnosti (symbolicky je vlastně "upálen" za živa, či alespoň společensky znemožněn). Něco podobného se stalo ve své době Freudovi, jeho tvrzení o sexuálním životě dětí se zdála v tehdejším společenském klimatu otřesná a nepřijatelná, a mohou se taková někomu zdát doposud. Jedině budoucí vývoj však ukáže pravdivost toho nebo kterého tvrzení. Typickým příkladem konsensuální pravdy je tvrzení, že slunce obíhá okolo země, kteréžto paradigma (ovládající celé mentální klima středověku) vyvrátil teprve Mikuláš Koperník. Z konsensuální shody vycházejí např. učebnice (vynechávající sporné oblasti vědy).
4) Koherenční teorie pravdivosti. (Koherence = soudržnost; zde se týká soudržnosti navzájem provázaných tvrzení, které tvoří nějakou teorii). Tvrzení odvozené dle logických pravidel z jiného již pravdivého tvrzení či axiomu se stává také pravdivé. Např. 1) "Vitamín C zlepšuje imunitu organismu." 2) "Jablko obsahuje vitamín C." Z toho plyne, že 3) "Konzumace jablek pomáhá prevenci proti některým onemocněním". Koherenční teorie pravdivosti je dobře
aplikovatelná v matematice či fyzice (exaktních vědách), méně již vpsychologii (humanitní vědy).Slabinou této teorie je možnost, že výchozí axiomy jsou nesprávné, a tudíž celý jinak perfektní logický (koherentní) systém s nimi stojí a padá. (Každá teorie obsahuje řadu ze sebe samé neprokazatelných či nevyvratitelných tvrzení, tvrdí Kurt Gödel. Ty jsou jakousi její nepřiznanou "achillovou patou". To platí i pro zdánlivě jistou a exaktní aritmetiku. "Existence nejistoty je neodstranitelnou součástí matematiky.")
5) Pragmatická teorie pravdy. Jejím autorem je William James. Pravdivé je to, co funguje, co se vyplácí, co se ukáže jako prospěšné. Např. homeopatie - zabírá, přináší účinky? Pokud ano, je její "pravdivost" prokázána. Co astrologie? Pokud "funguje" tisíce let a lidé astrology stále vyhlédavají, z pragmatického hlediska v sobě musí mít cosi "pravdivého". V medicíně se používá řada prostředků, u nichž nevíme "proč fungují", ale víme, "že fungují", což je dostatečný argument pro to, abychom tyto metody používali. Babky kořenářky používaly "pragmaticky vyzkoušených" bylin, u nichž byl mechanismus jejich účinku vysvětlen až po staletích. Cestovatel Alberto Vojtěch Frič žádal po otravě tetanem protilék v podobě indiány vyzkoušeného jedu kurare, západní věda však tento lék neznala, a proto mu nedovolila jeho užití. Frič, který ve dvaceti letech zabil jaguára s nožem v ruce a získal si tak respekt indiánů, umírá v pražské nemocnici, protože se píchnul o rezavý hřebík a lék, který chce použít (kurare), odporuje konsensu přítomných lékařů..
6) Karl Raimund Popper: "Pravda je to, co nebylo
dosud vyvráceno." Vědecké je dle Poppera pouze takové tvrzení, které může být vyvráceno. Tvrzení "bůh je", není vyvratitelné, tudíž se nejdná o předmět vědy; věda se nemůže vyjadřovat k boží existenci, neboť ji nemůže ani popřít, ani dokázat. Jinak je tomu v případě tvrzení, že "Všechny labuťe jsou bílé." Toto tvrzení je teoreticky vyvratitelné, neboť se může stát, že objevíme černou labuť. Dokud ji však neobjevíme, první věta o bílých labutích platí. Platí do té doby, dokud není vyvrácena. Ačkoliv toto pojetí pravdy je velmi populární a svým způsobem revoluční, je mírně idealistické a ne vždy se podle něho věda ve svém praktickém fungování skutečně řídí. Např. numerologie se může většině vědců zdát tak absurdní a úsměvná disciplína, že ji nebudou považovat za hodna vyvracení. Nikdo se jí prostě nebude zabývat. Jelikož se zatím nikdo zřejmě nepokusil o seriózní vyvrácení numerologie, plyne z toho, že se nejedná o vědeckou disciplínu. Teoreticky by se věda měla řídit tímto Popperovým pojetím pravdy, v praxi však spíše převládá kriterium konsensuální (3) udávané renomovanými a prestižními vědeckými časopisy. (Teprve text, který se dostane až sem, má naději na změnu paradigmatu, pravděpodobně se však právě sem - díky konsensu - spíše nedostane.)7) Statistické, pravděpodobností kriterium. Pokud vemu jablko a stokrát jej upustím na zem, nejenže bude dosti omlácené, ale stále tím nemohu přesvědčivě dokázat teorii o zemské přitažlivosti, neboť dle statistických kriterií se stále může jednat o náhodu. Statistikou nemohu potvrdit žádnou novou teorii, mohu jí pouze vyvrátit nějakou teorii stávající. Např. presumpce neviny: Nulová hypotéza zní, že každý obžalovaný je považován za nevinného, dokud není prokázán opak, tedy dokud není předveden dostatečný důkaz o jeho vině. Pokud takový důkaz není, neznamená to, že je nevinný, znamená to jen, že nemohu vyvrátit původní nulovou hypotézu o jeho nevině.
Volně podle přednášek z Metodologie MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D. (2008-9)
Žádné komentáře:
Okomentovat