Persona

.



Persona je pojem, který pro psychologii objevil Carl Gustav Jung.

Etymologie slova odpovídá řeckému per - sonum: skrze - zníti. Herci antických her si vždy oblékali masky, které zastupovaly výraz jejich emocí. Skrze ně nechávali znít svůj hlas. Lépe řečno hlas génia, tvůrce, hlas bohů - neboť v tu chvíli je herec pouhým prostředníkem mezi nebesy a diváky, stává se nástrojem v rukou vyšších sil.

Slovo persona můžeme nahradit českým slovem maska. Paradoxem masky je vnitřní anonymita versus něco výrazného, co dáváme na odiv. Jsme vidět - a nejsme vidět. Ví-li herec, že je pouhým nástrojem, hráčem, maska mu - podobně jako účastníkům karnevalu - propůjčuje svobodu. Pokud se však s maskou ztotožní, a zapomene svou pravou identitu, maska mu doslova k tváři přiroste a stane se jeho vězením, zvykem, železnou košilí, již není schopen z tváře sejmout.

Podobnou úlohu personě připisuje C. G. Jung: Měli bychom být schopni masku nosit - i odložit. Persona, říká Jung, by měla být pružným mostem mezi naším já - a světem. Neboť naše vlastní já má v sobě i něco intimního (jen našeho vlastního - proprium) a bez masky bychom byli nazí - jako děti - jež jsou sice nevinné, ale "sociálně nezralé" - neumějí dosud zastávat nejrůznější společenské role, které si musíme v životě osvojit, máme-li se úspěšně "socializovat". Na druhou stranu, lidé, keří si navykli bezezbytku obnažovat své já komukoli a kdykoli (celebrity), kteří přišli o veškeré své soukromí, kteří už žádnou masku nemají, se cítí "bezprizorní", prázdní: prodali svou tvář, stali se prostituty bez jakékoli intimity a hloubky.

Neboť hloubka může existovat jen tam, kde je povrch a povrch jen tam, kde je hloubka.


Skutečný, živý, autentický člověk má obojí: povrch i hloubku, nitro i masku - je plastický, trojrozměrný. Má svou intimní zónu - i zónu veřejnou.

Schopnost proplouvat mezi hloubkou a povrchem je symbolizována personou.

Kdo však nemá žádnou hloubku, nezbývá mu, než úzkostlivě svírat svou masku, neboť kdyby maska spadla, vyšla by na jevo jeho prázdnota.

Autentický člověk si proměnu, rej masek užívá, neboť mu poskytují svobodu.



Člověk s málo vyvinutou personou působí jako dítě.

"
Existují lidé, kteří nemají personu rozvinutou ... ti tápou od jednoho společenského zevlounství k druhému, zcela bezelstní a nevinní, oduševněle znudění nebo dojemné děti nebo - jde-li o ženy - kvůli své netaktnosti obávaná kassandrovská strašidla, ženy věčně nepochopené, které nevědí co činí, a proto stále předpokládají odpuštění; ti, jež světa nevidí, nýbrž o něm pouze sní. To jsou případy, na nichž lze vidět, jak působí zanedbávaná persona."

Člověk s přílišnou personou (ztuhlou maskou) působí naopak rigidně, dogmaticky, stereotypně. Není schopen zasmát se sám sobě, podívat se na sebe s nadsázkou, flexibilně a s nadhledem procházet nejrůznějšími společenskými situacemi: naopak si uchovává stále stejnou fasádu (výraz tváře, oděv, ale i názory), na jejichž zpochybnění je velice nedůtklivý, zvláště pokud pod maskou "nic není" - žádná individualita.

Za maskou se tak může skrývat cokoli. Vyvinutá individualita i prázdný ("tuctový") člověk, ztrácející se v mase, jemuž persona propůjčuje zdání úctyhodnosti skrze společenský status, titul nebo postavení v rámci rodinné hierarchie.

Na principu persony stojí veškeré módní značky. "Buď in, buď sám sebou, image je na nic." (Viz reklama na Coca-Colu) Tyto slogany působí především na lidi, kteří žádnou individualitou nemají a prostřednictím značky si ji vlastně kupují - a jsou ochotni za to značně připlatit. Skrze racionalizaci si namlouvají, že si kupují kvalitu, ve skutečnosti si však kupují zdání identity.

Všude tam, kde je reklama založena na identifikaci s někým, kdo v reklamě vystupuje (krásná dívka, zkušený muž), můžeme hovořit o tematice Persony, jíž podléháme tím více hypnoticky, čím méně jsme rozkvetli v naší autentické jedinečnosti. V přírodě se totiž žádný květ neopakuje dvakrát. Reklama naopak drnká na tu naši vnitřní strunu, která nás vybízí k rozkvětu v naší jedinečnosti; k tomu nám ovšem nabídne iluzi rychlé a levné zkratky. V růstu květin však žádná zkratka nehraje roli, plod musí dozrát v pravý čas. Růst vyžaduje to, co si nikdy nekoupíme: odvahu a trpělivost.


Neboť maska neexistuje pro nás - my sami ji nevidíme. Vidí ji druzí. Člověk posedlý personou žije výhradně pro pohledy druhých. To jim přizpůsobuje svou morálku ("co by tomu řekli sousedi") a snažení (postup v sociální hierarchii).

Jung také zmiňuje zajímavé zjištění, že pokud se člověk příliš silně identifikuje s personou (maskou), stává se daleko snadněji ovladatelný nevědomým komplementárním protikladem persony - animou (jde-li o muže) nebo animem (o ženu). Ego by mělo stát v rovnovážném středu mezi personou a duší (animou, animem) - aby bylo připraveno reagovat na vnější i vnitřní popudy. Je-li však ego příliš vychýleno ven - k personě, stává se člověk ovládaný svým nevědomím.

Muž, zdůrazňující svou chlapskou masku (sílu, necitlivost, nadřazenost, společenský status), je v skrytu duše ovládán animou, což se projevuje citovými afekty, které se vymykají jeho kontrole (je iracionálně podrážděný, za maskou rácia probleskuje méněcenné vztahovačné cítění - a další projevy animy) , nebo je například "posednut" typicky ženskými motivy - budováním domu, domova, zahrady, kuchyně. Ocitá se tak v područí toho, čemu se chtěl identifikací s personou vyhnout: své zženštilosti. Jiným příkladem může být muž přehnaně zdůrazňující svou muskulaturu, který se v soukromí stává chorobně vlastnický, žárlivý a přecitlivělý. Podle Richarda Rohra je totiž posláním rozvinutého mužského archetypu (podobně jako v antice) budovat obec, utvářet lepší svět, býti tvůrcem. Muž, který se věnuje jen "vlastnímu písečku" je ve skutečnosti ovládán svou povrchní ženou: je příliš zhýčkaný, sebe-rozmazlující, domácký.

U ženy se přílišné ztotožnění s personou kompenzuje podléháním hlas(ů) svého anima: hlasu mužského sněmu "otců" uvnitř ní samé. Žena ztrácí svou ženskost, stává se posedlá výkonem, je přehnaně asertivní, snaživá, chorobně ctižádostivá, chladná, pragmatická, rozvíjí všechny možné mužské kvality na úkor emocionální citlivosti. Animus se údajně vyznačuje rozhodností a schopností argumentace. Žena, jíž se persona - maska - "vpila" do tváře příliš silně, je nevědomě řízena svým animem: ani nepostřehne okamžik, ve kterém poznenáhlu začíná ztrácet samu sebe; z jejího hlasu a břitkého tónu slyšíme již jen promlouvat zástupy starců, mužů, kteří položili základní kameny této patriarchální společnosti. Jaký paradox, že se to stává právě ženám, které chtěly za ženskost bojovat - feministkám. Chcete-li vidět příklad ženy posedlé svým animem - pusťte si na YouTube výstup Barbory Tachecí.


Shrnutí


Persona je vlastně kompromisem mezi naším skutečným já a světem. Nebezpečí tohoto archetypu spočívá v tom, že můžeme podlehnout iluzi o naší jedinečnosti, zatímco pouze následujeme kolektivní obraz.

"Persona je to, čím někdo vlastně není, ale o čem se on i ostatní domnívají, že tím je." C. G. Jung


Persona a grafologie

Zesílená persona se projevuje v rukopisu zdůrazněnou formou (převažující nad pohybem) a nižším stupněm individuálnosti a pravidelností. Málo rozvinutá persona naopak převažujícím pohybem a nízkým stupněm fixace (I, II), infantilitou, nečitelností a podobně. Optimální, flexibilní persona se projevuje rovnovážným stupněm fixace (II, III) a rytmičností, originalitou formy.


Film

Téma persony na filmovém plátně geniálně zpracoval režisér Ingmar Bergman. Dvě ženy, zdánlivě dvě různé postavy, herečka (!) a ošetřovatelka, ve skutečnosti představují dvě odtržené části osobnosti: personu a duši, která se marně pokouší navázet s personou kontakt, ta ji však není schopna slyšet. V závěrečné sekvencí se, řečí filmového jazyka, "prolnou". Film je bez znalosti pojmu persona těžko pochopitelný, neboť Bergman se u Junga nepochybně inspiroval. Z komentářů filmových diváků je patrné, že Personu sice považují za složité a "hluboce filozofické dílo", avšak je dobře poznat, kdo se s archetypem persony dopředu seznámil a kdo ne.


Persona Bergman







Hudba


Queen
Show Must go on

Empty spaces - what are we living for?
Abandoned places - I guess we know the score..
On and on!
Does anybody know what we are looking for?

Another hero - another mindless crime.
Behind the curtain, in the pantomime.
Hold the line!
Does anybody want to take it anymore?
The Show must go on!
The Show must go on!
Inside my heart is breaking,
My make-up may be flaking,
But my smile, still, stays on!

Whatever happens, I'll leave it all to chance.
Another heartache - another failed romance.
On and on!
Does anybody know what we are living for?
I guess i'm learning
I must be warmer now..
I'll soon be turning round the corner now.
Outside the dawn is breaking,
But inside in the dark I'm aching to be free!

The Show must go on!
The Show must go on! Yeah!
Ooh! Inside my heart is breaking!
My make-up may be flaking!
But my smile, still, stays on!
Yeah! oh oh oh

My soul is painted like the wings of butterflies,
Fairy tales of yesterday, will grow but never die,
I can fly, my friends!

The Show must go on! Yeah!
The Show must go on!
I'll face it with a grin!
I'm never giving in!
On with the show!

I'll top the bill!
I'll overkill!
I have to find the will to carry on!
On with the,
On with the show!

The Show must go on.