Koré

Archetyp Koré (Persefoné) je v psychologii muže součástí Animy, v psychologii ženy spíše součástí archetypu matky nebo Bytostného Já. Odpovídá podvojnosti matka – panna a objevuje se střídavě v obou podobách. Mýtus o Démétér a Koré je bytostně ženský, muž má v tomto mýtu pouze úlohu svůdce nebo dobyvatele. Koré se v představách ženy zjevuje jako neznámá mladá dívka, neprovdaná matka, tanečnice, korybantka, menáda nebo nymfa. V pohádkách se objevuje jako rusalka, vodní víla a mořská panna. Z živočišné říše nabývá podoby kočky, hada, krokodýla, ještěrky nebo medvěda. Někdy se zjevuje jako bílá panna nesoucí černou opici nebo nahá dívka s věncem z květin. Ve snech muže na sebe někdy bere podobu hada, tygra neb ptáka.

Klasickou pohádkovou podobou Koré je Sněhurka (jejímž protipólem je zlá královna), Faustova Markétka, Car Panna Roberta Blye nebo Dětská císařovna z Nekončeného příběhu. "Panneskost" této postavy je symbolem soběstačnosti a aduality: nemá svůj protiklad, překračuje hranice mužského a ženského.

Bouguereau: Nymfy a satyr




Základním atributem Kory je bezmocnost, odpovídající původnímu mýtu, ve kterém je Kóré jako mladá, nevinná dívka trhající kvítky narcisu na rozkvetlé louce svedena a znásilněna bohem Hádem, který kolem projíždí se svým spřežením a poté ji unese k sobě do podsvětí. Její matka, Démétér ji marně hledá po celé zemi a propadá zoufalství. Nakonec dospěje k dohodě s Hádem, že Koré bude vždy moci na dvě třetiny roku navštívit svou matku, ale pak se zase na zbylou část roka vrátí do podsvětí. Doba, kdy je Koré v podsvětí, prý dala vzniknout období zimy, zatímco je-li Koré u své matky, vše opět kvete a panuje léto.



Bernini: Únos Persefony

bernini únos persefony

Bezmocnost Kory se v rituálech projevuje jako obětování poraženého zvířete, někdy dokonce nevinného dítěte. Tyto rity jsou často krvavé, obscénní a orgiastické. Účastníci se koupají v krvi nebo ji pijí.

Tematika plození a svatby, zániku a smrti se v archetypu Kory neustále obměňuje. Představme si překrásný květ, který na okamžik rozkvete, aby byl vzápětí utržen. Zdánlivá krutost a nesmysluplnost těch několika okamžiků je však vyvážena účastí na věčném koloběhu života, který je ve svých předcích a potomcích nesmrtelný. Rituály, na první pohled krvavé a barbarské, pomáhají člověku zakusit spojení s tímto nekonečným kontinuem bytí, čímž dávají životu/smrti, jež jsou neoddělitelné, hluboký smysl: člověk není jen osamělý ostrov, ale naopak celým oceánem, není jen náhodně vyrostlou květinou, ale celou loukou květin, člověk není jen osamělou melodií, ale nenahraditelnou součástí symfonie přírody. Život bez smrti by nedával žádný smysl, stejně jako smrt bez života. Zakoušet smrt (svých vzpomínek a emocí, které už nepotřebujeme - tedy znovuzrození) už uvnitř života samého je očišťující a překrásné, protože život a smrt jsou jedním celkem. Nekrofilní a vzhledem ke smrti paranoidní způsob uvažování může v lidské mysli vzniknout až rozumovým oddělením celku života a smrti.





Koré vyjadřuje čistotu, neposkvrněnost, nevinnost, nosí zcela bílý oděv (bílý jako sníh - Sněhurka) a vyvažuje tak daleko démoničtější a živelnější podstatu ženskosti, jímž je Démétér, Hekaté nebo Baubó a další podoby archetypu matky, které jsou asociovány s barvou temně rudou a černou. Teprve v tomto zvláštním protikladu orgiastické nespoutanosti – a bezmocné nevinnosti se rýsuje podstata ženství, kterou muž není schopen pochopit, neboť se na ženu dívá jen skrze projekci své animy. Démétér a Koré jsou ztělesněním matriarchátu, ve kterém je úloha mužského prvku zanedbatelná a nahraditelná. Účast na starověkém kultu Démétér byla povolena pouze ženám, muži měli vstup zapovězen. Démétér a Koré, matka a dcera tvoří protiklady nahoru – dolů, moc – bezmoc, starší – mladší. Žena je spojena s nekonečnou linií svých předků, miliony předchozích matek a dcer. Z každé dcery se stane později zase matka, je to věčný koloběh života připomínající klasické ruské „bábušky“, kde byla ve větší obsažena menší a v ní ještě menší atd. Toto spojení s linií mateřství s sebou přináší pocit nesmrtelnosti, pocit celosti a propojení s celkem života, zbavuje ženu pocitu izolace. To je účel všech rituálů, které jsou spojeny s archetypem Koré: mají obnovit pocit sounáležitosti s kontinuitou života, katarzi a omlazení. Ženská psýché se těmito rituály „nabíjí“ a očišťuje. Pradávným slovem, který pro to používáme, je REGENERACE, což neznamená nic jiného než znovuzrození. Podle M. Elliadeho je regenerace opakováním prvotního aktu Stvoření. Každoročními rituály se napodobuje chaos (orgie, šašek se stane králem a král šaškem), aby mohl být znovu nastolen, obnoven kosmický řád jako na počátku světa. Jde o zážitek "čistého" času v okamžiku Stvoření, spálení všech hříchů a vin celé obce.


koré


V dnešní společnosti tyto rituály schází a Jung to přirovnává k nedostatku duševní hygieny. Je otázkou, do jaké míry může vůbec patriarchální společnost saturovat tyto ženské potřeby. Zdá, se že obálky ženských magazínů jsou plná slov o kráse a omlazování, ale spíše z toho důvodu, aby byly pro muže „vhodnými objekty“. Dnešní kultura naprosto postrádá hluboké ryze ženské rituály, které by ženám umožnily znovu zakoušet spojení s nekonečným životem skrze symbolickou smrt a znovuzrození a které by jim mohly poskytnout skutečnou vnitřní nezávislost na mužském světě. Na druhou stranu věk modelek na obálkách časopisů stále klesá, což sice můžeme vnímat jako „kult mládí“ a strach ze smrti a umírání, ale také jako zesílení fascinace archetypem Kory na kolektivní úrovni. Čtrnáct let, věk, ve kterém dnes modelky začínají svoji kariéru, v podstatě odpovídá věku a charakteristice Kory – panny, dívenky.

Z optiky muže, u něhož je Koré součást komplexu animy, můžeme dvojici Démétér – Koré vnímat také jako erotickou preferenci ženského typu „ochraňující a starostlivé matky“ – anebo „nevinné, mladé dívky“, v jejímž příběhu by byl muž rád pokušitelem, svůdcem a zasvěcovatelem.

V následující ukázce se setkáme s Markétkou (panna, Koré), Faustem a jeho stínem Mefistofelem...


Johann Wolfgang Goethe: Faust

MARKÉTKA

faust mefistofelesJá užasla. To prvně se mi stalo.
Nic nemohlo se vytknout mě.
A jemu, říkám si, se asi zdálo,
že drze chováš se a neslušně,
a tak si myslil, tuhle holku,
že dostat může bez okolků.
Nač zapírat? Já hned jsem tušila,
že ve váš prospěch se to ve mně schýlí.
Já tolik na sebe se horšila,
že na vás horšit se, už nezbylo mi síly.

FAUST

Má lásko!

MARKÉTKA

Nechte jen.

Utrhne kopretinu a otrhává lístek za lístkem.

Má - Nemá - Má

FAUST

Ty tvářičko má líbezná!



...



MEFISTOFELES

To nadpozemské vyražení!
Na horách, v noční rose, pelešení,
nebe a zemi tisknout na svá ústa,
cítit, jak duch nám přímo k božstvu vzrůstá,
v dřeň země zarývat svůj pud, svou tuchu,
šestero tvůrčích dnů mít v duchu,
v pýše svých sil se zpíjet tím a tím,
do tvorstva proudit citem milostným,
tušit, co nezatuší smrtelníci,
a posléze tu božskou intuici
zakončit -

udělá posunek

nesmím říci nahlas, čím.

FAUST

Fuj na tebe!

MEFISTOFELES

To líbit se vám nechce.
"Fuj" v mravním patosu se vysloví tak lehce:
tím cudný duch se nesmí znesvětit,
bez čeho nelze cudným srdcím být.
Zkrátka, já plezírek vám přeju rád,
čas od času si něco nalhávat,
však nadlouho to nesnesem!
Už zase jsi jak hřebec vyčerpaný
buť chítčem nebo úděsem.
Tak dost! Tvá milka sedí tam
a všechno na ni zrovna padá.
Žije jen snům a vzpomínkám
a má tě hrozitánsky ráda.
Tvé lásky kdys bouřil vztek a jek,
jak když potok se vzedme při tání sněhů;
do srdce vlils jí svou bouřlivou něhu -
a teď zas už vyschl tvůj potůček.
Místo by trůnil v lesích a pláni,
měl by se postarat jemnostpán,
aby přece byl groš lásky dán
té chuděrce opičce za milování.
Dlouhou chvíli má ukrutnou;
u okna stojí a za mraky se dívá,
jak přes starou hradbu města jdou.
"Kdybych já byla ptáček!" si zpívá,
zpívá až v půlnoc hlubokou.
Hned je čilá, hned přesmutná,
uplakaná je častokrát,
pak zase klidná, jak se zdá,
zamilovaná napořád.

FAUST

Ty zmije! Zmije!

MEFISTOFELES pro sebe

Počkat! Už v síti mi je!

FAUST

Apage, satanas!
O té krásné ženě mi nemluv déle,
v mé poblázněné smysly touhu nelij zas
po jejím sladkém, sladkém těle!







Literatura:
Karl Kerényi, Carl Gustav Jung: Věda o mytologii, Brno 1997
Mircea Elliade: Mýtus o věčném návratu (Archetypy a opakování), Praha 1993
Johann Wolfgang Goethe: Faust, Praha 1973, přeložil Otokar Fischer



Maurice Ravel: Pavana pro mrtvou princeznu 




.

Moudrý stařec



Archetyp moudrého starce je ztělesněním moudrosti, smysluplnosti bytí, vhledu, intuice a hlubokých znalostí. V pohádkách a mýtech se zjevuje jako čaroděj, mág, věštec, rádce, mentor, lékař, profesor, pohádkový dědeček, převozník, poustevník žijící v lese, duchovní mistr, guru, pravdu hledající poutník nebo moudrý mnich.

Moudrý stařec (latinsky Senex) je zosobněním neomezeného ducha.

V našem běžném životě se s ním nejčastěji setkáváme v podobě nějaké moudré rady, kterou nám "znenadání" poskytne náš přítel, kněz, bratr nebo člen rodiny, mocná duchovní bytost nebo osoba vyznačující se mravní ušlechtilostí. Rada a opora moudrého starce přichází v nejtěžsí chvíli duchovního vývoje (v době kdy je noc nejtemnější a úsvit zdánlivě nejdál). Jeho rada je jako semínko, které padne do naší duše a později, ve vhodný okamžik, vyklíčí a vyroste ve "velký strom, jenž ukryje všechny ptáky nebes". Můžeme jej potkat v podobě osoby obojího pohlaví, anebo jej "zaslechnout" v podobě vnuknutí, vnitřního hlasu nebo příběhu. Jeho možnosti jsou nekonečné jako duch sám. Stalo se vám někdy, že jste v knikupectví "jakoby náhodou" otevřeli nějakou knihu a vaše oči spočinuly na řádku, který jakoby v tu chvíli byl určen právě vám? Řekl vám někdo jakoby mimoděk něco tak jednoduchého a pravdivého, že vás až zamrazilo? Možná, že vám pokynul moudrý stařec. Kdo říká, že musí mít podobu staříka z pohádky? "Duch vane, kam se mu zlíbí,"praví se v Novém zákoně. Cílem, k němuž nás tento archetyp vede, je poznání a opravdová, vnitřní mravní ušlechtilost a čistota.

Ztotožnění se s archetypem moudrého starce může vést k roli náboženského, politického nebo sociálního spasitele. Nezapomeňme však, že ztotožnění se s archetypem vede k inflaci ega. Ztotožnění se s archetypem není cílem individuace, ale pastí, do níž může ego spadnout v podobě velikášství nebo naopak spasitelského, sebeobětujícího se komplexu, což jsou dvě podoby bohorovnosti. Nad delfskou věštírnou stál nápis: "Poznej sebe sama." To nebyla pouhá výzva k psychologickému poznání, jak to chápeme dnes. Tehdejší význam byl zhruba takový: Seznej člověče, kde jest tvé místo v řádu věcí. K věcem božským, mezi něž patří i toto orákulum, přistupuj pokorně a nezapomeň, že jsi jen člověk.

.Doktor Štrosmajer
Legendárním ztvárněním moudrého starce v naší kultuře je například Doktor Štrosmajer ze seriálu Nemocnice na kraji města, který zásluhou Miloše Kopeckého pozdvihl úroveň seriálu o třídu výš, neboť jako "moudrý stařec" s humorným nadhledem dodává všem lidským peripetiím jakýsi řád a smysl. Jeho vztah k doktorce Čeňkové je zobrazením archetypálního vztahu moudrého starce a animy, otce a dcery. Podobnou úlohu má Doktor Skružný (Rudolf Hrušínský) ve filmu Vesničko má středisková. V Čechách, zdá se, je nám nejbližším vtělením archetypu moudrého starce doktorská profese (čarodějnictví se u nás moc něpěstuje). Autorita "pana doktora" může být částečně podmíněna projekcí tohoto archetypu. O něco tradičnější podobu na sebe v jiných příbězích přijali kouzelník Merlin, čaroděj Gandalf z Pána Prstenů nebo Yoda a Obi-Wan Kenobi z Hvězdných válek.


osho zen tarot nevinnostKomentář ke kartě Osho Zen Tarotu (č. XIX - Nevinnost) zní: "Ze starce na této kartě vyzařuje dětská radost ze světa. Obklopuje ho přirozený půvab, jako kdyby se smířil sám se sebou i s tím, co mu život přinesl. Zdá se, že hravě komunikuje s kudlankou, která mu sedí na prstě, jako by to byli ti nejlepší přátelé. Kaskády růžových květů kolem něj symbolizují hluboké odpoutání, uvolnění a svěžest. Odpovídají na přítomnost starce, jsou odrazem jeho kvalit. Nevinnost, jejímž průvodcem je hluboká životní zkušenost, je dětská, ale ne dětinská. Nevinnost dítěte je krásná, ale nevědomá. Jeho nevinnost nahradí nedůvěra a pochybnosti, jakmile povyroste a uvidí, že svět je nebezpečné a hrozivé místo. Nevinnost plně prožívaného života je naproti tomu moudrá a přijímá neustálé proměny zázračného života."


Pojetí ducha u C. G. Junga
„Duch, podobně jako bůh, je objektem duševního zážitku, jehož existenci ve vnějším světě nemůžeme nijak dokázat ani racionálně zdůvodnit.“ (Spirit and life, CW 8, odst. 626) „Z psychologického hlediska se fenomén ducha jako každý autonomní komplex projevuje jako záměr nevědomí, nadřazený záměrům já.“ (tamtéž, 643)
Pro Junga je duch něčím, co lze těžko blíže specifikovat (nechceme-li se uchylovat k teologickým spekulacím), co se ale psychologicky vzato projevuje jako nevědomá instance nadřazená vědomému egu. Na rozdíl od křesťanství nepostuluje ducha jako univerzální dobro, spíše jako cosi indiferentního. V praxi se to může projevit jako „vhled do situace“, pojmenování věcí pravými jmény, nevysvětlitelné, ale moudré vnuknutí, které však nemá moralizující podtext. To, co objasňuje, cestu, kterou tento náhled otevírá, není možné racionálně zdůvodnit nebo k takovému náhledu cestou racionálních kroků dospět. Jednoduše řečeno: co se týče sebeinteligentnějšího, ale v podstatě vždycky krátkozrakého ega - duch je vždy o krok napřed. Ví, vidí něco, co my zatím ne. Tento duch je však v nás; je to součást naší psychické totality.
Moudrý stařec je pak jakousi personifikací tohoto nadosobního principu, jeho "zjevením".
O něco jiné pojetí ducha nabízí Ludwig Klages. Postuluje ducha jakožto metafyzický princip nepřátelský původně extatické jednotě duše a těla. Více o tom zde.


.

Archetyp matky

Motto: "Je-není. Je-není Ona. Není a tvoří, aby byla. Je a ničí, aby nebyla."

Archetyp matky ztělesňuje "magickou autoritu ženství"; moudrost přesahující rozum; to, co je "dobrotivé, pečující, snášenlivé, poskytující růst, plodnost a potravu"; místo magické proměny a znovuzrození; vše, co je tajné, skryté s svírající, co svádí a probouzí strach, co je neodvratné a osudové. Archetyp má numinózní nádech. Autorita vlastní, lidské matky těží částečně z moci vrozeného archetypu.

Základní 3 indické guny (trojzubec Kálí) přísluší rovněž archetypu matky: dobrota a péče (sattva), vášeň a orgiastická emocionalita (radžas) a temnota podsvětí (tamas). Trojnost Velké matky se dá také vyjádřit triádou - neposkvrněná krása (Koré - bílá barva), nespoutaná láska (Démétér - červená barva) a osvobozující smrt (Baba Jaga, Kálí, Hekaté, Smrtka - černá barva).

V nevědomí muže často archetyp matky splývá s animou.




Potenciálně pozitivní i negativní aspekty: vlastní matka, babička (Babička Boženy Němcové); tchýně, chůva, pramáti lidstva Eva, Matka Boží, mladá matka - panna (Koré), Sofia (mateřská milenka), moudrá kněžka Sibyla (V Čechách Libuše); nebeský Jeruzalém - cíl spásy, království Boží, ráj; církev, univerzita (alma mater), město, půda, nebe, země, les, moře, stojaté vody nebo bažina (stahuje a pohlcuje); hmota, podsvětí, luna (růst = dívka v rozpuku, úplněk = zralá žena v plnosti života a tvarů, ubývání = usychající stařena); místa porodu a plození: jeskyně, skála, pramen, hluboká studna, pole, zahrada, nádoba, květina (růže, lotos); děloha: díra, nora, pec, hrnec, cokoli dutého; zvířata: kráva, zajíc a jakékoli člověku pomáhající zvíře; kruhová mandala, roh hojnosti.

Dnešní roh hojnosti supluje mateřská náruč supermarketů - pozemského ráje v horizontální poloze (oproti gotické vertikále odkazující k transcendenci.) Konzumní kultura je rozšířením tohoto principu na celou společnost "dětí, které se nemohou odtrhnout od mateřského prsu, ukolébáni ve sladké dřímotě". V roli dítěte se nachází profesor, který se nemůže odtrhnout od své almy mater. Zúžením potenciálně moudrého archetypu matky je ryze materialistické pojetí skutečnosti, které zakrývá obzory daleko širší. I Bilbo Pytlík musel jednoho dne opustit svou pohodlnou, jistotu a výživu poskytující hobití noru, aby se vydal na Cestu, která vede dál a dál, přes hory a pohoří... která vede Tam a zase Zpět. Říká se, že se nebojíme neznáma, ale máme strach opustit to, co důvěrně známe. Překonání tohoto strachu je počátekem hrdinovy cesty. Co potkal Bilbo na nejzazším konci své cesty? DRAKA střežícího poklad (hmotu), na němž VELMI LPÍ. Drak (zvláště když žije vnitru HORY, z které vytéká PRAMEN) je samozřejmě nejtypičtějším zobrazením archetypu matky v celé jeho kráse, lstivé inteligenci a nebezpečenství.


kálí

Ambivalentní aspekty: bohyně osudu (súdičky). Ambivalenci archetypu matky lze vyjádřit slovy "milující a strašná" (viz. Galadriel v Pánu Prstenů); indická Kálí (kala znamená čas, její náhrdelník lebek se může kdykoli změnit v náhrdelník z chryzantém, je ztělesněním prapůvodního života, který nezná naše zjemnělé rozlišování dobra a zla, který nezná žádnou etiketu; smrt je návratem v její všeplodící lůno; bohyně času, života a smrti, v jedné ruce drží misku s jídlem, v druhé meč, třetí rukou nás zve k sobě a ve čtvrté svírá useklou lidskou hlavu). Její obdoby jsou Baba Jaga nebo balijská bohyně Rangda. V Egyptě najdeme bohyni Hathor, jejíž jméno znamená "ta se dvěma tvářemi" - tedy i Egypťané si byli velmi dobře vědomi děsivé dvojznačnosti Velké matky. Kromě symbolů krávy (vyživující mateřství) a Mléčné dráhy (galaktické měřítko překračující vše osobní a lidské, nekonečno, z něhož nás mrazí) bývá zobrazována s kruhem na hlavě mezi dvěma rohy, který jakoby říkal: "pomněme, že život a smrt, vznikání a zanikání jedno jsou." Archeologové, neznalí psychologických aspektů mytologie, si to však vysvětlují jako symboliku posmrtného života. Sup na hlavě mateřské bohyně odkazuje k tomu, jak končívá vše živoucí a tělesné a jak efektivně je to opět recyklováno. Také ale symbolizuje, stejně jako zuby a vyplazený jazyk Kálí, věčný, neukojitelný hlad Velké bohyně, zobák a chřtán, v němž skončí vše živé. V pravé ruce svírá Hathor klíč k tajemství života/smrti.


hathor

Velká bohyně jako Baba Jaga může být rozverná (pro což Egypťané nemeli příliš pochopení) a klást tajemné hádanky. Kuří nožka její chaloupky představuje spojení s hadími, chladnými a dravčími prapočátky života, z nichž nás, nebohé a přítulné savce, mrazí. Dveře chaloupky jsou stále obráceny do hloubi lesa: do podsvětí. Proto Ivan v Mrazíkovi trvá na tom, aby se chaloupka obrátila k němu, ke světlu vědomí. Její chaloupka bývá obklopena plotem z kostí a lebek napíchlých na kůly. Její hmoždíř symbolizuje neúčastný a z pohledu lidského mláděte až krutý vztah ke všemu stvořenému a složenému, které zákonitě podléhá zániku a rozkladu. Zrna obilí v hmoždýři symbolizují smrt duše, která neprošla znovuzrozením (nevyklíčila ve strom), ale podlehla zániku. Symbolika obilných semen se objevovala i v eleusinských mysteriích. Hmoždíř je pomyslným klínem bohyně Démétér, kam padají všichni mrtví. Setkává-li se hrdina s Babou Jagou, sestupuje do podsvětí o něco dříve, než by ho byla čekala, a proto bývá nerudná. Nutnost sestupu se nazývá katabasis. Sestupuje se za účelem zahojení starých ran. Nikdo nezaručí, že se hrdina vrátí zpět; může být semlet a rozdrcen. Jeho hmota poslouží vzniku nové hmoty.


čarodějnice

Tomas Tranströmer popisuje náladu v podsvětí takto: "Nápoj, který šumí v prázdných sklenicích. Zesilovač, který zesiluje ticho. Cesta po každém kroku ještě delší. Kniha čitelná pouze v noci."

Přírodní metaforou Kálí je je vichřice, erupce sopky, rozbouřená řeka, tsunami, záplava, která smete vše a neohlíží se na jednotlivce. Je to mocnost (božství) ohromné energie, kterou můžeme skrze naši kulturní podmíněnost vnímat s odporem, ale kdesi v hloubi tušíme, jak jsme vůči ní maličcí a bezmocní. Člověk, který si spojuje archetyp matky výhradně s Věstonickou venuší může být překvapen, když mu voda odnese barák a mocná příroda otřese jeho zažitými jistotami.

Proč se dětem vypráví pohádky o Babě Jaze? Aby se probudili z iluze, že matka, poskytující potravu, tu bude věčně. (Robert Bly: Král Panna, s.49)

Připomínání "plnokrevných" obrazů Velké matky, Kálí nebo Baby Jagy má ve skutečnosti přínosný dopad: nelpět na ničem příliš - pokud vše, věci, lidé okolo nás, i my sami podléhá nemilosrdnému rozkladu a zániku, který je tak zákonitý jako je zrození a růst. Nepříjmání této skutečnosti a pohled na sterilizované obrazy prapůvodního mateřství zbavné jejich divoké ambivalence vedou naopak k dětinskému lpění na jistotách materiálního světa.


Jestliže lidé pouze přežívají,
neboří jen svůj dům,
ale vypalují svět.

(Rúmí)


Nezapomeňme, že Kálí tančí extatický tanec. Zříkáme-li se temné ambivalence a iracionality života/smrti, zříkáme se i veškeré extáze. Náš sestup do podsvětí může pomalu začít sám od sebe a nehrdinsky: v podobě deprese.


Zde se nám Galadriel ukáže i ze své "stinné stránky"...




Negativní aspekty
: čarodějince, drak, velká ryba, had (to, co svírá a pohlcuje); hrob, sarkofág, vodní hlubina, smrt, noční můra; Lilith (na obrázku dole). V pohádkách je negativní aspekt matky vyjádřen nepřítomnou nebo nevlastní matkou, macechou. V české kultuře: polednice J. K. Erbena (reaktivní výtvor "příliš milující" matky). Matka, jež svou láskou dítě zadusí; přespříliš ochraňující láska matky, obracející se v nevědomé přání zlého.


lilith

V abnormálních představách se archetyp matky zobrazuje jako zvíře, čarodějnice, strašidlo, lidožroutka nebo hermafrodit.


Ivan Bilbin: Baba jaga


Ve středověku byl vlivem křesťanské ideologie obraz archetypu matky rozštěpen. Přehnaným zdůrazňováním ženské cudnosti, panenství a svatosti byly živelnější (chtonické) části obrazu vytěsněny do nevědomí, protože byly považovány za nemorální a nepřijatelné. Křesťanská kultura západního světa nedokázala udržet v obrazu Boží Matky celou ambivalenci živelného archetypu, jako tomu bylo u i indické Kálí nebo slovanské Baby Jagy. Vytěsněná, nevědomá stránka archetypu matky probouzela v mužích strach z "tajemného a nepoznatelného" ženského pohlaví, na které si muži vytěsněné obsahy obrazu matky projikovali. Svého strachu z "děsivého neznáma" se zbavovali "kladivem na čarodějince" a poklekáním před oltářem Panny Marie.

Zde vidíme, jak mocnou hybnou silou archetypy kolektivního nevědomí mohou být a že neztrácejí svou působnost, jsou-li kulturou vytěsňovány. Naopak. Co je vytěsněno, stává se daleko mocnější, protože jeho vliv je mimo naši kontrolu: vytěsněné pak ovládá nás.

Ženská emancipace a feminismus se do určité míry tyto "živelné a divoké" rysy ženskosti opět snaží pozvednout na vědomou úroveň, protože chápou, že je-li žena těchto rysů zbavena, stává se poddajnou a závislou ve vztahu k mužům. Znovu-nalézání ztracené divokosti a nespoutanosti může být pro ženu hlavním tématem její individuace, cestě k celosti, jak o tom pojednává Clarissa Pinkola Estés v knize Ženy, které běhaly s vlky.

A nakonec tajemství, které může pomoci osvobodit ženskou duši: "Stařena v ženě je tou částí její psýché, kterou necharakterizuje žádný vztah a která není vázána žádným svazkem." (Marion Woodmannová: Tanec v plamenech)



.

Animus

Animus je vnitřní obraz muže uvnitř ženské psýché, kondenzát veškeré zkušenosti ženských předků ve vztahu k mužům. Jeho analogií je logos jako princip ducha a tvůrčího slova.


Waterhaus: Rybář a Siréna


Na rozdíl od animy je animus uvnitř ženy složeninou několika mužských obrazů či podosobností, které navenek naopak hledají vyjádření v průmětu do jednoho muže. Ideál, který by tuto mnohočetnost kompletně pojal, se tak stává prakticky nemožný. Spíše si žena vybere muže odpovídající jednomu z těchto obrazů, uchýlí se ke kompromisu, s tím že jiné možnosti si zapoví, popřípadě vyzkouší více mužských typů a zjistí, který je pro ni nejlepší. Vnitřní polyandrie se navenek projevuje jako ženská tendence k monogamii, což je přesně naopak, než jak je tomu u mužů.

"Jako se mužova anima skládá především z méněcenného a afektivního vztahování, tak se animus ženy skládá z méněcenného úsudku či spíše mínění." (Jung: Člověk a duše, s. 93)

Animus v ženě je zdrojem nepodložených, ale o to důrazněji projevovaných mínění (otřepané pravdy, fráze, jednoduchá hesla, nadávky, otřesné nelogičnosti, chyby v kauzalitě). Takový projev přivádí obvykle muže do stavu nepříčetnosti, jako reakce na to se probouzí mužova anima, čímž se na chvíli role muže a ženy prohodí: muž na výčet "pravd" a "logických argumentů" reaguje afektivně, podrážděně, iracionálně: v tu chvíli je obětí své animy. Muži trpí iracionálními náladami a ženy iracionálními přesvědčeními. Animus je také zdrojem (iluzorních) ženských fantazií o mužích. Jako je kvalitou animy neurčitost, je kvalitou anima určitost, jednoznačnost. Je-li žena ovládána svým animem, projevuje své názory s intenzivní určitostí, přičemž to vůbec nemusí znamenat logičnost nebo podloženost takového úsudku.

Animus a projekce

Typickou projekcí anima jsou pro ženy celebrity a známé osobnosti, herci a zpěváci, ale také charismatičtí umělci, úspěšní sportovci a politici.

Žena může mít několik "favoritů", z nich každý odráží jednu ze stránek jejího anima (typ ideálního otce, šikovného milence, spolehlivého manžela, či prostě typ svalnatého zahradníka). V reálu si však více či méně (podle své zralosti) připouští čistě snovou realitu svých představ.





Animus a růst

Jako u muže hrozí, že zůstane animou připoután ke své matce, hrozí u ženy, že zůstane připoutána ke svému otci (v pohádkách je to princezna zavřená králem do věže). Pak si žena vybírá opakovaně partnery příliš podobné otci, což má být výzva, jak nalézt cestu z věže ven, ne jak v ní zůstat.

Rozvíjením své vnitřní stránky se žena stává vědomější a určitější, pokud jde o to, v co věří a cítí, a je schopna tyto své postoje a názory otevřeně vyjadřovat. Přestává být pasivní, stává se iniciativní.
Spojením se svým duchem, animem se žena stává nezávislou a svobodnou. Avšak než se tak stane, snaží se žena obvykle navázat kontakt s duchem skrze projekci na muže, s nímž žije. Děje se tak v několika možných rovinách:

Čtyři fáze rozvoje anima (představy o tom, v čem spočívá mužnost) jsou symbolizovány 1) Atletem (žena si mužství ztotožňuje s mužským tělem a muskulaturou), 2) Plánovačem (oceňuje na mužích schopnost nezávislosti, iniciativy a plánované aktivity), 3) Profesorem (knězem, psychologem, zpěvákem, je plna obdivu k tomu, kdo "vládne hlasem a slovem") a konečně 4) Moudrým rádcem (žena nalezne optimální spojení mezi vědomím a nevědomím, naslouchá své intuici a řídí se jí.)



.

Anima

Výskyt Animy v mytologii


Nejčastějším zobrazením animy jsou božské páry indické, čínské a řecké mytologie. Vyskytují se tak hojně a univerzálně, že je třeba je pokládat za univerzální lidskou projekci. Splynutí protikladů božského páru bývá vyjádřeno androgynitou nějakého božstva (má mužské i ženské znaky), které jsou známkou nadpozemské dokonalosti.

Jung odmítá tvrzení, že by se jednalo o projekci páru vlastních rodičů z toho důvodu, že nemůže být projikováno to, co je vědomé, ale jen to, co je nevědomé. V tomto případě jsou, podle Junga, projikována imaga rodičů: s naší zkušeností smíšené kolektivní, ideální rodičovské praobrazy, vytvořené už v ranném dětství. Tyto obrazy mají značnou dynamickou energii, které se vědomí s velkým odporem brání; o to víc pak působí v podobě projekce.

Za užitečný zvyk považuje Jung instituci kmotrovství (kmotr a kmotra), kteří by na sebe měli přijmout projekce rodičovského imaga (božského páru) pro duchovní blaho křtěného dítěte: aby ideální obraz rodičů nemohl být znehodnocen jejich reálnou podobou.

Dalším zobrazením Animy jsou díla básníků a umělců, kde na sebe bere podobu femme fatal, fascinující ženy. Jako příklad můžeme uvést Andromedu v mýtu o Perseovi nebo Beatrice z Dantovy Božské komedie. V pohádkách je anima obvykle vyjádřena postavou princezny nebo zlé královny.

Původ a vývoj obrazu animy

Prapůvodním zdrojem archetypálního obrazu Animy je androgynní postava dokonalé a nadlidské matky, která vznikla splynutím rodičovského božského páru.

Dívá-li se syn stále na svou reálnou matku skrze projekci animy, vnímá ji s jakýmsi nadlidským leskem. Později, klesne-li "banálností všedního dne" obraz matky na její reálnou podobu, hledá si muž nevědomky nové možnosti pro svou projekci. Stane se jí obvykle žena, která v očích muže nějakým způsobem překračuje průměr a udělá na něj silný dojem svou výjimečností. K nové projekci může dojít velice záhy po rozložení projekce směrem k matce.

Žena, která přijme novou projekci animy, je pro dotyčného muže bezmezně fascinující. Muž ji zaslepeně přeceňuje a miluje; nebo v některých případech naopak přehnaně nenávidí a nesnáší (misogynie).

Vnější podoba projektované animy je vždy ženská, přestože archetyp o sobě čistě ženský být nemusí. Jeho skutečná podoba je nezjistitelná: odhaluje se pouze v proměnlivých konkrétních projekcích.


Působení animy

V psychice muže anima vytváří fantazie a jimi zesiluje, přehání, falšuje a mytologizuje emocionální vztahy k lidem obou pohlaví.

"Je-li anima konstelována silněji, pak zženšťuje charakter muže a způsobuje, že je citlivý, náladový, žárlivý, ješitný a nepřizpůsobený." (Jung: Výbor z díla II.sv., s. 183).

Anima je pro muže iluze probouzející svůdkyní, ukazuje mu nerozumné a tragické i hravé paradoxy, ale je i jeho útěchou v hořkosti života. Je jeho věčným imagem matky, dcery, sestry a milenky.

V první polovině života tkví výzva v osvobození se od fascinace animou v podobě matky. Zároveň by muž neměl vlivem animy přijít o svou mužskost, nechat ji vlivem animy příliš rozmělnit.

V druhé polovině života je třeba nalézt spojení s animou, jinak hrozí riziko ztráty pružnosti, živosti a lidskosti. "Ztráta animy" se pak projevuje jako "zkostnatělost, rigidita, fanatická jednostrannost a lpění na zásadách" - nebo naopak jako "rezignace, únava, ledabylost, nezodpovědnost a konečně dětinské "ramollissement" (změknutí) s náklonností k alkoholu." (tamtéž, s. 184).

V druhé polovině života se tak jeví obnovení spojení se sférou archetypických prožitků jako nutnost.

Vnitřně je anima jedním obrazem ženskosti popř. androgynity, které je však navenek kompenzováno polygamií: střípky tohoto vnitřního obrazu si může muž navenek skládat z několika žen současně.

V nejobecnější definici je anima zrcadlovým obrazem ženství uvnitř muže. Projevuje se projekcí na osobu opačného pohlaví, což s sebou přináší řadu zklamání a zesílení iluzorních emocionálních impulzů. Zároveň je však anima spojením s hlubším a racionálně nepostižitelným tajemstvím života.



Čtyři úrovně vývoje animy

Rozvoj kvalit jako je emocionální otevřenost, spiritualita, intuice, kreativita a senzitivita směrem k sobě i k druhým se děje postupně v určitých fázích, které Jung pojmenoval podle mytologických žen:

Eva


Na této úrovni vnímá muž ženu čistě jako objekt své touhy a zjednodušeně nahlíží ženy jako méněcenné. Čím více je však žena snižována ve vědomí, tím zvýšené hodnocení získává v nevědomí (kde přijímá obraz Sofie nebo Marie, matky boží).

Helena

Na této úrovni jsou ženy vnímány jako schopné, nezávislé a inteligentní. Schází jim však vnitřní kvality (ctnost, víra a představivost).


Marie


Zde je jednostranně zdůrazněna ženská spiritualita, protipól Heleny.

Sofie

Stádium rovnováhy a moudrosti, spojení pozemských i duchovních kvalit. Muž si na této úrovni uvědomuje, že žádný vnější objekt nemůže plně odpovídat jeho vnitřnímu obrazu ženskosti. Naopak si je vědom, že femininita je kvalita, kterou může obsahovat každý člověk, muž či žena.







.

Archetyp

Struktura psychiky


Podle C. G. Junga můžeme psychiku rozdělit na několik vrstev. Pod úrovní bežného vědomí se nachází vrstva osobního nevědomí, ta však spočívá ještě na hlubší vrstvě, nazvané kolektivní nevědomí. Modernější pojmenování pro tuto vrstvu zní objektivní psýché. Obsahem této vrstvy jsou způsoby chování, které jsou společné všem individuím, proto Jung volí označení kolektivní nevědomí. Pojem objektivní psýché vyjadřuje totéž: univerzální strukturu lidského druhu. Můžeme je používat jako synonyma. Protipólem kolektivního nevědomí je kolektivní vědomí: kulturní svět sdílených hodnot a norem. (Hall)

O obsahu nevědomí můžeme hovořit jen potud, pokud jsme schopni prokázat jeho obsahy. (Jung) Zatímco obsahy osobního vědomí jsou citově zabarvené komplexy, obsahy kolektivného nevědomí jsou archetypy. Archetypy jsou "vrozené vzorce imaginace a cítění" (Plháková).


Původ pojmu archetyp


Výraz "archetypus" se objevuje u Filóna Alexandrijského, Irenea a Dionýsia Areopagity v souvislosti s obrazem Božím. Bůh je nazýván "archetypickým světlem" (Ireneus). Augustin ve stejném kontextu používá slovo idea. Slovo "archetyp" je opis platónského pojmu eidos (idea). Platónova nauka o idejích vykazuje s archetypy silnou podobnost. Postupem doby však ustoupila do pozadí ve prospěch verifikovatelnějších hypotéz a materialistického náhledu na skutečnost.

Existenci idejí nebo archetypů je obtížné dokázat nebo vyvrátit. Jung se ve svých hypotézách o archetypech opírá především o empirický materiál v podobě snů a představ svých pacientů a o široké znalosti evropských i světových kultur a mytologií. Evidentnost, nahlédnutelnost jeho teorií vlastně předpokládá obdobné lidské znalosti a zkušenosti, o které se opírá; proto je při jejich nedostatku snadné Jungovy teorie odmítnout jako nepodložené.

Jung používáním výrazu archetyp záměrně odkazuje k pradávnému stáří nevědomých obsahů nebo odpradávna existujících obrazů a navazuje tím na velmi starou linii evopského myšlení, která však téměř upadla v zapomnění.

Archetypy však nejsou něčím novým. Pro archaického člověka byly archetypy jedinou realitou, zákonem života, normou platící odpradávna na popud nějakého božstva nebo hrdiny, kterou musel respektovat a následovat, aby "vzdoroval dějinám" - tj. nepředvídatelným událostem autonomní hodnoty. Profánní, v čase plynoucí každodenní skutečnost považoval archaický člověk za nápodobu (z jeho pohledu reálnějších) božských vzorů ve věčnosti (in illo tempore). Pomocí periodických ritualů tento kosmický řád obnovoval opakovaným návratem do "nového času" a napodobováním aktu stvoření světa z původního chaosu.

"Co to znamená "žít" pro člověka náležejícího k tradičním kulturám? Znamená to především žít podle mimolidských vzorů, shodně s archetypy. A tedy žít v lůně reálného, protože skutečně reálné jsou jen archetypy".
(Mircea Eliade: Mýtus o Věčném návratu, s.65).


"V jistém smyslu lze říci, že řecká teorie věčného návratu je poslední variantou archaického mýtu o opakování archetypového úkonu, stejně jako bylo platónská doktrína o idejích poslední, ale také nejpropracovanější verzí archetypové koncepce. Zaslouží si pozornost, že obě tyto doktríny našly svůj nejdokonalejší výraz ve vrcholném období řeckého filosofického myšlení." (tamtéž, s. 82)


Dědičnost archetypů


Jung se domnívá, že duše dítěte není nepopsanou deskou, ale že se rodí s "diferencovaným, predeterminovaným, a proto individualizovaným mozkem" s "pohotovostí ke zděděným instinktům a preformacím." Součástí tohoto dědictví nejsou sice žádné konkrétní představy, nicméně dědíme možnosti těchto představ. Tyto možnosti se projevují už od malička specificky lidským způsobem pořádání snových obrazů. Důkazem dědičnosti možností představ je univerzální výskyt archetypů. (Jung: Výbor z díla II.sv, s. 178-179)

Je třeba zdůraznit, že archetypy nejsou vrozené obrazy, ale pouhé formy těchto možných obrazů. Pro lepší pochopení se uvádí příměr krystalické mřížky nebo dávno vyschlých koryt, kudy je však voda připravena ihned téct, jakmile se otevřou pomyslná stavidla - jakmile dojde ke vhodnému podnětu. Konkrétní podoba obrazů je samozřejmě podmíněna kulturním prostředím.

Z hlediska dědičnosti jsou archetypy psychickými aspekty mozkových struktur.


Projev archetypů


Nejznámějším projevem archetypů je mýtus a pohádka. Archetypy se však také mohou projevovat ve vizích a snech. Důležité je pochopit, že projev (obraz) archetypu není totéž, co archetyp sám; ten je ze své podstaty nevyjádřitelný a našemu vědomí nedostupný.
"Archetyp v podstatě představuje nevědomý obsah, který se uvědoměním a vnímáním mění, a to ve smyslu toho kterého individuálního vědomí, v němž se objevuje." (Jung: O archetypech kolektivního nevědomí, s.100).

Nevědomý obsah archetypu je nám tedy dostupný jen skrze nějakou formu, kterou na sebe vezme ve vědomí. Jeho vlastní obsahové jádro je našemu vědomí nedostupné. Není možné jej vysvětlit v jeho úplnosti, můžeme se o to jen pokoušet. Každý pokus o vysvětlení archetypu však není ničím jiným, než překladem, přepisem pra-obrazu do jiných obrazů, tvořených naším jazykem. Při výkladu archetypu si vlastně jen vypomáháme alternativním obrazy, které se nabízejí našemu vědomí.

Archetypické obrazy se mohou personifikovat jako snové postavy nebo jako klíčové postavy v našem životě, ale mohou se také projevovat jako zdroje silných lidských prožitků a zkušeností jako je svatba, smrt, sexuální spojení, obětování života, zamilování se, válka, vzpoura proti autoritě nebo hrdinský čin. To všechno jsou prastaré mnohokrát opakované lidské zkušenosti, které z úrovně objektivní psýché mohou zabarvovat naše prožívání situací.

Specifickým výrazem archetypických obrazů je samozřejmě svět umění. Archetypické obrazy mohou spolu-konstelovat sílu estetického účinku a také být zdrojem nadčasovosti takového vyjádření. Je tomu tak proto, že struktura objektivní psýché se v podstatě téměř nemění, je stejná dnes jako v antice nebo v pravěku.


Individuace


Celá pouť hrdiny, jímž jsme nebo můžeme být i my, je v analytické psychologii označována pojmem individuace. Na této cestě se setkáváme s všemožnými podobami kolektivních pra-obrazů neboli archetypů. Ty se v každém lidském vědomí alterují a vyjevují vždy jinak, protože každý proces individuace je naprosto jedinečný.

Individuace je psychologický vývojový proces, ve kterém se v hlubším významu stáváme tím, čím už jsme: naším Bytostným Já. To je zdánlivě to nejsnadnější - kdyby nám v cestě neležely závažné překážky. Jimi jsou na jedné straně podmínky a vlivy vnějšího světa, v kterém žijeme - a na straně druhé komplexy osobního nevědomí, ale také obsahy nevědomí kolektivního, jímž jsou archetpypy. Individuace by se dala přirovnat k alchymickému Velkému dílu (opus magnum), v němž musí jednotlivec proplout mezi oběma extrémy: vyhovět nárokům světa i nevědomí, ale nepropadnout ani jednomu. Nepropadnout kolektivní společenské masce, ale ani autosugestivní moci nějakého archetypu. Obojí je totiž silným pokušením, která nás vzdalují od našeho práva na sebeurčení.

Individuace jako odtržení od kolektivity

Odtržení od kolektivity musí člověk vyvážit a odčinit vytvořením nějakých nových hodnot. Rovněž však nesmí člověk povýšit své hodnoty na všeobecnou normu platící pro všechny, což by byl rys extrémního fanatismu. Individuace má totiž kolektivní normy ctít, přestože je svým způsobem překračuje.

Individuace je cesta uskutečňování toho, čím už na hlubší úrovni jsme a na jejímž obzoru i v jejímž středu leží Bytostné Já. Ne každý se však cestou individuace vydá, neboť životní obsah v podobě vyplňování kolektivních norem a vzorců se mu může zdát dostačující.

Individuace jako odtržení od fascinující moci archetypů

Jung upozorňuje na nebezpečí, které hrozí, když se člověk dostane do fascinující moci archetypu a ztotožní se s ním. Takové nebezpečí hrozí hlavně u archetypu matky (v případě ženy) a moudrého starce (v případě muže). Identifikace s archetypem vede na jedné straně k samolibosti a velikášství, na druhé straně k "inflaci ega". Nárůst pocitu moci nebo síly ve vědomí je kompenzován znehodnocením ega v nevědomí. Ego je tváří v tvář síle archetypu něčím nepatrným a méněcenným, nabubřelost, moc a božství magické figury moudrého starce nebo velké matky zcela popírá lidskost a význam vlastního já. Opačnou variantou je znehodnocení ega ve vědomí (skromnost, pokora, pocity méněcennosti), kompenzované nevědomou identifikací s úlohou spasitele. Oba případy jsou projevem "bohorovnosti", které se navenek vyznačují přílišným nebo nedostatečným sebevědomím. I mezi těmito extrémy musí "hrdina proplout". Nesmí propadnout kolektivitě, ale ani fascinaci "božských mocností" ve svém nevědomí.

Archetypy si můžeme představit horizontálně jako korálky na niti, jimiž prochází individuace, cesta jednotlivce, jako jednotlivými fázemi, přičemž první "zastávkou" by měla být persona (v první polovině života jako budování vnější identity), další stín a nakonec anima (v druhé polovině života jako určitý žádoucí odklon z povrchu do nitra). Avšak strukturu archetypů je možné číst i vertikálně - nadčasově - jako pomyslné plátky cibule obalující jádro psýché, jímž je Bytostné Já.


Nejznámnější archetypy analytické psychologie


Pro snazší představu je třeba znázornit archetypy v určité hierarchii a ve vzájemných vztazích.



schéma struktury psýché
Persona


Budeme-li postupovat od povrchu směrem do hloubky, setkáme se nejprve s archetypem persony. Persona je jednoduše řečeno naší maskou, kterou sice nejsme, ale domníváme se, že jí jsme a naše okolí se to domnívá také. Persona je mostem mezi námi a společností (světem kolektivního vědomí). Odpovídá naší společenské roli, s níž se více či méně identifikujeme.

Anima a animus

Komplementárním protikladem persony je dvojice archetpyů Anima / Animus. Komplementární proto, že zatímco persona představuje most k vnějšímu světu, anima (v případě muže) a animus (v případě ženy) představují spojení s nitrem a nevědomím. Jedná se o obraz ženství v psýché muže a obraz mužství v psýché ženy, který poznáváme skrze projekci na osobu opačného pohlaví.

Persona, animus a anima jsou struktury vztahů. Struktury identity tvoří já a stín.

Já a Stín

Já odpovídá naší identitě: sebeobrazu, s kterým se ztotožňujeme, zatímco stín tomu, co bylo výchovou zavrženo jako neslučitelné s představou já, tudíž to, s čím se identifikovat nechceme. Přesto obě části tvoří komplementární dvojici protikladů, z nichž jedna byla vynešena na "světlo vědomí" a druhá "zavržena do tmy." Stín může obsahovat i potenciálně přínosné kvality, které jáskému sebeobrazu chybí.

Dítě

Za předznamenání Bytostného Já můžeme považovat achetyp dítěte. Je to symbol nadčasové, potenciální celosti, která je tváří v tvář moci přírody nepatrná a zranitelná, má však nekonečný potenciál - jako hořčičné semínko (nekonečně malé a nekonečně velké). Je to symbol počátku a konce, toho co je nebo bylo, než vzniklo "já" a toho, co je nebo bude, až "já" zanikne. Tento paradox se zjevuje mýtem o věčném návratu nebo o cestě hrdiny tam a zase zpátky (Tolkienův Hobit).

Hrdina

Hrdina je archetypem vítězství vědomí nad nevědomím, světla nad temnotou. Můžeme jej považovat za aktualizaci potenciálu, které v sobě nese archetyp dítěte, který však vyžaduje hrdinský čin, konflikt s protichůdnými silami nevědomí, které na sebe v pohádkách berou podobu příšer nebo osudových překážek (Odysseus navracející se do rodné Ithaky). Nad nimi musí zvítězit důvtipem a odvahou.

Koré

K tomu, aby hrdina procitl z dítěte a vypravil se na svou hrdinskou pouť, potřebuje povzbuzení a pokyn od archetypu Koré (puer, panny). Kóré je pro muže součástí jeho animy (tudíž ji většinou poznává jen jako projekci), pro ženu je však součástí její hlubší ženské podstaty, která tvoří komplementární dvojici s archetypem matky (Démétér - Koré, matka - dcera, stáří - mládí). Tato ženská dyáda je metaforou nekonečného řetězu života, která z ženy snímá pocit tíže a izolace a poskytuje jí pocit katarze a znovuzrození.


Stařec a Matka

O tom, kam hrdina směřuje, jaký je smysl jeho cesty, je poučen archetypem moudrého starce, personifikací neomezeného ducha, moudrosti a životního smyslu. K archetypu starce je komplementární archetyp matky, milující a starostlivý, ale také divoký a nespoutaný zdroj všeho života a veškeré mnohotvárnosti psychiky: ochraňuje, ale i pohlcuje, jako bohyně Kálí život dává i bere. Matka jakoby říkala "odkud", stařec "kam". Pokud matka představuje zemi, hmotu a genetickou nebo osudovou dannost, pak stařec představuje nebe, transcendenci, moudrost a neomezenou svobodu ducha. V grafologii odpovídá archetyp matky symbolicky vlevo (odkud) a stařec vpravo (kam).

Bytostné Já

Ústředním, pořádajícím archetypem, k němuž hrdina směřuje, je Bytostné Já, centrální archetyp řádu, který se může promítat jako slunce nebo Bůh. Jeho typickým zobrazením je kruhovitá mandala, často obsahující symboliku kvaternity (čtvernosti). Tento archetyp je nejméně empiricky doložitelný, avšak pojmově nenahraditelný z hlediska popisu obecné struktury psýché a archetypů. Je spojen s nejvyšší mírou numinozity.




.

Stín

Co je to stín? Stín je nevědomou součástí naší osobnosti, kterou jsme vytěsnili a o které obvykle vůbec nevíme. Stín je to, co sami na sobě nepříjmáme a nemáme rádi, něco s čím se nedokážeme smířit: naše "temné já", které obvykle obsahuje naše agresivní, nemorální, egoistické nebo pudové složky, které jsme vlivem našich rodičů asociovali s pocitem viny.

Potenciálně však může stín obsahovat i dobré, instinktivní nebo vitalizující kvality, které jsou pro náš vývoj žádoucí. Stínem gangstera může být třeba potlačovaný soucit a lítost, kterou si nechce připustit, aby nebyl považován za slabocha. Stínem "hocha z nedělní školy" jako byl Mirek Dušín (nebo podle Čtvrtníčka Přemek Podlaha) budou spíše hrubá slova a "věci velmi necudné". Ocitly se se ve "stínu", protože nebyly přijaty námi nebo těmi, kdo nás vychovávali.

Existují i kolektivní stínové projekce (např. židé v nacistickém Německu) na skupinu lidí, které většinový kolektiv používá jako obětní beránky, aby smyl svůj pocit viny a vykoupil si čisté svědomí. Tím, že svůj stín promítneme na někoho jiného, se zbavujeme pocitu viny. My jsme přece dobří - to ten druhý je ten zlý. Najednou máme pocit úlevy, protože konečně víme, kdo nebo co je zdrojem veškerého zla. "To on - to oni." Svůj stín nevidíme, protože leží na opačné straně, než na kterou se díváme: v nevědomí.

Ve snech je stín ztělesňován osobou stejného pohlaví (alter ego). "Může vyvolávat závist, protože je obdařena kvalitami, které chybí v dominantním jáském obraze."

Mytologickým zobrazením stínu je samožejmě Ďábel. Další obrazy stínu tvoří obvykle dvojice ego / alter ego: Kain / Abel, Faust / Mefistofeles, don Quijote / Sancho Panza, Panna Maria / Marie Magdalena, panna / prostitutka; v pohádkách: královna / služka, mladá žena / stará čarodějnice.

Stín si obvykle projektujeme na své nejbližší okolí, na rodinné příšlušníky, partnery a kolegy v práci. Lidé, na něž si projektujeme svůj stín, v nás budí nenávist, odpor a znechucení; nejradši bychom se jich zbavili, necítíme se v jejich přítomnosti dobře, rádi je očerňujeme, pomlouváme a zostuzujeme.

V grafologii se s ním setkáme také. I písmo může být projekční plochou pro náš stín.


Jak poznáme, že při rozboru písma narážíme na svůj stín?

Obvykle podle silné, zanícené emoce, která nás strhne. Její podnět může být často i správný postřeh, nějaký znak, vjem, detail, který zafunguje jako spouštěč a my najednou spontánně a nevědomě začneme projikovat své nevědomé obsahy, které k tomuto znaku přidáváme nádavkem. Cítíme úlevu, jakobychom někoho pomluvili a ulevili si, shazujeme ze svých beder náš stín na bedra někoho jiného: pisatele.

Často se tak děje i kolektivně, když se v ženském kroužku začne "prát peří", že ani chloupek na pisateli nezůstane suchý (hlavně když připomíná manžela nebo partnera, který ublížil!) Jde vlastně o vybití nevědomého komplexu, mnohdy živě sdíleného všemi zúčastněnými, kteří se ve svém postoji navzájem utvrzují a přitakávají si. Jde o typicky ženskou příležitost, jak vybít potlačenou agresivitu.

Může se také stát, že si pisatele příliš idealizujeme a připisujeme mu vlastnosti našeho "lepšího já".


Jak snížit riziko stínové projekce?

  • projekcí vyplňujeme prázdné místo v oblasti poznání, protože je to snažší a rychlejší než něco doopravdy poznat
  • buďme obezřetní tam, kde v nás písmo už od počátku vyvolává krajní sympatie nebo antipatie: sympatie mohu vést k idealizaci (projekci našeho "bílého stínu"), antipatie k projekci "temného" stínu
  • některá písma s naším stínem nijak nesouvisejí, jiná jsou v tomto smylu pro nás "ožehavá" neboť narážime na jakousi vnitřní příbuznost
  • silné emoce jsou obvykle známkou toho, že byl aktivován nějaký nevědomý komplex
  • pokračujme v rozobru znovu v jiný den a v jiném rozpoložení
  • stále se vztahujme fenomenologicky k "věcem samým", k základním znakům písma
  • všimněme si, jak se radost, že se práce daří nebo že se něco povedlo ("aha" zážitek), liší od pocitu vybití komplexu, kdy v nás zůstává trošku hořká pachuť
  • poslouchejme své "ale" - hlas, který je kritický k tomu co říkáme, následujme své výhrady, nebuďme si příliš jistí; skutečná jistota neobsahuje přehánění, přehánění je známkou nejistoty
  • příliš dlouhý text grafologického rozboru může začít "bloumat"

Na projekci stínu je založen Szondiho test.


Jak poznat vlastnosti svého stínu?


Jednoduše: napište si seznam několika lidí ve vašem okolí, které vám vadí, které nemáte rádi, které nemusíte, cítíte k nim negativní emoce, jsou vám nepřijemní. Ke každému napište několik vlastností, které vám na něm vadí nejvíc. Všechny tyto vlastnosti, hlavně ty, co se opakují, jsou součástí vašeho stínu.


Cvičení

Stoupněte si, před zrcadlo a říkejte nahlas vlastnosti, které jste si napsali, ale v první osobě: "Já jsem..." podlý, zlý, malicherný, krutý, nemám rád zvířátka atd. Na čím větší odpor narazíte, abyste nahlas a přiznaně tuto větu řekli, tím víc se blížíte k jádru stínového komplexu.


Jak poznáme, že je stín relativně asimilován vědomím?

Teoreticky by neměl existovat v našem okolí člověk, na kterém nám něco vadí, který nás irituje nebo k němu cítíme odpor, ale ani člověk, jehož nekriticky adorujeme. Princip stínu totiž říká: co nám vadí na ostatních, to nám vadí na nás samých. Čím jsme kričtější k sobě, tím jsme kritičtější k ostatním.

Pak platí další zásada: čím ostřejší je světlo, tím temnější je stín. U nejušlechtilešjích spasitelů má stín podobu kanální stoky, ale je dobře tajen, a tak když "vyhřezne", je to bomba.

Nevím, jestli je Spalovač mrtvol zrovna vhodným příkladem, spíše vybočením, ale zdá se, že ztělesňuje osobu psychopata, u něhož persona identicky a blaženě splývá s jeho stínem. To samořejmě není stav asimilace stínu dovnitř vědomí, ale naopak asimilace vědomí dovnitř stínu, takže nezůstává žádné samo sebe si vědomé já. Avšak veškerá mravnost a kultura, říká Jung, stojí a padá s vědomím já, s individualitou. Takže abychom to s tou asimilací zase nepřehnali...

Vědomá integrace obsahů stínu přináší uvolnění energie, která byla dřívě vyčerpávána k udržení disociace a potlačování stínových kvalit. Člověk pociťuje "objev nového rozměru života".



Stín a média

Podle Jana Sterna fungují média jako ampliony našeho kolektivního stínu. Co naše kultura už tisíce let potlačuje? Dvě věci: Sex a násilí. Stern říká, že sexuální revolucí jsme již prošli, zásluhou průkopníka Sigmunda Freuda, ale na osvobodivou revoluci v oblasti agrese stále čekáme.

Chce-li si reklama, film, seriál, časopis, noviny, počítačová hra nebo článek na internetu získat vysoký odbyt, čtenost nebo sledovanost, pak stačí, když naservíruje vhodnou porci sexu a agrese v co nejsyrovějším stavu. Zákonitě tak vyvolá silnou emoční reakci. Jsme těmito věcmi na jedné straně odpuzováni, na druhé straně fascinováni, nebo't vyjadřují to, co nám náš vnitřní cenzor nedovoluje vyjádřit. Jistěže se nám "hnusí" loupeže a znásilnění, ale jsme si jisti tím, že náš stín by je "rád a s chutí" nespáchal? Máme chuť na zakázané ovoce. Stín je skrytým pánem médií. Je jedno, jaký den otevřete noviny nebo časopis, jde-li o komerční médium, nejatraktivnější články přitahující kupní sílu, budou spojené s tematikou stínu.

Je-li stín pánem médií, tak v oblasti pornografie je stín nepochybně králem. Necenzurovaná anonymita internetu poskytuje stínu plné pole působnosti a vyžití.

Mediální bombou byla v poslední době (4/2008) aféra Rakušana Josefa Fritzla, který 24 let věznil a zneužíval svou dceru. To je fascinující a šokující zpráva, kterou si do určité míry česká společnost smívá kolektivní pocit viny, protože v Čechách je sexuálně zneužito každé čtvrté dítě, v 80 % případů rodinným příslušníkem, v případě dcer nejčastěji vlastním otcem. Méně než 5% případů je nahlášeno policii. Statistiky ministerstva vnitra o úspěšnosti vyřešených případů jsou velmi zavádějící, protože nahlášeno je mizivé procento. Čili my sami máme velkou temnou skrvnu, o níž se neví ani nemluví. Každé čtvrté dítě, které dnes potkáte na ulici, zažilo nějakou formu sexuálního zneužívání. Vina neleží na pedofilech, kteří se závažného sexuálního zneužití dopouštějí velice zřídka; ti jsou opět obětí stínové projekce. Vina leží na těch, kdo toto zlo na svýh dětech páchají a také na těch, kdo tuší, ale mlčí, a kterých musí být mnohonásobně víc. Manželky většinou tuší, že nasazují dcery jako oběti za svůj nefungující vztah a sexuální život. Oběti sami se cítí spoluvinné a bojí se vyslovit své tajemství. Fritzl je pak velice vítanou a mediálně atraktivní záminkou, jak tento dusivý pocit viny z našich rodin setřást.



Hall, A. James: Jungiánský výklad snů, Brno 2005

Jan Stern: Média a stín (www.blisty.cz)



Některé celebrity a umělci si ve svém image rádi zahrávají s fascinujícím archetypem stínu.

Prodigy - Breathe




/p>
.

Obecný popis typů podle Junga



Mějme na paměti, že jakákoli typologie vzniká abstrakcí živoucí reality. Je-li dobrá, postihuje cosi podstatného, a tím je užitečná. Je však pouhým nástrojem, jehož použití závisí na schopnosti psychologa či grafologa, který se setkává se skutečnými lidmi. Lidé jsou jako květiny, každý květ je neopakovatelný. Přesto existují určité vzorce, pravidelnosti, podle nichž se květy formují.


Jedním z hlavních přínosů Jungova způsobu uvažování je komplementarita protikladů na úrovni vědomí a nevědomí. Vědomá orientace určitým směrem a intenzitou je vždy vyvažována protikladným zaměřením nevědomí. Psýché usiluje o celost. Pokud by se život organismů měl řídit pouze vědomým zaměřením, byl zcela podřízen naší libovůli, stalo by se přežití a zachování života příliš křehkou a nejistou záležitostí. Příroda má svoji moudrost, větší než jsme my sami, která automaticky směřuje k rovnováze.

Jaké rovnováze? Rovnováze mezi daností prostředí a vrozenou, genetickou daností našeho organismu.

Extravert jednostranně usiluje o přizpůsobení se světu a nevědomí mu připomíná druhou stánku mince: jeho vrozené předoklady, které má tendenci přehlížet a které mohou někdy stát v opozici k tomu, co od něho vnější prostředí očekává. Introvert se zase jednostranně soustředí na svou psychickou danost a nevědomí ho nutí ke vhodnější adaptaci vzhledem ke společnosti a době, ve které žije.

Extravertní myšlení usiluje o ryzí objektvitu, všepostihující formuli. Ale život se nedá oklamat a bude prorážet na povrch a zaplavovat nevědomí archaickým citem, subjektivní a infantilní předpojatostí, která se této formuli bude vymykat.

Extravertní cítění bude usilovat o extenzitu citu, ale místy bude probleskovat neosobnost, chladná racionální kalkulace a podmíněnost společenskými hodnotami.

Vnímání, ať už obrácené k předmětům samým nebo k dojmu, které v nás předměty zanechávají, zjistí, že se bez hloubky citu nebo pronikavosti myšlení začne ocitat v amorální poušti a že bez tušení dálek kdesi v duši a dlouhodobé vize tuto poušť nikdy neopustí, že potřebuje kompas v podobě intuice, díky níž poušť překoná, protože pocítí smysl své cesty.

A intuice musí shledat, že tušení možností všech a všeho nemá žádný smysl, není-li ochotna svázat svou nepodmíněnost s jedním a zde a dokonat svou práci do konce.

Jinými slovy, jsme zrazováni a prozrazováni ve své neopravdovosti, protože pravda života nás převyšuje - a zahrnuje. Nejsme jen svým jednostranným já, ale mnohem širší potencialitou, která usiluje o své uskutečnění v nás a skrze nás. Můžeme tento psychický fakt opomenout, ale to neznamená, že on opomene nás. Komplementarita je logika duše. A porušením této logiky se začíná o slovo hlásit neuróza.


-

Typy ve stejné vzdálenosti od hvězdičky nahoru nebo dolů jsou navzájem komplementární: druhý typ má právě to, co prvnímu nejvíce schází, respektive je-li funkce jednoto typu diferencovaná a vědomá, je její komplementární funkce nevědomá a archaická. Komplementární funkce leží v pomyslném stínu téhož světla - čím je zdroj světla zářivější, tím temnější je jeho stín.




SUBJEKT

------------------ kolektivní nevědomí (objektivní psyché) ------------------

Introvertně intuitivní typ
(sleduje obrazy na pozadí procesů mysli přinášející vhled)

Introvertně citový typ
(usiluje o intenzitu citu a harmonickou koexistenci)

Introvertně myslivý typ
(snaží se filosoficky a do hloubky postihnout obecné zákonitosti)

Introvertně percepční typ
(snaží se tvořivě zpracovat subjektivní dojmy)

*

Extravertně intuitivní typ
(má "čich" na lidi a jejich skryté možnosti)

Extravertně citový typ
(orientuje se podle aktuálně společensky žádaných hodnot a rozvíjí extenzitu citu)

Extravertně myslivý typ
(snaží se o vědecký popis reality a konkrétních fakt do co největší šíře)

Extravertně percepční typ
(vyhledává estetické nebo příjemně stimulujicí zážitky)

-------------------- kolektivní vědomí (sociální prostředí) -------------------

OBJEKT




Jungova funkční typologie a grafologie

Extraveze a Introverze a jejich nevědomá kompenzace






O poznání sebe sama


Vaše srdce v tichu poznávají tajemství dnů a nocí. Ale vaše uši žízní po hlasu poznání vašeho srdce. Chtěli byste ve slovech poznat to, co jste vždycky znali v duchu.

Chtěli byste se dotknout prsty nahého těla svých snů. A je dobře, že to chcete.


Skrytý pramen vaší duše musí nutně vytrysknout a se zurčením spěchat k moři. A vašim zrakům se odhalí poklad vašich bezedných hlubin. Ale nehledejte váhy, které by zvážily váš neznámý poklad. Nepokoušejte se měřit hloubku svého poznání tyčí nebo olovnicí. Neboť vy sami o sobě jste bezmezným a nezměrným mořem.


Neříkejte:"Našel jsem pravdu", ale raději řekněte:"Našel jsem jednu pravdu."


Neříkejte:"Našel jsem cestu duše", raději řekněte:"Potkal jsem duši, kráčející po mé cestě." Neboť duše kráčí po všech cestách.


Duše nekráčí přímočaře, ani neroste rovně jako rákos.


Duše se rozvíjí jako lotos s nesčetnými plátky svého okvětí.


Chalíl Džibrán: Prorok
.