Sedm statečných okem astrologa

Autor textu: Marek Vavřinec 

Napsáno v srpnu 2016 k narozeninám Vojty Franče jako pocta jeho astrologicko-psychologicko-konstelačním bádáním v tajuplných vodách historie, mýtů, pohádek i aktuálních politicko-společenských tématech. Díky za odvážné, inspirativní i bláznivé pohledy pod povrch skutečnosti!

Díky Marku za věnování, jak vidíš, tak si toho vážím, takže ti to otiskuju na svym blogu. Protože jsem shodou okolností na oba filmy (Sedm statečných a Sedm samurajů) nedávno koukal, tak ti to drze doplním o pár poznámek kurzívou, pokud jde o Kurosawových Sedm samurajů, abysme to měli po kupě. (Vojta Franče)




Sedm planet, sedm dnů v týdnu, sedm tónů stupnice, sedm čaker, sedm statečných. Sedmička je klíčové číslo všech esoterních a náboženských tradic, nejlépe vyjádřené starodávnou sedmicí planet, které po svých drahách putují kolem země a svými polohami a vzájemnými vztahy tajuplně utvářejí naše osudy. Do 18. století určovala sedmička kompendium archetypů bez výjimky a i když byl později objeven Uran, Neptun a Pluto, neztratila mnoho ze své reputace. Sedm planet středověké astrologie stále utváří ty nejzákladnější tendence a potřeby člověka, jeho charakter, citlivost, schopnost komunikace, lásky, bojovnost, touhu po vzdělání a expanzi, smysl pro disciplínu a práci. Ony tři transsaturnské planety souvisí mnohem více s celospolečenskými tématy a s jistou nadsázkou lze říci, že jako sedmice utváří osud člověka, tak transsaturny (kdoví, kolik jich vlastně je) modelují osud lidstva.

Jelikož pořád komponujeme hudbu ze sedmi tónů, náš pracovní týden se odehrává v sedmi dnech (ve většině evropských jazyků pojmenovaných podle sedmi astrologických bohů) a duhu pořád vnímáme jako sedmibarevnou, tak v nás ta sedmička prostě funguje. A zdá se, že i mimo nás. Pokud bychom učili třídu o sedmi dětech, s velkou pravděpodobností by na sebe během roku děti vzaly příslušné role – jedno by více brečelo, jiné by více mlátilo ostatní, další by bylo upovídané a jiné by více osahávalo ostatní. Pochopitelně, aniž by něco tušily o sedmi planetách. Zda byl scénárista či režisér Sedmi statečných kovaný hermetik, nebo zapřisáhlý pozitivista, není již dnes podstatné. Důležité je, že se bohům zachtělo sestoupit na filmové plátno a astrolog má o čem hloubat.

Přistupme k vylíčení hlavních charakterů jakožto sedmi archetypů astrologické sedmice. Líčeni budou v pořadí, v jakém se ve filmu zjevují (že toto pořadí není náhodné, se čtenář doví níže) a jména jim dávám taková, jak si sedm statečných povětšinou lépe pamatujeme – jednoho jako Chrise, jiného jako Bronsona.

Jako první se na scéně objevuje Chris – ztělesnění Saturna, boha smrti, spravedlnosti, dokonalosti a disciplíny. Oděn je celý v černém a jeho holá lebka dokresluje smrťácký obraz – Chris působí mnohem starší, než (herec) ve skutečnosti je. Zjevuje se v podobě smrtky - nabídne se, že doveze mrtvého indiána na hřbitov a doprovázen Stevem McQueenem potom řídí funebráckou káru). Později vystupuje jako šéf sedmi statečných, zastánce práva a morálních hodnot. Saturn je bůh tvrdosti a suchosti, a tak i Chris je vyložený suchar. I když jeho Mirko-Dušínovská zásadovost působí někdy až trochu komicky, je Chris duchovní autoritou filmu. V duchu znamení Kozoroha - Saturnova domicilu - Chris rozkazuje, organizuje, řídí. V závěru filmu můžeme pozorovat i jeho tvrdohlavost a umíněnost. „Jedinou věc nepotřebuju, aby mi někdo radil.“ (Chris) „Tohle je totiž tvůj problém, začlo Ti na týhle vesnici záležet.“ (Steve McQueen) Saturn je bohem tíže. Ano, Chris to bere vážně.

Na rozdíl od Steva McQueena, který se objevuje jako druhý v pořadí a s Chrisem vytváří pomyslnou dvojici, která nakonec vše přežije. Ten bere věci s nadhledem a lehkostí. Steve McQueen je Jupiterem filmu. Po úvodní scéně ho vidíme, jak vchází do baru, vhodí všechny peníze do hry a jedním hodem kostek je prohraje. Posmutní, avšak za chvilku již hýří optimismem, když ostatním líčí, že vezme nabízené místo v koloniálu („Šéfík říká, že budu parádní prodavač!“). Velmi jupiterské! (Jupiter je vládcem znamení Střelce, pro které je takový model chování vskutku typický, stejně jako Stevovy ledabylé pohyby, rozhalená růžová košile, vytahaný šátek a přívěsek na krku). Na rozdíl od suše racionálního Chrise, Steve se rozhoduje na základě absurdních popudů, jakoby čistě ze zábavy a smyslu pro dobrodružství. Jeho smysl pro spravedlnost není tak rigidní, je motivován spíše soucitem a velkorysostí. Jako Jupitera dobročinnosti ho ve vesnici vidíme rozdávat jídlo dětem, ovšem současně se dětí ptá: „Nemáš náhodou starší sestřičku?“ Jupiter je bohem filosofie, avšak nikoliv té temné, metafyzické germánské. Jupiter, to je veselá středomořská filosofie plná paradoxů a relativity. Kdo zná lidi signované Jupiterem a Střelcem, možná zpozoroval jejich zálibu v citátech mudrců. Stejně tak Steve McQueen hýří legendárními anekdotami, které však zároveň mají v sobě pozoruhodnou moudrost. Steve je jakousi druhou autoritou – když vládne Saturn, Jupiter může více sledovat, vtipkovat, koukat po ženách a vůbec více užívat života, ale pořád zůstává druhým z božských vládců. Steve je také jediný, kdo si může dovolit tu a tam zpochybnit Chrisova rozhodná a sebevědomá tvrzení. Pro zájemce o pikantní astrologické detaily dodávám, že v závěru filmu Chris koupí lehkou střelu do stehna. Stehna jsou v lidském těle signována Střelcem, a každé nadmíru akcentované téma v horoskopu to zdravotně odnáší.




VF: I v japonské verzi (Sedm samurajů) funguje základní dvojka Saturn + Jupiter stejně. Saturn je ztvárněn holohlavým zkušeným veteránem, který o sobě nesmýšlí nijak heroicky, je skromný, vnímá sebe sama jako někoho, kdo prostě přežil mnoho bitev (což údajně navíc nebyla moc hezká podívaná) a má prostě díky tomu jen „pár zkušeností“; jinak ničím výjimečný není. „Vlasy mi zbělely. Válčením jsem nic nezískal. Zůstal jsem úplně sám.“ Tak se vidí. Nicméně jeho jupiterský parťák, který v japonské verzi vypadá jako oplácaný bůh smíchu s vesele dětským kukučem  na něho reaguje takto: „Vím, že rolníci trpí. A chápu, proč jste to přijal. Ale mě do toho spíš přilákalo kouzlo vaší osobnosti. Přátelství často vzniká díky náhodnému setkání.“ Tím je zpečetěno přátelství ústřední dvojice, která všechno přežije, stejně jako v americkém remaku. Jupiterský parťák Gorobei je mimochodem nejlepším lukostřelcem široko daleko, což je již dosti explicitní vyjádření jeho střelecko - jupiterské podstaty.




Další v pořadí je mladík Chico. Objevuje se jako třetí, jako nezralé dítě je vykázán pryč, jelikož neobstojí ve známé tleskací zkoušce. Ale potom se pořád motá kolem a ukáže se, že je kluk šikovný, když ostatním holýma rukama naloví ryby, načež ho ostatní přijmou mezi sebe. Dítě Chico je Merkur, rychlonohý posel bohů a bůh komunikace, bůh šikovnosti a vládce znamení Blíženců (v lidském těle signují právě ruce). Je to on, kdo rozezvoní zvon ve vesnici poté, co se vesničané ve strachu před pistolníky ukryli, ve svém improvizovaném proslovu jim vynadá do zbabělců vynutí si vřelejší uvítání pro Sedmici. Chico komunikuje. Merkur je i bohem špiónů, a tak je to právě Chico, který se později proplíží do tábora banditů a naváže s nimi družný hovor. Také jako jediný ze Statečných klofne ve vesnici dívku a vytváří s ní vskutku blíženecký pár. Za pozornost stojí, že tato dívka má spíše chlapeckou postavu, vysokou a hubenou, bez prsou a boků (dětský bůh Merkur je v tradiční astrologii oboupohlavní, či spíše bezpohlavní, jako dítě). Dívku si namlouvá mluvením (ona sama spíše mlčí). Chicovi-Merkurovi ve srovnání s ostatními cosi chybí na důstojnosti, což předvádí i svým nerozvážným poskakováním do střel, ale jakožto jednatel teamu je nezastupitelný. Kdyby si to mohl dovolit (jako Steve McQueen), mohl by takovému Chrisovi klidně říci něco jako „Víš, Chrisi, líná huba – holý neštěstí.“


Japonské verze Chica máme dvě! Máme tu nezkušeného mladíka z vyšší vrstvy, který se zoufale snaží stát žákem saturnského mistra. (Merkur – Saturn představují tradiční archetyp žáka a mistra; dokonce jsou na této konfiguraci postaveny mnohé komediální výstupy jako „dement“ Náhlovský + suchar Mladý nebo suše peskující Vimr + nešikovný Karel Černoch snažící se hrát na housle). I náš japonský „Chico“ je mistrem zprvu odmítán, zesměšňován, nakonec však přijat. I v japonské verzi se mladík zamiluje a zaplete s dívkou z vesnice. Ta je svým žárlivým otcem před příchodem Samurajů ostříhána a oděna za kluka, takže její pravá identita se odhalí, až když na ní Chico během pronásledování "upadne" v lukách a zjistí, že něco jinak. Tímto fyzickým kontaktem se však počíná i jeho zamilování. 

Potom tu však máme ještě jednu verzi „nezralého hrdiny“, který se nějak pokouší zapadnout mezi sedm zkušených samurajů. Tento hrdina je v japonském filmu ústřední živelnou postavou, která na sebe strhává značnou pozornost, díky uhrančivému hereckému výkonu Tošira Mifuneho. Ten poprvé vlítne na scénu opilý na mol (!) –  zfalšuje si rodokmen se samurajským původem (to je dosti merkurické) a totálně se tím před samuraji zesměšní. Nicméně se bije jako tygr, vydává hrdelní zvuky, cení tesáky. Je to právě on, kdo zuřivě bije na poplach ve vsi, když všichni rolníci zalezou strachy před hrdiny, kteří je přišli chránit. (Což je v prý v japonské kultuře smrtelnou urážkou). Tímto autentickým gestem si i on získá své místo mezi sedmi samuraji; je přijat do týmu. Tato postava v americké verzi vplynula do mladičkého Chica. Velmi mnoho se tím však vytratilo, proto si zde zaslouží speciální zmínku. Mifune se chová nespoutaně, živelně (dionýsovsky), současně vystupuje jako Joker, komediant, blázen, bavič. Napodobuje zbabělost vesničanů, nastavuje jim zrcadlo. Nakonec se dozvídáme, že i on je původem vesničan, ale hrozně se za to stydí. Vesničan, který však nepřijal ponížení dané mu rodem, a vzbouřil se. Hledal svou cestu. Stal se, nebo chtěl se stát, samurajem navzdory svému původu. Nemá sice vychování a kázeň, typickou pro samuraje, má však v sobě srdnatou „dračí“ odvahu, iracionalitu a šílenost. Jsem na vážkách, jaký astrologický archetyp mu přiřknout. Snad Uran? Merkur? Pluto? Nicméně mě napadá, že obě japonské verze „Chica“ se k sobě mají jako svršek a spodek v kartách. Aristokratický žák je „svrškem“, které mu jde o „nauku“, bezmezně obdivuje své mistry. Zatímco Mifune je jakýmsi spodkem – živočišnou energií – zkrátka „tím, kdo má koule.“ Mifune každopádně představuje ústřední postavu, která přemosťuje svět samurajů a svět vesničanů - patří do obou světů, čímž však jakoby paradoxně současně nepatří už do žádného. (Což je velmi Merkurické - říkávalo se tomu Hermés Pontifex: stavitel mostů, "přemosťovač"). V jedné chvíli si vesničany dobírá, v jiné se jich s účastí zastává. "To vy jste z nich udělali to, čím jsou," vyčítá samurajům. Pro obě je skupiny je druhem - i vyděděncem. Nicméně to mu nebrání získat si naše divácké srdce.


Toširo Mifune má ve svém horoskopu velký vodní trigon Uran - Pluto - Mars. (Mars přitom ve Štíru.)

Čtvrtý pistolník na scéně je Harry, bodrý chlapík oblečený celý v hnědém. Jeho první otázka zní, co v tom vězí – Zlato? Dobytek? Prachy? Když mu Chris odpoví, že nic, jen dvacet dolarů za týden, Harry to s úsměvem bere, neboť není hloupý a ví, že Chris má za ušima. Harry je ztělesněním Venuše, vládkyně znamení Býka. Je usměvavý, mírně zaoblený, dobře živený, umí si vychutnat jídlo od vesničanů. Venuše je bohyní lásky, ale kromě toho také materiální hojnosti, požitků a příjemností všeho druhu. Nerada se zbytečně namáhá, vždyť svět je plný slastí a krás, které stačí jen vychutnávat. Kdo zná Býky, ví, o čem je řeč – často bývají klidní, uzemění, pohodoví. Mají smysl pro práci, plyne-li z ní nějaký užitek (alespoň zkrášlení světa). Býk je zřejmě nejzemštější znamení zvěrokruhu a mnoho Býků se celý život hrabe v zemi, například bagristé. Tak i Harryho vidíme poctivě pracovat, když se kopou příkopy. Ale přitom dobře ví, že nikdo není hlupák, aby se dřel jen pro nic za nic – je mu jasné, že na konci celého dobrodružství čeká aztécký poklad, nebo diamanty ukryté v horách a s tímto přesvědčením i umírá.

Hrstka statečných přijíždí na ranč, kde si nějaký chlapík vydělává na snídani štípáním dříví. Je to Charles Bronson alias O’Rilley, obávaný pistolník. Po obvyklé absurdní licitaci o odměně se ke skupině přidává jako její Slunce. Pořád v džínovém obleku s rozhalenou hrudí, do bronsonova opálený, lesklý od potu, s klidnou ohnivou tváří. Ale vraťme se ještě k onomu štípání dříví. Slunce je symbolem otcovství a štípání dříví je právě archetypální otcovskou prací, asi jako je vaření tou mateřskou. V málokteré dětské knížce najdeme vyobrazeného otce, jak seká trávu, opravuje dům nebo svařuje vrátka k plotu, a dokonce ani jak řeže dříví – vždycky na špalku štípá polena. Mám strýce Lva (domicilní znamení Slunce), který se k manuální práci nikdy dvakrát nehrnul, ale dříví štípal rád. Ona je to totiž práce tvrdá a namáhavá stejně jako příjemná a čistá, a zároveň velmi efektní. Je to poslední fáze přípravy dřeva, během které vznikají krásná polínka do kamen. Slunce umí zapracovat, ale vždy vyhmátne takovou práci, se kterou sklidí největší aplaus (narovnání dříví do kůlen již rádo předá jinému). Všimněme si, že polena, která Bronson štípe, nemají skoro žádné suky. Takové dřevo je radost štípat. Po příjezdu do vesnice pak Bronsona vidíme, jak vyřezává píšťalku , kterou hned daruje vesnické holčičce. Během bojů pak pro změnu jiné děti, tři kluci, navazují kontakt s ním řkouce, že si ho vyvolili za svého hrdinu, vlastně jakéhosi otce. S nimi pak otcovské téma přijde na přetřes znovu, když kluci nazývají své tatínky zbabělci. Bronson jim naplácá a vysvětlí, že jejich otcové mají zodpovědnost, musí se v pravidelném (slunečním) rytmu dřít na poli, plodí děti a bojí se o ně, takže vlastně těmi pravými hrdiny jsou právě oni. Jedná se o typicky sluneční moudrost – Slunce je králem, stejně jako otrokem své zodpovědnosti – každý den musí vyjít na oblohu a ve stejném tempu jí projít, bez jako pravidelného ročního oběhu je hlad a děti hynou.

I v japonské verzi nalezneme „štípače dříví“. Heihači. Je to spíše veselá kopa a komická figurka. Uvádí se na scénu se slovy „Všechny je zabít nesvedu. Když jich je víc, tak uteču.“ „Ó, znamenitá zásada,“ odvětí mu vysmátý Jupiter. „Nechce se vám zabít 30 lapků?“ A Štípačovi vypadne leknutím sekera z ruky. Do služby se hlásí slovy „Jsem Hajašida Heihači, šermíř stylu Štípání dříví.“ Zvláštní pozornosti se mu pak už během filmu, myslím, nedostává. Je možné, že sluneční archetyp není u Japonců tak ústřední? Nebo se nám „hřmící lev“ převtělil do démonického Mifuneho? Heihači mimochodem umírá jako první ze samurajů - při záchraně vesničanovy ženy. Můžeme spekulovat o tom, že osobní já (Slunce) má být v japonském kódu cti obětováno vyššímu řádu (Saturn)? Heihači je také autorem samurajské vlajky s šesti kolečky, trojúhelníčkem a znakem pro vesnici, která jakoby říkala: jeden za všechny a všichni za jednoho. Když zemře a nálada je pod psa, Mifune vlajku zabodne do střechy chatrče, nálada se změní na bujarou, jakoby se ozvaly famfáry - a v tu ránu přijíždějí bandité. To už je kvalitní sluneční motiv. 

Jako předposlední přichází na scénu Mars, legendární vrhač nožů Britt. Nůž ve světě palných zbraní symbolizuje základní martický element. Brittův nůž je v bojích s bandity s winchestrovkami celkem nepoužitelný,  je to však mocný symbol. Britta jako jednoho z mála peníze vůbec nezajímají, chce se pouze zdokonalovat ve svých bojových dovednostech. Zajímají ho zbraně a boj. Mars je vládcem Berana, ale do příchodu Pluta byl i vládcem Štíra. Svou nemluvností, chladnokrevností, klidem a potřebou dokonalosti Britt mnohem více připomíná Mars ve Štíru. Ve známé scéně, kdy se zrazení pistolníci rozhodují, zda se vrátí do vesnice, se první rozhoduje právě Britt-Mars se slovy „Nikdo mi nemůže hodit kolty k nohám a říct táhni!“ Jak vidno, opět tu jde o zbraně a právo na férový boj. Naopak Venuši-Harrymu se takto nesmyslně vracet do boje vůbec nechce, z pochopitelných (venušských) důvodů.


Jeho japonská verze (Kjúzó) je samuraj par excelance: kostnatý, vysoký, ukázněný, s orlím nosem; moc toho nenamluví. (Astrologicky by to byl ascendent v kozorohu. Herce stejného vzezření vybrali i v americké verzi.) S mečem zachází brilantně. Bez mrknutí oka popraví provokatéra, který si s ním bláhově (a přes varování) chtěl měřit síly (stejně jako v americkém filmu). Samozřejmě americkému Brittovi odňali katanu – a ponechali mu aspoň onen (falický) vrhací nůž. S ním však odpraví provokatéra se stejným ledovým klidem a stejně monumentálním dramatickým efektem pro publikum. Tento japonský „Mars ve Štíru“ pak v závěrečné bitvě s bandity zabíjí stejně klidně, disciplinovaně, beze slov. Je ve slovech skromný, ale v činech impozantní: typický samuraj. „Jste pravý muž,“ říká mu obdivně japonský „Chico“, když se samuraj zrána vítězně vrátí z nebezpečné noční výpravy s ukořistěnou puškou. Kjúzó jen lakonicky pronese: "musím se trochu vyspat."


Poslední pistolník se objevuje v noci. Chris s McQueenem za ním musí přijít sami, čeká na ně schovaný v jakési komůrce. Jeho jméno se dozvídáme až někdy koncem filmu (jmenuje se Lee) a první slovo, které tento záhadný pistolník řekne Chrisovi, je "Pamatuješ?“ Ano, do teamu se přidala Luna, vládkyně znamení Raka, bohyně noci, vzpomínek a minulosti, pocitů a představ. Lee je mimo jiné zřejmě sám desperátem na útěku, pořád švihácky oblečen v lunárních barvách (bílé a černé) a jaksi slizce, jako by z něj kapala voda. McQueenovi - Jupiteru se moc nezdá, ale Chris ho bere se slovy „skvělej střelec.“ Vidíme tu typický životní příběh Raků, kteří v mládí dosáhnou mistrovství v nějaké disciplíně a životem je až do smrti provází legenda (Luna je planetou snů, iluzí a klamavých, avšak lákavých obrazů) spojená s vlastním strachem ze selhání. Luna a znamení Raka jsou obranné principy (matka chrání mláďata) a lunární jednání je často provázeno, ba i motivováno strachem. Leeův charakter nejlépe vystihuje scéna, kde se zmítá na posteli maje zlé sny a následná konverzace s vesničany: „Musíte mít velkou odvahu!“ „Do tý doby, než ztratíš nervy.“ Záludná střelecká legenda Lee nakonec přecejen ukáže, že na jeho pověsti něco bude, když na okamžik překoná svůj chorobný strach a celkem zdatně postřílí několik banditů. Avšak objektivně vzato, úplně hvězdný výkon to není. Lee-Luna si ponechává svou tajuplnost – nám snílkům malým důkazem umožní dále obdivovat legendu, pragmatik jej však zhodnotí jako průměrného zbabělce.

Sedm statečných je film o mužích, hrdinství a boji. Proto pistolníci, kterým připadla úloha ženských archetypů Luny a Venuše, jakož i oboupohlavního dětského Merkura, poněkud ztrácejí na důstojnosti – tomu jde o zlato, ten se moc bojí a ten moc kecá. V zájmu objevných postřehů doporučuji nenechat se tím zmást a sundat si při projekci filmu hrdinské brýle.

Že se jako první ze Statečných objevuje na scéně Saturn s Jupiterem, není náhoda. Film totiž pojednává především o saturnsko-jupiterských tématech – životu a smrti, spravedlnosti, morálce, zodpovědnosti. Většina pistolníků by ráda za nasazení své kůže dostala zaplaceno, ale nakonec se vydávají na cestu z jakéhosi vyššího smyslu.

Saturn je nejzazší planetou naší soustavy, která jakoby hlídala řád a uměřenost uvnitř planetární zahrady. Za jeho oběžnou čarou se již nachází džungle, ve které brousí tygři a sloni a roste divoká vegetace. Odstraněním plotu by tyto síly živelně vtrhly do naší eukleidovské zahrady (sluneční soustavy)  a v okamžení by rozcupovaly všechnu její harmonickou geometrii, řád, spravedlnost, solidaritu (na zahrádce si pěstujeme i takové rostliny, které by v džungli přežít nemohly) a vůbec veškeré naše civilizační hodnoty. A tímto strážcem, hlídačem plotu je právě Saturn, podporovaný Jupiterem. Transsaturnské síly ve filmu ztělesňuje Calvera. Tento vůdce banditů jako by v sobě spojoval kvality Pluta, Urana a kdovíčeho ještě. Z jistého hlediska je nejzajímavější postavou filmu a nelze mu upřít významné kvality – energii a sílu, moc, smysl pro humor, jakož i svéráznou moudrost. Od sedmi statečných se liší právě svou amorálností, tím, že přichází zdaleka, ze světa mimo dobro a zlo. Mimochodem, Calvera byl v dětství hrdinou mnoha budoucích právníků (a možná i mafiánů). Když se táže Chrise, proč to vlastně dělají (chránit vesnici zoufalců bez odměny), Chris mlčí. Jeho (Saturnovou) úlohou je pouze hlídat hranice morálního světa – nesmí se nechat vtáhnout do diskuzí a zmanipulovat. Místo něj odpovídá Steve McQueen (Jupiter) svou legendární historkou o chlápkovi, který skočil nahý do kaktusů, protože mu to přišlo jako dobrej nápad. Calvera a Steve McQueen jsou vpravdě největšími filosofy filmu a jejich dialogy jsou tím, co z filmu učinilo westernovou apoteózu práva a moudrosti.

Na tomto místě si ještě dovolím malou vsuvku o Plutu. Jeho vyloučení z roviny planet -  "Pluto již není planeta" se vlastně rovná pokusu o vyloučení "Calvery" za hranice spořádaného rolnického městečka. Avšak jde o vyloučení na způsob "když si schováme hlavu do písku a nebudeme se tím směrem dívat", tak nám konečně ten proklatec proklatá zmizí z očí. Sedm statečných jej alespoň za hranice vyhání férovým chlapským bojem. Závěrečná promluva přeživší dvojice "stejně jsme zase prohráli," jakoby signalizovala, že udržet Calveru a další transsaturny mimo hru je v podstatě sysifovská (!) práce podobající se marnému pokusu udržet smrtku zavřenou v sudu, jak to známe z pohádky Dařbuján a Pandrhola. Calvera strikes back every season! Saturnský charakter se marně snaží zastavit evoluci. (Přesto se o to musí vždy každoročně pokoušet. Je to jeho práce). Jak říká Sallustius: "Mýtus je to, co se nikdy nestalo, ale děje se to stále."

Kdyby se našel šťoural, který by se ptal, zda podobné planetární archetypy najdeme i v Kurosawově Sedmi samurajích, kteří byli Sedmi statečným předlohou a kinematograficky je jistě v lecčems předčí, odpověděl bych, že pravděpodobně ano. Jenže východní kultura má jiné žebříčky hodnot a jiné vnímání bohů, podle čehož se nutně musí odvíjet i povaha sedmi samurajů. Pro takové zkoumání již bohužel nejsem dostatečně erudován. (Text japanologa Antonína V. Límana, který Sedm samurajů interpretuje jako elegii o vznešeném morálním kodexu, k přečtení zde.)

Zájemci, kteří by mou analýzu Sedmi statečných chtěli aplikovat diagnosticky a psychoterapeuticky, nabízím jednu možnost. Všímejme si, kteří Stateční nám v danou chvíli imponují, a ženám kteří se líbí. Jistě, v dětství chtěl být každý Chrisem, případně Stevem McQueenem. Ale v dospělosti nás již neobalamutí laciná návnada, kterou nám podstrkuje scénárista. Postava, která se nám nejvíce líbí, může poukazovat na ten planetární princip, kterého se nám nedostává a podvědomě po jeho kvalitách toužíme. Je velmi pravděpodobné, že si takové lidi přitáhneme do života v podobě přátel, partnerů či milenců. Tyto kvality však lze posilovat i vědomě, pomocí vyhledávání energií s odpovídající signaturou. Naopak pistolník, který je nám něčím nesympatický (jelikož jsou všichni líčeni jako hrdinové, musíme si všímat detailů), většinou poukazuje na kus našeho já, za který se stydíme. Mějme však na paměti, je jsou tu vždy jiní, kterým právě tytéž vlastnosti imponují.



Žádné komentáře: