PSYCHOANALYTICKÉ OKÉNKO
Trocha teoretické omáčky na úvod. Freud hovoří o ženské závisti penisu.
Málokdo tuší, co si za tím vlastně představit. Modernější psychoanalytici hovoří o tom, že ženy závidí mužům penis, nikoliv pro něj samý, ale jakožto znak moci, nadřazenosti mužského světa nad ženským. Myšlenková zkratka zní takto: pokud jsem se narodila do světa, v němž vládnou muži a v němž se ženy pouze přizpůsobují jejich potřebám, pak mám dvě možnosti: 1) Přijmu submisivní ženskou identitu a s tím i bezmoc a druhořadou roli v patriarchálním světě (protože se rozhodnu tuto ženskou identitu naplnit něčím hodnotným a nedruhořadým) 2) vnitřně tuto roli nepřijmu a identifikuji se s falem, symbolem mužského světa, násilí, moci a dominance.
Zvláště pokud jsem žena, která zažila sexuální ponížení, budu tíhnout k možnosti č. 2, neboť jedna z cest, jak se s takovým šokem vypořádat, je identifikovat se s agresorem (tj. falem). Ženy, které (podvědomě kdesi v inkubaci identity na prahu dospělosti) zvolí možnost č. 2, se naučí navenek používat tuto pseudo-ženskou identitu jako nástroj moci: velmi brzo zjistí, jak snadno se muži dají ovládat svou citovou náklonností a chtíčem. Navíc se posléze stávají předmětem závisti žen z první skupiny, které jim tuto moc závidí a které mají natolik pevné superego (svědomí), že se jim bytostně příčí být pouhým vyprázdnělým, manipulujícím objektem. Přesto i ony samy této možnosti skrytě touží, a proto "těm druhým" závidí a pomlouvají je (zvláště pokud lavírují mezi oběma identitami a nemohou si vybrat!). Skrze obranný mechanismus racionalizace je označují jako "děvky". (V divadelní hře se s jinými ženami však nesetkáme, snížila by se tím koncentrace na diamant v podobě Lulu).
Není snadné uhodnout, že Lulu patří do skupiny č. 2, ba že je dokonce archetypálním ztělesněním této identity, kterou budeme nazývat "falickou". V divadelním představení je tato symbolika vizuálně evokována dlouhými kozačkami na vysokém podpatku a neustálou přítomností cigarety v ústech. Neříkáme, že jde o záměr autorů, pouze nabízíme určitý způsob čtení - interpretace - dekódování.
Lulu není plně ani žena ani muž, ale také již není dítě. Je vyprázdněnou (difuzní) falickou identitou v atraktivním ženském těle. Její první zkušenost s láskou byla incestní (otčím). Jak na ni bude reagovat?
Promění se ve zvláštní druh sexuálního objektu, který čerpá pocit hodnoty z toho, že je používána a že její věnována pozornost (pak existuje), sama pro sebe je "nic". Uspokojuje a drží moc právě projevovanou bezmocí, která v mužích budí touhu ochraňovat ji. Tím si je obtočí přes jejich achillovu patu, přes níž je nakonec zničí. Jelikož si tento motivační kruh neuvědomuje, připadá si sama jako oběť. Oběť čeho? Světa mužů, z něhož se vytratila láska (bezpečná a nezneužívající láska ochranitelského otce), světa, v němž zůstává pouze boj o moc a dominanci. Ale ztělesnit falus, znamená být ještě mocnější než celé mužské plémě. Znamená to obtočit si celý svět kolem prstu! Zničit a ponížit mužské plémě = dát průchod svému zoufalství. Jehož příčinu nezná - a proto pokračuje v destruktivních kruzích archetypu, který ovládl její difuzní identitu.
Název LULU (lulat, lulánek), označující mužský genitál v řeči žvatlajícího dítěte, je tedy přiléhavý. A můžeme klidně říkat "ten" Lulu nebo "ta" Lulu - je to jedno. Je to bezpohlavní objekt se sladkou tvářičkou. Nádherné, nalíčené ženské tělo je "jen" mocná iluze. Právě tato iluze však vede k tomu, že žádný muž nemůže láskyplně proniknout dovnitř, do jejího skutečného duševního prostoru, k jejímu tajemství. (Každý pokus o proniknutí je ve hře ztvárněn jako agrese).
Za touto falickou či archetypální "Lulu" identitou se však skrývá citlivý člověk z masa a kostí, oběť incestu, malé dítě, které nemělo čas dospět. Toto "zneužité" dítě žádá náš soucit. Naší odpovědí, demaskující naši perverzní bezradnost, jsou však jen mříže vězeňské cely.
Jediné co chtěla, byla láska. Ale kdykoliv už už myslela, že je milována, vyhřezl z toho mužský chtíč.
Lulu v představení divadla Komedie ztvárnila Tereza Voříšková
Trocha teoretické omáčky na úvod. Freud hovoří o ženské závisti penisu.
Málokdo tuší, co si za tím vlastně představit. Modernější psychoanalytici hovoří o tom, že ženy závidí mužům penis, nikoliv pro něj samý, ale jakožto znak moci, nadřazenosti mužského světa nad ženským. Myšlenková zkratka zní takto: pokud jsem se narodila do světa, v němž vládnou muži a v němž se ženy pouze přizpůsobují jejich potřebám, pak mám dvě možnosti: 1) Přijmu submisivní ženskou identitu a s tím i bezmoc a druhořadou roli v patriarchálním světě (protože se rozhodnu tuto ženskou identitu naplnit něčím hodnotným a nedruhořadým) 2) vnitřně tuto roli nepřijmu a identifikuji se s falem, symbolem mužského světa, násilí, moci a dominance.
Zvláště pokud jsem žena, která zažila sexuální ponížení, budu tíhnout k možnosti č. 2, neboť jedna z cest, jak se s takovým šokem vypořádat, je identifikovat se s agresorem (tj. falem). Ženy, které (podvědomě kdesi v inkubaci identity na prahu dospělosti) zvolí možnost č. 2, se naučí navenek používat tuto pseudo-ženskou identitu jako nástroj moci: velmi brzo zjistí, jak snadno se muži dají ovládat svou citovou náklonností a chtíčem. Navíc se posléze stávají předmětem závisti žen z první skupiny, které jim tuto moc závidí a které mají natolik pevné superego (svědomí), že se jim bytostně příčí být pouhým vyprázdnělým, manipulujícím objektem. Přesto i ony samy této možnosti skrytě touží, a proto "těm druhým" závidí a pomlouvají je (zvláště pokud lavírují mezi oběma identitami a nemohou si vybrat!). Skrze obranný mechanismus racionalizace je označují jako "děvky". (V divadelní hře se s jinými ženami však nesetkáme, snížila by se tím koncentrace na diamant v podobě Lulu).
Není snadné uhodnout, že Lulu patří do skupiny č. 2, ba že je dokonce archetypálním ztělesněním této identity, kterou budeme nazývat "falickou". V divadelním představení je tato symbolika vizuálně evokována dlouhými kozačkami na vysokém podpatku a neustálou přítomností cigarety v ústech. Neříkáme, že jde o záměr autorů, pouze nabízíme určitý způsob čtení - interpretace - dekódování.
Lulu není plně ani žena ani muž, ale také již není dítě. Je vyprázdněnou (difuzní) falickou identitou v atraktivním ženském těle. Její první zkušenost s láskou byla incestní (otčím). Jak na ni bude reagovat?
Promění se ve zvláštní druh sexuálního objektu, který čerpá pocit hodnoty z toho, že je používána a že její věnována pozornost (pak existuje), sama pro sebe je "nic". Uspokojuje a drží moc právě projevovanou bezmocí, která v mužích budí touhu ochraňovat ji. Tím si je obtočí přes jejich achillovu patu, přes níž je nakonec zničí. Jelikož si tento motivační kruh neuvědomuje, připadá si sama jako oběť. Oběť čeho? Světa mužů, z něhož se vytratila láska (bezpečná a nezneužívající láska ochranitelského otce), světa, v němž zůstává pouze boj o moc a dominanci. Ale ztělesnit falus, znamená být ještě mocnější než celé mužské plémě. Znamená to obtočit si celý svět kolem prstu! Zničit a ponížit mužské plémě = dát průchod svému zoufalství. Jehož příčinu nezná - a proto pokračuje v destruktivních kruzích archetypu, který ovládl její difuzní identitu.
Název LULU (lulat, lulánek), označující mužský genitál v řeči žvatlajícího dítěte, je tedy přiléhavý. A můžeme klidně říkat "ten" Lulu nebo "ta" Lulu - je to jedno. Je to bezpohlavní objekt se sladkou tvářičkou. Nádherné, nalíčené ženské tělo je "jen" mocná iluze. Právě tato iluze však vede k tomu, že žádný muž nemůže láskyplně proniknout dovnitř, do jejího skutečného duševního prostoru, k jejímu tajemství. (Každý pokus o proniknutí je ve hře ztvárněn jako agrese).
Za touto falickou či archetypální "Lulu" identitou se však skrývá citlivý člověk z masa a kostí, oběť incestu, malé dítě, které nemělo čas dospět. Toto "zneužité" dítě žádá náš soucit. Naší odpovědí, demaskující naši perverzní bezradnost, jsou však jen mříže vězeňské cely.
Jediné co chtěla, byla láska. Ale kdykoliv už už myslela, že je milována, vyhřezl z toho mužský chtíč.
Hra v současné době běží v divadle Komedie.
Žádné komentáře:
Okomentovat