Abraham Maslow - Pyramida potřeb



.Maslowova Pyramida potřeb

Teprve pokud máme uspokojeny základní (fyziologické) potřeby, obracíme se k uspokojení potřeb vyšších. Pociťovaný nedostatek nebo frustrace na nižší úrovni nám tedy zabrání postupovat výš. Jsou-li naopak všechny naše základní potřeby saturovány, přecházíme automaticky na vyšší úroveň a předchozí stupně už nevnímáme jako svou prioritu. Tato pyramida odráží všeobecnou tendenci, používejme jí flexibilně.

Kde leží vaše priorita?


1. Fyziologické potřeby

Jsou to základní potřeby našeho organismu: dýchání, pití, jídlo, sex a vylučování. Rovnovážný stav organismu, v němž nám nic nechybí (ani "nepřebývá"), nazýváme homeostáze.


2. Potřeba bezpečí

Ve chvíli, kdy jsou naše fyziologické potřeby relativně uspokojeny, začneme prahnout po pocitu bezpečí, který si spojujeme s předvídatelností dění ve vnějším světě, s jakýmsi pořádkem a konzistencí kolem sebe, že nás nic příliš nerozrušuje ani nepřekvapuje, snažíme se mít věci pod kontrolou. Toužíme po jistém zaměstnání, pojištění a chráněném účtu v bance.

Naše společnost nadbytku a právních norem vcelku dobře umožňuje uspokojení těchto dvou základních vrstev. Potřeba bezpečí v sobě zahrnuje:
  • ochranu před zločinem
  • finanční jistotu
  • zdraví a pocit pohody
  • zajištění pomoci v případě úrazu nebo nemoci


3. Sociální potřeby

Máme-li uspokojeny první dvě vrstvy, přirozeně směřujeme k touze po citovém naplnění skrze:
  • přátelství
  • intimní a partnerský život
  • podporu a komunikaci v rámci rodiny
Potřebujeme pocit sounáležitosti, být příjmáni takoví jací jsme druhými lidmi. Máme potřebu milovat a být milováni. Není-li tato naše potřeba naplněna, pociťujeme osamělost, sociální úzkost a depresi. Potřeba sounáležitosti může dokonce převýšit naše nižší potřeby. Např. anorektička obětuje své fyziologické potřeby a dokonce i zdraví pro pocit přijetí a sounáležitosti.


4. Potřeba úcty, respektu a uznání

Máme potřebu respektovat a být respektováni, ale také potřebu sebeúcty. Chceme se cítit příjmáni a pozitivně oceněni, chceme se cítit užiteční, chceme vynikat ve své profesi a zájmech. Nesrovnalosti na této rovině se projevují jako komplexy méněcennosti, nízká sebeúcta. Lidé s nízkou sebeúctou potřebují neustálé projevy respektu a uznání všech lidí, touží po slávě a popularitě. Člověk, který se cítí sebevědomý a schopný nevyžaduje uznání všech, ale jen od jediné nebo několika málo osob. Ani sláva a úspěch nemusí člověku dodat zvnějšku pocit sebeúcty, protože nejprve se musí sám vnitřně přijmout - vážit si nejprve sám sebe. Psychická nerovnováha, např. deprese může člověku bránit ve vytvoření zdravé sebeúcty.

"Všichni lidé v naší společnosti (kromě několika patologických vyjímek), mají potřebu nebo touhu po stabilním, opodstatněném, (obvykle) vysokém hodnocení sebe sama, po sebeúctě nebo sebehohnocení a po uznání ostatních. Opodstatněným (firmly based) sebehodnocením míníme to, že je založeno na reálných schopnostech, výkonech a respektu ostatních. Tyto potřeby lze rozdělit na dvě podskupiny. Do první z nich patří touha po síle, po úspěšném výkonu, adekvátnosti a důvěře ve vztahu ke světu, po nezávislosti a svobodě. Druhou skupinu můžeme nazvat touhou po reputaci nebo prestiži (vymezenou jako respekt nebo uznání druhých lidí), po rozpoznání, pozornosti, důležitosti a ocenění. Tyto potřeby zdůrazňoval Alfred Adler a jeho následovníci, zatímco Freud a psychoanalytici jejich důležitost popírali. Dnes je nicméně stále víc zřejmý jejich centrální význam" (A. H. Maslow: A theory of human motivation, 1943, s. 6).



5. Růstové potřeby

Tyto potřeby související s růstem naší osobnosti se od předchozích liší. Nižší potřeby mohou být naplněny, nasyceny tím, že obrazně řečeno, "hladina v nádrži dosáhne na pomyslnou linku", a my se cítíme uspokojeni, uklidněni. Růstové potřeby jsou potenciálně otevřené "do nekonečna" - souvisí s dlouhodobou životní motivací. Zde platí, že "i cesta může být cíl" - samo hledání něčeho nám dodává pocit smyslu. Zde není mírné napětí vnímáno jako frustrace, ale jako naopak energizující, motivační faktor vyrůstající z hloubky osobnosti .

Z hlediska grafologie souvisí potřeba seberealizace s rytmem pohybu a formy v písmu.
  • Kognitivní potřeby: potřeba vzdělání, poznání a cestování, potřeba porozumět světu kolem sebe, rošiřovat a prohlubovat své intelektuální schopnosti a vědění.
  • Estetické potřeby: potřeba krásna, umění a příjemného prostředí
  • Sebeaktualizace: potřeba naplnit svůj potenciál, dostát našim schopnostem, stát se tím, kým můžeme nebo máme být. Touha po tvořivosti a produktivitě.


„Čím člověk může být, tím také musí být. Musí být věrný své přirozenosti… Na této úrovni jsou rozdíly mezi jednotlivci největší.“
Abraham Maslow




"A dodkud se nestaneš tím,
čím po smrti můžeš se stát,
budeš v nostalgii žít
a nocí putovat."


Goethe - z básně Posvátná touha


Charakteristika sebeaktualizujících se lidí podle Abrahama Maslowa:

  • vítají fakta a skutečnosti reálného světa (včetně sebe) místo aby se jim vyhýbali
  • jsou spontánní ve svých ideích a aktivitách, především ale ve svých niterných myšlenkách a impulzech
  • nejsou konformní, ale ani nekonformní
  • jejich motivace není cíleně zaměřená ani není vnější, naopak vyrůstá zevnitř, z potřeby růstu a rozvoje, uskutečnění svého potenciálu
  • jsou tvořiví a originální; nemusí mít nutně nějaké speciální nadání, ale jsou schopni svěžího, naivního a přímého pohledu, čímž se jakoby podobají dětem
  • rádi řeší problémy včetně problémů druhých; ve svém životě se naopak soustředí na řešení konkrétních problémů více nežli na neusálé řešení sebe samých; jsou schopni investovat svou energii pro to, co cítí jako své poslání
  • cítí blízkost s druhými lidmi a važí si života
  • mají svůj vlastní vnitřní morální systém nezávislý na vnější autoritě
  • jsou pronikaví a dívají se na všechny věci poměrně objektivně
  • mají svěží přístup a jsou schopni oceňovat, zakoušejí údiv, radost a úžas v každodenním životě
  • mají filozofický smysl pro humor, humor, který neubližuje nebo neponižuje ostatní; jsou schopni dělat si legraci sami ze sebe, obzvláště chovají-li se bláhově nebo se snaží být velcí, tam kde jsou ve skutečnosti malí


  • jsou demokratičtí ve smyslu přátelského přístupu k ostatním bez ohledu na sociální postavení, barvu pleti, vzdělání, víru či politické přesvědčení; věří, že od každého se mohu něco naučit; cítí se být pokorní k tomu, jak málo ví ve srovnání s tím, co je známo ostatním
  • prožívají hluboké mezilidské vztahy, překračují snadněji hranice vlastního ega - způsobem, který by si někteří lidé těžko mohli představit; spíše zakoušejí hluboký pocit blízkosti k menšímu počtu lidí; současně jsou schopni laskavého nebo alespoň trpělivého přístupu téměř ke komukoli
  • mají potřebu samoty, kterou si užívají, až se mohou zdát asociální; samota souvisí s uspokojením jejich potřeby bezpečí a pocitem naplnění
  • jsou nezávislí, autonomní na kultuře a módních vlnách, ani nejsou extrémisté
  • akceptují sebe, přírodu a ostatní se všemi nedokonalostmi a slabostmi; neodsuzují ani nezavrhují, naopak mají k druhým úctu
  • nejsou samolibí, zajímají se o diskrepance mezi tím, co je a mohlo nebo mělo by být ohledně jich samotných i společnosti
  • odmítají zcela podléhat kultuře v níž žijí, ale naopak se ztotožňují s lidstvem obecně, sympatizují nebo cítí hluboké a srdečné emoce k lidským bytostem jako takovým; tyto pocity jsou nezávislé na jejich možných negativních vlastnostech nebo rozpoznání těchto citů druhými lidmi
  • vysoký stupeň zralosti, zdraví a naplnění - až se zdají být jakoby "jiným lidským druhem"
  • neobávají se neznáma, naopak příjmají pochybnosti, nejistotu a prozatimnost, která doprovází vnímání všeho nového a neznámého
  • jsou otevřeni vrcholovým či mystickým zážitkům, intenzivním emocím, skrze které transcendují sebe samé; otevření horizontů, pocity extáze, úžasu; pocity nebývalé síly a moci současně s pocitem nevídané bezmoci; vědomí zakoušení něčeho velmi podstatného, které transformuje a posiluje každodenní žití




Kritické námitky proti Maslowově teorii potřeb:
1) Mnozí umělci nebo vědci pociťují daleko naléhavěji potřebu tvořit i v případě, že nemají uspokojeny "nižší" potřeby existenční nebo sociální.
2) Zdá se, že se Maslow soustředil na motivace ambiciózních mužů západního světa. Hierarchie ženských potřeb může být odlišná. (Plháková)

V které oblasti potřeb lidé pociťují největší nedostatek?
Podle hlasování na těchto stránkách (2008), kterého se zúčastnilo 121 lidí, pociťují lidé největší deficit v sociální rovině - v potřebě lásky a sounáležitosti (37%). Na druhém místě postrádají pocit uznání a ocenění - čtvrtá rovina (25%). Na třetím místě lidem chybí uspokojení růstových potřeb (21%). V oblasti základních potřeb (první dvě příčky Maslowovy pyramidy) se cítí lidé relativně spokojeni.



zdroj: anglická wikipedia
Abraham Maslow: Psychológia bytia
Plháková Alena: Dějiny Psychologie, 2006






August Rodin

.
Písmo i socha: trojrozměrný útvar

Ne každého by možná napadlo, že písmo je, stejně jako sochařské dílo, trojrozměrným útvarem. Už latinské slůvko "scribere" - tedy "psát" - původně znamenalo "vrývat". I dnešní písmo je svým způsobem "vrývané" v povrch papíru. Poznáme to především na písmu psaném silným tlakem: když obrátíme list, vidíme písmo plasticky vystupovat i z druhé strany. Střídání vlasových a silnějších tahů (tedy diferencovaná pulzace směrem k podložce a od podložky) nazýváme v grafologii hloubkovým pnutím. Ta je známkou vitální pružnosti pisatele: pisatel je schopen rytmicky určovat intenzitu přítlaku, je schopen jemnosti i síly. Jeho mysl nežije v černobílém světě, je schopen vnořit se do hloubky a zase se vynořit na povrch. To mu dává pro druhé neuchopitelnou hravost a tvořivost.


Pocta Augustu Rodinovi

A takto se nám vryl do kamenné paměti francouzský sochař August Rodin:




Polibek

Rodinův polibek patří k jeho nejpopulárnějším dílům. Byl mnohokrát reprodukován v různých variantách, velikostech i slitinách. Rodine sám si jej příliš necenil, využíval jej však jako zdroj financí; dnešními slovy by jej možná sám označil za "pop". Nicméně jeho historie byla mnohem spletitější. Scéna zachycuje milence, kteří se oddávají prvnímu sblížení svých těl. Podle váhavosti mužova vztyčeného palce a ženiny nohy, která se snaží ztéci hradbu mužových sevřených kolen lze soudit, že zde paradoxně přebírá iniciativu žena. I to je jeden z důvodů, proč byl ve své době Polibek "šokující" - krom své nahoty. O generaci později však doba dozrála natolik, že se Polibek stal velice známý a Rodin se toho ještě dožil. Využil Polibek k propagaci daleko pokrokovějšího díla, kterého si sám cenil daleko víc - potrétu Balzaca.

Polibek představuje milenecký pár z Dantova Pekla, který pod vlivem romantické knihy (kterou právě odložili) právě překročil hranici studu a "platonické" lásky. Bohužel vzápětí jsou přistiženi a oba končí tragicky. Je to tedy poslední okamžik před smrtí. Proto se tomuto sousoší také přezdívá "Polibek smrti." Cudnost, erotický náboj, napětí okamžiku i tragický kontext a způsob, jakým se Rodinovi podařilo tento pohyb, navěky zamrzlý v čase a kameni, zachytit, z něj činí geniální umělecké dílo.



August Rodin-Polibek

Předlohou Rodinovi byla žena, mladá umělkyně, kterou osobně znal. Byla jeho žačkou a obdivovatelkou, do níž se Rodin vášnivě zamiloval. Dlouhou dobu tuto lásku tajil, neboť byl ženat. Ona jeho láska nakonec opětovala, snad došlo k milostnému vzplanutí, zachyceném v Polibku, ovšem nakonec dal Rodin přednost své ženě, hospodyni, v které tušil klid a zázemí pro svou nerušenou tvorbu. Zdroj jeho inspirace, mladá, nadaná, svéřepá dívka s očima plnýma ohně nakonec skončila tragicky - v psychiatrické léčebně.




Balzac


Honoré de Balzac byl literárním gigantem. V jeho dílech se objevují stovky a tisíce postav, které vstupují do jeho románů, jakoby to byly místnosti v témže domě. Nevím, komu se podařilo strávit a vychutnat si všechny jeho knihy, ale čím více ho čtete, tím větší obdiv k němu cítíte: zaznamenal život společnosti na začátku 19. století ve všech barvách a vrstvách. Můžete jej číst jako dokumentární epos, ale i jako strhující příběh, vystavěný na přesnosti nejmenších detailů a prokresleností všech postav, které se jeho příběhy mihnou. Z kratších doporučuji novelku Gobseck, portrét hamižného, ale velmi inteligentního žida, jenž ve svých rukou svírá všechnu myslitelnou moc Paříže a perverzně nahlíží do soukromí vší pařížské smetánky, které "pomáhá" před pádem na společenské dno. Sledujeme společnost optikou nejvyšší a nejskrytější moci a zároveň nahlížíme ironii a marnost nadbytku, který se hromadí, aby se hromadil. Gobseck je v tomto smyslu metaforou zdnálivě velmi racionálního systému celé společnosti, vrcholem její funkce. Archetypálně připomíná Plutona, Háda, strážce podsvětí, na hranici mezi životem a smrtí, vzestupem a pádem, který vždy stál a bude stát na jediné trvalé hodnotě všech kultur světa (který Gobseck kdysi jako námořník procestoval křížem krážem) - zlatu.

Z románů doporučuji "Lesk a bída kurtizán", vyvrcholení Balzacovy Lidské komedie. Je to strhující, barvité čtení, souboj dobra a zla, které na jedné straně představuje zkažený jezuita, bývalý galejník, páter Herrera se svou krásnou loutkou Lucienem de Rubempré (který se mu v předchozím díle "Ztracené iluze" vydal na milost a nemilost v okamžiku, kdy chtěl spáchat sebevraždu) - loutkou jímž Herrera hýbe na šachovnici moci. Na druhé straně je tu šéf pařížské tajné policie Corentin. Zápletka je místy až detektivní, oba soupeři dopředu předvídají kroky toho druhého o několik "tahů" napřed. Dobro a zlo je samozřejmě relativní, je to jen otázka, která moc je společensky legitimní. Sledujeme také cestu Lucienovy milenky, krásné židovské kurtizány, které láska ukáže cestu ke světlu z temného podsvětí. Ačkoli nahlížíme ke zločineckým kořenům i k aristokratické koruně společenského stromu Paříže, shledáváme všude tentýž zápas a boj, protože lidské vášně a tužby jsou, co svět světem stojí, stejné. Ne však charaktery. Ty tlaky prostředí testují a obnažují. Balzac byl však realista, pozorovatel života: vznešená duše nemá větší naději na "štěstí" než prachsprostý mizera. Náhoda, shoda příliš mnoha zájmů a okolností, někdy zhatí i sebelepší úmysly. Balzac byl kritický realista, ale stejně jako vnímal svět a pohyb společnosti, tak vnímal nitro a "étos", čistotu i zvrácenost lidských srdcí, které precizně popisoval tak, jak je kolem sebe viděl.

Obohaceni četbou, můžeme se znovu podívat na Balzacovu sochu s hlubokým respektem k jeho géniu. Rodinovi se podařilo, ve své době způsobem moderním a málo chápaným, zachytit něco z masivního a vznešeného objemu jeho ducha.





Siréna

August Rodin-SirénaVzpomeňme na Klagesovu o tom, že každý tělesný pohyb je vyjádřením duševního hnutí, co do směru i intenzity. Stejný princip platí pro grafologii i sochařství. August Rodin v zachycení pohybu v jakési "vteřině věčnosti" vynikal především. Necítíme při vnímání jeho děl hnutí duše samo?

A takto si Rodin představoval duši, snad čistou jako bílý sníh, zpola tušenou a nejasnou:




Psyché

August Rodin-psyché
Duši, z níž se mohou rodit myšlenky.

S jakou péčí a křehkou jistotou tato myšlenka "získává tvar"...




Myšlenka (Pensée)

August Rodin-pensée




Choulící se žena

Rodin-crouched womanPředlohou této plastiky byla údajně jiná žena (jedna ze sester), které Rodin obdivoval a jež svolila stát mu jako modelka. Mezi géniem a modelkou musel probíhat vztah značné intenzity, neboť i Rodinovi současníci konstatovali, že jejich modelky ve svých pózách nedosahují takové míry uvolnění a přirozenosti. Toto dílo je možná šťastným dílem jakéhosi okamžiku "přenosu" - spojení mezi tvůrcem a modelkou. Kdeže bychom zde hledali "cudnost" Polibku, kde - teď už to snad můžeme říct - je mladík zobrazen zcela bez pohlavního orgánu (ano, nic tam není).





Danaide

Rodine-DanaideKdyž Rodinovi jeho přátelé vytýkali, že myslí neustále jen na ženy, odpověděl jim: "A je snad něco lepšího, nač bych měl myslet?"



Další Redonova díla na tomto blogu: Myslitel, Věčný idol

Symbolika barev v umění

.

Mistr Eckhart & El Greco



'Řeknu ještě další, obtížnější věc. Chce-li kdo být v ryzí čistotě této přirozenosti, musí se dokonale odříci všeho osobního. Tak, aby člověku, který je za mořem a kterého jakživ neviděl, přál dobré úplně stejně jako tomu, vedle něhož žije a který je jeho blízký přítel. Ba dokonce, dokud i své vlastní osobě přeješ víc dobrého než člověku, kterého jsi nikdy neviděl, jsi velice v neprávu a do toho jediného základu jsi ještě nikdy ani na okamžik nenahlédl. Možná, že jsi někdy v pojmech či v představě uviděl pravdu jako v podobenství, ale to nejlepší to jistě nebylo.




Za druhé musíš být čistého srdce. A jen takové srdce je čisté, které se zbavilo všeho stvořeného. Za třetí musíš být svoboden od každého "ne". Lidé se ptají, co vlastně hoří v pekle? Všichni mistři odpovídají, že tam hoří svévole. Ale já tvrdím, že v pekle hoří "ne". Řeknu to přirovnáním. Někdo vzal kousek žhavého uhlí a položil mi ho na ruku. Kdybych teď řekl, že to uhlí mi pálí ruku, docela bych mu křivdil. Mám-li říci přesně, co mne pálí, je to "ne". Neboť uhlí má v sobě něco, co moje ruka nemá – a hleďte, právě toto "ne" mě pálí. Neboť kdyby moje ruka měla v sobě všechno, co uhlí je a co uhlí dokáže, měla by skrz naskrz povahu ohně. Kdyby teď někdo vzal všechen oheň, který kdy kde hořel, a nahrnul mi ho na ruku, nemohlo by mě to bolet. A právě tak, říkám, protože Bůh a všichni, kdo jsou před jeho tváří, mají v sobě díky pravé blaženosti něco, co ti od Boha odloučení nemají, trápí toto "ne" duše v pekle víc, než každá svévole, nebo oheň. Věru říkám, dokud na tobě lpí nějaké "ne", nemůžeš být dokonalý. Chcete-li tedy být dokonalí, musíte se zbavit "ne".'


Mistr Eckhart: In hoe apparuit caritas dei in nobis (1J 4,9)
přeložil Jan Sokol






Domenicos Theokopulos známý jako El Greco (Řek) (nar. kolem roku 1541 ve Fondele nebo Kandii na Krétě - 1614 Toledo) byl malíř, sochař a architekt řeckého původu známý jako hlavní představitel španělského manýrismu a pozdní renesance. Ve svém díle byl ryzí idealista usilující nahradit renesanční ideály přirozené pravdy a krásy. |wikipedia|
Shora: Marie Magdalena, Sv. trojice, Sv. Antonín


Mistr Eckhart - křesťanský středověký mystik (1260 - 1328)

Psycholog Erich Fromm, který jej ve svém díle často cituje, říká: „Spisy Mistra Eckharta a spisy Buddhy jsou ve skutečnosti jen dva dialekty téže řeči“. Kromě Fromma ovlivnily Eckhartovy spisy i C. G. Junga. Z filozofů ovlivnil nejvíce A. Schopenhauera, F. Nietzscheho, de Lagardeho, Büttnera, G. Landauera, M. Bubera a hlavně existencialisty M. Heideggera, K. Jasperse a S. Kierkegaarda.

Podstatou jeho učení je "oproštěnost" srovnatelná s "prázdnotou" zenu.

Mistr Eckhart říká:
„Oproštěná mysl je taková, která se ničím nedá rozrušit, k ničemu nenechá vázat, která své nejlepší nevidí v určitém způsobu, která v ničem nehledí na svoje, ale úplně se ponořila do nejmilejší vůle Boží a zřekla se svého“.

Ale na jiném místě dodává:
"To nejvyšší a nejvnitřnější, čeho se člověk může vzdát, je, že se vzdá Boha kvůli Bohu.“




El Greco
"Domenica Theotocopuli, řečeného El Greco, hledejte v Toledu; ne že by tam patřil víc než cokoliv jiného, ale že ho tam je plno a že v Toledu vás nic nepřekvapí; ani El Greco ne. Původem Řek, barvou Benátčan, uměním gotik, který se fantazií dějin ocitl v rozpoutaném baroku. Představte si gotický vertikalism, do kterého zadula barokní vichřice; je to děsné; gotická linie se bortí a kypící barok se vymršťuje a protahuje kolmou erupcí gotiky; chvílemi se zdá, jako by ty obrazy praštěly napětím těch dvou sil. Je to takový náraz, že deformuje obličeje, bortí těla a vrhá na ně roucha v záhybech těžkých a vichrných; oblaka se sbalují jako prostěradla vlající v orkánu, a jimi proráží světlo náhlé a tragické, zažehující barvy nepřirozenou a děsivou intenzitou. Jako by byl soudný den, kdy se zjevují úkazy na nebi i na zemi.

A jako se v Grecovi do sebe prolamuje dvojí formový svět, cítíte v jeho obrazech něco rozdvojeného a navzájem se do krajnosti vybičovávajícího: přímé a čisté vidění Boha, jaké posvěcovalo umění až do gotiky, a vzrušený mysticismus, kterým se exaltoval příliš lidský katolicismus barokní. Starý Kristus nebyl syn člověka, nýbrž sám Bůh ve své slávě. Byzantinec Theotocopuli v sobě nesl starého Krista; ale v barokní Evropě našel Krista zlidštěného, který byl učiněn tělem. Starý Bůh vládl vznešeně, nepřístupně a trochu strnule ve své mandorle; Bůh barokní a katolický se uprostřed svých kůrů andělských hrnul až k zemi, aby popadl věřícího a vtáhl jej do svého vzdutého a slavného okruhu. Byzantinec Greco přišel z bazilik svatého mlčení do chrámů burácejících varhan a vášnivých procesí; řekl bych, to bylo pro něj trochu mnoho; aby v té vřavě neztratil svou modlitbu, počal sám křičet hlasem strašným a nepřirozeným. Roste v něm cosi jako frenezie víry; ten světský a hmotný hluk ho neukájí; musí jej překřičet jekem vyšším a vzrušenějším. Podivná věc: ten východní Řek překonává západní barok tím, že jej patetizuje až do vytržení a zbavuje toho kyprého a svalnatého člověčenství. Čím je starší, tím víc odlidšťuje figury, protahuje těla, maceruje obličeje mučednickou hubeností a obrací jejich oči vytřeštěně v sloup. Výš! k nebi! Zbavuje barvy skutečnosti; jeho tma fičí a jeho barvy se zažehají jako ozářeny bleskem. Příliš útlé a nehmotné ruce se zvedají v úžasu a hrůze, bouřlivá nebesa se roztrhnou a starý Bůh přijímá ječící kvil děsu a víry.

Říkám vám, ten Řek byl strašný génius; někteří tvrdí, že byl blázen. Každý člověk, který se tak horečně vytřeští do své vlastní vidiny, je tak trochu blázen; nebo aspoň je manýrista, protože bere sám ze sebe a odnikud jinud látku i formu své vize. V Toledu ukazují cizincům la Casa del Greco; nevěřím, že ten půvabný domeček se zahrádkou sladkou a dlážděnou majolikami patřil tomu podivnému Řekovi. Ten domek je na to příliš světsky usměvavý; a příliš bohatý. Je známo, že Greco nenechal svému synovi jiného dědictví než dvě stě svých obrazů. Patrně nebyla tehdy v Toledě tuze živá poptávka po retáblech podivínského Kréťana. Teprve dnes se kupí před těmi obrazy diváci v pobožném podivu; ale jsou to lidé bez víry, které ani nezarazí ostrý a zoufalý křik Řekovy zbožnosti." (Karel Čapek: Výlet do Španěl)



.

Umělecké slohy a typologie MBTI

Aplikace psychologické typologie MBTI na dějiny umění

Myšlenku, že každá kultura má nejen své zvyky a rituály, ale i jednotnou strukturu, která je analogická struktuře osobnosti, vnesla do kulturní antropologie Ruth Benedictová. Podobné myšlence se věnoval i Oswald Spengler v díle Zánik Západu, kde pracuje s analogií mezi civilizací a živým organismem, který má období svého vitálního mládí, dospělého rozkětu a slábnoucího stáří. Evropská kultura je prý postavena na napětí mezi apollinskou idejí klasického světa (víra ve světový řád a bezkonfliktní umírněnost) a idejí Faustovskou, tragickou a konfliktní, jež v sobě nese touhu po nekonečnu a absolutním poznání. Člověk Faustovského typu se potřebuje např. pohybovat v apollónských inelektuálních kruzích, aby se vůbec mohl prosadit. Podobné myšlence o relativitě a střídání filozofických a vědeckých systémů, z nichž žádný nelze nikdy považovat za konečný, se věnoval Wilhelm Dilthey v knize Typy světonázorů (Typen der Weltanschauung).

V následující tabulce se pokouším o načrtnutí podstatných znaků hlavních uměleckých slohů a podle jejich zaměření odvozuji psychologické analogie s typologií osobnosti MBTI. Některá zjištění jsou překvapující: Doba renesance snese analogii s typem ESTP, nazývaným orientačně "dobyvatel", doba Napoleona (klasicismus) s typem ENTJ - "maršál". Styly těsně před koncem moderny se hromadně vyznačují podobností s typem ISFP, nazývaným příznačně "umělec" a které těží ze subjektivity percepce, přiznáné a zdůrazněné jedinečnosti vnímání každého tvůrce. Každý umělec chce být "originál". (Dnes se nám to zdá samozřejmé, ale v gotice nebo Egyptě tomu tak nebylo, kánon byl svatý.)

Čím více se blížíme postmoderně, tím je každá kategorizace nesmyslnější, protože se umění stává příliš individuální a rozmanité, nepostižitelné jedinou kategorií. V době moderny to však lze považovat za smysluplné, protože každý umělecký styl se řídí tím, co Jan Mukařovský nazývá estetickou normou. Tu samozřejmě géniové přecházející svou epochu popírají a narušují, čímž se postupně estetická norma (dobový vkus a móda) mění, posouvá kupředu. Tento princip nazýváme moderna. Co je moderní dnes, zítra nebude. Vývoj spočívá v překračování hranic. Podle naší tabulky je patrné, že každý styl jakoby obrací naruby styl předcházející, přináší jakousi revoluci, vyzdvihuje to, co předhozí styl popíral. S oblibou se navrací ke spřízněným stylům dávno zapadlým (romantismus objevuje gotiku, dnešní styl teenage styl "gothic" a "emo" objevuje romantismus).

Postmoderna, stav, ve kterém se umění nachází dnes, je konec dějin umění, konec stylů, konec epoch, konec obecně platné estetické normy a konec revolucí v umění. Nejsou žádné (estetické) hranice, které by bylo možné překročit, proti nimž by se dalo vzbouřit. To je základní rozdíl mezi modernou a postmodernou.


Umělecký sloh
Charakteristika
Analogie s MBTI
Románský sloh
masivnost, malá členitost a vznosnost, kruhovitost
nevyhraněná psychická preference
Gotika
vertikálnost, symbolická ornamentálnost
niterná + intuitivní + citová + dogmatická: INFJ / pokorný empatik s pevnými hodnotami
Renesance
realismus, individualismus, racionalita, humanismus
zevní + realistické + racionální + nedogmatické: ESTP: dobyvatel / doba objevení Ameriky
Baroko
"kroucenost", plnost tvarů, iluze objemu, iluzionismus, efektnost, monumentalita, patos, dynamismus, výrazovost, sevřenost formy, hmotnost; kruhy, elipsy; religiozita, dogmatismus
niternost + smyslovost + cítění + dogmatismus: ISFJ nebo ESFJ (obětující se loajální ochránce či pečovatel) / doba Jezuitů / negace renesance, navázání na gotiku s větší dávkou realismu
Rokoko
ornamentálnost, lehkost, úsměvnost, drobnost, lyrismus až sentimentalita, rozvolněnost, nespoutanost, asymetrie; intimita
smyslovost + cítění: ESFP nebo ISFP (bavič nebo umělec) / doba rozkvětu Versailles / horizontální negace vertikální gotiky
Klasicismus

střídmost, jednoduchost, srozumitelnost, zapamatovatelnost; důraz na rozum a řád, dodržování kánonu, formálních pravidel, geometričnost: rovné čisté linie
rácio + idealismus + řád: ENTJ (maršál, průkopník) / doba Napoleona / antikizující umravnění "zhýralého" rokoka / INTJ (myslitel) jako zrod osvícenství (encyklopedisté)
Romantismus

hloubka citu a vášně, cit jako zdroj mravnosti; tajemnost přírody, symboly samoty, měsíční scenerie, exotika; smysl pro vznešenost, původnost, starobylost, duchovnost; melancholie, stesk, jednotlivec versus společnost, ponuré krajiny, snové obrazy; napodobování gotiky
introvertní cítění + intuice + niternost: INFP (idealista, mnich, snílek) / inspirace u příbuzné, ale dogmatičtější gotiky / revolta proti klacisimu, ale stále s idealistickým podtónem / ENFP společenštější varianta typického dandyho
Realismus

věcnost, realismus, objektivita, přesnost, typizace postav, důraz na přítomnost, sociální otázky
důraz na svět + věcnost + rácio + formálnost: ESTJ (kritický strážce tradic) / negace romantismu, konec intuitivního idealismu
Impressionismus

přirozenost, přírodnost, přítomný okamžik; bodově nanášené zářivé barvy, zjednodušená kompozice, celkový efekt vítězí nad detaily
smyslovost + cit + proti konvencím: ISFP (umělec) / doba největšího rozkvětu umění a nejrůznějších stylů / negace klasicismu (a akademického malířství)
důraz na iracionálno: nálady, pocity; symbol sugeruje hlubokou niternost; obraznost, smyslovost vyjádření
niternost + intuitivnost + cit: INFJ (empatik) nebo INFP / "gotické" vidění světa v nových podmínkách, ovšem nikoli tak dogmaticky
Secese
ornamentálnost, plošnost, neobyčejné barvy; harmonice citů a vůle; plynulé, vlnící se křivky; stylizace, přírodní motivy
ISFP (umělec)
Funkcionalismus

geometrická čistota tvarů, oprostění se od veškeré zdobnosti; "forma následuje funkci"
ENTJ - stejně jako v klasicismu tvar podřízen principu, myšlence (NT)
Surrealismus

niternost, iracionalita, automatismus, nekontrolované asociace
ISFP (umělec)

Možná, že zjistíte, že určitý umělecký sloh odpovídá i vašemu typu MBTI, že s některými slohy cítíte větší spřízněnost, jiné vám naopak "nesedí". Podobný pocit budete mít zřejmě i ve vztahu k lidem s takovou charakterisitkou osobnosti.

Iracionalita a Racionalita
Podívejme se do tabulky. Máme tu linii iracionálně - subjektivní (gotika - baroko - romantismus - symbolismus) a linii racionálně - objektivní (antika - renesance - klasicismus - realismus - funkcionalismus), které se dějinami proplétají jako dva hadi. Dnešní (pomíjivou) optikou nahlíženo se to jeví jako snaha o smíření rozumu a víry, vědy a náboženství u člověka západní civilizace.

Individualismus (P) - Řád (J)
Dále tu máme linii individualisticky - liberální (renesance - rokoko - romantismus - impressionismus, secese, surrealismus - možná i postmoderna), tato linie vyzdvihuje svobodu jednotlivce a jeho osobní zájmy. Oproti ti ní stojí linie autoritativně - dogmatická (gotika - baroko - klasicismus - realismus - funkcionalismus - moderna), kde se dostává do popředí spíše vztah k autoritě - církvi, společenskému řádu nebo ideologii. Většinou zde vládne jedna pravda nebo jeden kánon, princip, zatímco u liberální linie se připouští větší volnost, v krajním případě už žádný řád neexistuje (postmoderna).


Ruth Benedictová: Kulturní vzorce, Argo, Praha 1999 (orig. New York, 1934)







.

Jin a Jang

jedna z možností jak nahlížet a popisovat realitu



  • Jin a jang jsou relativní termíny, které se používají pro srovnání všech věcí ve vesmíru. O všech věcech se dá říci, že jsou více jin nebo více jang, podle toho s čím je srovnáváme. Označení jin a jang můžeme použít na hmotné i nehmotné věci.
  • Přestože každá věc je v přítomném okamžiku o víc jin nebo víc jang, usiluje o rovnováhu a tím vzniká pohyb. Vše se pohybuje směrem k rovnováze, dokonalá rovnováha však neexistuje, jin přechází v jang a jang přechází v jin. Vše je v neustálém pohybu.
  • Jin a jang jsou jako magnetické póly, které se navzájem přitahují, a tím dosahují rovnováhy ve vyšším celku. V nejvyšším celku zřejmě panuje dokonalá harmonie, takže jakoby se nic nepohybovalo, ačkoliv se současně vše pohybuje, záleží na optice našeho vnímání. Tento způsob myšlení nazýváme dialektický (podobně uvažoval např. Herakleitos). Jakoby protiklady neustále "padaly" do sebe - jin padá dolů k jang, jang padá dolů k jin - padání a stoupání záleží čistě na stanovisku pozorovatele.
  • Nic není čistým jin nebo čistým jang, každá věc obsahuje vždy alespoň nepatrné množství protikladné energie. To je vyjádřeno světlou tečkou uprostřed nejtmavější černi a černou tečkou uprostřed "nejbělejší běloby". Například zdánlivě silní muži jsou v hloubi duše křehcí, zatímco "křehké" ženy mají hluboko v sobě skrytou sílu. Na všem zlém se dá najít něco dobrého a i největší slušňák má svůj stín - a ten je pak o to temnější! A naopak, záporné charaktery v sobě mají také něco pozitivního, a proto je máme svým způsobem rádi.

Jste více jin nebo jang?

Jak jsme řekli, jsou to relativní pojmy. Nejlepší zjištění je srovnání s ostatními.

Pokud se vám zdá, že se k vám ostatní chovají agresivněji, nervózněji a jednají s vámi netrpělivě, chtějí, abyte si posíšili, zatímco vy se chcete uvolnit a brát věci s klidem, jste pravděpodobně jin.

Pokud jste jang, zdají se vám ostatní příliš pomalí, nerozhodní a tiší, budí ve vás podráždění a rozčilení.

Ačkoli jedno obvykle převažuje, nejlépe se cítíme "uprostřed", tehdy také nejlépe vycházíme "se světem." (Ale uprostřed vlastně nikdy nejsme.)




Tvarové analogie

Jin odpovídá kulatým, dlouhým, protaženým, štíhlým tvarům, souvisí s neurčitostí, plynulostí přechodů, vlnitostí toku, jemností. Jin znamená klidnou sílu, trpělivost, mírnost. Souvisí spíše se s rozptýleným, globálním vnímáním věcí.

Jang souvisí s kompaktností tvarů, uzavřeností, určitostí, hranatostí. Typickým jang tvarem je čtverec, ale paradoxně pro svou kompaktnost i kruh. Jang znamená koncentrovanost, aktivní energii. Souvisí se selektivní (úzce zaměřenou) pozorností.


Syntézu principů jin a jang údajně vyjadřuje mantra ÓM MANI PADME HŮM (Mani = klenot = jang, Padme = lotos = jin). Takže něco jako: "klenote v lotosu budiž požehnán".




Znaky písma

JIN JANG

plynulé, oblé, měkké, neuzavřené tvary

hranaté, špičaté, tvrdé, kompaktní tvary
nitka (neurčitost, lehkost) úhel (určitost, tvrdost)
slabý tlak silný tlak
uvolněný tah napjatý tah
převaha pohybu převaha formy
nepravidelnost pravidelnost
těstovitost ostrost
obohacení zjednodušení
pomalost rychlost
nečlenitost členitost

pravoběžnost (odstředivost)

levoběžnost (dostředivost)
girlanda (otevřený tvar) arkáda (uzavřený tvar)
levý nebo pravý sklon kolmý sklon
horní délky
šířka, velké písmo
(expanze)
dolní délky
těsnost, malé písmo (konstrukce)


Známky dynamické rovnováhy mezi JIN a JANG

Vyváženost komplexních dojmových znaků:
Každý písatel je sice více jin nebo jang, ale teprve podle komplexních dojmových znaků vidíme, zda jsou oba prvky v dynamické rovnováze.


Nesoulad


Naopak jakékoli narušení komplexních dojmových znaků bude souviset s nerovnováhou mezi jin a jang. Např. nerytmické nebo nesouladné písmo je příliš strojovité (chybí jin) nebo příliš rozhárané (chybí jang). "Mechanický" pisatel potřebuje dodat životu více poezie, srdce, citu (jin) - příliš "rozvolněný" pisatel potřebuje naopak řád nebo sílu vůle (jang).

Afektivnost spojená s nesouladností písma souvisí s tím, že pisatel city (jin) potlačuje, dokud nevybuchne (prvek jin se projeví extrémní jangovou formou). Naopak apatičnost, strnulost svědčí o naprosté nadvládě jin prvku, který naprosto postrádá ohnivou jiskru jangu.

Fixace 5 je typickým příkladem nesouladu jin a jang, která se projevuje křečovitostí (extrémní převaha jang přechází ve svůj jin protiklad, hroutí se).

Fixace 4a říká "příliš jang", fixace 4b "schází jang". Míšení fixace 4b a fixace 4a říká, že jin a jang v sobě máme, ale neumíme je propojit - jsme rozpolceni, naše energie netančí: jsme buď příliš napjatí nebo příliš utlumení.

Fixace 1 je nadvláda neurčitosti jin, která v extrému přechází do nevypočitatelného jang působení. Zdá se, že labilita je spojena s vychýlením se od rovnovážného optima směrem k extrémnímu jin nebo jang.

Vidíme tedy, že rovnováha je křehká věc. A jiná stabilita než bytí v rovnovážně-proměnlivém stavu neexistuje.


Literatura:

Simon Brown: Základy Feng Šuej




Poměr souladu mezi extrémy můžeme v psychologii uchopovat pomocí pojmů
tapeta na plochu jing jang
.

Psychologie pohybů a chůze

Psychologie

V tomto článku se budeme zabývat psychologickou interpretací tělesných pohybů. Sami si snadno povšimente úzké analogie s grafologií. Následující informace je dokonce možné využít při rozboru rukopisu, neboť lidské písmo není nic jiného než graficky zaznamenaný tělesný pohyb.



Test
č.1 : Pokuste se někoho požádat, aby několika slovy nebo příměry charakterizoval vaše pohyby a chůzi. (Může vás i napodobit!) Pak si v tomto textu najděte odpovídající interpretaci.

Test č. 2: Porovnejte váš styl pohybů a chůze - s vaším rukopisem.


Pohyby


1. Rychlost pohybů

  • rychlé pohyby: temperamentnost, pohyblivost, citovost a vůle; životnost, čilost; přičinlivost
  • pomalé pohyby: nedostatek vitality nebo vnitřních popudů, pohrouženost do sebe, chabost, lennost; nedostatek vznětu
  • stejnoměrné, vyrovnané tempo: činnost je prováděna účelně a adekvátně
  • zrychlení pohybu: zvětešná síla popudu
  • zvolnění pohybu: zeslábnutí popudu nebo enegetické zábrany nebo ztráta přitažlivosti cíle

2. Napětí pohybů

  • krátké, mocné napětí:
    • nahromaděná energie a její výdej
    • senzibilita, nervozita, labilita
  • silné, trvající:
    • veselá základní nálada, síla volního napětí; hrdost, umíněnost, neústupnost
    • rozpačitost, ostýchavost, plachost
  • motorické napětí nastává při výkonu vážné práce nebo odstraňování nových překážek
  • postupné a rovnoměrné napětí: vnitřní svoboda + kontrola nad situací
  • přerývané napětí: nejistota a nevyrovnané úsilí vůle
  • náhlé zesílení napětí: vznik nového impulsu vůle; stupňovité narůstání: analogická změna síly psychických popudů
  • cílové napětí: zužuje pole vědomí, neboť se ohraničuje jen na obsahy spojené s cílem činnosti
  • uvolnění pohybu: když při nedostatek nových impulzů nastává možnost odpočinku; mimovolné uvolnění v důsledku únavy, s níž je spojena tíže, pocit vlastní nedostečnosti a bezbrannosti

3. Figurální vlastnosti
  • rázné, energické pohyby: (bezděčně nebo záměrně) upoutávají pozornost okolí; někdy projev mánie
  • malé pohyby: člověk se slabými impulzy nebo vyrovnanost nebo touha neupozorňovat na sebe

4. Směr pohybů
  • pohyb obrácený dopředu: zaujmutí objektem (může být i čistě myšlenkové)
    • každá nový myšlenka vyvolává změnu frontálního postoje
    • slábne-li zájem o objekt, člověk se odvrací (tělem - nebo "prázdným pohledem")
  • různé pohyby směrem k různým objektům v krátkých časových intervalech: zeslabení pozornosti, nejistota, ostražitost
    • delší udržní pozornosti: umocnění zájmu o objekt
  • odvracení hlavy nebo potřásání hlavou: záporný vztah k objektu
  • obrané pohyby, popud k útěku: touha dostat se od objektu, nepoutat na sebe pozornost
  • kolmé pohyby zdola nahoru: pocit velikosti, výraz hrdosti, snění; opačně: pokora
  • pohyb do stran (do šíře): rozšíření (nebo zúžení) sebecitu, hrdosti (nebo pokory)

5. Přetváření pohybů
  • bohatost pohybových forem (škála výrazů): 1) kvalitativní velikost prožitků a citlivost a pohotovost regování na podněty nebo 2) nervozita, labilita, měkkost struktury
    • neustálé objevování nových forem: životní optimismus
  • chudost forem: monotónnost vnitřního života; nuda, lhostejnost, utlumení citů
    • smyslový (jednodušší) typ bez intelektuálních zájmů
    • nebo chladně-kritický intelektuál bez emocí
  • napjaté, ale monotónní pohyby: silná vůle, ale necitovost, chování podřízeno jedné dominantě; psychická těžkopádnost (bradypsychismus), nedostatek psychofyzické elastičnosti; vždy projev snahy o sebeovládání a tlumení pudů a emocí
  • velká pohyblivost + bohatost forem: výjmečná vitalita osobnosti, všestrannost prožitků a aktivity; nastává také při odstranění zábran - při veselé náladě nebo při působení alkoholu
  • značná proměnlivost forem: povrchní, zaujatý, lživý člověk, nekonečný debatér, který prožívá kvanta dojmů, s nimiž si neví rady
  • řídká proměnlivost forem: jako monotónní pohyby; někdy projev deprese, nudy, nasycení, otupělosti, citového znecitilivění

6. Rozsah pohybů
  • indikuje nárok na prostor
    • expanzivní, rozmáchlý pohyb: dominantní, sebeprosazující osobnost
    • redukované pohyby: sebekontrola nebo zabržděnost, nejistota, pocit méněcennosti

7. Linie pohybů
  • rozevláté pohyby: citové zaměření; vyrovnaný vztah mezi "já" a okolím; typicky ženská pohybová forma
  • ohraničené, "jako předepsané": neprůbojnost, ale ne uzavřenost; žádná vztahovačnost
  • oblé, měkké: cylkotýmní temperament, ženská pohybová forma, jemnost; někdy úlisnost, předstírání srdečnosti
  • hranaté, tvrdé: schizotýmná temperament, maskulitnita, rezervovanost, hrubost; někdy společenská neobratnost, nevytříbenost

8. Průběh pohybů
  • plynulý pohyb: silná citová složka, duševní odevzdanost, bezstarostnost
  • neuspořádaný: malá odolnost, měkkost, citlivost, nedostatek volní síly, rozpačitost
  • nedbalý, vlažný: nepatrná vnitřní aktivita, lhostejnost, nezájem
  • nevznosný, chabý: zádumčivost, rezignace, zoufalost; pokora
  • líný: lenost, pohodlnost, nevzletnost, tupost, nepružnost
  • zbrklý: ukvapenost, impulzivnost, vnitřní napětí
  • klidný: vyrovnanost, rozvážnost, jistota

9. Souhra vícero pohybů (souhyby)
  • značné souhyby: čilost, radostná podnikavost, přičinlivost; afektovanost, sebeláska; impulzivnost, rozčilení
  • nepatrné souhyby: vyrovanost, zvládnutost, věcnost, střížlivost; únava, smutek, depresivnost; chladnost; snížená dynamogenie


"Pantomimika je dána pohyby svalového aparátu, tzv. statickými reflexy, které zabezpečují uchování a změnu polohy těla pomocí aktivního tonického svalového napětí. Jsou to tedy pohyby vzniklé pod vlivem aktuálních psychických stavů."





Leni Riefenstahlová, Olympia (1938)



Podle Freudovy teorie o komičnu neustále srovnáváme pohyby své a ostatních: tam, kde vidíme větší efektivitu provedení pohybu - nižší energetický výdej a značný výkon (oceňujeme eleganci, zručnost, mistrnost) - tam cítíme obdiv. Tam však, kde vidíme nižší efektivitu, jakýsi marný výdej energie při značné námaze, přepadá nás smích (uvolnění nadbytečné energie vyplývající z rozdílu mezi oběma představami). Na stejném principu stojí podle Aristotela komedie (nápodoba méně dokonalých charakterů) a tragedie (nápodoba více dokonalých charaterů než jsou běžní lidé). /Aristoteles: Poetika/




Typy chůze



klidná a jistá sebevědomí, vyrovnanost; síla vůle
nejistá a trhavá nervozita, tréma, plachost
hlasitá, rázná vitální síla afektivnost; sebezdůraznění, cílevědomost
hlučná, dunivá hrubost, nevytříbenost
tichá sebeovládání, taktnost, opatrnost
plíživá (tichošlápská) vitální slabost; nejistota, plachost; nedůvěřivost; podlézavost
rychlá, spěšná věčný spěch; vnitřní neklid, nervozita; nemoc (hyperfunkce štítné žlázy)
pomalá klidnost, pohodlnost; nemoc
lehká, vznášející se, hopsavá veselá nálada, životný temperament; těkavost, povrchnost
těžká stabilita, odolnost proti zátěži, klid, sebedůvěra; zádumčivost, nepřizpůsobivost
postupující, rázná příprava k lepšímu zrakovému a sluchovému vnímání; cílevědomost a zaměřenost, odhodlanost, odvaha, vytrvalost, stálost, citové pohnutí
drží se zpět, zdrženlivá nejisté nebo nejasné vnímání; slabá vůle, nedostatek vnitřních popudů; citový útlum; neprůbojnost, uzavřenost
rozmáchlá silné vnitřní popudy citové nebo volní, impulzivita, maskulinita
drobné cupitání vitální slabost popudů; úzkoprsé myšlení a cítění; snaživost, přičinlivost, femininita
zabržděná únava; nedbalost, netečnost, lennost
rytmická (do taktu) volní impuls; vitalita, cílevědomost
pružná pozitivní citové hnutí; bohatost popudů myšlenkových i volních; pohotová změna zaměření, přizpůsobivost
tuhá, škrobená citová otupělost; rigidnost, nepružnost, reservovanost, opatrnost, obezřelost; kritičnost, pedanterie; sobectví, pýcha, ješitnost; nemoc


Chůze se proměňuje vlivem aktuálního psychického stavu, při změně myšlenek a nálad.

Akutní úzkost, stísněnost, skleslost, myšlenková námaha způsobuje, že se krok stává těžší, pomalejší a namáhavější.

Radost, optimismus a snadné myšlení se projevuje lehkou a pružnou chůzí.



Literatura:

Vladimír Smékal: Přehled psychologie osobnosti, Univerzita J. E. Purkyně v Brně, 1985