Trauma a zazdrojování. SLON V OBÝVÁKU.
Představte si, že máte v obýváku slona. Obývák je vaše jediná místnost. A vaši nejbližší na vás tlačí: změn se, předělej se, uzdrav se, nebuď ty a buď víc ty apod.
Slon je vaše trauma. Má -li se integrovat, potřebujete prostor větší než je on sám. Potřebujete velkou zahradu nebo několik náhradních obýváků. To jsou zdroje.
Pokud je nemáte, jakýkoli tlak od okolí, jakkoli velká dávka psychedelik, neudělá vůbec nic! Slona není kam dát. Psychika nemá dost prostoru, aby napětí, bolest, emoce a obsahy spojené s traumatem, měla kam odložit. Máte plnou přehradu, ale nemáte odvodňující řečiště. Můžete najíždět buldozery, vyhrožovat, nic to nepomůže. Slon bude stát ve vašem obýváku.
(Jak velká hora, tak velké údolí. Jak velký psychický náboj, tak velký zdroj, údolí, opora nutná k jeho uvolnění.)
Tlačit na slona nepomůže.
Avšak dodáme-li zdroje, oporu, podobá se to přikoupení nové zahrady. Slon vyběhne sám a rozvalí se do trávníku a začne se rozpouštět. Žádný tlak, jen hromada zdrojů.
Když pod lípou sedí máma, něco vaří. Má kapacitu, je v pohodě. Přiběhne dítě, má bebí, zavěsí se do mámy, máma vaří dál, dítě se do ní rozplácne, jeho bolest se valí skrze slzy, ale postupně utichá. To je zdroj. Mámu to nic nestojí, jen je k dispozici.
Když jsou oba rodiče v kapacitě, dítě má skvělé 2 zdroje, muže explorovat obrovskou krajinu a zase se vracet. Má se kam zabořit. To je ideál. Dva zdroje dělají stereo - prostor obrovských možností.
Opakem je 1 rodič bez kapacity. Ze země čouhá oschlý proutek. Co udělá dítě? Vyskytuje se těsně u proutku a snaží se proutek zazdrojovat ze svých zásob, z vlastní mističky s vodou, čili nemůže si dovolit být dítětem a někde pobíhat. Je z něj seriózní záchranář superman na plný úvazek. (Musí opravit mámu, aby přežil podle syrové logiky máma mrtvá - já mrtvý.) Na dětství holt nebude mít kdy, musí být malý dospělý superman. Vyrůstá bez zážitku opory, jež by mu dal zakusit, jaké je to být jednoduše hrajícím si dítětem. + Nikdo za nic nemůže, traumatizovaný rodič nemá kapacitu, nemá zdroje. Je rád, že chodí, že přinese výplatu a zapne TV. Dítě je v jeho vědomí rušivá, prudivá věc.
Psychická kapacita není ani tak energie zbývající k naštípání dříví jako to, že se můžete blízké osobě dívat dlouze do očí a poskytnout přijímající prostor celé její proudící komplexitě a je vám to příjemné, těší vás to, neděláte to, protože musíte, třeba na základě nějaké role. Časem možná zjišťujeme, že naplňující vztahy máme s lidmi s obdobnou kapacitou, jakou máme my (win+win). Psychická kapacita je volné místo v našem obýváku vedle našeho slona. Sedačka, kam si druzí mohou sednout. Tolik nám zbývá prostoru, abychom komfortně vnímali v intimních vztazích druhé lidi. Kapacita situačně kolísá a je úplně v pohodě si odběhnout do lesa a zase se někomu na chvilku otevřít.
Pokud pochopíme tuto dynamiku, zjistíme, že žádný tlak na slona nikam nevede.
Budeme poskytovat zdroje. Jak? Nejdřív tak, že se postaráme o své vlastní zazdrojování.
Ale bacha, začnou vylézat sloni. Proč? Protože konečně mohou.
-
Žádné komentáře:
Okomentovat