Mám dojem, že je jedno z nejčastějších témat českých žen. Jde o záměnu dvou archetypů.
Moje zkušenost terapeuta - konsteláře je taková: nejčastěji mají ženy spojení s Lunou (mateřské a lidské vztahování se), po té s Lilith (divokost, nezávislost) a nejméně často s Venuší (partnerské a erotické vztahování se - Milenka). V celistvé osobnosti existuje propojení mezi všemi třemi archetypy (žena může zažívat všechny tyto dimenze života, aniž by nějaká strádala). Venuši má nejvíce žen "odpojenou", protože tím je vypnutý i určitý druh vztahové zranitelnosti (chrání se tím). Následující článek chce oslovit a pozvbudit Venuši v každé ženě, která to potřebuje.
Původní pohádka o Popelce pochází z Egypta. (I když existuje i čínská verze).
Faraon se zamiluje do otrokyně. (Jeho sokol na začátku příběhu unese její střevíček). Ta jej silou archetypu Venuše milostně okouzlí, svede a ovládne, takže faraon jí podlehne a pozdvihne ji k sobě, navzdory všem společenským konvencím. Síla Venuše je obrovská: dává odvahu prolomit jakékoli konvence. V tomto dávném příběhu je cosi živočišného a magického. (Rozuměj: poslední, co by otrokyně s faraonem dělala, by bylo přebírání hrachu.)
Abychom pochopili Venuši, musíme se přenést do prostředí blízkého východu tisíce let před Kristem do prostředí chrámů zasvěcených této bohyni (Ištar, Afrodité). Venuše zastřešovala chrámové ženy, kněžky lásky, posvátné prostitutky, které pod záštitou chrámu, tedy v úctě a respektu, sloužily bohyni. Po tento čas byly svobodné (nepatřily muži ani rodině) a mohly hromadit jmění, tzn. stoupat výš po společenském žebříčku. Skrze milostný akt muže zasvěcovaly a oteviraly mu nejpřirozenější cestou kosmické prožitky (mystické stavy). Dnes tuto instituci nemáme a tím ani archetyp Venuše nemá odpovídající zastřešení. (Zatímco Saturn koresponduje s úřady, armádou a policií nebo Jupiter s právníky a lékaři: čili jsou v kultuře zastřešeny určitými respektovanými institucemi). Chci tím zdůraznit to, co říká Liz Greenová v knize Inner Planets - a to, že Venuše je nejvíc zavrhovaný, nerespektovaný archetyp v euroamerické kultuře! (Dědictví křesťanství a viktoriánské éry). Jinými slovy: být totálně Venuše (svobodná žena s vysokym vědomím vlastní sebehodnoty volně si vybírající muže) je dnes totální "punk" a vyžaduje to větší odvahu jít proti tlaku konvencí.
Venuše, Afrodíta, Ištara je síla, stojící za otrokyní z pohádky. I otrokyně může tímto půvabem, uměním, energií, disponovat. Jako svede a zkulturní (udělá z něj člověka) chrámová nevěstka Enkidua v Epoše o Gilgamešovi, tak otrokyně okouzlí svého faraona. On je kontaktem s ní proměněn. Pozdvihne ji k sobě na svůj dvůr. Protože disponuje silou, půvabem, láskou a sebeláskou Venuše. (Od bohyně Ištary pochází anglické slovo pro Velikonoce: Easter: Velikonoce jsou tedy původně venušinským svátkem plodnosti a lásky. Odtud eroticky bujarý a Venuší signovaný králíček, pomlázka, vajíčka atd.).
Oproti tomu nejslavnější česká verze onoho dávného příběhu: Tři oříšky pro Popelku. Libuška Šafránková s kuší a převleky aktivně nahání rozmazleného narcistního prince Pavla Trávníčka. Zdánlivě stejná pohádka, ale pozor takto vykresleně se už mění archetyp. Zde se Libuška nechová už jako původní Venuše. Zde se nám předvádí v celé nahotě archetyp Popelky (astrologicky Panny).
(V jiných verzích Popelky je tento panenský rys ještě lépe vidět. Libuška si bere svou roli do rukou o něco aktivněji. Je vlastně dost emancipovaná.)
Klasická Popelka je šikovná, pracovitá, udřená, chytrá, hodná: vlastně dokonalá. Jenom to nikdo neocení. Rozdá se pro všechny, ale sama pláče v koutku. Její energie je tu pro všechny, ale k ní žádná neteče. Usíná poctivě, je krásná a skromná, můžeme ji politovat a mít rádi její dobrotivost. (Popelku též můžeme vnímat jako soubor některých Berneovských scénářů: Buď perfektní, Hodně se snaž apod.) Problém je, že s tímto nastavením k ní archetypálné "přiléhá" muž typu filmového princátka: rozmazlený mamánek, nedospělý, s velkými nároky, ufňukaný - chtějící to nebo ono - a Popelka aby se přetrhla, aby uspokojila jeho potřeby. Ale ani když umírá vyčerpáním, Trávníček to neocení, znuděně přepíná televizní kanály a říká Popelce, aby uhla a neclonila mu ve výhledu, když ta jednou rukou luxuje a druhou mu vaří bábovku a otvírá lahváče a po nocích maká za oba v druhé práci. To komplementární český jang-jin: Popelka a Princátko.
Když se Popelka snaží a popelí se do roztrhání, co to udělá s mužem - myslím, s jakýmkoli mužem? Nic. Ne, více než nic. Promiňte, musím to říct natvrdo: bude na ní srát.
Proč? Protože mužská psychika reaguje na Venuši. Stačí, aby se Venuše mihla kolem a Trávníček stane, běží, omládne, milostně toká, koktá, může se přetrhnout a běží za ní. Musí ji mít. Opouští rodinu, je mu vše jedno. Je zamilovaný. Chce ji. To dělá s mužem, jakýmkoli mužem, Venuše. Ta jeho Venuše, ta která mu připomíná cosi uvnitř něj samého: jeho Anima. Popelka nemůže nikdy nic takového v psychice muže zažehnout. Jít na muže s Popelkou je jako jít rozdělávat oheň vodou a oblázky.
A přesto to české ženy dělají. Máme to v naší nejoblíbenější pohádce českých Vánoc.
Nikdo jim nevysvětlil, že Popelka není Venuše.
Popelka se stále snaží, ale nikdy tím nedojde k pocitu vlastní sebehodnoty.
Proč? Protože ten se v ženském principu nezasluhuje. Ani dřinou, ani sebeobětováním.
Ten prostě je.
I když nic nedělá.
Venuše je květina v každé ženě, která říká: jsem nádherná a hodnotná tak, jak jsem. I když jen jsem a dívám se na západ slunce. Dám si nohy na stůl a stále pretékám láskou k sobě samé a pocitem vlastní hodnoty, kterou jsem dostala jako dar, s tímto darem jsem už přišla na svět. Ani jsem se nemusela pro stéblo ohnout ani pro pírko skočit, abych tento dar dostala. Je inherentní součástí mého bytí. Od pradávna. Je to můj zdroj, z něho kvetu. Jsem. Toto jsem vyzařuje jako vůně, frekvence, která vábí muže, který tuto esenci vnímají, a proto ke mě přicházejí, neomylně, podle zákonů přírody. Přiléhají (jak krásné české slovo!), pasují ke mě. To jsou mí mí muži, to je můj muž. Našel jsi mě, protože navenek vyzařuji svou niternou esenci. Kvetu svým nitrem navenek skrze specifickou formu, která okouzluje, ale neklame: sděluje světu, kdo jsem. To je má vůně, můj parfém. To je univerzální jazyk světa, kterému rozumí každý muž. A on přijde. Když je Venuše přítomna, muž přijde. Když Venuše není přítomna, muž se dívá jinam, skrz, někam do dálky. Zřejmě vyhlíží svou Venuši, ale neví o tom. Je to celé nevědomé.
Americká verze pohádky o Popelce je Pretty Woman.
Tam je naštěstí archetyp Venuše zachován. Julie Roberts je prostitutka z ulice. Postupem děje (milostným sbližováním) se Julie i Richard Gere proměňují. Ona kvete. Její pocit sebehodnoty roste. Protože se do toho přimíchá láska. Na tu oba nejsou zvyklí: drží si ji od těla. Láska je pro byznysmeny i prostitutky nebezpečná věc. Maji tendenci mít věci pod kontrolou. Vše si pěkně připočítat. Má dáti - dal. To láska nedělá. Láska je bláznivá. Překročí všechny hranice a konvence a promění vás. To je síla Venuše. Způsobuje, že králové klečí a roní slzy. Venuše proměňuje, patří pod ní i alchymie, metamorfóza, chemie. Venuše, láska, dává největší odvahu. Jít za hranice známého, jít do nejistoty. Opustit svůj status quo. Ztratit své dosavadní já - a objevit to nové, refeshované jako čerstvé vymačkaný pomerančový džus. Do tohoto stavu se nelze dostat za stavu mentální kontroly. Přišla láska a Richard i Julie jsou najednou někým jiným.
Richard Julii nabízí luxusní byt, když bude jeho milenkou. Její staré já by to přijalo. Ale nové nikoli. Její nové já právě kvete. Koupe se v nektaru lásky a sebehodnoty. Julie je ve svém srdci, spojena se svou esencí, s nově nabytou sebehodnotou, a už se nechce vracet zpět do starého já.
"Už chci víc," říká Richardovi. Chce být ženou po jeho boku se vším všudy. Všechno nebo nic. Buď ženou milujícího muže nebo svobodnou Afrodítou se zlatými náramky. Už nebude otrokyní.
Co udělá Richard? To, co udělá muž, když potká Venuši, která ctí svou hodnotu. Vezme si ji. (Čeština je tak krásná).
Zazvonil konec a pohádky je konec.
Už víš, jak na to, milá Popelko?
Ještě ne? Tak vezmi všechnu svou lásku, která tu dosud byla pro druhé a bezostyšně a drze jí zalévej sebe samu, své tělo. Miluj se sebou ve všech smyslech slova až budeš plná až po okraj. A co bude pak přetékat z tvého nadbytku jako když se přelévá nektar z nebes, tak tyto kapičky lásky nech skanout na druhé, jako myrhu, jako med, jako vůni: tím je potěšíš. Ale nejprve potěš sebe. Co z nadbytku tvého potěšení zbyde na druhé, to je dar Venuše. Za ten ti všichni zlíbají ruce, budou ti věnovat dlouhé pohledy, kupovat náramky a zcela nerozumně vrážet při chůzi do sloupů. Celý svět se zblázní z tvé krásy.
Tak chodí svět, co kdy světem byl.
*
Robert Graves: Řecké mýty
Připojuji ještě svůj krátký text z perspektivy Venuše.
Ahoj, to jsem já, Venuše, Afrodíta neboli Ištara a zdravím vás o svých svátcích plodnosti (Easter). Mým symbolem je zajíc, holubička a pěticípý květ čehokoli, třeba mandloně či růže. Poznáte mě podle zpěněné vlny moří, vlasu, šatů a pohybů. Zakládala jsem chrámy lásky v orientu, abych učila přítomnost lásky v těle. Křesťanství z mé holubičky pak udělá ducha svatého, z růže pannu marii (svatou maminku) a já se rozplynu. Tělo a milování pak bude zatíženo vinou a studem a budete s připadat méněcenní a půjde vás dobře ovládat. Budete žít jen prací a dřinou, a i pak se budete cítit nehodní. Ještě že skrze pomlázky, vajíčka a zajíčky na mě pamatujete. Vracím vás zpět do svatosti těla a sexuality, snadnosti a sladkosti pouhého bytí a skrze mé vlnění extaticky víte, že nahoře je dole a dole nahoře. Ne zítra, ne v ráji, teď. Můžete se plně uvolnit, roztát a hýčkat si tento sladce rozvlněný & rozevřený okamžik. To je můj květ. Kvetu skrze vás a vy skrze mě. Jsem rytmicky vlnícím se chrámem přírody a vy mé květy. Jsem s vámi nejen když se milujete ve vašich ložnicích, ale i když milujete svou práci nebo vášnivě tvoříte. I když jste sami. Sama se ve vás rozprostřu jako sladkost, jako unesení, jako opojení a vy budete zářit svatým nadšením a lehkostí, byť z vás bude kanout pot. Jsem slaná sladkost slz na břehu moře. Jsem nachem dívek pozorujících toreadora s býky. Jsem nachem mramoru kostelů v Erycci, kde se dech madonny ještě chvěje jako vzduch sahary. Jsem vůně myrhy a tuberózy, ta zjevuje mou opojnou moc i můj svůdně rozkladný stín. Jsem bezeslovným květem alchymistů.
(1. 4. 2024)
Životní scénáře podle Erica Berne
3 komentáře:
Hodně dobré, díky Vojto!
Ona ta česká Popelka (člověk prostě Libušce drží palce) asi dělá co může - na rozdíl od Pretty woman tam má ty tři čůzy, který ji dost drží pod krkem, takže šikovně používá taky kvality Trickstera (malí proti silnějším) a nakonec prince přece jen Venušansky zblbne a ten záblesk mužství z něj vytříská. Dvojku nikdo nenatočil, takže tvoje extrapolace gauče, pivíčka a udřené auto-matky jsou možná víc naše socialistické vzpomínky.
A jo, moje máma je vysoce výkonný model i v sedmdesáti a já jsem takhle malej vedle toho, co v životě zvládla. Ale taky měla vedle sebe tátu, kterej makal zrovna tak - zaměstnání, doma pole, hospodářství, takže ty tvoje vývody si vždycky trochu transformuju.
"okouzluje, ale neklame: sděluje světu, kdo jsem" ... krásné! :-)
Hlavní rozdíl mezi Popelkou a Venuší podle mne spočívá v tom, že Popelka je děvčátko, zatímco Venuše je žena. Dospělý vnímá svou sílu jinak, než dítě. Dokud v ženě převažuje dětské vnímání světa, tak se snaží být hodná a poslušná,aby byla chráněna a milována. A většinou není, protože muž chce partnerku, která ho bude inspirovat a ne služku. Je třeba, jak hezky píšeš, zahrnout se láskou. A především si uvědomit, připustit a užívat svou dospělost! Že teď už nejsme závislé na ochraně a lásce zvenčí. Zní mi v hlavě melodie písničky ...."dětské šaty jsou ti přítěží, čas je odnáší..."
Vojta Franče možná dodatek: ... je vypnutý určitý druh vztahove zranitelnosti... čtu: býváme odpojene od své Venuše kdyz tím chránime své partnerské vztahy, které by naše Venuše mohla svou ne-konvenčnosti a svobodou ohrozit. Ideál je propojit se se svou Venuší a pote s mužem, který je nasi Venuše hoden - ustoji sílu ženy a nechce ji získat a pokořit, ale necha ji hrdou stát vedle sebe. Protože sam je hrdý - plne propojeny se svým Marsem. Pokud ji ustoji, není důvod, aby ohrozovala vztah. Pokud ovšem ona ustoji jeho Marse. A tak mohou stát vedle sebe v plne sile. Protože nejen muži jsou magnetizovani Venuši, ale i ženy jsou elektrizovany Marsem, chce se mi napsat Martem.
Okomentovat