Mytologické životní scénáře (Berne)

Eric Berne, zakladatel transakční analýzy, vytvořil model lidské psychiky, která se skládá ze tří částí: z dítěte, dospělého a rodiče. Ono magické dítě v nás často na podkladě opakujících se situací přijme iracionální životní scénář, který si pak v realitě stále znovu a znovu potvrzuje ("sebenaplňující se proroctví").

Berne ze své psychoterapeutické praxe odpozoroval 6 takových mytologických scénářů, podle nichž nevědomě (a proto osudově až katastroficky) utváříme své životní příběhy. Tyto scénáře nám zabraňují v prožívání štěstí tady a teď, neboť "dospělý" v nás si není tohoto čarování magického dítěte vědom - anebo se vůči němu cítí bezmocný. Jsou to vlastně rozličné způsoby prokletí, kterými rodič v nás spoutává naše vnitřní dítě.

Berne je poznačuje jako: Tantalus, Arachne, Damokles, Herakles, Sisifyos a Filemon a Baucis.

Tantalus

Tantalus se kdysi těžce provinil proti bohům. Pozval je na hostinu a chtěje otestovat jejich vševědoucnost, přeložil jim k hostině svého zabitého syna Pelopa. Rozlícení bohové na něj uvrhli trest. Musí stát v průzračné vodě, ale kdykoliv se bude chtít napít, voda ustoupí. Nad ním se sklánějí větve ovocných stromů, ale kdykoliv se k nim natáhne, pozvednou se do výše. Navíc nad ním bude viset balvan, který se může kdykoliv uvolnit, aby jeho mukám učinil konec, ale nestane se tak - vysvobozující konec stále nepřichází.

Rodiče malým Tantalům zakazovaly to, co by rády dělaly. "They go along with the Parental curse because the Child in them is afraid of things they want the most, so they are really tantalizing themselves." (Berne)

Dospělí Tantalové mají pocit neustálého selhání a neúspěchu. Vztahy a projekty jim prý vždycky ztroskotaly. Tam, kde se měli osamostatnit, selhali. V důsledku se uchýlili ke strategii vyčkávání a pasivity. Mají pocit, že život je marná snaha, která nikam nevede - proto se někdy snaží příliš, a cítí se vyčerpaní, anebo se (to spíše) nesnaží raději vůbec. Stěžují si, ale nic neudělají, aby se jejich životy změnily k lepšímu, i když (viděno optikou jejich přátel) příležitosti přicházejí. Za bezmocností, v níž se snaží sebe samé vylíčit druhým, se však skrývá vnitřní sebepřeceňování - vidění sebe sama v nadřazené pozici, z níž nechtějí ustoupit.

Kazuistika. "Hudebně nadaná mladá žena popisuje svoji situaci jako bezvýchodnou: Proto, aby dělala "něco pořádného", vyučila se na přání rodičů kancelářskou obchodnicí. Cítila ale, že do úřadu nepatří, opakovaně byla nemocná, a tak práci ztratila. Šanci účastnit se hudební akademie odřekla a místo toho se nechala hospitalizovat na psychosomatické klinice. Tam jí bylo opravdu dobře. Po propuštění bydlela opět u rodičů, aniž by se tomu vyučila, měla pracovat ve správních orgánech a opět onemocněla. Jejím vlastním přáním bylo dělat něco v oblasti umění, ale kromě talentu k tomu neměla žádné vzdělání. Udělala několik nešťastných pokusů s galeristy, na studium umění se cítila příliš stará. Takže občas žije na podpoře, většinu času promedituje, ani umělecká činnost ji už nemotivuje."

Tato žena, respektive její vnitřní dítě, potřebuje terapeuticky podporu a uznání za malé kroky, aby se osvobodila z nutkavého příkazu rodičovského hlasu "Snaž se!", který blokuje její kreativní přístup k životu, Svobodné Dítě v ní.

Arachné

Dívka, tkadlena uměleckých obrazů vyzve (dle bohů zpupně) na soutěž v tkaní samotnou Athénu. Athéna vidí, že výtvor Arachné je lepší, ale nechce si to přiznat. Arachnin obraz roztrhá a Arachné se ze žalu oběsí. Athéna jí život vrátí, ale zakleje ji do těla pavouka, aby mohla celý život tkát ("když jí to tak baví").

Lidé s tímto scénářem se kdesi v životě rozhodli špatně, ale místo toho, aby se příště rozhodli jinak a chybě se vyhnuli, vracejí se opakovaně ke starým špatným rozhodnutím. Tato tendence je posílena motivem jednat rodičům navzdory (vybrat si muže, kterého rodiče nechtějí, dělat práci, kterou zavrhují apod.) - na truc dělat stále stejnou, nedoporučovanou věc. Tímto vzdorem nahrazují nalezení své skutečné identity.

Kazuistika. "Proti vůli rodičů se mladý muž rozhodl pro studium sociální pedagogiky. Jejich záměrem bylo, aby převzal jejich firmu. Již při praxi bylo zřejmé, že konfrontace se sociálním konflikty jej zahlcuje. Díky postoji "tohle jsem chtěl, takže to už musím vydržet" se v povolání více let trýznil. Při terapii ohledně možných změn (jiné studium, přeškolení, svobodné povolání) se často objevovala hra: "ano... ale...". Pokusy vyzkoušet něco nového ztroskotaly. Nakonec dostal, díky rodičům, nabídku, pracovat v úřadu péče o mládež. To místo   vzal a nyní je úředníkem, nešťastný až rozpolcený, zahlcený a jako formalista a úředník se neustále něčeho obává."

Cílem terapie je podpořit jeho Svobodné Dítě (co opravdu chce, ne co si chce vyvzdorovat v opozici na tlak rodičů), ale také Dospělého, aby převzal zodpovědnost za svůj život do svých rukou.

Damokles

Dávný tyran Dionýsos I. pořádal hostinu a vzbudil svým blahobytem ve svém poddaném Damoklovi závist. "Pojď sem, místo mě, usedni, ukážu ti, jakou povahu má mé štěstí," pravil Dionýsos. Damokles usedl na trůn a ponořil se do víru zábavy. Dionýsos mu nad hlavu nechal na koňské žíni nepozorovaně pověsit ostrý meč, který mířil přímo na jeho hlavu. Když jej Dionýsos zničehonic spatřil, ztuhl mu úsměv na rtech a krev v žilách. Vzdal se svého místa a povýšení. Na tomto způsobu vládcova štěstí nebylo nic záviděníhodného.

Vnitřní program tohoto scénáře zní: "You can enjoy yourself for a while, but after that your troubles begin." (Berne).


Lidé s tímto "prokletím" stále čekají, až na ně dopadne Damoklův meč nějaké ve vzduchu visící hrozby. Rodiče jim často říkávali: "Počkej, až budeš chodit do školy... až budeš muset pracovat... až se vdáš/oženíš... až budeš mít děti..." a tím je připravili o všechnu radost ze života a důvěru v budoucnost.

Kazuistika. "'Neumím dlouho vydržet být šťastný!' Toto byl první výrok muže, u kterého bychom očekávali, že bude jak v práci, tak doma spokojený, ale naopak procházel neustále krizemi, měl strach z toho, že vyprovokuje hádku, měl strach o rodinné příslušníky, s autem jezdil, ale stálo ho to velké přemáhání a dělal si přehnané starosti o své zdraví. V rámci poradenství se velmi záhy objevilo téma obrazu Boha. Bůh všechno vidí a trestá každý hřích. Uměl nahlédnout pozadí své omezující religiózní výchovy. Ani rozhovor s duchovním mu nepřinesl úlevu. Ukončil dva terapeutické pokusy, nežli se mu postupně začalo dařit lépe. Terapeuti ho ale neuměli ochránit před jeho narůstajícími obavami."

Úkolem terapeuta je v tomto případě přivést klienta k tomu, že není třeba se neustále trestat (že lze žít i bez trestání se za radost). Pomáhají paradoxní intence - uspokojit magické myšlení Dítěte tím, že si vědomě stanovíme malé "trestíky" za štěstí, které nás potkává.

Héraklés

Héraklova dobrodružství byla nepřeberná. Bohové i lidé ho zavalovali úkoly, které musel plnit jak na běžícím pásu. Teprve potom mohl pokojně vydechnout a říct si: "teď jsem šťastný." Ale ten okamžik nikdy nepřišel.

Stejně tak lidé s tímto scénářem žijí podle vnitřního programu "teprve až" a "dokud...". Za každým novým splněným úkolem či povinností, však štěstí nepřichází, protože se objeví povinnost nová - a tak to jde stále dokola. Člověk si neposkytne dostatečné sebeocenění spojené s úlevou. Snižuje svůj úspěch, je mu to málo, (pro jeho vnitřního Rodiče) je to jen "samozřejmost", chce víc, ničí se dalšími a dalšími nároky na sebe. Ano, je to téma workoholismu. Zápas od kolébky až do hrobu. "Až budu povýšen...", "Až postavím dům...", "Až děti odejdou z domu..." či "Až úspěšně zakončím terapii..."

Kazuistika. 'Už 12 let chodím do terapie, poznala jsem snad všechny směry a taky jsem z toho hodně profitovala. Ale stále mám problémy, které neumím řešit.' Podle anamnestických údajů podstoupila tato žena velmi komplikovanou terapeutickou práci, s velkým odhodláním podstupovala všechny terapeutické rituály a platila za 'vzornou klientku'. Přesto nebyla spokojená, stále věří v nějakou rozhodnou intervenci a byla zcela překvapená, když jsem ji odmítla poskytovat terapii se zdůvodněním, že je zcela zdráva a jestli chce, může čas od času přijít na poradenský rozhovor, aby se jí dostalo uznání a ujištění, že to, jak problémy řeší, je v pořádku."

Terapeutická rada v tomto případě zní: Po každém dokončeném úkolu si dejte pauzu a pochvalte se za to. Vychutnejte si pocit úspěchu či zvládnutí úkolu. Naplánujte si dobu pro odpočinek či dovolenou. Dovolte Rodiči ve vás, aby pochválil vaše Dítě.

Sisyfos

I chytrý Sisyfos se provinil vůči bohům. Soudci mrtvých mu přikázali dovalit kámen na vrchol hory a odtud jej svrhnout na druhou stranu dolů. Vždycky, když už je kousek před vrcholem, se mu však kámen vysmekne a skutálí zpátky. Je to prokletí marného úsilí, které nikam nevede. Vnitřním motem lidí s tímto scénářem jsou výroky "téměř" a "vždy znovu a znovu". Těsně před koncem se vzdávají.

Navenek si připadají jako neschopní smolaři a chudáci ("podívejte, nic se mi nedaří"), vnitřně se však obvykle cítí grandiózně (nadřazeně, božsky). [Viz stránky českých Sisyfovců] Možná podle této logiky: "pokud se mi děje tento tragický úděl, nejsem přeci jen obyčejný člověk - jsem nadobyčejný."

Kazuistika. "Muž přichází do poradny, protože zmeškal kontrolu moči, která patřila mezi podklady osvědčení, a jemu nyní hrozí, že o osvědčení přijde. V rozhovoru se ukazuje, že vždy, když byl krátce před zavržením úspěchu, se tak opil a popral, že místo ztratil. Například když byl hospitalizován na psychiatrii a měl být za krátkou dobu propuštěn, opil se, dělal rámus, a tak byl opět hospitalizován. Nyní stojí opět před vypršením platnosti osvědčení a když zkouška moči neproběhne, musí podstoupit vězeňský trest kvůli tomu, že způsobil tělesné zranění."

Lidé s tímto programem mají pocit, že kdyby totiž dosáhli úspěchu, čekala by je už jen smrt (jejich život by ztratil napětí a "příběh"). Byl by to konec jejich dramatu. Rádi vyprávějí vzrušující historky, kdy unikli o vlásek smrti. Terapeut musí klienta vést k dokončování maličkostí. Klient se naučí rozpoznávat, jak mu zlomyslné Dítě v něm vyrábí nejrůznější (sebedestruktivní, poněkud masochistické) sabotáže (aby věci nakonec nedopadly tak úplně dobře - z čehož čerpá skrytou slast).

Filémón a Baucis

Filémón a Baucis, manželé, jak se sluší a patří, hostili Dia po několik dní a nocí. Zeus byl tak spokojen, že jim slíbil, že budou mít dlouhý život a ani jeden z nich nezemře dříve než ten druhý, aby nemuseli oplakávat smrt druhého. Dožijí spokojeně a umírají (či žijí dál?) obrostlí listím, proměněni ve stromy, dub a lípu.

"They spend the rest of their lives like vegetables," říká Berne. Jde o typ lidí s malou životní motivací, kteří touží pouze naplnit závazky vůči rodičům. Nejsou ani nešťastní, ani šťastní, ani se nenudí, ani nejsou plní zajímavých zážitků a nápadů. Na terapii se dostanou zřídka. (Proč taky? Snad jedině, když jejich mytologické druhé já zemře, jako v následujícím příkladě.)

Kazuistika. "Žena naříká nad depresivními stavy. Před deseti lety ztratila muže, se kterým žila spokojeně přes 20 let. On měl dobré postavení, takže neměla finanční starosti a ani nyní je nemá. Nikdy nemusela pracovat, má dům, ve kterém žije sama, dospělé děti, které ji čas od času navštěvují, nějaké povrchní známé od svého manžela. Až dosud bylo vše tak, že nemusela dělat žádné větší rozhodnutí. S životem je v zásadě spokojená, ale nemá žádnou energii, sedí doma a hloubá. Dosavadní činnosti, včetně dovolené pro ni ztratily kouzlo. Při rozhovoru se ukazuje, že neví o jiných cílech pro další život. Sedí a čeká na smrt."

Při terapii se ukáže, že za vrstvou spokojenosti se mohou skrývat pocity a myšlenky, které si klientka nechce připustit a dál s nimi pracovat. Terapeut ji v tomto procesu může dál navádět. Může se ukázat, že nic ještě není opravdu "mrtvé" a spokojené. Svobodné Dítě má svá přání a potřeby. Život ještě neskončil.

Literatura:

Gudrun Hennig, George Pelz: Transakční analýza, terapie a poradenství. Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1363-2