Rytmus dějin podle Emila Páleše




Již mnoho let jsem neotevřel tak zásadní knihu, jako je Angeologie dějin od Emila Páleše. Přináší úžasnou ideu vývoje kultur a civilizací od pravěku po současnost spočívající na rytmickém a synchronním spolupůsobení několika archetypálních sil napříč všemi kulturami. 

Prozatím vyšly první dva tisícistránkové svazky, kterými jsem se probíral posledních půl roku. Proto se má publikační činnost na tomto blogu poněkud zastavila. Rád bych to nyní svým čtenářům vynahradil.

Stěžejní myšlenka Pálešova díla je ta, že dějiny nejsou výtvorem slepé náhody a materialistické kauzality, jak nás většinou učí na školách, ale jsou neseny a spoluvytvářeny inspirujícími archetypálními proudy (nadsmyslovými vzory), jejichž působení se opakuje v pravidelných časových intervalech a má inteligibilní povahu. Díky tomu je možné vytvářet i přibližné trendové predikce do daleké budoucnosti.


Obdobné práci se v USA věnuje Richard Tarnas, autor revoluční - ale u nás dosud nepřeložené knihy - Cosmos and Psyche, jen se více zaměřuje na transity (aspekty) transsaturnských planet (o kterých zase - co čert nechtěl - Páleš vůbec nemluví: úplně je ignoruje, zatímco Tarnas se zaměřuje právě na ně). Svůj transdisciplinární obor, jenž nyní učí i na své univerzitě, nazývá Archetypální kosmogonie a má být odpovědí na určité post-osvícenské chybění mýtu ("odkouzlení vesmíru") v dnešní civilizaci. Dá se tak říci, že Páleš i Tarnas se přibližují k téže řece ze dvou břehů, přičemž si nejsem jist, zda o sobě oba pánové navzájem vědí. Nejspíš ne, ale to se může v krátké době změnit. Tarnasovi bude také v budoucnu věnován samostatný článek.

Tyto duchovní proudy či archetypální zřídla možno nazývat anděly (hlavně pokud chceme odradit členy klubu Sisyfos, aby takové dílo vůbec otevřeli.) Což se skutečně stalo: aniž bylo dílo vůbec přečteno (!), dostalo se mu té pocty, a jeho autorovi byl udělen Bludný Balvan. (Stačil název, netřeba knihu otevřít!) Více o Pálešových polemikách se svými odpůrci zde

Důležité je, že tyto inspirující síly mohou působit jedině skrze živého člověka jakožto tvůrce rozkročeného mezi hmotou a duchem a je tedy jedině na člověku, jak si s onou rytmicky kolísající atmosférou a meteorologií vnitřních světů poradí: jakým způsobem bude svá vnitřní hnutí následovat. Jeden člověk může být změnou probíhající na jeho vnitřním obzoru vyděšen a bude zmítán nočními můrami; jiný postaví vejce na špičku a roztrhne oponu dosavadního paradigmatu. Za to se mu dostane možná popravy, možná uznání - to záleží jak moc brzy onou oponou "trhnul". Tentýž archetyp se na hladině každého vědomí odzrcadlí jinak. Např. v období okolo narození Krista se Nero cítil být bohočlověkem, protože kolektivní nevědomí lidstva bylo nějak "rozechvěno" tímto motivem. Nicméně skrze Nera se (na rozdíl od Krista) archetyp "bohočlověka" projevil spíše jako destruktivní rozšklebená karikatura onoho vznešeného praobrazu, na který byli lidé v té době citlivěji vyladěni. - Nero jej zkrátka uchopil po svém. "Zlo je dobro použité na nesprávném místě," říká Páleš k tomuto ambivalentnímu projevu archetypů. Znamená to, že všechny archetypální (andělské) síly mají pozitivní potenciál, ale když jim neumíme dát v našem životě náležitý tvar (do něhož by "natekly" svou září), mohou se projevovat jako nejhorší démoni, které posednou naši mysl (a mohou spolupůsobit jako vrstva na pozadí nějaké psychopatologie).

Základních (andělských) archetypálních sil je sedm a korespondují se sedmi astrologickými planetami, jež znal starověk (Slunce, Luna, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn). Páleš je jen nazývá jmény andělů starozákonní tradice (Michael, Gabriel, Rafael, Anael, Samael, Zachariel a Orifiel). Dá se říci, že si předávají žezlo či vládcovství nad určitými úseky dějin, aby lidstvo inspirovali, učili nebo testovali v oblastech, které přísluší jejich odvěké symbolice. Činí tak skrze převládající vyladění kolektivního nevědomí (Jungův "duch doby" či "kvalita času" odrážející se sekundárně např. v módě, střihu a barvě šatů) anebo primárně skrze inspirované básníky, proroky, umělce, vědce, lékaře, filozofy, stavitele a další génie, jejichž výskyt v dějinách neodpovídá náhodě (rovnoměrné distribuci), ale děje se v určitých vlnách zhuštěného výskytu, takže je možné toto tvrzení statisticky prověřovat. 

Páleš se pokouší dokázat, že jeho hypotéza je verifikovatelná a není v rozporu s vědeckou metodou; je pouze v rozporu s materialistickým světonázorem, jež je nutno od vědecké metodologie jasně oddělit.
  • Nulová hypotéza by zněla: všichni velcí malíři nebo filozofové se rodí náhodně.
  • Nenulová hypotéza č. 1: naopak, rodí se v určitých periodách. 
  • Nenulová hypotéza č. 2: rodí se dokonce v periodách, které jsou signovány příslušnou duchovní silou, tzn. malíři v lunárních časech, filozofové ve slunečních. Páleš postupuje tak, že vyvrací nulovou hypotézu s pravděpodobností 1 ku několika milionům. Zjednodušeně řečeno, otevře slovník slavných filosofů nebo malířů a zadá do počítače četnost jejich výskytu v těch kterých časech a sleduje, zda to koresponduje s rytmem té nebo oné planety. Potom vyzve další vědce, aby otevřeli i jiné slovníky a encyklopedie a sami toutéž metodou prověřovali jeho hypotézu. (Což se prozatím u těch, kteří to zkusili, setkalo s pozitivním ohlasem).
Příklad, který mluví za všechno: V Anglii nalezli zbytky nějakého Stonehenge a datovali jej do roku xy. Páleš jim poslal dopis, že to mají blbě, že podle jeho rytmů by to mělo být nejspíš o pár desetiletí dříve. Jestli se náhodou nespletli. A oni se mu vysmáli. Ale po dvanácti letech zjistili, že měli špatný vzorek a podle nového vzorku to přesně koresponduje s Pálešovými rytmy.

Slavní lékaři se třeba více vyskytují celosvětově v obdobích merkurických (Rafael). Civilizace inspirované Rafalem uctívají v Athénách Herma (jehož symbolem je okřídlená hůl obtočená hady) - kdežto ve Střední Americe - Quetzcoatla (opeřeného hada). Mezi oběma civilizacemi najdeme mnoho podobností (např. nastává nápadný populační růst, rozvoj obchodu, lékařství a infrastruktury - případně dokonce svá božstva a těla odívají do podobných forem). A to přestože pravděpodobně nebyli v žádném kontaktu (kauzálním vztahu), dokonce o sobě asi nejspíš vůbec nevěděli. Právě to Jung nazývá synchronicitou.

Romantická období dějin (a větší počet básníků a skladatelů) souvisí s vládou Venuše (Anael). V období martických (Samel) zase nalezneme více neklidu, destrukce, nemocí a válek, což lze zase doložit rychlejším střídáním panovníků a dynastií na egyptských nebo čínských trůnech. (Díkybohu těmto civilizacím za jejich precizní tisícileté záznamy!) Např. v každém Samaelském období nastává v Egyptě doba temna, panovnická dynastie se hroutí a po Egyptě se prohánějí nájezdníci z Asie. V době, kdy se vymění vládcové času, se opět Egypt staví na nohy a vzniká nová dynastická epocha. Vypadá to neuvěřitelně, ale podle časových tabulek v příloze Pálešovy Angeologie si vše můžete ověřit. Já sem si to zkoušel na okrajových kulturách, o kterých Páleš nepíše, a fungovalo mi to také. Můžete si to také sami vyzkoušet na své oblíbené civilizaci nebo uměleckém směru, třeba vás to bude taky bavit.




Anael = Venuše
Zachariel = Jupiter
Rafael = Merkur
Samael = Mars
Gabriel = Luna
Michael = Slunce
Orifiel = Saturn





Andělé spolupůsobí v různých cyklech: 2160 let (platónský rok), 720 let, ale hlavně: 354 a 72 let. Tyto cykly nejsou zvoleny náhodně, ale korespondují přesně s geometrií astrologického zvířetníku. Spolupůsobí naráz jako interferující zvukové vlny. (Takových prolínajících se rytmů bude samozřejmě daleko více, Páleš se však zaměřuje hlavně na tyto 2 cykly).

Na tomto grafu sledujeme prolínání 72 a 354 letého cyklu letech (1418-2098). Období (1629-1701) je dvojnásobně gabrielsko - lunární (doba Ludvíka XIV., kdy světu vládla extra zženštilá móda oblékání). Dnes žijeme v období michaelsko (1879-2234) - jupiterském (1989-2061). Analogické michaelsko - jupiterské období na Zemi nastalo mezi léty (459-387 př.n.l.). Rok 2014 by v tehdejším cyklu odpovídal roku 434 př.n.l., kdy v Athénách vládl Perikles a za pár let by se měl narodit Platón (427 př.n.l.) Páleš se domnívá, že solárně-jupiterské období čeká na velké syntetiky, kteří sjednotí veškeré dosavadní vědecké poznání (podobně jako Platón a Aristoteles) - aby se o ně následujících 2000 let mohlo opírat. Analogií někdejších Římanů jsou prý dnes Američané (mající "legie" po celém světě zajišťující americkou obdobu "Pax Romanum").


Na úrovni vývojové psychologie (v životě jedince) korespondují údajně astrologicko-andělské archetypy s těmito obdobími:

Luna (0-7) - Merkur (7-14) - Venuše (14-21) - Slunce (21 - 42) - Mars (42-49) - Jupiter (49-56) - Saturn (>56).
Idea je taková, že s nástupem puberty ovládané Venuší (okolo 14ti) se stáváme sexuálně plodnými, zatímco na konci martického období (49) svou plodnost zase postupně ztrácíme. Slunce zase vládne životnímu poledni (33 let). To, co se děje na úrovni ontogenetické (v životě jednotlivce), se děje i na úrovni celosvětové (na úrovni civilizačních rytmů). Venušinská období připomínají jakoby romantický pubertální rozpuk, kdežto martická agresivně neklidnou menopauzu.

Ústřední hypotéza Pálešovy angeologie, jak ji formuluje on sám, zní: "Pokud existují duchovní bytosti, pokud působí jako tvořivé mocnosti v přírodě a inspirující mocnosti v dějinách a pokud působí podle nějakého inteligibilního řádu, měl by se tento řád na zemi viditelně projevovat. Toto je teze, kterou chceme ve všeobecnosti podrobit zkoušce. .. Pokud se sedm archandělů každých 72 a 354 let cyklicky střídá jako duchové času, dějiny by měly podléhat tomu odpovídajícím periodickým a synchronním kulturním vlnám. A v angeologii přírody: Pokud je dvanáct cherubínů tvořivými inteligencemi přírody a řád jejich působení je dán strukturou zvěrokruhu, bude se tento systém zrcadlit v evoluci zvířecí a rostlinné říše v postupném odčleňování a formování orgánů." (Páleš: Angeologie dějin 1, str. 101)

Vidíme tedy, že Páleš neuvažuje jen o působení archetypálních sil v kultuře, ale uvažuje, že tytéž síly souvisejí s utvářením celého vesmíru a s evolucí živočišných a rostlinných druhů na Zemi (ve velkoryseji pojatých periodách). Tento cyklický mega-fraktál kreativních sil univerza hodlá postoupit přísné statistické prověrce jako testovatelnou hypotézu. To je úkol hodný Hérákla nebo Michelangela malujícího Sixtinskou kapli. Michelangelovi to trvalo 4 roky - a výsledek působí jako práce tisíců otroků. Páleš na tom pracuje přes 20 let a výsledek působí obdobným dojmem. Pane Páleši, gratuluji!

Nebudeme nyní vrstvit důkazy, jež je možno dohledat v Pálešových knihách; pokusíme se nyní spíše sedm základních kosmických tvůrčích sil nějak představit v jejich působení napříč kulturami. Některé národy jsou přímo spojeni se svými inspirujícími inteligencemi - bohy různých jmen - a jejich dějinná expanze i ústup ze scény koresponduje matematicky přesně s příchody a odchody těchto inteligencí na vnitřním nebi. (Zajímavé je, že barva "vnitřního nebe" se manifestuje v malířském umění jako převládající barva pozadí na plátnech v té které době.) Např. Keltové přichází a mizí, rozsvěcují se a pohasínají s (pro ně inspirativní) energií slunečního božstva, na něž jsou nějak navázáni. Ale příliš toho o nich nevíme, neboť sluneční národy ctily jako božské jen to, co bylo vyřčené (vibrující, živoucí, plynoucí jako sluneční paprsky) a své myšlenky se zdráhaly svěřit papíru (aby nebyly zneužity třetí stranou skrze zkreslenou nebo účelově-mocenskou interpretaci). Naopak lunární národy (Židé, Muslimové) věří, že božské se vtěluje právě skrze slovo psané (ukotvené, nehybné, materializované). To, že psané slovo mohlo být interpretováno mnoha způsoby a to, že mnoho lidí uvěřilo, že nejde o výtvor člověka, ale o nezpochybnitelné božské zjevení (který si každá strana pro jeho víceznačnost vyloží po svém), rozdělilo náš svět na tisíce nenávistných táborů.

Nuže prozkoumejme nyní společně jednotlivá božstva (nadsmyslové vzory)

Každému je věnován samostatný článek:

Michael (Slunce)
Orifiel (Saturn)

*


Související odkazy na téma angeologie:

1 komentář:

Jan Kment řekl(a)...

Jsem nesmírně rád, že se toto pojetí dějin probouzí k životu. Na konci tohoto probouzení bude, doufejme, mnohem hlubší porozumění vývoji lidstva, jak v jeho celistvosti, tak i v nejmenších jednotlivostech. A to nemluvím ani o důsledcích, které to bude mít na chápání lidského života (hlavně ty sedmiletá období ve vývoji). Jsem přesvědčen o tom, že se jedná o zatím nejlepší přiblížení k pravdě, jaké v moderní době existuje.