Psychologická interpretace obrazů

Jakými krajinami jsme se procházeli při kurzu Čtení a interpretace obrazů?

Rád bych vám nabídl malou ukázku - pro osvěžení vašeho oka, citu a mysli. Seznámíme se s některými principy "čtení obrazů" a na konci našeho výletu o sedmi zastaveních si povíme i něco málo o tajemství Mony Lisy.

Obrazy, pokud si dovolíte se do nich ponořit, přinášejí naší duši radost, ale také léčí. Pokud nalezneme obraz, který nás hluboce oslovuje, může to být proto, že se vztahuje k nějakým našim komplexům a zraněním. - Narážíme v něm na nějaký náš vlastní motiv. - Ale díky genialitě nebo inspiraci autora může naši strukturu komplexů katalyzovat (překomponovat) do celistvější podoby, protože se najednou setkáváme s inspirovanějším uchopením našeho motivu, v kterém jsme doposud byli uvězněni. Působení obrazu může také obcházet, obtékat naše ego-obranné mechanismy. Léčení obrazy se tak podobá účinku terapie, která se v nás "nešťourá" a které proto nemáme důvod vzdorovat a mít z ní strach; podrobujeme se jí jako láskyplné ruce milované bytosti, z níž vyzařuje světlo.

Dovolte si se zamilovat do obrazů - do těch svých - u kterých musíte ve vytržení krásy prodlévat, i když netušíte proč. Možná vás potěší, možná vás rozpláčou, možná vás promění.


1. Symbolika obrazové plochy - kvadranty

Ingrid Riedel: Obrazy v terapii, umění a náboženství, 2002.

Model symboliky kvadrantů rozšiřující klasické grafologické pojetí:
  • prostor vlevo nahoře můžeme metaforicky nazvat hlediště (souvisí se vzduchem, distancí, sněním a ideály - téma vyvýšení se k nadosobnímu)
  • prostor vpravo nahoře jeviště (souvisí s ohněm, projevením se, budoucností, zacílením a očekáváním lidí kolem nás - téma sebrealizace)
  • prostor vpravo dole tržiště (souvisí se zemí, uzemněním, tělesným a praktickým - téma prvotní důvěry)
  • a prostor vlevo dole orchestřiště (souvisí s vodou, vyladěním, katarzí, návratem k již uplynulému a niterným prožíváním - téma regrese, smrti a znovuzrození).

Diagonální pohybové vektory:
  • z levého dolního rohu do pravého horního rohu: životní linie (progrese libida, následování životního proudu se všemi výzvami, které přináší)
  • z pravého horního rohu do levého horního rohu: pasivní linie (snaha poodstoupit z proudu života a vidět věci z širšího nadhledu, popř. uniknout od konfliktů života)
  • z pravého horního rohu do levého dolního rohu: regresní linie (zánik, návrat, popř. motiv hledání ukrytého pokladu - něčeho co bylo dávno ztraceno)
  • z levého horního rohu do pravého dolního rohu: linie materializace (zhmotnění, zesvětštění nebo pád)



Valentin Serov: Únos Európy
Tento obraz ilustruje pohybový směr z levého dolního do pravého horního kvadrantu, který se nazývá "životní linie" - souvisí s progresí libida, zapojením se do životního proudu, aktivizací, zaměřením na budoucnost. (Emil Páleš vidí v tomto mýtu, v němž Zeus v podobě býka unáší Európu, sdělení, že celá Evropa je jako kontinent signována Jupiterem - vykazuje jako celek jupiterské kvality).



Carl Gustav Carus: Balkón v Neapoli
Tento obraz ilustruje svobodu a lehkost, která nastává, když si můžeme vybrat mezi dvěma pohybovými tendencemi - první, progresivní, která byla již vystižena u předchozího obrazu - a druhá, eskapicky-relaxující -pasivní (z pravého dolního do levého horního kvadrantu). Na tomto obraze se mísí oba druhy pohybů (lodní stožár a housle kopírují první pohyb, kdežto dveře a otevřený výhled druhý pohyb. Obraz jakoby říkal: můžeš vyrazit do světa za dobrodružstvím (kvadrant ohně), ale zrovna tak nemusíš vůbec nic - můžeš jen snít a pozorovat (kvadrant vzduchu). Můžeš a nemusíš.  A horký i chladivý vánek proniká do přítmí pokoje.



Jean Leon Gérome: Dvě veličenstva
Lev sedící v zemském kvadrantu hledí na svůj archetypální sluneční pravzor umístěný v kvadrantu vzduchu. Lev je konkrétním, živoucím, pozemským vyjádřením toho, co Slunce představuje jako pravzor na nebesích. Oba králové se nacházejí ve své vlastní řiši a vyzařují majestát a respekt. Co se ale stane, když obraz otočíme podle vertikální osy?



Nyní se lev ocitá v kvadrantu vody a hledí na vzdálené slunce. To je sice umístěno v kvadrantu ohně, který jej posiluje, sám se však ocitá mimo své království a spíše se mění v bezmocného (plyšového) lvíčka, který nostalgicky hledí na vzdálený nedosažitelný cíl někde na obzoru v budoucnosti. Obraz tak najednou dostává nádech smutku a nedosažitelné touhy. Jeho účinek se mění. Už to nejsou dvě veličenstva. (Lvíček by už už mohl začít výt.)



Ilja Repin: Burlaci na Volze
Burlaci následují pohybový vektor vlevo dolů - pohyb regrese a smrti. Tento směr odpovídá zvolenému námětu a umocňuje jeho tragický účinek.



V překlopené variantě, kdy burlaci loď táhnou do kvadrantu země ("na tržiště") se vyznění obrazu trochu mění a nabývá absurdnějšího rázu. Jejich pohyb spíše vnímáme jako marný. Mizí ono zvláštní pnutí mezi burlaky a lodí, které se odehrávalo na originálním obraze (kontrast mezi progresivním a regresivním pohybem). Loď v (pozorovatelském) kvadrantu vzduchu nezúčastněně stojí.



Nikolai Ge: Co je to pravda? Kristus a Pilát
Pilát stojí v ozářené, aktuálně superiorní pozici (na výsluní). Ježíš za světelným pruhem v kvadrantu ohně jakoby symbolizoval cosi, co leží dosud ve stínu, co ale dozajista v budoucnu tak jako tak přijde. Rudý lem na Pilátových šatech v kvadrantu vody jakoby naznačoval určitou labilitu, jež mu "podřezává" nohy a činí jeho pozici vratkou - pokud by nebyl ozářen vnějším světlem (dočasnou mocí Říma). Ježíš naopak stojí stabilně, nezdá se to, ale jeho nohy jsou vrostlé do kvadrantu země. Je zdánlivě nepatrný, ale pozičně neotřesitelný. Velmi paradoxní obraz. (Para-dóxa = za-zdáním). Co je to pravda? Čas ukáže.




J.M.W. Turner: Sněhová bouře, Hannibal a jeho armáda přecházející Alpy
Pravá polovina obrazu (kvadrant země a ohně) jakoby říkal: je to nemožný úkol, všechny živly se spikly a tvá cesta se reálně nemůže uskutečnit! Slunce vlevo nahoře a světelný pruh pod ním však současně sděluje: na vyšší rovině bytí je zde naděje a průchod, neztratí-li jej z mysli, zdoláš i to, co všichni ostatní (kvadrant vpravo nahoře), považují za nemožné. Napětí mezi oběma hrozícími možnostmi je zde vyjádřeno tak mocně, až z něho mrazí. 



Jules Breton: Duha
Kromě účinku světelného a barevného kontrastu opět můžeme vidět přiléhavé zvolení kvadrantů: postavy se nacházejí v kvadrantu země, zatímco v kvadrantu vzduchu se jim zjevuje duha jako symbol naděje.


2. Horizontála

Horizontální formát obrazu umožňuje z hlediska účinku posílit jednu z těchto rovin:
  • dojem uklidnění, pozemského blaha, stability (pokud pohyb dolů je mírný a vyvolává dojem pomalého spočinutí - první tři obrazy níže); čas se volně převaluje, plyne mírně
  • dojem znepokojující tíže, stesku, smrti a zoufání (pokud jakoby zvítězí prudký směr dolů)
  • zesiluje příběhovost, vypráví nám děj, který má tendenci jakoby "plynout v čase" (zleva doprava nebo zprava doleva)
  • dialogičnost levá versus pravá, symetrie nebo asymetrie mezi levou a pravou polovinou, jakoby spočívaly na pomyslných miskách vah


Josef Sudek: Krajina



Isaac Levithan: Nad věčným klidem
Okem orla, okem věčnosti. Skutečná dynamika se zde odehrává na nebi.



Isaac Levithan: Jezero



Edouard Detaille: Sen
Na rozdíl od předchozích obrazů, kde nebe ladně spočívá nad zemí, je zde ostrá hranice podtržená řadou se zbraněmi: je jasné, co jde dolů (do země) a co jde nahoru (do nebe).



Arnold Bocklin: Ostrov mrtvých
Symetrie mezi levou a pravou částí zesiluje efekt bilancování a bezčasovosti.



Achnaton a Nefertiti
Úžasná dynamika a nadčasová modernost tryská z tohoto obrazu i po tisíciletích.



Edward Hopper: Noční dravci
Zde se prolíná více rovin možného účinku horizontálního formátu: efekt poklidného spočinutí i potenciálního zániku; křížící se diagonální směry ulice a výlohy (progresivní směr a eskapický směr). Ostré tvary postav a předmětů působí stejně jako ostře-žlutá barva v ranní hodině znepokojivě (tvarový odkaz na dravce, které také disponují ostrými pařáty a tesáky). Úvaha o špičatých a oblých tvarech a jejich psychologickém chápání zde.



Ilja Repin: Náboženské procesí v Kurské gubernii
Proud náboženské masy valící se do kvadrantu země ("na tržiště") vyznívá poněkud cynicky. Lid jakoby se nevalil prodchnut vírou - ale donucen dráby (mocenskou autoritou, která je "výš"). Nahoře a dole tak ztrácí symbolický význam transcendence - imanence a nabírá významu mocenské hierarchie pán - poddaný. 



Sir Lawrence Alma-Tadema: Expectations
Dialog mezi levou a pravou polovinou obrazu. Dívka je bezpečně chráněna mramorovým obloukem (oblouk je obvykle symbolem ochrany) a z této pozice hledí do ohnivého kvadrantu - kde se nacházejí její cíle a představy budoucnosti. Strom je obsypán růžovými lístky, ale ještě není jasné, jakým směrem a do jakého tvaru poroste (její "potenciální budoucí já"). 



Ilja Repin: David a Goliáš
Téma komparace levá versus pravá polovina. Červené diagonální kopí vnáší prvek neklidu a dynamiky. (Stejný neklid vyvolává jakýkoli prvek ve tvaru X - protnutí dvou diagonál - viz. následující obraz.)



Francesco Goya: Třetího máje, 1808
S jakou obnaženou nevinnou pravdivostí se chystá vzlétnout do ráje. V jeho očích je hrůza, ale i smíření. Vojáci raději zavírají oči a jen jako masa strojů jsou schopni stisknout poušť - jako lidé nikoli. Goya oběť namaloval klečící, ale umístěnou výš než vojáky, takže mu. společně s bílou barvou, jež je přímo ozářena lampou, propůjčuje pocit naprosté mravní převahy. Je to oběť vítězící.



3. Vertikála

Vertikála a vertikální formát obrazu zesiluje tyto významové roviny:
  • nahoře versus dole, hlava versus trup: transcendentní versus imanentní, asymetrický vztah mezi vyšším řádem bytí a pozemským, každodenním
  • pohyb shora dolů (přirozený): účinek gravitace (tíže, pád, tlak, lidská podřízenost vyššímu řádu, pocity viny a limitovanosti - astrologicky Saturn)
  • pohyb zdola nahoru (vzácnější): vykoupení, vysvobození, mystický vzlet do duchovní říše, extáze, uvolnění - astrologicky Uran (Prométheus)
  • v horní polovině obrazu se někdy zobrazuje to, co se děje jakoby "v nebi", v neviditelném světě, v dolní, co se děje zde na pozemské pláni



Josef Sudek



Arnold Bocklin: Mor
Tentýž děj probíhající v astrální i hmotné rovině (nahoře i dole).



Salvador Dalí: Kristus Sv. Jana od Kříže
Tento obraz představuje vzhledem ke křesťanské tradici revoluční až kacířský způsob zobrazení, neboť se na Krista díváme shůry – z pohledu, jímž by jej měl (směl) vidět jedině Bůh. Jde opět o příklad paradoxního zobrazení, které překračuje klasické využití vertikálního formátu. Zde Ježíš "netlačí" svou mravní nadřazeností, naopak nás povznáší euforickým pohybem vzhůru k nebesům. Divák je současně dole (u jezera) i nahoře (na nebesích, společně s Bohem).



Jules Breton: Pastýřská hvězda
Jaká síla a důstojnost v pohybu této pastýřky! Saturnský pohyb dolů a Uranský (Prométheovský) nahoru jsou zde v rovnováze. (Srp byl mimochodem nástroj, kterým bájný Chronós (Saturn) vykastroval svého otce Urana, aby tak ukotvil společenský řád a zákon.)



Ilja Repin: Sadko v podmořském království
Vzácný obraz pohybující na vertikální ose o ještě jednu úroveň "pod" - kde platí úplně jiné zákonitosti. Jako bychom se ocitli v jiném "bardu" - odlišném modu prožívání. V pohádkách se často vyskytují tři vertikální úrovně bytí: normální svět, nad-svět a pod-svět. Zde nahlížíme do vodního pod-světa.


4. Čtvercový formát
  • hodí se (pro dokonalou symetričnost) pro vytváření mandal - projekčního prostoru pro lidskou psýché a její momentální stavy a procesy
  • nedává možnost vzniku časovosti a vyprávění (narativity, jež vyplývá z asymetrie), proto se v umění používá vzácně






Josef Sudek
V jedné jeho fotografii je vše.


5. Pohyb, dynamika, charakter čáry a rytmus

A. Stupeň fixace, jeho tvarová kvalita, psychologické analogie a metafory

Nižší stupně fixace (1, 2) souvisí s převahou pohybu, vyšší, především (4 a 4b) s převahou formy. Fixace 3 představuje optimální poměr mezi pohybem a formou (plynutím a strukturou), fixace 5 zase extrémní "strukturovost" přecházející již vlastně do extrémní pohybovosti (enanytodromie - přeskok do opačného extrému).

1. vysoce proměnlivé proudění bez jakékoli regulace, nestálé, kolísavé, bezesměrné, neřízené, labilní, potácivé, padající, bez napětí a vůle (dítě, pulec, opilec, hejno mušek; šumění splavu)

2. pružné, elastické, ohebné, rytmické, svěží, vitální, přizpůsobivě, ale neurčitě zacílené, s mírným, lehkým napětím (mládě, kůzle, kočka, laň, koník cválající po louce bujně pohazující hřívou; improvizační jamová session, orientální tanečnice)

3. přesné, dynamické, jisté, zacílené, vitální i organizované zároveň, nejvyšší stupeň koordinace vitálních sil a kulturně-společensky osvojené metodiky; rytmus a efektivita jsou v naprostém souladu - pregnance (běžící vlk nebo smečka vlků, včelí úl; zenový lukostřelec, balet)

4a. tvrdé, určité, napjaté, urputné a výrazně dynamické; zaměření na výkon a aktivitu, produkci, převaha vědomého chtění na úkor instinktivní a organické lehkosti; strojovost, silovost a vytěžitelnost již vytlačuje rytmicitu (kůň v trysku, závodní automobil, bagr, těžící věž, sportovec - vzpěrač; taneční-elektronická hudba s tvrdými beaty; na obraze futurismus, abstraktní umění s ostrými tvary)

4b. nejistota, utlumenost, rozdrobenost, pasivita, napětí a osvojeně-kulturní seberegulace přebíjí (potlačuje) spontánní impulzy id a self, (dočasná) ztráta vitality a síly nebo uklidnění (nemocné zvířátko, stařenka šourající se z krámku, v řeči koktavost, mlčenlivost nebo zajíkavost; na obraze padající listí)

5. křečovitost, tenze: ztuhlost a třes současně, rozporuplnost směrů - enormně zesílený tlak formy (přeregulovanost) vede k potřebě tento tlak ventilovat náhlými, vybíhavými impulzy, nepravidelnými erupcemi (vydražditelnost), implozemi a explozemi (výbuch sopky, vzteklý pes na řetěze, nasupený úředník, provokující adolescent, pád Bastily; frenetické hudební běsnění, epileptický záchvat)

B. Živly a charakter čáry

(Seřazeno vzestupně podle stupně ztuhnutí / fixace / zhmotnění)

Oheň: prudce rychlé tahy, silný tlak (vrypy do plátna), nápadné hroty (rychlé, výbojné, nekompromisní začátky tahu), ostrost, napjatost, arytmičnost, vysoká proměnlivost, náhlé přechody; vertikalita nebo centrálně odstředivá konfigurace, explozivnost, obrovská energičnost; směr vpravo a nahoru (fixace 1, 4a, 5)
Vzduch: mírně rychlé tahy, menší tlak, jasné členění plochy, mnoho prostoru, přehlednost, dlouhé kontinuální jemné linie, mírně stoupavý směr nahoru, rytmičnost, elasticita, plynulé přechody, soulad celku i částí, široké lehké girlandy v prostoru; nepřítomnost překážek a bloků v prostoru, takže vše má k sobě snadno a lehce blízko (fixace 2, 3)

Voda: pomalejší, mírně nepravidelné, uvolněné až rozvolněné, klesající čáry, oblé tvary a esíčkovité linie (dvojoblouky), nitkovité, neurčité tvary, směr pozvolna dolů, pomalé přechody, celkově klid až zmrtvělost, poklid a spočinutí, nepřítomnost vertikality, vracivost čar (prodlévání), zavinutost, dostředivost, celkově vlastně pomalé, dostředivé vsakování dolů nebo do hloubky; slabší tlak, těstovitost, mazlavost, rozpitost apod; spíše rytmické ale bez dynamiky, neurčité začátky a konce čar (fixace 2, 4b)

Země: pevná forma, jasné zvýrazněné kontury, arkádovité tvary, nepřítomnost pohybu, nepohnutelnost, pravidelná textura, názornost ("jabko je prostě jabko a strom je strom"), rovná horizontála, nepropojenost, sebevztaženost, mohutnost, nevykořenitelnost a izolovanost prvků, masivní nerytmičnost; těstovité, plné čáry, které náhle a zřetelně začínají a náhle končí, primitivnost, nesofistikovanost, těžkopádnost; ale naopak i mechanická ornamentalita (fixace 4b, 4a)

Celková rytmičnost a živost souvisí s relativním zastoupením všech živlů. Neživotnost, zmrtvělost, nezdravost, umělost apod. naopak s tím, že některý nebo vícero živů je vyloučeno (neintegrováno). Živly se samozřejmě v obrazu mohou reprezentovat i jinak než charakterem čar a linií - skrze kvadranty nebo konkrétní podobu a zřejmé symboly (slunce, řeka, kámen, ptáci, oblaka, ovoce...)

Další informace živlech a rytmu.

Jaký poměr pohybu a formy, stupně fixace, živly, charakter čáry a rytmus byste nalezli u následujících obrazů?


Edgar Degas: Nácvik



Edgar Degas: Studie
Nedokončenost a nedokonalost studií má v sobě cosi svěžejšího než výsledný, promyšlený obraz. Jako bychom byli blíže božské inspiraci a okouzlení onoho okamžiku, kdy malíř pohlédl na svou modelku a cosi jej přinutilo vzít tužku do ruky.



Edgar Degas: Tři studie tanečnice
Výsledkem byla ve své době pobuřující plastika.



Edward Munch: Upír
A člověk by si myslel, že jde o milence. Není možné si odpustit otázku: Kdo koho vysává?



Jean Francois Millet: Sázeč
Obrovská kinetická energie valící se do kvadrantu země (linie materializace v pozitivní podobě).



Henri de Tolouse Lautrec: Studie
Kdo by si nepřál mít v ruce ten dar a během několik vteřin toto hodit na papír?



Henri de Tolouse Lautrec: Postel
Jakoby člověk cítil jemný pohyb oddychujících těl pod pokrývkou.



František Kupka: Koupající se



Vincent van Gogh: Kožené boty
Stačí pár čar a víme, že je to Van Gogh.



Arnold Bocklin: Orlando furioso.
Obrazy, v němž se námět jakoby nevejde do zorného pole, působí dojmem strhující akce a chaosu, vtahují nás do děje, aniž by nám poskytly klid. (Připomíná to fotografii pořízenou na bojišti, kde není čas myslet na kompozici).





6. Perspektivní,  polyperspektivní a aperspektivní zobrazení; světlo

Zobrazení Perspektivní Aperspektivní, polyperspektivní nebo významová perspektiva
princip empiricky - smyslový: všechny čáry vedou od diváka (geometricky) k úběžníkovému bodu stanovenému malířem; vzdálenější předměty se zmenšují a vzdálenosti zkracují; odstíny vzdálenějších prvků nabývají barevně studenějších nebo méně intenzivních odstínů („zkracování barvy“) psychicky naturální: jde o přirozenější a původnější způsob „vyprávění“ - zobrazení; dítě nebo klient na arteterapii sám začne bezděčně malovat tímto způsobem, stejně tak rané kultury; polyperspektivita se pak znovu navrací v kubismu a moderním malířství; rozhodně není příznakem primitivismu nebo patologie
prvky na obraze zobrazuje trojrozměrná tělesa, postavy a prostředí z jednoho konkrétního zorného úhlu („oka kamery“); vidíme vždy jen část předmětů – jejich odvrácenou část nevidíme; zobrazení je náročnější na techniku a preciznost malíře tvary, velikosti a barvy nemusejí odpovídat objektivní zkušenosti, vyjadřují symbolicky a ve zkratce nějaké sdělení; velikost odpovídá významu předmětu nebo osoby
2D nebo 3D 3D se hodí k zobrazění tělesného a relativního 2D se hodí k zobrazení znaků odkazujících k duchovní skutečnosti nebo absolutnu
prostor optický psychický
časovost obrazy více zrcadlí kolorit doby – jsou historizující (např. biblická scéna je zobrazena v šatech odpovídajících 17. století) obrazy jsou více symbolické a nadčasové
čáry kontury ustupují stíňujícím a modelujícím čarám čáry jako kontury jsou klíčové
barvy barvy jsou zbaveny významové hodnoty, získávávají osvětlovací funkci, odpovídají přirozené barvě předmětů barvy mají významovou hodnotu, charakterizují vnitřní postoj postavy
světlo vyžaduje do kompozice zahrnout osvětlovací světlo (většinou umístění vně obrazu), které tvaruje a stíňuje předměty; provedení musít fyzikálně-věrohodné – náročnější na precizní provedení se světlem možno zacházet volněji (biblická postava obklopená světlem má jasný symbolický význam), uprostřed obrazu může být „červené slunce“ - světelné zdroje možno zobrazit jako barevné kruhy apod.
pozadí je nutné vymyslet nějaké pozadí (na horizontu) – obloha, architektonické prvky, později volná příroda pozadí není nutné řešit
psychologický význam perspektiva přináší distanci od zobrazovaného a divák zaujímá určité vyhraněné (subektivní) stanovisko, vůči tomu, co vidí; jeho perspektiva už je vlastně interpretací toho, co se děje; tomuto vyhraněnému výkladu jsou podřízeny všechny další výtvarné prostředky je možné situaci zobrazit „shůry“ - „kosmicky“, bez zahrnutí subjektivního omezení; nedistancované sdělení může být zdrcující, je expresivnější, spontánnější, není zchlazeno distancí perspektivy
vzdálenost vzdálené koresponduje s tím, co si držíme více od těla nebo co odsouváme „na pozadí“ - ale o čem alespoň nějak víme a skrze distanci s e s těmito prvkami můžeme konfrontovat; po traumatické události umožnuje toto zobrazení (v arteterapii) získat nadhled a uchovat traumatické prvky v bezpečné vzdálenosti vzdálenost souvisí se vzájemným vztahem postav, nebo vztahem postavy a malíře
figura a pozadí všímejme si, které předměty jsou zaostřeny (figura) a které naopak nejasné, zastřené, rozmlžené (pozadí) figura a pozadí mohou být někdy zaměnitelné
místo „oka kamery“ zblízka nebo zdálky, ptačí nebo žabí perspektiva, zaostřená nebo širokoúhlá – proč si malíř zvolil daný úhel pohledu, jaký to mý psychologický efekt? Úhel pohledu je daný konstantně a je platný pro všechny zobrazené prvky jednou pro vždy zorný úhel pohledu se může na jednom obraze proměňovat (polyperspektivita) – jak umělec „cestuje“ obrazem
pozorovatel sleduje situaci z pozvdálí a s odstupem (jako voyeur - není viděn); pokud se postavy dívají do „oka kamery“ - je jakoby „chycen při činu“ – jde o paradox tohoto zobrazení je viděn, zahrnut do kompozice




Leonardo da Vinci
Příklad studie k perspektivnímu zobrazení.



Marc Chagall: Americká okna. Art Institut Chicago
Příklad polyperspektivního zobrazení.



Fra Angelico: Panna Marie (vlevo), Zvěstování (vpravo)
Jemný přechod mezi (středověkým) aperspektivním (významovým) a (renesančním) perspektivním zobrazením.



Jose María Velasco: Mexické údolí



Jean Leon Gerome: Egyptská noc
Příklad zobrazení měsíčního světla. Sestup do vodního kvadrantu - motiv hledání ztraceného pokladu, ukrytého v dávné minulosti. Kdy jindy, než o půl noci, kdy jindy, než za svitu luny?



Louis Remy Mignot: Ave Maria - Večer v tropech
Zvláštní efekt vyplývající z vřazení Mariánského archetypu do tropického (indického?) světa, kde se zřejmě stává jednou z tisíce pohanských bohyň jejich pantheonu, aniž by tím pozbyla své důstojnosti. Naopak ji vidíme "v jiném světle", možná pravdivějším. Co je to za denní dobu?



Ilja Repin: Záchrana Jairovy dcery
Tento obraz pracuje s barevnou inverzí. Ježíš je oděn do modrého, která má zchlazující, distancující účinek, přesto je aktivní postavou a stojí nejblíže pozorovateli. Vše ostatní je naopak v rudé. Působí to paradoxně, jakoby obraz sugeroval horečku nemocné i divákovi. Jako kdyby se po vyléčení mělo ocitnout v chladivě modré a Ježíš by měl odhalit svou rudou podstatu - ta je naznačena červeným pruhem látky pod svrchním modrým šatem. Barevný paradox nutí divákovy duševní síly, aby se jakoby bolestně i úlevně podílely na Kristově magickém aktu.



John Singer Sargent: Rio dell Angelo



Montesol: New York
Tep velkoměsta.

 

Pablo Picasso a Marc Chagall
jako příklady polyperspektivního zobrazení. Díváme se na skutečnost z mnoha různých zorných úhlu, abychom si ji pak v hlavě dotvořili.



Wanda Koop
Příklad záměrného použití perspektivního i aperspektivního zobrazení v jednom obraze zároveň. Totéž platí pro Lukáše Karbuse.



František Kupka: Zrození života
Prolnutí symbolického a perspektivního způsobu zobrazení.


7. Tajemství Mony Lisy


Leonardo da Vinci: Mona Lisa




Obraz vlevo ilustruje to, že Mona Lisa je jakoby složená výhradně z oválných tvarů, neobsahuje žádné rovné nebo ostré linie. Překlopený obraz vpravo pak vyznívá jinak než originál: Mona Lisa se zde jeví lascivnější, obyčejnější, pozemštější; jakoby ztratila určitý druh autority, střežící bránu k tajemství za ní. Přivedlo nás to k úvaze, že jedním z klíčů pro vysvětlení účinků Mony Lisy je spirála (směřující na originále směrem k transcendentnu, vzhůru), kdežto na převrácené verzi směrem dolů.

Během semináře jsme si na Monu Lisu postavili kratičkou konstelaci. (Studenti si mohli stoupnout do bodu nazvaného Mona Lisa a sdělovali ostatním své vjemy). Vyšly nám z toho zhruba tyto informace:
  • Mona Lisa obsahuje myriády detailů, kódů, které slouží jako odbočky (lemy a ornamenty na jejích šatech), na kterých se člověk v interpretaci může zaseknout asi podobně jako kdyby zabloudil v labyrintu.
  • Jelikož Mona Lisa obsahuje syntézu všech možných protikladů, může v ní každý v podstatě vidět, co chce, aniž by se tím vůbec přiblížil k její podstatě. Třeba "archetyp matky a milenky v jednom" nebo "splynutí mužské a ženské polarity". Ne že by to nemohla být pravda, ale byla by to jen pravda tautologická, říkající vše a nic - nad ní možno tak leda znuděně pokrčit rameny.
  • Její jméno není podstatné. Mohla by se jmenovat třeba Geraldina nebo Svatá Josefína, na tom vůbec nezáleží.
  • Mona Lisa je jakýmsi symbolem pro naši západním kulturu, jakým byla Sfinga pro Egypťany: mlčí a střeží bránu k prostoru "za ní" nebo "nad ní", ale sama nic nepoví. Její poznání není dostupné skrze slova a vysvětlování. Pro Čechy je analogickou postavou v malém Božena Němcová.
  • Mona Lisa se svým nad-úsměvem vysmívá všem, kdo chtějí odhalit její hlubinu, neboť jde o asburdní počin. Proč?
  • Protože Mona Lisa představuje zrcadlo vašeho vlastního tajemství. Je jako vypouklé zrcadlo, které vás - pokud se do něj opravdu dovolíte ponořit - spojí s vaší vlastní hlubinou. Skutečné tajemství totiž neleží v ní - ale ve vás - v tom, co jste vy ve své pravé podstatě. Snaha hledat vysvětlení toho, kdo jste, kdekoli mimo vás - třeba v Moně Lise - je právě ona absurdita, které se ona směje. Je si jakoby (lehce rozpačitě) vědoma pohledů, které na ní lidstvo upřeně (v záři reflektorů) upíná, ale je to jakoby se lidstvo dívalo na tělesnou formu plnou hádanek, v níž ona sama vůbec není. 
  • Přesto je Leonardem namalována z tak hluboké úrovně zasvěcení a pochopení skutečnosti, o níž se nám v dnešní době stále ještě může leda tak zdát. Leonardo byl bytost "úplně odjinud" (omlouvám se mu za tu zkratku), který projel naším světem na pár vteřin asi jako kulový blesk, aby tu (na přelomu 15.st.) zanechal určité klíče, ke kterým lidstvo najde cestu až za dlouhý čas, pokud vůbec.
  • Mona Lisa představuje spojnici mezi vámi a vaším vlastním vyšším světem, který je ve vás a může pro vás sloužit jako "výtah" do jiné dimenze, v níž cosi o sobě pochopíte. To, co tam naleznete, ale za vás nemůže objevit ani vám sdělit nikdo druhý.
  • Je namalována tak harmonicky, že vás k tomuto pohybu nijak nenutí - můžete se před ní zastavit jako před sfingou ("strážcem prahu") a vidět jen prázdný, "nijaký", lehce tajemný obraz; pokud však chcete, můžete skrze ni sestoupit sami do sebe do té hloubky, do níž si to sami dovolíte. 
  • Nemůžete proniknout k ní, aniž byste pronikli sami k sobě.
  • Mona Lisa, resp. onen stav bytí přítomný za ní, jako kdyby svým zrakem viděl, že lidstvo nyní stojí na křižovatce mezi totálním zánikem celé planety a vzestupem, přičemž jsou stále ještě možné obě dvě možnosti. "Čas neúprosně tiká - a vy hledíte na mě a hledáte nesmysly v záhybech mých šatů. Nyní se rozhoduje o všem, bláhoví, milovaní. Sestupte k sobě samým a buďte tím, čím jste vždy byli. Tak jako Já JSEM, ale víc říci nemohu."

*

2 komentáře:

f noire řekl(a)...

Povedený článek, jen ta Mona Lisa na mě stále nepůsobí skoro žádným dojmem

ladyesik řekl(a)...

Opět zajímavý článek :))

Přidávám drobné opravy.

Pod tabulkou vnímání kvadrantů v kapitole "Model symboliky kvadrantů rozšiřující klasické grafologické pojetí" je v druhém odstavci slovo "sebrealizace" místo "seberealizace".
Pod prvním obrazem "Jean Leon Gérome: Dvě veličenstva" je slovo "řiši" místo "říši".
V kapitole: "B. Živly a charakter čáry" nemáte tučně "vzduch" a je napláclý na předchozím živlu.
V tabulce u perspektivních aj. zobrazení (6), je v "2D nebo 3D": 3D se hodí k zobrazění tělesného a relativního - slovo "zobrazění"
Taky v tabulce u "čáry" je: "kontury ustupují stíňujícím a modelujícím čarám". Má být "stínujícím".
Také v tabulce u "barvy" slovo "získávávají" neexistuje.
Také v tabulce u "světlo" je opět slovo "stíňuje" a k tomu "musít".
Také v tabulce v "psychologický význam" slovo "subektivní" místo "subjektivní".
Také v tabulce ve "vzdálenost" část věty: "a skrze distanci s e s těmito prvkami můžeme konfrontovat; po traumatické události umožnuje toto zobrazení" - "umožnuje" místo "umožňuje" a "s e s" a "prvkami" místo "prvky".
Také v tabulce, "pozorovatel" - "pozvdálí" místo "povzdálí"
(vše v tabulkách je v levém sloupci)

Přeji pěkný týden,
Ester