16. května 1974, Puna, India
Osho,
prosím, mohl bys nám něco říci o našich žijících partnerech,
našich manželkách, manželech a milovaných?
Zda máme s partnerem dál žít,
či zda bychom se měli ze svého vztahu vymanit,
když je pro nás beznadějný - nebo zcela zanikl.
A jsou naše vztahy ovlivněny dřívějším životem?
*
Vztah je tajemstvím života
a pokud existuje mezi dvěma lidmi,
je závislý na obou.
Když se potkají dva lidé, je stvořen nový svět.
Vzájemným setkáním je prostě stvořen nový jev,
něco, co zde předtím nebylo,
něco co nikdo předtím nebylo.
A pravě prostřednictvím tohoto nového jevu
jsou oba lidé přeměněni a transformováni.
Bez vztahů jste jen věcí pro sebe,
ale jakmile vznikly vztahy, děje se něco jiného.
Přihodilo se něco nového.
Když se žena zamiluje, není již tou samou ženou.
Muž, který se stane otcem, není již stejným mužem.
A když se narodí dítě, zapomínáme úplně na důležitý bod -
že se v tomtéž okamžiku zrodila i matka.
Předtím neexistovala.
Žena byla, ale matka ne.
Matka je něco absolutně nového.
Vámi jsou tvořeny vztahy a naopak vztahy vytvářejí také vás.
Dva lidé se potkají.
To znamená - dva světy se potkají.
To není jednoduchá záležitost.
Je to komplikované. Je to nejkomplikovanější, co je.
Každý člověk je svým vlastním světem - složitým zázrakem, s dlouhou minulostí a večnou budoucností.
Na začátku se potkávají jen dva povrchy.
Když jsou vztahy intimnější,
když člověk do nich vrůstá více a hlouběji,
pak se ponenáhlu setkávají i centra.
A setkají-li se dvě centra, nazýváme to láskou.
Potkají-li se periferie, je to známost.
Člověk se dotýká druhého zvenčí, jen z okraje svého bytí.
Často je známost zaměňována za lásku.
To je však váš omyl,
známost není láska.
Láska existuje jen velmi zřídka.
Aby se s ní člověk ve svém centru setkal,
musí projit svou vlastní vnitřní revolucí.
Neboť pokud by se chtěl s někým ve svém centru setkat,
musí také dovolit druhému, aby jeho centra dosáhl.
Musíte být citlivý,
dokonale zranitelní,
absolutně zranitelní a otevření.
Je to odvaha.
Je to nebezpečné riziko dovolit někomu,
aby se dotýkal samotného centra.
Člověk nemůže vědět, co s ním druhý udělá,
když najednou všechna svá tajemství vydal všanc,
když skryté vyšlo na světlo.
Když je člověk úplně kompromitován, nikdy neví, co muže druhý učinit.
Máme známost a myslíme, že jde o lásku.
Vnější bytosti se potkají a my se domníváme, ze jsme se setkali.
Nejste jen vnější bytostí.
Vnější bytost je tam, kde přestáváte být vy;
je jenom plotem kolem vás.
To nejste vy.
Vnější bytost je místo, kde přestáváte být vy a začíná svět.
Samotní manžele, kteří spolu žili mnoho let,
mohou být případně je známými.
Možná, že se vůbec navzájem nepoznali.
A čím déle člověk s někým žije pohromadě,
tím více zapomíná, že centrum zůstalo neznámé.
První, čemu se musí porozumět, je,
že známost nesmí být zaměňována za lásku.
Můžete mít sexuální vztahy, můžete spolu spávat,
ale sex je rovněž povrchní.
Když se nesejdou obě centra, je sex jen setkáním dvou těl.
A tělesné setkání není VAŠE setkání.
Sex zůstává také známostí - sice tělesnou, ale přece jenom známostí.
Člověk muže vpustit někoho do svého centra, jen nemá-li strach.
Proto vám říkám, že jsou dva způsoby života:
jeden je orientován strachem,
druhý je orientován láskou.
Strachem orientovaná životní úroveň
nemůže nikdy vést k hlubokým vztahům.
Mate stále strach a nemůžete druhému dovolit,
aby pronikl do vašeho centra.
Dovolujete druhému proniknout jen do jistého bodu
a pak přijde zeď, kde všechno končí.
Láskou orientovaný člověk je zbožný člověk.
Nemá strach z budoucnosti, nebojí se následků.
Žije Nyní a Zde.
Kršna říká Ardžunovi v Bhagavadgítě toto:
"Nestarej se o následky!"
To je ta strachem orientovaná mysl.
Nemysli na to, co by se mohlo stát,
buď prostě zde a jednej totálně.
Nekalkuluj.
Strachem orientovaná mysl se stále chrání,
dělá plány, upravuje, zajišťuje se
a promarňuje tým celý život.
Slyšel jsem jednou o starém zenovém mnichovi,
který ležel na smrtelné posteli.
Přišel jeho poslední den
a on sdělil svým žákům, že dnes večer zemře.
Byl velmi milován
a přicházeli všichni jeho stoupenci, žáci a přátelé.
Z dálky i blízka se shromáždili lidé.
Když jeden ze starých žáků slyšel, že jeho mistr zemře, běžel na trh.
Někdo se otázal:
Tvůj mistr umírá ve svém domku
- tak proč běžíš na trh?
Starý žák řekl:
Vím, že můj mistr miluje jeden druh koláče,
tak mu ho běžím koupit.
Koláč bylo nesnadné sehnat,
protože už se tento druh moc nevyráběl,
ale on během večera přece jen uspěl a přiběhl s koláčem.
Všichni byli znepokojeni,
protože to vypadalo, jako když mistr na někoho čeká.
Otevřel vždy své oči, rozhlédl se a zase je zavřel.
A když žák přišel, řekl:
"Výborně, takže jsi přišel.
Kde je koláč?"
Žák předložil koláč - a byl velmi šťastný, že se na něj mistr ptal.
Umírající mistr vzal koláč do ruky,
ale jeho ruka se nechvěla.
Byl skutečně velmi starý, ale jeho ruka se nechvěla.
Někdo se otázal:
"Jsi tak starý, stojíš na prahu smrti, brzy nastane tvůj poslední výdech,
ale tvá ruka se nechvěje ..."
Mistr řekl:
"Nechvěje se, poněvadž nemám strach.
Mé tělo zestárlo,
ale já jsem mladý a zůstanu mladý, i když tělo zemře."
Pak se zakousl do koláče a začal ho jíst.
Kdosi se zeptal:
"Mistře, jaké je tvé poslední poselství?
Brzy nás již opustíš ...
Na co bychom neměli zapomínat?"
Mistr se usmál a řekl:
"Ach, ten koláč je dobrý!"
Takový je člověk, který žije Nyní a Zde.
Ach, ten koláč je dobrý!
Sama smrt nehraje roli.
Nejposlednější okamžik je bez významu.
V tomto okamžiku je koláč dobrý!
Když ve chvíli, v této chvíli, v této přítomnosti dovedete plně žít,
jen pak můžete milovat.
Láska je vzácná květina.
Objeví se jen ojediněle tu a tam.
Miliony lidí žijí v mylné představě, že milují.
Věří, že milují, ale je to jen víra.
Láska je vzácný květ.
Někdy se objeví.
Je vzácná, neboť může vzniknout jen tehdy, není-li strach.
To znamená, že láska může vzniknout
jen u hluboce duchovních, zbožných lidí.
Sex může mít každý.
Lásku však ne.
Nemáš-li strach, není co skrývat.
Pak můžete být otevřeni,
pak mohou padnout všechny hranice,
pak můžete druhého pozvat
a setkat se s ním v nejhlubším nitru.
A nezapomeňte,
jestli někomu dovolíte, aby do vás hluboce pronikl,
dovolí také druhý vám, abyste pronikli do něho.
Když necháš hluboce do sebe vstoupit, tvoříš důvěru.
Nemáš-li sám strach, nebude ani druhý bázlivý.
Ve vaší lásce je stále strach.
Manžel má strach před manželkou.
Manželka má strach před manželem.
Milující mají stále strach.
Pak to ale není láska.
Pak je to jen dohoda mezi dvěma bázlivými lidmi,
kteří jsou na sobě závislí, bojují spolu a navzájem se využívají,
manipulují,
dominují,
kontrolují se
a berou si majetek.
To však není láska.
Když víte, že milujete,
pak se již nepotřebujete modlit nebo meditovat,
pak již nepotřebujete chrám ani kostel;
plně rozumíte Bohu, umíte-li milovat.
Neboť prostřednictvím lásky je ve vás vše - meditace, modlitba i Bůh.
Vše je ve vás.
To mínil Ježíš, když řekl:
"Bůh je láska."
Láska je však těžká.
Nejprve musí zmizet strach.
A to je to podivné - zvláštní.
Máte tolik strachu a přitom nemáte co ztratit.
Kabír někde řekl:
"Vidím do lidí.
Mají tolik strachu, ale nevidím proč - nemají přece co ztratit ..."
Je to jako s nahým člověkem, který se neodvažuje vykoupat v řece,
poněvadž má strach, že by mu mohl někdo ukrást šaty.
Nalézáte se ve stejné situaci -
nemáte šaty, ale máte stále strach, že je ztratíte.
Co můžete ztratit?
Nic.
Toto tělo vám bude při smrti odebráno.
Před smrtí jej vezměte a darujte lásce.
Co vlastníte, bude vám někdy rovněž odebráno.
Proč se nerozdělíte s ostatními dříve, než vám to bude odebráno?
Je to jediná možnost něco vlastnit.
Umíte-li vše rozdělit a dát,
jste mistry.
Bude vám to beztak odebráno.
Nic nemůžete podržet věčně, smrt zničí vše.
Takže, jestliže jste mě správně sledovali,
jde o boj mezi smrtí a láskou.
Umíte-li se dát, není smrti.
dříve, než vám může být něco odebráno, již jste to odložili.
Učinili jste z toho dar.
Pak nemůže přijít smrt.
Pro milujícího není smrti.
Pro toho, kdo nemiluje, je smrtí každý okamžik,
neboť každý moment mu něco vyrve.
Tělo hyne - člověk ztrácí každým okamžikem.
Smrt přijde a vše zahyne.
Co je tento strach?
Proč se bojíte dříve, než se může něco stát?
Ačkoli jste jej prohlédli dokonale jako otevřenou knihu,
máte stále strach ...
Copak vás může bolet?
Strach se opírá o falešnou představu, kterou ti vnutila společnost,
že se musíš schovávat a chránit,
že musíš neustále bojovat,
že ostatní všichni jsou nepřátelé a jsou proti tobě.
Nikdo není proti tobě.
Všichni jsou zaměstnáni sami sebou, nikoli tebou.
Není nic, čeho by bylo nutné se bát.
to musí člověk vědět, dříve než jsou možné opravdové vztahy.
Není nic, čeho by bylo nutné se bát.
Meditujte o tom.
Pak dovolte druhému, aby do vás vstoupil -
pozvěte ho, aby přišel dovnitř
a netvořte žádné překážky v cestě;
buďte jako otevřený průchod.
Buďte jen stále otevření -
bez závory, bez uzavřených dveří vašeho nitra.
Pak je možná láska.
Když se setkají dvě centra, vzniká láska.
Láska je alchymický proces.
Je jako slučování vodíku s kyslíkem, tvoří něco nového - vodu.
Člověk může mít kolik chce kyslíku i vodíku, ale žízeň jimi nezažene.
Když se setkají dvě centra, vzniká něco nového.
Toto nové je láska.
A láska je jako voda - uhasí žízeň každého života.
Najednou je člověk spokojen.
A to je zřetelným znakem lásky,
že člověk je tak spokojen, jako by všeho dosáhl.
Není již čeho dosahovat.
Člověk je u cíle.
Není již cíle.
Osud je naplněn.
Semeno se stalo květinou.
Dosáhlo plného rozkvětu.
Hluboká spokojenost je zřetelným znakem lásky.
Když někdo miluje, nemůže svou lásku vidět,
může však pozorovat hlubokou spokojenost.
Jste překvapeni, když vám říkám, že láska je bez přání.
Přání přichází z nespokojenosti.
Člověk po něčem touží, poněvadž to nemá.
Přejete si věci, poněvadž si myslíte, že budete spokojeni,
když je budete vlastnit.
Přání přichází z nespokojenosti.
Je-li zde láska, když se potkala dvě centra a navzájem vymizela
a zrodila se nová alchymistická substance,
pak je zde i spokojenost.
Je to tak, jako by se svět přestal otáčet.
Není zde pohybu.
Když je přítomný okamžik jediným okamžikem, pak můžeš říci:
Ach, ten koláč je dobrý!
Samotná smrt nemá význam pro toho, kdo miluje.
Říkám vám:
Láska vás zbaví přání.
Zapomeňte na svůj strach,
nebuďte bázliví a buďte otevření.
Dovolte jiným centrům, aby se setkala s vašim centrem.
Tím se znovu zrodíte,
tím bude stvořena nová kvalita bytí.
Tato nová životní kvalita říká, že Bůh JEST.
Bůh není argumentem, nýbrž naplněním.
Pocitem bytostného naplnění.
Napadlo vás,
že stále Boha popíráte, když jste nespokojeni?
Jste-li nespokojeni, může celé vaše bytí volat, že Boha není.
Ateismus nevzniká z logického myšlení, ale z nespokojenosti.
Člověk Jej může zracionalizovat - což patří jinam.
Může říci, že nemá důkazy, že Bůh je.
Ale o to vůbec nejde.
Když jsi spokojen, říká celé tvé bytí náhle, že Bůh je.
Najednou cítíte, že celý svět je božský.
Když milujete, cítíte poprvé, že stvoření je božské a vše je požehnáním.
Ale mnoho se musí učinit, než se to může přihodit.
Mnoho musí být zničeno, dříve než se to může stát.
Musíte zničit všechno, co ve vás tvoří překážky.
Učiňte z lásky sádhanu.
Ta nepřipouští žádné lehkovážné záležitosti
Láskou nesmí být zaměstnán jen rozum.
Nedovoluje jen tělesné uspokojení.
Učiňte z ní vnitřní hledání.
a pohlížejte na druhého jako na pomocníka, jako na přítele.
Pokud jste se něco dozvěděli o tantrách,
víte jistě, že říkají:
Múžeš-li nalézt milovaného,
přítele, muže nebo ženu,
který je připraven jít s tebou do vnitřního centra,
který je připraven dosáhnout s tebou nejvyššího vrcholu vztahu,
pak se tento vztah stává meditací.
Pak můžeš prostřednictvím tohoto společného bytí
dosáhnout úplného splynutí.
Pak se druhy stává dveřmi.
Dovolte mi to vysvětlit:
Když člověk někoho miluje, mizí pozvolna to povrchové,
vnější forma druhého se pozvolna rozplývá.
Člověk přichází více a více do kontaktu s nitrem, které je bez tvaru.
Ponenáhlu se stává tvar nezřetelný a mizí.
A když jde člověk dál,
nalezne sebe jako beztvaré individuum,
rozplynul se a zmizel.
Pak se otevře věčnost.
Tento zvláštní člověk byl jen dveřmi, otevřením -
prostřednictvím svého milovaného dosáhneš božské.
Potřebujeme tolik náboženských obřadů, protože nedovedeme milovat.
To je náhražka.
Míra nemusela chodit do chrámu.
Celý vesmír jí byl chrámem.
Mohla tančit pod stromem a strom se stal Kršnou.
Zpívala před ptákem a pták se stal Kršnou.
Tvořila si svého Kršnu všude kolem sebe.
Její láska byla tak veliká
že kam pohlédla, otvírali se dveře a zjevoval se Kršna.
Milovaný se zjevoval.
První slabá jiskra však přichází vždy prostřednictvím jednotlivé bytosti.
Je těžké být v kontaktu bez hranic.
Je to tak velké, tak daleké, bez počátku a konce.
Kde má člověk začít?
Odkud má člověk vykročit?
Jednotlivec je dveřmi.
Zamilujte se a nečiňte z toho souboj.
Dělejte druhému největší ústupky, pozvěte ho.
Dovolte druhému bez jakýchkoli podmínek, aby do vás pronikl.
A náhle druhý zmizí a Bůh je zde.
Když se nemohou vaši milovaní stát božskými,
nemůže být na světě božské vůbec nic.
Pak jsou všechny vaše zbožné řeči beze smyslu.
Může se to přihodit s dítětem, se zvířetem, s tvým psem.
Můžeš-li být v hlubokém vztahu se svým psem, muže se to přihodit.
Pes se stane božský.
Není to tedy jen otázka samotné ženy a muže -
je to jeden z nejhlubších božských pramenů,
který přirozeným způsobem dosahujete.
Ale může to přijít odkudkoli, odevšad.
Základním klíčem však je:
musíš dovolit druhému, aby pronikl až do tvého nejhlubšího nitra,
k základu bytí.
Vy se však stále něčím klamete.
Domníváte se, že milujete,
není dána možnost, aby nastalo to pravé.
Myslíte-li, že toto myšlení je láska, pak zůstává vše uzavřeno.
Obnovte úsilí!
Pokuste se v druhém nalézt skryté pravé bytí.
Nechápejte každého jako samozřejmost.
Každá bytost je samostatné tajemství!
A toto tajemství je bez konce,
když člověk dále a dále do druhého vstupuje.
Vy se však nudíte se svými partnery, protože setrváváte na povrchu - stále jen na povrchu.
Přečetl jsem právě tuto povídku:
Jeden muž byl velmi nemocný, a i když se podrobil všemožným léčením
a ošetřováním, nic nepomáhalo.
Pak šel k jakémusi hypnotizérovi.
Ten mu poradil mantru, sugesci, kterou musel stále opakovat.
"Nejsem nemocen, jsem zdráv."
Nejméně čtvrt hodiny ráno a večer musel opakovat:
"Nejsem nemocen, jsem zdráv."
A přes celý den, vždy, kdykoli si vzpomněl.
Po několika dnech se mu dařilo lépe,
za několik týdnů byl již zcela v pořádku.
Pak řekl své ženě:
"Stal se zázrak!
Neměl bych jít k hypnotizérovi ještě jednou a poprosit ho o jiný zázrak?
V poslední době nemám již sexuální přání
a naše vzájemné sexuální vztahy jsou mrtvé.
Nepociťuji již žádnou touhu ..."
Jeho žena se zaradovala a řekla:
"Ano, jen jdi." Byla velmi podrážděna.
Muž šel k hypnotizérovi.
Když se vrátil, ptala se ho žena:
"Jakou ti dal mantru?"
Muž jí však nechtěl nic říci.
Ale po několika týdnech se opět dostavila jeho sexuální touha.
Žena byla velmi udivena.
Vrtalo jí to stále hlavou, ale muž nechtěl nic říci, jen se smál.
Jednoho dne se pokusila poslouchat za dveřmi, když byl ráno v koupelně
a prováděl svou ranní meditaci, čtvrthodinové opakování mantry.
Chtěla slyšet, co říká.
Co však vyslechla:
"Není mou ženou.
Není mou ženou.
Není mou ženou."
Bereme lidi jako něco samozřejmého.
Někdo je tvou paní a tím se vytvořil vztah.
Někdo je tvým mužem - a to stačí.
Nyní už přestává dobrodružství,
druhý se stal předmětem, předmětem potřeby.
Nyní už není druhý mysteriem, které by člověk hledal.
Nyní již zde ve skutečnosti druhý není.
Myslete na to.
Všechno umírá stářím.
Povrch je stále starý
a střed, centrum, stále nové.
Povrch nemůže zůstat nový.
Každý okamžik jej činí starším a opotřebovanějším.
Jen centrum zostává stále čerstvé a mladé.
Vaše duše není ani dítě, ani mladý muž, ani starý muž.
Vaše duše je jednoduše věčně svěží. Nestárne.
Můžete si to vyzkoušet:
Zavřete oči a zjistěte, zda jste staří nebo mladí.
Pokuste se vycítit, co je vaše centrum.
Je staré? Je mladé?
Budete cítit, že není ani jedno ani druhé,
že centrum je stále nové a nikdy nestárne.
Proč?
Protože centrum nezná čas.
V běhu času všechno stárne.
Když se člověk narodí, začne již tělo stárnout.
Řekneme-li, že dítě je týden staré,
znamená to, že do dítěte pronikl týden stáří.
Dítě se již o sedm dnů přiblížilo smrti.
Pohybuje se ke smrti,
dříve nebo později musí zemřít.
Všechno, co se odehrává v běhu času, musí stárnout.
Ve chvíli, kdy jsme potkali čas, začíná již stáří.
Vaše těla jsou stará.
Vaše vnější schránka je stará.
Člověk ji nemůže věčně milovat.
Vaše centrum je však stále svěží a mladé.
Má-li s ním člověk jednou kontakt,
stává se láska objevem, odhalením v každém okamžiku.
Pak nepřestávají líbánky nikdy.
Když přestanou, nebyly to ve skutečnosti líbánky, nýbrž pouhé braní.
A poslední, nač musí člověk stále myslet, je:
Ve vztahu lásky dáváte stále druhému vinu, když se něco nedaří.
Když něco nejde tak, jak by mělo, je zodpovědný ten druhý.
To ruší každou možnost budoucího růstu.
Nezapomeňte, že vy sami jste stále zodpovědní a měňte sami sebe.
Nechte odpadnout všechny vlastnosti, které tvoří starosti.
Použijte lásky k vlastní přeměně.
Obchodníci mají přísloví:
Zákazník má vždycky pravdu.
Chtěl bych vám říci, že ve světě vztahů a lásky
má pravdu vždycky druhý.
Tak to cítí milující.
Je-li zde láska, cítí oba stále,
že já jsem něco špatně udělal, ne ten druhý.
Když věci neběží, jak by měly a oba to cítí, pak vše narůstá,
tehdy oba otevřou svá centra a hranice mizí.
Když myslíš, že druhý lže,
a druhý myslí, že ty lžeš,
uzavíráte se před sebou.
A myšlenky jsou nakažlivé.
Když myslíš, že druhý lže, ačkoli jsi nic neřekl,
ačkoli se usmíváš a ukazuješ, že si to nemyslíš -
druhý tomu nerozumí.
a vidí to v tvých očích, v tvých pohybech, na tvém výrazu obličeje.
Ačkoli jsi velký herec a dovedeš měnit výraz obličeje i pohyby,
abys zakryl své myšlenky, druhý tě prohlédne.
Podvědomí vysílá stále signály.
A když cítíš, že druhý lže,
začne i druhý pociťovat, že ty lžeš.
Těmito tvrdostmi jako kámen se ničí vztahy.
Tak se lidé navzájem uzavírají.
Když někomu lžeš,
začne se chránit a obhajovat.
Tím se uzavírají dveře.
Nezapomeňte nikdy: v lásce nemáš nikdy pravdu.
Tak se otevírají možnosti a cesty
a druhý to bude pociťovat stejně.
Sami způsobujeme protikladné pocity.
Jsou-li dva milující blízko sebe, sdělují své myšlenky jeden druhému,
ačkoli vůbec nic neříkají.
Ačkoli mlčí, komunikují.
Řeč je pro ty, kteří nemilují.
Pro milující je dostačující řečí mlčení.
Aniž něco řeknou, řeknou vše.
Učiňte z lásky sadhánu, vnitřní řád.
Neříkejte, že druhý lže.
Pokuste se raději nalézt, co je falešného na vás -
a pak nechte tuto faleš zemřít.
To nebude tak lehké,
neboť je to proti vašemu egu.
To nebude tak lehké,
neboť bude ničena vaše pýcha.
Bude to těžké,
protože již nemůžete mít navrch, protože již nemůžete dominovat.
Od nynějška již nemůžete být mocní, nemůžete druhého vlastnit.
Vaše ego bude narušeno - a proto to bude těžké.
Zničení ega je však cílem.
Ať se blížíte k vnitřnímu světu z kteréhokoli bodu,
láskou, meditací, jógou, motlitbou,
kteroukoli cestou se ubíráte,
cíl zůstává stejný;
Zničení ega, odstranění vědomí já.
Prostřednictvím lásky to můžete dosáhnout snadno.
Je to přirozené.
Láska je přirozený vztah.
Všechno ostatní je víceméně nucené.
Nechcete-li pracovat prostřednictvím lásky,
bude pro vás těžké pracovat prostřednictvím něčeho jiného.
Nemyslete tolik na dřívější život ani na budoucnost.
Přítomnost dostačuje.
Nepřemýšlejte o tom, že radost přichází z minulosti.
Přichází z minulosti, ale nepřemýšlejte o tom,
jinak bude váš život komplikovaný.
Provádějte vše lehčeji
Nepopírám skutečnost, že vše pokračuje
a že věci jsou v kontinuitě s minulým životem.
Ale nezatěžujte se tím.
Záležitosti budou pokračovat do budoucnosti, ale nepřemýšlejte o tom.
Přítomnosti je až až.
Patřete koláči a řekněte "Ach, ten koláč je dobrý!"
Nemyslete na minulost a budoucnost
- ty se dovedou postarat samy o sebe.
Nic není bez konce ...
Měli jste vztahy v minulosti,
milovali jste a nenáviděli, uzavřeli jste přátelství
a udělali jste si nepřátele.
To pokračuje, ať jste si toho vědomi nebo ne.
Je to stále zde -
ale když začnete hloubat, promarníte přítomný okamžik.
Žijte, jako by nebylo minulosti, jako by nebyla budoucnost.
Tento okamžik je vším, co vám může být dáno.
Prožijte ho, tento moment, jako by byl vším.
Vezměte jej, jako by byl vším a prožijte ho.
Zkuste přijít na to, jak se může vaše energie
v tomto okamžiku přeměnit v lásku.
Lidé ke mně přicházejí a ptají se po dřívějším životě.
Měli dřívější, minulý život, ale není to důležité.
K čemu tato otázka?
Proč chtějí začínat s minulostí?
Už je stejně pozdě!
Minulost už byla a člověk ji nemůže znovu vrátit.
Nemůže ji změnit. Nemůže ji předělat.
Proto nedovolte v přirozenosti vašich životných zkušeností,
abyste si vzpomínali na minulý život.
Jinak budete životem strkáni.
Možná, že ses nyní zamiloval do nějaké dívky
a náhle je ti jasné, že tato dívka byla v minulém životě tvou matkou.
Pak budou záležitosti velmi komplikované, co má potom člověk dělat?
Dívka byla tvou matkou v minulém životě,
a nyní cítíš provinění, když s ní spíš.
Když s ní nespíš, cítíš se rovněž vinen, poněvadž konečně miluješ ...
Proto jsem řekl,
že v přirozenosti životných zkušeností není,
abyste viděli minulý život -
přijde chvíle, kdy to bude dovoleno.
Staneš-li se tak meditativní, že tě již nemůže nic rušit,
jen tehdy se otvírají dveře a všechny tvé dřívější životy před tebou.
To se děje zcela automaticky.
Někdy nefunguje tento automatický mechanismus správně.
Některé děti se rodí vlivem nehod, úrazu
a mohou si vzpomenout na minulý život.
Jejich život tím bude narušen.
Před několika lety ke mně přišla dívka.
Vzpomínala na sedmdesát let - dva minulé životy.
Její tělo bylo třináctileté, ale rozum byl sedmdesátiletý.
Nechtěla si hrát s druhými dětmi -
jak si může sedmdesátiletá stará paní hrát s malými dětmi?
Počínala si a mluvila jako stará paní.
A byla obtížena všemi starostmi těchto let.
Vzpomínala si právě,
že by mohla obě minulé rodiny nalézt.
Jedna byla v Asámu, druha v Mádhjapradéši.
Když pak navštívila obě rodiny,
ulpělo její srdce na nich opět tak silně,
že se pro ni stalo problémem, jak by měla dál žít.
Řekl jsem rodičům;
Ponechejte dívku nejméně tři týdny u mne.
Budu se jí snažit pomoci, aby na vše zapomněla,
jinak povede její život k celkové zvrácenosti.
Nikdy se nebude moci zamilovat.
Je na to příliš stará.
Její stáří souviselo s pamětí.
Jestliže rozsah paměti je sedmdesát let,
pak se cítíte jako sedmdesátiletí.
Vypadala velmi utrápeně - v obličeji, rysy, vše v utrpení.
Jevila se velmi nemocně ve svém centru - churavě a nespokojeně.
Vše se zdálo nesprávné.
Rodiče však využívali této okolnosti.
Mnozí lidé k nim přicházeli a noviny psaly články.
Rodiče všeho využili a nechtěli mi rozumět.
Řekl jsem jim, že se dívka zblázní.
Tak jí ke mně znovu nepřivedli.
Po sedmi letech však přece přišli.
Dívka zešílela.
Řekli: Udělej něco!
Odpověděl jsem, že nyní je už nemožné něco udělat.
Teď jí může pomoci jen smrt.
Nevzpomínejte, neboť by bylo těžké jít dál životem.
V tomto nynějším životě děláte již tolik nepořádku -
a kdybyste chtěli vzpomínat na více životů,
stali byste se prostě choromyslní.
Nemyslete na to, je to bezpředmětné.
Pozitivní je jedině být Zde a Nyní.
Zpracujte svou cestu
a můžete tak učinit prostřednictvím vztahů,
je to dobré.
Nemůžete-li zpracovat svou vlastní cestu prostřednictvím vztahů,
pak tak učiňte v samotě.
To jsou dvě cesty.
Láska znamená nalézt cestu prostřednictvím vtahů.
Meditace znamená nalézt cestu prostřednictvím samoty.
Obě jsou cesty: láska i meditace.
Vyciťte, která se k vám hodí.
Pak napněte veškerou svou energii a jděte touto cestou.
Osho: Cesta Bílého Oblaku, Pragma, 1994.
Jedni jej považují za metaforu bezpáteřního čecháčkovství, druzí za takřka osvíceného mudrce revoltujícího svým neopakovatelným způsobem proti byrokratické mašinerii. Navíc způsobem, který ji v každém okamžiku demaskuje, obnažuje, a tím nad ní se smíchem vítězí.
