ZHROUCENÍ VĚRNÉHO VOJÁKA * ZHROUCENÍ VZORNÉ MATKY
Nedávno jsem psal o Odysseovi a návratu do Ithaky jako individuačním obrazu pro druhou polovinu života. Nyní bych rád něco napsal o filmu Volný pád s Michael Douglasem v hlavní roli, protože na něm se dá skvěle ukázat individuační téma, které Richard Rohr* nazývá zhroucení věrného vojáka.
Hlavní hrdina je spolehlivý úředník saturnského typu (loajalita k nadřízeným, důslednost, preciznost, čistota: symbolizováno kufříkem) a celý život věrně slouží vlasti na úřadu pro raketový systémy. Jednoho dne je prostě propuštěn: jste již nepotřebný, děkujeme, odejděte. Cestou z práce uvízne v zácpě. To se stane pomyslnou poslední kapkou, aby nádoba už přetekla.
V tu chvíli hrdina nechává auto v zácpě stát za hlasitého troubení ostatních řidičů - a začne si kosit cestu domů takříkajíc "napalmem". Jeho osobnost se v tu chvíli přepne. Dosavadní slušná persona padá a kontrolu přebírá spíše plutonská (instinktivní až psychopatciká) doposud potlačovaná subvrstva (symbolizováno taškou se zbraněmi).
To je moment zhroucení věrného vojáka. Celý život co nepoctivěji děláte to, co máte - a přijde okamžik, kdy přijdete najednou o všechno. Je to zážitek absolutní nespravedlnosti. Ztráty víry, ztráty boha, ztráty smyslu, zhroucení řádu. Tak poctivý jsem byl(a), tak slušný(á) - a stejně mi všechno vzali. Copak je na světě nějaká spravedlnost?! V tu chvíli bychom nejraději všechno prokleli a prostříleli si cestu do pekla a všechny vzali sebou - vše se nám hroutí pod nohama.
Navzdory vší lineární logice - tento moment musí jednoho dne nastat - čelní náraz do zdi až to práskne a zaduní - a volný pád do hoven - a já vysvětlím proč.
Protože ten dosavadní maník/manice, který vás dovedl až sem - vůbec nejste vy.
Tenhle maník (Michael Douglas) - nejste vy. To je já přežití neboli finální alfa manažer neboli souborná strategie všech defenzivních (reaktivních) trauma programů.
Ten dělal(a) na 100% Makal, čistil, dřel, vytíral hajzly, dával razítka, byl věrný, zakládal rodinu, staral se vzorně o děti. A opravdu jel na 100% Plnil ten svůj program. Dělal vše "správně". (A druhé k správnosti napomínal). Zachraňoval pralesy, cvičiljógu, dělal půsty, pomáhal stařenkám přes silnici - a nakonec čelní náraz do zdi. Bum.
V ženském světě půjde asi zrcadlově nejčastěji o zhroucení vzorné matky (stepfordské paničky).
Jen čelní náraz ho(jí) mohl odstavit. Zkratovat. Vyoutovat. Unpluggovat. Odpojit. Demontovat.
Kouří se mu(jí) z kabelů. Chcípá bolestí - a přitom všechno na 100% dělal(a) správně! Dokonce se modlil(a) a chodil(a) do kostela. Vařila, prala, žehlila. Určitě dělal(a) vše dokonale dle svého továrního nastavení.
Jen je tu ten malý háček - on/ona není vy.
Kdo jste vy, se začnete bolestivě dozvídat až po svém čelním bum.
To je ale zlobivý a nepříjemný člověk - ten, co tohle píše, sakra písek!
Jak to že to nejsem já?!!! Vždy jsem se tak snažil! Tak hodný(á), tak věrný(á)- jakože to kruciprkno nejsem já? Kdo bych teda jako byl? Kdo jí tohle kuře sakra?! Kdo tohlencto čte jako - než já?
Ten živý - ten celý - ten vy se vším všudy - ten tu zatím nemohl na plné decibely být, protože od malička procházel náročnou socialní drezurou (kastrací/ořezem/stlačením), při níž se více a více stával tužkou v ořezávátku - tužkou ostrou a dokonale vybroušenou - ale větší množství jeho samého (temné trauma hmoty) spadlo při broušení do koše a pod stůl. A tento cenný a velký materiál - je také on - ale ještě to neví.
A jak se to má dozvědět - že vlastně není tužka, ale celý potenciální strom dřevité a třepotavě zelené krásy - než, že se tato tužka v plné polní zlomí v pase - vykřikne bolestí - zavrávorá - a padne?
V tomto pádu, v této bolesti, v tomto výkřiku nespravedlnosti se to začíná... v tomto bahně zrady a precizně prostřeleného srdce se zachvívá poprvé budoucí lotos.
Čelní náraz - bod zlomu - odstaví finální superalgoritmus věrného vojáka/vzorné matky - já přežití. A na všem, co doposud spadlo pod stůl, na onom temném bahně - začne nyní zase pomalinku záležet. Vše čím jsme nemohli být, abychom přežili své dětství - se tu počne zase pomalu sbírat. A jsou to obrovské síly. Ale nejprve si musíme dovolit padnout. Rozpřáhnout ruce a padnout. Zemřít v dosavadním poli. Přijmout bezmoc a letět. Trpět. Brečet. Mlátit do boxovacího pytle. Být slastně hrobem a slizem mordorského nigreda. Ztratit křídla anděla. Po dobře ořezané tužce přichází volný pád.
Dokonale ořezaná tužka vybudovala dokonalý svět limitovaný dovednostmi dokonale ořezané tužky. Bum.
Tarotová Věž padá.
Přihází se smrt hrdiny.
Finální algoritmus nepravého já prochází ukřižováním.
Šíp protíná srdce.
Jidáš zrazuje mistra.
Kobra se střelhbitě zakusuje do krční tepny nevinnému.
Gandalf ochutnává Balroga.
Vzorná žena nachází vlas cizí ženy na bílém prostěradle.
Taoistická dekompozice.
Náhlý twist světla a stínu.
Volný pád.
Jedině tehdy však zahlédneme v lesním podrostu mihnout se tygra.
Stíny prapůvodní divokosti.
Podobný >>obraz životního zlomu<< zjevuje film Tanec s vlky, kdy věrný voják (Kevin Costner), k smrti unavený válkou, věda, že nemá, co ztratit, nabídne své tělo bohu smrti a vyrazí před nepřátelskou palební linii. Rád by už padnul vzhůru do nebe - ruce rozpřažené - ale jako na potvoru ho kulky nepřátel míjí, jakoby byl střežen kouzlem. Toto éntré podnítí jeho stranu vojáků k útoku a jeho strana vyhraje. Stal se andělem smrti a vyhrál. Byl povýšen na vyšší šarži. Může jít kamkoliv. Nyní dostává novou šanci.
Ale on už nechce být věrným bílým vojákem a bojovat za svou zemi, v níž už dávno nevěří.
Stává se NEVĚRNÝM vojákem. Zamiluje se do divochů. Zamiluje se do kojota s bílými podkolenkami. Tančí s ním u ohně jako blázen. Co to znamená? Zamiluje se do své duše. Do všeho, co výchovou musel opustit. Do všeho nevinného co z něj drezůrou vymlátili. Objevuje znovu, kým by byl, než proběhl kulturní programing a podmiňování. Zrazuje svůj finální algoritmus věrného vojáka (vršek své algoritmické pyramidy). Hřeší proti němu. Onomu vzorně podmíněnému. Padá domů, k sobě, do divokých hor, do svobodného přátelství se svou duší. To je individuace druhé poloviny života. Ale mnohdy to začíná velkým bum a ránou do zdi. Něčím, co odpojí já přežití - já robota.
Ve filmu Číslo 5 žije uhodí do robota blesk - bum - a co se stane? Johny Pětka pak může křičet: já živý. Ne rozmontovat - ne zpět do továrny - já živý! Život přeci... není porucha. I tento film ukazuje náraz do zdi, rozbití na traumatu postaveném algoritmu - a zažehnutí, zajiskření životodárné duše, jež se vyznačuje humorem a láskou k lidem.
Rád bych na našeho hrdinu Michela Douglese počkal u něho doma - v jeho nejtěžší den, kdy o všechno přišel a snaží se prostřílet se domů - a řekl mu: hele, to je to nejlepší, co se ti mohlo stát. Já vím, všechno jsi dělal správně, dobře, na 100% - a stejně si o všechno přišel. Je to strašně nespravedlivý... vím! ale mě se to stalo taky - a vidiš toho týpka na stěně - jemu taky. My všichni jsme kdysi byli věrnými vojáky...
A do nás všech kdysi uhodil blesk.
Je jenom jedna horší věc, co by se ti mohla stát: kdyby do tebe blesk nikdy neuhodil. A ty bys ve stáří zemřel jako věrný voják/vzorná matka, zamražený(á) a zkostnatělý(á) ve své jediné sterilní pravdě jako Sněhurka ve vitríně. Protože tvoje divoká indiánská duše by na tebe nemohla ze skály jako Vítr ve vlasech zavolat: "Víš, že jsem tvůj přítel? Víš, že vždycky budeš můj přítel?"
Starého policistu s bouchačkou (Robert Duvall), co po našem hrdinovi "věrně" šel, bych poslal domů, aby šel raději za svou ženou a už si vzal to volno. Náš hrdina (Michael Douglas) nepatří za mříže. Je to prostě věrný voják a schytal náraz do zdi. Dnes měl moc těžký den. Posadil bych ho do křesla. Nalil bych mu whisky Laphroig a zaposlouchal se s ním do šumění moře a vůně rašelinišť. Ono by se neco vynořilo. Z lesního podrostu. Samo od sebe.
-
*Richard Rohr: Spiritualita pro obě poloviny života aneb pád vzhůru
🐅 Pozvánka: od 6. září se ještě můžete připojit do mého výcviku konstelací Běh tygra, zbývá pár volných míst.
Žádné komentáře:
Okomentovat