(Rozeznění individuačního obrazu)
Odysseus před dvaceti lety vyplul dobít Tróju. Nyní se vrací do své rodné Ithaky.
...
Hovoří Athéna:
„Ty jsi, příteli, buď nevědomý, nebo přišel z daleka,
když se ptáš na jméno této země — není přece neznámé
ale mnohými je pojímáno jak na východ od slunce,
tak i tam, kde paní stíní západ.
Je to ostrov skalnatý, kam nepřijde kůň s řevem bitev;
přesto není chudý – obilí se tu daří krásně,
stáda dobytka i olivovníků a citronových stromů obklopují hvozdy,
topoly zaslouženě vylévají rosné slzy, a zahrady poskytují vlahý stín.
Ó, slyš mě, cizinče…“
"meliē te men lyorrhoa kai roa kēpeion aeion;
ō phō, kluthi, xeine…"
Dále verše říkají, že Odysseus pohladí obilí a poděkuje nymfám (silám střežícím prameny, jež slouží nebeskému otci Diovi) mnoha krásnými slovy, nyní (při návratu) už v nejhlubším respektu a úkloně. (Z konstelací víme, že čemu vzdáme úctu, s tím se lze potkat.)
...
To není příběh.
To je frekvence, hudba, ozvěna mužského srdce, někoho kdo prošel tam a zase zpět.
Děje Odyssei jsou zastupitelné, mohu být takové i jiné; co není zastupitelné, jsou city a vztahy mezi postavami.
Penelopé, žena, není druhá žena někde venku, je to jeho vlastní znovu nabytá esence duše.
Která se vynoří po rozuzlení všech zapletek vtělení. Jako věcně osvěžující nikdy nestárnoucí píseň.
Ithaka je místo v srdci, jemuž je každý muž věrný.
To místo je stejné na začátku i na konci.
Ale vůči nemu se měří a kontrastují všechny ornamenty cesty.
Odysseus není záznam jedné cesty jednoho muže: je to rytmus uvnitř života, který nás rozechvívá, který nás otvírá. Je to zvuk věčné přírody. Podprahová píseň Self (Bytostného Já). Něco jako svítání a šeření. Nerozumíme mu hlavou. Je to hymnus na vlnách života, který nás rovná. Už tři tisíce let.
*Zpívá nám refrén, že:
Štěstí není jen vítězení v proměnlivé hře života nahoru a dolů. Snaha udržet se neustále "nahoře".
Štěstí je v moudrosti toho, kdo prošel své zápletky křížem krážem a kdo se skrze jejich rozpuštění vrátil domů.
Domov (Ithaka) se vynořuje během života stále více a více jako pravé centrum, odkud se žije - a pak už nikam nemizí - i když život se odvíjí dál jakkoli.
Odysseus přišel o všechny své přátele, druhy. Vrací se domů jako žebrák. Jako starý žebrák poprvé mluví se svou ženou a říká jí, že Odysseus žije a brzy přijde a vidí, že její oči se zalévají slzami štěstí. Vidí její lásku a věrnost. A tak z nížiny starého žebráka (zdola) pravdivě vidí a poznává svůj vlastní svět, svou Ithaku. Teprve odsud se stává králem. Nevrací se ze slavné trojské bitvy po dvaceti letech jako vítěz. Vrací se jako ten, který přišel o vše. Vše mu bylo odebráno, mnohokrát byl zlomen na kousíčky, prošel podsvětím a zpět, aby až odtud, kde je nyní, mohl najít to jediné pravé, co je zřídlem štěstí.
Čelo položené v písku, v ústech sůl, paže rozpažené. Vyvržen mořem, objímá ještě jako cizinec svou rodnou zemi oděnou v cárech mlhy, kterou sesílá Athéna jako závoj, aby nebyl ještě chvíli nikým rozpoznán a sám nemohl nic rozeznat v echu tajemství. (V tomto echu rezonuje úvodní verš.)
Představte si jeho prázdné ruce, jeho nic, jeho slzy, jeho utrpení, jeho vrásky, jeho vyhloubené letokruhy, jeho mozoly, tisícerý prach cest, tvář zbrázděnou miliony mikroornamentů - jeho oči, hluboké jako moře. Byl to muž, který chyboval, který lstivě podváděl, někdy vyhrál, ale vícekrát prohrál, byl to muž z masa a kostí, muž, který toužil, miloval, mstil se a zabíjel, muž se svým plným stínem. Tento stín se naplno ukáže, když utopí v krvi Penelopiny nápadníky a tím znovuobnoví svou královskou moc.
Před touto očistnou krvavou lázní však ještě vezme do ruky svůj starý luk a jediným výstřelem protkne šípem dvanáct otvorů sekyr (a všichni ustrnou v úžasu) - jakoby tím v mýtické řeči sděloval: má životní síla prošla skrz všech dvanáct zodiakálních archetypů - má zkušenost světa je kompletní. Aniž bych se čehokoli odříkal, aniž bych před čímkoli unikal: proto mám nyní právo být králem. Prošel jsem světem i sebou skrz naskrz. Tak jako můj šíp. Tak jako slunce prochází dvanácti energetickými poli. ... Nebo jako Siddhártha Hermana Hesseho, který plně naplnil lidský úděl se všemi paradoxy a protiklady a teprve pak se "stal řekou" (vším, co je).
Tato individuační expanze, nasycení světem a jeho utrpením (vystřelení šípu), individuace první poloviny života je cosi, bez čeho není možná individuace druhé poloviny života: návrat domů, pád dolů, rozpuštění až vsáknutí v božskou domovinu. Jen ten kdo se dostatečně na své pouti (jako vystřelený šíp) vzdálil, kdo plně rozvinul, prožil, natrávil a nazřel své promítnuté intrapsychické zápletky na pomyslné plně napnuté plachtoví života, kdo se tam venku potkal se všemi tvářemi své čarokrásné animy a démonického stínu - aby je objevil a zahrnul do zahrady své celkové duše: jen ten začíná být puzen voláním sladké Ithaky a poznenáhlu se tak jakoby samovolně ocitá na jejím břehu. Ale zprvu o tom (díky Athénině mlze) ještě neví.
Neboť oba individuační pohyby plynule přechází jeden v druhý. Vystřelené, stoupající a odstředivé přebírá automaticky poznenáhlu pohlcující gravitace Self. Návrat se uděje, všemu navzdory. Jako když z okna vlaku sledujete nástupiště a chvíli nevíte, zda se pohybuje váš vlak nebo ten druhý. To "druhé" (Self) přebírá řízení. Tehdy se děje vynoření. Jen nelze nic přeskočit nebo urychlit.
.jpeg)
(Malíř František Kupka podle mě vyjádřil tajemství tohoto dvojpohybu ve své dvojbarevné fuze, když fascinovaně pozoroval nevlastní dceru, jak si v zahradě hraje s míčem na stuze, který stoupá a klesá. Možná ji tam ještě zahlédnete.)
Proto Ithaku nelze najít, nelze ji dobít jako pomyslné Eldorado, zlaté město, za kterým se ženou všichni vojevůdci a conquistadoři. Alexandr Veliký dobije skoro Indii, ale umírá ve svém životním poledni; pohyb šeření a padání mu není dáno zachytit. Jeho nerealizovanou protifigurou je pak žebrák Diogenés, který mu na otázku, co pro něj Alexandr může udělat, odpovídá: "Ustup mi ze slunce". Oba dohromady by mohli tvořit jednu celost, jedu červeno-modrou fugu. Tak jako opovrhovaný Chodec s kápí v přítmí hostince - a Aragorn pod stromem králů v Minas Tirith. Odysseus podle mě nese oba pohyby naráz. Královský i žebrácký. Proto se mu přihodí celostní návrat: ruce rozpažené na břehu Itaky.
Ithaku nelze najít ani dobít úsilím vůle. Ithaka není "tam nahoře", ani není "tam v dálce". Nelze ji získat podle návodu jako "kámen mudrců". Nelze ji vyrvat přírodě jako skryté tajemství.
"Ale mnohými je pojímáno jak na východ od slunce...
tak i tam, kde paní stíní západ."
Až ten, který ve sklizni svých zápletek opakovaně zemřel - nazrál - jako plod, jen ten, který je takřka "ničím", se ocitá v její blízkosti zahalené mlhou a konečně uslyší verše Athény promlouvající k nejbližšímu cizinci, z nichž nyní kane nektar návratu:
"ō phō, kluthi, xeine…"
"ó, slyš mě, cizinče,
zde topoly zaslouženě vylévají rosné slzy, a zahrady poskytují vlahý stín."
Tento muž, který o všechno přišel, se navečer svého života přichází vsáknout do Ithaky, své země, ke své ženě, ke svým sladkým pramenům: jeho vyprázdnění, jeho nic je schopno plně se prolnout s Ithakou, jako voda když se vsakuje do země - jeho návrat je hluboký a bez námitek a odporů, které tu ještě byly, když zrána směle (jako čerstvý paprsek) vyplouval.
Nyní vše doceňuje. Z jeho nic, z jeho prožitých ztrát, vidí hloubku své ženy, dotýká se plně země, na které stojí. Poprvé vidí svého syna a on zas svého otce. Miluje a bříšky prstů zpívá chvalozpěv na každou vrásku těla své ženy, která je mu nyní nad všechny chrámy. Prolne se s nimi až na dno a prostoupí je svou vyzrálou mužskou kvalitou. Odtud teprve vidí a doceňuje místo, z něhož vyplul. Jeho žebrácké nic jej činí doceňujícím a bohatým. Nemusí nic žárlivě střežit, není tu žádný strach. Cítíte to? Vše je dokonale na svém místě. Je v místě dokonalého respektu k božským silám, které ho dovedly až sem a které řídí svět. Uznal je, i když s nimi někdy zápasil ve vzdoru, což bylo plně lidské. Z jeho nic není čeho se bát. O co jej můžete připravit? Vše dosedá na své místo. To obyčejné je to božsky posvěcené. Nic už nikam nespěchá. Drží svou Penelopu, prolnut se svou znovu zrozenou perlivou esencí, vsáklý do své země, jeho prach je smyt, ba znovu a znovu nekonečně smýván každým poryvem vánku, neboť jeho nic nelze víc vyprázdnit a sůl předlouhých cest jakoby stále zůstávala na jazyku a stále znovu svěže sládla a rozplývala se v prameni: je silný vším, čím prošel a o nic z toho nelze přijít. Cítíte ten klid? Zlaté paprsky zapadajícího slunce zbarvují obyčejný svět. Všem kolem je bezpečno. Vše se kloní k mírnému běhu po své ose. Svět se v této chvíli vrnivě vyhřívá jako kočka na římse. Zlatá osa světa je zpět na svém místě. A přitom se nic zvláštního vlastně nestalo. To je hymnus návratu, o kterém zpívá slepý pištec na pobřeží do rytmu vln a větru. Přizvukuje mu dívka drnkající na archaickou harfu. Je to jednoduchý motiv (riff), který cyklicky stoupá a zase klesá a nad ním se klene jejich píseň. Slyšíte je?* Některé tóny a slova se ztrácejí ve vlnách a ve zpěvu cikád, ale vaše duše si je domyslí, i když je třeba poryv větru doručí se zpožděním. Ševelení srdce, dozrání.
Nad Ithakou vysvitly hvězdy.
*
Individuace: životní dopoledne nelze přeskočit
Můj předcházející komplexní text o individuaci
Tereza Pohlová: Láska k temnotě
Sestup Inanny jako ženský příběh versus Odyssea jako mužský příběh
Dodatek: individuační filmy a příběhy, které mohou tento obraz ještě více rozeznít
(pokud si představíme, co mají všechny uvedené příběhy společného a položíme je jako poloprůhledné plátky přes sebe, dotýkáme se zlaté žíly archetypu)
- Odysseus (1997)
- Cesta Alvina Straighta (David Lynch) - všechny road movies jsou tak trochu Odyssei
- Na Hromnice o den více
- Opus pana Hollanda
- Mojžíš
- Tanec s vlky
- Kniha džunglí
- Lví král
- Excalibur
- Poslední údolí
- Kolja
- Hobit a Návrat krále (Tolkien)
- Gladiátor (R. Scott)
- Ben Hur
- Poslední pokušení Krista (Kazantzakis)
- Třetí princ (text Ireny Kozelské)
- Pohádka o Plaváčkovi nebo Tři zlaté vlasy Děda Vševěda
- Pohádka o putování
- Čarodějův učeň
- Jeho království, Egypťan Sinuhet & Tajemný Etrusk (Mika Waltari)
Žádné komentáře:
Okomentovat