David R. Hawkins - Mapa vědomí

David R. Hawkins, autor knížky Moc versus Síla přichází s pronikavým vysvětlením fungování lidských emocí, síly, moci, osobního růstu i rozvoje celé společnosti. Pomocí kineziologické metody 20 let měřil duševní stavy lidí na celém světě v různých situacích, čímž dospěl k následující škále. Pouhé zapamatování si a pochopení této tabulky může vnést do vašeho života čerstvý vítr a opuštění starých vzorců prožívání. Proč? Protože se za své prožívání můžeme rozhodnout převzít zodpovědnost.

		MAPA VĚDOMÍ
	Názor na život	Úroveň	Měřítko	Emoce
	Je	Osvícení	700-1000	Nepopsatelné
	Dokonalý	Mír	600	Blaženost
	Úplný	Radost	540	Klid
	Prospěšný	Láska	500	Úcta
	Smysluplný	Rozum	400	Pochopení
	Harmonický	Přijetí	350	Odpuštění
	Nadějeplný	Ochota	310	Optimismus
	Uspokojivý	Neutralita	250	Důvěra
	Přijatelný	Odvaha	200	Potvrzení
	Náročný	Hrdost/pýcha	175	Pohrdání
	Nepřátelský	Hněv	150	Nenávist
	Přinášející zklamání	Touha	125	Žádostivost
	Děsivý	Strach	100	Úzkost
	Tragický	Smutek	75	Lítost
	Beznadějný	Apatie	50	Zoufalství
	Zlý	Vina	30	Obviňování
	Bídný	Stud	20	Pokoření

Každý duševní stav je spojen s převládající hlavní emocí. Na nejnižší úrovni se nachází stud (pocity zahanbení, zavržení, totálního pokoření - např. u obětí znásilnění). Nacházet se trvale v tomto duševním stavu se podobá nesnesitelnému peklu. Druhou nejnižší emocí je vina - a tak dále postupujeme stále výš. Být smutný je například o něco výše, než být apatický. Čili rozplakat se a dát průchod smutku je lepší, než necítit pod apatickou vrstvou "nic", v danou chvíli to vlastně zvýší "naši vibraci".

Důležitým mezníkem je úroveň 200. Pod ní se vyskytujeme ve sféře převládajících destruktivních emocí, v nichž člověk potřebuje čerpat energii zvenčí, z vnějšího systému, od druhých lidí. V této úrovni se podle Hawkinse nachází cca 85% populace. Nicméně i zde jsou důležité rozdíly. Úroveň pýchy - hrdosti (175) prý odpovídá morální síle (atmosféře), na níž stojí americké námořnictvo. Pýcha - hrdost (či emoce spojené s nacionalismem, patriotismem) sice nejsou úplně konstruktivní emoce, nicméně jde stále o poměrně "kvalitní" duševní stav oproti úrovni hněvu, strachu, smutku či apatie. (Proto povzbuzování národnostního cítění může mít pro určitou vrstvu lidí pozitivní dopad - např. fandit fotbalu je lepší, než zažívat ve slumu pocity zmaru a ufetovat se).

Klíčovým momentem je okamžik odvahy: odhodlání, nasazení (200). To je moment, kdy se zvedneme z pohovky a jdeme vstříc změně, přičemž sami vytváříme energii k pohybu. Nad úrovní 200 převládají pozitivní, konstruktivní emoce, při nichž člověk spíše energii generuje, vyzařuje směrem do okolí. Úroveň neutrality (250) odpovídá zhruba rčení "žít a nechat žít" a koresponduje s laděním "české kotliny" oproti - dejme tomu "nacionalističtějším" Polákům či Slovákům. Přes úrovně ochoty (vstřícnost, slušnost, aktivní ochota někomu prospět, která možná zase převažuje na západ od nás, 310) a úrovně přijetí (dejme tomu stavu hluboké akceptace všeho, co je - 350) se dostáváme k úrovni rozumu (400), čisté inteligence. Podle Hawkinse najdeme mnoho géniů jako Newton, Einstein, Descartes nebo Sigmund Freud právě na úrovni 499 (nejvyšší dosažitelná meta racionality), protože na úrovni 500 přichází další zlomový bod. Je jím hranice prožívání a vyzařování nepodmíněné lásky ke všemu, co existuje - vkročení na supra-racionální úroveň přístupu k životu.

Na úrovni 600 se již člověk nachází ve stavu blaženého, odpoutaného míru, hlubokého klidu (odkud se všechno dění začíná jevit jako jediné všudypřítomné Já) - a úroveň 700-1000 označuje Hawkins jako "osvícení", slovy nepopsatelnou úroveň bytí, vyzařování a vnímání.

Stavy pod úrovní 200 Hawkins popisuje spíše jako založené na principu síly. Myslí tím sílu ve smyslu soupeření, konfliktu - "kdo z koho" - sílu ve smyslu důrazu na brutální (na ego zaměřenou) fyzickou sílu. Síla pod úrovní 200 vždy vede k protireakci síly komplementární. Agrese vždy plodí další agresi, nacionalisticky motivovaný čin vede k obdobné protireakci z druhé strany (a na stejné energetické hladině). Proto Hawkins upozorňuje, že politické systémy založené na násilné (silové) represi (drog, kriminality) nemůžou jevy, s kterými bojují, nikdy vymýtit, neboť se energeticky nacházejí na stejně nízké úrovni (fyzické represe a síly). Dokonce takové prostředí samy generují! (A proto se totalitní režimy nakonec samy "rozloží zevnitř").

David R. Hawkins

Nad úrovní 200 přichází do života to, co Hawkins nazývá jako "moc". Mocí rozumí nadosobní, neduální energii, spojenou se zesílenou kvalitou uvědomování si a prožívání pravdy. Moc dává člověku vnitřní sílu, která není založená na destruktivních emocích. Naopak mu propůjčuje autoritu, mravní převahu (nikoliv však moralizování či odsuzování), vnitřní oporu a legitimitu ke konání, která utváří daleko kvalitnější životní podmínky a společenskou atmosféru. (Gándhí prý na úrovni 700 "zpacifikoval" anglickou armádu na úrovni "pouhé" fyzické síly - 170).

"Moc versus síla" tedy znamená, že vnitřní pravdivost (člověka, uměleckého díla, myšlenkového směru, záměru) převyšuje svým účinkem a trváním v čase sílu založenou na fyzickém násilí a sobectví. Díky této teorii také můžeme pochopit, proč může méně početná armáda vítězit nad armádou početnější - pokud bojuje se "silnější morálkou", čili úroveň její vnitřní pravdivosti je "mocnější" než "fyzická" síla protivníka (Vietnam versus USA, Británie versus Německo. Mimochodem, je pozoruhodné, že raketový ekonomický vzestup USA (1800-1975) od doby Vietnamské války začíná slábnout, jako kdyby USA ztratily v té době morální legitimitu a promítlo se to i do ekonomické oblasti - jakoby si "karmicky" ve Vietnamu "pěkně nadrobili" - neboť nejednali z pozice moci, ale z pozice síly).

Řekli jsme, že pod úrovní 200 se má nacházet 85% lidstva. Nicméně situace zdaleka není tak zoufalá! Je tomu tak proto, že prý jedna dobrá, krásná, láskyplná myšlenka - vydá za mraky negativních. Škála 0-1000 roste logaritmicky takovým způsobem, že energetická "váha" jedince s úrovní 700 prý odpovídá váze vědomí 70ti milionů lidí pod úrovní 200! (Nebo: energetická "váha" jedince na úrovni 300 odpovídá 90 000 jedinců s úrovní pod 200). Z Hawkinsových dlouhodobých měření vyplývá, že průměrná úroveň vzestupu člověka během jedné inkarnace je prý +5.


Světová náboženství

Hawkins se pokoušel měřit i úroveň světových náboženství. Křesťanství kalibruje v době vzniku na úroveň 1000, v druhém století klesá na 930 a v období křižáckých válek klesá na 498. (Samozřejmě každý křesťanský směr či konkrétní překlad bible má jinou úroveň, extrémně fundamentalistické skupiny klesají na 125, mysticismus mistra Eckharta odpovídá úrovni 600.) Buddhismus si svou čistotu a pravdivost zřejmě uchoval (z Buddhových 1000 klesl na 960 hínajánového buddhismu, zen odpovídá úrovni 860). Hinduismus klesá z 1000 na "slušných" 850. Judaismus sice za Abraháma dosahoval "krásných" 985, nicméně moderní judaismus se pohybuje na úrovni 499 (což, jak víme odpovídá vrcholu racionálně-vědeckého přístupu k realitě). Kniha Zohar (730) či kabala (720) jsou však díla daleko vyšší úrovně pochopení reality. Nejhůře dopadl Islám. Někdejší úroveň Mohammeda (740) a Koránu (720) se nedá srovnávat s nynější převládající militantní odrůdou islámu, která kalibruje na 130 (směs žádostivosti a nenávisti).

Takto lze pomocí kineziologie (test svalových reakcí na otázky, na než se dá odpovědět ano - ne), měřit energetickou úroveň nejrůznějších fenoménů: hudebních stylů (metall a rap se pohybují výhradně pod 200), architektonických skvostů, právních dokumentů (americká ústava - 700), terapeutických metod a psychologických směrů (nejvýše se prý pohybuje Jung, nejníže směry založené na materialistickém determinismu).


Medicína

Nejdůležitější je ale dopad Hawkinsových pozorování do oblasti medicíny. Většina tělesných nemocí má původ v dlouhodobém udržování negativních emočních postojů na nízké vibrační úrovni. Další negativní atraktorové vzory (násilná hudba, spiklenecké teorie generující úzkost a paniku, náboženství založené na vytváření pocitů viny) - to všechno nás drží na úrovních, na nichž je léčení nemožné či málo účinné. Úplné vyléčení nějaké vážné choroby, má-li být trvalé, v podstatě vyžaduje změnu osobnostní struktury, emocí a postojů, které si vytváříme ve vztahu k sobě, druhým lidem a vnějšímu světu.

Hawkins zdůrazňuje nutnost spojení se s vysokofrekvenčními atraktorovými (inspirujícími, vnitřně pravdivými) vzory, které působí i na rovině fyzické reality jakožto vyšší, harmonizující funkce. Emoce, ideje, vzory vyšší frekvence (duchovní moc) srovnávají do harmonického řádu jevy na úrovni nižší, fyzické, které se podle nich "přeskládají".


Metafora tuláka

A na závěr zmíním Hawkinsův popis tuláka, který se v roztrhaných šatech objeví na rohu ulice v bohaté čtvrti. Jak jej budeme z různých energetických úrovní vnímat?

• Z úrovni studu (20) ho uvidíme jako špinavého, odporného a ostudného.
• Z úrovně viny (30) si říkáme: "je to jeho vina, zaslouží si to, co má. Pravděpodobně zneužívá sociální dávky."
• Z úrovně beznaděje (50) vidíme, že se nachází v zoufalé situaci, je to "zatracený důkaz toho, že s problémem lidí bez domova nedokáže naše společnost udělat nic."
• Z úrovně zármutku (75) vypadá starý muž tragicky, nepřátelsky a bezútěšně.
• Na úrovni strachu (100) jej uvidíme jako nebezpečnou společenskou hrozbu. Přemýšlíme o tom, že na něho zavoláme policii - dřív, než spáchá nějaký zločin!
• Na úrovni touhy (120) nás situace frustruje: proč s ním někdo něco neudělá?
• Pokud se nacházíme na úrovni hněvu (150), jeví se nám starý muž jako násilník. Anebo se rozčílíme, proč sakra v naší zemi existují takové podmínky?!
• Z úrovně pýchy (175) tulákem pohrdáme, cítíme, jak je trapný a myslíme si, že pravděpodobně postrádá jakoukoli sebeúctu.
• Z úrovně odvahy (200) přemýšlíme, zda není někde v okolí útulek, říkáme si - "vždyť ten člověk jen potřebuje práci a místo k životu." Máme chuť něco s tím udělat.
• Na úrovni neutrality (250) nám připadá v pořádku, možná dokonce zajímavý. "Vždyť nikomu nijak neubližuje."
• Na úrovni ochoty (310) se rozhodneme sejít dolů a pokusíme se ho rozveselit, dát se s ním do řeči nebo mu nabídneme cigaretu.
• Na úrovni přijetí (350) se nám bude zdát zajímavý. Napadá nás, jaký poutavý příběh by se za tímto podivuhodným chlapíkem, jehož rysy pozorujeme, mohl skrývat. Život nám připadá záhadný a tohoto chlapíka sem jakoby život přivál z tajemných dálek.
• Z úrovně rozumu (400) o něm přemýšlíme jako o možném subjektu pro zajímavou psychologickou či sociologickou studii. Koncentrujeme se na něho a snažíme se ho pochopit.
• Na vyšších úrovních se nám muž začíná jevit přátelsky a mile. Možná vnímáme jeho pocit svobody, kterého má na rozdávání, a který tolika kolemjdoucím chybí. Vidíme, že překročil společenské konvence, je veselý a moudrý.
• Nad úrovní 600 (klid) jej vidíme jako naše vlastní já v jiné formě.

Co se stane, když se k tulákovi přiblížíme? Pravděpodobně bude reagovat na naše vyzařování v tomto přítomném okamžiku. Možná uteče, možná se rozzlobí, možná mu uděláme něčím radost. Zkrátka - bude zrcadlit náš stav vědomí tady a teď - jako všichni okolo nás.

David R. Hawkins, M.D., Ph.D: Moc versus Síla, skrytí určující činitelé lidského chování. Pragma, 2009.

Spiral Dynamics

Inelia Benz 2/2012

Výroky Inelie Benz za období 2/2012

Souzním se zvýšenou silou kolektivního vědomí (celku), v níž má každá individualita právo, moc a sílu VĚDOMĚ tvořit svou realitu. Je to ohromná schopnost, která přichází ruku v ruce s obrovskou odpovědností.

-

Síle je důležité porozumět, a mít ji, protože jde o hlavní aspekt lidských bytostí, který leží za zájmy vládců a dalších zainteresovaných stran. A důvodem pro tak velkou bitvu a snahu udržet lidstvo spící.

Každá individuální lidská bytost na této planetě, je jejím zdrojem a potenciálním nástrojem nekonečné síly.

Skutečně nekonečné, neomezené a nazabarvené, síly.

Zda každá individualita používá své síly pro sebe, ze svých vědomých rozhodnutí a bdělosti, či zda dává svou sílu pryč někomu druhému, ať už tím druhým jsou autority, organizace, Bůh či jiné entity, je to stále síla.

-

Síla = Chi = Prána = Životní energie = Schopnost Akce. Přestože se zprvu mohou zdát oddělené, to všechno je Síla. Aby síla mohla adekvátně fungovat, potřebujeme strukturu. Naší nejvíce vyváženou, vyladěnou a "zdravou" strukturou je Srdeční Centrum.

-

Karma, to jsou jednoduché cyklické vzorce (kruhy), jež jsou tak hluboké, tak zakořeněné, že je dokonce daný člověk ani nevidí. Člověk je považuje za naprosto normální a nevyhnnutelé. Jako dýchání.

Jakmile se člověk naučí, nebo jej na to někdo upozorní, že jen uvízl v nějakém kruhu, a může se z něj pohnout ven, Karma je dokončena. A člověk uvízlý v nějaké Karmě je někdo, kdo není schopen odpovídat (reagovat) mimo tyto cyklická omezení, a člověk, který je z nich venku, je ten, kdo je schopen odpovídat (reagovat) mimo tato cyklická omezení. První stav bytí znamená být "ne-odpovědný" a druhý být "odpovědný". ("response-able")

Člověk se nyní může jednoduše rozhodnout učinit krok ven ze své Karmy v jediném okamžiku. Je to docela krásné.

-

Mnoho lidí mě kontaktuje s tím, že se obávají kvůli svým milovaným, kteří jsou ještě neprobuzení, a nechtějí proto radši ani zvyšovat svou vlastní vibraci, ze strachu, že by ve svém vývoji zůstali sami.

Ale, pokud budou tito lidé zpracovávat svůj strach, zvýší svou osobní vibraci. To zvýší vibraci prostředí jejich milovaných, a dá jejich milovaným příležitost probudit se. A když procitnou, alespoň maličko, mohou si vybrat, zda se chtějí stát silnou bytostí nebo zda chtějí pokračovat v dávání své síly druhým. Ale alespoň jim byla dána možnost, že?

Zdroj: stránka Inelie Benz na Facebooku určená ke sdílení jejích myšlenek.

http://www.facebook.com/pages/Inelia-Benz/208224285882681

Překlad z angičtiny: Vojtěch Franče

Inelia Benz: Základy Vzestupu

Inelia Benz

Jak se pohybujeme stále rychleji směrem k novému paradigmatu, vynořují se různá pravidla bytí, kterých si musíme být plně vědomi. Jedno z nich je, jak si vědomě zvolit, kam z tohoto bodu chceme směřovat na individuální úrovni. Nebude zde žádná vnější síla, která nás "vybere", jsme to my, každý sám za sebe, kdo učiní volbu.

Základní vývojové cesty, o nichž bychom měli vědět, abychom si uvědomili, jakou činíme volbu, a všechny zasluhují úctu, jsou tyto:

1. Služba Druhým a Služba Sobě

Ta existuje v dualitě. Abychom vůbec mohli sloužit druhým, potřebujeme jednotlivce, kteří buď spí, nebo se nacházejí v nějaké bryndě, abychom jim mohli sloužit. Z toho plyne, že potřebujeme také tyrany a temné bytosti, kteří se snaží, seč mohou nejlíp, udržet druhé utlačené, spící anebo zotročené.

Služba Sobě je to samé jako předchozí. Abychom vytvořili výzvu, potřebujeme jednotlivce, nad nimiž můžeme mít moc, a potřebujeme "bitvy" k bojování, tudíž potřebujeme i pracovníky světla stejně jako Bodhisattvy, aby vzniklo soupeření a bylo proti komu bojovat. To zahrnuje předávání naší síly "spasitelům" a "Bohům".

2. Vlastní Síla

To je, kam tato planeta směřuje. Na této planetě, se každá individuální bytost stává plně vědomou, a schopnou tvořit svou vlastní realitu, není zde žádné souzení, ani žádná schopnost mít moc nad druhými, nebo aby oni měli moc nad námi. Rouška je na osobní stejně jako na kolektivní úrovni zcela stržena. "Fyzičnost" planety, a naše fyzická těla, jsou nyní mnohem jemnější a prostupnější. Vibrace je mnohem vyšší, a tudíž umožňuje bytostem být plně probuzenými. Vystupujeme z uvíznutí v "lineárním čase" a prostoru. Jde o zkušenost rozšiřující se fyzické a jednotné existence. A my činíme vědomé volby, spíše než volby naprogramované a nevědomé.

Bez ohledu na to, co si vybereme, je důležité zapamatovat si, že každá lidská bytost je extrémně mocnou bytostí. Nikdo nemůže být nucen mít zážitek reality, kterou si nezvolil. Současně, během předchozího paradigmatu, "síly, které vládly" pracovaly velmi tvrdě na tom, aby nás, jako celek lidstva, udržely v temnotě pokud jde o naši pravou podstatu, a schopnost "volit", kam jako druh kráčíme. Namísto toho, jsme kormidlovali naši "loď" pod jejich přímým vlivem skrze média, náboženství, sociální a kulturní přesvědčení a vzdělání. Vibračně, udržují naše fyzická těla neprostupná (hustá) užíváním hutných a znečištěných pokrmů, drog a chemikálií v našem jídle a vodě, a skrze znečišťování našeho životního prostředí. Touto cestou mohou "používat" naši osobní sílu pro své vlastní účely. Síla každého jednotlivce je stejná, jen "kdo" ji používá, se mění.

Pamatujme si základy "Vzestupu". (Expanze bdělosti)

1. Zvyšte svou osobní vibraci skrze zpracovávání svého strachu. ("processing your fear")

2. Zvyšte svou fyzickou vibraci skrze běžné detoxikační programy, užívání čisté vody (bez chemikálií) a jídla s vysokou vibrací.

3. Minimálně 20 minut denní tiché meditace.

4. Uveďte se do rovnováhy a slaďte se se svými fyzickými a jemnohmotnými těly.

5. Požádejte o plné vtělení vašeho vyššího já do vašeho současného fyzického těla. A zpracujte jakékoli myšlenky pochybností a neschopnosti, které se vynoří, když toto čtete.

Mějte nádhernou zkušenost plně vědomé volby!

Objímajíc,

Inelia

Přeloženo z anglického originálu "Basics of Ascension" od Inelie Benz autorem těchto stránek.

http://ascension101.com/en/awakening/193-the-basics-of-ascension.html

Ukázky rukopisů

Tento příspěvek může sloužit jako pomůcka studentům grafologie, kterým chybí dostatečné vzorky písma. Pokusil jsem se vybrat co nejrozmanitější paletu lidských charakterů.

Americký básník Walt Whitman

Energické a nádherně rytmické písmo.  Fixace II. Vzmach, rozlet, vášeň pro život, potřeba svobody, nespoutaný, živelný, zdravý.
Extraverze, sangvinický temperament, cítění + intuice. ENFP.  Živel vzduchu a ohně.

Rakouský spisovatel Stefan Zweig

Neobyčejné vlídné, srdečné, bezprostřední písmo s girlandami. Fixace II-III, rytmus  pohybu.
Afiliace, mírná extraverze, převaha cítění. Živel vzduch + voda.

Rakouský herec Klaus Maria Brandauer

Široké, nitkovité písmo s převahou pohybu.
Bystrý, kreativní, dokonale amorfní, schopný přijmout na sebe libovolný charakter.

Literární kritik F. X. Šalda

Ostré, hubené písmo, "křišťálový" tah.
Introverze, racionalita + intuice. INTP. Element vzduch. Mimořádně brilantní, kritický duch; inovativní, spekulativní myšlení. Silně schizothymní, v osobním kontaktu asi méně snesitelný.

Benito Mussolini

Kolmý sklon, tlak, tahy protažené doprava a vzhůru, velikost, úvodní arkády.
Dominance, extraverze, cholerický temperament. Zdůrazněná potřeba sebedemonstrace.

Sigmund Freud

Hustý písmový obraz, řádkový průplet, fixace IVa-V.
Cholerický temperament, obrovská, explozivní pudová energie ujařmená však mimořádnou sebekontrolou a kázní:  nesmírné pracovní nasazení a vypětí. Posedlost fixními idejemi, nutkavost, tenze. Živel: oheň + země.

Heinrich Himmler

Opřený úhel, velké písmo, trojúhelníky v dolní zóně.
Tupá víra v autoritu, subalterní byrokratický úředníček strojené přetvářky připomínající mechanický stroj bez vlastních pocitů či úsudku, snažící se však působit dojmem mimořádnosti. Anální fixace libida.

Francouzský sochař August Rodin

Rozvolněný písmový obraz, těstovitost, plnost, pomalost,  nepravidelnost, elegance, prodloužené t-přeškrty.
Tvarový cit, jímavost, něha, rozšafnost, osobní svérázy, občas autoritativní, ale ochranářský, plné vychutnávání přítomného okamžiku "celou bytostí a srdcem", v podstatě zcela oddán prožitkům. Mírná introverze. Cítění + vnímání.  ISFP. Živly voda + země. 

Generál Erwin Rommel

Tlak, kolmý sklon: dominance, stabilita, vysoký emoční práh. Živly: země + oheň. ENTJ.
Pozoruhodné velké R odkazuje ke schopnosti dívat se daleko do minulosti a použít tyto poznatky ke strategickému plánování budoucnosti. Byl krajně přísný k sobě i k druhým, ale loajální ke svým podřízeným. Girlandy svědčí o tom, že v osobním kontaktu byl bodrý, bezprostřední a srdečný. Zesílený tlak na konci slov: dokázal však tvrdě použit agresivitu. I zde je patrná anální fixace, jako u většiny nacistických pohlavárů.

Jan Palach

Pravosklon, terciální šířka, drobné písmo, nitka, zdůr. horní zóna, menší individuálnost.
Melancholický temperament, silná introverze, intuice + cítění, INFP ("snílek"), živel: voda + vzduch. 

Další ukázky rukopisů

(jak v písmu rozlišovat psychologické typologie)

Arnold Mindell - Procesově orientovaná psychologie

Terapeut, absolvent Jungiánského výcviku, Arnold Mindell originálním způsobem popisuje a spontánně předvádí způsob procesově orientované práce (1988). Hovoří o tom, že Jungiáni rádi archetypy analyzují, ale málo s nimi pracují. Pojďme to změnit.

Arnold Mindell - rozhovor

Individuální konstelace

Amit Goswami - Kvantový aktivista

Kvantový fyzik Amit Goswami vysvětluje svůj náhled na vztah vědomí a těla (mind-body problem), což je otázka, která odpradávna zaměstnává filozofy a psychology, a zatím ji nikdo přesvědčivě nevysvětlil. Goswami mozek považuje za spojovací článek mezi tělem (hmotou) a non-lokálním vědomím, pojítko mezi realitou a světem možností, které je však schopné  pomocí Záměru (je-li v souladu s celkem) realitu přetvářet. 

Čeští Sisyfovci na druhé straně upozorňují, že pro takovéto "mystické" nebo "new age" interpretace kvantové fyziky prozatím nejsou měřitelné důkazy a že není nutné, abychom opouštěli stanovisko "zdravého lidského rozumu" (co to vlastně je, že?) 

Goswamiho odpověď na to, co to je "zdravý lidský rozum", by nejspíš zněla tak, že je to stereotypní uvažování vyrůstající výhradně z minulých zkušeností - což však vylučuje svobodu a kreativitu - kvality objevující se při kontaktu s non-lokálním vědomím.

Jan Palach

Podívejme se ve stručnosti v tomto grafologickém náčrtku na písmo Jana Palacha. (Obávám se však a předem upozorňuji, že se zřejmě nedozvíme nic zázračného nebo objevného, co by bylo v rozporu se všeobecnou představou o tomto mladíkovi.)Na první pohled jde o písmo člověka silně introvertního a labilního, citlivého, v kontaktu plachého, ale ochotného, empatického, temperamentem typického melancholika, silně idealistického, citově-intuitivního. 

Jana Palach - rukopis

Nejvýraznějšími grafologickými znaky jsou zde silný pravosklon (je velmi citlivý až přecitlivělý, ohromně sugestibilní, ovládán emocemi, které nemůže kontrolovat, je čímsi strháván a stržen), písmena protažená v horní zóně (důraz na ideje, principy, ducha oproti hmotě, ale i silná aspirace, snaha něčeho dosáhnout, upozornit na sebe, vyniknout!), vysoko umístěná interpunkce (idealismus, sny, vzdalující se od běžné reality - ale tento naznak je i např. v Hitlerově rukopisu, ba výrazněji), velké rozestupy mezi slovy (introverze, vnitřní pocit izolace). Střední zóna je drobná (slabá, křehká ego-struktura, sám si připadá, jakoby byl nikým, nepřipadá si významný), vázání nitkovité (napojen na kolektivní nevědomí, vůči němuž nemá pevnou hráz, vpouští jej do sebe, je jím strháván). Dominantou rozporu je zde silný pravý sklon, přitom velké rozestupy mezi slovy - velmi touží po opoře druhých a pospolitosti, přitom se cítí sám a izolovaný.Musí jít o člověka, který jako lakmusový papírek či třtina ve větru reaguje na atmosféru ve společnosti, je jí uchopen a stržen, jako když běží vlnka poryvem větru po hladině jezera; nejde ani tak o vědomé, volní úsilí, jakožto o spontánní, citlivou reakci, je čímsi nesen a vynesen, jakoby neměl vlastní volby. Dolní zóna písma je nepatrná, hubená, je odpojen od země, kořenů, instinktů, od těla; doslova létá. Není vázán žádnou gravitací. Je jako lístek stržený větrem, nemaje se o cokoli pod sebou, kolem sebe či v sobě opřít, žádná pevná půda pod nohama.Řídký písmový obraz, mnoho mezer v textu, odpovídá období, kdy člověk dosud nevdechl svému životu nějaký hmatatelný smysl, spíše je pozorovatelem, který hledá, kam by usedl, kde by svůj smysl našel. Má jasno, vidí rozumově čistě - je tu jakýsi až neosobní náhled na vše, co se děje. Jedná na základě vhledu. - Nikoli fanaticky. Je si vědom toho, co dělá, ví, že svým krokem utváří realitu (grafologicky je zde přítomen rytmus členění). Ale není to vlastní vůle, která jej nese, on je tou nejcitlivější, obnažující reakcí na rozvlněnou hladinu kolektivity.Ale též hnán čímsi nevědomým hledá oporu, blízkost kolem sebe, ale neví, není-li na vše nakonec sám? Cítí trochu prázdno kolem, není se o co či o koho opřít, plně neuchopuje skutečnost svých smyslů a svého těla, přítomný okamžik, nezastavuje se, nevěnuje tomu pozornost - pozornost je už napřed kdesi v budoucnu, tam utíká: tam bude smysl jeho činu, tímto se tento křehce sychravý prostor pokusí naplnit. Běží, soucítě se všemi, hrozivě sám.

Nebezpečná metoda (2011)

Zanedlouho se v českých kinech objeví film režiséra Davida Cronenberga Nebezpečná metoda. Jedná se o adaptaci literární předlohy od Johna Kerra.

(Varování: text obsahuje spoilery). Děj filmu vypráví o vztahu dvou průkopníků hlubinné psychologie, C. G. Junga a S. Freuda na začátku 20. století (1904). V téže době se však Jung "spustí" se svou hysterickou pacientkou Sabinou Spielrein. Jeho etický kodex částečně rozleptá další postava filmu, zdivočelý psycholog Otto Gross, jehož terapeutické heslo (jímž léčí sám sebe) zní: nikdy nic nepotlačovat. (Gross se však ve filmu mihne jen krátce, ve třech scénách, z nichž v jedné obhospodařuje zaměstnankyni Jungova ústavu). Občas se setkáme i s pohledem na Jungovu vzornou a oddanou ženu Emmu, Jungovo honosné sídlo na břehu Curyšského jezera a Jungovy hrající si děti: zkrátka Jungovi v jeho malém ráji jeho následný pocit viny (z nevěry s pacientkou) věříme.

"Pokud se chceš chopit iniciativy, bydlím támhle v tom domě na rohu."

Nevím, jestli je "nebezpečnou metodou" myšlena psychoanalýza (v této době dosud v plenkách), anebo intimní poměr, při němž Jung Sabině udílí výprask rákoskou, proto že je o to hysterickou masochistkou požádán. Hlavním tématem je zde samozřejmě to, co psychoanalýza nazývá přenos (ve vztahu Jung - Freud a Jung - Sabina). Podstatou přenosu je projekce ambivalentních intenzivních pocitů, které jsme chovali k osobám v naší minulosti (rodičům, partnerovi) na terapeuta. Terapeutova reakce na tento přenos se nazývá protipřenos, čímž vzniká velmi hluboké oboustranné emoční pouto. Ačkoliv se zde pohybujeme na ostří nože, podle Freuda je tento proces důležitou součástí psychoanalytické léčby, neboť umožňuje zvědomit a zobjektivizovat zapouzdřené emoce a motivy a vynést je tak znovu "na světlo". Že je to proces náročný, fatální a riskantní, na to se Nebezpečná metoda snaží poukázat. V době, kdy se film odehrává, nebyly informace o protipřenosu (tedy vlastně, že se terapeut může také zamilovat do své pacientky) veřejně přístupné, ačkoliv měly pro psychoanalýzu klíčový význam. Freud doporučuje článek o protipřenosu nakopírovat výhradně mezi členy psychoanalytické společnosti, ale varuje, že by se v žádném případě neměl dostat na veřejnost. "I believe an arcticle on counter-transference is sorely needed; of course we could not publish it, we should have to circulate copies among ourselves." (290F, 31. prosince 1911)

Téma přenosu a protipřenosu řeší i právě odvysílaný seriál Terapie, v němž se terapeut Marek v podání Karla Rodena zamiluje do půvabné hysterické pacientky Sandry. Markova terapeutka Dita jakožto psychoanalytička jej na tento fenomén upozorňuje a varuje jej před možnými úskalími "nebezepčné metody" včetně té nástrahy, že pokud Marek nakonec vystoupí z role terapeuta, může se ukázat, že část přenosu se vytratí, jinými slovy, že hysterická pacientka do něho přestane být zamilovaná. Nicméně Marek Ditu  "neslyší", jakožto Rogerián takový fenomén neuznává, a nechává se zaslepit, aby v závěru seriálu ostře procitl: Zjišťuje, že jeho rodinný život se ocitl v troskách a láska k Sandře byla pouhou iluzí. Ale zpět k Nebezpečné metodě.

Herecké výkony všech tří hlavních představitelů jsou excelentní. Viggo Mortensen pojal Freuda jakožto charismatického, mírného, zralého, přitom elegantního muže s nadhledem a neodmyslitelným doutníkem v ústech. Pohled jeho zraku možná není tak bolestně-intenzivní, jak je možno vidět na Freudových fotografiích, ale věříme mu určitou charakterovou mimořádnost, aureolu, gesta, chůzi: to vše je precizní, alespoň z hlediska formy. (A to platí i pro film jako celek: nádherné exteriéry a historické dekorace jsou precizně dotažené a působivé - dokonce i Freudův a Jungův rukopis se relativně podobá originálu).

Michael Fassbender nám mladého Junga představí tak rozporuplně, jak to jen krátký scénář filmu umožňuje. (Mnoho dialogů se zde mezi Freudem a Jungem bohužel odehrává korespondenčně, v dopisech - jakkoli to odpovídá historickým faktům, promrhává to dramatický potenciál filmového média). Filmový Jung působí pastorsky-kontrolovaně, střídmě, v komunikaci přímočaře, ale laskavě, a pod touto slupkou občas prorazí nějaký neurotický, nesourodý aspekt související s jeho vášní, vinou nebo jeho ezoterním zaměřením, které se pragmatičtější Freud snaží držet na uzdě, aby nedošlo k diskreditaci právě se rodícího psychoanalytického "kultu". (Nevypadá to ani, že by Jungovy "záliby" v synchronicitě a okultních jevech jakkoli kritizoval, sám se také dosti rýpe v mytologii, spíše mu - z taktických důvodů - doporučuje s tím prozatím nevycházet na veřejnost).

Keira Knigthley je fascinující a rozehrává Sabininu hysterii do všemožných psychotických až zrůdných odstínů, přičemž si zachovává pronikavost intelektuálního úsudku, který skutečně mohl být pro oba psychology zásadní a inspirující. Sabina Spielrein, židovka ruského původu, jíž je v době filmového děje 20 let a jejíž léčba byla navzdory všemu nakonec úspěšná, se později sama stala psychoanalytičkou a napsala zásadní esej o lidské destruktivitě, jakožto neodmyslitelné části sexuality a lásky - ego subjektu, strženo dynamickou vášní, je navzdory statickému pudu sebezáchovy bezohledně destruováno - a uvolňuje tím prostor "novému životu", který tak může "vstoupit v bytí". (Destruction as the Cause of Coming into Being). V této eseji se snoubí pronikavá inteligence s upřímnou pozorovatelskou citlivostí na pozadí širokých kulturních znalostí. (Skvěle např. demaskuje Nietzscheho psychické procesy zrcadlící se v jeho "imaginárním příteli" Zarathrustrovi nebo motiv sebevraždy v příběhu Romea a Julie).

Její myšlenky mohly stát za Freudovou koncepcí pudu smrti. Sabina Spielrein (i ve filmu) pronáší postřehy ohledně destruktivní tendence zničit vlastní ego (masochistické sebe-ponížení či sadistické ponížení druhého), která může být intenzivní součástí sexuální vášně a která z hlediska ranné Freudovy teorie libida jakožto (prosté) touhy po slasti nedává smysl.

"Slast není nikdy prostá," říká Jung Grossovi. "Ale je, to jen my jsme se rozhodli si to komplikovat," kontruje Otto.

Jung Freuda o Sabinině případu poprvé informuje v korespondenci slovy: "At the risk of boring you I must abreact my most recent experience. I am currently treating an hysteric with your method. Difficult case, a twenty-year-old Russian girl student, ill for six years. First trauma between the 3rd and 4th year. Saw her father spanking her older brother on the bare bottom. Powerful impression. Couldn't help thinking afterwards that she had defecated on her father's hand..." (Následuje líčení jejího zvláštního způsobu defekace, nahrazeného pozdější energickou masturbací). Freud kontruje: "I am glad to hear that your Russian girl is a student; uneducated persons are at present too inacessible for our purposes. The defecation story is nice and suggests numerous analogies. .. You see that you have not bored me in the last. I am delightful with your letters." (dopisy 4J a 5F - říjen, 1906). V dalších dopisech již o tomto případě nehovoří, ale je možné, že Sabinu později označují jako "Frau C-". Freud Jungovi doporučuje z pozice zkušenějšího zůstat v odtažité - receptivní pozici a příliš se do toho nevkládat. "Permit me, speaking as the venerable old master, to say that this technique is invaribly ill advised and that it is best to remain reserved and purely receptive. We must never let our poor neurotics drive us crazy." (290F, 31. prosince, 1911). Je možné, že literární Sabina vznikla jako derivát vícero Jungových pacientek.

Jung ve svých záznamech Sabinu popisuje jako "orientální a dráždivou, se smyslným a zasněným výrazem ve tváři." Jejich vztah byl v té době samozřejmě tajnou záležitostí. Trval zřejmě mezi léty 1905-9. Podle filmu i podle dostupných historických faktů Jung kvůli své kariéře vztah se Sabinou ukončil a u Freuda v tomto smyslu hledal podporu, jíž u něho, na základě jejich tehdejšího pevného přátelství, nalezl. Vlastně se vůči ní smluvili, pro případ, že by Sabina Spielrein porušila mlčení. V takovém případě by zřejmě táhli za jeden provaz a označili taková obvinění za projev pacientčiny "fantazie." Není pochyb o tom, že jednání obou pánů bylo v tomto případě unfair (nicméně jednalo se o gesto stvrzení přátelství "mezi muži" - mezi kterými byl přenos otec - syn). Publikované dopisy z této doby o mnohém zřejmě mlčí, ale zajímavé je, že Freudovo původní korespondenční oslovení Junga "drahý kolego" se v této době, kdy se film odehrává (na přelomu 1907-8), mění na "drahý příteli".

Sabina Spielrein se později vdala za ruského žida, fyzika Pavla Scheftela. S Jungem i Freudem si nicméně dopisovala i nadále, a to i po jejich roztržce (1912) až do r. 1923. Působila v Rusku jako psycholožka, nicméně její život skončil tragicky. Jako židovka byla v r. 1942 v Rostově na Donu postupující německou armádou se svými dvěma dcerami (z nichž ta starší mohla být čistě hypoteticky Jungovou dcerou) zastřelena. U Sabiny Spielrein zřejmě poprvé klíčí Jungův koncept o tajemné, iracionální ženské složce uvnitř každého muže a kterou Jung pojmenoval jako Anima. Ovlivnila tedy oba slavné muže a jejich psychologické teorie, ačkoliv její jméno téměř upadlo v zapomnění.

Oba géniové se rozejdou ve zlém: nyní, tam kde bude Freud hovořit o přenosu (rodičovské figury), bude Jung hovořit o projekci archetypu (Animy, Stínu, Moudrého starce). Kde bude Freud zastávat teorii libida jakožto čistě sexuální energie, bude Jung tvrdit, že jde o životní energii vůbec, jež se napříč kulturami manifestuje v symbolu ohně. Atd. Ve filmu je tento klíčový moment ztvárněn tím, že Freud před Jungem odmítne v noci na lodi hovořit o svém intimním snu - aby prý před ním neztratil autoritu. Jung pak dodá, že právě tehdy jí u něho ztratil. Vzápětí po této roztržce, kdy Jung transcenduje či odmítá uznat Freudovou (otcovskou, mistrovskou) autoritu, na úsvitu první světové války, se začíná sedmatřicetiletý Jung nořit do svého vnitřního světa nutkavých barevných vizí a začíná tvořit svou Červenou knihu.

Zbývá zmínit poslední důležité jméno filmu: bohémský psycholog Otto Gross (herec Vincent Cassel - nahoře), který filmem (bohužel) jen prokmitne, měl zřejmě zásadní impakt na mnohé Jungovy koncepce. Patřil stejně jako Otto Rank k psychologům, kteří brojili za osvobození lidské sexuality. Když přeskočíme téma sexuální ("pohanské", "antikřesťanské") revoluce a téma Jungovy promiskuity (Sabina Spielrein byla první z mnoha "inspirujících" pacientek, se kterými měl poměr), jedná se např. o koncepci Extraverze - Introverze (zaměření psychické energie ven nebo dovnitř), která je už nyní součástí běžného slovníku. Na jejím počátku stál pravděpodobně právě Otto Gross. Zde na kliniku v Burgholzli přijíždí, aby se léčil ze své drogové závislosti (a aby "inspiroval" Junga v jeho cestě za osvobozením "přirozené animality").

Fakta: Otto Gross je skutečně předmětem korespondence mezi Jungem a Freudem. Jung Grosse líčí jako extrémně obtížný případ obsesivního neurotika a schizofrenika. Freud mu dává za pravdu a povzbuzuje Junga v jeho práci a připouští, že jemu samému by v léčbě Grosse bránily jeho ego-obranné mechanismy a že je tedy rád, že Jung vzal toto nelehké břímě na sebe. V určitých chvílích, kdy se proces zasekne, analyzuje prý naopak Gross Junga. Při úspěšně postupující léčbě snižuje Jung Grossovi jeho každodenní dávky opia. Na konci procesu Jung píše o tom, jak obrovská terapeutická zkušenost to pro něho byla (z hlediska praktických poznatků o Dementia praecox neboli nyní schizofrenii) a že vzájemné nekonečné rozhovory s Grossem považuje za naplňující a stimulující. "For me this experience is one of the harshest in my life, for in Gross I discovered many aspects of my own nature, so he often seemed like my twin brother." (Jungův dopis Freudovi, 19. června, 1908). Nemohl být Otto Gross Jungovou insiprací pro jeho archetyp Stínu?

Přestože film disponuje skvělými hereckými výkony a výpravou a přestože pojednává o fascinujícím historickém tématu, působí přesto všechno poněkud "kulisově", málo plasticky, málo trojrozměrně, je poněkud plochý: nevytvoří dosti strhující narativní oblouk. Přestože pracuje s tak horkým a výbušným jako je přenos, protipřenos, sexualita, vášeň, destruktivita, sexuální revoluce, působí jako pouhé (chladné) historické konstatování (jako v dokumentárním filmu): ano, stalo se to tak: v takových historických reáliích a byli to takoví a takoví lidé a řekli si to a to. Hezké, ale potenciál byl silnější. Místo exploze jen rozčeření hladiny jezera. Ale i to rozčeření stojí za to. Může nás přimět, abychom pátrali dále v hlubinách.

-

Po druhém shlédnutí v kině: Zážitek o dost lepší, film v mých očích ještě stoupl. Musím ocenit perfektní, inteligentní dialogy. Film trochu zklamává naše očekávání, protože je tak moc koncentrován na obsah dialogů, což už dnes není zvykem. Je jako chlebíček, který není dost pikantní, protože jsme zvyklí na větší dávku chilli. Proto se Nebezpečná metoda může zdát neslaná - nemastná. Ale její koření je jemnější a trvalejší.

Scénář je napsán tak, že zachycuje pohledy všech hlavních čtyř protagonistů, které jsou mnohdy v "tvůrčím konfliktu", aniž by je soudil a dal jednoznačně za pravdu jedné nebo druhé straně. V jednom z rozhovorů označí Jung Freuda za Galilea, který pro svět psychologie otevřel "nové dveře" (zatímco Freud sám sebe skromně označil za Kryštofa Kolumba, který stanul na nové, ale neochvějné půdě sexuálního původu neuróz!). Na závěr však Jung Sabině říká: "To přeci není možné. Nevěřím, že by se celý svět otáčel kolem jediné osy." (Má na mysli SEX.)

Literatura:

The Freud/Jung letters. Princeton University Press, 1974/1994. Princeton, New Jersey
Sabina Spielrein: Destruction as the Cause of Coming into Being, Journal of  Analytical Psychology, 1994
http://jwa.org/encyclopedia/article/spielrein-sabina

Životopisný film Strážce duše pojednávající o Sabině Spielrein
Otto Gross

Ukázky z filmu Nebezpečná metoda a rozhovory s herci na CSFD
Rozhovor s režisérem filmu Davidem Cronenbergem
Rozhovor s Vigo Mortensenem
Miroslav Borecký o Kerrově knižní předloze
Recenze Nebezpečné metody od Františka Fuky

Pátá dohoda - Jakým jste poslem?

Don Miguel Ruiz, Don Jose Ruiz: Pátá dohoda

Teď mám pro vás jednoduchou otázku. Chci, abyste otázce rozuměli, ale nedovolte hlasu ve své hlavě na tu otázku odpovědět. Nechte ta slova vstoupit přímo do svého srdce, kde můžete vnímat smysl a závěr beze slov. Toto je otázka: Jakým jste poslem? Nejedná se o posuzování. Je to jen malá pochybnost pro vaši mysl, ale představuje veliký krok k vědomí. Pokud otázce rozumíte, potom jen tato malá pochybnost může celý váš život změnit.

Jakým jste poslem? Sdělujete pravdu, anebo sdělujete lži? Vnímáte pravdu, anebo vnímáte pouze lži? Celé se to odehrává mezi pravdou a lží. Toto je jádro problému a to, na čem skutečně záleží, neboť veškerý konflikt - ať vnitřní či konflikt mezi lidmi - je důsledkem sdělování lží a důvěry ve lži.

Jakým jste poslem? Jste poslem pomluv a lží? Cítíte se příjemně se vším tím lhaním, se vším tím pomlouváním, s tím vším dramatem, které jsou důsledkem toho, že věříte lžím? Je tohle, co sdílíte se všemi kolem vás? Je tohle, co učíte své děti? Ještě ze svých problémů obviňujete své rodiče? Nezapomeňte, že dělali všechno, jak nejlépe uměli. Pokud s vámi vaše rodiče špatně zacházeli, nebylo to nic osobního. Bylo to v důsledku jejich vlastních strachů, bylo to v důsledku toho, čemu věřili. Pokud s vámi špatně zacházeli, bylo to proto, že s nimi také špatně zacházeli. Pokud vám ubližovali, bylo to proto, že jim také ubližovali. Je to nekonečný řetěz akce a reakce. Stanete se součástí tohoto řetězce, anebo u vás skončí?

Jakým poslem jste? Jste bojovník, který si razí cestu mezi rájem a peklem? Ještě věříte lidem, který vám říkají: "To je pravda"? Ještě věříte svým vlastním lžím? Jaké poselství předáváte lidem, které nejvíce milujete, pokud vás poselství, které předáváte sami sobě, vede do pekla? Jaké poselství předáváte svým dětem, které tolik milujete? Jaké poselství předáváte svému partnerovi, svým rodičům, sourozencům, přátelům, všem kolem vás?

Jakým jste poslem? Řekněte-li mi, jaký sen si pro sebe tvoříte, já vám povím, jakým poslem jste. Jak se k sobě chováte? Jste vůči sobě laskaví? Respektujete se? Respektujete ostatní lidi? Jaký máte ze sebe pocit? Máte se i rádi? Jste na sebe pyšní? Jste se sebou spokojení? Vyskytuje se ve vašem snu soudce a oběť? Je to sen predátorů, sen násilí? Jestliže ano, pak váš sen zkresluje vaše poselství. Soudce, oběť a všechny ty hlasy ve vaší hlavě všechno zkreslují.

Právě nyní předáváte poselství sami sobě a všem ostatním kolem vás. Neustále předáváte nějaké poselství neustále nějaké poselství od jedné mysli ke druhé přijímáte. Jaké je to poselství, které tomuto světu předáváte? Míříte tím poselstvím přesně? Všímáte si vůbec, jaké stále používáte symboly?

Jenom ta poselství, která předáváte, pozorujte. Vycházejí slova, kterými hovoříte, z pravdy, anebo vycházejí z hlasu poznání, z tyrana, z velkého soudce? Kdo to poselství předává? Je to vaše skutečné já? Toto je váš sen. Pokud to není vaše skutečné já, kdo potom to poselství předává? Je to dobrá otázka, že?

Dokážete vnímat účinek slov, který vám ostatní zrcadlí, když hovoříte? Představte si, že mluvíte se zdí. Neočekávejte žádnou odpověď. Není úkolem zdi, aby slyšela, co říkáte. Je na vás, abyste si uvědomili, co vychází z vašich úst. Je na vás, abyste si na všem kolem vás začali vnímat účinek svých slov. Mluvením se zdí se vaše poselství stane jasnějším. Potom si uvědomíte, jak důležité je, abyste mířili slovem přesně.

Nyní chci, abyste využili svou představivost a vybavili si interakce, které jste v průběhu svého života dosud měli s ostatními lidmi. Jsem si jistý, že na interakce s každým ze svého okolí máte spousty vzpomínek. Lidé vám nepřetržitě předávají poselství a vy jejich poselství nepřetržitě přijímáte. Jakými posly jsou ostatní lidé, kteří se ve vašem životě vyskytují? Jaká poselství vám během celého vašeho života předávali? Jak vás všechna ta poselství ovlivnila? S kolika poselstvími, co jste od druhých lidí přijali, jste souhlasili a přijali je za své? Kolik z těchto poselství dosud stále předáváte? Jestliže předáváte poselství někoho jiného, čí poselství to předáváte?

Uvědomte si, jaký druh poselství jste dosud po celý svůj život předávali a jaký druh poselství jste po celý svůj život vnímali? Nepotřebujete nikoho, včetně sebe, soudit. Pouze se zeptejte: "Jakým poslem jsem? Jakými posly jsou ostatní lidé, kteří se v mém životě vyskytují?" Toto představuje veliký krok při mistrovském nabývání vědomí, je to veliký krok při změně ve vizionáře.

Jakmile jste si vědomi poselství, která předáváte, a poselství, kteří druzí lidé předávají vám, váš úhel pohledu se výrazně a pevně mění. Jasně vidíte poselství, která vám druzí lidé předávají, a jasně vidíte, jakými posly jsou. Potom přijde chvíle, kdy se vaše vědomí natolik rozšíří, že vnímáte poselství, která ostatním lidem sami předáváte. Přesně vidíte, jakými posly jste. Vidíte důsledek svých slov, důsledek svých činů, důsledek své přítomnosti.

Neustále předáváte poselství všem a všemu kolem sebe, především však neustále předáváte poselství sami sobě? Jaké je to poselství? To poselství je tím nejdůležitějším, protože ovlivňuje celý váš život. Jste mistrem, který sděluje pravdu? Jste obětí, která sděluje lži? Ve skutečnosti nezáleží na tom, zda jste mistrem, anebo zda jste poslem pomluv plných jedu, anebo jste bojovníkem a střídavě stoupáte a padáte, z ráje do pekla, z pekla do ráje. Předáváte informaci, kterou máte uvnitř v sobě. Není správná, ani špatná, dobrá ani zlá. Je tím, co znáte. Je tím, co jste se celý svůj život učili, a ve skutečnosti nezáleží na tom, co jste se učili. Ve skutečnosti nezáleží na tom, co jste koho učili, co jste s ostatními sdíleli.

Na čem opravdu záleží, je, abyste byli tím, čím ve skutečnosti jste - abyste byli autentičtí, užívali si života, byli láskou. A nikoliv symbolem lásky, který si lidé zkreslili, nýbrž skutečnou láskou - citem, který nedokážete vyjádřit slovy, láskou, která je důsledkem toho, že jste tím, čím skutečně jste. Vždy si pamatujte: jste silou, která tvoří vše, co existuje. Jste silou, která rozvíjí květinu a hýbe mraky a zemí a hvězdami a galaxiemi. Ať je vaše poselství jakékoli, beztak sebe sama milujete pro to, čím jste, protože respektujete to, čím jste. Nemusíte být jiní, ledaže se rozhodnete, že sebe sama milujete natolik, že vás již to, jakým poslem jste, neuspokojuje.

Možná, že jste nepřesně mířili slovem, protože jste to netušili, protože jste si toho nebyli vědomí. Co se však stane, když si to uvědomujete, a přesto to nadále děláte? Jakmile jste si toho vědomí, nemůžete již tvrdit, že nic netušíte. Přesně víte, co děláte, a ať děláte cokoliv, je to pořád dokonalé. Nicméně nyní je to vaše rozhodnutí, je to vaše volba. Nyní vyvstává otázka: Jaké poselství se rozhodnete předávat? Je to pravda, anebo to jsou lži? Je to láska, anebo je to strach? Mojí volbou je předávat poselství pravdy a lásky.  Jaká je ta vaše?

ukázka z knihy:

Don Miguel Ruiz, Don Jose Ruiz: Pátá dohoda, Kniha moudrosti starých Toltéků. Pragma, 2010.

Arnold Mindell - rozhovor

Snové pole na pozadí veškerého utváření reality?


Přinášíme překlad unikátního rozhovoru s Arnoldem Mindellem, slavným kvantovým fyzikem, psychologem a terapeutem. Rozhovor vedl Stephan Bodian. Dozvíme se něco více o přístupu, který se nazývá na proces orientovaná psychologie a který překračuje schéma "pouhé terapie".

STEPHAN: Arny, když jsi pracoval jako Jungiánský analytik, objevil si, že "snové tělo" se neprojevuje pouze skrze sny, ale i skrze jiné kanály. Můžeš povědět něco o těchto prvcích a co znamenají?

MINDELL: Když ty mluvíš o nevědomí projevující se skrze sny, já sám si spíš myslím, že nevědomí samo je snící proces; je to proud nebo řeka. Sny jsou pouhými fotkami této řeky. Co mě skutečně začalo fascinovat, byl proces snění za sny.

STEPHAN: Zatímco tradiční Jungiáni jsou celkově fixováni na tu fotku.

MINDELL: Ano. Mnoho Jungiánů se dívají na řeku a hovoří o archetypech, a pak začnou dělat tuto srandovní věc. Říkají, "Víte, když analyzujete a interpretujete jeden archetyp, má tendenci vplouvat do jiného archetypu. Směrem hluboko dolů se archetypy rozmazávají." Co doopravdy říkají je to, že na dně toho všeho probíhá snící proces.

Tento proces se manifestuje mnoha různými způsoby, což záleží na informačním kanálu, kterým jej budeme vnímat. Jedním z kanálů je propriorecepce - cítíte věci uvnitř svého těla v termínech teploty, tlaků, bolestí, sexuálních stimulů atd. Nebo zažíváte věci v termínech vizuálních fantazií, nebo v termínech sluchových fenoménů, jako hlasy, nebo v termínech pohybu - způsobem, jakým zakopnete přes tkaničky od bot nebo učiníte nějaké druhy gest - nebo dokonce i v termínech vztahových procesů. Druzí lidé vám mohou hrát senzorické kanály; můžete zakoušet sebe samé skrze způsoby chování druhých. A tento proces se rovněž může manifestovat skrze mimosmyslové nebo parapsychologické kanály: Stromy něco dělají; nebe na nás naléhá. To je kanál Amerických Indiánů, mohli byste říct. Nevědomí má mnoho cest, jak se manifestovat.

STEPHAN: Říkáš, že druzí lidé v mém životě jsou součástí mého snového procesu. Co tím myslíš?

MINDELL: Myslím tím, že my všichni máme tendenci "vysnívat" si druhé, aby se chovali jako naše snové figury. Způsobuje to, že si tak na tyto lidi projektujeme části nás samých, a způsobuje to také, že si je vybíráme jako partnery, abychom s nimi něco vyřešili. Když říkám, "tak a tak se cítí ten nebo tamten", mohu tím vlastně říkat, že Já cítím to nebo tamto, ačkoliv jsem dosud neidentifikoval tuto osobu jako kanál uvědomění ve mě samém.

STEPHAN: Jak s těmito různými kanály pracuješ? Například, řekněme, že přijde osoba, která je sužována velmi přísným vnitřním kritikem, který ji neustále pronásleduje.

MINDELL: Zaprvé, to nejpodstatnější při práci s lidmi, je schopnost, s níž používáte ty ostatní schopnosti, a jíž nazývám metaschopností. To je cítění nebo postoj, který máte k sobě a druhým. Máte-li soucítící přístup, ten sám generuje to, co děláte.

STEPHAN: Takže ty jednoduše nevezmeš nějakou techniku a nepoužiješ ji. Spíše, přijde to z tvého nitra v ve spojení s láskou a péčí ohledně druhých.

MINDELL: Přesně tak. Když máš soucítící přístup k druhým lidem, automaticky zachytáváš jejich zpětnou vazbu a reaguješ na ni. Někdo s přísným vnitřním kritikem může začít hláškou, "Neustále slyším vnitřního kritika." A já bych mu řekl, "Chceš mu nyní naslouchat?" Pokud by mi řekl, "Ne, nesnáším ho. Poslouchám ho pořád," mohl bych na její negativní zpětnou vazbu odpovědět slovy, "OK, tak pojďme mluvit o něčem jiném." Po chvíli by se mohla vrátit zpět ke kriticismu, a já bych jí znovu doporučil, aby do něho šla. Pokud by mi dala v tomto bodě pozitivní zpětnou vazbu, naslouchal bych chvíli jejímu vnitřnímu kritikovi, ptal bych se, kdo to je, zda-li je to muž nebo žena, její matka nebo manžel či její šéf atd.

Pak by mohla říct, "Ach, bolí mě žaludek." Nyní přepnula na proprioreceptivní kanál. "Jaký to je pocit?" Mohl bych se zeptat. "No, je to špatný pocit." Řekne ona, svírajíc současně ruku v pěst. Potom bych mohl amplifikovat ( jedná se metodu, v níž vystupující vjemy netlumíme, ale naopak zesilujeme dalšími asociacemi - pozn. překl.) tu pěst zatnutím jejího bicepsu, sevřením jejího krku a napnutím její tváře. Najednou řekne, "Teď vypadám jako můj otec." "Jaké to je?" Ptám se. "Vypadá jako vy!" V tomto okamžiku bych pravděpodobně řekl, "Nemůžeme to vzít dovnitř? Musí to být projektováno navenek? Skutečně mě kritizujete? Já si prostě myslím, že mě jen nemáte ráda."

STEPHAN: Teď jsi ve vztahovém kanálu.

MINDELL: Přesně. To je to, co nazývám "vysníváním", což je vztahová práce. Pak se, jako terapeut, musím podívat dovnitř sebe a zjistit, zda nějaká má část není vůči ní vskutku kritická. Může být, v kterémžto případě to musím rozpoznat a mluvit o tom. Můžeme se vrátit tam a zpět, dokud si ta osoba neuvědomí, že nejsem jako její otec, ale že otcovská část je v ní.

STEPHAN: K čemu nyní odkazuješ, pokud se nemýlím, je to, co nazýváš "snové pole", v němž lidé a objekty nabývají kvalit našeho snového procesu.

MINDELL: Ano. Vysniváme si svět okolo nás jako naše vlastní snové pole. Všechny tyto odlišné části a role jsou přítomné v každém z nás i v prostředí. Když si něco vysníme, vyvoláme určitou část, aby hrála roli v našem vlastním evolučním procesu. Například, pokud postrádám uvědomění pokud jde o plachou část mě samého, mohu si tě vysnít, abys mi tuto část reprezentoval, abych vyvážil mou jednostrannost, a ty si mě můžeš vysnít, abych reprezentoval tvou smělou část. Pak začneme zakoušet jeden druhého jako snové figury, jako protiklady uvnitř nás samých. Už jen tím, že jsme jednostranní nebo nevědomí, konstelujeme snové pole.

STEPHAN: Freudiáni by mohli říct, že jsi "přenesl" určité kvality své matky či otce na někoho jiného. Jungiáni by hovořili o projekci archetypu.

MINDELL: Ano, to jsou jen odlišené způsoby, jak mluvit o tom samém, až na to, že někdy se věci přihodí synchronicitně, takže nemohou být vysvětleny v termínech pouhé projekce. Například, zdá se ti, že k tobě mluví obrovský pták, a druhého dne jdeš po ulici a poprvé v životě do tebe narazí obrovský pták. To není něco, co můžeš vysvětlit v termínech pouhé projekce. Svět se někdy doslova chová jakoby to byl senzorický kanál, jako by byl součástí tvého snového pole.

STEPHAN: Často nazýváme takové události jako náhody, dokud nenavrhneš, že mají význam.

MINDELL: Ano. Jak víš, většina lidí uvažuje jako fyzici. Věří, že nepředvídatelné události jsou pouhou nahodilostí nebo shodou okolností. Ale psychologové a spirituálně orientovaní lidé si uvědomují, že to nepředvídatelné, ta událost, co se stane pouze jedinkrát, je sama o sobě velmi významná. Například, žena s níž jsem jednou pracoval, měla velmi ostrou bolest ve svém pravém prsu. Žila v té době v Los Angeles, a později zjistila, že přesně ve stejném okamžiku, kdy měla tuto bolest, její sestra v New Yorku zemřela na rakovinu prsu. Ona sama nakonec objevila rakovinu v tomto prsu. Takže jedna jediná událost může být velmi důležitá.

STEPHAN: Co navrhuješ, koresponduje s Východní filozofií. Například, I Ťing se důkladmě zaobírá jednorázovými událostmi, které se dějí simultánně. Ta myšlenka je, že existuje pole smyslu, a věci, které se dějí ve stejný okamžik, jsou nějak propojené smysluplným způsobem.

MINDELL: Přesně. To je to, že svět se chová jako kanál. V tom, co říkám, skutečně není nic nového. Tyto myšlenky jsou přítomné, například, v Taoismu. Mohl bys říci, že se jen snažím naučit, jak následovat Tao, nejen o tom mluvit.

Každý je v srdci Taoista. Každý se snaží následovat přirozenost přírody, ale nemáme dostatek nástrojů, abychom tuto filozofii převedli do praxe. Všude po celém světě - například, pracovali jsme i v Africké buši - lidí říkají, že věří v lidskou podstatu. Ale jakmile někdo onemocní, bojují s nemocí, místo aby se snažili najít smysl nebo účel skrytý za ní. Myslím, že prostě jen zatím neví jak.

STEPHAN: Pověz něco víc o tom, jak vidíš procesní práci jako jakýsi druh Taoismu.

MINDELL: Taoismus pro mě znamená uvědomit si a následovat to, co se skutečně děje - ať už záměrně nebo nezáměrně, vědomě nebo nevědomě. Psychologie orientovaná na proces je prostě jen způsob, jak to dělat.

STEPHAN: Většina z nás se umí dostat do souladu se svým vědomým procesem, ale nevypadá to, že bychom měli nástroje jak se sladit s naším nevědomým procesem. Na proces orientovaná psychologie pak nabízí metodu, jak se sladit s celým procesem, vědomým i nevědomým.

MINDELL: Správně. Dokonce i dnešní Taoisté napravují neustále tělo. Tvrdí, že se snaží dostat k Tao harmonizováním těla. Ale proč jej harmonizovat? Proč nekráčet s Tao ne-harmonie? V I-Ťingu existují konfliktní hexagramy, stejně jako hexagramy představující stagnaci. Tao má okamžiky konfliktu stejně jako okamžiky harmonie. Proč nepřijmout obojí?

STEPHAN: Jinými slovy, proč nedovolit, aby tu byl konflikt, pracovat s tím, jaký je, dovolit, aby se rozvinul?

MINDELL: Přesně tak. Představme si například ženu, která přišla na náš seminář a měla poškozenou ploténku v zádech. Musela být vnesena dovnitř; byla v podstatě paralyzovaná. Divila se, jak bychom s ní mohli pracovat. Řekli jsme, "Pojďme jen následovat přírodu. Cesta nás povede. Podívejme se, kam nás zavede." Začala následovat své bolesti a pracovat se svým dechem a tělem. Zakrátko se začala spontánně pohybovat. Zatímco se pohybovala, řekla, "Co mám dělat dál?" Řekl jsem, "Pojďme následovat, co se ti zrovna děje." A tak jsme následovali její dýchání, a jak jsem lehce tiskl své ruce na její hrudník, zničehonic řekla, "Cítím, jako bych se pohybovala zvláštními směry." Řekl jsem, "Dobře, udělej to." Pomohl jsem jí následovat své tělo tím, že jsem ji rukama postrkoval ve směrech, jimiž se již pohybovala, následuje její tělesné signály. Dost brzy, jakoby nic nebylo nemožné, se začala ohýbat dozadu v jogové pozici nazvané Most!

Na někoho s poškozenou ploténkou je to zázrak. "Bolí to," řekla, "ale z nějakého důvodu, se nyní cítím dobře." Nevěděl jsem, co bych jí poradil, a tak jsem řekl, "Následuj ten svůj dobrý pocit." Pokračovala pohybem vzad a nakonec řekla, "Můj Bože, jsem ukřižována a povznesena." Začala brečet, a měla silný náboženský prožitek. Zůstala tam po dlouhý čas, ohnuta dozadu v pozici polovičního mostu, hluboce dýchajíc. Pak se ohnula vpřed, normálně se zas posadila, a poděkovala mi.

"Připomíná vám to nějaký dětský sen?" Zeptal jsem se. Řekla, že první věc, na kterou si může vzpomenout, je, že lidé v UFO přicházejí, aby ji vyzdvihli. Proces povznesení se jí snažil po všechny ty léta přihodit, a manifestoval se v jejích zádech. To je příklad, jak následovat Tao přítomnosti.

STEPHAN: A co její záda?

MINDELL: Její záda se okamžitě cítila lépe. Posadila se bez pomoci či podpory, stoupla si, usmála se, a prošla se okolo. Zářila - přihodilo se jí něco důležitějšího než bolest zad.

Nevím, zda změny vydržely. Ale nepovažuji to za tolik podstatné jako zvýšené uvědomění, což bylo to, k čemu jsme směřovali. Nesnažíme se lidi léčit.

STEPHAN: Ale neznamená "psychoterapeut" - ten "kdo se snaží léčit psýché"? Co chápeš pod pojmem léčivý proces?

MINDELL: Slovo "léčení" implikuje někoho, kdo je nemocný. S touto metaforou už nepracuji. Pokud lidé trvají na tom, vnímat sebe jako nemocné, oceňuji jejich způsob vidění věcí, a můžu se dokonce snažit léčit je. Ale považuji léčení za příliš omezený koncept. Raději se dívám na nemoc jako na sen, jenž se snaží vstoupit do vědomí. Pokud člověk jde do těchto prožitků, skoro nikdy to není nemoc, ale nějaký intenzivní proces, který se snaží přihodit.

Vietnamský buddhistický učitel Thitch Nhat Hanh říká, že pravé porozumění přichází z ponoření sebe sama dovnitř řeky. Předchozí znalosti jsou blokem v porozumění. Pokud si myslíš, že jsi nemocný, je to v pořádku, ale je to i blok ke skutečnému porozumění. Kdo ví, zda jsi nemocný? Kdo ví, co se ti skutečně děje?

STEPHAN: To, co říkáš, je to, že navzdory našim vlastním malým myšlenkám, jak si přejeme, aby věci byli, pod tím vším, je hlubší, univerzálnější proces, který se potřebuje uskutečnit, skrze nás a skrze svět. To je to, co nazýváš "snovým tělem."

MINDELL: Ano, přesně.

STEPHAN: Nebo může být nazván Tao, nebo Bůh. My všichni potřebujeme být s ním sladěni.

MINDELL: Ano. Skutečně na tom nic není. Někdy se cítím provinile, že nedělám víc. Nemohu uvěřit tomu, že tyto úžasné prožitky vyvěrají z lidí jako výsledek mého takřka nicnedělání. Jen čekají, aby se staly; všechno, co musíme udělat, je trochu jim pomoci na svět. (Orig. "to mother them a little").

STEPHAN: A tehdy nastupuje technika.

MINDELL: Ano, know-how, bdělost. Je to jako spirituální cvičení ve smyslu být si vědom toho, co se děje a být připraven to přijmout, spíš než to odmítnout.

STEPHAN: To, co děláš, zní jako něco víc, než jen terapie. Pod tím vším je spirituální dimenze.

MINDELL: Ano. Spirituální komponentou je víra v proud našich vjemů. Nakonec, co jiného je zde? Naše vjemy jsou jedinou realitou, jíž známe. Pokud věříme ve vjemy druhých lidí namísto svých vlastních, zříkáme se sebe sama, a zanedlouho se i přestaneme milovat. Ale pokud si ceníme více našich vjemů a následujeme je, můžeme se nakonec stát celistvými. To je něco zcela odlišného od toho, co obvykle děláme.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je vlastně inherentně obsažena kritika nejen konvenční psychoterapie, ale i mnoha spirituálních technik. Můžeš o tom říct něco víc?

MINDELL: Většina tradičních spirituálních technik jsou behaviorální programy. Učí tě, jak se chovat určitým způsobem a vidět určité způsoby vnímání jako špatné nebo nedůležité. Například, pokud zakoušíš bolest, obvykle ji necháváš být nebo ji ignoruješ. Zatímco, pokud skutečně věříš svému vnímání, neřekneš, "To je jen mé tělo," ale spíše "To je mé tělo, a bolí to. Všímám si mé tendence bolest ignorovat, ale nepomáhá to. Možná je mé tělo moudré. Možná se mě snaží něco naučit."

STEPHAN: Zatímco duchovní učení nás učí říkat, "To je pouze mé tělo. Co je skutečně podstatné, je duch."

MINDELL: Ano. Pokud to uděláš, nevyhnutelně tak podhodnocuješ určité kanály - v tomto případě, propriorecepci. Myslím si, že lepší učitelé, moudřejí studenti, tuto chybu nedělají. Ale pokud nejsi učen cenit si všech svých vjemů, pak spirituální cvičení neplní svůj účel, jímž je naučit tě otevřít se a milovat celou lidskou bytost. Je tu nedostatek plné srdečnosti. S některými duchovními učiteli a skupinami, můžete cítit, že určitá vaše část je přijímána, ale celek ostatních není

Nebo, pokud jsi dobrým ekologem, musíš se divit, kam se tvé signály a procesy - tvé části hledající vyjádření - poděli, když si je popřel či nechal odejít. Obvykle si myslíme, že negativita odešla někam do vesmíru, nebo ji bohové strávili, nebo něco takového. Nyní víme, že svět je velmi malý, a negativita jen tak nezmizela. Jde do tvého těla, do méně ovladatelných procesů, možná do buněčných nebo metabolických nebo rakovinových procesů. Nebo jde do tvého partnera, který tě nenávidí. Nebo jde do nehod na rohu ulice nebo do kolektivního nevědomí, aby zasáhla tebe a mě. Podceňování určitých vjemů a nechávání je pouze odejít je jako vyhazování papírových odpadků na ulici. Někdo to nakonec bude muset uklidit.

Duchovní cvičení hovoří hodně o soucitu, ale soucit také znamená mít soucit směrem ke všem svým vjemům, dokonce i k těm nešťastným, a snažit se je vnímat, zpracovat je.

Například, co když jsi skutečně rozzuřený  na svého partnera? Pokud jednáš mile a předstíráš, že se nezlobíš, tvůj partner si tvůj hněv stejně vyžere. Zatímco, když pracuješ se signály svého vzteku, může tě provést na jiné místo.

Mám na mysli určitý pár, s nímž jsem nedávno pracoval. On neustále spal s někým jiným, a ona kvůli tomu zuřila, ale neřekla to. Když se posadili k sobě, její oči se doširoka rozevřeli. Takže, řekl jsem jí, "Když takto otevřeš oči, o čem to je?" Zírala na něho a řekla, "Jsem na tebe naštvaná!" Snažila se vyjádřit energii hněvu skrze své oči. Přirozeně, jeho oči se také široce otevřely, a byli absolutně rozzuření jeden na druhého.

Ona řekla, "Nenávidím tě za to, že spíš se všema těma ženskýma."

On řekl, "No, ty nestojíš za nic, atd. atd."

Pak se její hlas zklidnil. Tak jsem jí řekl, "Následuj to."

"Jen sem se snažila naštvat," řekla.

"OK," řekl jsem. "Jestli jsi naštvaná, pokračuj." Na chvíli pokračovala, ale její hlas se začal vytrácet.

"Myslím, že bys měla následovat tento zklidňující signál," Řekl jsem. "Co se děje teď?"

"Nyní se cítím velmi klidná," řekla. Pak se uklidnil i on, a oba dva seděli v tichosti. Nebyli to meditující, ale začali meditovat, a on se nakonec rozplakal.

"Co to bylo?" Zeptal jsem se.

"Nikdy jsem nevěděl, že bych s ní mohl být v takovém tichu jako je teď. Je to moc krásný," řekl. A objali se.

Celý proces zabral šest nebo sedm minut. Je to příklad, jak následovat Tao okamžiku jako cestu k lepšímu vztahu. Problém je, že jako se lidé odpojí od jednoho signálu, přilnou k jinému. Jakmile mají volnost být vzteklí, zaseknou se ve svém vzteku a nemohou se pohnout k ničemu dalšímu.

STEPHAN: Jak chápeš proces individuálního růstu a transformace?

MINDELL: Vypadá to, že existuje řada různých fází nebo stádií v evoluci vědomí. Existuje stav analytické pozornosti, v níž se díváš dovnitř sebe, zaznamenáváš různé aspekty, máš různé vhledy, a začínáš o nich přemýšlet; můžeš začít meditovat nebo se dostat na Jungiánskou analýzu nebo nějaký jiný druh verbální terapie.

Pak je zde to, co nazývám Buddhistické fáze, v níž pozoruješ věci a necháváš je skrze sebe procházet. Zde si rozvineš to, co buddhisté nazývají pozorující vědomí. Po nějaké době, cos to dělal delší dobu, si začneš všímat, že mnoho myšlenek a emocí ve skutečnosti neprochází skrz, zasekávají se. Pak můžeš zvažovat na proces orientovanou fázi, kde si všímáš věcí, které vystupují, ale namísto, abys je nechal jít, nasedáš na ně a jezdíš na nich, pomáhaje jim projít rychleji jejich amplifikací nebo zintenzivněním. Potom všem, existuje ještě další fáze, v níž si uvědomíš, že všechno, co děláš, je jenom nějakou fází, a že veškeré metody fungují dobře v určité fázi tvého života, závisejíce na tom, co se ti v danou dobu děje. To je, myslím, jedna z nejvyšších fází.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je ten smysl, že transformace je neustále probíhající proces; není to jen jednorázová událost.

MINDELL: Transformace pokračuje právě teď až do posledního úderu srdce. Viděl jsem, jak to probíhalo i s lidmi ve stavech kómatu.

STEPHAN: Jak pracuješ s lidmi v kómatu? Chci říct, podle všech standardů, se s nimi nedá komunikovat.

MINDELL: Ano, nemůžeš je probudit v obvyklých významech. Ale podle mé zkušenosti vím, že lidé v kómatu se snaží probudit. Problém je, že lidé kolem nich neví, jak s nimi komunikovat. Obětavý člověk může meditovat nebo je držet za ruku. Ale to obvykle nestačí. Pokud následuješ jejich dýchání a amplifikuješ zvuky, které vydávají, takřka všichni z nich se probudí, kromě těch, kteří měli vážné poškození mozku, kde svaly již správně nefungují. Dokonce mezi těmito lidmi, většina z nich otevře oči, soustředí se  a dávají ti zpětnou vazbu. Zvláště lidé v metabolickém kómatu - ti, co jsou v kómatu kvůli chemickým změnám v krvi - probudí se a procházejí těmi nejneuvěřitelnějšími příběhy.

STEPHAN: Takže ve skutečnosti jsi schopen, ve většině případů, komunikovat s těmito lidmi a zabavit je až do okamžiku, kdy procitnou?

MINDELL: Ano. Vezmi si Johna, například, černocha, kterého zmiňuju ve své knize. Ležel v nemocnici v kómatu šest měsíců, sípající a hlučící tak, že budil ostatní pacienty. Šel jsem ho navštívit a dělal jsem zvuky spolu s ním zatímco jsem jemně tiskl jeho ruku. Asi po deseti minutách otevřel oči a řekl, "Tys to také viděl?" Řekl jsem "Ano, viděl. Co vidíš?"

"Velká bílá loď přijíždí pro Johna!"

"Nasedneš na ni?" Zeptal jsem se.

"Já ne," zařval, "Já na tu loď nejdu."

"Proč ne?" Zeptal jsem se.

"Ta loď jede na prázdniny. Já musím ráno vstávat a jít do práce."

John tvrdě pracoval celý svůj život a nyní mu táhlo přes osmdesát. Rakovina z něj udělala hromádku kostí. Zasekl se na konci života, protože si neuměl dovolit odjet na prázdniny. Tak jsem mu řekl, "Dobrá, vstát ráno a jít do práce, to mi zní dobře. Ale než to uděláme, pojďme se podívat na loď. Podívej se dobře dovnitř a podívej se, kdo tu loď řídí..." Tak vešel do lodě a řekl s velkým vzrušením, "Páni! Tam dole jsou andělé, a ti tuhle loď řídí."

"Chceš se jich zeptat, kam jedou?" Zeptal jsem se.

Šel znovu dovnitř, otočil své oči vpravo, jakoby něčemu naslouchal, a pravil: "Ta loď jede na Bermudy."

"Dobře, a co to stojí?" Řekl jsem, protože jsem věděl, že je to praktickej chlap. Po minutě odpověděl,
"Nestojí to nic."

"Přemýšlej o tom," řekl jsem. "Měl's někdy prázdniny?"

"Neměl. Nikdy. Jen jsem dřel a dřel a dřel."

"Dobře, přemýšlej o tom. Dobře se rozmysli."

Nakonec řekl: "Pojedu na prázdniny! Nic to nestojí, a jede se na Bermudy."

Řekl jsem, "Je tu šance, že když se ti to nebude líbit, možná se otočí a pojede zpátky."

"Jasně, můžu z té lodi kdykoli vystoupit."

"Udělej, co chceš," Řekl jsem mu, "Já věřím tvému rozhodnutí. Pospíchám a musím teď jít za někým jiným." On zavřel oči a bylo to. Když jsme se vrátili za 30 minut, byl mrtvý. Odjel na Bermudy.

STEPHAN: To je krásný příběh.

MINDELL: Ano, je. Dělal jsem to téměř 15 let, ale nikdy jsem o tom nikomu nevypravoval, dokud má žena, Amy, se mnou nezačala chodit do nemocnice. Myslel jsem, že by mi nikdo nevěřil. Elisabeth Kubler-Rossová řekla, že mi věří, ale sama to nikdy neviděla. Lidé většinou nepracují s komatickými stavy.

Měl jsem podobný zážitek se svou matkou. Měla mrtvici a spadla do kómatu a nepředpokládalo se, že by byla schopná mluvit. Pracoval jsem s jejím dechem a zpoza svého sípání začala vydávat zvuky a pak - písnička! (Brouká melodii Row, row, row your boat). Začali jsme zpívat společně, a já zpíval slova, protože nemohla dost dobře hýbat ústy. Když jsme se dostali nakonec posledního verše, má matka zařvala, "Život není nic než sen!"

Nemohl jsem tomu uvěřit! "Ale všichni si mysleli, že jsi v kómatu," řekl jsem. "Nevím, o čem to mluvíš," odpověděla. "Zavoláme všem příbuzným," řekl jsem, " a budeme zpívat." A ona zazpívala "Život není nic než sen" všem svým známým, než zemřela.

Přeloženo z anglického Yoga Journal, kde se článek objevil v dubnu/květnu 1990, autorem tohoto blogu. Anglická verze zde.

Individuální konstelace 

(technika vyrůstající z Mindellova přístupu)

Jiný rozhovor: Arnold Mindell - "V ohni wolrdworku"

Arnold Mindell na wikipedii