Individuální konstelace

Aneb: Co nám, když jsme byli malí, neřekli o divadle a kaleidoskopu?

Metoda Individuálních konstelací (jedná se o metodu příbuznou systemickým konstelacím, na jejímž vývoji se nyní podílím, název je zatím jen pracovní) byla inspirována knihou fyzika a psychologa Arnolda Mindella - Psychologie životní cesty spjatá se zemí a jejími rytmy.

Mindell tento způsob práce a hledání nazývá "kvantový kompas". Vychází z toho, že naše tělo je neustále ve spojení se zemí a pokud jej přirozeně následujeme, můžeme dospět k intuitivnímu pochopení nějakého problému, snu nebo životní situace. Jak do tohoto inspirujícího proudu "uvědomění" vstoupit? Nejprve si najdeme vhodný bod v prostoru (místnosi, krajině), kde se cítíme dobře. Soustředíme se na náš problém či otázku, která vyvstává tady a teď.

Například mě bude zajímat význam snu, který se mi dnes zdál a v němž jsem byl nějakou zvláštní postavou, které nerozumím. Z bodu, v němž stojím (který si označíme jako výchozí pozici A), se soustředím na své "běžné denní já" a nechám tělo, aby vykročilo tím směrem, kde cítí, že se "bežné denní já" nachází. Pokud vypnu mysl a uvolním se, tělo samo tento směr (pomocí "kvantového kompasu") najde. Nechám tělo jít tímto směrem, dokud neucítím, že stojím na správném místě "běžného denního já". Tento bod si označíme jako B. Vrátím se nyní do výchozí pozice A a znovu se soustředím, tentokrát na své "snové já", na postavu, jíž jsem byl ve svém snu. Opět nechám tělo, aby samo našlo správný směr a nechám jej v prostoru najít bod svého "snového já" (C). Mapu této situace si můžeme představit takto:

Mindell tyto směry nazývá "pilotní vlny" nebo prostě "vektory". Při práci s "kvantovým kompasem" jich můžeme použít libovolný počet tak, aby tyto vektory odrážely co nejvýstižněji situaci, kterou řešíme. Tyto pilotní vlny pak procházíme a sledujeme pocity v našem těle a obrazy, které nám při tomto pohybu vyvstávají. Zastavíme se v bodě B i C a sledujeme, co se v nás děje, jaké situace a vjemy prožíváme. Můžeme se soustředit dovnitř, do sebe, stejně jako se rozhlédnout a sledovat, co nás zaujme v okolním prostoru. Necháváme naše asociace volně plynout, vnímáme energie a necháváme vyvstat uvědomění a pochopení.

Podle Mindella jsou tyto "pilotní vlny" či vektory čímsi, co je možné sečíst do jednoho komplexního celku (kvantové vlny), nebo též "Vektoru velkého U". Toto velké U podle Mindella odpovídá tomu, co staří Číňané nazývají jako Tao.

Chceme-li pochopit, co nám náš sen chtěl sdělit, najdeme v prostoru bod D, který odpovídá součtu vektorů AB a AC. Stoupneme si do tohoto bodu nebo procházíme znovu všechny směry (i BD nebo CD), přičemž během tohoto procesu by měl vyvstat vhled, který na intuitivní úrovni zahrne zdánlivě neslučitelné body B a C. Objevíme, co oba body, naše běžné a snové já, spojuje - a kam nás tedy "Tao" či "Vyšší Já" chtělo přivést.

Z vyšší perspektivy je mnohdy nutné, abychom procházeli zdánlivě protikladnými životními situacemi, jejichž souhrnem je vektor velkého U - jakási parabola všech pilotních vln - všech našich životních příběhů a situací, byť se nám z běžné perspektivy jeví i třeba jako náhodné nebo chaotické či iracionální. Takto je možné, dle Mindella, zobrazovat libovolné životní situace. Jedná se o iracionální nebo lépe řečeno supraracionální, nekauzální řešení pomocí vhledu, k nemuž by naše lineární myšlení nebylo schopno dospět. Toto pochopení je možné díky tělu, které je na určité úrovni stále spojeno s vědomím země - my se jen do tohoto spojení během práce s kvantovým kompasem "navracíme".

Individuální konstelace fungují na stejném principu jako Mindellův kvantový kompas. Pomocí "vektorové mapy" (která se podobá síti s uzlovými body a vektorovými spojnicemi) je možné zobrazit klientovu situaci, kterou aktuálně řeší. Klient si prochází jednotlivé body a spojuje se tak s různými aspekty svého "já" či psýché, které mu normálně nejsou tak lehce dostupné. Může tyto aspekty prožít, zacítit, přijmout a pochopit je. Dochází k tím na hluboké úrovni k nové integraci těchto nevědomých aspektů.

Na místo jednotlivých uzlových bodů (A, B, C...) je možné umístit symbol, předmět (jako je kámen, hračka, květina, kousek ovoce či kus oděvu), přičemž bezmyšlenkovitá, intuitivní volba symbolu vede často k tomu, že symbol mnohdy odráží a vystihuje nějaký aspekt uzlového bodu, na nějž byl umístěn (např. černý šátek je položen na bod související s nějakým temným aspektem situace).

Ještě pozoruhodnějšího efektu se však dosahuje, pokud za jednotlivé uzlové body dosadíme "živé herce". Klient si intuitivně vybere zástupce pro jednotlivé uzlové body (např. požádá Mařenku, aby hrála jeho snové já a Pepíčka, aby hrál jeho běžné já). Mařenka a Pepíček pak dle vedení "konstelátora" popisují své pocity, energetické stavy a tělesné vjemy v místě, v němž stojí, přičemž dochází k tomu, že jejich popisy i neverbální projevy (gesta, mimika, držení těla) výstižně charakterizují určité aspekty tohoto uzlového bodu (pilotní vlny). Práce s "živými herci" - zástupci je daleko efektivnější než práce s pouhými neživými symboly a jedná se o naši zásadní inovaci Mindellova kvantového kompasu.

S touto metodou je možné pracovat jak individuálně, tak ve skupině (pod vedením někoho, kdo má s touto metodou zkušenosti).

Během procesu konstelování dochází k proměnám původního tvaru. Mohou vyvstat celé rodové ságy a dávné příběhy, které můžeme chápat jako kaleidoskopické metafory intrapsychických procesů, ale smyslem individuálních konstelací není tyto fenomény interpretovat. Pozorovaný proces konstelování si může každé vědomí interpretovat různě, podle svých předchozích zkušeností.

V konečné fázi interakcí připomíná situace uzavřený gestalt, kdy došlo k harmonizaci (změně interference, "přeskládání") jednotlivých "pilotních vln". (Co pracovalo proti nám, nyní pracuje pro nás.) Objevují se pocity navýšení energie, regenerace, obnovené celistvosti, integrity, zdraví, síly. Vidění situace z jiného úhlu pohledu (kdy vystoupíme z nějaké naučené role - kde se třeba cítíme bezmocně) někdy přináší osvobozující smích.


Možné příklady konstelací - archetypální témata

V praxi se vytváří schéma individuální konstelace tady a teď, jako reakce na přítomně zakoušený pocit, vjem, otázku, problém člověka, který si chce konstelaci nechat postavit (klienta) a mohu vzniknout libovolné vektorové sítě (proměňující se fraktálové obrazce - pamatujete si, když jste si jako děti hráli s kaleidoskopem?), nicméně existují určitá schémata, která jsou mimořádně "výživná" a opakují se často. Jsou to:

Vnitřní žena - Vnitřní muž (versus stejná dyáda u našeho partnera - konečně můžeme vidět, co to znamená Jungova kvaternita animy a anima - v každém vztahu spolu tančí čtyři, věděli jste to?)

Tvořivá - Destruktivní síla (lze pozorovat jejich tanec v prostoru).

Hrdina - Stín (nejen pro skalní Jungiány).

Matka - Otec - Dítě (silné téma u každého: jaké obrazy otce, matky a jejich interakce si dítě v nás uložilo?)

libovolný, méně závažný psychosomatický problém (vektory v síti určit individuálně na míru).

Rozum - Cit (co si chtějí "hlava" a "srdce" říct navzájem? jaká je jejich interakce?)

Láska (Důvěra) - Strach (Obavy, Nenávist...)

Vnitřní - Vnější opora (pokud máme tendenci se ve vtazích příliš opírat o druhé a potřebujeme se spojit s oporou, kterou máme v sobě).

Jak bude vypadat má budoucnost, pokud se rozhodnu jít cestou A - nebo B, případně C? (Např. pokud uvažuji o různých pracovních nabídkách - mohu prozkoumat, jak se budu v těchto pilotních vlnách cítit - co mi přinášejí za vjemy?)

Jít dál - Jít zpět (pokud se cítíme rozpolcení, ujasnit si, co v nás se touží k nějaké situaci, osobě, vracet a co chce jít dál).

Bloky, překážky - co mi stojí v cestě k XY? (např. ve finančním toku - určité nevědomí aspekty našeho "já" se mohou chovat destruktivně a stát v cestě k tomu, co na vědomé úrovni chceme - dejme tomu jako pohádkové stráže, které nás z nějakého důvodu, jenž má svou minulou příčinu, nechtějí "pustit dál"; objevují se témata dluhů a viny - je třeba dorovnat, co kde někomu na psychické úrovni v minulosti dlužíme).

Astrologické stellium (např. složitá konjunkce planet - chceme odkrýt její vnitřní dynamiku a interakci - necháme ji rozehrát živými herci; takto je možno za určitých podmínek, pro jejichž popis zde není místo, zobrazit libovolnou konfiguraci individuálního horoskopu).

Experimentálně by stálo za zkoušku např. Id - Ego - Superego (nejen pro skalní Freudiány).

(Tento výčet je prozatím otevřený, jde jen o ukázku toho, co je možné.)




Máte-li zájem o sestavení individuální konstelace, kontaktuje autora blogu.

Arnold Mindell - rozhovor
Konstelace a posvátná geometrie
Konstelace na téma "České ženy"

Slavoj Žižek v Praze

Provokativní slovinský filozof, jehož myšlení je prodchnuto pronikavostí psychoanalytického vhledu, navštívil 17. listopadu 2011 Prahu. Analyzuje krizi západního životního stylu. Upozorňuje, že si neuvědomujeme ideologické předpoklady fungování kapitalismu, které považujeme natolik za samozřejmé, jako bychom měli klapky na očích.

Slavoj Žižek se vyznává ze své lásky ke Švejkovi; Havla naopak považuje za člověka, který zradil své ideály.

Za jméno Žižek vděčí prý českým předkům ("Žižka").

Černá a bílá: dvě tváře Boha

O nemrtvých, orgasmu a živé vodě

Chcete-li, můžete následující esej brát jako myšlenkovou hru, jednoduchý intuitivní koncept, o kterém můžete libovovolně přemýšlet. Uvidíte, že když o tomto tématu začnete hovořit se svými přáteli, velmi rychle vám porozumí. Možná, že jste viděli film Černá labuť, a pak vám bude velmi rychle jasné, o čem mluvím. V prvé řadě ale předesílám, že nebudeme řešit otázku dobra a zla.

Představme si život jako souhru dvou protikladných sil: jedna život utváří, druhá jej chrání. Tu sílu, která život dává, nazveme bílou, tu, která jej má ochraňovat, jako černou. I když se může zdát, že se jedná o pouhou mentální hříčku, budete-li pozorovat "vyzařování" lidí kolem sebe, možná zjistíte, že toto označení není náhodné (bílá světlo více vyzařuje, černá pohlcuje).

Bílá jedním slovem: blažené Ano celou bytostí. Černá - jedním slovem NE! - plnou silou draka spícího v našem solar plexu.

V životě potřebujeme oba druhy síly: černou (destruktivní, obrannou, uzavírající) i bílou (kreativní, životadárnou, otevírající). Mnozí z nás dokážeme v různé míře a v různách situacích používat obě. Nejsilnější jsme tehdy, jsme-li široce rozkročeni do bílé i černé dimenze a dovolujeme těmto energiím tančit beze strachu. Problém nastává, když si pod tlakem životních zkušeností k jedné z těchto sil zatarasíme cestu, zablokujeme její přítok, vytěsníme ji, nevidíme ji. V takovém případě nás život bude tlačit k přijetí vytěsněného protikladu, aby obnovil naše celistvé chápání a příjmání přirozeného životního toku.

Pokusíme se vylíčit, k čemu dochází, když člověk žije jen jednu z obou polarit.

Člověk, který vytěsnil ze svého života bílou energii, pravděpodobně ve svém životním příběhu narazil na to, že důvěřovat se nevyplácí, a proto je třeba se v prvé řadě chránit, ubránit, stáhnout se, a v případně nebezpečí zaútočit, někdy dokonce pro jistotu zaútočit jako první. Identifikuje se s pozicí síly, je pro něj problém dát najevo svou zranitelnost, citlivost, vnímá svět jako ohrožující, nehostinné místo, v němž jde o to v prvé řadě přežít. Černá nám dává sílu přežít, ale bez bílé není možné naplnit náš život plnohodnotným obsahem. Černá bez bílé je jako bezpečná schránka, skořápka plodu bez sladké šťávy uvnitř. Stejně tak se člověku bez bílé energie zdá (ačkoliv se tím navenek nemusí chlubit - i když mezi "černými" najdeme naopak i věčné stěžovatele -) jakoby jeho život neměl žádný smysl (a díky tomu nemá o co opřít svůj vnitřní pocit hodnoty a sebedůvěry). Většinou není schopen přemýšlet o své budoucnosti, tvořit svou budoucnost, tvořit vize, svěží, energizující sny - protože svět pojímá jako místo, kde činit něco takového je dopředu odsouzeno k zániku (jako stavět hrady na písku: ano, něčemu tak dětinskému se lze akorát tak hořce vysmát), a proto se o to raději ani nepokouší, lépe řečeno, není k tomu schopen v sobě najít potřebnou (bílou, tvořivou) sílu (protože ona to síla je), energii (a důvěru). Spíše tedy přežívá, ale nežije. Přitom na životě (přes veškeré sebedestruktivní pokusy a tendence) často lpí s nebývalou intenzitou a houževnatostí; jeho síla přezití je nezdolná, takřka nezničitelná. - Jeho vnitřní destruktivita se může projevit např. vyhledáváním riskantních (či různorodě gamblerských či perverzních - nechci klást meze vaší imaginaci) situací (kdy smrt je blízko) - pak alespoň má pocit, že na chvíli žije intenzivně, že je na živu, přináší mu to vzrušení, jež chápe jako "život". (Bjork o tom zpívá: "violently happy").

Metaforou některých exemplářů těchto lidí jsou ve světě filmu zombie (i když jim brokovnicí ustřelíte nohu, kráčí s tupým výrazem dál). Jinou legendární metaforou jsou upíři: někteří lidé odpojení od bílé energie (a možná je jich dokonce většina), jsou schopní zajistit si životní šťávu (jejímž mýtickým obrazem je samozřejmě krev) jedině tak, že jí doslova sají od druhých - od lidí z jejich okolí, kteří naopak vyzařují bílou energii - tím si vlastně dodají určitou dávku "šťávy". (Člověk s převažující bílou energií to ani nemusí postřehnout, anebo si díky tomu dokonce připadá užitečný. - Zase jednou někomu "pomohl".) Tento energetický proces samozřejmě probíhá na nevědomé úrovni, podprahově, např. za určitými komunikačními hrami (někdy se jím říká manipulace).

Nemluvíme samozřejmě o tom, že si někdo řekne, že si zas půjde z někoho "nasát". Někdy stačí být v práci obklopen živými, veselými lidmi. - Na druhou stranu si představte, jaké to je - 10 let pracovat v kanceláři se samými zombiemi. Lze to přežít bez notné dávky černé - obranné energie - kterou se obklopíme jako ochanným štítem? Nebo si představme zahořklou učitelku na základní škole, která se "dobíjí" od dětí - co z těchto dětí zbude, až ze školy odejdou? Zřejmě se přepnou do podobného režimu - aby "přežily").

Zombie i upíry označujeme v hrách na hrdiny a fantasy literatuře jako "nemrtvé". Tento název je přiléhavý. Ne-mrtvý totiž znamená: není dosud mrtvý, ale ani není "živoucí" (I Slavoj Žižek se nad tímto dechebroucím slovním paradoxem kdesi zamýšlel; ve filmech je prý ne-mrtvost vyjadřována pohybem separovaných mechanických objektů, které jakoby obživly - třeba samostatně kráčející střevíce - sakra, jak se dá něco takového zabít?). Nemrtvé je dokonce dosti obtížné zničit, v podstatě přežijí za jakýchkoli okolností; jsou vlastně paradoxně velmi "životaschopní" (asi jako bolševník - máme pochopitelně na mysli onen druh plevele, který nevykořenitelně zaplavil české luhy a háje).

Člověk, odpojený od bílé energie, si tedy většinou bílou dobíjí podprahovými energetickými transakcemi (které výborně popsal Eric Berne v knize Jak si lidé hrají); obvykle zakouší zvláštní slast při vyzařování bílé energie, je jí jakoby uhranut, a svým způsobem jí (trochu bolestně, až kéž bych také) závidí. - Na druhou stranu: "čistá" černá nad "čistou" bílou má vždycky navrch. Je mocnější, radikálnější, bojovnější: bezskrupulózní. Byla to tato síla, díky níž přežili naši předkové, je to tato síla, jíž vděčíme za to, že jsme stále ještě na živu! Černá umožňuje vytyčit kolem sebe pevné energetické hranice, postavit se útoku, nenechat se využívat, hájit své zájmy a svůj prostor. V čistém, integrovaném projevu je to síla bojovníka, válečníka.

Na hluboké úrovni se někteří lidé s vytěsněnou bílou energií cítí jakoby od nich Bůh odvrátil svou tvář; marně vzpomínají, kdy zakusili plný pocit přijetí lásky či boží milosti, která by jejich duši naplnila až po samý kraj poháru (existuje vůbec něco takového?) Přitom po tomto pocitu v hloubi duše touží. Přes jejich ochranné (někdy skepticky - racionalizující) štíty k nim však tato energie nemůže proniknout, impregnovat je (jako vz-duch, "pneuma", duši - vzedmout je). Mohou se cítit zavrženi a setrvávat vůči této síle jakoby v zahořklém vzdoru, který jim dává pocit výlučnosti.

Řekli jsme si, že černá bez bílé přežije, ale nežije. Bílá to má obráceně: bez černé žije, ale nepřežije.

Člověk, odpojený od černé energie, má tendenci nechat se využívat, nabíhat si; působí bezelstně až naivně, čímž může až dojímat. Věří, že všichni lidé jsou dobří. Působí přístupně a otevřeně. Chce pomáhat druhým, obětovat se - ale co čert (ona černá tvář boha) nechtěl - často se to nějak zvrtne - nebo natrefí na lidi, kteří jeho pomoci a "konání dobra" nějak využijí. Ve vhodném prostředí může fungovat velmi dlouho, ale stejně nakonec zjistí, že mu nějak dochází energie, že vyhořel. Lidé, kteří neumí používat svou černou sílu, mají tendenci setrvávat ve vztazích, které pro ně nejsou přínosné. Někdy mají tendenci nevidět (či omlouvat) nedostatky svého partnera a přehlížet podprahové konflikty (bílá důvěřuje a utváří, takže vztahy trvají přespříliš, černá nedůvěřuje a ukončuje, takže vztahy dlouho nevydrží - či raději ani nevznikají). - Potřebujeme umět obojí: dát na správném místě najevo důvěru - a jindy naopak agresi. Energii dlouhodobě s důvěrou investovat (k tomu potřebujeme bílou) - ale umět ji i stáhnout a zaměřit jinam (k tomu potřebujeme černou).

"Bílí" mají problém říkat "ne", jsou-li o něco požádáni. V důsledku toho zjišťují, že se věnují tomu i onomu, a nakonec nemají dost času a energie pro sebe. Na druhou stranu (když jsou na roztrhání) si díky tomu připadají užiteční (i když si na to naoko stěžují - ale nic není tak slastné, jako cítit se potřebný, že?). Po té, co vyhoří, se samozřejmě mohou stát "nemrtvými" (a přejít do druhé polarity - někdy trvale), ale obvykle se po nějaké době zase postaví na nohy a vrhnou svou energii do něčeho nového.

Také se stává, že lidem, kteří vytěsňují černou, se tato energie dává poznat psychosomaticky, jako nejrůznější fyzické obtíže, jež souvisí s destruktivitou obrácenou na vlastní osobu (může sem patřit i rakovina či anorexie).

Černá labuť (2010)

Natalie Portmanová - naše "Bílá labuť" - byla od malička vychována jako "vzorná holčička" upjatou, přísnou matkou, která na ni přenesla své nesplněné baletní ambice. Odpojila se od svých instinktů, aby naplnila matčinu představu o dokonalosti. Ve své bílé "čistotě" ze svého života zcela vytěsnila černý, divoký, hravý, drzý a perverzní aspekt ženskosti (který zde skvěle ztvárňuje její úhlavní rivalka s věčným "ilegálním" nedopalkem v ústech, což asociuje další hru černé a bílé: Vlka a Zajíce z oblíbeného večerníčku). Naštěstí ne tak zcela: v okamžiku, kdy svého sexuálně dotěrného režiséra kousne do jazyku, z ní tento latentní aspekt impulzivně vyhřezne, čímž režiséra konečně přesvědčí: ehm, ano, i ona by mohla být skvělou představitelkou labutě černé. Takto se jí pozvolna otevírá cesta k transformaci, k integraci děsivé černé síly. - Nerad bych se zde pouštěl na tenký led, ale zdá se, že ať už bílá či černá vytěsněná polarita souvisí u žen, řekněme, s obtížnějším přístupem k bezvýhradnému vzdání se kontroly na té nejhlubší úrovni, a tedy i orgasmu; jakoby orgasmus vyžadoval uvolněnou souhru obou sil; snad i to je zde bezděčně hledáno. -- Proto režisér - v rámci osvojení náročné a ambivalentní baletní role - moudře radí Bílé labuti alespoň masturbaci - ale co čert (ona bílá tvář boha) nechtěl: vtrhne do toho v nejlepším její matka (!) -- A ještě nakonec jednu drzou poznámku k tomuto tématu: Bílá si pro to nejde, Černá k tomu nikoho nepotřebuje.

Takto jsme si naznačili, jak se bílá přibližuje k zapovězené černé. Jak je tomu v opačném případě?

Obrácení "černé v bílou" skvěle ztvárnil Robert de Niro ve filmu Mise (The Mission, s překrásnou hudbou Ennia Morriconiho) - nemilosrdný zabiják, žoldák, otrokář, který nad vodopády loví indiány - jednoho krásného dne zjistí, že jeho milovaná v době jeho nepřítomnosti oblažuje svou láskou nikoli jeho, ale jeho mladšího bratra. V záchvatu hněvu bratra v souboji zabije. Jeho život ztratí smysl, proklíná svůj neuvážený čin, utápí se v hořkosti, ukrývá se světu. Přijme však výzvu Jeremy Ironse - jezuitského kněze, aby se, má-li dost odvahy, pokusil učinit pokání. S nákladem svých brnění, mečů a štítů se s jezuitskými bratry měsíce vleče pralesem, aby nalezl na konci cesty odpuštění, které mu může poskytnout jedině jeho vlastní duše, ve správný okamžik a na správném místě, který dopředu nemůže znát. Jedná se o jednu z nejpůsobivějších scén proměny, obrácení na filmovém plátně. Jeho oči prolomí průval slz - a v tom okamžiku se i v srdcích indiánů - kteří v něm pochopitelně rozeznají někdejšího vraha svých soukmenovců a chtějí ho zabít, cosi uvolní také a dají se do smíchu, když tohoto muže uvidí plakat. Stane se pak jedním z nich - v ráji Nového světa. Obrátí svou polaritu do bílé natolik, že odmítá vzít do ruky oštěp a zabít divoké prase, i když si tím vyslouží pohrdání indiánů. Ne však na dlouho. V závěru filmu, kdy portugalští vojáci zaútočí na misii, navzdory vyčítavému pohledu "bílého" jezovity Jeremy Ironse, se zřekne řádu, jemuž přísahal věrnost, vytáhne z řeky staré zbraně, své staré břímě, a rozhodne se misii bránit se zbraní v ruce - rozhodne se bojovat za ty, ke kterým jej váže láska. (Zatímco "pravověrně bílý" Irons kráčí hořící misí s křížem v ruce v čele průvodu za zpěvu chórů). Můžeme zde vidět příběh černé síly, která se v určitém okamžiku hlubokého pokání a odpuštění (sobě samému), obrátí v opačnou polaritu bílé, aby nakonec, v rozhodující okamžik našla opět spojení s "černou" minulostí a obě síly se slily v jednu.

Mise (1986)

Hegel tento paradoxní oblouk vývoje ducha vyjádřil takto: nejprve A; pak B, které je negací A; a nakonec C, které je negací B, ale není to ani A - je to nová kvalita.

Nebo Gandalf z Pána prstenů: Nejprve má přízvisko "šedý", po té se utká se svým stínem, svým temným Já - Balrogem - padá do propasti (k oné proměně zřejmě třeba klesnout na samé dno, kde nejde již jíti níže), přemůže Balroga, projde smrtí a znovuzrozením a vrátí se z věčnosti jako nová bytost - Gandalf "bílý": nyní má k dispozici plnou polaritu bílé i černé, jeho síla neskutečně vzroste. (Řekli jsme si, že černá přemůže bílou - resp. ji zničí, destruuje. Nicméně integrita černé a bílé - ano je to banální - zase naopak přemůže jakoukoli černou).

Domnívám se, že v pohádkách je černá a bílá vyjadřována metaforou o živé a mrtvé vodě. (Vždycky jsem se divil, na co že je potřeba ta mrtvá voda?) Mrtvá voda, pokud vím, zcelovala oddělené údy těla zpět k sobě (viz Slavoj Žižek výše), kdežto živá voda vdechla mrtvému tělu zpět život. Ono rozčtvrcené tělo bylo totiž zřejmě ne-mrtvé (ani ne živé, ani ne mrtvé.) Nejprve bylo třeba mu "vdechnout smrt" - skutečně nechat zemřít to, co mrákotně, schizofreně, potácivě přežívá. Toto zemření, projití prahem smrti totiž poskytuje tolik potřebou regeneraci, reintegraci (či odražení ode dna). Je vlastně hluboce úlevné. Selsky řečeno, ona mrtvola nebo spíš mršina v nás musí totiž nejprve skutečně chcípnout. Jen tak dojde ke změně struktury, ke změně skupenství, kvality. Jinak budeme lít živou vodu do hnijící mršiny (ať už v nás nebo v druhých), živá voda se vsákne, a až ji budeme skutečně potřebovat, už ji nebudeme mít k dispozici. Smrt je vlastně tak dobrá, tak blahodárná, ale správně zemřít do hlubiny života, abychom ji přijmali a po způsobu Dionýsia z nejhlubší úrovně chválili (tím se posvěcuje veškeré minulé a veškeré budoucí jakoby to byl kruh), tomu se musíme teprve učit.

Téma černé a bílé je nekonečné a chtěl bych ho nechat otevřené. Jistě vás napadne celá řada jiných černých a bílých nitek v předivu zrcadlových vztahů, příběhů a pohádek. Chtěl jsem ještě zmínit houževnatost synů a dcer Izraele, kteří se černou stuhou pásali odpradávna, díky níž přežili nepřežitelné, a ani teď si nenechají nic líbit. Že někteří bílí se pro jistotu tváří jako černí a někteří černí jako bílí. Že oba aspekty životní síly jsou dar, který když nechceme vidět a milovat, tak nás ničí, protože nelze zastavit působení něčeho, co prostě je. Že životu narozdíl od nás nevadí být zvrácený a nelogický (ale on je bohužel a bohudík větší než my). Že všichni dostáváme příležitosti zakoušet sami sebe v poloze černé i bílé, tak jako se míhá hadí tělo přes prachem rozvířenou cestu světel a stínů, jednou zleva doprava a jednou zprava doleva, protože v naší hlubině je Vše, a tato hlubina nehledá mrazivou dokonalost bílého či černého mramoru, ale celistvost proudění, v nímž jsme sami se sebou v souladu, protože tehdy jsme v souladu se vším, co přichází. A dokonce i když v souladu nejsme, tak pak to znamená jen, že jsme právě kvalitně smýkáni ke své Hvězdě, a tedy k souladu ještě hlubšímu.

Antonín Dvořák - Grafologický rozbor

I

Dvořákův rukopis, se navzdory všem výrazným proměnám dle účelu sdělení, vždy vyznačuje obrovským smyslem pro rytmus pohybu a členění a výraznou plasticitou (písmo má rozměr hloubky, jakoby dovnitř papíru, čímž vzniká dojem trojrozměrnosti). Tento vnitřní, třetí rozměr rukopisu jakoby otevíral pohled do nové krajiny. Jako kdyby byl Dvořák spojen s jiným rozměrem skutečnosti, který my ostatní příliš nevnímáme. Nazval bych ho metaforicky "vnitřní přírodou". Připomíná pohled do velké dálky i hloubky, přitom je stále zde, neviditelný však pro vnější oko. Z této "vnitřní přírody" jakoby tryskaly vznětí, tušení a tvary, v jakési obnažené čistotě a syrovosti, k nimiž sice může mít přístup mnohé dítě či nadaný jednotlivec, avšak jedná se čirou potencialitu, která ještě z nikoho nečiní tvůrce či génia. Je třeba ještě jiného aparátu, který tuto potencialitu vyzvedl, uchopil a zhmotnil (o něm více ve II. části).

Dvořákovo písmo se velmi proměňuje dle účelu sdělení: píše-li příteli, milované manželce či vrchnosti. Skoro jakoby Dvořák nebyl "podstatným jménem", jakýmsi jednoduše uchopitelným "já", předvídatelným subjektem s přesnými konturami, tak jako můžeme uchopit a popisovat nějakou věc, jako je například umělecky vyřezávná židle (ačkoliv různé takové role Dvořák navenek zřejmě přepíná). Takto, s takovýmto robustním a omezeným psychologizováním, těžko k Dvořákovi pronikneme. Rukopis jakoby spíše odrážel člověka, který je slovesem, pohybem, děním, probíhajícím fenoménem, jakousi hrou přírodních sil ve zcela unikátní konfiguraci. On sám je událostí.

Avšak událostí, která má k dispozici mimořádný aparát, řekl bych tělesné vnímavosti, která teprve ono ve vnitřní krajině zřené, rozehrává a zesiluje. Zesiluje, mohu-li to tak říci, způsobem pro běžného smrtelníka nepředstavitelným. Metaforicky: kde jedno "tělo" uvidí k zemi snášející se lístek a lehounkým zašumením větru, tam on uslyší cinknutí, rytmus a melodii, až se jeho tělo dá do tance, až poskočí. Je v tom cosi plnokrevného až jankovitého, protože sama tato tělesná senzitivita, bez jiných složek, které Dvořák ve své konfiguraci zřejmě má a musí mít, by z jiného člověka mohla učinit extatického šílence. Je to temperament prudký, horkokrevný, obrovsky vášnivý, strhující jako rozbouřená řeka anebo lesní požár, který však v mžiku přechází v utišení, sladkou koncentraci, jemnocit až dívčí či éterický, přičemž tento přechod odehraje se rytmicky, organicky, v plné síle zdraví a životních sil, což je právě to, co fascinuje. To je to nevídané. Tam, kde u jiných by došlo k snad k rozpadu osobnosti, on projde s lehkostí. Jeho konfigurace mu to umožňuje. Jakoby měl jinak nastavené hranice.

Každý Dvořákův dopis jakoby byl výhledem do jiné krajiny. Dopisy přátelům připomínají písmo Beethovenovo, jsou cholerické, prudké, rázné, s náhlými přechody, ostré a úhlovité - odrážejí snadnou vydražditelnost až popudlivost, nepředvídatelnost v jednání - nebe, které se náhle rozbouří a zase vyjasní. Dopis manželce nás vtahne do krajiny malebné, domácké, až starosvětské, v níž svá slova vkládá v papír s nejvyšší úctou a pokorou, až by srdce roztálo, jakoby si byl vědom své nepatrnosti v bezbřehém světě, v němž Domov, ten jediný, je vším.

Tam, kde hovoří k hraběti, ukázňuje dočasně svou horkokrevnost, která skrytě probleskuje, aby dal zazářit svému smyslu pro řád božský i vezdejší, pokoře vůči němu a Bohu.

Víru v Boha nemožno vyloučit z jeho vnitřního světa jako nějaký náhodně včleněný kamínek, postoj, jenž možno libovolně přidat či odebrat. Je naopak integrální složkou jeho schopnosti katarzovat, očišťovat a povznášet "přírodní" impulzy. Nabízí je k obětině, aby je pročistil, zušlechtil, produchovnil. Tato úcta k Bohu, vyšší skutečnosti či řádu, prostupuje jeho osobnost i způsob tvorby. Úcta k šlechtě, reprezentaci řádu, je pak toho odleskem.

Jiné písmo příteli (1885) odráží zase naopak divokou, smyslnou Dvořákovu složku, ochotu unášet se smyslovými požitky, podléhat proudu přírodních procesů. Má v sobě až cosi neevropského, arabského. Smyčky písmena "k" jsou zvýrazněna do ostré špičky a odrážejí tak expanzivní libidózní sílu. Energie dolní zóny je naopak odňata (slabší tlak), což svědčí o sublimaci sexuálních sil, erótu, do oblasti tvůrčí posedlosti.

A ještě jiný dopis ("rozmilý příteli") připomíná atmosférou vesnickou tancovačku, posvícení, je zde pohyb, bytelnost i rozšafnost, podobně jako na obrazech Petra Brueghela. Zde ustupuje Dvořákova přecitlivělá vydražditelnost do jakéhosi smyslného veselí a přitom uklidnění, přijetí, jako když si vychutnáváme přítomný okamžik všemi doušky, se všemi vůněmi a dojmy z lidí a hemžení okolo nás; splýváme s nimi v dobrém rozmaru.

Pozdější rukopis (1890) Dvořáka zachycuje ve stavu slavnostním a nadneseném. Ve starším věku se již tlumí, odeznívá Dvořákova vášnivost a impulzivita a vystává čistota, jasnost, krystaličnost a lehkost (až křehkost) náhledu. Snad méně životnosti, ruchu a podnětů, možná i hektické produktivity, při zachování stejné senzitivity jej zanechalo vnitřně osamělejším, možná svým způsobem i prázdnějším - jako když si představíme prázdný kostel, v němž dosud slyšíme hluk a smích svatebního veselí, které před pár hodinami odešlo, ale jeho obrazy v nás zůstaly.

Tímto úvodem (určeným spíše pro pravou hemisféru) jsme chtěli ilustrovat mnohotvárnost a proměnlivost Dvořákovy duše. Nyní přejdeme k analytičtějšímu uchopení rukopisu (určenému levé hemisféře).


II

Písmo se vyznačuje těmito grafologickými znaky: písmový obraz originální, tvarově vynalézavý, uspořádaný, ale nepravidelný; výrazný rytmus pohybu a členění, elastičnost (fixace II, IVa), převaha pohybu nad formou; vysoká rychlost, hubenost až kostrovitost (hlavně ve střední zóně); ostrost (v některých dopisech však naopak těstovitost); výrazné délkové rozdíly; silný, ale rytmicky pulzující tlak; originální prvky obohacení v písmu s tendencí k zjednodušení. Způsob vázání je úhlovitý anebo girlandovitý (někdy v čisté formě, jindy ve smíšeném tvaru mezi girlandou a úhlem); vzácně se objeví arkáda s tlakově zdůrazněným pohyby dolů - k sobě. Jsou zdůrazněna (velikostí a tvarem) počáteční písmena. Objevuje se levoběžnost v horní zóně (vracivá "d"), jinak celkově pravoběžné písmo, místy horní zóny obsahují zvláštnosti v podobě "rybářských háčků" ("d", "y", "v") na konci slov. Koncové tahy jinak většinou krátké, energické. Interpunkce s výrazným tlakem, spíše napravo za písmenem, v koncovém tahu někdy dlouze protažená doprava, až nad následující slovo. Písmo je primárně těsnější (leč kolísá místy i do větší šíře), sekundárně širší. Přirozený, výraznější pravosklon. Spíše nepravidelné písmo. Místy prodloužené úvodní tahy. Písmo spíše spojitější, originální způsoby spojení, místy dochází ke spojení předložky a následujícího slova, avšak i mnoho náhlé nespojitosti, některé dopisy jsou spíše nespojité. Slabší tlak v dolních délkách. Tah dynamický, spíše napjatý (ale někdy uvolněnější) s tlakem. Celková členitost mírně rozvolněná, vzácně řádkové průplety. Rovné vedení řádků.

Písmový obraz originální, tvarově vynalézavý, uspořádaný, ale nepravidelný - produktivní, duševně pohyblivá osobnost, v níž pulzuje citlivost, životnost - a současně vůle, snaha o sebevládu.

Převaha pohybu nad formou - převaha nevědomě-vitálních složek nad kulturně-osvojenými.

Rytmus pohybu - pružný, dynamický organismus, flexibilně reagující na změny prostředí, v jednotě se sebou samým a niternými impulzy, být v souladu se svou individualitou je podstatnější než být v souladu se společenským prostředím; niterná touha po seberealizaci. Rytmus členění - potřeba vnější svět utvářet a měnit ho, zanechat v něm otisk svého působení. Metaforicky: kruh na vodě, který se šíří a ovlivňuje kruhy okolní, aniž by se působením jiných kruhů příliš nechal ovlivnit. Individualita, která interferuje do širokého okolí.

Fixace II + IVa - spojení mladistvého, živého elánu s výkonností a produktivitou, střídání fází napětí (vybičování sil až k vypětí) a uvolnění (šťavnatého vychutnávání života, spočinutí, hravosti).

Rozvolněná členitost - spontaneita, impulzivnost, unesenost duševními obsahy, jež občas přerůstají přes hlavu

Silný tlak - energičnost, rozhodnost, údernost, vitálnost, silné libido, pudovost a dostatek tvůrčích sil. (Slabší tlak v dolních délkách - sublimace pudové energie do oblasti výkonu pod tlakem ctižádosti). Nepravidelnost: ne vždy má svou pudovost pod kontrolou, náhlá impulzivita, výšlehy, vzněty. Spojení s úhly: silná vůle. Zde tedy: silné vášně i silná vůle, jež je usměrňuje do vyšší produktivity.

Výrazné délkové rozdíly - hektický neklid, napětí, tvůrčí vzmach a nespokojenost, puzení k přetváření a proměně (nikdy nezaloží ruce do klína s pocitem, že je "hotovo). Živá a neklidná povaha. Pravobežná, tlaková interpunkce - vitální nadšení.

Rychlost, pravoběžnost - rychlé tempo průběhu duševních funkcí, aktivita, spontánnost, touha po činnosti, pracovitost, podnikavost, iniciativa, impulzivnost, zaměření na cíl, ale i vnitřní neklid, vznětlivost, ukvapenost, neklidné nutkání k pohybu a aktivitě, touha po kontaktu s druhými.

Úhlovité a girlandovité vázání - v prožívání vztahů k druhým se střídá uvolněná srdečnost, nezáludnost, přirozenost, otevřenost (girlandy) se strohostí, odměřeností, úsečností a tvrdostí (úhly). -- Když si představíme, že zaklepeme na dveře Dvořákovy pravovny a on po nás nerudně vyjede, nejmoudřejší by bylo pár hodin počkat na jeho uvolněně-bezstarostnou fázi, kdy nám dá (nejspíš bez vysvětlování, s náhlým přechodem) okusit jinou stránku své povahy. Jelikož je ovládán jaksi impulzivně "z nitra", je lepší tento jeho svéráz přijmout, než se ho jakkoli snažit změnit. Krátké energické konce slov: v kontaktu s druhými rázný, věcný, bez okolků a dlouhých řečí, jde k jádru věci, prosadí si své, snad trochu umanutě, ale nikoli suše, vždy s živostí a svérázem sobě vlastním, jemuž těžko státi v cestě. Koncové rozmáchlé tahy v horní zóně: někdy do svého projevu vloží takový elán, švih a samozřejmý pocit duševní převahy, že veškerá diskuze prostě končí.

Rovné vedení řádků - cílová jistota, volní napětí (dostatečná síla vůle v relativně emocionálním, náladovém rukopise)

Primární těsnost, sekundární šíře - vnitřní napětí, ale navenek uvolněný projev, vedený etickými zřetely. Dobrá sebekázeň. Vnitřní rezervovanost, zdrženlivost se prolíná s nadšením a uvolněností navenek. Místy se více "hlídá", místy je spontánnější (záleží tedy na prostředí - je-li mezi "svými").

Vracivá "d", levoběžnost v horní zóně (tlakově zdůrazněno) - občasná tendence k lyrickému snění směrem do minulosti, lpění na tom minulém, k čemu se ve fantazii stále vracíme (rodina, domov, vlast). Zde s velkou silou, vázána část duševní energie -- ale i určitá ochrana (zázemí) před tendencí se rozpusit v širém světě (příliš se rozdat a vyčerpat se v činnostech, vyhovět různým nabídkám, které stále přicházejí) - jakási kotva. Domov pro nej byl kotvou (gravitačním centrem jeho enormně odstředivých sil), v kterém se vracel zpět k sobě samému, ke své identitě, a nedovolil, aby mu jej někdo vzal; to by jej bránil s mečem v ruce.

Zvláštnosti v horní zóně, prodloužené tahy doprava a ohnuté dolů, "rybářské háčky" - zdá se, jakoby si přivlastňoval zvláštní nároky na svou autoritu směrem k druhým lidem; z nadřazené pozice jakoby určoval, jak věci mají být, čímž druhým mohl vstupovat do života ne zrovna příjemným způsobem, byl však přesvědčen o své oprávěnosti tak činit. Těžko mu to vymluvit, vycházelo to z jeho neotřesitelné víry.

Zdůrazněná, obohacená počáteční písmena v pohyblivém písmu - autoritativnost, iniciativnost, ctižádost.

Hubenost, ostrost, zjednodušení s prvky obohacení - citlivost, (ve spojení s tlakem) enormní vydražditelnost, rozhodnost, určitost, sebekázeň, bystrost; značná schopnost abstrakce, distance od tělesnosti; zvýšené napětí, ale i schopnost "produchovňovat", emoční impulzy, jakoby je rozložit a dát jim novou formu; nic není příjmáno v pouhém (vyměklém) "pasivním zření" jako třeba u symbolistů nebo impressionistů; zde se s obrovskou silou, aktivitou a abstraktně-kombinačními schopnosmi přetavuje vnímané do zcela nové formy, s vypětím nervů a možná i s rozervaností vlastního organismu (který je však enormně pružný má však obrovské rezervy sil). Přičemž dynamika celého procesu je nevědomá, nutkavá, impulzivní - "on musí", "je k tomu hnán"; současně však "chce" a dává do toho celý svůj záměr; toto "chce" je ještě silnější, než "musí"; vitální složky se tomuto záměru přizpůsobují. Pokud jsem v první části hovořil o "aparátu", tak zde se jej snažím popsat. Hubenost, ostrost a zjednodušení jsou grafologickými znaky pro racionalitu, uchopení něčeho v jeho základním vzorci (kostře, takřka matematicky). Čili zde jsme daleko od naivních představ o "romantismu" - zde, komponování je v pravém smyslu slova "prací" - přesto, v této unikátní konfiguraci psychických sil - vykonávané s podivuhodnou, roztančenou lehkostí. Tato práce a výkon (který nemá dalko k řešení matematických rovnic) je zde provedena s takovou zručností a dokonalostí, že výsledek působí tak přirozeně, jako kdyby vám výslednou melodii vskutku právě přinesl vánek z lesa. Za osvěžující "přirozeností", jež se k nám dostane, stojí kus obrovské duševní práce, která je tak dokonalá, že o ní nevíme. (Někoho by mohlo napadnout, že tvoří-li snad stejným způsobem náš svět nějaký Tvůrce, pak těžko ve světě hledat důkazy jeho existence).

Obohacení je v tomto rukopise známkou vzletu a fantazie, který této soustředěné duševní práci dává křídla. Techničtěji řečeno: jednoduché hudební myšlenky dostávají barvitou orchestraci. Příklad: převedení slovanských tanců z klavírní do symfonické verze (jejich barvitost však byla v původní formě již latentně obsažena). Ona zduchovňující - zjednodušující - abstraktní práce (na životném, pohyblivém až burácejícím proudu vjemů) je však u Dvořáka primární. (Na skladatele či malíře s písmem, v němž by převažovala forma a obohacení, bychom si po létech vzpomněli jen jako na zručného koloristu; v tendenci věci krášlit a zdobit nikdy neleželo jádro génia; daleko více snad spočívalo v umění postavit vejce na špičku).

Notové záznamy - odrážejí podobné tendence jako rukopis: Pregnantní, minimalistické, zcela jasné umístění drobných not na notovou osnovu, přičem celek působí rozmáchle, velkoryse, kurážně, spontánně. Precizní detaily, žádná nota navíc či zbytečně; celek uchvacující a živelný. Spojení dokonalé kázně, skromnosti, pokory, jasnosti záměru s celkovou burácející živelností temperamentu, dohromady vytvářející dojem úžasné elegance a lehkosti.

Ukázka z r. 1882 - těstovitější rukopis v uvolněnějším ladění

III

Vitální základ Dvořákovy osobnosti je silný, robustní, velkorysý dostatek energetických a pudových sil. Tyto síly jsou vynakládány pružně a efektivně, podřízeny síle záměru a směřují především do oblasti produktivity a tvořivosti, přičemž k tomuto cíli jsou využity i nevědomé síly, které by za normálních okolností směřovaly do oblasti sexuálního vybití. Pracuje a tvoří s nadšením, zápalem, a navzdory impulzivnímu temperamentu disponuje dostatečnou sebekázní.

Temperament převládá cholerický - impulzivní, vůdčí, výbušný, vzrušivý, tvárný, vysoce aktivní, jež je však pružně schopen přecházet do mírných odstínů melancholických, senzitivních, jemných a zasněných, jež jsou spojeny se stažením se od lidí, rezervovaností, zahloubáním se.

V sociálním projevu je odměřený, úsečný, přitom však energický a životný. Působí silou své osobnosti, svéráznosti a autority. (Je spíše dominantní, ráznou osobností, i když překvapivě skromný, netvoří kvůli potlesku, není ani trochu grandiózní, okázalý). Silou svého přesvědčení, horečnaté zapálenosti a víry dokáže s jakousi samozřejmostí na druhé silně zapůsobit, přestože je svým způsobem skromný a ostýchavý. Je si však své síly vědom, neboť disponuje vyšší hladinou energie, která má v sobě cosi strhujícího (ano, to je jedna ze složek „charismatu“ - čili obdařenosti). Vnímá své požadavky na druhé (z jakéhosi vyššího hlediska, v němž je zakořeněn) jako oprávněné, což vede zřejmě k tomu, že se mu okolí musí v některých oblastech přizpůsobit a přijmout ho takového, jaký je (v jeho svérázu). Tato jeho stránka asi není pro nejbližší okolí (pokud by nebylo zcela poddajné) zrovna nejpříjemnější, nicméně díky této nezlomné zarputilosti se mu mohou otevírat dveře, které by mu jinak zůstaly zavřené. Jeho nejbližší okolí jej však bude znát také jako člověka srdečného, milujícího, bezelstného, dětsky otevřeného až rozšafně bodrého, protože v tomto rozpoložení dává poznat své srdce a opravdové slunce své povahy, svou hlubokou lásku k životu, k rodině a k vlasti. Je však dosti náladový, většinu času bude spíše uzavřen ve své "práci" a jeho reakce budou úsečné a popudlivé, pokud jej zrovna nezastihneme v dobrém rozmaru, kdy mu jde práce o ruky, či právě cosi dokončil, položil pero na stůl a radostně si pohvizduje. Tu (odpusťte fabulaci) i děti pochová, a poznáme v něm svrchovaně milujícího otce.

V životě se orientuje především navenek obrácenou intuicí, která mu dává přímý vhled do lidí a přírodního dění, a dovnitř obráceným cítěním, které jej spojuje s jakousi vniřní rovinou skutečnosti, vírou v Boha a vnitřní harmonií na pozadí světa. Extravertní intuice mu přináší nové podněty, vjemy a nápady, stále hledí na svět, jakoby jej viděl prvně, nevinnýma očima vybírá "to nové", čeho si ještě nevšiml a poté spojuje se svým vnitřním prožíváním, aby tyto vjemy procítil a nechal je "rozvibrovat" ve svém senzitivním nitru, odkud je přetavuje a vkládá do nových forem, hudebních obrazů a myšlenek tak, aby tato rozechvění a povznesení nevyšla nazmar, ale naopak, stala se zjevnými pro uši a srdce lidí, aby tutéž harmonii a nápaditost Boží tvorby mohli ocenit i druzí lidé, a v této práci, jíž věnuje veškerý svůj čas a energii, s pokorou a tvůrčím zanícením zakouší smysl a naplnění svého bytí.

Jako extravertní intuitivec nehledí příliš na formální konvence vezdejšího světa, ale musí-li se jim tu a tam přizpůsobit, dostavit se na nějaký ceremoniál, učiní tak a přijme na sebe (alespoň navenek) požadovanou formu (ale uvnitř si myslí svoje - či je duchem jinde). Někdy ho takovéto vnější rituály zřejmě zpětně iritují, mračí se a lituje, že se jich musel opět účastnit (zase promrhal čas, kdy mohl dělat něco pořádného). Jeho cíle a aspirace jsou však vysoké, a tak se musí tu a tam, chtě nechtě přizpůsobit a dát světu, co po něm žádá. Tehdy, kdy se již cítí vyčerpán a zmožen přílišnými aktivitami a cestami (do který má tendenci se pořád po hlavě vrhat), vrací se (nejde-li to jinak, aspoň ve vzpomínkách) ke své vlasti a rodině, jakožto jedinému útočišti, přístřešku duše, kde opět rozjímá a tvoří a ptá se svého vnitřního hlasu na další směr. Ani zde však příliš dlouho nevydrží, protože jej opět uchvátí nové impulzy a příležitosti.

Ve stáří jakoby se stával éteričtějším, křehčím duchem, neboť hladina životních sil se již snížila; stále však zůstával psychicky svěžím, pružným a rozjitřele vnímavým. Nechybělo mu však cosi z ruchu, jímž byl kdysi obklopen? Nebyl onen věčný neklid (a ti druzí, jež ho stále iritovali a odváděli od práce) čímsi, co vlastně potřeboval, aby se mohl radovat z dynamiky protikladů mezi horečnatým zápalem "venku" a klidným spočinutím "uvnitř"?

Ani stáří však jeho ducha nezbavilo přirozenosti, jednoduchosti, věčné svěžesti mládí -- chtělo by se říci, že navždy zůstal "dítětem přírody" - přírody roztančené, divoké, strhující, nikdy však zcela slepé nebo bezútěšné, neboť i tato celá příroda byla obsažena v čemsi neviditelném, v čemsi ještě hlubším a širším, s čím byl vždy Dvořák v přímém spojení.

(Rozbor byl vyhotoven pro Národní muzeum - České muzeum hudby v Praze)

Životní scénáře II

Transakční analýza

Následovníci Erica Berneho vypozorovali několik dalších scénářů, podle nichž nevědomě vytváříme své životní příběhy. Jsou to scénáře: "buď perfektní", "buď silný", "potěš mě", "hodně se snaž" a "pospěš si" - není těžké uhodnout, že se utvářejí v průběhu dětství podle rodičovských instrukcí. Jak poznáme, že jsme u sebe nebo u našeho známého či klienta narazili na scénář? Poznáme to podle klíčové "aha" věty: "PROČ SE MI TODLE POŘÁD DĚJE?" Člověk zjistí, že určité, ať už banální nebo silně tragické události, se mu v životě dějí zas a znovu. - Pak se určitě jedná o nějaký nevědomý scénář (script). Jsou to svého druhu "kletby" našeho magického dítěte, které působí, utváří, přitahuje životní okolnosti neúprosnou silou, bez ohledu na to, zda si to racionálně uvědomujeme nebo ne!

(Proto nemá smysl, vždy druhé na jejich scénáře "psychologicky" upozorňovat. Lepší je poskytnout jim přímou reflexi toho, co o sobě v přítomné chvíli říkají. - "Takže ty říkáš, že...")

Odprogramování, léčba, demaskování a přerušení scénáře musí proběhnout i na nevědomé - spodní úrovni. Racionální diagnostika - zjištění, že "v tom jedeme" je sice pro léčbu nezbytnou podmínkou, ale nikoliv dostačující. Někdy se dokonce může stát, že racionální popis problému zatlačí celý vzorec ještě hlouběji do nevědomí, aby jej člověk ukryl přes svým zrakem; tím se však jeho působivosti nezbaví. U každého scénáře si uvedeme také "protijed" - tzn. jak s tímto scénářem pracovat, aby jsme pomohli naší psychice se od něho "detoxikovat". Pokud se však člověk rozhodne setrvat v žití scénáře, přestože zjistí, že je příčinou mnohých jeho životních potíží, a takových lidí je většina, není mu pomoci: poznáme to podle reakce: "Já o tom vím, rád bych s tím něco dělal, ale..." - pak to znamená, že nevědomě se mu scénář líbí a chce v něm pokračovat. Zde je pomoc marná. Reakce, která teprve otevírá možnost s daným scénářem pracovat, by měla znít ve stylu: "Já už toho mám dost! Já už to nechci. Konec. Chci s tím něco dělat, chci s tím pohnout, i kdybych se měl z toho podělat Jdeme na to!." Pak teprve je člověk otevřený terapeutické práci. (Patandžali se stejným vhledem započíná své jogasútry prvním veršem: "A teprve tehdy začíná cesta jógy.")


Buď perfektní!

• celý život mám pocit, že nejsem dost dobrý (nízké sebevědomí)
• své případné úspěchy a zdary znevažuji a zlehčuji
• odmítám přijímat chválu, uznání (pozitivní emoční reakce od druhých lidí) - nedovolím si to, podezíravě za tím hledám něco neupřímného
• za každou cenu se snažím vyvarovat chyby
• opravuji své verbální i písemné projevy stále znovu a znovu, dokud výsledek není perfektní, v praxi to znamená, že říkám to samé několikrát, vkládám upřesňující a relativizující pojmy tak, abych nemohl být druhou stranu napaden, že jsem něco řekl nedokonale či nepřesně 
• stejně přísná kriteria, které klademe na sebe, klademe i na druhé
• mám pocit, že sebevědomí a štěstí, mohu získat až splním určité podmínky, požadavky, jež si na sebe kladu; do té doby na ně nemám právo
• svým hnidopišstvím jsme pro druhé nesnesitelní a málo kdo s námi vydrží (i když nechceme, tak tím od sebe druhé odháníme, protože jim znepříjemňujeme život)
• zjišťuji, že tyto vzorce mě totiž oddalují od dělání toho, co bych opravdu chtěl dělat (a co by dalo mému životu šťávu)
• fatální důsledek tohoto scénáře: život bez radosti, naplnění a sebedůvěry
• jde o v českém prostředí nejrozšířenější scénář, na jeho utváření se podepisuje především náš pedagogický vzdělávací systém (z pozice učitele/rodiče kritizovat, srovnávat, věnovat pozornost výhradně chybám, to dobré brát jako samozřejmost)

Protijedy

• "Jsem takový, jaký jsem a je to tak o.k."
• "Mám sakra svou dobrou cenu."
• "Nebuď perfektní, buď sám sebou."
• Napsat si seznam 25ti údajů, v čem jsem dobrý, co umím.
• Každý den se za něco pochválit, i třeba za naprostou maličkost.
• Něco, co obvykle dělám perfektně, schválně trochu ošidím (pověsím obraz na křivo a nechám ho tak).
• Dovolte si schválně říct něco nepřesně.
• Udílet sám sobě kladné "stroky" - pohlazení v duševním smyslu, vždy ráno i večer.
• Uvědomit si, po jakém z rodičů, jsem scénář převzal, a provést rituál, vnitřní rozhovor s rodičem, v němž ze srdce poděkujeme za všechno dobré - konkrétně - co mi rodič dal a současně se pokusím sám k sobě hovořit vnitřním hlasem rodiče - tím, co by mi chtěl říci, co v sobě vnitřně nosí v srdci, ale nikdy neměl odvahu mi to říci. Vnitřní dialog zakončím požehnáním ze strany rodiče větou v podobném smyslu jako: "Dávám ti požehnání do života. Jsi úžasný člověk, vím, že všechno zvládneš po svém." Teprve tato technika rozpouští nejhlubší perfekcionistické jádro naší osobnosti: naše dítě je uznáno, přijato, milováno takové, jaké je. Takové jaké je, je dobré a hodnotné.

Buď silný!

• neřeknu si o pomoc či o laskavost, protože by to mohl být projev slabosti
• vnitřně se řídím příkazem: "nedovol, aby viděli, že jsi slabý"
• řídím se heslem: "všechno zvládám sám"
• tam, kde by stačila drobnost, aby nějaká věc dopadla dobře, ji raději neudělám, pokud bych tím měl ztratit svou hrdost, protože bych to vnímal jako to, že se musím ponížit
• i když hraju hru, že všechno zvládám sám, čas od času vybuchnu vzteky, že mi druhý nepomáhá!
• vyčítám v duchu druhému člověku, že mi nepomáhá, ale neumím si o tuto pomoc požádat; proto si vytvářím domněnky v tom smyslu, že "by to měl vycítit"; soptím vzteky, že "mu to nedochází", když "je to přeci tak jasný" (druhý člověk obvykle netuší o co jde, pokud mu jasně neřekneme, s čím pomoci potřebujeme)
• nedávám najevo své pocity (ale vnitřně se užírám myšlenkami odplaty a pomsty)
• neumím si říct o "stroke" (pohlazení v duševním či fyzickém smyslu)
• spoustu věcí raději neudělám, protože si říkám "to je pod mojí úroveň" (i když spontánní já by to udělat chtělo - třeba křičet nebo dát najevo jinou emoci či slabost)
• nemluvím o sobě, raději strhnu pozornost na druhého, odvracím pozornost od otázek na mé intimní pocity

Protijedy

• "Nebuď silný - buď spontánní."
• "Mám právo projevit své pocity."
• "Vždy mám právo říct si o pomoc."
• Každý den někoho požádám o laskavost.
• Když pomoc dostanu, ocením ji, poděkuji za ni.
• Budu dávat své pocity najevo okamžitě, ne až když mi přerostou přes hlavu.
• Nebudu hrát divadlo na tvrďáka, když mi bude do breku, budu brečet, když se mi bude chtít zpívat a tančit, budu zpívat a tančit.
• Klíčové je naučit se otevírat své pocity, naučit se říkat si o pomoc a pohlazení.

Potěš mě!

• snažím se zavděčit a pomáhat
• pořád řeším něco za někoho jiného
• přebírám zodpovědnost za druhé
• zachraňuji druhé, ale sebe zachránit neumím
• snažím se potěšit druhé, ale sebe potěšit neumím 
• mám pocit, že všem pořád pomáhám a všechny chápu, ale v klíčový moment se hroutím, protože mám pocit, že "na mě všichni kašlou" a "mě nikdo nepomůže" - já pomáhám všem, ale mě nikdo - propadám se do zoufalství nebo vybuchnu vzteky, když mi dojde síla
• neumím říkat "ne", neumím odmítat
• mám pocit, že se obětuju, a všichni na mě kašlou"
• když mluvím, očekávám přitakání, účast, pokývání hlavou; totéž přeci dávám já jim
• lidé se na mě lepí, když potřebují pomoc, a mě se to vlastně líbí, i když říkám, že mi to vadí 

Protijedy

• "Potěš nejdříve sám sebe."
• "Buď ohleduplný sám k sobě."
• "Mám přece právo odmítnout."
• Budu se cvičit v umění říkat "NE." - bez zdůvodňování a omluv, s tečkou na konci.
• Každý den nejprve udělám něco pro sebe, a pak teprv pro ostatní.
• Pochopit, že správné je pomáhat jen tam, kde jsem o pomoc požádán, jinak propadám syndromu zachránce (spasitele) - myslím si, že někomu pomáhám, ale má pomoc takto (nevědomě, scénářovitě) nabízená (zamýšlená) většinou nedopadá dobře (ani pro mě, ani pro druhého). Pochopit iluzi, že někoho zachráním "čistou láskou". Že se "díky mé lásce" někdo změní a procitne. (Člověk se změní, až když sám chce). Svou "pomocí" mu naopak mohu stát v cestě.
• Tím, že neumím říkat "NE." mnohdy posiluji v druhých jejich vlastní scénáře (např. kdo hraje hru "buď silný", by se měl naučit říkat si o pomoc sám od sebe).

Hodně se snaž!

• hodně se snažím a makám, ale nakonec se to vždy nějak zhatí (mám smůlu)
• štve mě, když se rozhlédnu kolem sebe, že někdo se nesnaží a "má vše", já se pořád snažím a "nemám nic"
• mám potíž věci dotáhnout do konce, doběhnout do cíle
• mám pocit, že zadarmo nikdy nic nedostanu
• "snažím se, ale..."
• "rád bych, zkusím, budu se snažit..."
• zasévám, ale nesklízím; mnoho potu, dřiny, ale málo šťavnatých plodů

Protijedy

• "Projdi cílem."
• "Nesnaž se, konej."
• Dokonči své věci.
• Představit si, jak dosáhnu cíle a dovolím si jím radostně a naplněně projít (rozpustit blok, který mi v tom brání).
• Vypustit ze svého slovníku "bych...", "zkusím...", "budu se snažit..." Obsahují totiž nevědomý dovětek ALE, který naše úmysly zaručeně zhatí tak, abychom zase cílovou páskou neproběhli. Bychovat a snažit se = v reálu (s prominutím) hovno udělat.

Pospěš si!

• důsledně jsem si zařídil život tak, aby na nic nikdy neměl čas, jsem stále v jednom kole (i když navenek ostatním říkám, že mě to štve, že na nic nemám čas, a pořád se na to vymlouvám, pravda je taková, že se prostě děsím oněch skulin klidu a nic-nedělání; nevědomě jsem si tak život zařídil!)
• jsem pořád v poklusu, ve stresu, snažím se vše stihnout (abych žil na plné obrátky)
• pospíchám, jako bych měl pocit, že by mě někdo mohl předběhnout, a já tam nebyl první
• pořád utíkám k nové (budoucí) aktivitě, nikdy nejsem spokojen tady a teď: jsem pořád v předstihu (když obědvám, myslím na zákusek, když si dám zákusek, myslím už na cestu do Paříže)
• stejně tak mě mohou lákat stále noví lidé a vztahy, nikde se neusadím natrvalo
• skáču lidem do řeči a dokončuji za ně věty
• neříkám "my"
• zastavit se a nedělat nic = smrt!
• mám problémy někde trvale zapustit kořeny a dojít naplnění, uklidnění, ponoření do hloubky
• neumím prožívat stav hluboké, naplněné přítomnosti, v klidu a koncentraci
  

Protijedy

• "Nespěchej, naslouchej, všímej si!"
• "Pospíchání blokuje tvé smysly a tvé žití."
• Něco, co obvykle dělám rychle, udělám najednou pomalu.
• Přejdu z role aktéra a organizátora do pouhého pozorovatele (nedělat nic, jen se dívat).
• Zastavím se a všímám si v okolí něčeho, čeho jsem si nikdy předtím nevšiml (venku i uvnitř).
• Dělám každodenní aktivity s plným uvědoměním, pomalu, vědomě, bez automatismů.

Mytologické životní scénáře (I)

Mytologické životní scénáře (Berne)

Eric Berne, zakladatel transakční analýzy, vytvořil model lidské psychiky, která se skládá ze tří částí: z dítěte, dospělého a rodiče. Ono magické dítě v nás často na podkladě opakujících se situací přijme iracionální životní scénář, který si pak v realitě stále znovu a znovu potvrzuje ("sebenaplňující se proroctví").

Berne ze své psychoterapeutické praxe odpozoroval 6 takových mytologických scénářů, podle nichž nevědomě (a proto osudově až katastroficky) utváříme své životní příběhy. Tyto scénáře nám zabraňují v prožívání štěstí tady a teď, neboť "dospělý" v nás si není tohoto čarování magického dítěte vědom - anebo se vůči němu cítí bezmocný. Jsou to vlastně rozličné způsoby prokletí, kterými rodič v nás spoutává naše vnitřní dítě.

Berne je poznačuje jako: Tantalus, Arachne, Damokles, Herakles, Sisifyos a Filemon a Baucis.

Tantalus

Tantalus se kdysi těžce provinil proti bohům. Pozval je na hostinu a chtěje otestovat jejich vševědoucnost, přeložil jim k hostině svého zabitého syna Pelopa. Rozlícení bohové na něj uvrhli trest. Musí stát v průzračné vodě, ale kdykoliv se bude chtít napít, voda ustoupí. Nad ním se sklánějí větve ovocných stromů, ale kdykoliv se k nim natáhne, pozvednou se do výše. Navíc nad ním bude viset balvan, který se může kdykoliv uvolnit, aby jeho mukám učinil konec, ale nestane se tak - vysvobozující konec stále nepřichází.

Rodiče malým Tantalům zakazovaly to, co by rády dělaly. "They go along with the Parental curse because the Child in them is afraid of things they want the most, so they are really tantalizing themselves." (Berne)

Dospělí Tantalové mají pocit neustálého selhání a neúspěchu. Vztahy a projekty jim prý vždycky ztroskotaly. Tam, kde se měli osamostatnit, selhali. V důsledku se uchýlili ke strategii vyčkávání a pasivity. Mají pocit, že život je marná snaha, která nikam nevede - proto se někdy snaží příliš, a cítí se vyčerpaní, anebo se (to spíše) nesnaží raději vůbec. Stěžují si, ale nic neudělají, aby se jejich životy změnily k lepšímu, i když (viděno optikou jejich přátel) příležitosti přicházejí. Za bezmocností, v níž se snaží sebe samé vylíčit druhým, se však skrývá vnitřní sebepřeceňování - vidění sebe sama v nadřazené pozici, z níž nechtějí ustoupit.

Kazuistika. "Hudebně nadaná mladá žena popisuje svoji situaci jako bezvýchodnou: Proto, aby dělala "něco pořádného", vyučila se na přání rodičů kancelářskou obchodnicí. Cítila ale, že do úřadu nepatří, opakovaně byla nemocná, a tak práci ztratila. Šanci účastnit se hudební akademie odřekla a místo toho se nechala hospitalizovat na psychosomatické klinice. Tam jí bylo opravdu dobře. Po propuštění bydlela opět u rodičů, aniž by se tomu vyučila, měla pracovat ve správních orgánech a opět onemocněla. Jejím vlastním přáním bylo dělat něco v oblasti umění, ale kromě talentu k tomu neměla žádné vzdělání. Udělala několik nešťastných pokusů s galeristy, na studium umění se cítila příliš stará. Takže občas žije na podpoře, většinu času promedituje, ani umělecká činnost ji už nemotivuje."

Tato žena, respektive její vnitřní dítě, potřebuje terapeuticky podporu a uznání za malé kroky, aby se osvobodila z nutkavého příkazu rodičovského hlasu "Snaž se!", který blokuje její kreativní přístup k životu, Svobodné Dítě v ní.

Arachné

Dívka, tkadlena uměleckých obrazů vyzve (dle bohů zpupně) na soutěž v tkaní samotnou Athénu. Athéna vidí, že výtvor Arachné je lepší, ale nechce si to přiznat. Arachnin obraz roztrhá a Arachné se ze žalu oběsí. Athéna jí život vrátí, ale zakleje ji do těla pavouka, aby mohla celý život tkát ("když jí to tak baví").

Lidé s tímto scénářem se kdesi v životě rozhodli špatně, ale místo toho, aby se příště rozhodli jinak a chybě se vyhnuli, vracejí se opakovaně ke starým špatným rozhodnutím. Tato tendence je posílena motivem jednat rodičům navzdory (vybrat si muže, kterého rodiče nechtějí, dělat práci, kterou zavrhují apod.) - na truc dělat stále stejnou, nedoporučovanou věc. Tímto vzdorem nahrazují nalezení své skutečné identity.

Kazuistika. "Proti vůli rodičů se mladý muž rozhodl pro studium sociální pedagogiky. Jejich záměrem bylo, aby převzal jejich firmu. Již při praxi bylo zřejmé, že konfrontace se sociálním konflikty jej zahlcuje. Díky postoji "tohle jsem chtěl, takže to už musím vydržet" se v povolání více let trýznil. Při terapii ohledně možných změn (jiné studium, přeškolení, svobodné povolání) se často objevovala hra: "ano... ale...". Pokusy vyzkoušet něco nového ztroskotaly. Nakonec dostal, díky rodičům, nabídku, pracovat v úřadu péče o mládež. To místo   vzal a nyní je úředníkem, nešťastný až rozpolcený, zahlcený a jako formalista a úředník se neustále něčeho obává."

Cílem terapie je podpořit jeho Svobodné Dítě (co opravdu chce, ne co si chce vyvzdorovat v opozici na tlak rodičů), ale také Dospělého, aby převzal zodpovědnost za svůj život do svých rukou.

Damokles

Dávný tyran Dionýsos I. pořádal hostinu a vzbudil svým blahobytem ve svém poddaném Damoklovi závist. "Pojď sem, místo mě, usedni, ukážu ti, jakou povahu má mé štěstí," pravil Dionýsos. Damokles usedl na trůn a ponořil se do víru zábavy. Dionýsos mu nad hlavu nechal na koňské žíni nepozorovaně pověsit ostrý meč, který mířil přímo na jeho hlavu. Když jej Dionýsos zničehonic spatřil, ztuhl mu úsměv na rtech a krev v žilách. Vzdal se svého místa a povýšení. Na tomto způsobu vládcova štěstí nebylo nic záviděníhodného.

Vnitřní program tohoto scénáře zní: "You can enjoy yourself for a while, but after that your troubles begin." (Berne).


Lidé s tímto "prokletím" stále čekají, až na ně dopadne Damoklův meč nějaké ve vzduchu visící hrozby. Rodiče jim často říkávali: "Počkej, až budeš chodit do školy... až budeš muset pracovat... až se vdáš/oženíš... až budeš mít děti..." a tím je připravili o všechnu radost ze života a důvěru v budoucnost.

Kazuistika. "'Neumím dlouho vydržet být šťastný!' Toto byl první výrok muže, u kterého bychom očekávali, že bude jak v práci, tak doma spokojený, ale naopak procházel neustále krizemi, měl strach z toho, že vyprovokuje hádku, měl strach o rodinné příslušníky, s autem jezdil, ale stálo ho to velké přemáhání a dělal si přehnané starosti o své zdraví. V rámci poradenství se velmi záhy objevilo téma obrazu Boha. Bůh všechno vidí a trestá každý hřích. Uměl nahlédnout pozadí své omezující religiózní výchovy. Ani rozhovor s duchovním mu nepřinesl úlevu. Ukončil dva terapeutické pokusy, nežli se mu postupně začalo dařit lépe. Terapeuti ho ale neuměli ochránit před jeho narůstajícími obavami."

Úkolem terapeuta je v tomto případě přivést klienta k tomu, že není třeba se neustále trestat (že lze žít i bez trestání se za radost). Pomáhají paradoxní intence - uspokojit magické myšlení Dítěte tím, že si vědomě stanovíme malé "trestíky" za štěstí, které nás potkává.

Héraklés

Héraklova dobrodružství byla nepřeberná. Bohové i lidé ho zavalovali úkoly, které musel plnit jak na běžícím pásu. Teprve potom mohl pokojně vydechnout a říct si: "teď jsem šťastný." Ale ten okamžik nikdy nepřišel.

Stejně tak lidé s tímto scénářem žijí podle vnitřního programu "teprve až" a "dokud...". Za každým novým splněným úkolem či povinností, však štěstí nepřichází, protože se objeví povinnost nová - a tak to jde stále dokola. Člověk si neposkytne dostatečné sebeocenění spojené s úlevou. Snižuje svůj úspěch, je mu to málo, (pro jeho vnitřního Rodiče) je to jen "samozřejmost", chce víc, ničí se dalšími a dalšími nároky na sebe. Ano, je to téma workoholismu. Zápas od kolébky až do hrobu. "Až budu povýšen...", "Až postavím dům...", "Až děti odejdou z domu..." či "Až úspěšně zakončím terapii..."

Kazuistika. 'Už 12 let chodím do terapie, poznala jsem snad všechny směry a taky jsem z toho hodně profitovala. Ale stále mám problémy, které neumím řešit.' Podle anamnestických údajů podstoupila tato žena velmi komplikovanou terapeutickou práci, s velkým odhodláním podstupovala všechny terapeutické rituály a platila za 'vzornou klientku'. Přesto nebyla spokojená, stále věří v nějakou rozhodnou intervenci a byla zcela překvapená, když jsem ji odmítla poskytovat terapii se zdůvodněním, že je zcela zdráva a jestli chce, může čas od času přijít na poradenský rozhovor, aby se jí dostalo uznání a ujištění, že to, jak problémy řeší, je v pořádku."

Terapeutická rada v tomto případě zní: Po každém dokončeném úkolu si dejte pauzu a pochvalte se za to. Vychutnejte si pocit úspěchu či zvládnutí úkolu. Naplánujte si dobu pro odpočinek či dovolenou. Dovolte Rodiči ve vás, aby pochválil vaše Dítě.

Sisyfos

I chytrý Sisyfos se provinil vůči bohům. Soudci mrtvých mu přikázali dovalit kámen na vrchol hory a odtud jej svrhnout na druhou stranu dolů. Vždycky, když už je kousek před vrcholem, se mu však kámen vysmekne a skutálí zpátky. Je to prokletí marného úsilí, které nikam nevede. Vnitřním motem lidí s tímto scénářem jsou výroky "téměř" a "vždy znovu a znovu". Těsně před koncem se vzdávají.

Navenek si připadají jako neschopní smolaři a chudáci ("podívejte, nic se mi nedaří"), vnitřně se však obvykle cítí grandiózně (nadřazeně, božsky). [Viz stránky českých Sisyfovců] Možná podle této logiky: "pokud se mi děje tento tragický úděl, nejsem přeci jen obyčejný člověk - jsem nadobyčejný."

Kazuistika. "Muž přichází do poradny, protože zmeškal kontrolu moči, která patřila mezi podklady osvědčení, a jemu nyní hrozí, že o osvědčení přijde. V rozhovoru se ukazuje, že vždy, když byl krátce před zavržením úspěchu, se tak opil a popral, že místo ztratil. Například když byl hospitalizován na psychiatrii a měl být za krátkou dobu propuštěn, opil se, dělal rámus, a tak byl opět hospitalizován. Nyní stojí opět před vypršením platnosti osvědčení a když zkouška moči neproběhne, musí podstoupit vězeňský trest kvůli tomu, že způsobil tělesné zranění."

Lidé s tímto programem mají pocit, že kdyby totiž dosáhli úspěchu, čekala by je už jen smrt (jejich život by ztratil napětí a "příběh"). Byl by to konec jejich dramatu. Rádi vyprávějí vzrušující historky, kdy unikli o vlásek smrti. Terapeut musí klienta vést k dokončování maličkostí. Klient se naučí rozpoznávat, jak mu zlomyslné Dítě v něm vyrábí nejrůznější (sebedestruktivní, poněkud masochistické) sabotáže (aby věci nakonec nedopadly tak úplně dobře - z čehož čerpá skrytou slast).

Filémón a Baucis

Filémón a Baucis, manželé, jak se sluší a patří, hostili Dia po několik dní a nocí. Zeus byl tak spokojen, že jim slíbil, že budou mít dlouhý život a ani jeden z nich nezemře dříve než ten druhý, aby nemuseli oplakávat smrt druhého. Dožijí spokojeně a umírají (či žijí dál?) obrostlí listím, proměněni ve stromy, dub a lípu.

"They spend the rest of their lives like vegetables," říká Berne. Jde o typ lidí s malou životní motivací, kteří touží pouze naplnit závazky vůči rodičům. Nejsou ani nešťastní, ani šťastní, ani se nenudí, ani nejsou plní zajímavých zážitků a nápadů. Na terapii se dostanou zřídka. (Proč taky? Snad jedině, když jejich mytologické druhé já zemře, jako v následujícím příkladě.)

Kazuistika. "Žena naříká nad depresivními stavy. Před deseti lety ztratila muže, se kterým žila spokojeně přes 20 let. On měl dobré postavení, takže neměla finanční starosti a ani nyní je nemá. Nikdy nemusela pracovat, má dům, ve kterém žije sama, dospělé děti, které ji čas od času navštěvují, nějaké povrchní známé od svého manžela. Až dosud bylo vše tak, že nemusela dělat žádné větší rozhodnutí. S životem je v zásadě spokojená, ale nemá žádnou energii, sedí doma a hloubá. Dosavadní činnosti, včetně dovolené pro ni ztratily kouzlo. Při rozhovoru se ukazuje, že neví o jiných cílech pro další život. Sedí a čeká na smrt."

Při terapii se ukáže, že za vrstvou spokojenosti se mohou skrývat pocity a myšlenky, které si klientka nechce připustit a dál s nimi pracovat. Terapeut ji v tomto procesu může dál navádět. Může se ukázat, že nic ještě není opravdu "mrtvé" a spokojené. Svobodné Dítě má svá přání a potřeby. Život ještě neskončil.

Literatura:

Gudrun Hennig, George Pelz: Transakční analýza, terapie a poradenství. Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1363-2

Erik Erikson - Osm věků člověka

Vývojová psychologie

Erikson vypracoval osm fází psychosociálního vývoje, jimiž během svého života musí projít každý člověk. V každé fázi se jedná o určité dilema, krizi mezi dvěma protichůdnými tendencemi. Na základě interakce s prostředím si člověk z daného období osvojí určitou - dobrou či špatnou - zkušenost, od níž se vyvíjí jeho průchod dalšími životními fázemi. Osvojení si síly či ctnosti klíčové pro dané období se stává podmínkou toho, aby i následující životní fáze mohly být dobře prožity a integrovány. (Např. bez poctivého přístupu k sobě nelze v adolescenci nalézt autentickou identitu, bez ujasněné identity nelze příliš dobře vstoupit do fáze partnerské intimity, bez intimity není generativity apod.)

Věkové učení jednotlivých fází je spíše orientační. Ve skutečnosti můžeme jednotlivé životní fáze s jejich typickými krizemi vnímat jako stále přítomná patra naší psychiky. (Obnoví-li se náš pocit základní důvěry v existenci, umožní nám to být iniciativnějšími, jsme-li iniciativnější, můžeme lépe objevovat svou identitu atd.) Jednotlivá stádia si můžeme představit jako části stromu od kořenů po jeho nejvyšší větve. Teprve dobře zakořeněný strom může mít odvahu dotýkat se nebe.

Integrované, naplněné a moudré stáří je tedy možné, jen pokud jsme poctivě zvládli průchod všemi životními stádii. (Naučí-li se mládí nebát se života, nebude se stáří obávat smrti.)

	Stadium	Věk	Krize	Ctnost
1.	orálně smyslové	do 1 roku	základní důvěra x nedůvěra	naděje
2.	muskulárně-anální	1-3 roky	autonomie x stud	síla chtění
3.	pohybově-genitální	3-6 let	iniciativa x vina	záměr
4.	latentní	6-12 let	výkonnost x méněcennost	kompetence
5.	adolescence	12-19 let	identita ega x zmatení rolí	poctivost
6.	raná dospělost	20-25 let	intimita x izolace	láska
7.	střední dospělost	26-64 let	generativita x stagnace	péče
8.	pozdní dospělost	nad 65 let	integrita ega x zoufalství	moudrost

1. Základní Důvěra x Nedůvěra

V prvním roce života je úkolem dítěte získat základní důvěru v život a svět skrze vytvoření pevného vztahu k matce nebo zastupující osobě. Stálost a účinnost péče, kterou od ní dostává, umožňuje kojenci vytvořit si v sobě pocit naděje, že život je, přes dočasné utrpení a neuspokojení, v základě dobrý ("i když to teď není úplně ok - zítra bude lépe"). Nedostatek naděje vede v dospělosti k pocitu, že nemůže věřit v uspokojení svých potřeb a bude od okolí očekávat primárně ohrožení.

Množství důvěry nezávisí ani tak na množství poskytované potravy, ani na množství lásky, ale na kvalitě mateřského vztahu. Matky ve svých dětech vytvářejí pocit důvěry tak, že kombinují a spojují citlivou péči o individuální potřeby dítěte a upevňování vědomí dítěte o jeho hodnotě.

Zobecněná zkušenost z tohoto období:

+ důvěřuji, že dostávám, co potřebuji, a proto vracím a dávám druhým ve stejné míře


- nevěřím druhým lidem, snažím se z nich přímo nebo oklikou (manipulací) „dostat“ co potřebuji


2) Autonomie x Stud a nejistota

V druhém roce života je úkolem dítěte osvojit si sebedůvěru, že je schopno se správně a samostatně rozhodovat (rozvoj volních vlastností).

Vztahem, v němž především řešení jádrového konfliktu probíhá, je vztah s rodiči nebo je zastupujícími osobami. Je-li samostatná volba dítěte potvrzována rodiči jako dobrá, upevňuje se v něm cit samostatnosti a nezávislosti, schopnosti sebevlády a vynakládání volního úsilí. Pokud není rodiči podporována a oceňována jeho samostatnost, dítě si spíše vytváří pocity zahanbení a pochybnosti vůči sobě ve vztahu k okolí.

Jestliže je pocit autonomie a možnosti volby u dítěte popírán, dítě se „obrátí proti sobě“, bude samo sebe zavrhovat a manipulovat. Rozvine se u něj předčasné špatné svědomí. Místo aby se snažilo vlastnit věci proto, aby je mohlo testovat jejich účelným opakováním (hrou), stane se ono samo posedlé vlastním opakováním (myšlenkovými automatismy). Touto posedlostí se samozřejmě učí získávat sílu tvrdohlavou kontrolou tam, kde nemůže nalézt širokou škálu vzájemné regulace. Vyvrcholením může být kompulzivní neuróza.

Vnější kontrola v tomto stadiu by měla být pokud možno co nejvíce konejšivá, uklidňující. Dítě by mělo cítit základní víru v existenci. Mělo by pocítit, že jeho záměr "já chci" je v pořádku a mělo by být podporováno ve volném nakládání s věcmi ve svém okolí. Nemělo by být přehnaně peskováno a bržděno.

"Toto stadium se proto stává rozhodujícím pro poměr lásky a nenávisti, spolupráce a svéhlavosti, svobody sebevyjádření a jejího potlačení. Z pocitu sebekontroly bez ztráty sebeúcty pramení pocit trvalé dobré vůle a hrdosti; z pocitu ztráty sebekontroly a z pocitu nadměrné cizí kontroly vzniká trvající sklon k pochybám a studu." (Erikson)

+ vím, kdy zabrat a vydržet – a kdy nechat věci volně plynout (vzdát se kontroly)


- mám tendenci k přílišné (nutkavé) kontrole (sebe, druhých) - anebo mi naopak chybí schopnost dotahovat věci do konce (chybí mi vůle a samostatnost)


3) Iniciativa x Vina

Ve třetím až pátém roce života je úkolem dítěte osvojit si základní postoj zodpovědnosti za své činy. Svou iniciativu by mělo vnímat jako dobrou a mělo by v ní být okolím podporováno.

Úspěšné vyrovnání s konfliktem iniciativy podporuje vývoj osobnosti ve směru zaměřenosti a cílevědomosti vlastního úsilí.

Neúspěch vede k postojům rezignace a sebeobviňování za činy uskutečněné nebo zamýšlené.

+ v životě za něčím jdu, nevyhýbám se hravému experimentování a objevování terénu, nebojím se rizika, dovedu spolupracovat s ostatními; udělat chybu je o.k.


- trpím už dopředu pocity, že nic nedokážu, raději neudělám nic, abych nic nepokazil a vyhnul se pocitům viny a zahanbení, bojím se dělat chyby, zůstávám v koutě, spoléhám na známé a prověřené


4) Výkonnost x Méněcennost (latentní období)

Mezi šestým rokem a počátkem dospívání je úkolem dítěte osvojit si dovednosti cílevědomě a úspěšně zacházet s předměty hmotného světa. V tomto období přesahuje jeho zkušenost rámec rodinných vztahů a je vystaveno srovnávání a hodnocení v širším výběru školních a mimoškolních situací (musí "obstát" i mimo rámec rodinného kruhu).

Úspěšné dosahování praktických cílů vlastní snahou v tomto období je základem rozvoje kompetence, sebedůvěry a sebeprosazení v praktické činnosti ("umím to, jsem šikovný"). Neúspěchy vedou k ustavení pocitů vlastní nedostačivosti a méněcennosti ve srovnání s ostatními.

Předtím než se dítě stane biologickým rodičem, musí se začít stávat pracovníkem a potencionálních ochranitelem a poskytovatelem péče (zkouší si hrát na tatínka a maminku, pečuje o své sourozence). S přicházejícím latentním obdobím dítě normálně se vyvíjející zapomíná nebo spíše sublimuje nezbytnost ovlivňovat lidi přímým (na ně adresovaným) útokem (či přáním). Nyní se učí získávat uznání produkováním věcí. Rozvíjí výkonnost, stává se dychtivým aktérem a tvůrcem situací. To podporuje jeho autonomii.

Ohraničené Ego dítěte zahrnuje jeho dovednosti a zručnosti, dítě se učí potěšení z dokončené práce, zaměřené pozornosti a píli, pracovitosti.

Nebezpečí v tomto stadiu spočívá v pocitu neadekvátnosti a méněcennosti. Jestliže dítě ztratí naději na dosažení vlastní výkonnosti, vede to u něj k tendenci se izolovat. Může se objevit snaha o rivalitu, soupeření s okolím nebo naopak pasivita v chování nebo mutilace (oněmění). (Může být důsledkem příliš autoritativní nebo rejektivní výchovy).

+ jsem šikovný, něco umím, něco mi jde a baví mě to, rád věci dělám a dokončuji, jsem na to hrdý; vím, že jsem něčím výjimečný


- připadám si neschopný a neužitečný, nejsem ničím zajímavý ani výjmečný, trpím pocity méněcennosti; neumím přijít na to, v čem jsem vlastně dobrý, a proto si nemohu vážit sám sebe


5) Identita x Zmatení rolí (adolescence)

Ústředním tématem vývojového procesu je zde utváření osobní identity, které úzce souvisí s vývojem "Ega". Než se objeví zralé "Ego", musí člověk získat přiměřený pocit identity. Po ukončení dětského období vývoje je v průběhu biologického a psychologického dospívání úkolem mladého člověka ustavit si pevné pojetí vlastního já, svého místa a smyslu v životě.

Úspěšné zakotvení ve světě s jasným sebepojetím jedinci umožňuje vytváření jednoznačných a smysluplných vztahů k vlastní osobě i k druhým.

Nesoudržná, rozporná zkušenosti s tím, jak se jeví sobě a ostatním, vytváří neurčitou, nejednotnou a zmatenou strukturu sebevymezení - tzv. difuzní identita.

V pubertě a rané dospělosti se vše, co bylo v dětství přirozené, vyřešené a volně plynoucí, opět vynořuje jako problém. Rostoucí a vyvíjející se mladý člověk tváří v tvář své vlastní fyziologické revoluci nyní konfrontuje to, čím se zdá být v očích druhých lidí s tím, čím se cítí být sám. Ptá se sám sebe, jak spojit role a dovednosti, které si vytvořil dříve - s profesionálními prototypy, které vyžaduje jeho současné postavení (zvládání nových profesních a sociálních rolí).

Adolescence představuje tedy hledání sebeidentity. To se projevuje tím, že mládí zkouší různé masky - hledá způsob zábavy, oblékání, účesu, tak, aby bylo přijato uznávanou vztažnou skupinou.

Erikson věří, že rituály dospívání a nejrůznější obřady - jako například biřmování - jsou nástroje, kterými se potvrzuje získání identity a integrace Ega. (V dnešní době tyto rituály postrádáme, postrádáme přechody mezi životními fázemi, takže neexistuje hranice mezi dětstvím a dospělostí).

Nebezpečím tohoto stadia je zmatení rolí (jak různé role skloubit?). Může dojít ke zmatení sexuální identity, delikvenci, výjimkou nejsou ani psychotické incidenty. Jestliže je toto však včas a správně diagnostikováno a léčeno, nemají tyto incidenty tak fatální význam jako by měly v jiných vývojových stadiích.

Zamilování se v této fázi se jeví jako pokus definovat vlastní identitu projekcí vlastního zmateného Ega do druhé osoby.

Vývoj jáství směřuje k propriu, intimnímu jádru já, které se stává hlavně zdrojem učení. Jedinec sám sebe činí stále diferencovanějším objektem sebereflexe.

"V žádném jiném stadiu životního cyklu... nejsou si tak těsně blízké příslib objevení sebe samého a hrozba ztráty sebe samého". (Erikson)

Dá se říci, že hledání identity je proces, který málokdo bravurně zvládne ještě na konci (i tak náročné) adolescence – většinou tento proces pokračuje celou první polovinu života.

+ cítím se sám sebou, příjmám se takový jaký jsem, dovedu s druhými sdílet sebe sama, znám své místo ve světě a ve vztahu ke své budoucnosti, mám životní perspektivu (vizi)


- uvnitř se necítím spojený se svým skutečným „já“, mám strach sdílet své pocity a pochybnosti, používám masky a hry, abych se druhým zalíbil (aby mě přijali) anebo se vůči nim vymezil (abych dal najevo, jak jsem výjimečný), neustále se s někým srovnávám; mám zmatky v partnerských vztazích, protože se skrze ně snažím marně nalézt sám sebe


6) Intimita x Osamělost (raná dospělost)

Úkolem raného údobí dospělosti je dosažení schopnosti spojit se v důvěrném citovém vztahu s druhým člověkem, s nímž osoba plně sdílí všechny podstatné stránky života.

Těžištěm osobnostního vývoje jsou zde vztahy pohlavního partnerství s původně cizím člověkem.

Erikson vypočítává nároky úspěšného důvěrného vztahu jako „1. společný orgasmus, 2. s milovaným partnerem, 3. opačného pohlaví, 4. s nímž je člověk schopen a ochoten vzájemně si důvěřovat a 5. s nímž je schopen a ochoten sladit rytmus práce, rozmnožování a zotavování 6. tak, aby zajistili uspokojivý vývoj i svému potomstvu.“

Úspěšné ustavení životního partnerství vyžaduje vydat se druhému v situacích, v nichž se člověk vzdává záruk bezpečí (otevřít se s důvěrou blízké osobě, učinit se zranitelným). Byl-li dosavadní vývoj málo úspěšný, člověk nemá odvahu podstoupit riziko utrpení, kterým hrozí případné selhání pokusu navázat důvěrný vztah (neunese riziko rozpadu vztahu), a místo toho směřuje k uhýbání před ním a ke společenské izolaci. Není schopen se zranitelným způsobem otevřít, a proto spíše žije dlouhodobě bez partnera – anebo "vedle" případného partnera, namísto "s ním" - tzv. "izolace ve dvou". Nechce se druhému "vydat", zůstává v bezpečí vlastních psychických zdí.

+ nebojím se otevřít v hloubce druhému člověku a jsem ochoten učinit se zranitelným, příjmám nejistotu a riziko lásky, jsem ve vztazích schopen ve vyvážené míře dávat i příjmat (podporu, sexualitu, emoce, důvěru)


- vyhýbám se intimním vztahům, uzavírám se, připadám si prázdný a odcizený, jakobych nezapadal mezi ostatní lidi; pokud jsem s někým ve vztahu, bedlivě si střežím své hranice a chráním svou intimní zónu, nedůvěřuji lidem, své emoce si raději nechávám pro sebe, neumím se sladit s životním rytmem partnera


7) Generativita x Stagnace (dospělost)

Úkolem zralé dospělosti je přispívat druhým. A to především péčí poskytovanou vlastním dětem ve své nové rodině, dále i ve společenství, v němž člověk žije, vytvářením něčeho užitečného. Člověk je produktivní, něco vytváří, je nápomocný a užitečný pro druhé. - Překračuje tak svůj egoismus, sebestřednost a pasivitu. Má pocit životní dynamiky a relativního růstu. (Někdy se v tomto období dostane do situace, kdy musí pečovat o své stárnoucí rodiče – i to je projev generativity nebo sebepřekročení).

Neúspěšný vývoj se projevuje neschopností být takto prospěšný svému okolí, prožíváním životního ochuzení a ztrátou činného kontaktu s druhými lidmi. Objevuje se pocit stagnace, že život nemá smysl, nic se nikam nevyvíjí, člověk předčasně uvažuje o jistotách stáří, důchodu, pojištění - stává se předčasně příliš rigidním a nejistým. Přijímá konformní vzorce chování (když nevím co se sebou, udělám to, co se ode mě očekává). Necítí životní naplnění.

+ v životě je něco mimo mě, o co pečuji a k čemu chovám bezpodmínečnou lásku, jsem schopen jednat altruisticky a cítím se tak naplněn něčím, co mě přesahuje; žiji tvůrčí, produktivní život a tím překračuji sebe sama


- jsem příliš zaujat sám sebou, jsem uzavřen ve svém sobectví, nepřejícnosti, závisti; druzí lidé, kromě mých vrstevníků, mě příliš nezajímají, nepřemýšlím o tom, co tu po mě zůstane, mám pocit stagnace a pohlcení sebou samým – jsem uzavřený ve své bublině




8) Integrita x Zoufalství (stáří)

V období stáří je cílem osobnostního vývoje dospět k jistotě o smysluplnosti toho, jak člověk blížící se smrti svůj život prožil (moudrost).

Smysl svého jedinečného a konečného života může najít pouze ve vztazích, které jej přesahují - transcendence sebe sama. To znamená ve spojení s dosavadním a dále pokračujícím životem lidstva, na němž se platně, byť časově a místně omezenou účastí, podílí.

"V takovém konečném vyrovnání ztrácí smrt svůj osten. Nedostatek nebo ztráta rostoucí integrace "já" se ohlašuje strachem ze smrti: jedinečný životní běh není přijímán jako poslední možnost života. Zoufalství vyjadřuje pocit, že čas je nyní příliš krátký pro pokus začít znovu jiný život a vyzkoušet alternativní cestu k integritě..." (Erikson)

Neúspěch při zvládání této vývojové krize se projevuje strachem z konce osobního života, nespokojeností s jeho prožitím a zoufalstvím z toho, že již nelze začít znovu a lépe (frustrace, zlost, sebelítost, nenávist "k mládí"). Tato varianta může vést v krajním případě až k sebedestruktivitě.

+ jsem naplněn, protože jsem již mnohým byl; snesu pohled do prázdna ne-bytí; ničeho nelituji, přijímám život, jaký je a byl; přijímám konečnost života, jsem spokojen se svou dosavadní snahou a výsledky


- mám pocit promarněných příležitostí, trpím lítostí, snahou vrátit čas zpět a dostat ještě jednu šanci, cítím zoufalství