Životní scénáře II

Transakční analýza

Následovníci Erica Berneho vypozorovali několik dalších scénářů, podle nichž nevědomě vytváříme své životní příběhy. Jsou to scénáře: "buď perfektní", "buď silný", "potěš mě", "hodně se snaž" a "pospěš si" - není těžké uhodnout, že se utvářejí v průběhu dětství podle rodičovských instrukcí. Jak poznáme, že jsme u sebe nebo u našeho známého či klienta narazili na scénář? Poznáme to podle klíčové "aha" věty: "PROČ SE MI TODLE POŘÁD DĚJE?" Člověk zjistí, že určité, ať už banální nebo silně tragické události, se mu v životě dějí zas a znovu. - Pak se určitě jedná o nějaký nevědomý scénář (script). Jsou to svého druhu "kletby" našeho magického dítěte, které působí, utváří, přitahuje životní okolnosti neúprosnou silou, bez ohledu na to, zda si to racionálně uvědomujeme nebo ne!

(Proto nemá smysl, vždy druhé na jejich scénáře "psychologicky" upozorňovat. Lepší je poskytnout jim přímou reflexi toho, co o sobě v přítomné chvíli říkají. - "Takže ty říkáš, že...")

Odprogramování, léčba, demaskování a přerušení scénáře musí proběhnout i na nevědomé - spodní úrovni. Racionální diagnostika - zjištění, že "v tom jedeme" je sice pro léčbu nezbytnou podmínkou, ale nikoliv dostačující. Někdy se dokonce může stát, že racionální popis problému zatlačí celý vzorec ještě hlouběji do nevědomí, aby jej člověk ukryl přes svým zrakem; tím se však jeho působivosti nezbaví. U každého scénáře si uvedeme také "protijed" - tzn. jak s tímto scénářem pracovat, aby jsme pomohli naší psychice se od něho "detoxikovat". Pokud se však člověk rozhodne setrvat v žití scénáře, přestože zjistí, že je příčinou mnohých jeho životních potíží, a takových lidí je většina, není mu pomoci: poznáme to podle reakce: "Já o tom vím, rád bych s tím něco dělal, ale..." - pak to znamená, že nevědomě se mu scénář líbí a chce v něm pokračovat. Zde je pomoc marná. Reakce, která teprve otevírá možnost s daným scénářem pracovat, by měla znít ve stylu: "Já už toho mám dost! Já už to nechci. Konec. Chci s tím něco dělat, chci s tím pohnout, i kdybych se měl z toho podělat Jdeme na to!." Pak teprve je člověk otevřený terapeutické práci. (Patandžali se stejným vhledem započíná své jogasútry prvním veršem: "A teprve tehdy začíná cesta jógy.")


Buď perfektní!

• celý život mám pocit, že nejsem dost dobrý (nízké sebevědomí)
• své případné úspěchy a zdary znevažuji a zlehčuji
• odmítám přijímat chválu, uznání (pozitivní emoční reakce od druhých lidí) - nedovolím si to, podezíravě za tím hledám něco neupřímného
• za každou cenu se snažím vyvarovat chyby
• opravuji své verbální i písemné projevy stále znovu a znovu, dokud výsledek není perfektní, v praxi to znamená, že říkám to samé několikrát, vkládám upřesňující a relativizující pojmy tak, abych nemohl být druhou stranu napaden, že jsem něco řekl nedokonale či nepřesně 
• stejně přísná kriteria, které klademe na sebe, klademe i na druhé
• mám pocit, že sebevědomí a štěstí, mohu získat až splním určité podmínky, požadavky, jež si na sebe kladu; do té doby na ně nemám právo
• svým hnidopišstvím jsme pro druhé nesnesitelní a málo kdo s námi vydrží (i když nechceme, tak tím od sebe druhé odháníme, protože jim znepříjemňujeme život)
• zjišťuji, že tyto vzorce mě totiž oddalují od dělání toho, co bych opravdu chtěl dělat (a co by dalo mému životu šťávu)
• fatální důsledek tohoto scénáře: život bez radosti, naplnění a sebedůvěry
• jde o v českém prostředí nejrozšířenější scénář, na jeho utváření se podepisuje především náš pedagogický vzdělávací systém (z pozice učitele/rodiče kritizovat, srovnávat, věnovat pozornost výhradně chybám, to dobré brát jako samozřejmost)

Protijedy

• "Jsem takový, jaký jsem a je to tak o.k."
• "Mám sakra svou dobrou cenu."
• "Nebuď perfektní, buď sám sebou."
• Napsat si seznam 25ti údajů, v čem jsem dobrý, co umím.
• Každý den se za něco pochválit, i třeba za naprostou maličkost.
• Něco, co obvykle dělám perfektně, schválně trochu ošidím (pověsím obraz na křivo a nechám ho tak).
• Dovolte si schválně říct něco nepřesně.
• Udílet sám sobě kladné "stroky" - pohlazení v duševním smyslu, vždy ráno i večer.
• Uvědomit si, po jakém z rodičů, jsem scénář převzal, a provést rituál, vnitřní rozhovor s rodičem, v němž ze srdce poděkujeme za všechno dobré - konkrétně - co mi rodič dal a současně se pokusím sám k sobě hovořit vnitřním hlasem rodiče - tím, co by mi chtěl říci, co v sobě vnitřně nosí v srdci, ale nikdy neměl odvahu mi to říci. Vnitřní dialog zakončím požehnáním ze strany rodiče větou v podobném smyslu jako: "Dávám ti požehnání do života. Jsi úžasný člověk, vím, že všechno zvládneš po svém." Teprve tato technika rozpouští nejhlubší perfekcionistické jádro naší osobnosti: naše dítě je uznáno, přijato, milováno takové, jaké je. Takové jaké je, je dobré a hodnotné.

Buď silný!

• neřeknu si o pomoc či o laskavost, protože by to mohl být projev slabosti
• vnitřně se řídím příkazem: "nedovol, aby viděli, že jsi slabý"
• řídím se heslem: "všechno zvládám sám"
• tam, kde by stačila drobnost, aby nějaká věc dopadla dobře, ji raději neudělám, pokud bych tím měl ztratit svou hrdost, protože bych to vnímal jako to, že se musím ponížit
• i když hraju hru, že všechno zvládám sám, čas od času vybuchnu vzteky, že mi druhý nepomáhá!
• vyčítám v duchu druhému člověku, že mi nepomáhá, ale neumím si o tuto pomoc požádat; proto si vytvářím domněnky v tom smyslu, že "by to měl vycítit"; soptím vzteky, že "mu to nedochází", když "je to přeci tak jasný" (druhý člověk obvykle netuší o co jde, pokud mu jasně neřekneme, s čím pomoci potřebujeme)
• nedávám najevo své pocity (ale vnitřně se užírám myšlenkami odplaty a pomsty)
• neumím si říct o "stroke" (pohlazení v duševním či fyzickém smyslu)
• spoustu věcí raději neudělám, protože si říkám "to je pod mojí úroveň" (i když spontánní já by to udělat chtělo - třeba křičet nebo dát najevo jinou emoci či slabost)
• nemluvím o sobě, raději strhnu pozornost na druhého, odvracím pozornost od otázek na mé intimní pocity

Protijedy

• "Nebuď silný - buď spontánní."
• "Mám právo projevit své pocity."
• "Vždy mám právo říct si o pomoc."
• Každý den někoho požádám o laskavost.
• Když pomoc dostanu, ocením ji, poděkuji za ni.
• Budu dávat své pocity najevo okamžitě, ne až když mi přerostou přes hlavu.
• Nebudu hrát divadlo na tvrďáka, když mi bude do breku, budu brečet, když se mi bude chtít zpívat a tančit, budu zpívat a tančit.
• Klíčové je naučit se otevírat své pocity, naučit se říkat si o pomoc a pohlazení.

Potěš mě!

• snažím se zavděčit a pomáhat
• pořád řeším něco za někoho jiného
• přebírám zodpovědnost za druhé
• zachraňuji druhé, ale sebe zachránit neumím
• snažím se potěšit druhé, ale sebe potěšit neumím 
• mám pocit, že všem pořád pomáhám a všechny chápu, ale v klíčový moment se hroutím, protože mám pocit, že "na mě všichni kašlou" a "mě nikdo nepomůže" - já pomáhám všem, ale mě nikdo - propadám se do zoufalství nebo vybuchnu vzteky, když mi dojde síla
• neumím říkat "ne", neumím odmítat
• mám pocit, že se obětuju, a všichni na mě kašlou"
• když mluvím, očekávám přitakání, účast, pokývání hlavou; totéž přeci dávám já jim
• lidé se na mě lepí, když potřebují pomoc, a mě se to vlastně líbí, i když říkám, že mi to vadí 

Protijedy

• "Potěš nejdříve sám sebe."
• "Buď ohleduplný sám k sobě."
• "Mám přece právo odmítnout."
• Budu se cvičit v umění říkat "NE." - bez zdůvodňování a omluv, s tečkou na konci.
• Každý den nejprve udělám něco pro sebe, a pak teprv pro ostatní.
• Pochopit, že správné je pomáhat jen tam, kde jsem o pomoc požádán, jinak propadám syndromu zachránce (spasitele) - myslím si, že někomu pomáhám, ale má pomoc takto (nevědomě, scénářovitě) nabízená (zamýšlená) většinou nedopadá dobře (ani pro mě, ani pro druhého). Pochopit iluzi, že někoho zachráním "čistou láskou". Že se "díky mé lásce" někdo změní a procitne. (Člověk se změní, až když sám chce). Svou "pomocí" mu naopak mohu stát v cestě.
• Tím, že neumím říkat "NE." mnohdy posiluji v druhých jejich vlastní scénáře (např. kdo hraje hru "buď silný", by se měl naučit říkat si o pomoc sám od sebe).

Hodně se snaž!

• hodně se snažím a makám, ale nakonec se to vždy nějak zhatí (mám smůlu)
• štve mě, když se rozhlédnu kolem sebe, že někdo se nesnaží a "má vše", já se pořád snažím a "nemám nic"
• mám potíž věci dotáhnout do konce, doběhnout do cíle
• mám pocit, že zadarmo nikdy nic nedostanu
• "snažím se, ale..."
• "rád bych, zkusím, budu se snažit..."
• zasévám, ale nesklízím; mnoho potu, dřiny, ale málo šťavnatých plodů

Protijedy

• "Projdi cílem."
• "Nesnaž se, konej."
• Dokonči své věci.
• Představit si, jak dosáhnu cíle a dovolím si jím radostně a naplněně projít (rozpustit blok, který mi v tom brání).
• Vypustit ze svého slovníku "bych...", "zkusím...", "budu se snažit..." Obsahují totiž nevědomý dovětek ALE, který naše úmysly zaručeně zhatí tak, abychom zase cílovou páskou neproběhli. Bychovat a snažit se = v reálu (s prominutím) hovno udělat.

Pospěš si!

• důsledně jsem si zařídil život tak, aby na nic nikdy neměl čas, jsem stále v jednom kole (i když navenek ostatním říkám, že mě to štve, že na nic nemám čas, a pořád se na to vymlouvám, pravda je taková, že se prostě děsím oněch skulin klidu a nic-nedělání; nevědomě jsem si tak život zařídil!)
• jsem pořád v poklusu, ve stresu, snažím se vše stihnout (abych žil na plné obrátky)
• pospíchám, jako bych měl pocit, že by mě někdo mohl předběhnout, a já tam nebyl první
• pořád utíkám k nové (budoucí) aktivitě, nikdy nejsem spokojen tady a teď: jsem pořád v předstihu (když obědvám, myslím na zákusek, když si dám zákusek, myslím už na cestu do Paříže)
• stejně tak mě mohou lákat stále noví lidé a vztahy, nikde se neusadím natrvalo
• skáču lidem do řeči a dokončuji za ně věty
• neříkám "my"
• zastavit se a nedělat nic = smrt!
• mám problémy někde trvale zapustit kořeny a dojít naplnění, uklidnění, ponoření do hloubky
• neumím prožívat stav hluboké, naplněné přítomnosti, v klidu a koncentraci
  

Protijedy

• "Nespěchej, naslouchej, všímej si!"
• "Pospíchání blokuje tvé smysly a tvé žití."
• Něco, co obvykle dělám rychle, udělám najednou pomalu.
• Přejdu z role aktéra a organizátora do pouhého pozorovatele (nedělat nic, jen se dívat).
• Zastavím se a všímám si v okolí něčeho, čeho jsem si nikdy předtím nevšiml (venku i uvnitř).
• Dělám každodenní aktivity s plným uvědoměním, pomalu, vědomě, bez automatismů.

Mytologické životní scénáře (I)

Mytologické životní scénáře (Berne)

Eric Berne, zakladatel transakční analýzy, vytvořil model lidské psychiky, která se skládá ze tří částí: z dítěte, dospělého a rodiče. Ono magické dítě v nás často na podkladě opakujících se situací přijme iracionální životní scénář, který si pak v realitě stále znovu a znovu potvrzuje ("sebenaplňující se proroctví").

Berne ze své psychoterapeutické praxe odpozoroval 6 takových mytologických scénářů, podle nichž nevědomě (a proto osudově až katastroficky) utváříme své životní příběhy. Tyto scénáře nám zabraňují v prožívání štěstí tady a teď, neboť "dospělý" v nás si není tohoto čarování magického dítěte vědom - anebo se vůči němu cítí bezmocný. Jsou to vlastně rozličné způsoby prokletí, kterými rodič v nás spoutává naše vnitřní dítě.

Berne je poznačuje jako: Tantalus, Arachne, Damokles, Herakles, Sisifyos a Filemon a Baucis.

Tantalus

Tantalus se kdysi těžce provinil proti bohům. Pozval je na hostinu a chtěje otestovat jejich vševědoucnost, přeložil jim k hostině svého zabitého syna Pelopa. Rozlícení bohové na něj uvrhli trest. Musí stát v průzračné vodě, ale kdykoliv se bude chtít napít, voda ustoupí. Nad ním se sklánějí větve ovocných stromů, ale kdykoliv se k nim natáhne, pozvednou se do výše. Navíc nad ním bude viset balvan, který se může kdykoliv uvolnit, aby jeho mukám učinil konec, ale nestane se tak - vysvobozující konec stále nepřichází.

Rodiče malým Tantalům zakazovaly to, co by rády dělaly. "They go along with the Parental curse because the Child in them is afraid of things they want the most, so they are really tantalizing themselves." (Berne)

Dospělí Tantalové mají pocit neustálého selhání a neúspěchu. Vztahy a projekty jim prý vždycky ztroskotaly. Tam, kde se měli osamostatnit, selhali. V důsledku se uchýlili ke strategii vyčkávání a pasivity. Mají pocit, že život je marná snaha, která nikam nevede - proto se někdy snaží příliš, a cítí se vyčerpaní, anebo se (to spíše) nesnaží raději vůbec. Stěžují si, ale nic neudělají, aby se jejich životy změnily k lepšímu, i když (viděno optikou jejich přátel) příležitosti přicházejí. Za bezmocností, v níž se snaží sebe samé vylíčit druhým, se však skrývá vnitřní sebepřeceňování - vidění sebe sama v nadřazené pozici, z níž nechtějí ustoupit.

Kazuistika. "Hudebně nadaná mladá žena popisuje svoji situaci jako bezvýchodnou: Proto, aby dělala "něco pořádného", vyučila se na přání rodičů kancelářskou obchodnicí. Cítila ale, že do úřadu nepatří, opakovaně byla nemocná, a tak práci ztratila. Šanci účastnit se hudební akademie odřekla a místo toho se nechala hospitalizovat na psychosomatické klinice. Tam jí bylo opravdu dobře. Po propuštění bydlela opět u rodičů, aniž by se tomu vyučila, měla pracovat ve správních orgánech a opět onemocněla. Jejím vlastním přáním bylo dělat něco v oblasti umění, ale kromě talentu k tomu neměla žádné vzdělání. Udělala několik nešťastných pokusů s galeristy, na studium umění se cítila příliš stará. Takže občas žije na podpoře, většinu času promedituje, ani umělecká činnost ji už nemotivuje."

Tato žena, respektive její vnitřní dítě, potřebuje terapeuticky podporu a uznání za malé kroky, aby se osvobodila z nutkavého příkazu rodičovského hlasu "Snaž se!", který blokuje její kreativní přístup k životu, Svobodné Dítě v ní.

Arachné

Dívka, tkadlena uměleckých obrazů vyzve (dle bohů zpupně) na soutěž v tkaní samotnou Athénu. Athéna vidí, že výtvor Arachné je lepší, ale nechce si to přiznat. Arachnin obraz roztrhá a Arachné se ze žalu oběsí. Athéna jí život vrátí, ale zakleje ji do těla pavouka, aby mohla celý život tkát ("když jí to tak baví").

Lidé s tímto scénářem se kdesi v životě rozhodli špatně, ale místo toho, aby se příště rozhodli jinak a chybě se vyhnuli, vracejí se opakovaně ke starým špatným rozhodnutím. Tato tendence je posílena motivem jednat rodičům navzdory (vybrat si muže, kterého rodiče nechtějí, dělat práci, kterou zavrhují apod.) - na truc dělat stále stejnou, nedoporučovanou věc. Tímto vzdorem nahrazují nalezení své skutečné identity.

Kazuistika. "Proti vůli rodičů se mladý muž rozhodl pro studium sociální pedagogiky. Jejich záměrem bylo, aby převzal jejich firmu. Již při praxi bylo zřejmé, že konfrontace se sociálním konflikty jej zahlcuje. Díky postoji "tohle jsem chtěl, takže to už musím vydržet" se v povolání více let trýznil. Při terapii ohledně možných změn (jiné studium, přeškolení, svobodné povolání) se často objevovala hra: "ano... ale...". Pokusy vyzkoušet něco nového ztroskotaly. Nakonec dostal, díky rodičům, nabídku, pracovat v úřadu péče o mládež. To místo   vzal a nyní je úředníkem, nešťastný až rozpolcený, zahlcený a jako formalista a úředník se neustále něčeho obává."

Cílem terapie je podpořit jeho Svobodné Dítě (co opravdu chce, ne co si chce vyvzdorovat v opozici na tlak rodičů), ale také Dospělého, aby převzal zodpovědnost za svůj život do svých rukou.

Damokles

Dávný tyran Dionýsos I. pořádal hostinu a vzbudil svým blahobytem ve svém poddaném Damoklovi závist. "Pojď sem, místo mě, usedni, ukážu ti, jakou povahu má mé štěstí," pravil Dionýsos. Damokles usedl na trůn a ponořil se do víru zábavy. Dionýsos mu nad hlavu nechal na koňské žíni nepozorovaně pověsit ostrý meč, který mířil přímo na jeho hlavu. Když jej Dionýsos zničehonic spatřil, ztuhl mu úsměv na rtech a krev v žilách. Vzdal se svého místa a povýšení. Na tomto způsobu vládcova štěstí nebylo nic záviděníhodného.

Vnitřní program tohoto scénáře zní: "You can enjoy yourself for a while, but after that your troubles begin." (Berne).


Lidé s tímto "prokletím" stále čekají, až na ně dopadne Damoklův meč nějaké ve vzduchu visící hrozby. Rodiče jim často říkávali: "Počkej, až budeš chodit do školy... až budeš muset pracovat... až se vdáš/oženíš... až budeš mít děti..." a tím je připravili o všechnu radost ze života a důvěru v budoucnost.

Kazuistika. "'Neumím dlouho vydržet být šťastný!' Toto byl první výrok muže, u kterého bychom očekávali, že bude jak v práci, tak doma spokojený, ale naopak procházel neustále krizemi, měl strach z toho, že vyprovokuje hádku, měl strach o rodinné příslušníky, s autem jezdil, ale stálo ho to velké přemáhání a dělal si přehnané starosti o své zdraví. V rámci poradenství se velmi záhy objevilo téma obrazu Boha. Bůh všechno vidí a trestá každý hřích. Uměl nahlédnout pozadí své omezující religiózní výchovy. Ani rozhovor s duchovním mu nepřinesl úlevu. Ukončil dva terapeutické pokusy, nežli se mu postupně začalo dařit lépe. Terapeuti ho ale neuměli ochránit před jeho narůstajícími obavami."

Úkolem terapeuta je v tomto případě přivést klienta k tomu, že není třeba se neustále trestat (že lze žít i bez trestání se za radost). Pomáhají paradoxní intence - uspokojit magické myšlení Dítěte tím, že si vědomě stanovíme malé "trestíky" za štěstí, které nás potkává.

Héraklés

Héraklova dobrodružství byla nepřeberná. Bohové i lidé ho zavalovali úkoly, které musel plnit jak na běžícím pásu. Teprve potom mohl pokojně vydechnout a říct si: "teď jsem šťastný." Ale ten okamžik nikdy nepřišel.

Stejně tak lidé s tímto scénářem žijí podle vnitřního programu "teprve až" a "dokud...". Za každým novým splněným úkolem či povinností, však štěstí nepřichází, protože se objeví povinnost nová - a tak to jde stále dokola. Člověk si neposkytne dostatečné sebeocenění spojené s úlevou. Snižuje svůj úspěch, je mu to málo, (pro jeho vnitřního Rodiče) je to jen "samozřejmost", chce víc, ničí se dalšími a dalšími nároky na sebe. Ano, je to téma workoholismu. Zápas od kolébky až do hrobu. "Až budu povýšen...", "Až postavím dům...", "Až děti odejdou z domu..." či "Až úspěšně zakončím terapii..."

Kazuistika. 'Už 12 let chodím do terapie, poznala jsem snad všechny směry a taky jsem z toho hodně profitovala. Ale stále mám problémy, které neumím řešit.' Podle anamnestických údajů podstoupila tato žena velmi komplikovanou terapeutickou práci, s velkým odhodláním podstupovala všechny terapeutické rituály a platila za 'vzornou klientku'. Přesto nebyla spokojená, stále věří v nějakou rozhodnou intervenci a byla zcela překvapená, když jsem ji odmítla poskytovat terapii se zdůvodněním, že je zcela zdráva a jestli chce, může čas od času přijít na poradenský rozhovor, aby se jí dostalo uznání a ujištění, že to, jak problémy řeší, je v pořádku."

Terapeutická rada v tomto případě zní: Po každém dokončeném úkolu si dejte pauzu a pochvalte se za to. Vychutnejte si pocit úspěchu či zvládnutí úkolu. Naplánujte si dobu pro odpočinek či dovolenou. Dovolte Rodiči ve vás, aby pochválil vaše Dítě.

Sisyfos

I chytrý Sisyfos se provinil vůči bohům. Soudci mrtvých mu přikázali dovalit kámen na vrchol hory a odtud jej svrhnout na druhou stranu dolů. Vždycky, když už je kousek před vrcholem, se mu však kámen vysmekne a skutálí zpátky. Je to prokletí marného úsilí, které nikam nevede. Vnitřním motem lidí s tímto scénářem jsou výroky "téměř" a "vždy znovu a znovu". Těsně před koncem se vzdávají.

Navenek si připadají jako neschopní smolaři a chudáci ("podívejte, nic se mi nedaří"), vnitřně se však obvykle cítí grandiózně (nadřazeně, božsky). [Viz stránky českých Sisyfovců] Možná podle této logiky: "pokud se mi děje tento tragický úděl, nejsem přeci jen obyčejný člověk - jsem nadobyčejný."

Kazuistika. "Muž přichází do poradny, protože zmeškal kontrolu moči, která patřila mezi podklady osvědčení, a jemu nyní hrozí, že o osvědčení přijde. V rozhovoru se ukazuje, že vždy, když byl krátce před zavržením úspěchu, se tak opil a popral, že místo ztratil. Například když byl hospitalizován na psychiatrii a měl být za krátkou dobu propuštěn, opil se, dělal rámus, a tak byl opět hospitalizován. Nyní stojí opět před vypršením platnosti osvědčení a když zkouška moči neproběhne, musí podstoupit vězeňský trest kvůli tomu, že způsobil tělesné zranění."

Lidé s tímto programem mají pocit, že kdyby totiž dosáhli úspěchu, čekala by je už jen smrt (jejich život by ztratil napětí a "příběh"). Byl by to konec jejich dramatu. Rádi vyprávějí vzrušující historky, kdy unikli o vlásek smrti. Terapeut musí klienta vést k dokončování maličkostí. Klient se naučí rozpoznávat, jak mu zlomyslné Dítě v něm vyrábí nejrůznější (sebedestruktivní, poněkud masochistické) sabotáže (aby věci nakonec nedopadly tak úplně dobře - z čehož čerpá skrytou slast).

Filémón a Baucis

Filémón a Baucis, manželé, jak se sluší a patří, hostili Dia po několik dní a nocí. Zeus byl tak spokojen, že jim slíbil, že budou mít dlouhý život a ani jeden z nich nezemře dříve než ten druhý, aby nemuseli oplakávat smrt druhého. Dožijí spokojeně a umírají (či žijí dál?) obrostlí listím, proměněni ve stromy, dub a lípu.

"They spend the rest of their lives like vegetables," říká Berne. Jde o typ lidí s malou životní motivací, kteří touží pouze naplnit závazky vůči rodičům. Nejsou ani nešťastní, ani šťastní, ani se nenudí, ani nejsou plní zajímavých zážitků a nápadů. Na terapii se dostanou zřídka. (Proč taky? Snad jedině, když jejich mytologické druhé já zemře, jako v následujícím příkladě.)

Kazuistika. "Žena naříká nad depresivními stavy. Před deseti lety ztratila muže, se kterým žila spokojeně přes 20 let. On měl dobré postavení, takže neměla finanční starosti a ani nyní je nemá. Nikdy nemusela pracovat, má dům, ve kterém žije sama, dospělé děti, které ji čas od času navštěvují, nějaké povrchní známé od svého manžela. Až dosud bylo vše tak, že nemusela dělat žádné větší rozhodnutí. S životem je v zásadě spokojená, ale nemá žádnou energii, sedí doma a hloubá. Dosavadní činnosti, včetně dovolené pro ni ztratily kouzlo. Při rozhovoru se ukazuje, že neví o jiných cílech pro další život. Sedí a čeká na smrt."

Při terapii se ukáže, že za vrstvou spokojenosti se mohou skrývat pocity a myšlenky, které si klientka nechce připustit a dál s nimi pracovat. Terapeut ji v tomto procesu může dál navádět. Může se ukázat, že nic ještě není opravdu "mrtvé" a spokojené. Svobodné Dítě má svá přání a potřeby. Život ještě neskončil.

Literatura:

Gudrun Hennig, George Pelz: Transakční analýza, terapie a poradenství. Grada, 2008. ISBN 978-80-247-1363-2