Tereza Pohlová: Červená je barva (...krve)

"Otče pomaluj mě krví
Otče pomaluj mě zemí."

(úryvek z lakotské modlitby)

Žijeme ve světě přehlceném informacemi. To jistě není myšlenka nijak nová. Pokud potřebujeme uchopit nějakou životní situaci, sbíráme k jejímu vyřešení informace: čteme články, knihy, hledáme na internetu, radíme se. V naší mysli pak dáváme informace dohromady a vzniká rovnice s výsledkem. Snažíme se najít odpověď na otázku: jak se mám zachovat co nejlépe? Kudy vede ta správná cesta? A naše mysl pracuje a selhává. Selhává, protože k pochopení a uchopení života jsou informace ve své důležitosti, jen malými pomocníky těch opravdu důležitých učitelů - a to je prožitek a vztah.

Jedním z prvních velkých učitelů je pro nás již od nejútlejšího dětství barva. Barva není informace. Barva nás učí jasnému a přímému vztahu, který neprochází skrze mysl, ale skrze prožitek.

Dítě instinktivně miluje barvy a jde jim vstříc. A co my dospělí? Jak vnímáme barvy světa a jejich souvislosti? Jak je prožíváme?
Před časem jsem měla tu čest dostat se do učení barvy. Barvy červené. Mladá návrhářka dostala skvělý nápad: dala dohromady 9 žen (byla jsem mezi nimi), které si samy navrhly a ušily červené šaty. Barva, tvar, tělo. Několik měsíců intenzivního hledání, silných emocí, prožívání sebe sama. Zajímavý projekt, který si jistě zaslouží více pozornosti.

Chci se teď však soustředit na to, co je pro mě nejpodstatnější - navázání vztahu s červenou barvou a tím co v mém i našem životě vyjadřuje - a to je krása a síla v mnoha podobách.

Jsme obklopeni barvami, aniž bychom hlouběji chápali co, vyjadřují. Snad i hloubka a škála barevných odstínů se poněkud vytrácí. Přesyceni reklamními logy, nápisy a nekonečným množstvím barevných předmětů, jsme nuceni je vnímat, jako objekty, k nimž vnitřně nemáme žádný vztah. Žijeme v čase krize a proměny vztahů a to zdaleka nejen v oblasti vztahů mezilidských. Tak, jak píše filosof Martin Buber, ve své zásadní knize “Já a Ty“ - „Svět jako zkušenost vytváří Já-Ono. Základní slovo, které určuje vztah, je ale Já-Ty.“ (Myslí tím, že Ono je vyjádřením něčeho neosobního a odděleného a Ty je opravdový vztah a propojení). Chci tedy psát o Já a Ty ve vztahu k barvě, ve vztahu k červené, protože vztah je nositelem zájmu.

Od dětství se učíme dívat se a nevidět, protože naše pozornost je obrácena tam, kde nás to nezajímá. Proto nerozumíme barvám, tvarům, symbolům. Společnost ztrácí přirozený vztah ke kráse a jako malé dítě natahuje ruce k tomu co je zdánlivě nejlákavější. Bez užitku. Tomu jsme byli učeni.

Středověcí mistři: malíři, sochaři a architekti, dokázali skrze barvy a tvary mluvit jazykem vztahu. Každá barva měla svoji prožívanou symboliku a mluvila vlastní řečí, zakotvená sama v sobě.

V symbolice indiánského kmene Lakotů byla Červená cesta cestou života. Jungova „Červená kniha“ je naprosto zásadním spirituálním a psychologickým dílem současnosti. I příklady méně povzbudivé-červená barva bolševické revoluce. Příkladů je jistě mnoho.

Žádná z barev není tak kontroverzní, jako červená, žádná nevyvolává tak silné reakce, pokud se rozproudí a vstoupí do života. Proto také říkám “měla jsem tu čest potkat se s červenou“. Navázat s ní vztah Já a Ty. Vztah, který není jednoduchý, když se prožívá naplno.

Barva protikladů: dráždivost, přitažlivost, vášeň, sexualita, moc, boj, hněv, vztek, žárlivost. A hlavně je vyjádřením základního elementu ohně a také krve.

Pokud pustíte do svého života všechny aspekty této barvy, věřte,že se vám nebude žít lehce. Kdo z nás si dovolí přiznat se ke své moci, vášni či agresi? A přece, je to síla ohně, která nám v naší civilizované společnosti, tak zoufale chybí. Jakoby bez vztahu k tomu, co tato barva vyjadřuje, bylo vše vlažné a poněkud nudné. Naučili jsme se dobře svůj oheň skrývat. Nikdo nás nemusí kontrolovat, skvěle to umíme sami - a je tak těžké se to odnaučit. Evropa se děsí migrantů, mužů z jihu, kteří nesou element ohně. A strach je na místě, přišli rozbíjet hranice, jako zosobnění obrazů našeho nevědomí. Ale nemá to svoji logiku? Svázali jsme oheň a ztrácíme svoji sílu a životní energii. A důsledky jsou již zcela patrné: emoční a sexuální vlažnost v partnerských vztazích, nedostatek inspirace a nových myšlenek v umění, filosofii i spiritualitě. Sevřenost a strach projevit své vášně a divokost. Potřebujeme si to dovolit žít nejen v prostorách tomu vymezených (sebepoznávací semináře, výstavní síně, divadla, prostory vyhrazené k tanci), ale hlavně ve všech polohách každodenního života.

Slovo červená pochází ze slova červ, protože červený pigment se původně vyráběl z červů. A také souvisí se slovy, červit se čili hemžit se. Červi, kteří se živí rozkládajícími organismy, dělají tu skvělou práci, že proměňují to, co je mrtvé v novou energii. Po černé (barvě smrti) přichází červená. Barva, která si pro svoji energii sahá opravdu ke kořenům, pro energii chaotickou, hemžící se, vybuchující, prvotní a divokou.

Snad nejvíce tyto energie bouří ve všech podobách (propojování i odpuzování) ve vztahu mužské a ženské energie. Nakonec na tom závisí vznik nového života. Když řekneme slovo oheň a červená, automaticky nám přicházejí na mysl slova - vášeň, divokost a sex. Výbuch energie. A tiše v pozadí se ozývá slovo moc. Oheň vyjádřený červenou barvou nese v sobě zprávu o moci sexuální přitažlivosti. Lidské bytosti se po staletí touto silou přitahují, naplňují, ovládají a ničí. Jsme zranění a unavení, toužíme po této síle a nevíme, jak ji bezpečně žít.

Žena v červených šatech je dráždivá a muži se nechají rádi svádět, ale pozor: mohla by mít nad nimi moc. Tak raději postaví bezpečnou hranici a odešlou ji nejlépe do virtuálního světa.

Muž v červeném plášti, vyjadřujícím královskou moc, je pro ženy velmi přitažlivý, ale jeho možná nadvláda a agrese nás ženy děsí, proto hledáme způsoby, jak ho elegantně vykastrovat. Než bychom se zodpovědně chopili své vlastní moci, postavíme opatrné hranice a budeme se chránit před ohnivou silou svou i druhých.

Boji tradičně vládnul bůh Mars, spojený s červenou a elementem ohně. Boj byl jedinou možností muže, jak se potkat s vlastní krví. Dnes se však boj odehrává spíše v elementu vzduchu (mluvení, vymýšlení, strategie a peníze). Když bojuje civilizovaný muž, už neteče krev, ale ztrácí se oheň a krev. Pokud tu není ohnivý boj, ani rituály, které mužům dovolí hrdě nosit červený plášť své síly, odvahy a moci, kudy potom vede cesta mužů k ohni? Jen ten, kdo projde ohněm se nebojí smrti.

Znám muže, kteří hledají odpověď na tuto nelehkou otázku, vážím si jich a věřím, že ji najdou...

Tady se cesta mužů a nás žen rozchází. Tady se dostáváme ke krvi - červené řece života. V mužském světě krev, která není vidět a proudí v těle, je život - a ta která vidět je, znamená zranění a smrt.

U nás žen je to jinak. My ženy se tohoto proudu dotýkáme skrze naše tělo, každý měsíc. Je to rituál zasvěcení do mystéria červené barvy, krve a ohně. Stačí ho jen vnímat a respektovat. Kolik žen během „svých dnů“ (které ale nejsou vůbec jejich), trpí pocity vzteku, výbuchy, větší potřebou divokosti. Krev nás spojuje s divokým zvířetem v nás. Když ho přijmeme vědomě, je to požehnání. Ale my trpíme a snažíme se nezabít své partnery a děti. Jaká škoda té energie krve, která je tak očistná a vyživující ve své primitivnosti a čistých emocích. Bylo by skvělé, kdyby ženy, které se potkávají se svou krví, měly prostor na to být mocné ve svém těle ve všech jeho ohnivých projevech. V tanci, křiku, běsnění, pláči, tichu, bolesti být pouze s ženami, s těmi, které to unesou.

Pokud žena chce, aby ji muž v jejím nelehkém setkání s krví, chápal nebo byl oporou, pak si myslím, že to pro vztah není vůbec dobré. Žena v této podobě je pro muže děsivá a není třeba to měnit. Stačí jen respekt, úcta a hranice. Stačí si jen říct: tohle je moje, nechci abys mě zachraňoval před mým smutkem, mojí divokostí, mojí touhou zabíjet. Chráním tě a odcházím do svého světa, počkej na mě. Primitivní žena v nás ví, že je tu pro to, aby plodila, ale když začne cítit svoji krev, může přijít chvíle, kdy potřebuje zabíjet. Žijeme však v době, kdy je třeba svoji primitivnost žít vědomě. Proto jsme ji ztratily a znovu nalézáme. Milovat primitivní ženu v sobě znamená to, že ji žijeme vědomě. Tím můžeme být jasnější a ničit pouze to co je určeno k záhubě.

Pokud nenalezneme způsob, jak otevřít zdroj ohnivé energie, jak v sobě, tak i ve vztazích, obávám se, že jsme odsouzení k životu podle psychologických konstruktů. Tím, že hledáme a popisujeme to, jak co nejlépe žít vztahy bez konfliktů, stává se vládcem našich vztahů mysl, neuspokojené srdce a buď potlačený, nebo destruktivně žitý oheň. Cestu a řešení vidím v tom, vrátit se na počátek. K čistému a vědomému prožívání vztahu ke svému vnitřnímu ohni. Stačí si jen položit otázku: Kde a jak v tomto okamžiku žiju oheň? Kde v mém životě září červená barva? Kde je to místo, kde mohu hřát, hořet nebo spalovat?

Jsou různé způsoby, jak do sebe nechat vstoupit červenou, ohnivou sílu. A je to - troufám si tvrdit - v této chvíli naprostá nutnost a naše záchrana.

Dovolím si uvést zajímavou zkušenost mé kamarádky, která se rozhodla pustit oheň do svého života, do těla, do srdce. Ta síla byla velká a spalující a přirozeně vedla k touze po uvolnění a vyjádření. Pomazala si tělo i tvář červenou barvou a tvořila. Z obtisků na papíře a fotek vytvořila fascinující, divokou až brutální koláž. Vyjádřila mnoho aspektů ohně, krve, červené a prožila sebepřijetí, uvolnění a dotek syrové krásy. Síla ohně potřebuje také své jeviště a tak sebrala odvahu a uveřejnila své koláže na facebooku. Reakce byla šok a mnoho přátel projevilo obavu o její psychický stav. Rozbila tabu. Pokud by její práce visely ve výstavní síni, jistě by nikoho nenapadlo přemýšlet tímto způsobem. Jsou přece prostory, kde je možné bezpečně ukázat i ty nejvíce šokující obrazy života a přijímáme je tam bez mrknutí oka - výstavní a síně a jeviště k tomu určená. A musí to tvořit lidé k tomu určení, kteří mají skrze umění právo dotýkat se šílenství ohně. A my ostatní opatrně, možná v bezpečném prostředí k tomu určených seminářů. Kde je oheň, kde je překvapení, kde je vědomé šílenství v naší každodennosti? Kde je to koření života, které rozbíjí danosti a stereotypy? Je v proudění ohně v naší krvi, je ve vyjádření se skrze červenou.

Červená potřebuje volnost a plynutí a také potřebuje hranice. Jeden z paradoxů, kterými tato barva stále mluví, stejně jako život . Když nás ovládá, tak spaluje, když spaluje, tak proměňuje. Není možné žít ji stále v její nejžhavější podobě. Někdy je skvělé, když nás její oheň “jen“ hřeje.

Můj intenzivní, vyčerpávající a v svým způsobem milostný vztah s červenou ve všech jejích podobách mě naučil tohle:

Červená růže v květu je nádherná, má v sobe krásu, opojnost, přitahuje pozornost všech, každý se jí rád ozdobí. Dříve nebo později však začne vadnout. Není možné být stále v síle, kráse a květu, ani po tom toužit. Je třeba dát zemi semena a humus pro další znovuzrození barvy a tvaru růže. Být věrný sám sobě, uvadat a rozkvétat tak, jak to potřebuje můj život a nechtít nic víc.

Mám ráda červenou, tak jako oheň. Bez ní by byl svět o mnoho ochuzen. Červené květy a plody přírodu zdobí, jako rudý kámen v prstenu. A tak je to i s ohněm v nás. Jak by vypadaly naše lidské příběhy bez všech šíleností a krás, které cítíme, ať už nás spaluje nebo hřeje.

Vytvořit si červené šaty byla skvělá a dobrodružná cesta do lůna této barvy, k uvědomění - jsem červená, jsem oheň. Skrze tvoření, nalezení harmonie barvy a tvaru ve vztahu k mému tělu, jsem našla mnohé. Tak už chci jen říct - žijme červenou, žijme oheň, žijme krev! Oheň propojený s dalšími živly, vodou - citem, zemí - zakořeněním v hmotě a realitě a vzduchem - jasným a otevřeným myšlením. Jen tak můžeme prožívat všechny barvy života a svoji krásu.

Tereza Pohlová: Drsná láska

Symbolika barev v umění

Spiral Dynamics 

(kde rudá představuje jedno patro evoluce)