Systemická esej nad stejnojmenným filmem
V této eseji není mým záměrem poskytnout čtenářům estetickou recenzi na film: jestli je dobrý nebo špatný, jestli je to umění nebo není umění, jestli v něm herci hrají dobře nebo jestli je nebo není režisér blázen. Chci nabídnout možný způsob čtení - jak mu porozumět. S tím, že nabízím jen možný úhel pohledu, protože každé umělecké dílo je jako briliant s mnoha ploškami odrážejícími světlo a každý máme možnost chytit jiný "záblesk", aniž by to znamenalo, že jeden "pravdu" má a druhý ne. Budu prozrazovat děj, tudíž doporučuji článek číst až po shlédnutí filmu. (K podobně systemicko - metaforickému čtení vybízí například film matka!)
Film Zabití posvátného jelena začíná detailním záběrem na bijící lidské srdce během chirurgické operace za doprovodu vznešené religiózní hudby. Ten, kdo operuje, je hlavní postava filmu - kardiochirug (Colin Farrel), pohledný, dobře situovaný, úspěšný muž v nejlepších letech. Je hlavou rodiny, má dceru a syna a jeho manželku hraje Nicole Kidmanová. Jsme svědky každodenních rituálů a konverzací této rodiny, které se vyznačují neosobním přednesem, takže i nejdramatičtější situace jsou sdělovány nezúčastněně, velmi korektně a distinguovaně (včetně erotických scén), jakoby všichni aktéři filmu trpěli citovou oploštělostí, ztrátou instinktů, bezkrevností a jakýmsi důsledným odpojením od čehokoli iracionálního (podobně jako v předchozím filmu Yorgose Lanthimose Humr). Jakási vzorná rodinka enegeticko emočních mrtvol (viz. můj článek Píseň ledu a ohně: o nemrtvých mezi námi), provádějících každodenní sérii rutin, který jim naskriptoval nějaký programátor v počítačové hře. Navenek je však zachována estetická forma, zdvořilost a dekórum, takže letmý návštěvník by si mohl pomyslet, že se jedná o ideální rodinku, kde jsou všichni milí, krásní, ambiciózní a úspěšní. Vše, včetně interiéru domácnosti, je dokonale anesteticky / chirurgicky precizní, jen zde neexistuje srdce. (Ano, pouze jako tělesný orgán).
A takto odlištěně probíhá vše, včetně námluv a erotiky. Jakmile chirurgova dcera dostane první menses, je pozván na návštěvu vhodný mladík (Martin), který rovněž dívce ukáže své vyvinuté sekundární pohlavní znaky (ochlupení), aby dívku ujistil o své fertilitě a proces namlouvání a páření mohl započít (ta mu však kontruje, že její otec má v podpaží chlupů 3x více). Manželka v ložnici vždy před započetím aktu simuluje pozici dokonale nastylizované mrtvoly, aby byl manžel dostatečně vzrušen (kdyby snad byla živá, energická, emocionální a spontánní, mohlo by to být ohrožující nebo zúskostňující - něco takového do chirugova světa prostě nepatří: o tom se na univerzitě neučili, tudíž to nemá právo na existenci).
Takto jsme filmem neúprosně vtahováni do tohoto bizarního psychopatického životního módu, který je charakteristický naprostou supremací racionality (objektivity, scientismu, normativnosti), která nepřipouští cokoli iracionálního, cokoli démonického, cokoli posvátného, cokoli šíleného - cokoli živého. (K tomu se mi vynořuje vzpomínka na můj dávný výzkum (2008), kde se ukazovala souvislost mezi přesvědčením, že "vše se dá logicky (kauzálně) vysvětlit" a psychoticismem.) Ocitáme se tak v paradoxní smyčce, kde supremace racionality nepřipouštějící cokoli iracionálního vede k iracionálně psychopatickému chování.
Tento životní postoj jakoby říkal: "Posvátný jelen neexistuje. Neexistuje nic jako posvátný jelen, to je prostě nesmysl. Jestli ty se snad domníváš, že existuje, měl by sis zvýšit dávku léků, dokud se nevrátíš zpět do hladiny normality. Podívej, jak já zobu a jak jsem vzorný a krotký." (A ukáže americký úsměv.)
Ocitáme se ve světě, kde posvátný jelen nemá právo na existenci. Konstelačně (systemicky) řečeno: Není uznán, není respektován.
A co se stane, není-li něco uznáno, respektováno? Co se stane, když neuznáváme nějakou danost, která je větší než my - třeba povodeň, bouři, smrt, sexualitu nebo vůli bohů? Vtrhne to na scénu. Bude to běsnit. Nebude to mít slitování. Stane se to démonem, stvůrou nebo symptomem nemoci. Dokud neuznáme jeho přítomnost. Takto se toto "větší než my" ohlašuje. Jak my k "onomu", tak "ono" k nám. To, co by se mohlo poklidně pást a chtělo by třeba jen rozkošnicky hladit po čumáku, nám také může ukázat zuby. Ukázat svou moc. (Řečeno spolu se starými Řeky - nastane tragédie).
Reprezentantem nebo spíše poslem této síly je ve filmu šestnáctiletý chlapec Martin.
Schází se s chirurgem, vedou spolu rozhovory podobající se dynamice otec - syn. Chirurg mu totiž při jakési dávné operaci "zabil" otce. Tato vina (ať už přiznaná nebo nepřiznaná) je spojila. Jejich vztah se rozvíjí až do fáze, kdy Martin pozve chirurga na večeri k nim domů, aby jej seznámil se svou ovdovělou matkou. Ta se chirurgovi eroticky nabízí, ale on ji odmítne. Má dojem, že situace už zašla příliš daleko, a snaží se Martinovi od té chvíle vyhýbat. Martin jej uhání (současně randí s jeho dcerou) a snaží se, aby chirurg navázal intimní kontakt s jeho matkou a stal se tak "opravdu" jeho otcem. Aby odčinil svou vinu a zaplnil v jeho a matčině životě prázdné místo po chybějícím otci. Z jeho pohledu by to bylo "správně", hluboce po tom touží. Z pohledu chirurga je to naopak nepřípustné, nelogické a nemožné, a proto se snaží z této vazby vycouvat.
Martin si však jednoho dne vynutí desetiminutovou schůzku, kde svému vytouženému otcovskému idolu ukáže své zuby. Sdělí mu, že pokud se mu bude dál vyhýbat a bude odmítat spojení s jeho matkou, bude to mít pro něho a jeho rodinu nepříjemné následky. Jeden člen rodiny za druhým prý postupně onemocní chronickým onemocněním (ochrnutí dolních končetin) a postupně budou umírat - ledaže by se doktor "umoudřil" a byl mu po vůli. (Doktorův život však prý bude uštřen). Teenager v tu chvíli reprezentuje iracionální moc jiného řádu, kterou doktor odmítá vzít na vědomí, protože se přeci "nenechá vydírat". (Něčím, co přeci nemůže existovat!) Členům jeho rodiny postupně ochrnují nohy a věda je na jejich nemoc krátká. Lékaři si nevědí rady. Nemoc graduje ve třech stadiích, z nichž poslední je charakterizováno krvácením z očí a smrtí: přesně jak Martin předpovídá.
Zatímco doktor (reprezentující scienticky psychopatický postoj ega) odmítá s Martinem komunikovat, zbylí členové rodiny jsou k Martinovi mnohem vstřícnější, přejí si, aby k němu doktor zaujal jiný postoj. Manželka Martina navštíví a prosí ho, aby ji a její děti ušetřil. Jako žena intuitivně cítí, že to, co se děje, ať je to jakkoli iracionální, nějak souvisí s nepřiznanou vinou svého manžela, a proto její děti umírají. Chce to zastavit a udělá proto cokoliv. Ptá se Martina, proč mají trpět oni - za vinu svého manžela? Vždyť to není spravedlivé?! A Martin - v té chvíli jaksi démonicky a nechutně požírající špagety - jí odpovídá: "možná to není úplně fér, ale je to aspoň něco, co se spravedlnosti blíží." Doktorova dcera Martina dokonce miluje a snaží se ho eroticky svést (jakoby uplatit, aby došlo ke smíření), ale Martin to vycítí a odmítne s ní mít styk (který by symbolicky znamenal, že vina byla vykoupena). Stále trvá nápravě situace a uplatňuje (z hlubin nevědomí) svou iracionální moc.
V konečné fázi "bydlí" Martin ve sklepě doktorova domu, připoután provazy k židli. Doktor se jej snaží umlátit a zabít. Martin mu říká: "Co se tím změní, když mě zabiješ? Tvoje rodina stejně umře, jak jsem předpověděl, už je ti to jasný?"
Stejnou situaci známe z mnoha konstelací. Někdo hraje to, co stojí za symptomem naší nemoci, a může se skutečně chovat v konstelačním prostoru stejně neomaleně: jako teenagerský spratek ovládající situaci. Všechny zbylé členy systému utlačuje, šikanuje, vydírá a ničí. Šklebí se nám drze do obličeje. Říká: jsem tu, nehneš se mnou. Co se mnou uděláš?
Jak často reaguje klientovo ego? Snaží se problém eliminovat, vyzmizíkovat. Urputně mačká tlačítko "delete". "Zmiz! Nechci tě tady. Odejdi!" křičí zoufale klient na zdroj svých problémů, na to, co mu působí bolest. Zabere to? Zřídkakdy. Je třeba nechat běžet proces, v kterém si klient najde ke svému "Martinovi" cestu, uzná jej, jeho existenci, dá mu respekt. Mnohdy se pak tento fenomén promění.
To, co ukazovalo zuby, co šikanovalo v poli všechno ostatní, se může proměnit. Může to nabýt neutrální či dokonce numinózní (posvátné) podoby: to, co se při odmítavém postoji vědomí jevilo jako "spratek", se může během procesu integrace ukázat jako progresivní přírodní síla, která chtěla korigovat nějaký náš nezdravý životní postoj - třeba i jako ,posvátný jelen'.
Kdybychom zápletku filmu chápali metaforicky jako konstelaci - proč se na scéně objevil Martin se svou démonickou mocí? Aby korigoval scientisticky-racionální stanovisko ega (Colin Farrel), jehož nadvláda znemožňovala zdravé proudění emocí, životních impulzů, spontaneity a všeho iracionálního chování - a jehož nadvláda uzavřela srdce.
Pokud by doktor Martina přivítal jako "osudového korektora", pokud by ho uctil, vyslechl jeho jakkoli iracionální požadavky, řekl by tím (ano, možná zlomen v kolenou a s hlavou na podlaze): "mýlil jsem se, posvátný jelen existuje." Tím by byl uzdraven ze svého předchozího dogmatického, regresivního a psychopatického postoje. Přijal by Martina jako "trn, který probodl krustu jeho srdce." Možná by byl dál špičkovým chirurgem - ale nyní by také byl člověkem.
*
Pojďme se nyní chvilku projít s Jamesem Hillmanem a Michaelem Venturou skrze jejich knihu Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší. Umožní nám to na film Zabití posvátného jelena vrhnout ještě trochu světla.
JH: Jinými slovy, nemůžeš mu prostě jen nabídnout, aby se pěkně posadilo do křesla a dalo si šálek čaje.
MV: Můžeš říct: "Uznávám tě, ale jsi moje."
JH: "Respektuju tě."
MV: "Respektuju tě, miluju tu část sebe sama, kterou jsi ty... dokud mi kurva nezačneš dělat nějaký potíže."
...
JH: Dobře, takže to vypadá - říkáš, že šílenství chce rušit, chce narušovat pokoj, mimo který bylo drženo. Ale to narušení je narušením jen z hlediska toho pokoje, téhle místnosti. Když vstoupíš do šílenství, chce narušovat? Nemyslím. Ze svého hledsika šílenství přichází do místnosti se zprávou, vykopne dveře, ale ty si myslíš: "Kurva, co mě to zas ruší." Jenže co to drží v ruce? Myslím, že to, s čím vchází do dveří, jsou bohové. A to je Platón, ne Freud....
Ze všech definic šílenství mám rád jednu z básně Theodore Roethkeho: "Co by bylo šílenství než vznešenost duše / ve sporu s okolnostmi?" Víš, že to, co říkáme, ignoruje celý dnešní systém definování pomatenosti - systémy, které říkají, že je to biochemická porucha nez sociologická porucha nebo genetická porucha nebo dysfunkce pocházející z raného dětství.
...
Takže pozvat šílenství dovnitř pro tebe znamená způsob, jak se ubránit bohům tím, že jim obětuješ. Bráníš jim v tom, aby tě posedli, tím, že jim něco dáváš.
MV: Ano, ale je to nebezpečná hra.
JH: A není snad nezpečná hra zavřít dveře, sedět na pohovce a být závislý na zámcích, které drží šílenství venku?
MV: Mnohem nebezpečnější. Protože šílenství je mnohem silnější než všechny zámky.
JH: Myslím, že způsob, jak šílenství vpustit do našich životů, je ve většině případů patologie. Symptomy přicházejí - manželské hádky, pošetilosti, marnotratné utrácení, pití, vršení dluhů. ... To, co se děje v domě, je patologie. A když se pak terapie snaží léčit patologii, místo aby si všimla, že patologie je prasklina v rozbitém okně a že se něco snaží dostat dovnitř, vypadá to, že to vytváří ještě víc patologie a bohy to drží v ještě větší vzdálenosti. A ti se pak dostávají dovnitř násilím skrze celou tuhle zasranou společnost.
MV: Když nenecháme šílenství vejít, potom kvůli nám společnost kolektivně zešílí, a tomuhle říkáme "dějiny".
James Hillman a Michael Ventura: Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší. Malvern, 2016. (Str. 164-169).
*
Kdo? Naše euroatlantická civilizace. Ne naší proklamovanou, ale žitou, působící vírou je egocentrická, sebezbožšťující racionalistická supremace, která nepřipouští existenci posvátných jelenů: bohů, daností, sil větších než jsme my.
(Patří sem i například Erós. V celém součtu jde však o něco, co můžeme nazvat vyšší řád, u Řeků "Kosmos", kde jsme jako lidé pouhým článkem, nikoli vrcholem. Proto nad delfskou věštírnou visel nápis: "Poznej sebe sama", což v tehdejším kontextu znamenalo: pomni, připomeň si, kdo jsi: seznej, žes jen člověk. A zde scházíš k orákulu Bohů, zde se setkáváš s Kosmem. Skloň hlavu, človíčku, ať si ji neurazíš o futro. Právě na tento nápis náš doktor zapomněl. Spoustu věcí ho naučili, ale tuhle ne.)
Nectíme tyto vyšší danosti - bohy, nedáváme jim respekt, lásku, právo být čím jsou. Nepřinášíme jim obětiny. Ale ony si obětinu vynutí sami. Nenechají si svou moc vzít. Vygumovali jsme je z papírů a myslíme si, že tím přestali existovat. Tyto mohutnosti pak nemají jinou možnost, jak se v našich životech projevit, než je šílenství, psychopatologie a chronická nemocnění, které se řítí do našich bezpečných vysterilizovaných domečků. Stávají se démony a běsy. Nemoc a šílenství nejen naše, ale i našich blízkých, jsou - zdá se - posledními možnostmi, kudy se v naše životy snaží dostat posvátno, numinózno, vznešeno: byť je ve fázi odporu, kdy dominující ego-postoj nechce pustit kontrolu nad situací, vnímáme jako své úhlavní nepřátele.
Hlavní hrdina našeho filmu trpí určitým druhem šílenství, kde je "vznešenost jeho duše ve sporu s okolnostmi." V důsledku tohoto šílenství trpí a umírají jeho nejbližší. On má možnost své postojové nastavení změnit a přehodnotit, čímž by jeho nejbližší (i on sám) trpět přestali. Ale neučiní tak, rozhodne se ve svém postoji, navzdory tomuto utrpení, setrvat. Navenek si tak uchová zdání normality a zdraví tak, jak jej chápe moderní medicína. Čili ze své perspektivy: je zcela zdráv a normální. Rozhodne si svůj bílý plášť ponechat.
Jeho syn zemře. Bohové si vzali svou oběť. A další oběti budou následovat. Usedá k rodinné večeři ze zbytkem své rodiny a z protilehlé stoličky na baru jej pozoruje "démonický" teenager a klidně se na ně dívá. Tragedie stále visí ve vzduchu, za doprovodu vznešené religiózní hudby. Jeho poselství stále nebylo doručeno.
On je tím šílenstvím, které nám buší na dveře.
Žádné komentáře:
Okomentovat