Jednou ze základních úvah, při nichž se snažíme hledat motivaci toho, kdo vstupuje do teroristické organizace, je otázka formování jeho identity. V tomto smyslu se ukázala jako dobře využitelná především Eriksonova teorie osmi psychosociálních fází vývoje (1968, 2015). Böllinger (in Arena & kol.; Arrigo, 1981) ji používá, aby vysvětlit chování teroristů krajní levice a pravice v Západním Německu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Böllinger uvádí, že tito jednotlivci neprošli úspěšně všemi Eriksonovými stádii a že jejich společným jmenovatelem bylo selhání nebo neúspěšné zvládnutí fáze identity (která je obvykle hledána v období rané dospělosti, kolem 21 let). Tvrdí, že se vyznačovali tzv. negativní identitou. Právě z toho důvodu se obrátili k extrémistické organizaci, aby skrze ni zakusili, že jejich život může mít nějaký smysl a význam, který by jinak neměli. Khutsonová (1981) dospívá k podobnému zjištění. Tvrdí, že člověk si osvojí negativní identitu tehdy, pokud se cítí být zavržený kolektivem nebo skupinou a tím se ocitne na okraji společnosti bez jakékoli podpory. Takoví lidé pak tendují k totalitárním hnutím s pevným řádem a dogmaty, protože jim zaštítí jejich pocit identity a smyslu.
Podle Shawa (1986) je teroristické chování důsledkem narcistních zranění a traumatických nebo nevyřešených zpětných vazeb od blízkých osob. Patří k tomu snížená sebedůvěra, difuzní (chaotická) identita a neschopnost vypořádat se s klíčovými životními frustracemi.
Toto jsou příklady výsledků dostupných ve starší literatuře na toto téma. Nicméně tento pohled není dostatečně komplexní; dokonce v sobě nese určitou předpojatost (atribuční chybu). Vychází z přesvědčení, že teroristické chování je výsledkem pouze vnitřních tendencí osobnosti. Respektive dokonce předpokládá, že každý terorista musí být automaticky nenormální, narušený, psychopatický jedinec. Například omezujícím faktorem Böllingerových zkoumání západoněmeckých teroristů bylo to, že zkoumaní probandi neměli ochotu s výzkumníky spolupracovat; byli už od začátku vyšetřováni jakožto „podezřelí teroristé“. Plyne z toho, že dřívější výzkumy postavené na zkoumání identity mohly být něčím přínosné, ale v dnešní době nemohou zdaleka postačovat.
Pro hlubší pochopení problematiky terorismu je možná lepší odhlédnout od přehnaného patologizování a ostrakizování – odložit tento předsudek – a pokusit se tento fenomén vidět (nezatíženě) jako projev sociální interakce. K tomu je možné použít přístup tzv. symbolického interakcionismu. Tato myšlenková škola říká, že „jak používáme a interpretujeme symboly, není pouhou věcí komunikace mezi jednotlivci, ale snažíme se skrze symboly rovněž působit na druhé určitým dojmem, ztvrdit jimi své Já a utvářet a udržovat to, co zakoušíme jako realitu v určité sociální situaci.“ (Johnson, 1995, p.4). „Identita je kognitivní schéma složené z internalizovaných očekávání rolí a pozičních vymezení se zahrnutých a organizovaných uvnitř pocitu sebe sama.“ (Stryker & Serpe, 1994). Klíčové pojmy strukturálního symbolického interakcionismu jsou: symbol, definice situace, role, socializace, přebírání rolí a utváření já.
Symbol lze definovat dvěma způsoby. Může jít o konkrétní fyzický objekt, na něhož lze odkazovat, k němuž se lze vymezovat nebo vůči němuž lze jednat. Pokud jde o terorismus, může pro něho být důležitým symbolem nějaký cíl jako například luxusní nákupní středisko, ambasáda nebo banka – jakožto symboly nenáviděného imperiálního kapitalismu a všudypřítomného nebezpečného vlivu západu. V širším pojetí může být symbolem i sociální konstrukt (abstraktum) jako spravedlnost, pravda nebo nezávislost. Symboly mají pro naše konání klíčový význam, protože našemu jednání dodávají smysl. Jazyk, stejně jako jiné symbolické soustavy, nese vrstvu sdílených významů napříč historií a kulturami. Kulturu je dokonce možné definovat právě jako to, co je pro nějakou skupinu lidí důležité při vzájemné interakci vzhledem k nějaké cílové aktivitě – jako síť symbolických významů (Stryker, 1980). Díky symbolům můžeme lépe pochopit úlohu jednotlivce v interaktivním sociálním prostředí.
Při povstání Tamilských tygrů na Srí Lance hrálo roli několik několik důležitých symbolů. Jedním z nich jsou diskriminující vládní opatření Sinhálců (1956). Stálo v nich, že sinhálština bude oficiálním jazykem ostrova, užívaným během všech úředních a soudních procesů. To pochopitelně mezi menšinou Tamilů vyvolalo pobouření. Procento státem zaměstnaných Tamilů ze střední třídy začalo klesat, místa začala být obsazována většinovými Sinhálci. Druhým symbolem byly opakující se anti-Tamilské pogromy (1956 – 1983), při nichž docházelo k masovému bití, zabíjení a znásilňování nevinných Tamilů. 4000 lidí bylo zabito a mnoho z nich skončilo bez přístřeší. Podílela se na tom pravděpodobně i sama sinhálská vláda, která dodávala automobily, zbraně apod. Tyto dva symboly se staly hnací silou a ospravedlněním pro militantní a nacionalistické chování Tamilských tygrů. Mnoho chlapců začalo utíkat ze škol a domovů, aby se mohli stát hrdými stoupenci nově vznikající armády. Symbolická podoba násilných aktů proti Tamilům se stala dalším stimulem lidí, aby se účastnili boje za tamilskou nezávislost.
Na tomto příkladu je důležité pochopit, že nejde o to, co se objektivně děje, ale jak my sami danou událost chápeme a definujeme – jaký má pro nás symbolický význam – protože právě na základě toho na ni reagujeme. Jde o naší „definici situace“. Kolektivně sdílená definice toho, co se děje (nacionalisticky motivované hrůzostrašné pogromy podporované samotnou oficiální vládou), byla pro Tamily dostatečným spouštěčem a ospravedlňující silou pro vznik teroristické osvobozenecké skupiny (LTTE). Její nejextrémnější jednotkou byli tzv. Černí tygři – obávaní sebevražední atentátníci, zodpovědní za stovky útoků. Tamilští tygři se 16. května 2009 definitivně vzdali. Konflikt si nicméně vyžádal 70.000 mrtvých. Pomocí koncepce symbolického interakcionismu můžeme nicméně pochopit, že se nejednalo o skupinu pomatenců, ale o povstání podmíněné subjektivní (symbolickou) definicí toho, co se na ostrově dělo z perspektivy tamilské menšiny.
Nyní si vezměme situaci rasisticky zaměřených skinheadů v USA (White Aryan Resistance: WAR). Jak oni sami rozumí své situaci, jak ji definují? Popisují ji takto: problém je ten, že árijští potomci v USA se ocitají v nebezpečí, neboť ztrácejí rasovou čistotu a integritu, danou masovým přílivem ne-bílých do USA. Cítí se ohroženi míšením ras a vytrácející se pozicí nadvlády bílého muže (Daniels, 1997). Řešení problému vidí takto: utvoření árijského domovského státu na Severozápadě USA. Tím ultimátním řešením bude zajištěno přežití bílé rasy. Za toto řešení jsou schopni bojovat a věří, že násilí je jediným možným řešením, jak zajistit potomkům bílé rasy čistotu. Věří, že bojují proti židům kontrolovanou vládou, která zamýšlí porobu bílého muže. Jejich bojovým pokřikem je slovo „RA-HO-WA“, což znamená „Racial Holy War“. Sami sebe tedy definují jako vojáky této svaté války, jejichž násilí je legitimizováno, protože se snaží Ameriku vrátit zpět do rukou bílých mužů, kteří jí vybudovali.
Další komponentou strukturálního symbolického interakcionismu je role. Role jsou množinou společenských očekávání vázaných na obsazení určitého statusu nebo pozice ve skupině vzhledem k statusům a pozicím druhých. Strukturální symbolický interakcionismus se zaměřuje na poziční aspekt role, což může umožňovat předvídání možného chování jedince. Sociální role jsou podobně jako chování symbolem sociální struktury. S přijetím určité role se pojí i příchylnost k určitým hodnotám, normám, postojům, pravidlům chování a závazkům. V důsledku to, že si osvojujeme různé role, přispívá i ke stabilitě a předvídatelnosti společnosti (která by jinak tendovala k chaosu). Přijmout roli znamená přijmout i určité vztahové vazby a sociální sítě, které z toho vyplývají.
Právě systém překrývajících se rolí nám umožní pochopit identitu typického bojovníka organizace Hamas. Bojovník Hamasu přijímá tři role: 1) být Palestincem, 2) Islámským fundamentalistou, 3) Mučedníkem.
- Identita Palestince je spojena se složitou dějinnou situací v jeho regionu. Nejdůležitější je především ztráta jednotného historického území a fragmentace národa mezi různé státy: nyní jsou všichni oběťmi nepřátelských a nehostinných autorit a vlád kolem sebe.
- Identita Islámského fundamentalisty je definována touhou vytvořit nový Islámský stát, postavený na následování islámského práva (shariah). Součástí této identity je pocit úpadku muslimského světa, za něhož můžou 1) místní vládci a správci, 2) západní kolonialismus, přinášející sebou upadlé hodnoty jako je sekularismus, materialismus a nacionalismus. Tato kolonizace může za rozpad islámské komunity – původní jednoty věřících. Jediným řešením, jak čelit tomuto úpadku, je řádně znovu islamizovat muslimský svět. To lze jedině návratem k shariah a očištěním od destruktivních, pokleslých vlivů evropské kultury. K tomu je třeba radikálnější re-politizace a boj proti zlu v podobě Západu a Zápaďanů. (Zde opět vidíme důležitost generalizovaných symbolů). Jedině tak bude opět zajištěn hlavní cíl Islámu: spravedlnost a socio-ekonomická rovnost.
- Třetí rolí je role mučedníka (shaheed). Jde o 13 století starou formu dobrovolného obětování se ve prospěch víry. Jedná se o údajně o hlubokou, promyšlenou a procítěnou formu náboženského závazku (istishhadi), díky níž mučedník získává zaručenou nesmrtelnost na nebesích. V jejich definici situace se v žádném případě nejedná o impulzivní akt patologického šílence. V jejich pojetí jde o vysoce chvályhodný a úctu vzbuzující čin, díky němuž si mučedník získává pevné místo v komunitě spoluvěrců. Duchovní Hamasu, kteří nabírají nové sebevražedné bojovníky, je informují o této vyvolené, svaté roli (shaheed); slibují jim vstup do ráje, kde řeky tečou naplněné sladkým medem a svatým vínem, kde je čeká 72 panen určených jen pro jejich potěšení, kde mají 70 volných míst v ráji pro své přátele a rodinné příslušníky. Je jim přislíbena finanční stabilita pro jejich rodiny a také zaručená místa pro přestěhování jejich rodin, pokud by Israel vybombardoval jejich domovy. Jejich čin je vnímán komunitou jako nejvyšší forma statečnosti.
Čtvrtou komponentou strukturálního symbolického interakcionismu je socializace a přebírání rolí. Johnson (1995) definuje socializaci jako „proces, skrze nějž se lidé připravují na účast ve společenském systému. Z pohledu jedince jde o proces, v němž si vytváříme své sociální Já a pocit připoutanosti ke společenskému systému skrze účast na něm a interakci s druhými.“ Socializace je dlouhodobý proces odehrávající se v průběhu celého života. Z perspektivy adepta militantní extrémistické organizace se jeho proces socializace děje skrze učitele, přátele, spisovatele a celé kolektivy, k nimž etnicky nebo kulturně přísluší. Pokud jde o přebírání rolí, jeho hlavní funkcí je umět v představivosti nahradit místo druhého sebou samým a vnímat svět z jeho perspektivy.
Jako příklad pro socializaci a přebírání rolí můžeme uvést organizaci Partido Communista del Perú (PCP) – známá také jako Zářící Stezka Peru. Organizace vyrostla pod taktovkou Abimaela Guzmána, charismatického profesora Národní Univerzity Sv. Kryštofa v Huamangu. Podařilo se mu získat celou řadu studentů – následovníků, na které působil při svých přednáškách a setkáních. Tito „naverbovaní“ studenti pak šířili komunistický odkaz k nevzdělaným rolníkům na vesnicích skrze svou učitelskou profesi. Děti na středních školách byly vnímány jako otevřenější pro indoktrinaci komunistickou filozofií. Konečným cílem organizace byl ozbrojený konflikt vedený mladými lidmi – a zanechání semínek revoluce pro následující generace. I po té, co Guzmán zmizel z univerzitní scény, se revoluční odpor šířil v těžko přístupných částech peruánské krajiny pomocí speciální výchovy dětí na středních školách - „sirotků revoluce“. Jejich učitelé, Guzmánovi odchovanci, zdůrazňovali chyby stávající vlády, korupci a nespravedlnost, a připravovali je tak na ideologii Zářící Stezky Peru. Podobných metod (včetně intenzivního sociálního nátlaku spojeného s kritikou a sebekritikou jednotlivců) využívali stoupenci Maa během čínské kulturní revoluce v 60. letech. Tyto metody vedly ke změně víry, postojů a sladění s učením autority, zajišťujíc tak nových stoupenců slepou poslušnost. Až na Guzmána, museli všichni členové Zářící Stezky podstoupit proces sebe-ponížení a osobní sebekritiky odrážející bezvýhradné převzetí jejich nové role ve straně, včetně souhlasu s cíli a „pravdou“ strany. Strana pak mohla „kontrolovat“ jejich názory a cíle v souladu se svými záměry.
Pátou komponentou strukturálního symbolického interakcionismu je utváření jáství. Jáství je dle SSI možné chápat jako složeninu identit, které se formují významem, jíž osobnost poutají k různým rolím, jež osobnost zastává během každodenní interakce. (Stryker & Burke, 2000). Tyto identity nejsou uspořádány nahodile, nýbrž dle určité hierarchie vzhledem ke své prioritě. Ty prioritnější vrstvy je snazší aktivovat – častěji a výrazněji se projevují. Také mohou vést ke snadnějšímu převzetí závazku (slibu, disciplíny) a mohou pak jiným identitám dominovat (zbylé identity se tomuto závazku podřídí).
Pojďme se podívat na členy a příznivce Provizorní Irské Republikánské Armády (PIRA). Členové PIRA jsou nuceni vést interakci výhradně pouze s jinými Republikány. Je to způsobeno částečně i kolektivním tlakem médií, policie a úřadů, které Republikány nutí více a více do sociální izolace. Sdílenými symboly lidí v Severním Irsku jsou pocit nespravedlnosti a nenávist majoritní části společnosti. Tato prioritní vrstva jejich identity hledá uplatnění právě skrze výrazy protestu a často vede k tomu, že se stanou stoupenci PIRA. Dalšími vrstvami jejich identity je být Katolíkem a Dobrovolníkem (např. ten, kdo pomáhá obětem – např. rodinám těch, kdo skončí ve vězení). Skrze společné protesty a stávky, ničení vládní a vojenské infrastruktury, pak členové PIRA stvrzují, upevňují svou identitu jakožto správných Irských vlastenců, kteří se extrémistickým vojenskými činy snaží zbavit Britské nadvlády. Jakožto členové PIRA současně stvrzují svou mnohočetnou identitu jakožto Republikáni, Katolíci i Dobrovolníci.
Na těchto příkladech je dobře viditelné, že hlavním motivem, proč se lidé stávají stoupenci militantně agresivních skupin, které generují násilí, je jejich vlastní hledání identity. To ovšem nemusí nutně znamenat, že takoví jedinci jsou špatní, deviantní, abnormální nebo jinak narušení. Pokus takto démonizovat a po té psychoanalyticky vyšetřovat teroristy nemusí být úplně funkční. Právě sociální psychologie může toto téma osvětlit na širším základě. Symboly, které stmelují nějakou radikální skupiny, legitimizují, ospravedlňují její násilí a vytvářejí z perspektivy jednotlivce kontext, v němž naopak neudělat nic, být pasivní, je cosi pro daného jednotlivce nepřijatelného. Z tohoto pohledu lépe chápeme to, co pohání teroristické organizace.
Z hlediska rolí symbolického interakcionismu je u teroristických skupin klíčová právě role a identita oběti. Jedinec, jenž se ztotožňuje s identitou oběti, nahlíží sám sebe jako nevinného, jako někoho, kdo za způsobené násilí nenese žádnou odpovědnost. Ideologií skupiny (jejím symbolickým řádem, který skrze proces socializace přijal za svůj) je svým způsobem omilostněn. Jeho chování je naopak skupinou vnímáno jako vysoce správné a morální. K identitě oběti přispívá pocit pronásledování a křivdy, kterou mu z jeho perspektivy (jeho definice situace) způsobila majoritní nebo nepřátelská skupina. Oběť nevnímá sebe sama jakožto útočníka, ale jako někoho, kdo se z pozice zahnaného do kouta „pouze brání“ nějaké jiné zlé síle, kde jedině ona nese odpovědnost za vzniklou situaci. Oběť má pocit, že jedná ve jménu práva, spravedlnosti, svobody a dalších generalizovaných symbolických hodnot. Bert Hellinger, zakladatel systemických konstelací v Německu, říká: „Role oběti je nejrafinovanější podoba msty. V boji o moc vítězí oběti.“
Druhou rolí, která na to nasedá, je role mučedníka. Převzetí této role dotyčného zavazuje a opravňuje k destruktivnímu nebo sebedestruktivnímu činu. Tato role se může v rámci socializace (jež zahrnuje i utváření sebe sama) stát součástí jáství a dotyčný pak zažívá vnitřní puzení v rámci spravedlnosti, rovnosti a sebeurčení k akci, která tuto roli stvrdí. Teroristický čin je pak vyvrcholením tohoto puzení, jímž člověk stvrzuje svou identitu a hodnoty, ve které (autenticky) věří.
Nové psychometrické výzkumy (Bélanger & kol., 2014) ukazují, že tendence obětovat sebe sama pro nějakou věc důležitého osobního významu (Self-Sacrifice Scale) kladně koreluje a altruismem, vírou v Boha, pocitem životního smyslu a s vysoko stanovenými cíli. Naopak, nekoreluje (nesouvisí) s optimismem, fatalismem, depresivitou, sebevražednými sklony nebo jinými formami psychopatie. Lidé s vyšším SSS skórem mají vyšší tendenci angažovat se v extrémních hnutích, skupinách, sabotážích a jsou schopni snadněji fyzicky napadnout druhé. (Tyto psychometrické testy byly prověřeny i na případě Tamilských tygrů.) Tendence k sebe-obětování také souvisela s poskytováním peněz na charitu, s označením nějaké hodnoty nebo cíle nad vlastním životem, s označením nějaké hodnoty nebo cíle nad životy druhých a nadřazením životů druhých nad svým vlastním. Tyto psychometrické výsledky v podstatě korespondují s výkladem fenoménu terorismu na základě symbolického interakcionismu. Je jasné, že předsudky ohledně psychopatických tendencí a abnormalit u členů extrémistických hnutí, jsou neoprávněné.
Jiný výzkum (Thomas & spol., 2014) se snažil mapovat vliv půlhodinové interakce mezi diskutéry v rámci malých skupin. Probandi měli tendenci po uplynulé diskuzi projevovat radikálnější názory a ochotu překročit hranici zákona, než tomu bylo před začátkem experimentu. (Jednalo se o modelovou situaci na téma záchrany trpících zvířat – legální nebo nelegální cestou.) Tedy i malá diskuze facilitovaná na nějaké kontroverzní téma může vést k radikalizaci a polarizaci členů skupiny – pokud jsou dodány vnější legitimizující stimuly (v podobě facilitátora). Probandi experimentu byli odhodláni k závazku ve směru radikálnější akce, ale jen v určité míře – nedá se říci, že by takový experiment „stvořil“ vysoce extrémistické jedince. Experiment ukazuje, že práce v malých oddělených „buňkách“ vystavených působení „vůdce“ může být pro teroristická uskupení mimořádně efektivní, nicméně jedná se samozřejmě jen o malou část širší skládanky.
Pokud se snažíme porozumět teroristickým aktivitám v rámci pojmů symbolického interakcionismu (identita, role, utváření jáství), neznamená to, že ospravedlňujeme jednání teroristů.
Jde spíše o to, že tyto náhledy mohou pomoci při vyšetřování a prevenci proti terorismu. Je třeba pochopit, že terorismus je skoro vždycky reakcí na subjektivní pocit marginalizace, ztráty hodnoty, oslabení, utlačení a pronásledování. Teroristé pak používají symbolů, aby tyto pocity šířily na další stoupence, čímž v nich vytvoří situaci, že právě angažované násilí je jedinou možnou odpovědí na takto vnímanou situaci - a neudělat nic by bylo největší chybou a čímsi zavržení-hodným.
Pokud toto pochopíme, pak uvidíme, že v rámci boje proti terorismu nemá smysl uplatňovat kolektivní násilné tresty (jako je vyhlazování nebo bombardování), protože tyto akce teroristické jednání jedině posílí a ještě více je ospravedlní. Vytvářejí totiž (nechtěně) další symboly útisku a křivd, která znásobí počet „naverbovaných“ mučedníků u těchto militantních skupin. Spirála násilí se tak jedině násobí. Daleko strategičtější by bylo vytvářet programy (v daném regionu), které potenciální stoupence teroristických organizací povzbudí a namotivují k převzetí jiných rolí v rámci jejich socializace než jsou mučednické a násilné, rolí, které jim samotným budou v jejich sociální percepci dávat pocit smyslu a identity. Otázkou je, do jaké míry tak může činit západní organizace či nezisková firma (která bude vždycky vnímána jako „ten druhý“) – a do jaké míry by s něčím takovým museli přijít lidé s lokální identitou. Možný průsečík je – doufejme – v možné spolupráci obou.
Závěry Výboru pro psychologické kořeny terorismu na mezinárodním summitu v Madridu na téma Demokracie, Terorismus a bezpečnost z roku 2005 jsou následující:
- Pokusy vysvětlit terorismus na úrovni individuální psychologie jsou nedostatečné, pokud jde o pochopení, proč se lidé dávají do služeb terorismu. Dokonce lze prohlásit, že teroristé jsou psychologicky „normální“, ve smyslu, že se nejedná o psychotiky. Nejsou dokonce ani depresivní, silně emocionálně narušení nebo bláznivě fanatičtí. Naopak, teroristické organizace budou takové jedince považovat za potenciální hrozbu. Představují bezpečnostní riziko. Existuje celá řada motivací: touha po moci u bezmocného, msta nebo nabytí pocitu významnosti atd.
- Nikoli individuální psychologie, ale skupinová, organizační a sociální psychologie je schopna poskytnout nejvíce výkonné „laserové čočky“ k nasvícení a porozumění problémům terorismu. U některých nacionalistických nebo teroristických skupin je kolektivní identita již vytvořena v mladém věku, tudíž je „nenávist zapuštěna až do morku kostí.“ (Post, 2010)
Typická oběť palestinských „rekrutujících“ pro Hamas je muž ve věku 17-22 let, nezaměstnaný, bez vzdělání, bez manželky. (V okolním prostředí panuje 40% nezaměstnanost). Rekrutujícími jsou zmanipulováni ve smyslu, aby dali svým životům konečně nějaký význam a vstoupili tak do síně slávy mučedníků. (Ve světle možnosti pouhého živoření na ulici beze smyslu se taková nabídka nemusí jevit jako špatná). Slibují jim, že jejich rodina na ně bude pyšná a získá sociální a finanční výhody. Po té už nejsou ponecháni ani na chvíli o samotě a noc před operací musí natočit video, kde se zavazují ke svému činu (kdyby si to snad rozmysleli), a od té chvíle již nemůžou couvnout zpět. Celou noc jsou ve společnosti spolubojovníků a ráno jsou odvezeni na „místo akce“.
Na druhé straně, typičtí sebevražední atentátníci z 11. září 2001 jsou ve věku 28-33 let, mají vysokoškolské vzdělání technického směru a pocházejí z relativně spokojené střední třídy v Saudské Arábii nebo Egyptě. Strávili sedm let života na západě a trpělivě a odhodlaně se připravovali na svou sebevražednou misi.
V dnešní době teroristické organizace plně využívají moderních technologií, především internet se ukázal jako mocné médium. Je pro ně snadné šířit zprávy, informace a články. Existuje údajně 4.800 radikálních islámských webových stránek. (Weimann in Post, 2010). Umožňují šířit zprávy proti establishmentu, zdůrazňujíc extrémistické hodnoty a mohou tak utvářet radikální skupinovou identitu. I na dálku může jedinec cítit sounáležitost s mocným hnutím a jeho postoje se mohou radikalizovat. Totéž se děje u extremistických pravicových skupin.
Terorismus je především válkou psychologickou, vedenou skrze média. „Jedná se o válku srdcí a myslí.“ (Post, 2010) Jak již bylo zmíněno bombami a projektily nad ním není možné vyhrát. Je nad ním možné vyhrát jedině stejnou zbraní – psychologickými metodami. Post navrhuje tuto dlouhodobou strategii:
1. Zabránit potenciálním teroristům vstupovat do teroristických organizací;
2. Vyvolat neshody uvnitř skupiny;
3. Facilitovat odchod ze skupiny;
4. Omezit podporu pro skupinu a Znelegitimnit jejich vůdce; a
5. Ochránit cílové publikum, veřejnost od zamýšlených cílů teroristů – totiž terorizovat.
Post upozorňuje, že postoje „zažrané do morku kostí“ není možné rychle změnit. Takový proces může trvat desetiletí.
Literatura:
• ARENA, M.P.; ARRIGO, B.A. (2005). Social Psychology, Terrorism and Identity: A preliminary Re-examination of Theory, Culture, Self and Society. Behavioral Sciences and the Law 23: 485-506
• BÉLANGER, J.J; CAOUETTE, J.; SHARVIT, K.; DUGAS, M. (2014) The psychology of Martyrdom: Making the Ultimate Sacrifice in the Name of a Cause. Journal of Personality and Social Psychology, Vol. 107, No.3, 494-515. American Psychological Association.
• DANIELS, J. (1997). White lies: Race, class, gender, and sexuality in white supemacist discourse. New York: Routledge.
• ERIKSON, E.H. (2015). Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: Portál.
• JOHNSON, A.G. (1995), p.4. The Blackwell dictionary of sociology: A user's guide to sociological language. NY: Blackwell
• SHAW, E.D. (1986). Political Terrorists: Danger of diagnosis and an alternative to the psychopathology mode. International Journal of Law and Psychiatry
• STRYKER & SERPE. (1994). Identity salience and psychological centrality: Equivalent, overlapping or complementary concepts? Social Psychology Quartely, 57
• POST, J.M. (2010) „When hatred is bred in the bone:“ the social psychology of terrorism. The Geroge Washington University, Wahsington, DC: Annals of the New York academy of sciences.
• THOMAS, E.F., MCGARTY, C., LOUIS, W. (2014). Social interaction and psychological pathways to political engagement and extremism. European Journal of Social Psychology, Eur. J. Soc. Psychol. 44, 15-22
Žádné komentáře:
Okomentovat