Moravské ženy (konstelace)

Morava je krásná země. A miluje slunce. Všecka se k němu nachyluje. Nejvyšší hory má na severu, největší nížinu na jihu. Uprostřed se zvedá divuplný kras; v něm duní krápníkové jeskyně a zejí hluboké propasti.

Všechny vody moravské země ubíhají po svahu k jihu. Teprve na samých hranicích se řeky spojují v jeden mohutný proud. Právě onen kras to nepřipustil dříve. Kras rozděluje Moravu na dvě veliké kotliny: v západní polovině země sbírá všecku vodu křivotoká Dyje, východní polovina dává svou vodu řece Moravě. Obě řeky se pak sbíhají daleko na jihu v krajině bažinaté. Samo pradávné jméno "Morava" znamená "Mokřinu".

Takovými slovy začínají Lovci Mamutů od Eduarda Štorcha. A vskutku, takovou atmosféru měla i naše konstelace na Moravu. Jako bychom se ocitli v úplně jiné mytické krajině než tomu bylo v Čechách. Jakoby zde kořeny osídlení krajiny sahaly až kamsi k Věstonické Venuši a i symboly, které jsme vybírali jako zástupce ženských bodů, něco takového připomínaly: byly to velké popínavé rostliny v květináči plných vody, takže lístky i voda poznenáhlu začaly měnit podlahu v jakousi živoucí mokřadu. Hledání bodů se dělo pohybem těla pozpátku a ve spirálách, což naznačovalo, že je ve hře několik moravských epicenter, která jakoby ohýbají konstelační pole a po té se interferenčně skládají do vektorových průmětů všech těchto sil naráz.


Rozmístili jsme následující body (vektory):

Moravská země - barevnost, velký potenciál obrody, úrodnost; barevné jaro, mladost, živost.

Moravská panna - "děvče jako lusk"; přitahuje jí "temná voda" kterou má u nohou, je to potenciální
plodnost a rozkvět. Listoví jí připomíná její dlouhé rozpuštěné vlasy, které jí odívají až po paty. Má v sobě vyrovnanou světlou i temnou polaritu. Je v souladu a propojení se svou matkou, se svými instinkty, je připravena na to "o čem je život". Důvěřuje životu, "nějak je a nějak bude". Vdá se, přijdou děti, vše ve správném plynutí, má v tom jasno. O kariéru jí - jako české panně - prvořadě nejde. Naopak, s příchodem dětí "povyroste" do lepší pozice, získá v rodině postavení.

Moravská matka - obsahující hluboké, silné, archetypální, živé, proudění emocí, cosi, co je hluboko v zemi a pod zemí, co není už lidské, ale co je božské, zemsky - božské. Moravská matka se cítí jako všeobjímající energie, která nabízí náruč dětem. Cítí se pevně. "Mama, která nese buchty".

Moravská babička - shrbená, stará, ale v klidu, smíření; není k ní vzhlíženo, ale je ponechávána s respektem a v klidu; stáří je uznáno, že tu je zcela v pořádku a má tu své místo. Je "na vejminku", tolik se už po ní nepožaduje, není na ní kladen tlak, má své hájené místo, má pohodu. Nicméně se cítí nepropojená s ostatními energiemi a cítí, že nemá úplně jasnou identitu. Jejím symbolem je velká dřevěná truhla u jejích nohou. Cítí se silná a nezatížená povinnostmi, které jsou převážně delegovány na matku.

Morana (Temná bohyně, Kálí, Pluto) - neobsahuje nějaké popsatelné lidské pocity, spíše jakési prastaré hučení v jeskyních a bubnech vyjádřitelná přibližně citoslovcem "Huuu" - hluboká vibrující energie. Je to cosi, co s čím se lidé mohou spojit v nějakých rituálech.

Archetyp Velké Matky je umístěn těsně vedle moravské matky, která z ní čerpá božskou sílu a tím získává exkluzivní a vládnoucí postavení v celé konstelaci. (Lidskou moravskou matku jakoby prozařuje božský archetyp Velké Matky, který v Čechách spíše splýval s babičkou. Proto babička, je-li "odsunuta na vejminek," ztrácí tuto exkluzivní pozici). Tento archetypální bod Velké Matky stojí v centru konstelace, všem vládne a současně všem stíní - jako obří totemová žába. Je to dost ambivalentní pozice.

Moravská (lidská) matka má tak díky tomu pocit, že "zastřešuje celou Moravu". Říká, že dělá to, co normálně dělají chlapy: rozhoduje o tom podstatném. Nepředře se ("práce neuteče"), ale je v rodině důležitá. Je v klidu, v pohodě, nemá (jako česká matka) pocit, že nic nestíhá. Organizuje, úkoluje celou rodinu - vládne. O její pozici a sílu jí nikdo nepřipraví a je si toho vědoma; vyzařuje to z ní.

("Ježiš, já jsem měla zůstat na Moravě", procedí mezi zuby - mimo roli - žena původem z Moravy se třemi dětmi, která se přestěhovala do Čech. "Sem se přestěhovala a už jsem najela do matky - jeřábnice"). 

Děti k moravské matce vzhlíží. Dcera ví, že z ní může čerpat moudrost a životní a zkušenosti.

Z prvotního rozestavení konstelace máme skvělý pocit a říkáme si, že "je to úplně jiný svět než v Čechách". Zatím se nám vše zdá dobré a máme chuť se hromadně přestěhovat na Moravu. Situace (zatím) vypadá idylicky. Připomíná to úvodní část hororu, v níž veselí teenageři právě vyrazili na piknik.


Pandořina skříňka

Babička sedí na velké dřevěné truhle. Má pocit, že je v ní "něco zajímavého". Je to "babiččina Pandořina skříňka".

Pod neškodnou podobou stařenky na povrchu se v ní otvírá další vrstva - něco mužského, ostrého, tvrdého - má v sobě paradoxně mladou mužskou energii (Animus), ke které "sama neví, jak k ní přišla". Morana se dívá na babičku v ní vidí stagnaci. Babička své žezlo Velké Matky při odchodu na vejminek předala své dceři, čímž se jí ulevilo, ale zbylo jí mnoho energie a akceschopnosti, která není využitá.

Babička se rozhodne, že otevře truhlu.

Chvíle ticha. První, co z jejích úst zazní, je: "Nezpracovaný materiál. Něco se rozdělalo - a nedokončilo." Jiní v truhle vidí "kosti z vykopávek." "Stará Morava - Velká Morava, něco strašně starýho" zní prostorem. "Černé, uřezané hlavy s vyplazenýma jazykama." Běhá nám mráz po zádech.

Je to dědictví prapředků, které symbolicky nese nejstarší z rodu - babička - ale sama neví, jak s ním naložit. Jen se to předává (jako "danajský dar") po staletí z generace na generaci. Ptáme se babičky, kdo jí toto dědictví může pomoci rozmotat? Odpovídá, že její partner (- tzn. dědeček).


Společné dědictví minulosti

Umisťujeme do konstelace dědečka. Dědeček je postaven tak, že nemá s babičkou skoro žádný kontakt. Je to (jako kohout) čepýřivý dědeček v rozpuku sil. Běhá "po světě", kouká "po děvčicích" (a vypadá to, že nejen kouká), ale k babičce se nechce hlásit. Resp. děsí ho vlastně pohled na jejich společné rodové dědictví po předcích.

Co to je? - Dědeček to lakonicky nazve jako "společná hovna".

Ptáme se dědečka, kdy to vzniklo? - "Hlavně 16. a 17. století. Třicetiletá válka, hladomory." (Pravděpodobně je tu více vrstev, některé události zřejmě sahají až k Velké Moravě, jiná se pak týkají dění kolem roku 1618-48.)

A kdy jste se s tím poprvé setkali, v jakém věku se to děje? "Kolem 57. roku, než se jde do důchodu. Když se babička stahuje do ústraní, stará se o vnoučata, přestává žít aktivní život a jde do svého klidu." V tom období dědeček naopak začíná "žít", připadá si jako mladý "Jura", cítí se svobodný, že ho nikdo (konečně) neomezuje. Zatímco nám dědeček vykládá, jak v tomto životním období "machruje" před mladými, jak se čepýří a "běhá za frajárkami", zkrátka jaké má "zlaté časy", babička si z dřevěných kostiček z truhly bezděčně staví "ohňovou hranici" - prý tu, jež se staví, když se pálí čarodějnice. V tomto období sexuální život mezi babičkou a dědečkem obvykle končí. Archetyp Velké Matky - stínící a zářící v celé konstelaci - tomu nějak brání. Nicméně pro dědečka jde o období, na které se v životě nejvíc těší. Babička ví, jak to je, ale ví, že s tím nic nenadělá - tak to chodilo odpradávna, je s tím v klidu a smířená.

Co je v té truhle podle babičky? - "Společné sračky."
A komu patří? - "Moravě. Moravskému národu. ... Jen je to teď venku."

Pak umístíme do konstelace moravského tatínka. Líčí své pocity v tom smyslu, že je mu dobře (i když ne tak dobře jako dědečkovi), akorát, že musí všude pořád na něco čekat, až na něho přijde řada. Mamince připadá, že ho má celkem pod pantoflem, ale tatínkovi to nevadí, není to tak, že by byl úplně ovládán, jen maminka více rozhoduje o tom podstatném. Je mezi nimi celkem přirozený vztah muž-žena. Tatínek se těší na uvolněnější roli dědečka (až se do ní "pročeká"), protože pro něj období povinností a "bytí pod pantoflem" v tu ránu končí. Co se týče práce, ví, že vždy se nějak přežije, cesta se vždycky nějak najde, nemá obavy. Je spokojený. "Kdo si počká, ten se dočká," zní jeho heslo.

Jeho pocity se však mění, když pohlédne do očí své tchyni (babičce) - té se vyhýbá obloukem. Má pocit, že po něm něco neurčitého chce a on se jí snaží co nejvíc vyhnout. Má pocit, že by mu (na ramena) naložila více povinností.

Z babičky (tchyně) vylézá to, že svou nevybitou energii využívá k tomu, že si všudy možně "přihřívá polívčičku", intrikaří napříč celým rodinným systémem s pocitem škodolibého dítěte. Materiál, z něhož škodolibě tvoří, jsou právě ona "hovna z minulosti" umístěná v truhle. Její hrátky mají podobu letmého našeptávání a troušení "jedovatých" hlášek zhruba jako "toho si neber" nebo "todle si neměla". Jakoby míchá vařečkou rodinnou polívku a tu přihodí špetku toho nebo onoho, aby se alespoň nějak podílela na moci, jež jí byla odepřena. Přiznává, že je čarodějnice. A že nejvíce zatápí tatínkovi - svému zeťákovi. Zkrátka, vylézá z ní tchyně jak vyšitá.

z filmu Kladivo na Čarodějnice
Když do konstelace umístíme posledního z mužů - synka, ukáže se, že babička stojí v té pozici, kdy rozděluje celý rod na ženskou a mužskou polovinu. Synek stojí neobvykle blízko babičce, jakoby jí byl takřka po ruce. Kouká jí pod ruku, co ona tam v tom kotli vaří.

Babička hledíc do kotlíku přiznává: "Já vám teda řeknu, co tady dělám. Já se mstim za všechny ty ženský, co upálili, jako čarodějnice. A jim stínám hlavičky - chlapům. A dělá mi to dobře. Mám v tom takovou tu mužskou energii a já to prostě udělám tak, že mi nikdo nemůže nic vyčíst, protože ty lektvary umim vařit TAK DOBŘE a  PO TAKOVEJCH DÁVKÁCH, že nikdo neví, že sem to udělala já."


Hněv Temné bohyně

Všechny páry jsou "losem a sudbou" babičky - sudičky v konstelaci rozdělené a nemohou k sobě.

Za babičkou ožívá Morana, Temná Bohyně. Říká, že celou dobu jednala skrze babičku - tahala skrze ní za nitky.

Na všechny padá tíže. Babička se diví, proč dělala to, co dělaly všechny generace před ní, ale prý jen převzala štafetový kolík.

Ptáme se Morany, proč to dělá? Temná bohyně předvádí pohyby, jakoby rukama stínala hlavy mužů. Říká, že má obrovský vztek na chlapy zralého věku, kteří měli dělat rozhodnutí a nedělali - na ty, jež v nějaké klíčové době měli moc - Moudré Starce konkrétní epochy.

Stavíme je do konstelace. Oči Temné bohyně na ně hledí a planou ohněm. Jakoby to byli otcové, kteří neuchránili své dcery, muži, kteří neochránili své ženy. - A ony skončily na hranici v čarodějnických procesech. - Temná bohyně se však nezlobí na konkrétní muže, dědečky nebo synky, má spor s archetypálním zdrojem mužské moudrosti (pravděpodobně něco jako v astrologické symbolice Jupiter). Morana hledí plná zloby na Jupiter a zuří nad jeho "tupostí". Nazývá jej "Moravským Joudou," který vůbec netuší, co se stalo!

Jupiter vidí v truhle smyčku a v té smyčce vidí popravu nějakého českého krále. Byl prý popraven za to, že jeho zem lehla popelem. Těmi, kdo selhali, byla prý moravská knížata.

Morana říká: "Neochránili jste tuto zemi. Jen jste přihlíželi tomu, co se dělo ženským a dětem. Byl hladomor a vy, chlapi, jste nehnuli prstem a jen jste říkali - děj se vůle boží. Odkazovali jste se pořád na toho Boha (!) a modlili jste se. Místo, abyste zvedli prdel a šli na pole! NEOCHRÁNILI JSTE! NEOCHRÁNILI. Ženy, děti, nikoho slabšího. Chovali jste se jako nejhorší baby. Necejtili jste se na to dost silní, tak jste se na to vysrali. Ani jste to nezkusili. Kdybyste alespoň vyjeli do marného boje, abych si vás mohla vážit. Prostě jste to nechali bejt. Nikomu jste nepomohli a jen jste to pasivně přijali, že se to stalo."

Od té doby si Morana řekla: "Seru na chlapy, beru si moc do svých rukou. Velká Matka bude ta, kdo rozhoduje a on bude ten, kdo poslouchá." 

"Dědeček, místo aby se stal Moudrým Starcem, jde v 60ti do mladýho kluka, protože nemá na co navázat."

"Otcové selhali v ochraně, tak ji přejaly matky. Ženy si od tý doby chlapů nevážej a chlapy si ani nevážej sami sebe. Pak si zvyšujou sebevědomí na stáří, že se někde honěj za mladejma a machrujou. Tenhle se radši tchyni vyhejbá."

"...Tak on ani nemá šanci, je prakticky vykastrovanej."

Do temnoty konstelace padá poznámka pod čarou, že kdo by ustál energii Temné Bohyně, kdo by byl její nezkaženou protiváhou, byl ještě tak Cyril a Metoděj.


Rozpletení

Přidáváme bod, který umožní harmonizovat energii Temné Bohyně. Je v něm smutek z něčeho hrozně dávného. Napovídá, že náprava je možná skrze babičku a dědečka a vyzařuje k nim nový proud energie. (Postupně pak mění polohu a ovlivňuje další body v konstelaci.)

Dědeček ví, že ani jedna strana nenese sama vinu, že je to výsledek dávné spolupráce mužů i žen a už nechce od této viny utíkat do nějakých her. "Buď to budeme předávat dál a dál a historie se bude opakovat - nebo to vyřešíme společně," říká dědeček. "Už nemůžeme dovolit opakování historie, musíme každý žít, to, co přísluší našemu věku, i kdyby to bylo sebevíc těžké." Babička na ta slova ožívá - najednou slyší svého skutečného partnera, někoho moudrého, někoho, koho si může vážit. I babičce najednou svítá, že může upustit od svých mocenských intrik. Ví, že mladí toto nemohou vyřešit. Že náprava spočívá na bedrech nejstarší generace. "Musíme překročit stín žabomyších válek a historických nánosů a přiblížit se k sobě jako lidé, jako partneři, setkat se znovu jako člověk s člověkem" říká dědeček babičce. Babička říká, že poprvé v životě cítí k dědečkovi respekt.

Ukazuje se, že úplná náprava historických křivd a nánosů není možná, minulost zůstane minulostí, ale je možné se z těchto nánosů na individuální úrovni vynořit a nepokračovat v nich, pokud se muž spojí se svým Moudrým Starcem a spolu s ženou se sblíží na nové autentické úrovni, což vyžaduje čas a trpělivost. Babička s dědečkem se spojují a obnovuje se mezi nimi i princip víry - ne v podobě "pánbíčkaření", ale v podobě spojení s "vyššími světy".

Historické (muži a ženami společně vytvořené) vrstvy se pomaličku jakoby stahují zpátky do Pandořiny skříňky.

V další fázi sbližujeme tatínka a maminku. Dívají se na sebe jaksi s rozpaky. Oba zjištují, že jejich sňatek nebyl výsledkem jejich vnitřní volby nebo lásky. "Někdo řídil náš život," říká tatínek, "podle řádu a tradic."

"Nechali jsme řídit náš život někým jiným," připouštějí oba. Tato pravda, v níž nedelegují odpovědnost na nikoho vně, je osvobozuje od starého modelu soužití. Tatínek se rozzařuje sluneční energií.

Babička (tchýně) také přebírá svůj díl odpovědnosti za to, že (mužskou energií a intrikami) řídila jejich životy. Dědeček přebírá svůj díl odpovědnosti za svou pasivitu (za to že nekonal, když měl). Tím se vše narovnává.

V této chvíli se mění i pohled Temné Bohyně. Když vidí oba páry pohromadě, uvědomuje si, že svým jednáním ničemu nepomohla. Vidí, co všechno způsobila. Způsobila rozdělení a odcizení mezi muži a ženami. Řídila mstu na mužském pokolení (z jejího pohledu plémě "neschopných Joudů"). Ženy (hlavně babičky - tchýně, jíž rozechvíval pocit škodolibého dítěte) používala jako svůj nástroj. Ženy převzaly otěže a sebou samými zahanbení chlapi si je vzít nechali. Časem se z toho stal relativně fungující zvyk přepádavající z generace na generaci.

"Byla jsem zaslepená mstou," připouští Temná bohyně.

"Nenáviděla jsem tě za tvoji neschopnost, nemohoucnost, za tvojí pasivitu. A ve své mstě jsem si neuvědomovala, jak poškozuji vztahy mužů a žen do daleké budoucnosti. 
Byla jsem zaslepená svojí nenávistí. A teď vidím, že to k ničemu nevedlo. 
Vidím, že ženy nebyly spokojenější.
Ani toto nebyla správná cesta. 
Chtěla jsem bezpečí pro děti, aby měli, co jíst - a tak jsem dala vládu ženám. Ale teď vidím, že ani jim jsem neuchystala život, který by potřebovali. - Když vše kráčelo proti své přirozenosti." 

Protějšek Temné Bohyně - duch starých jupiterských mužů vznášející se nad starými bojišti - slyše její slova mohl nyní konečně v klidu odejít - vyvanout do záhrobí. (Vrátil se zpátky do Pandořiny skříňky).

Navracíme společně všechny rozházené kostičky do dřevěné truhly. Uzavíráme zpátky dávnou minulost.

"Beru si zpátky moc nad svým osudem," říká tatínek. Systém mu vrací zpět jeho díl odpovědnosti a tíže, která je mu nečekaně příjemná. Dostává novou šanci. "Unesu svůj osud, ale i druhých. Ostatní se teď o mě mohou opírat. Unesu víc. Děkuju za vaši důvěru."

Maminka si stoupá po jeho boku. Připomíná to ikonický obraz sedláka a selky ze staré komunistické stokoruny.

(Výjev je tak živý a plastický, že se všichni účastníci konstelace nepřetržitě asi 5 minut smějí.)

Bod Archetypu Velké Matky přestává být aktivní. Zhasíná a přestává v konstelačním poli stínit.

Nakonec zbývá sblížit pannu a jinocha. Jinoch byl v podstatě "nepopsaný list" vzhledem k probíhajícím událostem; netuší, která bije. Spojujeme jej s čistým archetypálním protějškem Temné bohyně. Je to něco jako polobožský bojovník - bohatýrský lovec z dávných časů, než nastal jakýkoli úpadek. Lovec pokládá ruku na mladíkovo rameno. Jinochova první čakra se rozzařuje "kvalitním ohněm". Myslel si, že Morana (Kálí) pohrdá všemi muži, ale nyní, když vidí muže, jehož Kálí sama ctí a miluje a opírá se o něj, mění se jinochovi celý pohled na svět; tento bojovník se stává pro něj božským a mužským vzorem. Jinoch roste a roste, až se mu rozzařuje i třetí oko.

"Odcházejí ze mě poslední zbytky nevědomého Joudy. K pravěké síle se připojuje i síla vědění, díky níž se mohu správně rozhodovat a určovat směr."

Panna zbožně vzhlíží ke svému bojovníkovi: "Já jsem teď pyšná! Že mám takovýho chlapa, kterýho fakt chci."

Jinoch: "Moravská země mi leží u nohou." (Připomíná to vjem mýtického bojovníka na Řípu).

Jinoch stojí za dívkou, která se tetelí štěstím, a objímá ji kolem boků. Z jejich společného objetí a plodivosti jakoby vyrůstá řeka (Morava) a rozlévá se do daleké krajiny.




Z jedné strany řeky stojí vedle sebe sedlák se selkou (otec a matka) a z druhé strany dědeček s babičkou.

Babička s dědečkem si uvědomují, kolik práce mezi nimi ještě zbývá, aby se mezi nimi vše z minulosti uzdravilo. Zvláště babička sebou nese z dávné minulosti hroznou nálož smutku a bolesti. Ale když vidí mladý pár zářit zdravím a štěstím, vědí, že jejich úsilí a utrpení má smysl. Vidí, že dávné stereotypy a modely se začínají u mladých měnit k lepšímu. Dívka s jinochem děkují do očí všem předkům:

"Bez vás by to nebylo. Děkuju. Děkuju. Děkuju, že jste nám to umožnili."

"Máte moje požehnání," říká dědeček.

"Zatížila jsem tě," říká Morana babičce.
"Já cítím, že to mělo smysl. .. Beru to i za tudle cenu," říká babička.

"Moravské babičky nesly nejtěžší břemeno za nás za všechny a patří jim úcta celého systému."

"Nesly všechny ty krvavý hlavy."

"Babičky udržovaly oheň. Pořád musely škrtat. Musely udržovat náhradní formou oheň. Jakoby se zdánlivě míjely se smyslem toho babičkovství, ale vlastně to mělo hluboký smysl, aby se to udržovalo do té doby, než se najde nějaké lepší řešení. A bylo tam strašně moc bolesti, strašně moc tíhy."

Temná bohyně si bere od babičky vše, co jí patří, zpět. Babička zase může být "jen žena, jen babička", všechno břímě z ní odchází. Přesto má hlubokou úctu všech. V objetí s rozzářeným, usmívajícím se dědečkem uléhá na "postel s nebesy" na zasloužený odpočinek.


*

Konstelace proběhla v Praze 12. 4. 2014. 




(Jedná se o již probíhající kurz, nicméně od září se chystáme otevřít nový ročník pro další zájemce. V létě se bude konat letní konstelační škola 2. - 9. 8., kde se několik nových zájemců může také připojit k našim konstelačním procesům.)


Poznámky
  • O zániku Velké Moravy pojednává následující práce Ivo Štefana. Cituji jednu z hypotéz, která by korespondovala s výsledkem konstelace:"Vedle ekonomických potíží, hledají někteří badatelé příčiny oslabení Moravy v posledních desetiletích jeho existence i v jiných systémových faktorech. Alexander Ruttkay přisuzuje neakceschopnost moravské armády při defenzivě proti Maďarům předchozí desintegraci moravské elity. Mělo k ní dojít především v důsledku přidělování pozemkového vlastnictví panovníkem jednotlivým příslušníkům elity, kteří si začali systematicky budovat vlastní hospodářské zázemí a vojenské oddíly. Stávali se tím na panovníkovi nezávislí a v rozhodujícím momentu mu pak mohli odepřít vojenskou podporu (např. Ruttkay 1997, 161; 2005; 248)."
  • Pořad české televize na téma Kolaps Velké Moravy: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/historie-cs/180001-kolaps-velke-moravy/
  • Zajímavé je, že trvání Velké Moravy (833-907) kopíruje malý Samaelský (Martický) cyklus podle Emila Páleše (837-909) a odpovídá také začátku velkého Rafaelského (Merkurického) období (817-1171)

5 komentářů:

Zuzana Balická řekl(a)...

Bude konstalace na Slezsko a následně na vztah zemí Koruny české?

Vojtěch Franče řekl(a)...

Zatím jsme o tom neuvažovali. Můj dojem je takový, že v konstelaci pro Moravu je obsažena i její severní část přecházející do Slezska, přestože jde o specifický region. I tam je zřejmě enormně zdůrazněný vliv té síly, kterou nazýváme "Temná bohyně". V konstelaci pro Čechy nám intuitivně přicházelo, že na Moravě je to jinak a že je třeba jí udělat zvlášť. Při konstelaci pro Moravu nás zase spíš napadalo, že na Slovensku (!) to bude zase jinak.

Vojtěch Franče řekl(a)...

Nakonec jsme dělali i konstelaci, kde je zahrnuto zvlášť Slezsko i Slovensko - i Praha.

Zuzana Balická řekl(a)...

A budete zde zverejnovat jak dopadla ta konstalace na Slezsko? Prece jen Slezsko je vetsi nez jen ta cast co lezi na uzemi CR. A jak Horni Slezsko tak i Dolni Slezsko ma sva specifika. PS: Slezane v Polske casti usiluji o jakousi automomii uvnitr Polska.

Naia řekl(a)...

To Slezsko a Slovensko by mne take velmi zajimaly... i dva roky pote :-)