C. G. Jung: O vzniku osobnosti

V poněkud volné souvislosti s jedním Goethovým veršem se často cituje:

Nejvyšší slast pozemšťanů
jediná je: osobnost,

a tím se vyslovuje názor, že nejvzdálenější cíl a nejsilnější přání každého spočívá v rozvinutí celosti lidské bytosti, kterou označujeme jako osobnost. "Výchova k osobnosti" se dnes stala výchovným ideálem v protikladu ke standardizovanému kolektivnímu či normálnímu člověku, kterého si žádá všeobecná masovost. Děje se tak za správného poznání historické skutečnosti, že velké, osvobozující činy světových dějin vyšly od vůdčích osobností, a nikdy odjakživa druhotné, těžkopádné masy, která i k nejmenšímu pohybu vždycky potřebuje demagoga.


Jásavé volání italského národa platí osobnosti duceho a žalozpěvy jiných národů oplakávají nepřítomnost velkých vůdců. Od té doby, co byla napsána tato věta, našlo i Německo svého vůdce. Touha po osobnosti se stala skutečným problémem, který dnes zaměstnává mnoho hlav v protikladu k dřívější době, kdy tuto otázku vytušil jen jeden jediný, a to Friedrich Schiller, po jehož Dopisech k estetické výchově následuje víc než stoletý literární spánek Šípkové Růženky. Můžeme naprosto klidně tvrdit, že Svatá říše římská národa německého si z Friedricha Schillera jako vychovatele ničeho nevšimla. Naproti tomu se furor teutonicus (lat. teutonské běsnění) vrhl na pedagogiku, to znamená na výchovu dětí, pěstoval dětskou psychologii, vypátral, co je v dospělém člověku infantilní, a tím z dětství učinil stav, který je pro život a osud tak důležitý, že tvořivý význam a možnost pozdější, dospělé existence vedle něho zcela ustoupily do stínu. Ano, my jsme dokonce naši dobu nadneseně prohlásili za "věk dítěte". Toto masové rozšíření a růst mateřských škol má stejný význam jako naprosté opomenutí výchovné problematiky, kterou geniálně vytušil Schiller. Nikdo nebude popírat nebo i jen podceňovat důležitost období dětství: těžká, často celoživotní poškození způsobená nesmyslnou výchovou v rodině a ve škole jsou až příliš zřejmá a nutnost rozumnějších pedagogických metod až příliš nevyhnutelná. Chceme-li však toto zlo postihnout přímo u kořene, musíme si se vší vážností položit otázku: Čím to bylo a čím to pořád ještě je, že se užívá hloupých a omezených výchovných metod? Je přece zřejmé, že jen a jen proto, že jsou hloupí vychovatelé, kteří nejsou lidmi, nýbrž zosobněnými automaty na metody. Kdo chce vychovávat, budiž sám vychován. Ale učení nazpaměť, které se dnes stále ještě praktikuje, a mechanická aplikace metod není výchovou ani pro dítě ani pro vychovatele samého. Neustále se mluví o tom, že z dítěte se musí vychovat osobnost. Tento vysoký výchovný ideál samozřejmě obdivuji. Kdo však vychovává k osobnosti? V prvé řadě jsou to obvyklí nekompetentní rodiče, kteří jsou často sami po celý život polovičními nebo úplnými dětmi. Kdo by také od těchto obyčejných rodičů očekával, že budou "osobnostmi", a kdo kdy pomýšlel na vymýšlení metod, jak by se těmto rodičům mohla vštípit "osobnost"? Proto se přirozeně očekává víc od pedagoga, od vzdělaného odborníka, kterého přece jakž takž učili psychologii: totiž hlediskům těch či oněch - většinou zásadně rozdílných - pravidel, jak je dítě asi utvářeno a jak se o ně má pečovat. O mladých lidech, kteří si zvolili pedagogiku jako životní poslání, se předpokládá, že jsou sami vychováni. Ale že by všichni do jednoho byli také osobnostmi, to asi nikdo nebude chtít tvrdit. Jeden vedle druhého měli výchovu stejně defektní jako děti, které by měli vychovávat, a zpravidla jsou stejně tak málo osobnostmi jako ony. Náš problém výchovy všeobecně trpí jednostranným poukazováním na dítě, které má být vychováno, a právě tak jednostranným nedostatkem důrazu nevychovanost dospělého vychovatele. Každý, kdo dokončil studia, si připadá jako hotově vychovaný, jedním slovem jako dospělý. Musí si tak totiž připadat, vždyť musí mít pevné přesvědčení o své kompetentnosti, aby se mohl osvědčit v boji o existenci. Pochybnost a pocity nejistoty by ho ochromovaly a překážely by mu, podrývaly by jeho tolik potřebnou víru ve vlastní autoritu a činily by ho nezpůsobilým k životu v povolání. Chce se od něho slyšet, že to umí a že si je svou věcí jist, a ne že pochybuje o sobě a o své oprávněnosti. Odborník je totiž nevyhnutelně odsouzen ke kompetentnosti.


Není to ideální situace, to ví každý. Za daných okolností je však - cum grano salis - nejlepší. Vůbec nedokážeme domyslet, jak jinak by mohla vypadat. Od průměrného vychovatele se naprosto nedá očekávat nic víc než od průměrných rodičů. Pokud je vychovatel dobrý odborník, musíme se s tím spokojit stejně tak jako s rodiči, kteří své dítě vychovávají co možná nejlépe.

Vysoký ideál výchovy k osobnosti raději na děti neaplikujme. Neboť to, co se obvykle pod "osobností" chápe, totiž určitá duševní celost schopná odporu a nadaná silou, je dospělý ideál, který bychom rádi podstrčili dětství v období, kdy si jedinec není ještě vědom problému své takzvané dospělosti nebo kdy se mu vědomě vyhýbá, což je ještě horší. Naše současné totiž podezírám pedagogické a psychologické zanícení pro dítě z nepoctivého úmyslu: mluví se o dítěti, ale mělo by se myslet dítě v dospělém. V dospělém totiž vězí dítě, věčné dítě, cosi, co pořád vzniká, co nikdy není hotové, co by vyžadovalo ustavičnou péči, pozornost a výchovu. Je to ta část lidské osobnosti, která by se chtěla rozvinout k celosti. Od této celosti je však člověk naší doby nesmírně vzdálen. V temném tušení svého defektu se zmocňuje výchovy dítěte a horuje pro dětskou psychologii na základě oblíbené domněnky, že v jeho výchově a dětském vývoji se jistě stala nějaká chyba, která by se dala v příštích generacích odstranit. Tento záměr je sice chvályhodný, ztroskotává však na psychologické skutečnosti, že na dítěti nemohu korigovat chybu, které se sám stále ještě dopouštím. Děti samozřejmě nejsou tak hloupé, jak si myslíme. Všímají si až příliš dobře, co je opravdové, a co opravdové není. Andersenova pohádka o králových nových šatech obsahuje nesmrtelnou pravdu. Kolik rodičů mi dávalo najevo chvályhodný záměr, že své děti ušetří zkušeností, které oni sami ve svém dětství museli udělat. A když jsem se jich zeptal: ,,Ale jste si jisti, že jste tyto chyby sami překonali?", byli zcela přesvědčeni, že to poškození bylo u nich už dávno korigováno. Ve skutečnosti však nebylo. Pokud byli jako děti vychováváni příliš přísně, kazili své děti tolerancí hraničící až s trapností; pokud jim byly v dětství úzkostlivě zastírány určité životní oblasti, zpřístupňovali je teď vlastním dětem stejně tak úzkostlivě a rozumářsky. Upadli tedy jen do druhého extrému, což je nejsilnější důkaz tragického setrvávání starých hříchů. To jim zcela uniklo.

Všechno, co chceme na dětech měnit, bychom měli asi nejdřív pozorně přezkoumat. Co když je to něco, co by se mělo raději změnit na nás, tak například pedagogický entusiasmus. Možná by se měl týkat nás. Možná, že nesprávně posuzujeme pedagogickou potřebu, protože by nám nepříjemně připomínala, že jsme sami ještě svým způsobem děti a že do značné míry potřebujeme výchovu.

Tato pochybnost se mně zdá v každém případě naprosto na místě, kdybychom chtěli děti vychovávat hned k "osobnostem". Osobnost je v dítěti klíčícím zárodkem, který se pozvolna vyvíjí jen skrze život a v životě. Bez určitosti, celosti a zrání se žádná osobnost neprojeví. Tyto tři vlastnosti nemohou a nemají být dítěti vlastní, neboť by kvůli nim bylo oloupeno o dětství. Bylo by jakousi nepřirozenou, předčasně zralou náhražkou dospělého. Avšak moderní výchova už taková monstra vytvořila, zejména v případech, kdy do ní rodiče vkládají opravdový fanatismus v tom smyslu, že pořád dělají pro dítě "to nejlepší" a "žijí jenom pro ně". Tento ideál, o kterém tak často slýcháme, velice účinně překáží rodičům v tom, aby rozvíjeli sami sebe, a uzpůsobuje je k tomu, že to své "nejlepší" vnucují dětem. Ale to, co je v nich takzvaně nejlepší, je právě to, co rodiče v nejvyšší míře zanedbali sami u sebe. Děti jsou pak pobízeny k výkonům, kterých rodiče nikdy nedosáhli, a jsou jim vnucovány ambice, které rodiče nikdy nenaplnili. Takové metody a ideály produkují výchovné zrůdnosti.

K osobnosti nemůže vychovat nikdo, kdo ji sám nemá. A nikoli dítě, nýbrž dospělý může dosáhnout osobnosti jako zralého plodu životního výkonu zaměřeného na tento cíl. Neboť v dosažení osobnosti netkví nic menšího než co možná nejlepší rozvinutí celku určitého jednotlivce. Ani nelze domyslet, jak nekonečné množství podmínek je k tomu zapotřebí splnit. K tomu je potřeba celého lidského života se všemi jeho biologickými, sociálními a duchovními aspekty. Osobnost je nejvyšší uskutečnění vrozené svéráznosti určité živé bytosti. Osobnost je činem největší životní odvahy, absolutního přitakání individuálně jsoucího a činem úspěšného přizpůsobení univerzálně danému za co možná největší svobody vlastního rozhodnutí. Vychovat někoho k tomu se mi nezdá nepatrnou věcí. Je to patrně největší úkol, jaký si před sebe moderní duchovní svět postavil. Je to věru nebezpečný úkol, povážlivý svým rozsahem, který ani přibližně netušil sám Schiller, jenž se přece jako první do této problematiky prorocky odvážil. Je stejně nebezpečný jako smělé a bezohledné počínání přírody dovolující ženám rodit děti. Nebyla by to opovážlivá prométheovská nebo dokonce ďábelská odvážlivost, kdyby se nadčlověk opovážil dát ve své retortě vzniknout homunkulovi, který by vyrostl v Golema? A přece by neudělal nic víc, než co příroda dělá dennodenně. Neexistuje žádná lidská ohavnost a abnormalita, která by nebyla vložena do lůna milující matky. Jako Slunce září nad spravedlivými i nespravedlivými a jako těhotné a krmící matky pečují se stejnou láskou o dítka boží i o děti ďábla a nedbají o možné následky, tak jsme i my částmi této zvláštní přírody a stejně jako ona v sobě nosíme nedozírno.

Osobnost se vyvíjí v průběhu života z těžko znatelných nebo i neznatelných zárodečných vloh a teprve naše činy ukáží, kdo vlastně jsme. Jsme jako Slunce, které živí život na Zemi a plodí všelicos krásného, zvláštního i zlého; jsme jako matky, které nosí v lůně štěstí i hoře, o kterých nic nevědí. Zprvu nevíme, jaké činy nebo zločiny, jaký osud, jaké dobro a jaké zlo v sobě máme; a teprve podzim vyjeví, co zplodilo jaro, a teprve večer bude jasné, co začalo ráno.

Osobnost jako úplné uskutečnění celosti naší bytosti je nedosažitelným ideálem. Nedosažitelnost však nikdy není argumentem proti ideálu, neboť ideály jsou jen ukazatele cesty a nikdy nejsou cílem.

Jako se dítě musí vyvinout, aby mohlo být vychováváno, musí se také osobnost nejdřív rozvinout, než se může podrobit výchově. A tady už začíná nebezpečí. Máme co činit s čímsi nedozírným, nevíme, jak a kam se vznikající osobnost bude vyvíjet, a už jsme se dost poučili od přírody i skutečnosti světa, abychom byli právem trochu nedůvěřiví. Křesťanské učení nás dokonce vychovalo ve víře v prapůvodní zlo lidské povahy. Ale dokonce i ti, kteří se už křesťanského učení nedrží, jsou přirozeně nedůvěřiví a úzkostliví, pokud jde o možnosti, které jsou uloženy do jejich základů.

Dokonce i tak osvícení materialističtí psychologové jako Freud nám předkládají velice nepříjemnou představu o dřímajícím pozadí lidské podstaty a o jejích propastech. Přimlouvat se za rozvoj osobnosti tedy už samo o sobě znamená skoro odvážlivost. Lidský duch je však plný zvláštních protikladů. Velebíme "posvátné mateřství" a ani nás nenapadne, abychom je činili zodpovědným za všechna lidská monstra, jako jsou nebezpeční zločinci, nebezpeční duševně choří, epileptici, idioti a mrzáci všeho druhu, kteří přece také byli zrozeni. Zmocňují se nás však velice těžké pochybnosti, když máme lidské osobnosti dopřát svobodný vývoj. "Pak by přece bylo možné všechno," říká se. Nebo se znova ohřívá hloupá námitka "individualismu". Individualismus zatím nikdy nebyl svobodným vývojem, nýbrž nepřirozenou uzurpací, nepřizpůsobenou, impertinentní pózou, která svou prázdnotu často už při nepatrných potížích dokazuje zhroucením. Tady se jedná o něco jiného.

Nikdo totiž nerozvíjí svou osobnost proto, že mu někdo řekl, že je to užitečné nebo rozumné. Ještě nikdy se nepodařilo imponovat přírodě dobře míněnými radami. Přírodou hýbá jen kauzálně působící nutnost. Bez nutnosti se nic nemění, nejméně pak lidská osobnost. Ta je strašně konzervativní, pokud nechceme říct rovnou inertní. Vyplašit ji dokáže jen nejnaléhavější nutnost. A tak ani vývoj osobnosti není poslušen žádného přání, žádného rozkazu, žádného rozumu, poslouchá jen nutnost: potřebuje motivující tlak vnitřního nebo vnějšího osudu. Každý jiný vývoj by byl právě individualismem. Proto také výtka individualismu znamená všeobecnou potupu, když je vznášena proti přirozenému vývoji osobnosti.

Slova: "Mnoho povolaných, málo vyvolených" zde platí jako nikde jinde; neboť vývoj osobnosti ze zárodečných vloh k plnému uvědomění je charismatem a zároveň prokletím: jeho prvním důsledkem je vědomé a nevyhnutelné oddělení individua z nerozlišenosti a nevědomosti stáda. Je to osamocení a pro ně neexistuje žádné konejšivé slovo. Z osamocení nikoho nevysvobodí ani sebeúspěšnější přizpůsobení ani sebehladší vpravení do existujícího prostředí, ani rodina, ani společnost a ani postavení. Vývoj osobnosti znamená takové štěstí, že ho můžeme zaplatit jen draze. Ten, kdo o rozvoji osobnosti mluví nejvíc, myslí nejméně na následky, které už samy o sobě slabší duchy poděsí.

Vývoj osobnosti však znamená ještě víc než pouhou obavu z toho, co zrůdného zplodí. Neznamená ani strach z osamocení, znamená také: věrnost vlastnímu zákonu.

Pro slovo věrnost bych zde nejraději užil řeckého slova z Nového zákona, totiž slova pistis, které bývá chybně překládáno slovem "víra". Toto slovo však znamená vlastně důvěru, loajalitu plnou důvěry. Věrnost vlastnímu zákonu je důvěra v tento zákon, je to loajální vytrvávání a důvěřivé doufání, tedy postoj, jaký by měl mít nábožensky založený člověk vůči Bohu. A tady už zřetelně vidíme, jak nesmírně osudné dilema se vynořuje na pozadí našeho problému: osobnost se totiž nikdy nemůže rozvinout, aniž si člověk vědomě a s vědomým mravním rozhodnutím zvolí vlastní cestu. K procesu osobnostního vývoje musí svou sílu propůjčit nejen kauzální motiv, nejen nutnost, nýbrž i vědomé mravní rozhodnutí. Chybí - li to první, totiž nutnost, pak je takzvaný vývoj pouhou akrobacií vůle; chybí-li to druhé, totiž vědomé rozhodnutí, zůstává vývoj vězet v temném, nevědomém automatismu. Pro svou cestu se však člověk může mravně rozhodnout jen tehdy, když ji považuje za to nejlepší. Kdyby snad považoval za lepší nějakou jinou cestu, prožíval by ji, a tím rozvíjel, místo aby žil a rozvíjel vlastní osobnost. Jinými cestami jsou konvence mravní, sociální, politické, filozofické a náboženské povahy. Skutečnost, že konvence pořád svým způsobem kvetou, dokazuje, že drtivá většina lidí nevolí vlastní cestu, nýbrž konvenci, a v důsledku toho nerozvíjí sebe, nýbrž nějakou metodu, a tím collectivum na úkor své vlastní celosti.

Jako je duševní a sociální život člověka na primitivní úrovni výlučně skupinovým životem při vysokém stupni neuvědomění individua, představuje i pozdější historický proces vývoje spíš kolektivní záležitost a patrně jí také zůstane. Proto věřím v konvenci jako v jakousi kolektivní nutnost. Je nouzovou pomůckou, ale není ideálem, a to ani v mravním, ani v náboženském směru, neboť podléhat konvenci znamená vždycky zříci se celosti a utéci před vlastními konečnými důsledky.

Podnik osobnostního vývoje je ve skutečnosti nepopulární odvážlivost, nesympatické odbočení z široké ulice, poustevnické podivínství. Tak se to může zdát člověku nezasvěcenému. Proto není divu, že se do tohoto zvláštního dobrodružství od pradávna pouští jen málokdo. Kdyby však všichni, kdo se do tohoto dobrodružství pustí, byli do jednoho blázni, mohli bychom je jako idiotai, jako duchovní "soukromníky" pustit ze zorného pole zájmu. Naneštěstí jsou však tyto osobnosti zpravidla legendárními hrdiny lidstva, jsou to lidé obdivovaní, milovaní, zbožňovaní, opravdoví synové boží, jejichž jména "nezapadají v eónech". Jsou to pravé květy a plody, stále plodící sémě stromu lidstva. Poukaz na historické osobnosti dostatečně vysvětluje, proč je vývoj osobnosti ideálem a proč je námitka individualismu pohanou. Velikost historických osobností nikdy nespočívala v jejich absolutním podrobení konvenci, ale tkvěla naopak v jejich osvobození od konvence a ve spásné svobodě. Vyčnívaly jako vrcholky hor z masy, která setrvávala v zajetí kolektivních úzkostí, přesvědčení, zákonů a kolektivních metod, a volily si vlastní cestu. A obyčejnému člověku vždycky připadalo podivné, že někdo před vyšlapanou cestou a známými cíli dává přednost strmé a úzké stezce vedoucí do neznáma. Proto se také vždycky mělo za to, že pokud takový člověk není šílený, jistě v něm sídlí démon nebo bůh; neboť ten zázrak, že by to někdo mohl dělat jinak, než jak to lidstvo odedávna dělalo, se dal vysvětlit jen nadáním démonickou silou nebo božským duchem. Co jiného také nakonec mohlo udržovat v rovnováze tíhu celého lidstva a věčné zvyklosti než Bůh? Proto měli hrdinové od nepaměti démonické atributy. Podle nordického pojetí měli hadí oči; jejich zrození nebo původ byly zvláštní. Někteří staří řečtí hrdinové měli hadí duše, jiní měli osobního démona, byli to čarodějové, nebo boží vyvolenci. Všechny tyto atributy, ke kterým lze snadno přidat ještě spoustu dalších, ukazují, že vynikající osobnost je pro obyčejného člověka takřka nadpřirozeným zjevem, který lze vysvětlit jen účastenstvím démonického faktoru.

Čím je vlastně způsobeno, že někdo volí vlastní cestu, a tím jako z vrstvy mlhy vystupuje z nevědomé identity s masou? Nutnost to být nemůže, neboť nutnost doléhá na mnohé, a ti všichni se zachraňují v konvencích. Mravní rozhodnutí to být nemůže, neboť člověk se zpravidla rozhoduje pro konvenci. Co tedy tak neúprosně rozhoduje ve prospěch neobvyklého?

Je to skutečnost, která se označuje jako povolání: iracionální faktor, který osudově pudí k emancipaci ze stáda a z cest, jež stádo vyšlapalo. Opravdová osobnost má vždycky vnitřní povolání a věří v ně, má k němu pistis jako k Bohu, i když je to jen individuální pocit povolanosti, jak by řekl obyčejný člověk. Toto poslání však působí jako boží zákon, kterému se nelze zpronevěřit. Skutečnost, že mnozí na své vlastní cestě zahynou, pro člověka s posláním nic neznamená. Musí být poslušen vlastního zákona, jako kdyby to byl démon, který mu našeptal nové, podivné cesty.

Kdo má povolání, naslouchá hlasu nitra, je povolán. Proto také věří pověsti, že má svého soukromého démona, který mu radí a jehož příkazy má provádět. Všeobecně známým příkladem toho je Faust a historickým případem je daimonion Sókratovo. Primitivní medicinmani mají své hadí duchy, stejně i Asklépios, patron lékařů, byl znázorňován epidaurickým hadem. Kromě toho měl jako svého soukromého démona Kabeira Telesfora, který mu jakoby předčítal, popřípadě vnukal lékařská poučení a recepty.

Mít povolání v prapůvodním smyslu znamená: být osloven nějakým hlasem. Nejkrásnější příklady toho najdeme ve vyznáních starozákonních proroků. Že to není jen jen starodávný způsob vyjadřování ,dokazují vyznání historických osobností, jako jsou Goethe a Napoleon - abychom se zmínili o dvou případech, jež jsou nasnadě - kteří se svým pocitem vnitřního povolání nijak netajili.

Vnitřní povolání nebo pocit povolání nejsou asi výsadou velkých osobností, obojí mohou mít i osobnosti malé, až po osobnosti tuctového formátu; s ubývající velikostí je pocit určení pouze čím dál zastřenější a neuvědomělejší. Jako by se hlas vnitřního démona čím dál víc vzdaloval a hovořil čím dál řidčeji a čím dál méně zřetelně. Čím je totiž osobnost menší, tím se stává neurčitější a nevědomější, až se nakonec nerozlišena rozplyne ve společenství, vzdávajíc se tak vlastní celosti, a rozpouštějíc se proto v celku skupiny. Na místo hlasu nitra nastupuje hlas společenské skupiny a jejích konvencí a na místo vnitřního povolání nastupují kolektivní potřeby. Nemálo jedincům se však stane, že i za tohoto nevědomého společenského stavu jsou povoláni individuálním hlasem, čímž se ihned odliší od ostatních a cítí se být postaveni před problém, o kterém ostatní nevědí. Většinou je nemožné vysvětlit bližnímu, co se stalo, neboť pochopení je zazděno velice silnými předsudky. "Všichni jsme přece stejní", "něco takového neexistuje", nebo pokud to existuje, je to přirozeně "chorobné", a navíc naprosto bezúčelné, je to "ohromná domýšlivost myslet si, že by něco takového mohlo mít význam", vždyť "je to jen psychologie". Právě tato poslední námitka je v dnešní době velice populární. Pochází ze zvláštního podceňování duševna, které se patrně považuje za něco osobně svévolného, a proto zcela nicotného, což je při všem to psychologickém nadšení paradoxní. Nevědomí je přece "pouhá fantazie"! Člověk si něco "jen vymyslel" atd. Člověk si připadá jako mágové, kteří si duševno přičarují a odčarují a ztvární podle toho, jak se jejich rozmaru zachce. Co je nepohodlné, to se neguje, co si nepřejeme, to se sublimuje, to, z čeho máme strach, se "vysvětlí" tak, aby to zmizelo, omyly se napraví a člověk si nakonec myslí, jak je to všechno výborně zařízeno. Přitom zapomněl na jednu věc: že totiž psychično je jen svým nepatrným zlomkem totožné s vědomím a s jeho kouzelnickými triky a svou drtivou většinou je nevědomou skutečností, která zde leží nehybně a nepřístupně, tvrdá a těžká jako žula a každou chvíli, jakmile se neznámým zákonům zlíbí, se na nás může zřítit. Gigantické katastrofy, které nám hrozí, nejsou elementární události fyzického nebo biologického rázu, ale jsou to události psychické. V míře, která vzbuzuje hrůzu, nás ohrožují války a revoluce, jež jsou jen psychickými epidemiemi. Kdykoli může několik milionů lidí posednout nějaký blud, a máme tu novou světovou válku nebo zhoubnou revoluci. Místo toho, aby byl člověk vystaven divokým zvířatům, padajícím skalám a rozvodněným řekám, je teď vydán napospas svým elementárním duševním silám. Psychično je velmocí, která mnohonásobně převyšuje všechny síly Země. Osvícenství, které odbožštilo přírodu a lidské instituce, přehlédlo boha hrůzy, který přebývá v duši. Je-li bázeň boží někde na místě, je to tváří v tvář přesile psychična.

To všechno jsou ovšem pouhé abstrakce. Každý ví, že šibal intelekt to umí říct tak a ještě docela jinak. Něco jiného naproti tomu je, když tato objektivní psychická skutečnost - tvrdá jako žula a těžká jako olovo - klade jednotlivci odpor jako vnitřní zkušenost a zřetelným hlasem k němu hovoří: "Půjde to tak a musí to tak jít." Pak se člověk cítí povolán, stejně jako sociální skupiny, když to velí válka, revoluce nebo nějaký jiný blud. Ne nadarmo právě naše doba volá po osvobozující osobnosti, to znamená po někom, kdo se odlišuje od neodvratné síly kolektivity, a tím se osvobozuje alespoň duchovně, a zažehuje tak ostatním maják plný naděje, který zvěstuje, že se alespoň jednomu podařilo uniknout osudové identitě se skupinovou duší. Skupina totiž - vzhledem ke své nevědomosti - není schopna svobodného rozhodování, a proto se v ní psychično projevuje jako kauzálně vázaný proces, který dospěje do klidového stadia teprve s katastrofou. Lid vždycky touží po hrdinovi, po přemožiteli draka, když ho naplňuje nebezpečí psychické skutečnosti. Proto to volání po osobnosti.

Co má však jednotlivá osobnost společného s potřebou mnohých? Je přece především částí národního celku, a právě tak jako všichni ostatní je vystavena síle, která celkem hýbá. Jediné, co tohoto člověka od všech ostatních odlišuje, je poslání. Je povolán oním uchvacujícím a všeobecně tísnícím psychičnem, které je potřebou jeho i jeho národa. Poslechne-li ten hlas, je odlišen a osamocen, neboť se rozhodl následovat zákon, který proti němu vystoupil z jeho vlastního nitra. Po "svém vlastním zákonu" budou volat všichni. On sám ví lépe, musí to vědět lépe: je to ten zákon, to vnitřní povolání, tak málo jeho "vlastní" jako lev, který ho poráží, i když je to ovšem nepochybně ten lev, který ho zabíjí, a ne nějaký jiný lev. Jen v tomto smyslu může mluvit o "svém" vnitřním povolání, o "svém" zákonu.

Už svým rozhodnutím nadřadit svou vlastní cestu všem ostatním naplnil z velké části své vykupitelské poslání. Zrušil pro sebe platnost všech ostatních cest. Postavil si svůj zákon nad všechny konvence, a tím odsunul stranou vše, co nejenže neodvrátilo veliké nebezpečí, ale dokonce ho přivodilo. Konvence jsou totiž samy o sobě bezduché mechanismy, které už nikdy nejsou s to postihnout víc než rutinu života. Tvořivý život je však vždycky mimo konvenci. Proto se stává, že převládne-li pouhá rutina života ve formě tradičních konvencí, musí následovat ničivý výbuch tvůrčích sil. Tento výbuch je však katastrofální jen jako masový jev, ale nikdy takový není u jednotlivce, který se těmto vyšším silám podřizuje vědomě a dává do jejich služeb své schopnosti. Mechanismus konvence udržuje lidi nevědomé, neboť pak jako divoká zvěř mohou dojít k odedávna navyklým změnám bez nutnosti vědomého rozhodování. Toto bezděčné působení i té nejlepší konvence je nevyhnutelné, nicméně však strašné nebezpečí. Neboť u lidí, kteří jsou rutinou udržováni v nevědomosti, vznikne - stejně jako u zvířat - panika se všemi svými nedozírnými následky, když vyvstanou nové okolnosti, které nebyly starými konvencemi předvídány.

Osobnost se však nedá uchvátit panikou toho, co se probouzí, protože strach má už za sebou. Dorostla změny doby a nevědomky a bezděky se stala vůdcem.

Všichni lidé jsou si zajisté navzájem rovni, neboť jinak by nemohli podléhat témuž bludu a duševní základ, na němž spočívá individuální vědomí, je jistě univerzálně stejného druhu, neboť jinak by se lidé nikdy nemohli vzájemně dorozumět. Zhruba v tomto smyslu nejsou osobnost a její zvláštní utváření ničím absolutně jedinečným a ojedinělým svého druhu. Jedinečnost platí jen pro individualitu osobnosti, jako platí pro jakoukoli individualitu. Stát se osobností není absolutní výsadou geniálního člověka. Dokonce může být geniální, aniž má osobnost nebo aniž je osobností. Protože každý jednotlivec má vrozený životní zákon, má tudíž každý teoretickou možnost následovat tento zákon přede všemi, a stát se tak osobností, to znamená dosáhnout celosti. Jelikož vše živé existuje jen ve formě živých jednotek, to znamená individuí, směřuje tento zákon koneckonců na individuálně žitý život. I když tedy objektivní psychično, které si v podstatě nelze představit jinak než jako univerzální a stejnorodou danost, znamená sám duševní předpoklad všech lidí, musí se individuovat, jakmile se chce projevit, neboť nemá jinou volbu než vyjádřit se skrze jednotlivé individuum. Může se stát, že zachvátí nějakou skupinu, kde pak ovšem zcela určitě povede ke katastrofě, a to jednoduše proto, že působilo nevědomě, nebylo asimilováno vědomím a nebylo začleněno do všech ostatních, už existujících životních podmínek.

Osobností se stane jen ten, kdo dokáže vědomě přitakat moci vnitřního poslání, které se mu staví na odpor; kdo mu však podlehne, propadne slepému průběhu dění a bude zničen. To je velikost a spásná síla každé opravdové osobnosti - že se na základě svobodného rozhodnutí poddává svému poslání a vědomě převádí do své individuální skutečnosti to, co zažíváno nevědomě skupinou by vedlo jen ke zkáze.

Jedním z nejskvělejších příkladů života a smyslu osobnosti, které zachovala historie, je život Kristův. Proti římskému císařskému bludu, který byl vlastní nejen císaři, ale každému Římanu - "civis romanus sum" ("jsem občan římský") - se zrodil protivník v podobě křesťanství, které - mimochodem řečeno - bylo jediným náboženstvím, jež Římané skutečně pronásledovali. Protiklad se ukázal tam, kde na sebe vždycky narážely císařský kult a křesťanství. Jak však víme z náznaků evangelií o duševním vývoji Kristovy osobnosti, hrál tento protiklad v duši zakladatele křesťanského náboženství rozhodující roli. Příběhy o pokušení zřetelně ukazují, s jakou psychickou silou se Ježíš utkal: byl to ďábel moci současné psychologie, který ho na poušti uváděl do těžkého pokušení. Tento ďábel byl objektivní psychično, které drželo ve své neodolatelné moci všechny národy římského impéria: proto také tento ďábel sliboval Ježíšovi všechny říše světa, jako kdyby ho chtěl učinit císařem. Ježíš byl však poslušen svého vnitřního hlasu, svého vnitřního určení a povolání a vydal se dobrovolně náporu imperiálního bludu, který naplňoval všechny - vítěze i poražené. Tak poznal povahu onoho objektivního psychična, které uvedlo celý svět do stavu plného utrpení a uspíšilo zrání touhy po vysvobození, touhy, která se projevovala i u pohanských básníků. Tento duševní nápor na sebe nechal Ježíš vědomě působit, nepotlačil ho, ani se jím nedal potlačit, nýbrž ho asimiloval. A tak se z césara, který ovládal celý svět, stalo duchovní království a imperium Romanum se proměnilo v univerzální nesvětskou říši boží. Tam, kde celý židovský národ jako mesiáše očekával hrdinu stejně imperialistického jako politicky rázného, naplnil Kristus mesiášské povolání spíš pro národ římský než pro národ svůj a upozornil lidstvo na starou pravdu, že kde panuje moc, není láska, a kde vládne láska, neplatí moc. Náboženství lásky bylo přesným psychologickým protikladem vůči římskému ďáblovství moci.

Příklad křesťanství asi nejlépe ilustruje mé předchozí abstraktní pojednání. Tento zdánlivě jedinečný život se stal posvátným symbolem proto, že je psychologickým prototypem života, který je jedině smysluplný. Totiž života, který usiluje o individuální, to jest absolutní a bezpodmínečné uskutečnění svého, jen jemu vlastního zákona. V tomto smyslu můžeme zvolat spolu s Tertullianem: "Anima naturaliter christiana!" (Od přírody křesťanská duše!)

Ježíšovo zbožštění neudivuje, stejně jako Buddhovo, ale přesvědčivě dokazuje nesmírnou vážnost, kterou lidstvo chová vůči těmto hrdinům, a tím i vůči ideálu vzniku osobnosti. Jestli se v přítomnosti zdá, že slepá a rozkladná převaha nesmyslné kolektivní moci zatlačuje ideál do pozadí, je to jen přechodná vzpoura proti převažující síle historie. Jakmile je tradice dostatečně přerušena revolučním, nehistorickým, a proto i nevzdělaným sklonem mladé generace, začnou se hledat a také se naleznou noví hrdinové. Sám bolševismus, který si v radikalismu nezadá, Lenina nabalzamoval a z Karla Marxe udělal spasitele. Ideál osobnosti je nevyhladitelnou potřebou lidské duše, která ho brání s fanatismem o to větším, čím nevhodněji je předkládán. Vždyť sám kult césara byl špatně pochopeným kultem osobnosti a moderní protestantismus, jehož kritická teologie čím dál víc oslabovala božství Kristovo, nalezl poslední útočiště v Ježíšově osobnosti.

Ano, to, co se označuje jako "osobnost", je veliká a tajemná věc. Všechno, co se o tom dá říci, je vždycky podivně neuspokojivé a neadekvátní a vždycky hrozí nebezpečí, že diskuse se rozmělní ve stejně tak zbytečném a prázdném tlachání. Sám pojem osobnosti je v obecné mluvě tak vágní a špatně definované slovo, že se asi sotva najdou dvě hlavy, které by pod ním chápaly totéž. Pokud zde navrhuji určité pojetí, nepředstavuji si, že by tím bylo řečeno poslední slovo. Všechno, co zde říkám, bych chtěl považovat za jakýsi pokus přiblížit se problému osobnosti bez nároku na to, abych ho také řešil. Svůj pokus bych chtěl vlastně raději chápat jako popis psychologického problému osobnosti. Všechny běžné psychologické mastičky a vodičky zde trochu selhávají, právě tak jako u problému geniálního nebo tvořivého člověka. Odvozování z rodinné heredity a z prostředí se vůbec nedaří: dnes tak oblíbené dětská romantika se ztrácí - mírně řečeno - v metaforách; vysvětlování z nouze, nedostatku peněz, nemoci atd. zůstává vězet v tom, co je vnější. Vždycky k tomu přistupuje cosi iracionálního, něco, co nelze racionalizovat, jakýsi deus ex machina nebo jakési asylum ingnorantiae, známé svrchované jméno boží. Zdá se, že problém zasahuje do nadlidské oblasti - a ta se od nepaměti označovala jménem božím. Jak je patrno, musel jsem se i já zmínit o hlasu nitra, o onom po-volání, a označit je jako mocné objektivní psychično, abych toto vnitřní povolání charakterizoval tak, jak působí na vznikající osobnost a jak se také v daném případě subjektivně jeví. Mefistofeles asi není ve Faustovi personifikován jen proto, že to dramaticky a na jevišti vypadá lépe, než kdyby Faust moralizoval sám sebe a maloval si svého vlastního čerta na zeď. První slova dedikace "Zas, chvějné postavy, mě oblétáte", znamenají něco víc než estetický efekt. Je to něco jako konkretismus ďábla, jakýsi ústupek objektivitě psychické zkušenosti, tiché doznání, že to tak přece bylo, a to nikoli na základě subjektivního přání, subjektivních obav nebo mínění, nýbrž jaksi samo od sebe. Jistě, jen hlupák by mohl myslet na strašidla nebo přeludy, ale zdá se, že cosi podobného primitivnímu hlupákovi číhá všude pod povrchem rozumného denního vědomí.

Proto věčné pochyby, zda zdánlivě objektivní psychično je skutečně objektivní, nebo zda to nakonec není klamná iluze. Avšak okamžitě vzniká otázka: představoval jsem si já něco takového záměrně, nebo se mi to samo představilo? Je to podobný problém jako problém neurotika, který trpí domnělým karcinomem. Ví a bylo mu stokrát řečeno, že je to klamná představa, a on se mě ustrašeně ptá: "Ano, ale jak to přijde, že si něco takového představuji? Já to přece nechci." Odpověď na to zní: idea karcinomu se mu představila, a to bez jeho vědomí a bez jeho svolení. Podstatou tohoto procesu je fakt, že v jeho nevědomí probíhá jakýsi psychický růst, jakési "zbytnění", které si onen neurotik nemůže uvědomit. Před touto vnitřní činností pociťuje úzkost. Protože je zcela přesvědčen, že uvnitř, v jeho vlastní duši přece nemůže být nic, o čem on neví, musí tuto úzkost nebo strach vztáhnout právě na tělesný karcinom, o kterém ví, že neexistuje. A kdyby z něho měl přesto strach, bude mu sto lékařů tvrdit, že jeho strach je zcela bezdůvodný. Neuróza je tedy obrana proti objektivní vnitřní aktivitě duše nebo trochu draze zaplacený pokus uniknout vnitřnímu hlasu, a tím i poslání. Neboť toto "zbytnění" je ona objektivní aktivita duše, nezávislá na vědomé libovůli, aktivita, která by chtěla vnitřním hlasem promlouvat k vědomí, a dovést tak člověka k celosti. Za neurotickým překroucením tkví vnitřní povolání, osud a vznik osobnosti, úplné uskutečnění životní vůle, která je individuu vrozená. Člověk, který necítí amor fati (lásku k osudu!), je neurotik: zanedbává sám sebe a nikdy nemůže říci jako Nietzsche: "Nikdy se muž nepovznáší výš, než když neví, kam ho jeho osud ještě zavede."

Člověk promeškává smysl svého života do té míry, nakolik je nevěrný svému vlastnímu zákonu a nestává se osobností. Naštěstí si však dobrotivá a shovívavá povaha většiny lidí fatální otázku po smyslu života nikdy nekladla. A tam, kde se nikdo neptá, nemusí nikdo odpovídat.

Neurotikův strach z karcinomu má tedy pravdu - není to jen bludná představa, je to konsekventní projev psychické skutečnosti, která existuje v oblasti mimo vědomí, v oblasti, kterou vůle a pochopení nemohou postihnout. Kdyby šel neurotik sám se sebou na poušť a v osamění se zaposlouchal dovnitř, mohl by snad zaslechnout, co říká hlas nitra. Ale vzdělaný, kulturní člověk je zpravidla zcela neschopen vnímat hlas doktrinárně nezaručený. Primitivové jsou k tomu způsobilí v mnohem větší míře, přinejmenším medicinmani umějí - vždyť to dokonce patří k jejich profesionálnímu vybavení - hovořit s duchy, stromy a zvířaty. To znamená, že v těchto podobách před ně předstupuje objektivní psychično, ono duševní ne-já.

Jelikož neuróza je porucha vývoje osobnosti, jsme my, lékaři duše, už svou profesionální potřebou nuceni zabývat se zdánlivě vzdáleným problémem osobnosti a vnitřního hlasu. V praktické psychoterapii tyto jinak tak vágní a tak často do frázovitosti zdegenerované duševní skutečnosti vystupují z temnoty své neznámosti a blíží se viditelnosti. Ovšem jen zřídka se to děje spontánně jako u starozákonních proroků; zpravidla to stojí velikou námahu učinit vědomými duševní skutečnosti, které poruchu způsobují. Obsahy, které vycházejí najevo, však zcela odpovídají "hlasu nitra" a znamenají osudové poslání, které - pokud ho vědomí přijme a začlení - přivodí vývoj osobnosti.

Jako velká osobnost působí tak, že sociálně uvolňuje, osvobozuje, přetváří a léčí, tak i zrození vlastní osobnosti působí na individuum ozdravně. Je tomu tak, jako by si nějaký proud ztracený ve vedlejším rameni řeky zaneseném bahnem najednou našel své řečiště. Jako by byl odvalen kámen, který ležel na klíčícím semeni, a výhonek teď může začít svůj přirozený růst.

Hlas nitra je hlasem plnějšího života, hlasem širšího, obsáhlejšího vědomí. Proto v mytologickém smyslu dochází ke zrození hrdiny nebo symbolickému znovuzrození současně s východem slunce. Vznik osobnosti má totiž stejný význam jako zvětšení uvědomělosti. Z téhož důvodu je většina hrdinů charakterizována atributy Slunce a okamžik zrození jejich veliké osobnosti bývá nazýván osvícením.

Bázeň, kterou většina přírodních lidí pociťuje před hlasem nitra, není tak dětinská, jak by se mohlo někomu zdát. Obsahy, které vystupují proti omezenému vědomí, nejsou v žádném případě nevinné, jak ukazuje klasický příklad života Kristova nebo právě tak příznačný zážitek Máró z legendy Buddhovy, nýbrž znamenají zpravidla nebezpečí, které je pro dotyčného jedince specifické. Zpravidla je to něco nedobrého, ba co dím zlého, co nás hlas nitra přináší. Musí tomu tak být především proto, že člověk si svých ctností zpravidla není tak nevědom jako svých nectností, a pak také proto, že dobrem člověk trpí méně než zlem. Jak jsem se už zmínil, přináší vnitřní hlas do vědomí to, čím trpí celek, to znamená národ, k němuž patříme, anebo lidstvo, jehož jsme součástí. Avšak tento hlas představuje ono zlo v individuální formě, takže bychom se zprvu mohli domnívat, že zlo je jen individuální vlastností charakteru. Vnitřní hlas ukazuje zlo ve svůdcovsky přesvědčivé podobě, aby způsobil, že mu podlehneme. Pokud mu částečně nepodlehneme, nic z toho zdánlivého zla do nás nevstoupí a nemůže pak také dojít k žádné obnově a k žádnému uzdravení. (Označuji zlo vnitřního hlasu za "zdánlivé", což zní příliš optimisticky.) Jestliže však já podlehne vnitřnímu hlasu zcela, působí jeho obsahy, jako kdyby to bylo právě tolik ďáblů, to znamená, že následuje katastrofa. Jestliže však já vnitřnímu hlasu podlehne jen zčásti a pomocí sebeutvrzování se dokáže zachránit před úplným pohlcením, může tyto hlasy asimilovat a potom se ukáže, že zlo bylo jen zlým zdáním, ale ve skutečnosti přineslo spásu a osvícení. Charakter vnitřního hlasu je v nejvlastnějším a nejjednoznačnějším slova smyslu "luciferský", a proto člověka staví před konečná mravní rozhodnutí, bez nichž by právě nikdy nemohl dospět k uvědomění a stát se osobností. V hlasu nitra je často nevyzpytatelně smícháno to nejnižší i to nejvyšší, to nejlepší a to nejhanebnější, nejpravdivější a nejlživější a to všechno otevírá dokořán propast chaosu, klamu a zoufalství.

Je přirozeně směšné, když hlas neskonale dobrotivé a neskonale ničivé přírody obviňujeme ze zlomyslnosti. Jeví-li se nám jako obzvlášť zlý, pochází to hlavně ze staré pravdy, že dobré je vždycky nepřítelem lepšího. Vždyť bychom byli pošetilí, kdybychom se nedrželi tradičního dobra tak dlouho, dokud je to jen možné. Avšak jak říká Faust:

Jak máme dobro vezdejšího světa,
vše lepší je nám pouhý klam.

Dobro není bohužel dobré věčně, jinak by neexistovalo nic lepšího. Má-li přijít to lepší, musí dobro ustoupit. Proto přece mistr Eckhart říká: "Bůh není dobrý, neboť jinak by mohl být lepší."

Ve světových dějinách jsou proto období (to naše by k nim asi patřilo), kdy dobro musí ustoupit, a proto se to, čemu je určeno stát se lepším, zprvu objevuje jako zlo. Jak nebezpečné je vůbec se jen dotknout těchto problémů, ukazuje právě vyslovená věta; neboť jak snadno se k nám tím může vloudit zlo, když se jednoduše prohlásí za něco, co může být potenciálně tím lepším! Problematika vnitřního hlasu je plná utajených pastí a nástrah. Je to nejnebezpečnější a nejkluzčí oblast, stejně nebezpečná a neschůdná jako sám život, pokud se zřekne zábradlí. Kdo ovšem nemůže svůj život ztratit, ani ho nezíská. Zrození hrdiny a život hrdiny jsou právě vždycky ohroženy. Hadi Héřini, kteří ohrožují kojence Herakla, Pýthón, který chce zabránit zrození boha světla Apollóna, betlémské vraždění neviňátek - to jsou typické příklady. Vznik osobnosti znamená odvahu a je tragické, že právě démon vnitřního hlasu znamená zároveň nejvyšší nebezpečí i jistou pomoc. Je to tragické, ale logické. Přirozeně je tomu tak.

Můžeme mít proto lidstvu a všem dobrotivým pastýřům stád a starostlivým otcům zástupu dětí za zlé, když budují ochranné zdi, vystavují působivé obrazy a když doporučují schůdné cesty, které se vinou kolem propastí?

Vždyť ten, kdo objevuje novou cestu k vyšší jistotě, je nakonec také hrdina, vůdce a spasitel. Všechno by se mohlo přece nechat při starém, kdyby nová cesta bezpodmínečně nepožadovala své objevení a kdyby lidstvo nebylo stíháno všemi ranami egyptskými, dokud se nová cesta nenajde. Neobjevená cesta v nás je jako něco psychicky živoucího, to, co klasická čínská filozofie nazývá "tao" a srovnává to s vodním tokem, který se neúprosně ubírá ke svému cíli. Být v tao znamená dokončení, celost, naplněné poslání, začátek a cíl a úplné uskutečnění smyslu bytí, který je věcem vrozen. Osobnost je tao.


C. G. Jung: Člověk a kulutra (str. 9-34), Brno, 2012

5 komentářů:

hana řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
hana řekl(a)...

Je málo takto kvalitných a odborných stránok,ako je táto.Vďaka za mravenčiu prácu a ochotu podeliť sa so svojimi vedomosťami.Hana

Vojtěch Franče řekl(a)...

Děkuji!

Ladislav Barenčík řekl(a)...

Neskutočný článok, čítal som ho so zadržaným dychom

Milena Hrušková řekl(a)...

krásný článek pro dnešní dobu. děkuji