V tomto eseji Jung reflektuje psychologické důsledky, které druhá světová válka zanechala mezi pohlavími. Pozoruje, že zatímco velká část vesnického obyvatelstva setrvává psychologicky jakoby ve středověku, v určité kulturnější vrstvě obyvatel (která je v každém národě jinak početně zastoupena) nastávají psychologické a sociální procesy, které bychom (z hlediska tradičních hodnot a morálky) mohli popsat jako znejisťující nebo konfliktní. (Toto šíření hranic nové kultury, kultury přítomnosti, která vytlačuje středověkou mentalitu a tradicionalismus, pokračuje od první sv. války až dodnes různým tempem dle té které evropské lokality. Z tohoto důvodu je možné vnímat tuto esej jako stále aktuální). Souvisí to s tím, že muži jsou si stále vědomější své ženské části (animy) - jsou si více vědomi svého vlastního "psychična" - zatímco ženy jsou v poválečném období nuceny integrovat své mužské atributy (přebírají mužské funkce a profese), což se doposud po nich jakoby kolektivně "nechtělo". Stávají se silnějšími, samostatnějšími, cílevědomějšími. Tento vývoj uvědomění se promítá do toho, že se tradiční instituce manželství rozechvívá ve své základně. Nemusí se to nutně projevovat jen jako navenek dobře viditelná zvýšená rozvodovost nebo tendence k nevěře: Jung to spíše pozoruje jako rostoucí nespokojenost a zneklidnění žen na podprahové úrovni: Ženy najednou zjišťují, že jejich nově uvědomované duševní potřeby (související s pozvolnou integrací anima) nejsou již v této tradiční instituci uspokojovány. I staré náboženské systémy již přišly o svou dynamiku a neposkytují ženám jasný cíl. Ženy se tak vrhají do chřtánu ezoterična nebo vztahových propletenců v bytostném hledání lásky, přičemž si neuvědomují, že jejich nereflektovaná (názorová a rádoby-racionální) mužskost je současně tím, čím se od ní izolují. Středověk byl překonán: návrat do minulosti (ztracené jednoduché přirozenosti) již není možný, ale nová stabilita nebyla doposud získána. "Chvění a zmužštění ženské psýché" je jakoby lakmusovým papírkem nového poválečného uspořádání.
*
"Pro ženu je charakteristické, že dokáže dělat všechno z lásky k člověku. Ale ty ženy, které konají něco významného z lásky k nějaké věci, jsou obrovské výjimky, poněvadž to neodpovídá jejich přirozenosti. Láska k věci je mužskou výsadou."
"Komponenta opačného pohlaví má tajemný půvab, jenž je spojen s ostychem, ba snad s trochou odporu, a právě proto je tento půvab obzvlášť přitažlivý a fascinující, i když se s ním setkáváme nikoli z vnějšku jako se ženou, ale z nitra jako s duševním vlivem, například v podobě pokušení poddávat se nějaké náladě nebo nějakému afektu. Tento příklad ovšem není charakteristický pro ženu, neboť její nálady a emoce k ní nepřicházejí přímo z nevědomí, nýbrž jsou vlastní její ženské přirozenosti, a proto nejsou nikdy naivní, ale smíseny s nepřiznaným úmyslem. To, co k ženě přitéká z nevědomí, je jakýsi druh názoru, respektive mínění, které jí teprve druhotně zkazí náladu. Tato mínění vystupují s nárokem na platnou pravdu a ukazují se jako o to stálejší a pevnější, čím méně jsou vědomě kritizovány. Jsou - podobně jako nálady a city muže - poněkud zastřeny, případně dokonce zcela nevědomé, a nejsou proto ve svém vlastním charakteru rozpoznávány. Jsou totiž kolektivní a mají charakter opačného pohlaví - jako kdyby si je myslel nějaký muž, například otec.
Tak se může stát - a téměř zpravidla se to stává - že rozum (mind) ženy, která vykonává mužské povolání, je ovlivňován pro ni nepozorovaně, pro její prostředí však velmi zřetelně, nevědomou mužskostí. Z toho vzniká určitá strnulá rozumnost s takzvanými zásadami a celou spoustou argumentování, které jde popuzujícím způsobem vždy trochu vedle a vždy vkládá do problému nějaké malé něco, jež v něm není. Nevědomý předpoklad nebo názor je nejhorší nepřítel ženské bytosti, někdy je to přímo démonická vášeň, která muže irituje a rozlaďuje a ženě samé působí největší škody, poněvadž pozvolna překryje a zatlačí do pozadí její šarm a mysl. Takový vývoj končívá nakonec v hlubokém rozporu se sebou samou, tj. v neuróze.
Věci samozřejmě nemusí dojít tak daleko, ale už dávno předtím má duševní zmužštění ženy nepříjemné následky. Žena se sice může stát dobrým kamarádem muže, aniž však najde přístup k jeho citům. Příčinou toho je, že její animus (totiž její mužská rozumovost, v žádném případě však skutečná rozumnost!) jí ucpal přístup k vlastnímu citu. Může se stát také frigidní - na obranu spíše maskulinního sexuálního typu, jenž odpovídá jejímu mužskému rozumovému typu. Anebo se obrana nepodaří a pak místo očekávající sexuality ženy vzniká určitý agresivní, naléhavý, sexuální typ, který je vlastní muži. I tato reakce je "účelným" jevem a je určena k tomu, aby násilně překlenula most k muži, jenž postupně uniká. Třetí možností, která je preferována zejména v anglosaských zemích, je fakultativní homosexualita v mužské roli."
"Muž dneška má notný strach z ohrožení manželství jako instituce. V tomto ohledu věří zpravidla na 'quieta non movere' (nehýbat s tím, co je v klidu), a udržuje proto prostituci. Vsadil bych se o všechno, že ve středověku s jeho proslulými lázněmi či lazebnami a jeho neomezenou prostitucí bylo cizoložství relativně častější než dnes. V tomto ohledu by tedy manželství bylo jistější než kdy předtím. Ale ve skutečnosti se o něm začíná diskutovat. Je zlým znamením, když lékaři začnou psát knihy s radami jak dosáhnout "dokonalého manželství." Zdraví lidé lékaře nepotřebují. Ale manželství se vskutku stalo čímsi nejistým. (V Americe se v průměru jedna čtvrtina manželství zase rozvádí!) A nejpozoruhodnější přitom je, že obětním beránkem tentokrát není muž, ale žena. Z ní pramení pochybnost a nejistota. Není divu, že tomu tak je, neboť v poválečné Evropě je takové povážlivé množství neprovdaných žen, že by bylo přímo neslýchané, kdyby se z této strany nedostavila žádná reakce. Takové nahromadění strasti má nevyhnutelné následky. Nejde o nějaký ten tucet tu a tam roztroušených dobrovolných i nedobrovolných starých panen, ale jde o miliony. Naše zákonodárství i naše sociální morálka nedávají na problém těchto milionů žádnou odpověď. Nebo může třeba církev poskytnout nějakou uspokojivou odpověď? Mají se budovat obrovské ženské kláštery, aby se všechny tyto ženy vhodně zaopatřily? Nebo má snad být rozšířena policejně trpěná prostituce? To je zjevně nemožné, neboť nejde ani o světice, ani o nevěstky, nýbrž o normální ženy, které nemohou svůj duševní nárok nahlásit na policii. Jsou to slušné ženy, které se také chtějí vdát, a když to není možné, tak přece jen alespoň přibližně tomu žít. Dojde-li na problém lásky, znamenají pro ženu ideje, instituce a zákony ještě daleko méně než kdy předtím. Nejde-li to přímo, ubírá se to oklikou.
Na přelomu našeho letopočtu tři pětiny italského obyvatelstva tvořili otroci, to znamená bezprávné lidské objekty, které bylo možno koupit. Každý Říman byl obklopen otroky. Otrok a jeho psychologie zaplavily starou Itálii a každý Říman se stal vnitřně - aniž by si toho byl sám vědom - otrokem, neboť žil v atmosféře otroka a nevědomým vlivem na něho přicházela jeho psychologie. Před takovým vlivem se nemůže nikdo uchránit."
"Něco podobného se odehrává v ženě evropské přítomnosti. Nahromadilo se a působí příliš mnoho nepřípustného, neživotného. Sekretářka, písařka na stroji, modistka, ty všechny působí, a miliony podzemních kanálů prochází tento vliv, jenž podkopává manželství, neboť touha všech těchto žen nesměřuje k sexuálnímu dobrodružství - což si může myslet jen hlupák - nýbrž směřuje k tomu stát se vdanou ženou. Ty 'beatae possidentes' (šťastné, které mají muže), manželky, mají být vytlačeny, a to zpravidla nikoli hlasitě a násilně, ale tichou úpornou touhou, jež jak známo působí čarovně jako strnulý hadí pohled. To byla odjakživa cesta ženy."
"Její psychologie se zakládá na principu erótu, velkého spojovatele a rozlučovatele, zatímco muži je od pradávna přisuzován jako nejvyšší princip logos. V moderní řeči bychom mohli pojem erótu vyjádřit jako duševní vztah a pojem logu jako věcný zájem. Zatímco v chápání běžného muže se láska ve vlastním smyslu kryje s institucí manželství a mimo manželství existují už jen cizoložství nebo konkrétní přátelství, pro ženu není manželství institucí, ale lidským, erotickým vztahem: přinejmenším by tomu ráda věřila. (Poněvadž její éros není naivní, nýbrž připouští i nepřiznané jiné motivy, jako například získání sociálního postavení sňatkem, nemůže se tento princip čistě uskutečnit.) Žena si pod manželstvím představuje výlučný vztah, jehož výlučnost dokáže bez smrtelné nudy snášet o to snadněji, může-li - pakliže má děti nebo blízké příbuzné - s nimi být v právě tak úzkém vztahu jako s manželem. To, že s nimi nemá žádný sexuální vztah, vůbec nic neznamená proto, že jí na sexuálním vztahu tak jako tak mnohem méně záleží než na duševním vztahu. Stačí však to, že si stejně jako manžel myslí, že její vztah je jedinečný a výlučný. Pokud je on tím "zahrnujícím", cítí se touto takzvanou výlučností udušen, a to obzvlášť když si nepovšimne, že výlučnost jeho manželky není nic než nevinný klam. Ona je ve skutečnosti rozdělena ve svých dětech a pokud možno ještě ve své rodině, a je tak v rozmanitých intimních vztazích. Kdyby její manžel měl takovéto vztahy měnit, byla by hrozně žárlivá. Ale většina mužů je eroticky slepá, poněvadž se dopouštějí neprominutelného nedorozumění, když zaměňují erós se sexualitou. Muž si myslí, že má ženu, když ji má sexuálně. Nemá ji nikdy méně. Neboť pro ženu je skutečně směrodatný jen erotický vztah. Manželství je pro ni vztah s přídavkem sexuality. Poněvadž sexualita je kvůli svým následkům něčím, co vzbuzuje strach, je účelné mít ji uloženu na bezpečném místě. Je-li však méně nebezpečná, je i méně významná a pak vystupuje do popředí otázka vztahu." (Jung zřejmě naráží na možnost antikoncepce).
"Muž v jiné pozici však pokládá diskuzi o osobním vztahu vždycky za nepříjemnou a nudnou, právě tak jako by pociťovala ona to, kdyby ji chtěl její manžel zkoušet z Kantovy Kritiky čistého rozumu. Erós patří u muže do oblasti stínu a zaplétá ho do ženského nevědomí, do toho, co je "duševní", zatímco logos je pro ženu smrtelně nudné mudrování, pokud se ho přímo nebojí a neopovrhuje jím."
"Pro pouhopouhé manželství stačí tradiční středověké manželství, tato naprosto chvályhodná, prakticky mnohonásobně osvědčená instituce. Člověk přítomnosti však pociťuje jako velmi obtížné nalézt k němu cestu zpět; někdy se mu to vůbec nedaří, neboť toto manželství existuje jen s vyloučením problému, který vyslovila přítomnost. Mnoho Římanů bylo s to nepochybně zavírat oči před problémem otroctví stejně jako před křesťanstvím a prožívali své dny ve více či méně příjemné nevědomosti."
"Slyšel jsem jednoho německého učence, jak před několika sty posluchači zvolal: 'Naše manželství jsou jen zdánlivá manželství!' Obdivoval jsem jeho odvahu k upřímnosti. Obvykle se lidí vyjadřují nepřímo, prostřednictvím dobrých rad, jak by se to mělo udělat - aby uvážlivě neublížili ideálu. Pro ženu přítomnosti - toho by si měli povšimnout muži - však středověké manželství už není žádný ideál. Zatajuje si sice tuto pochybnost a své vzepření, jedna proto, že je vdaná, a shledává proto jako svrchovaně nepříhodné, že dveře bezpečnostní schránky vzduchotěsně nepřiléhají, druhá proto, že je neprovdaná a příliš slušná na to, aby si zcela bez obalu uvědomovala svou tendenci. Získaný rys mužskosti však oběma znemožňuje pokládat manželství v jeho tradiční podobě ('on nad tebou bude vládnout') za něco veskrze věrohodného. Mužskost znamená: Vědět, co člověk chce, a dělat potřebné, aby se dosáhlo cíle. Je-li to jednou naučeno, je to tak přesvědčivé, že to člověk bez velké duševní újmy nemůže zase zapomenout. Díky tomuto vědění jsou získaná samostatnost a kritičnost pozitivní hodnoty a jako takové jsou ženou pociťovány. Proto se jich nemůže zase vzdát. A naopak muž, který se s nemalým úsilím, ba dokonce s bolestmi domohl nezbytně potřebného kusu vhledu do své duše, se toho zase nevzdá, neboť je až příliš přesvědčen o významnosti toho, co získal.
Při pohledu zdálky by si člověk myslel, že se tím muž a zejména pak žena dostali do postavení, v němž by měli manželství zdokonalit. Ve skutečnosti však při zevrubnějším rozboru zjistíme, že tomu tak není, nýbrž vzniká zprvu konflikt, přičemž to, co žena z uvědomění sebe samé bude činit, muži nesedí a city, které on v sobě objevuje, vzbuzují její nelibost. To, co v sobě objevili, nejsou totiž ctnosti jako takové, nýbrž ve srovnání s tím, po čem touží, je to něco méněcenného, co by člověk mohl právem odsoudit, kdyby to mělo být chápáno jako projev osobní libovůle nebo nálady."
"Což není starou pravdou, že žena miluje slabost silného více než jeho sílu a hloupost chytrého více než jeho chytrost? To chce však láska ženy, totiž celého muže, tedy nikoli pouhopouhého muže, nýbrž ještě k tomu náznakovou negaci. Láska ženy totiž není žádný sentiment - ten se vyskytuje jen u muže - ale je to životní vůle, která je někdy strašně nesentimentální a dokonce si může vynutit její sebeobětování. Muž, jenž je takto milován, nemůže uniknout své méněcenné stránce, neboť na tuto skutečnost může odpovědět jen svou skutečností. A skutečností člověka není krásné zdání, nýbrž věrný obraz věčné lidské přirozenosti, která nedílně pojímá celé lidstvo, obraz lidského života v jeho výšinách i hlubinách, nám všem společný. V této skutečnosti už nejsme diferencovanými osobami (personami; persona = maska), nýbrž jsme si vědomi obecně lidské spojitosti a sounáležitosti. Bez ohledu na sociální a jiný hodnostní znak naší osobnosti mě zde zasahuje problém přítomnosti, který bych ze sebe neměl - tak si alespoň namlouvám. Ale zde to už nejsem s to popřít; cítím se sám jako jeden z mnoha, a co hýbe jimi, hýbe i mnou. Ve své síle jsme nezávislí a izolovaní, tam můžeme kout svůj osud sami. Naproti tomu ve své slabosti jsme závislí, a tudíž spojeni, a zde se stáváme proti své vůli nástroji osudu, neboť zde nehovoří vlastní vůle, ale vůle rodu člověk."
"Kde vrchovatá míra nouze a tísně nezamezuje a nevyhlazuje 'psychologii', tam jsou viditelné příznaky více či méně tajného uvolnění, tam existují 'manželské problémy', od nesnesitelných rozlad až po neurózy a nevěru."
"Dokud existuje paragraf zákona, který přesně stanovuje, co je nevěra, musí žena asi zůstávat na pochybách. Ale ví paragraf zákona, co je 'nevěra'? Je jeho definice konečně objevenou věčnou pravdou? Z psychologického stanoviska, tedy ze stanoviska pro ženu jedině platného, je tento paragraf ve skutečnosti opravdu ubohá slátanina, jako všechno, co vymýšlí muž, aby lásku převedl na nějaký uchopitelný výraz. Pro ženu nejde ani o málo vkusné formule zákona, které si vymýšlí eroticky slepý mužský rozum a názorový ďábel ženy to po něm bezmyšlenkovitě odříkává, ani nejde o 'manželské poklesky', 'nemanželský pohlavní styk' a 'zahýbání manžela', ale jde o lásku."
"Žena přítomnosti si uvědomila nepopiratelný fakt, že jen ve stavu lásky dosáhne toho, co je v ní nejvyšší a nejlepší, a toto poznání ji nutně přivádí k dalšímu poznání, že láska je mimo zákon; ale proti tomu se vzpírá její osobní úctyhodnost. Lidé mají sklon ztotožňovat s ní veřejné mínění. To by však bylo menší zlo; horší je, že ona má toto mínění taky v krvi. Přichází k ní jako hlas z nitra, jakýsi druh svědomí, a to je moc, která ji drží v šachu. Neuvědomila si, že její nejosobnější, nejintimnější vlastní stránka by se mohla dostat do rozporu s dějinami. Takové spojení je pro ni tou nejneočekávanější a nejabsurdnější věcí. Ale kdo si je koneckonců úplně vědom toho, že dějiny ve skutečnosti nejsou v tlustých knihách, ale jsou v naší krvi?"
"Její váhání a její pochyby jsou pochopitelné, neboť se dostala nejen do svrchovaně trýznivé a nejednoznačné situace, do sousedství veškerého zpustnutí a ničemnosti, ale ocitla se dokonce mezi dvěma světovými mocnostmi - historickou setrvačností a božsky tvůrčími silami."
"Dějiny netvoří nikdo, kdo se neodváží jít se svou kůží na trh, poněvadž tím dovádí experiment, jímž je právě sám jeho život, až do konce, a tím prohlašuje svůj život nikoli za pokračování, ale za začátek. Pokračování je záležitostí, kterou obstarává už zvíře, ale začínání je výsadou člověka. Je to jediné, čím se musí člověk vykázat za hranicemi živočišnosti."
"Žena si je ve vzrůstající míře vědoma toho, že jen láska jí dá úplnější podobu, tak jako muž začíná tušit, že jen duch propůjčí jeho životu nejvyšší smysl, a oba hledají v podstatě jeden k druhému duševní vztah, poněvadž láska potřebuje k naplnění a dovršení ducha a duch k tomu potřebuje lásku.
Žena cítí, že manželství už není skutečnou jistotou, neboť co je jí platna věrnost manžela, když ví, že jeho city a myšlenky těkají někde mimo a že je jen příliš rozumný a příliš zbabělý, aby za nimi běžel! Co je jí platná její vlastní věrnost, když ví, že se tím oddává jenom své legální vlastnické moci a přitom nechává chřadnout svou duši? Má tušení o vyšší věrnosti, věrnosti v duchu a lásce, mimo lidskou slabost a nedokonalost."
"Je v povaze ženy stejně jako přírody používat nepřímých cest, bez označování cíle. Žena reaguje cíli odpovídajícím způsobem na to, co je neviditelně neuspokojivé, náladami, afekty, názory a činy, jejichž zdánlivá nesmyslnost, jedovatost, chorobnost nebo chladnost a bezohlednost jsou eroticky slepému muži nesmírně nepříjemné.
Tato nepřímá metoda ženy je nebezpečná, může totiž její cíl beznadějně zkompromitovat. Proto i žena přítomnosti touží po vyšším uvědomění, po smyslu a označení cíle, aby sama unikla své slepé přírodní dynamice. Hledá to v teosofii a všemožných jiných nepůvodnostech. Ve všech jiných dobách by to byla vládnoucí náboženství, které by jí ukazovalo její nejzazší cíl, ale dnes vede náboženské učení zpět do středověku, zpátky do protikulturní bezvztahovosti, ze které vzešlo toto strašlivé barbarství války: rezervuje příliš výlučně duši Bohu, člověk přichází příliš zkrátka. Ale ani sám Bůh nemůže prospívat v duševně podvyživeném lidstvu. Na tento hlad reaguje duše ženy, neboť je to erós, jenž spojuje, kde logos odděluje a tříbí. Žena přítomnosti stojí před obrovským kulturním úkolem, který je možná počátkem nové epochy."
C. G. Jung: Člověk a kultura (str. 35-61), Brno, 2012
Žádné komentáře:
Okomentovat