Kristus - Cheirón

V následujícím zamyšlení nabídnu možný pohled na paralely mezi dvěma narativy / paradigmaty. 

Jeden tu stále je, ale možná už vyhasíná. Nevyhasíná jeho pravda, ale naše porozumění způsobu, jakým je vyprávěn: jeho jazyku. Je to jazyk starý dva tisíce let. Jazyk křesťanství. Druhý narativ (cheirónský, hlubinně terapeutický) se nyní vynořuje. Možná, že když obě sklíčka: kristovské a cheironské položíme přes sebe, něco krásného se nám vynoří.

To, co se dříve nazývalo spásou či vykoupením, se dnes nazývá vyléčením traumatu, který nás vháněl do s ním souvisejících retraumatizujících příběhů, což se dříve nazývalo jako osud. 

Proces ukřižování a vzkříšení je syrově expresívní metaforou pro to, co my zakoušíme rozloženě (po zrnkách) na etapy v průběhu celého života. A život věčný je onen stav po osvobození ze všech traumatických zauzlenin. I v tento život věčný se přerozujeme průběhově během celého životního procesu a nečeká na nas někde "tam na konci", děje se už právě teď. 

To, co umírá, je identita "já přežití" (na základě  traumatu vzniklá osobnostní struktura/strategie) či jejich soubor prodchnutý s archetypovým doprovodem, jež je zdrojem křehkost  kompenzující mega-síly ("baba jaga", "inkvizitor", "zachránce", "oběť", "guru" apod.). [Protože jde o trs vláken, propojených ložiskem traumatu, nefunguje jakési prosté "odevzdej to".] Já přežití [survival kit/reichovský charakter] nás chrání před bolestí,  ale znemožňuje život v jeho bohatství a plnosti. 

Obdobná struktura (zřejmě) drží pohromadě nad mnoha inkarnacemi (Ježíš by asi na ní řekl "že jsme za ta tisíciletí stále stejní") - jenže nic jiného než potkávání se s traumatem není schopno tuto strukturu rozpustit! 

Tato dávná struktura/soubor identit (postav), je v určitém smyslu větší než "ego" (vědomá identita vytvořená v tomto životě). [Proto jsou řeči o rozpuštění ega vlastně zavádějící/zkreslující/proces nepodporující].

Právě na té (důvěrné známé jistotě/fixované identitě) nejvíce lpíme a jí se bráníme pustit a její ztrátu prožíváme jako strach ze smrti. To je ona smrt, před kterou se nejvíce třeseme. 

Co by mělo přijít místo ní, si neumíme představit.

Trauma je "lék vyrobený na míru" neboli cheirónské posvátné zranění (nevzniklo náhodou a omylem, ale z nejvyšší moudrosti - to je posun perspektivy od dnešní medicíny, která nemoc a smrt vnímá jako nedopatření, jež jednoho dne "vymýtíme"). Trauma je farmakón (to v řečtině znamená lék i jed). Bolest v něm uzamčená je vlastně hořká a svatá medicína, kterou jednou musíme s velkým pochopením vyplakat.

Během tohoto procesu (a hlavně v jeho závěru) hluboce odpouštíme sobě i všem svým velkým láskám (a nenáviděným, což je vlastně totéž). Mezi než v první řadě patřili naši rodiče (a sourozenci) - předobrazy to vsech našich dalších lásek - které pak přicházely v řadě po nich, jako jejich invarianty prolnuté s archetypovým podkladem (který hře dodává oslepujícího lesku), podobny řadě poloprůhledných fotografií přeložených přes sebe. 

Všechny traumatizující události jsou do našeho života vkomponovány Osudem (na způsob pomlázky) tak, abychom skrze jejich rozplétání a uzdravování dospěli k pochopení těch životních principů a souvislostí, které jsme na začátku našeho životního cyklu obzvlášť nechápali (kde jsme byli natvrdlí a zatvrdlí). 

Poznáváme esencielní životní kvality (láska, svoboda, pokora, jednoduchost, respekt, trpělivost, odvaha, krása, radost, štavnatost, ryzost apod.) v sobě samých jako řeka očištěná prouděním přes písek a kameny. 

Tyto kvality nám nikdo už nemůže odejmout. Jsou naším pravým pokladem. Jsme to my sami. 

Byli jsme vpleteni do života a vztahů s nejbližími tak, abychom v procesu celoživotního rozplétání objevili vše to, co je pro nás podstatné. Aby jsme vše narovnali, vrátili a rozpletli.

Zjišťujeme, že nic nemohlo být jinak, než jak to bylo.

Zjištujeme, že tu není žádný velký viník. Ani velká vina. Ani velký soudce. Ani velký žalářník. Ani velký nápravce. Ani velký moudrý. Ani velký tlačič.

A tak naše uzdravení (dříve vykoupení) neobsahuje žádné zvláštní vědění (ve smyslu informací), jako spíše upuštení od všeho někdejšího vědění, jež bylo důkladně vymyto a vypláchnuto (ode všech charakterových zatvrdlin) a ustanovilo nás v pružnosti a dětské nevinnosti, zdravými a průchozími pro všudypřítomnou milost boží: život věčný (život věčně se procesující), který jest tu stále a jehož hloubka je ryzí a nekonečná. 

Míra expanze do této hlubiny Života je dána mírou vyléčení / vykoupení.

(Míra traumatického materiálu je vlastně potenciální mírou velikosti a krásy objeveného pokladu. Kolik dřeva, tolik ohně.)

Život je stále otevřený a nedokončený proces. 

(Je-li něco dokonané / dokonalé, pak je to mrtvé).

Co se dříve rozumělo "vírou v Boha", to se dnes rozumí "důvěrou v proces". 

Nechť s touto vírou/důvěrou procházíme skrz to, co tu právě teď pro nás (nepochybně, spravedlivě a milostiplně) je. 

Příjměme, že řeka je svém prazákladu dobrá a že nás nese k velkému oceánu, který je také dobrý. 

Nechť se přitom držíme za ruce s našimi nejbližšími.

A nechť přitom jsme - čelíce svému příboji - přímí a stateční. Projít skrz to své, co je přímo před námi. Aniž bychom věděli, co nás čeká v příští vteřině. To je svěžest bytí.

*