Podle mého pozorování se nadvláda rozumu v duši objevuje tam, kde je potřeba ještě hodně potlačovat, aby byl udržen pořádek. Kde existují vrstvy nevyřešených traumat a komplexů, tam je zvolen rozum/hlava/mysl jako pořádající princip, a je to považováno za přednost. Uděláme z nouze ctnost. Protože v tomto stavu se nachází většina populace. Rozbouřené moře vnitřních nevědomých častí a z nich čouhá malý maják rozumu, snažící se nad zbytkem udržet kontrolu pomocí nesčetných ego obran. Tento systém však pohlcuje, váže obrovské množství energie, podobně jako totalitní režim diktátora, kde polovinu jeho energie spotřebuje jeho represivní aparát. Na radost, slast, tvorbu a lásku nezbývá energie / duševní prostor.
Ve stavu, kdy je velká část traumat a komplexů integrována, přestává být rozum/mysl/hlava onou nesmírně vážnou věcí úzkostlivě kontrolující, kde se co šustne, aby "z nitra náhodou něco nevyjelo". Mysl se stává hravým spojencem, kamarádem, plážovým objevitelem mnoha zázraků života. Přestává monoteisticky vládnout a dohlížet. Stává se jedním z mnoha přátel ve velkém soukolí duše. Existuje pospolu se zbytkem. Je uvolněná. Nezáleží na ní příliš. Něco stále říká, komentuje, ale její slova jsou jako žbrblání děcka na úžasném výletě. Hlava je podvolena srdci, bytostnému já, orchestru bytí, jako jedna z mnoha. To je harmonie, to je integrace, to je zdraví člověka.
Existuje východní cesta. Ta říká: odevzdej mysl, odevzdej ego. Problém je, že když s o to pokoušíte, je dost možné, že to nepůjde vzhledem k traumatickému a komplexovému materiálu, který vyžaduje pořádající mysl (velké byró), aby udržela nad tímto rozbitým královstvím jaký takýs pořádek: aby nedošlo k dezintegraci.
Ego/mysl je obrovský vynález evoluce vědomí, stejně jako egoobrany. Fungují dokonale. Aby jste mohli jít dál a přežít.
A pak existuje západní cesta otevřená psychoterapií: integruj stíny, komplexy a traumata a tvé bytí se časem vytvoří kolem nového centra: srdce / slunce. Z tohoto gravitačního centra s lze na mysl (merkur) dívat jako na dítě se slunečníkem pobíhajícím po pláži.
Pak možná přichází čas na "východní cestu". Odevzdání mysli. Ale najednou nejde o "vážný job" plný sadomasochistického podbarvení na základě nelásky k sobě samému. Ono tvrdé zakleknutí do vipassány na ostnaté rohoži s postkřesťanským masochismem vyrůstajícím z viny za to, že vůbec jsme.
Najednou nejde vůbec o nic.
Dítě (mysl) chodí po pobřeží a směje se. Mysl ztratila svou důležitost. Staví hrady z písku a válí se v mořském příboji. Je.
Je zvítězilo nad tvorbou mentálních reprezentací. Přirozenost, uvolněnost, nedůležitost, nevážnost, svěží obyčejnost. Prostor pro lásku a štěstí.
Go west and reach east.
Individuace: životní poledne nejde přeskočit
Žádné komentáře:
Okomentovat