Žij

Esej o přírodě v nás

Archetypy nejsou nějaké hypotetické ideje skryté v neviditelném (dualitně rozděleném) světě, v které můžeme nebo nemusíme uvěřit. Jsou to popisy přírodních zákonitostí, které se promítají do střídání ročních dob,  dne a noci, východu a zapadu slunce, mladí a stáří, dětství a dospělosti. Jsou to univerzální zákonitosti přirody a jejích proměnlivých sil. Chladnutí a hoření, ochmyřování i vzlýnání. Uvnitř každého z nás. Ve zvířátech i květinách. U Řeků vyjádřené (personifikované) láskyplně poetickým jazykem jakožto božstva. Takže jim porozumí i babička v nejzapadlejší vsi a dítě ve školce. Když se spojujeme s archetypy, spojujeme se s přírodou v sobě. 

Příroda v nás není zmatená, není pod tlakem výchovy konkrétních rodičů, konkrétní kultury, která určité polaritní prvky mnohotvárné kontradiktorní skutečnosti akcentuje, jiné potlačuje, takže v nás vytváří deformace (to je spravné a tamto není). Takže se stáváme zmuchlaným kusem plechu. Návrat k archetypům znamena opustit deformovanou, stlačenou rovinu psychiky a vrátit se k přírodním zdrojům v sobě. Zárověň to neznamená ignorovat vnější svět a adaptaci v něm, protože i to je příroda. V níž se snažíme přežít a v lepším případě i seberealizovat (najít optimální prusečík mezi pravdou a poptávkou své duše a pravdou a poptávkou světa - ikigai). I kultura je určitý výkvět (či malformace) přírody. Vyraší a zajde, jen v širším cyklu než ten náš pokus o zajímavou a smyslem naplněnou performance jménem život. Cyklické chování člověka, meruňky, ptáka i tisícileté civilizace lze popsat v podobajících se analogiích. 

To jsou archetypy. Skrze ně světu rozumíme jako jeho hosté; vlastně spíše obyvatelé;  ti, co do něj přirozeně patří. (O tento symbolický jazyk novověká věda přišla a člověk se pak zdá být schizoidně odděleným pozorovatelem. Tento jazyk je dobrý pro vědce v zákulisí, ale nehodí se pro děti, babičky a ... psychoterapii.) My totiž jsme něco jako meruňka, zapadající slunce a štěbetající ptáček. Snad vás to neurazí.

Archetypy působící skrze nás jsou mnohdy jiným okatě zjevné, zatím co my sami je obvykle vidíme nejhůře (slepá skvrna). Proto jsou skupinové workshopy zdravou protiváhou sebezkoumání v ústraní. Navzájem se mnohdy vidíme lépe. Pomáháme si vykrýt naše slepé skvrny. (Za tímto účelem jsem vytvořil projekt Synergia https://fb.me/e/2uv5VZbzt).

Největším problém dneška je podle mě to, že většina lidí nedělá v dospělém věku jako hlavni pracovni náplň to, co je prostě baví a co jim dává smysl.  Přesto je to něco, co je dopradávna zakódováno v každé buňce v našem těle.  Příroda v nás to ví. Toto objevit je největší revoluce. Toto mění svět.  Ne sezení na karimatce a drmolení mantramů.

A teď budete chtít návod.  Jako na příbalovém letáku k ibuprofenu.  Ale on tu není.  Neni tu instrumentální mechanismus, který by to za nás udělal. To nejprostší prostě nevidíme. V žádném případě ale naše situace není bezvýchodná. Zdá se jen tak pro instrumentální mysl, ke které jsme od základky školeni. Jsme školeni k supervykonnému stání v montovně. ( A tento výkonnostní postoj si bereme i do jógy, meditace a ezoterního "sebeopravování"). Nikdy k tomu, co nás těší, co je naše. Co nás extaticky blaží. Co je naše píseň. ...Lze k tomu vůbec školit? 

Od Ireny Kozelské vím, že si k tomu lze přivonět a tím si "vzpomenout".

Najít to své tak není hledání ani studium, ale spíše jakési odnaučení nějakého stereotypního mechanismu, který nám brání uvidět poklad, na kterém sedíme (na silách, které nás utvářejí). Ten mechanismus lze mj hackovat formou na míru utvořené hry. (Vážnost a instrumentálnost mohou bránit). Potřebujeme láskyplně a přitom lišácky (čili Hermovsky) o-šálit toho školního výkonostního pseudodospělého, aby se chvíli díval jinam).  A ještě jedno pozorování: většina lidí tento poklad (dar) najít ve skutečnosti nechce. 

Dar v nás je také příroda a té se mnohdy bojíme. A také: převzetí daru zavazuje k použití. K dalšímu dávání.  Nelze převzít meč  a schovat jej pod polštář. Nelže převzít životem kypící včelín a hodit jej do pangejtu. Kdo dostal, ten dává. Kdo nechce dávat, možná nechce ani dostat.  Může pak zůstat "pozorujícím kritikem"; to je bezpečnější. Kdežto výměna je hoření. 

Příroda v nás chce "žít svým životem" a paradoxně na nás (na od ní odchylující se a přitom z ní vyrůstající  sebepředstavu) nebere ohled. I to se rozumí slovem "síla" či "archetyp" či "bůh". Je to větší. Ono to zdrojuje nás, ne my ono. V těch silách je cosi nemilosrdného. Neptají se. Jsou. Působí.

Nejvíce citovanou silou, o které se nejvíce učíme, je "pud" - to slovo se zdá vědecké  - ale co se za ním doopravdy skrývá? Když nad tím budete chvíli přemýšlet, zjistíte, že je to totéž, co by staří nazvali Panem, Erótem, Afrodítou a Árém dohromady. Pud znamema vlastně "neviditelný bůh, který vším nějak hýbe", ale bez poetické personifikace. Prostě jakýsi bůh "pud", na něhož lze vše svést, stejně jako na náhodu. Mezi pudy, instinkty, vrozenými schématy u zvířat i u lidí, archetypy a intuicí nejsou ostré přechody.  Tyto jevy tvoří kontinuum. Jsou stejně tak přírodní jako duchovní, stejně tak tělesné jako duševní, stejně tak pudové jako božské. Dichotomie mezi nimi jsou umělé, dané jazykem, který vše klasifikuje do přihrádek a neumí něco jako "vidět duhu".

A ještě jeden paradox. Vědecký přístup rozumí statistickému poměřování měřitelných veličin. Jako je iq (to mate větší než Máňa od vedle) a tlak (ten máte větší než Franta). Ale nerozumí a ze své podstaty nemůže porozumět tomu, co je v nás neporovnatelné, neměřitelné a unikátní.  A to je ta naše píseň.  Ta se nachází za limitem vědecké poznatelnosti. Zkuste někoho pochopit z odstupu - nebo s láskou. 

Stává-li se scientismus převládající vírou dnešní společnosti, zjišťujeme proč, je neslyšení vlastní písně ( a tedy nedělání toho svého ) hlavním syndromem dnešní doby. 

Opravdu chcete najít píseň, kterou nelze nezpívat?

Někdy se to stane, i když ji vůbec nehledáte. Můj kamarád nedávno začal ve 40ti malovat a je z něj hotový malíř. Vždy to tam na něj čekalo. JE tím. Nikam to nešel hledat. Je něco takového vůbec věcí volby? ("Volba povolání?"). Příroda prostě tryská, kudy se jí chce. 

Já vím: kos a meruňka to mají snažší. 

Stanou se od á do zet, jak byli zamýšleni přírodní kreativní silou. Zvířata jsou šmrncovní. Zasyčí bytím dost elegantně. Bez chyb. Jako bohové. Proto je v Altamíře naši předci tak obdivně a šmrncovně vymalovávají. Zvířata jsou něco jako bozi. Bez chyb, bez viny.

Kdežto my se musíme zanořit do složité sítě kulturně-mentální pavučiny, ale příliš se od ní neulepit (nezas-vinit se), a přitom si uchovat spojení s těmi ohromnými tepajícími a dunícími silami v nás, které jsou jako láva v jícnu sopky (ale nespadnout do nich, neobsesnout se Velkou Matkou nebo Velkým Čarodejem - to s námi pak už není zádná řeč). To všechno propojit. Nechat to procesovat. A mezi tím vším zazářit ve své unikátní kreaci - ve své piruetě mezi nebem a zemí. Dříve než někdo tleskne. 

Někdo nás napsal jen jako partituru. Jemu moc  drahou a unikátní, neopakovatelnou. Ale provedení, uvnitř velké symfonie, je už na nás. Tímto darem  (který si můžeme i nemusíme vyzvednout, který můžeme i nemusíme přijmout) jsme i nejsme uvnitř přírody.

*