Stanislav Komárek: Tělo, duše a jejich spasení

Úryvky z knihy Stanislava Komárka: Tělo, duše a jejich spasení aneb kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice

CO SE SMRTÍ POČÍT?

Cílem středověkého lékaře bylo stanovit, kde je jeho pomoc ještě na místě a kde už není – to signalizovala známá facies hippocratica. Tehdejší medicína neměla dojem, že by jejím cílem bylo lidským uměním život prodlužovat – jen jaksi napomáhala božím úradkům a střehla se jim překážet pro nebezpečí těžké blasfémie: zejména medicína arabská a židovská to viděla velmi jednoznačně – blíže Illich, 1976. Po optimismu devatenáctého století v tomto směru se karta pojednou obrací – nejenže je třeba dílům osudu všemi prostředky překážet, ale každé úmrtí, byť sešlého starce, je těžkou prohrou a musí mu být všemi prostředky, technicky neuvěřitelně sofistikovanými, bráněno. O „dobré smrti“ už není ani řeči – možnost držet někoho po léta v neuvěřitelně zbědovaném stavu si nezadá ve své perfidnosti, jak jsem se mohl zkušeností na svých nejbližších přesvědčit, s rafinovanými technikami mučení. Zatímco jiné body hippokratovské přísahy se chápou jako antikvované (z rituálních důvodů zakazovala lékařům-kněžím také krvavé zásahy typu potratů a operací), tento jeden se prosazuje v atmosféře všeobecného strachu ze smrti s neobyčejnou rigorózností a jakýkoli jiný přístup by se a priori chápal rovnou jako dílo Mengeleho.

STÁŘÍ JAKO FENOMÉN

Ve společnosti, která respektuje vůli a rozhodnutí jednotlivce i ve věcech pro něj nepříznivých, by měla být povolena „eutanazie“, či lépe řečeno asistovaná sebevražda, a to nejen v případě infaustního a bolestného průběhu nemocí – vůle k ní by se ale musela opakovaně a kontrolovatelně projevit před více svědky za velmi přísných kautel. Sebevražda je zajisté hříchem, a já toto mínění sdílím, ale zákon většinu hříchů tak říkajíc na vlastní riziko povoluje a pokud jsme rezignovali na tradiční přístup, kdy náš život nenáleží nám, ale našemu rodu (stejně jako „naše“ půda, kterou nesmíme prodat), je tento krok logický – v některých zemích, například v Nizozemsku, už byl podniknut (ti, kdo umějí dobře nizozemsky, mne ujišťovali, že na tamním internetu je činěn na jedince, kteří se nechtějí eutanazii podrobit, hrůzu budící nátlak: proč se vlastně to, co se v počátcích jevilo jako vymoženost, nakonec vždy stane tíživou povinností? – s očkováním tomu nebylo jinak a v USA se dnes diskutuje „o rovném přístupu všech vrstev obyvatelstva ke genetickým manipulacím“ – z toho jímá hrůza). Zákaz „eutanazie“ pasivní, tj. nenasazení všech technicky možných prostředků k záchraně života zjevně ztraceného, je trochu podobný jako doslovné lpění na katolické doktríně regulující sex a rozmnožování, odzrcadlující společensko-technickou situaci jiného typu před řadou století. Udržování života všemi prostředky má význam ve společnosti, která je technologicky málo pokročilá – zde většina nemocných poměrně brzy buď zemře, nebo se uzdraví. Je to podobné, jako je naše vnímání bolesti nastaveno na prevenci drobných zranění v předtechnologických dobách – odřené koleno bolí, jak známo, více než průstřel hlavy.

Celý fenomén si zaslouží ještě jednu poznámku – v žádné historické době nečinili starci na procenta tak vysoký podíl populace a zároveň v žádné nebyli tak málo ve vážnosti a tak silně vnímáni jako společenský balast. Portmann (1966) přesvědčivě ukazuje, že člověk je jediný živý tvor, u něhož je stáří smysluplné a nepředstavuje jen chátrání a proměnu v trosku. Ostatní savci v přírodě hynou velmi brzy po objevení prvních senescentních příznaků, ať už neschopností opatřit si potravu nebo sociálními tlaky či predací. U člověka je zejména pozoruhodný fenomén menopauzy u žen, po němž následuje velmi dlouhé infertilní, ale nikoli „zbytečné“ období, tvořící v extrémním případě až polovinu života (samice vyšších primátů jsou plodné v zásadě až do smrti). Společensky důležitá je nejen péče babiček o vnoučata, ale i klíčová role starců jako rezervoárů tradice a zkušeností, zejména s postupy v nestandardních a řídkých situacích – co se dělá, přijdou-li záplavy, požár buše, vojna s Turkem atd.?

Starců bylo v minulosti málo, byli to ti, kdo překonali všechny životní nástrahy a představovali, zejména v předliterárních dobách, zcela nezastupitelný rezervoár informací. V Číně byli starci u vážnosti i proto, že byli schopni proplout všemi úskalími společenských převratů a vždy vycítit „odkud fouká vítr“. Inflace jejich počtu, přičemž mnozí navíc neprodělali ani celý proces mentálního dospívání a jsou v zásadě senescentními dětmi, má spolu s nepoužitelností naprosté většiny jejich zkušeností v prudce se měnícím světě za následek naprostou ztrátu jejich prestiže, z níž snad zbylo jen útrpné pouštění sednout v tramvaji (berlínští výrostci je nazývají obtížně přeložitelnou slovní hříčkou die Gruft ies, od Gruft, německy hrobka, naši někdy „rakváči“). I starci, aby ve společnosti vůbec obstáli, jsou nuceni po americkém způsobu předstírat mravy teenagerů, což trapnost a bizarnost jejich situace jen prohlubuje. Obecně lidskou zkušenost, která je po všechny věky stejná, nedovede většina z nich ani zformulovat a jen málo dětí je skutečně historicky zvídavých („...a babičko, jaké počítačové hry jste hráli za mlada?“). Starobince představují, podobně jako dětské domovy, podivnou kombinaci péče a nepéče, dříve neznámou – budiž řečeno, že v islámském světě i v Číně se prakticky nevyskytují, představují koneckonců rubovou stránku individuální svobody či svévolnosti.

Je s podivem, jak málo péče, či lépe řečeno vůbec žádná, je v přítomné době věnováno přípravě na smrt, zejména pokud uvážíme, jak důkladně se většina lidí připravuje na budoucí povolání a někdy i na delší cesty. Ta nejdelší z nich se zcela vytěsňuje, byť se jí dočká zcela zaručeně každý – i práci se lze s trochou obratnosti po celý život vyhýbat, smrti ne. Vzhledem k tomu, že život zdravého člověka bez speciálních technologií obnáší zhruba kolem sedmdesáti let, upozorňuje řada autorů, mezi nimi i Jung , na důležitost „přelomu“ kolem pětatřicátého roku věku, kdy křivka našeho života dostupuje vrcholu a začíná její sestupná větev. Kdo se podle něj do této doby nepřipravoval na život, nebyl nikdy mladý, a kdo se nezačal poté pozvolna připravovat na smrt, nebyl nikdy dospělý. Vonnegutův černošský náboženský vůdce Bokonon z knihy Kolíbka píše při vyplňování vstupního dotazníku na ostrov San Lorenzo do rubriky „povolání přechodné“ být živ a do okénka „povolání trvalé“ být mrtev. Netýká se to jen Bokonona.

SMRT V NÁS

V klíčových a převratných dobách svého života míváme někdy dojem, že přišla smrt, ale ona přišla jen změna – je celkem jedno, zda se jedná o první menstruaci či třeba křest (baptisma, od řec. baptizein, ponořovati), líčený tradičně jako smrt „starého člověka“ a jeho znovuzrození z křestní vody.

SMRT, PORUCHA V ŽIVOTĚ ČI NAOPAK?

Můj přítel Martin Šefl mne přivedl na myšlenku, že obvyklou představu nás živých lze obrátit: ne smrt je anomálií v životě, ale život je anomálie v mnohem starším všeobecném panství smrti (zánik a rozklad je obecně mnohem starší než život – krystaly zvětrávají, hory erodují atd., už německé anonymní středověké skládání praví: So spricht der Tod: Die Welt ist mein...). Smrt by byla v této neobvyklé perspektivě primární, život sekundární, odvozený a nikoli nutný. Život je z tohoto hlediska cosi jako „choroba hmoty“, ve svých některých výběžcích sice nádherná – ocas páva by bylo možno chápat jako vřed hrající duhovými barvami –, ale energeticky neobyčejně náročná a nestabilní. Je co nejnižší energetická hladina všech konání i ta nejsprávnější? Není vlastně z jistého hlediska dobro s co nejnižší energetickou hladinou identické? – ekologisté by asi souhlasili. Mnoho na tom je, co se dá řešit bylinným čajem, nemá se řezat skalpelem, kde stačí domluva, není na místě rána atd. Z tohoto poněkud nihilistického pohledu je smrt, kvintesence snižování energetických hladin, nejen spravedlivá (to se zdůrazňovalo odjakživa), ale také „správná, dobrá a pravdivá“. Smrti se nejvíc ze všeho bojíme, podobně se ovšem bojíme každé změny v našich životech, i těch, které jsou nám ku prospěchu, ba přímo úměrně k jejich významu pro nás... 

Život je při svém udržování podobně energeticky náročný jako třeba lež (na jazyk se dere slovní hříčka lživot), již je nutno neustále přiživovat, jako jakási „materializovaná forma falše“: konečné vyrovnání energetických hladin, tepelná smrt vesmíru, by se z tohoto, ale třeba i buddhistického hlediska jevilo jako kýžený konečný cíl – nebude už usilování, chtění a násilí, bude pokoj, a to na věky. Život je z energetického hlediska náročnější a labilnější vůči neživotu (kámen nám v šuplíku ani za rok nepojde hladem), teplokrevnost vůči studenokrevnosti (tygr sežere asi desetinásobek toho co stejně velký krokodýl), civilizace vůči přírodě (les se udržuje sám, pšeničné pole ne, plž má malé plže, ale stůl malé stolky ne). Život je vlastně důmyslnou administrací smrti, cizí i vlastní, živočich i stát produkují destrukci a obranu navenek i autodestrukci, Todestrieb, směrem dovnitř, jejich dlouhodobé udržování je pracné a v posledku „neproduktivní“. Potíž je ta, že z pozice živého je smrt myšlenkově uchopit obtížno – ona ovšem uchopí nás velmi lehko, tak říkajíc zcela nutně. 

Život je ostatně stav, kdy není nikdy dobojováno a to nejhorší leží vždy ještě před námi.

NOVÁ CÍRKEV A SPÁSA TĚL

...

Medicínsko Půmyslový Komplex (MPK) má ovšem i výraznou komerční složku, která těm nejtypičtějším ekleziomorfním strukturám chybí. Jinak představuje expertní autoritu par excellence v její nejtypičtější formě a jakékoli prováděné opatření vždy odůvodní odkazem na ultimátní důvod, zdraví. Spasení těl má oproti spasení duší některá specifika – jeho výsledky jsou jakýmsi způsobem hmatatelné, a vyléčíme-li běžného člověka z kostní tuberkulózy, má z toho, alespoň krátkodobě, větší radost nežli z vágního příslibu věčné blaženosti. Na druhé straně je ale evidentní marnost tohoto snažení v dlouhé perspektivě. Cíle medicíny v žádném případě nejsou vědecké, byť by se takovými mohly jevit. Z hlediska vědy jsou choroby minimálně stejně zajímavé jako zdraví a jejich, většinou symptomatické, odstraňování a potírání je cíl mimovědecký. Bránění smrti všemi prostředky pak už je cíl zcela protivědecký, neboť máloco je statisticky tak jisté jako naše úmrtí – dočkáme se ho ve 100,00 % případů.

...

Tak jako hlásala církev zásadu Nulla salus extra ecclesiam (mimo církev není spásy), vidí MPK svět optikou maximy Nulla sanatio extra medicinam (mimo medicínu není uzdravení), přičemž sám určuje, co medicínou je a co nikoli – paradoxně došly milosti některé praktiky, v teorii s evropskou přírodovědou naprosto neslučitelné, třeba akupunktura.

...

Problémy, které dnes „medicínská reformace“ řeší, jsou až do  neuvěřitelných detailů podobné reformaci církevní.

Základním problémem je nahromadění a za okolností i určitá arogance moci, která zbytek společnosti, „laiky“, svým způsobem infantilizuje a monopolně ovládá, nejlépe sama vědouc, co je jim ku prospěchu a co ke škodě, asi tak, jako to vědí rodiče u předškolních dětí. Koneckonců i církev znala „preventivní prohlídky“ v podobě pravidelných exhort a svatých zpovědí. Terapie a prevence dnešní medicíny je v zásadě tímtéž, co ve středověku podávání svátostí – i to bylo v podstatě povinné pod hrozbou trestu, jako třeba dnes očkování. Z věrohodných pramenů je známo, že někteří lékaři mívají tendenci trestat, často i ne zcela vědomě, v rámci svého klientského systému pacientů ty „zlobivé“ a vzpurné, kteří třeba nedodržují termíny kontrol, naordinováním nepříjemných či bolestivých vyšetření, zatímco ty „hodné“ rozmanitým způsobem odměňují. Není vůbec náhodou, že největší zájem o rozmanité celostní a alternativní směry v medicíně projevují lidé vzdělaní, zatímco prostší část obyvatelstva s důvěrou očekává spásonosnou pilulku či řez. 

...

V tomto směru je třeba vidět MPK jako integrální součást pečovatelského státu, jehož málo přiznávanými cíli je také přeměna většiny populace v přerostlé děti a její uvedení do závislosti na centrální mašinérii, podobně, jako se slepice průmyslové éry už rovněž neobejdou bez umělých líhní, klimatizovaných hal a mísíren krmiv (toto téma bude blíže probráno v poslední kapitole).

I MPK musí v komerčně otevřených dobách své pacienty „lovit“ a udržovat – při každé preventivní prohlídce se najde něco, co stojí za další sledování, zdravý jedinec je jen synonymem pro nedbale vyšetřeného. Často pak dochází, byť mimovolně, i k jejich poškozování, ať už podvědomou touhou si „zaoperovat“ či přehnanými preventivními opatřeními: takto, většinou jen mírně, iatrogenně poškození pacienti jsou pak už k MPK vázáni doživotně – i vlka, původně samostatného, je třeba soustředěnou prací upravit do podoby maltézského pinče, aby nám oddaně lízal ruku.

OVEČKY, JEJICH PASENÍ A SPASENÍ

Středověkou a raně novověkou upadlou církevní praxi strašit věřící peklem a nástrahami ďáblovými, jež je třeba bedlivě odhalovat v neustálé pozornosti a sebezapírání, kopíruje MPK zcela pozoruhodnou formou: zdravotnická osvěta, jdoucí v posledních desetiletích do absurdních detailů – viry, karcinogeny, cholesterol a lipidy působící srdeční ischémie atd. číhají na každém kroku –, a v podstatě znechucující všechny smyslové radosti, jak to působivě líčí Le Fanu , 1999. Obava z jejich přítomnosti a téměř nezvratitelného účinku je zcela jistým zdrojem neuróz – málokdo si uvědomuje, že život je svou nejvnitřnější podstatou záležitost riskantní, nezdravá, nebezpečná a končící smrtí. 

...

Je také pozoruhodné, jak křivolace, „ode zdi ke zdi“, jdou zásady, které MPK během svého vývoje v posledních dvou stoletích razil: masturbace, přízrak pubescentů 19. a raného 20. věku, kořen všech tělesných a psychických onemocnění, se v závěru 20. století stává po období velkomyslné tolerance zdrojem všeho zdraví a blaženosti, už nechrání jen před infekcemi, předčasnými graviditami a nezvyšuje plodnost v reprodukčním věku...

...

Medicínsko-průmyslový komplex není celosvětově zcela centralizován, jako třeba katolická církev, ale je poněkud rozvolněný, jako třeba církve protestantské či sunnitský islám, byť mezi rovnými jsou si někteří výrazně rovnější. Tato decentralizace paradoxně výrazně snižuje možnost jakékoli jeho reformy, neboť každá změna zde vyžaduje consensus doctorum, jehož se dosahuje mimořádně špatně. MPK představuje velmi pozoruhodný ostrůvek přežívání některých tradic scholastické učenosti v dnešním světě, kde se jinak evropská historická tradice do velmi značné míry rozpadla. Důležitý je zde důraz na autority a zároveň bažení po novinkách, o principech se nediskutuje a logická argumentace je vysoko v kurzu – podobně jako scholastika historická nakonec také laiky spíše odrazuje, než přitahuje. Je velmi poučné se podívat na MPK a jeho úkony jako na instituci primárně náboženskou. 

Už celý systém zasvěcování na lékařských fakultách je v mnoha aspektech vším jiným než praktickou přípravou na budoucí povolání a má neobyčejně mnoho konzervativních a archaických rysů: stačí se podívat na úvodní pitevní kurzy – lze si přestavit působivější začátek zasvěcení, nežli se sobě podobnými rozřezat několik lidských těl? Řada zkoušek je velice obtížná a neobyčejně náročná na paměť, daleko za hranice příští praktické použitelnosti, jako je memorování nejjemnějších anatomických detailů i pro ty, kdo nebudou nikdy operovat či jich jinak využívat, absurdně široký záběr předmětů, smysluplný snad v osmnáctém století, ale bez skutečného pochopení pro člověka v jeho celku – „my jsme se to taky museli naučit“, „co by to bylo za lékaře, kdyby neuměl...“. Velkou úlohu zde hraje tradice, přísné a přesné dodržování medicínských obřadů, postupů lege artis, jejichž nedodržení může mít pro lékaře v případě soudní žaloby neblahé následky – pak se nezkoumá většinou nic jiného nežli právě, dodržel-li se tento předepsaný postup.

...

Takzvané „doporučené postupy“, vydávané vlivnými mezinárodními lékařskými asociacemi, nápadně připomínají fatvy, nábožensko- -právní nálezy vydávané významnými islámskými univerzitami. Tato praxe pak vede k unifi kaci celého systému, podobně jako třeba po tridentském koncilu probíhal v celém katolickém světě mešní obřad jednotně a lokální, jakkoli kreativní klerik nemohl nic ponechat vlastní variační schopnosti. Tímto způsobem se potom ze systému vypuzují všichni samostatněji myslící jedinci a zbývají „administrátoři“, ať už zásvětní či časné spásy – systém tvorby diagnóz na základě sady kvantitativních laboratorních dat, ve vojenském slangu označitelný jako „blbovzdorný“, si intuice či samostatného myšlení pří - liš nežádá.

...

Tento úhel pohledu, zajisté odpovídající středověké církevní praxi i osvícenskému vrchnostenskému státu, zcela neguje úhelný kámen moderních západních společností, a sice představu, že jedinec je sám za sebe odpovědný a má svobodu i k tomu, konat věci pro sebe skutečně či domněle nevýhodné či škodlivé.

...

Reformace v medicíně začíná zcela podobně jako reformace v církvi – voláním po větší kompetenci poučených laiků, jejich svéprávnosti, vyvázání z železné nutnosti předepsaných institucí, možnosti plurality názorů a toleranci vůči nim, v budoucnu i po možnosti tvorby alternativních medicínsko-průmyslových komplexů a jejich skutečné odluky od státu. Není ostatně náhodou, že reformace i celostní medicína, žádající osobní a institučně nepřefiltrovaný přístup k Bohu, resp. k vlastnímu zdraví, vyšly z Německa, země největší instituční tuhosti. Teprve vyjasníme-li si alespoň zhruba tyto problémy, má celostní pohled na člověka skutečnou šanci pro majoritu společnosti. Vysokým činovníkům MPK pak lze v první řadě doporučit ke studiu nějakou vhodnou příručku církevních dějin.

CIVILIZAČNÍ PROCES A JEHO POVAHA

Představíme-li si třeba selský statek před dvěma sty lety, tj. za napoleonských válek, vznikem i zánikem se to tam jen hemžilo. Celé hejno dětí se popelilo na dvorku a řekněme právě utloukalo ptáčky vybrané z hnízda. Jeden z jejich sourozenců zároveň umíral na nějakou infekci a nejstarší bratr nedávno padl ve válce, zplodiv ještě nedaleko fronty nelegitimního potomka. Hospodyně, sama gravidní, zařezávala slepici, jiná slepice ovšem už seděla na vajíčkách. Hospodář právě kdesi v skrytu sváděl, či z dnešního hlediska spíše znásilňoval, některou z děveček, což chápal jako své samozřejmé právo. Nebylo zcela jasno, zda táhnoucí armáda statek, celý dřevěný, nevydrancuje a nevypálí do základů, ani co bude s jeho obyvateli. Po uplynutí dvou set let skýtá tentýž grunt zcela jiný obraz: na jeho půdorysu stojí zděná, vzorně upravená stavba zdobená pelargoniemi. Majitelé, v  jedné linii snad potomci těch původních, pracují a žijí ve vzdáleném městě a sem zajíždějí jen na víkendy. Jsou dosud bezdětní, ač jim už pomalu táhne na čtyřicítku, zato vybavení dvěma psy, kteří se těší soustředěné veterinární péči, ale jsou sterilizovaní. Nic nevzniká ani nezaniká, vše jen, pokud možno co nejdéle, trvá. Stav před dvěma stoletími bychom dnes chápali jako brutální a děsivý. Z určitého aspektu právem – kolotoč gravidit, porodů a vysoké dětské úmrtnosti, u chudých vrstev podmíněné zejména nouzí, vytváří stav, který je nepochybně potřebný vykoupení a spásy a dává nám pochopit zbožnost minulých ér (že lidská bída je jaksi hlubší a univerzálnější a ani my na tom nejsme o moc lépe, je už kapitola jiná).

*

Stanislav Komárek: Tělo, duše a jejich spasení aneb kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice. Academia, 2015

https://www.stanislav-komarek.cz/eseje/