"Drama naší historie se … dostává na další úroveň. Nová situace nás nevyhnutelně vede ke svého druhu vědomé iniciaci. Dnes, v době, kdy čelíme nebezpečnosti a omylnosti našeho vlastního lidského druhu, je třeba podstoupit tento přechodový rituál, spojený se smrtí ega, abychom dokázali naši starou oddělenou identitu překročit a navázat skutečné vztahy s ostatními formami života - s rostlinami, zvířaty a také mezi námi lidmi navzájem." (Richard TARNAS)
MF: Vaše nejznámější kniha, která je používaná také jako studijní text na několika amerických univerzitách, se jmenuje Vášeň západní mysli. Co přesně v tomto kontextu znamená pro vás „vášeň“?
RT: Můžeme mluvit o třech odlišných významových rovinách. První je vášeň ve smyslu vědět, spalující touha porozumět světu, životu, roli člověka uprostřed vesmíru, touha, která vede naši mysl. To je ten primární výklad. Měl jsem však na mysli ještě další, hlubší význam a tím je patriarchální podstata západního myšlení a západní kultury. Tato patriarchální linearita nás v mnoha ohledech silně formovala. Jasně to vidíme kupříkladu při výčtu osobností, které řadíme mezi nejvýznamnější myslitele v historii - Platón, Aristoteles, Descartes, Newton, Lock, Nietzche, Freud, Jung a mnoho dalších. Jeden muž za druhým. Jde tu ale o víc než jen o otázku genderu, o víc, než o patriarchální sílu mysli. Celý koncept „západní mysli“ představuje způsob, jak lidské vědomí odlišit od matrice přírody proto, aby dění uchopilo racionálněji, získalo víc autonomie a víc kontroly nad přírodou a tím i nad smrtí. Můžeme jasně rozpoznat, že tato touha po odlišení a po kontrole souvisí s mužskou psychologií mysli, je to svého druhu formativní reakce na sílu ženského rodícího principu, jak to dobře osvětlily práce Stanislava Grofa. Tělo matky v procesu rození je paralelou ke skutečnosti, že my všichni jsme byli zrozeni z přírody. Chráníme se tím, že se snažíme mít přírodní síly pod kontrolou, aby nás nezničily. Příroda je tradičně identifikována a označována jako ženská síla, matka příroda. Na druhé straně Bohu otci, který se stal otcem vědy, i samotnému člověku (Homo, der Mensch) je dáván mužský rod. Lidské bytosti se tedy ztotožňují s mužským principem a přírodu vnímají jako ženskou sílu.
MF: Vnímáte to tedy tak, že maskulinní západní mysl a feminní příroda stojí vůči sobě v opozici?
RT: Nikoli, jsou ve vzájemném dialogu. Opravdové manželství nemůže existovat bez prvotní rozlišenosti, není to vztah matky s dítětem v lůně, kde převládá jednota. Teprve díky rozlišenosti mezi partnery můžeme skutečně svobodně milovat a odevzdávat se jeden druhému. Vášeň v tomto druhém významu, nad kterým jsem přemýšlel při psaní své knihy, vyjadřuje hlubokou touhu dominantní mužské západní mysli po opětovném spojení s ženským principem, jež v sobě skrývá tajemství života a podstatu bytí. Touhu dokázat rozvinout feminní specifický vztah k celku oproti maskulinímu směřování k odlišnosti a nezávislosti.
MF: Kniha Vášeň západní mysli vyšla před sedmadvaceti lety, jak se za tu dobu západní mysl proměnila?
RT: Myslím, že od té doby zesílila potřeba přiznat důstojnost všem kulturám a nestavět tu moderní, západní a eurocentrickou tolik do popředí. Vystoupila naopak snaha relativizovat jednostrannost patriarchální, spirituální a intelektuální tradice. Poslední slova epilogu jsem dokončoval v roce 1989, právě když probíhala sametová revoluce a Václav Havel se stal prezidentem. V pozoruhodném proslovu u příležitosti, kdy mu byla ve Frankfurtu udělena Mírová cena německých knihkupců, tehdy Havel řekl: „Tento svět a především Evropa se v závěru dru¬hého tisíciletí po Kristu ocitá na zvláštní křižovatce. Dlouho nebylo tolik důvodů k naději, že všechno dobře dopadne, a nikdy nebylo zároveň tolik důvodů k obavě, že kdyby dopadlo všechno špatně, byla by to definitivní katastrofa.“ --- Dnes jsme si ještě mnohem silněji vědomi ekologických i politických nebezpečí. V politice jsou lidé jako Donald Trump nebo Kim čong-un, oba svého druhu šílenci s potenciálem zapříčinit jadernou válku. Můžeme pozorovat celou řadu nových demagogů, povzbuzujících xenofobní populismus, související se skutečnými problémy jako je masivní migrace, zčásti zapříčiněná klimatickou změnou. Bezpochyby největší změnou je postup celosvětové krize životního prostředí. Naše ekologická situace je mnohem katastrofálnější, než byla před třiceti lety. V pozdních osmdesátých letech už bylo leccos patrné, ale dnes se vývoj v mnohém posouvá do extrémů. Drama naší historie, kterou jsem v knize popisoval, se tak dostává na další úroveň. Nová situace nás nevyhnutelně vede ke svého druhu vědomé iniciaci. Dnes, v době, kdy čelíme nebezpečnosti a omylnosti našeho vlastního lidského druhu, je třeba podstoupit tento přechodový rituál, spojený se smrtí ega, abychom dokázali naši starou oddělenou identitu překročit a navázat skutečné vztahy s ostatními formami života, rostlinami, zvířaty a také mezi námi lidmi navzájem.
MF: Mohla by tato současná krize, která se projevuje na mnoha úrovních, znamenat přechodový rituál pro celou západní civilizaci nebo dokonce pro celé lidstvo?
RT: Myslím, že nadcházející změna se týká celého lidstva. Západ je technologicky a průmyslově tak mocný, že má vliv na každého. Není místo na zemi, které by jím nebylo zasaženo. I ta nejvzdálenější místa v Arktidě či na Tichomořských ostrovech jsou ovlivněna rozhodnutími přijatými ve Washingtonu, Londýně či Bruselu.
MF: Myslíte, že touto hlubokou proměnou můžeme projít, aniž bychom si toho byli přitom vědomi? Protože mnoho lidí dnes o současné situaci nepřemýšlí způsobem, který by je vedl k nim samotným. Hledají spíše vnější příčiny, případně viníky.
RT: Tohle je důležitá otázka. Ale není to tak jednoduché. Někdy i lidé bez jakékoliv přípravy a bez jakéhokoliv hlubšího uvědomění dosáhnou úžasné proměny. Lidé zakoušejí bytostná duchovní probuzení, která mívají za následek radikální změnu hodnot. Dalekosáhlý vliv mají na člověka například zážitky blízké smrti. Lidé se poté začínají, někdy vůbec poprvé v životě, víc zajímat o druhé, vnímat krásu přírody, jsou „zaplaveni božstvím“. Křesťané to nazývají Milost, když se náhle stane něco, co transformuje a pozvedne naše vědomí. Nic podobného nejde naplánovat. V písni Úžasná milost, kterou zpívali afroameričané jako součást hnutí za občanská práva, se zpívá: „Úžasná milosti, která jsi zachránila lumpa jako jsem já.“ Ta slova napsal majitel otrokářské lodi, který zažil náhlé a úplné obrácení. Nahlédl, jak krutě s lidmi zacházel a oddal se radikálně jinému způsobu života. Nebylo to nic, na co by se mohl připravit, prostě ho to „praštilo po hlavě“. Podobně jako osvícení Saula, svatého Pavla, na cestě do Damašku, když spadl z koně. Naše civilizace také potřebuje „spadnout z koně“. Možná zjistíme, že jsme jako Titanik narážející do ledovce, což může spustit přechodový rituál i u lidí, kteří byli do té doby velmi nevědomí.
MF: Na druhé straně stále víc lidí prochází svou vlastní iniciací vědomě. Ovlivní jejich proměna podobu budoucí společnosti?
RT: Ano, lidé se z vlastní vůle vydávají touto cestou a metod je mnoho. Může jít třeba o terapeutické využití psilocybinu, LSD či ayahuasky a je jedno, jestli se tak stane v Jižní Americe nebo v Praze. Všechny tyto rituály přechodu nás mohou připravit na vědomé nalezení klidného místa uvnitř nás samotných, kde bude méně strachu ze smrti a více starosti o celek. Více péče o všechny formy života, nejen ty lidské. Lidé, kteří v sobě ponesou tuto oázu míru, budou velmi potřební ve chvíli, kdy vstoupíme do víru transformace. A to, že se mu nevyhneme, je už víc než jisté. Celou situaci můžeme zmírnit, pokud dobře využijeme znalosti, nástroje a zdroje, které máme k dispozici. Zatím však ještě nemáme dostatek uvědomění a vůle je použít. Jednotlivci i komunity, procházející nějakým druhem probuzení a transformace, mohou později sloužit jako centra stability a duchovní rovnováhy nesoucí důvěru v budoucí vývoj života na zemi. Tato centra mohou značně ovlivnit právě to, jakým způsobem projde krizí většinová společnost.
MF: Jak nahlížíte na individualizaci, tolik příznačnou pro dnešní západní civilizaci? Bývá opěvována i kritizována jako důvod naší přílišné separace od přírody i sebe navzájem. Spatřujete v tomto vývoji nějaký hlubší smysl?
RT: Je to cenný úspěch našich předků, kteří nás dovedli až sem. Vy i já jsme dnes díky tomu schopni pochybovat o tom, co nás učili doma nebo ve škole. Nedovedeme si už ani představit, že by třeba o tom, koho si vezmeme, rozhodovala celá rodina, jako je tomu stále na mnoha místech ve světě. Můžeme žít způsobem a na místě, které jsme si sami vybrali, aniž bychom nutně opakovali to, k čemu jsme byli vedeni. Individualizace je velmi důležitá, má ale i svůj stín v podobě atomizace a izolace, odstřihla nás od hlubokého vědomí, že jsme součástí komunity. Ti, kdo si toto vnímání podrželi, necítí pouze spojení uvnitř společenství, ale také se vším, co je obklopuje, se stromy, zvířaty, zemí, jsou plně součástí „sítě života“. Myslím, že současnou velkou výzvou je nalezení cesty, díky níž se vysoce individualizovaná bytost, toto „sluneční individualizované já“, znovu spojí s lunární celistvostí. Slunce vládne dni a Měsíc osvětluje noční oblohu, kde je mnoho hvězd, ne pouze jedna. Noční obloha v nás probouzí vizi nekonečného prostoru, celého vesmíru, zahrnujícího i propojení s nevědomím, podobně jako ve snech. Vědomé individuum by se mělo opět spojit s vesmírnou jednotou života, aniž by jí však bylo pohlceno. Je však nezbytné, aby šlo o skutečně vzájemný vztah, ne o vztah, kde budeme dominovat. Ve světle moderního světonázoru se vidíme jako vědomé, spirituální, morální a inteligentní bytosti a vše mimo nás považujeme za nevědomé, beze smyslu, sloužící především za zdroj našeho pokroku.
MF: Dá se tedy říci, že nás individualizace paradoxně může nakonec dovést k hlubšímu vztahu k přírodě i sobě samým?
RT: Ano, protože nestojíme jen před znovuobjevením vztahu k anima mundi, duši světa, ale také před formováním zcela nového vztahu, co se týče využití naší individuální inteligence, imaginace a dalších schopností tak, abychom dokázali milovat opravdu svobodně. Vyvinutá autonomie moderního já neumožňuje pouze prožít život, který jsme si zvolili, jde o víc. Rozvinuli jsme také schopnost osobní zodpovědnosti a sebekontroly, které se vyvíjely mnoho staletí. Jde o velký sociologický a morální progres, zbývá ale udělat ještě jeden krok vpřed. Jak řekl Václav Havel: „Být morální neznamená být zodpovědný pouze za vlastní život, ale také za celek, zajímat se o svět.“ Je však potřeba dostat se do takového bodu, aby to neznamenalo pouze obětovat svoji jedinečnost pro celek, jak to někdy vidíme například u žen, které bývají vedeny k tomu, aby sloužily celku a obětovaly svoji osobitost. Myslím, že je velmi důležité nalezení rovnováhy v rozvoji našich individuálních schopností. Dostaneme se tak až k bodu, který nám umožní pocítit naše vlastní vášně a to, co považujeme za dar, který můžeme sdílet s okolím. Jsem sám sebou a zároveň, či právě díky tomu, mohu sloužit celku. Neobětuji se pro druhé, což je vždy nutně doprovázeno frustrací. Ve své individualitě jsme zároveň také celkem-kosmem a tento celek se projevuje skrz život každého z nás. Shodně s tím jak „rozkvétáme“ a vyjadřujeme plně svou skutečnou individualitu, rozvíjí se také celek-kosmos. Osobní osvobození je tedy i osvobozením celku-kosmu. Nechápejme to v rovině budˇ- anebo, jde spíše o tvořivou spolupráci mezi individualitou a širší komunitou.
MF: Jestliže my sami jsme vesmírem, proč jsme pak naše životy tak důkladně zbavili tajemství, které je v něm obsažené?
RT: Myslím, že tomu musíme správně porozumět. Nelze jen jednoduše říci: Jak jsme mohli být tak slepí, že jsme odkouzlili vesmír? Je potřeba se ptát na hlubších úrovní v nás samotných: Proč vesmír skrze nás očistil svět od „předsudečných magických projekcí“? Věřím, že moderní západní člověk měl důvod, proč ze svého života odstranil duchovní a magický rozměr. Pomohlo mu to emancipovat se. Žijete-li ve světě, kde mohou být vaše myšlenky a emoce snadno ovlivněny například kletbou vyřčenou sousedem, silou magického lesa, tím, co předpovídají planety nebo neustálou přítomností vašich předků a jejich soudů, významně to ochromuje váš smysl pro osobní autonomii a svobodu. --- V moderní době jsme vyvinuli specifickou obranu, jak o tom mluví filozof Charles Taylor. Proti vlivům magických sil, míst, duchů a démonů se chráníme tak, že je chápeme jako iluzorní rezidua primitivní imaginace, což nám umožňuje cítit se svobodnějšími. Vytvořili jsme si neutrální svět, připravený na to, aby byl tvarován naší vůlí a inteligencí. Mohu jít svou vlastní cestou a i lidstvo si nachází vlastní cestu k lepší budoucnosti díky rozvoji racionality a technologií. Už nejsme pouze subjekty determinujících sil jako dřív. Nová síla našich individuálních osobností nám umožňuje vztahovat se nově také k velkým archetypálním silám, o kterých psal Jung. Vztahovat se k duši světa s novou způsobilostí. Jsme schopni si vytvořit k těmto silám mnohem vědomější vztah, namísto toho, abychom byli pouze jejich loutkami.
MF: Mohl byste více vysvětlit pojem „epistemologie srdce“, který užíváte ve svých přednáškách?
RT: Už ani nevím, kdo tento termín použil poprvé. Původní myšlenka mluví o potřebě rozvinout širší škálu vědění namísto současné, příliš úzce pojaté epistemologie, která sestává z velmi omezené formy racionalismu a empirismu. Moderní racionalismus představuje odbarvený, neutralizovaný, instrumentální rozum bez života doprovázený empirismem, sloužícím jen jako externí měřidlo. Neodpovídá plnému empirismu, více zaměřenému na fenomenologii, který by zahrnoval vše, co zažíváme. Skutečný empirismus mohou zprostředkovat například ti, co prožili zážitky blízké smrti, hlubší zkušenost s LSD či mystické probuzení. Tyto zkušenosti jsou součástí „dat“, ke kterým bychom se měli snažit získat přístup. V souvislosti s vyčerpaným racionalismem a empirismem, bychom měli čerpat z kognitivních schopností jiného druhu. Ze schopností poznávat emocionálně, empaticky, intuitivně, somaticky, tedy skrze naše těla. Také estetická a morální imaginace představují velmi důležité nástroje pro porozumění, podobně jako naše schopnost navazovat vztahy.
MF: Jak se můžeme naučit těmto novým dovednostem?
RT: Třeba tím, že budeme kultivovat náš vztah k poesii, hudbě, dobré literatuře a filmům. Tím, že budeme rozvíjet intuici, kterou disponujeme všichni. Kultivovat ji lze podobně jako svaly, které také vyžadují, aby byly neustále aktivovány. Též meditace může významně pozvednout naše vědomí a epistemologii srdce. Naši schopnost naslouchat, spíš než vést uprostřed světa monolog . Naslouchat větru, ptákům, moudrosti ostatních kultur, které moderní mysl označila za primitivní, a přitom je zde tolik toho, co se můžeme naučit, a od čeho jsme se odstřihli. To všechno jsou epistemologie srdce.
Rozhovor vedla Martina FALTÝNOVÁ / vyšlo v Novinách Galerie Na shledanou v roce 2018
Richard TARNAS (1950) je světoznámý americký filozof, psycholog a astrolog. Narozen v Ženevě americkým rodičům, vyrostl v Michiganu, kde se mu dostalo klasického vzdělání u Jezuitů. V roce 1968 nastoupil na Harvard, vystudoval kulturní historii a hlubinnou psychologii. Následujících deset let žil a pracoval mimo jiné s Josephem Campbellem a Stanislavem Grofem v Esalenském institutu v californském Big Sur. V roce 1990 publikoval svoji nejznámější knihu Passiion of Western Mind (Vášeň západní mysli), historii západního myšlení od starověkého Řecka po postmodernu, která je na mnoha světových univerzitách používaná jako učební text. V roce 2006 vydal knihu Kosmos a Psyché. Přednáší filozofii a psychologii na Kalifornském Institutu integrálních studií, působí ve vedení Mezinárodní transpersonální asociace a Institutu C. G. Junga v San Francisku. Vyučuje a přednáší po celém světě. Stanislav Grof o svém příteli řekl: "Rick je jedním z nejskvělejších a nejkreativnějších současných astrologů, který ve své práci uplatňuje široký rozsah klasického vzdělání a důvěrnou znalost mimořádných stavů vědomí.“
Žádné komentáře:
Okomentovat