Tereza Pohlová: Drsná láska (cesta k temnotě)

Domnívám se, že žijeme v čase, kdy na naší hlavu padá to nedobré, co v naší civilizaci zůstává po zlatém věku křestanství v Evropě. Nechci z křestanské víry a spirituality vytvářet jediného viníka toho, že lidská bytost je v současnosti tak svázaná. Křestanství se stalo až příliš oblíbeným viníkem a to je velmi zjednodušující, vždyt nejen jeho hodnoty, ale i kultura a estetika jsou součástí duše každého Evropana a přineslo nám mnoho dobrého, ať se nám to líbí nebo ne.

To co tady zůstává a působí nám nemalé obtíže na cestě k vnitřní přirozenosti je křestanské vnímání bolesti, smrti, oběti a utrpení. Vzhlížení k někomu, kdo se rozhodl za nás trpět a nést naše viny, už lidská srdce nenaplnuje dojetím ani nadějí. Souvisí to s důležitým psychologickým aspektem současnosti - hlubokou potřebou nést zodpovědnost v první řadě za sebe a svůj život, neobětovávat se pro druhé, ale najít v sobě vlastní zdroj jednoty a přirozenosti. Dnes na Ježíšuv příběh řekneme jen "Už toho chudáka sundejte z kříže, vždyt to, co dělá, nemá žádný smysl“.


Tato reakce je zcela pochopitelná. My už bolest nechceme ani pro sebe, ani pro druhé. “Co si ten ubohý Ježíš a Maria vytrpěli a jaký to pro nás má význam? Svět je stále horší.“

Pojetí bolesti, tak jak jej vnímalo křestanství, podle výkladu církve, už není možné akceptovat. Hrdinský čin oběti za druhé se stal spíše společenským návykem a morálním dogmatem. Srdce, z kterého by měl tento čin sebeobětování vzejít, je pak k sobeobětování a vzdání se sebe pro druhé nuceno. Dnes více společností než náboženstvím. Kdo z nás nebyl svými rodiči či učiteli obviněn ze sobectví, když se nechtěl obětovat něčemu, v co nevěřil?

Skutečná obět, vždy spojená s bolestí odevzdáním, musí vyjít z hloubky srdce. A proto člověk potřebuje mít se svým srdcem stálé spojení.

Ale co s bolestí a obětí v dneším světě? (Tedy v Euroamerickém regionu?) Jak je žít opravdově a nebát se? Nebo spíš bát se méně? Co se strachem a temnotou, které jdou s bolestí ruku v ruce. Jak patří do toho, co nazýváme život a co vlastně opravdový život je?

Všechny staré kultury znaly způsoby, jak integrovat do svého pojetí života bolest, obět a temnotu. Je možné se k tomu vrátit po tisícileté éře křestanství, a to v okamžiku, kdy je naše společnost v bodu velké skepse a demotivace?

Jako terapeutka mám k tomuto tématu a hledání odpovědí na tyto otázky velmi blízko. Bolest a temnota byly vyhnány na okraj žití naší každodennosti. Je přece normální být zdravý, štastný a úspěšný. Opak je mimo normu.

Jenže nemoci psychické i fyzické, nevídaný rozpad vztahů, partnerských i rodinných, jen říká: můžeš mě vytěsnit ze svého života, odmítat mě a potlačovat, ale já si k tobě cestu vždycky najdu. Pak nastává chvíle, kdy z pochopitelných důvodů přijímáme útěchu těch nejjednodušších utišujících prostředků. To jsou nejen léky,určité druhy drog, ale také jisté typy terapii a seminářů, které nás přesvědčují, že můžeme být stále štastní a otevření a světlo nás před temnotou ochrání. Tady jen vzniká závislost, tedy opět další cesta do temnoty.

Pokusím se nastínit své vnímání smyslu bolesti tak, jak jej cítím skrze své zkušenosti, jak v práci na sobě, tak i se svými klienty a hlavně klientkami. Mám to štěstí, že ti, kteří ke mě přicházejí si svoji bolest uvědomují a přijímají ji, jen hledají způsob, jak k ní přistoupit a uchopit ji. Zdrojem jejich bolesti jsou nefunkční vztahy, finanční problémy, nemožnost prožívat blízkost, živelnost, tvořivost a svobodu. Z toho vyplývají hluboké pocity prázdnoty a nenaplněnosti. Do jejich života začíná vstupovat nerozlučná trojice pocitů: smutek-vztek-beznaděj. Ty se točí v kruhu a stále dokola a do omrzení ukazují své neradostné tváře. Tento stereotyp vede často k pocitu deprese, marnosti až apatie. Kudy z něj vystoupit?

Nevnímám tento stav, jako vybočení z normálu. Naopak je to chvíle, kdy se hlásí o slovo rovnováha.Tak jako po dni přichází noc, po světle tma, tak do našeho života pomalu a nezvaná vstupuje temnota. Pocit bolesti je cesta do jejího středu, skrze srdce, které touží po lásce a smíření a místo ní narazí na území zvané bolest. Zranění, křivdy, úzkosti, nejistoty, to vše dobře ukryté v našem sevřeném srdci, ukryté v jeho temnotě. A tam je třeba, abychom našli lásku.

Temnota - po staletí vlády křestanství žijící s nálepkou ZLO, vytržená z kontextu a zneuctěná.

Jakobychom říkali: nechci noc, protože se v noci víc bojím, všude okolo se plíží stíny. Nechci si ani představovat, jak by svět vypadal bez noci, kdyby bylo stále světlo. Život bez odpočinku, ponoření a snů. I když věčně nasvícená města nás k tomu velmi dobře směrují. To, že my, lidské bytosti, jsme se ze strachu rozhodly, že ji vytlačíme na okraj a pak do nevědomí, nám paradoxně přináší nemalé utrpení. Skrze různé druhy rádoby závislostí se znovu a znovu dotýkáme své temnoty.

Pokud tento smrtonosný aspekt života budeme vnímat, jako něco, čeho se chceme za každou cenu zbavit, pak nebudeme ani mrtví ani živí. Věřím, že když člověk začne žít svůj příběh bolesti (opustí ho partner, onemocní atd.), je to jakoby bohové řekli: “Tvůj příběh jsou dveře, které vedou do temného a velmi strašidelného lesa, nic tam neuvidíš. Ale někde uprostřed něj je místo, kde odevzdáš mnoho ze svých iluzí, představ a strachů. Je to místo pravdy. Vybrali jsme tě, protože jsi dost silný, abys tam došel a měl možnost se tam vracet. Nikdo neví, kde to je, tak tam jdi.“

Příběh, který se opakuje v tolika pohádkách, mýtech a legendách. Proč jsme na něj zapomněli? Proč jsme uvěřili tomu že pro lásku, pravdu a moudrost nemusíme trpět? Zbavovat se našich vnitřních lží, nezájmu, bezcitnosti a strachů?

Hrdinství a obět na sebe berou novou podobu - odevzdání temnotě a smrti to co už v nás zemřelo, vytvoření prostoru pro opravdový život, zbavení se mechanicky opakovaných vzorců myšlení i jednání. Je to nebezpečné, je to ohrožující, tak jako naše skutečná přirozenost: lidská, božská a zvířecí - a její propojení. Stačí si jen vzpomenout a přijmout život a smrt, světlo a temnotu, jako jednotu. Takový život vždycky byl. Svělý a láskyplný, temný a pravdivý.

Když se potká černá a bílá, s láskou se propojí, pak teprve začne vznikat opravdový život a začne tvořit barvy. Pokud skrze své nelehké životní příběhy nepřijmeme bolest a neprojdeme temnotou - často v osamění, zoufalství, někdy až na hranici šílenství, nenajdeme ani světlo.

Můj obraz středu temnoty je jasný a také vím, že každý z nás ho prožívá v jiné podobě. Pro me je to chalupa Baby Jagy. Na plotě visí kosti, jako memento pomíjejícího života na Zemi. Když vstoupíš do její zahrady s úctou a pokorou k životu, smrti, přírodě a Matce Zemi, pak pocítíš velké bezpečí, protože uvidíš syrovou pravdu. Už se není čeho bát, alespoň pro tuto chvíli. Nikdo tě nelituje a neopečovává, ale dostaneš ten největší dar temnoty - klid, smíření a velkou odvahu žít  dál.

Judith Law: Ereškigal

Judith Law: Inanna v zahradě

Myslím, že tato cesta temnotou, je transformační cestou animy, naší ženské energie.

Vypráví o ní již 4000 let starý mýtus o bohyních Innaně a Ereškigal. Světlá bohyně Innana sestupuje do temnoty podsvětí za svoji odpudivou a temnou sestrou Ereškigal, která vyjadřuje to, čeho se děsíme a odmítáme v našem ženství. Innana je nabodnutá na kůl a v procesu rozkladu ztrácí vše, na čem stála doposud její hodnota. Nachází zde však své srdce.

Judith Law

Vrací se zpět celistvá, s integrovanou temnotou. Tedy přijímající odvrácené stránky své i života vůbec. Tato cesta proměněné animy je vertikální - ze země do podsvětí a pak zase zpět.

Judith Law: Návrat Inanny

Ráda bych se krátce zmínila o tom, jak vnímám transformační příběh anima - mužské síly v nás. Domnívám se, že ho skvěle vyjadřuje mytologický příběh o králi Odysseovi. Odchází z bezpečného a prosperujícího domova a putuje světem. Je to odvážný muž a dobrodruh, jeho cesta nevede pod zem, ale kráčí po zemi, je horizontální. A je v pohybu. Bojuje s nepřáteli, odolává a podléhá pokušení, musí se stále rozhodovat a riskovat, že jeho rozhodnutí nebudou správná. (Animus je na své cestě pod velkým tlakem správných a špatných rozhodnutí. To anima neřeší, rozpadá se a odevzdává).

Obohacen mnoha zkušenostmi se Odysseus po dlouhých cestách vrací a nachází svůj domov v rozkladu. Je tu jeho žena, která mezitím prošla podsvětím a její domov je také v troskách. Potkají se a mohou na zcela nových základech, pevnější a s vědomím společné lásky, začít znovu tvořit domov.

Transformovaná anima propojující plodnost (život) a rozklad (smrt) se potkává s animem spojujícím bezpečí (domov) svobodu (pohyb). Všechny protiklady jsou plně prožité a vytvářejí kříž, v jehož středu už není ukřižovaný Ježíš, ale živoucí, celistvé lidské srdce.

Netrpí, propojilo se s odmítaným, našlo moudrost. Není třeba dalších obětí. Ze střetu protikladů se stává střed, pevný a stabilní bod.

Muž přijímá svoji ženu i s její temnotou, žena přijímá svého muže i s jeho touhou po svobodě. A to jak v rovině vnitřní, tak i v partnerství.

autorka textu: Tereza Pohlová