Mapování viny a jejích dopadů pro lidstvo v průběhu času, její příčiny a integrace (konstelace)


"To, co je v člověku nejvyšší, je tvůrčí nevinnost. Je to propojení nevinnosti, tvořivosti a sexuality." (Úryvek z konstelace)
August Rodine
Téma viny se v naší konstelační práci objevovalo často jako kámen, o který se zadrhává lecjaká jinak prubířská kosa - jako blok nad bloky. Měli jsme potřebu se na toto téma podívat zevrubně a skrz naskrz - nevinným okem konstelace, nezatíženým náboženskými a psychologickými konstrukty.

Na úvod bych rád řekl vlastně pointu celého pátrání - nemělo by jít o "samoúčelné šťourání se ve vině", ale naopak o její integraci, o návrat do naší nevinnosti, celistvosti a osobní síly. Přičemž na druhou stranu - vytěsnění viny - a její projekce navenek a přehazování viny jako horkého bramboru není totéž, co stav nevinnosti.

O čem následující přepis konstelace pojednává?

  • Neměli bychom se dát ovlivnit psychologickými a duchovními směry, které nás v tématu (komplexu) viny fixují a limitují nás v našem vývoji a pohybu vpřed. Patří sem kupodivu například i psychoanalýza. Tomu je věnována část 1. Zkusme nahlédnout, že vina je stále ještě v postkřesťanském světě mocenským nástrojem - obojkem, jímž je jeden smýkán do kolen a druhý z toho těží. Na které straně chceme stát my? Chceme vědění používat jako nástroj moci nebo jako nástroj osvobození?
  • V části 2 se k tématu viny přiblížíme pomocí mytologické a geografické metafory. Od obrazu Adama a Evy se přes Michelangelovu fresku dostaneme až k postkoloniálnímu dědictví viny v západní Evropě a k tomu, čím nás vlastně dráždí islám a proč se vůči němu vlastně cítíme tak bezmocní.
  • Ale pokud se chcete zaměřit na to podstatné a přínosné, přeskočte v článku rovnou k části 3. Ta je věnována tématu, jak pocity viny integrovat. Vina je zde definována jako složitý shluk psychologických mechanismů, které člověku zabraňují spočinout a regenerovat se ve vlastním energetickém zdroji.
  • V části 4 se zaobíráme tématem sado-masochismu jakožto módu bytí.

Vzhledem k složitosti a rozvětvenosti tématu doporučuji si článek přečíst vícekrát - skládá se z mnoha propletených nitek. Příjemné počtení.


1. Gradace a akcentace viny jako nástroj terapeutické nebo duchovní moci nad člověkem

Nebyl to náš záměr, ale v počáteční fázi konstelace se nám představil bod, který reprezentoval školy, směry a osobnosti, které nějakým způsobem téma viny v lidech zesilují, případně z něho dokonce těží. Vygradováním viny v člověku se nad ním ujímají moci. Přirozenou lidskou potřebu transformace a seberozvoje používají k moci a ovládání. Prezentují se v dobré víře jako nositelé pokroku a nových myšlenek, působí velmi, velmi důvěryhodně, ale ve skutečnosti stojí proti vývoji lidstva na zemi; aniž by si to možná sami uvědomovali.

(Já sám jako autor tohoto blogu, který se věnuje hlubinné psychologii, jsem v tomto bodě musel jít jakoby "proti sobě"; resp. poukazuji na to, že informace, které z konstelací vycházejí, nejsou totožné s mým vědomým zaměřením nebo přáním, ale v rámci poctivosti zveřejňuji obsah konstelace, tak jak skutečně vyšel, ne tak jak bych si třeba přál, aby vyšel. Uvádím tuto poznámku proto, že jsem pak - např. v konstelaci o vzniku náboženství - terčem kritiky za osobní nenávist vůči křesťanství nebo jiným vírám. Opakuji tedy, že dávám přednost poctivému přepisu konstelace tak, jak skutečně proběhla, bez ohledu na to, zda je v souladu s tím, co se mi líbí nebo nelíbí, bez ohledu na mé osobní sympatie nebo antipatie k uvedeným osobnostem - padni komu padni.)

Někdy vědomý, někdy nevědomý, ale velmi mocný záměr těchto skupin a osobností, který, je všechny spojuje, zní takto: Zastavit to. Zabetonovat vývoj na Zemi, konkrétně vývoj terapií, víry a různých systémů přesvědčení (protože z daného stavu věcí profitují a těží, mají moc). Navenek ale tyto osobnosti působí mile, nevinně a s upřímnou snahou změnit věci k lepšímu. Vůbec to nemyslí zle. Většinou skutečně v nějakém poměru nabízejí užitečné informace - které lze smysluplně využít. Druhou stránkou této mince je však něco jako podchycení zájemce o danou nauku do své sféry vlivu. A nejsou mu sdělovány informace všechny. (Něco si "guru" ponechává, aby neztratil vliv/moc.) Nebo: součástí poskytnutých informací je podprahové vtištění přesvědčení, že "svět je jakoby nějak špatně", že nemá cenu s věcmi ve svém životě příliš hýbat. Mohou tvrdit - můžete věci měnit jen od x do y, dál ne. Nemá to cenu. Vytvářejí limity. Jakoby v důsledku vezmou člověku chuť něco udělat se svým životem sám za sebe. (Třeba to tak nezamýšlejí, ale takový je výsledek.) Souvisí to s určitou rezignací a pasivním přijetím světa - "svět je prostě takový", místo aby si vyhrnul rukávy a vytvářel svět / život podle svých kreativních pohnutek. Mnoho intelektuálních vhledů - ale v dlouhodobém důsledku inhibice. I přes stav vědomí, v kterém se nacházejí, může jejich odkaz a obraz světa, který předávají, jejich čtenáře / stoupence uzavírat v určitém omezeném konceptu reality, který generuje pocity viny. 

Patří sem tyto směry a osobnosti:
  • Psychoanalýza (velmi silně) - zde doslova "koupání ve vině" s dramatickým pocitem "obrovské práce na sobě"; metaforicky řečeno tato obrovská práce připomíná praní prádla špinavým mýdlem a pak znovu a znovu, až z nás lije pot (takže se k terapeutovi stále znovu a znovu vracíme); jmenovitě a zcela konkrétně:
    • Sigmund Freud
    • Carl Gustav Jung
    • Erich Fromm (částečně - pokus se z toho vymanit, ale částečně dál v tom zůstává)
  • Behaviorismus
  • Rogeriánská terapie
  • Martin Heidegger
  • Jiddu Krishnamurti 
  • Květoslav Minařík
  • Eduard a Míla Tomášovi
Osobnosti a směry, které se naopak na tomto "zabetonování vývoje" nepodílejí: Gestalt terapieStanislav Groff, Osho, Dalajláma. Jejich odkaz není možné využít nebo zneužít k upevňování komplexu viny.

Ne-vývoj, resp. zastavení změn na úrovni terapeutických přístupů, víry a systémů přesvědčení má prý sloužit v globálním měřítku tzv. Reptiliánům - mimozemské rase, která z toho energeticky profituje. (Nejsem příznivec spikleneckých teorií, ale zde to znovu - jako v konstelaci o Ukrajině - objevuje.)

Ptám se, abych se ujistil: "Co je myšleno slovem vývoj?" 
Odpověď: "Prosakování informací."

"V jakém smyslu?"
"Informacích hlavně o tom, jak si pomoci. Aby se dostali na stejnou úroveň jako mimozemské civilizace."

"Proč tomu některé proudy mimozemských civilizací brání?"
"Pokud se lidstvo - asi tu má nějaký vroubek - drží na určité limitní úrovni, tak je od něho z našeho pohledu klid. Těch vroubků je už asi hodně. Obáváme se, že lidstvo informací zase zneužije. Ať se lidé na své planetce sami sebe klidně zničí, ale až do určité úrovně vědomí nemohou prozatím - naštěstí - ovlivňovat další systémy. Právě tomu se snažíme zabránit." - Tak zní jeden z mnoha a mnoha názorů, které se na lidstvo ozývají ze stran jiných mimozemských civilizací.

"Takže vývoj znamená mít přístup k informacím?"
"Vývoj je schopnost změnit osobní temnotu - nevědomé obsahy - ve vyšší stav. Čímž se navýší osobní moc - schopnost měnit / vyvářet si život tak, jak potřebujeme. Znamená to postavit se pevně na vlastní nohy a nemožnost být nadále manipulován. Čímž se člověk pro jakýkoli stávající systém (včetně náboženských systémů) stává nebezpečným. Čili - vývoj je návrat k osobní moci a neomezenému zdroji informací."



2. Mytologický vývoj viny v průběhu času

2.1. Ráj

Ráj (stvoření Adama a Evy před vyhnáním z Ráje) lze chápat jako metaforu pro stav vědomí, kdy člověk má plnou osobní moc a není zatížen vinou; má cokoliv, na co pomyslí. Svou osobní moc uchopuje s pokorou a v duchu harmonické spolupráce s dalšími lidskými bytostmi, aniž by tomuto tvoření dominovalo ego a rivalita mezi pohlavími / polaritami. Zde platí, že 1 + 1 = 3.


Vylíčení děje v konstelačním bodě, který stojí na začátku časové osy historie lidstva, přibližně odpovídá Bibli...

Nejprve před našima očima vypadá situace tak, že Adam byl nespokojený a toužil po poznání, čili, že jeho prvotním hříchem byla zvědavost. Zatímco Eva se tváří jako "milius". Ale když pátráme dál, ukáže se, že tuto nespokojenost mu vlastně naočkovala Eva. Jakoby ho, naivku, zmanipulovala svou vlastní nespokojeností. Proč? Z čeho vyvěrala? Eva žárlila na Boha, že disponuje kreativními silami, které ona k dispozici nemá. "Bůh" se vůči jejímu pohledu jeví jako mužsko-ženská plodící síla, která má k dispozici výhody obou polarit, na což Eva žárlí: "Proč Já to nemám?!" Odmítá před touto silou pokleknout, pokorně ji přijmout a následovat tento "božský" vzor společným tvořením s Adamem v páru na základě propojení jejich mužské a ženské polarity. Chci-li tvořit ve dvojici, potřebuji k tomu totiž pokoru; nemohu si jednoduše poroučet. Údělem člověka je s pokorou a ve spolupráci s "tím druhým" tvořit. Eva však chtěla tvořit sama, chtěla být jako Bůh. Chtěla poroučet (jako Marfuša dupající nožkou), jak mají věci být! Nechtěla přiznat, že jako žena vlastní jen polovinu božské polarity, že potřebuje druhého k aktu spolutvoření. Eva vnímala Boha jako rivala, s kterým soupeřila. To byla její nepokora. Eva si vzala moc do svých rukou, chtějíc se tak nesprávným způsobem připodobnit Bohu. Tento Evy stav, akt nebo touha nemá žádnou předchozí příčinu; je to vlastně akt vzdoru, pýchy a nabubřelého uchopení moci z pozice ega, před nímž jí byla nabídnuta jen nevinná potencialita žít v hojnosti a nadbytku v pokorném spolutvoření se svým mužem. Eva si řekla: "Já sama! Nikoho k tomu nepotřebuji." (Odpovídá to uchopení magické moci do rukou kněžek v některých dávných kulturách).

"A co had? Jakou tam měl úlohu?"
"Potutelně se chechtá a profituje ze situace. Podobně jako tamti tzv. Reptiliáni. Ale tu situaci nijak nenastrojil; je v tom nevinně. Jen se přidal a parazituje ze stavu nerovnováhy / nespolupráce mezi mužem a ženou - protože tam najednou uniká kvantum energie. Pokud by oni spolupracovali, on nemá kudy vejít, kde se chytit. Rozhodně sám Adamovi a Evě nic nenabízel."


2.2. Vyhnání z Ráje - batolecí věk lidstva

Posouváme se na časové ose dopředu. Eva jde zhusta do kolen. Nejde o trest, ale o výukovou korekci, aby se člověk mohl vrátit zpět do stavu ráje - správně a s pokorou uchopené osobní moci. (Máš-li se vrátit zpět do stavu rovnováhy, potřebuješ k tomu zřejmě něco pochopit, drahý člověče.)


Co zde vidíme? Eva klečí a pak se spolu s Adamem (tedy s celým lidstvem) symbolicky proměňuje v dítě / zvíře. Svým způsobem si tento stav vědomí užívá, ale jde zcela jednoznačně o stav o proti předchozímu značně omezený. Klíčové je zde ladění: za nic nenesu odpovědnost! (A řečeno s batolecím vzdorem.) Vzdor z předchozí fáze vlastně trvá. Člověk se v této nachází ve svérázně pojatém stavu nevinnosti - trhám, drápu, koušu, kopuluji, žeru - to všechno s vervou, ale s odpovědností za cokoliv se mi jděte klouzat. Vlastně hřeším tak trochu na truc; chci hlavně toho Boha zlobit a dráždit. Hřešíme ve skupinách, společně a rádi a náš hřích z nás činí nabubřelé, dětsko-zvířecí spiklence. A děláme to na truc nějaké jiné, daleko menší části lidstva (proroci a mučedníci), jež nás chce umravňovat. Je to asi stav odpovídající biblické Sodomě - Gomoře.

Co tento výjev znamená? Jde o metaforické vyjádření stavu věcí, v němž ani muž ani žena nepřijímají svůj díl odpovědnosti za své dosavadní spolutvoření a obviňují se navzájem. Přehazují jablko viny jeden na druhého. Kdo za to všechno víc může? Ty za to můžeš víc! Adam tvrdí: To Eva - to ona mě navedla, já muzikant, já neviňátko. Zatímco Eva klečí a zažívá strasti reality neboli lidově řečeno - kartáč. Celkově vzato, zasáhlo vyhnání z ráje více Evu. Ona hluboce prožívá stav nenaplnění a neúplnosti, jakési vyhoření a utopení v povinnostech, zatímco Adamova nezodpovědnost se projevuje spíše jako klukovina - "Je ne sais pas - nevím která bije." Jakási chlapecká nevědomost zastírající oblakem zapomnění dávnou minulost. Eva je nyní ve stavu zbité oběti a má vědomí toho, o co přišla. Především uvnitř, kdesi hluboko v sobě, cosi ztratila. Je si vědoma své viny, toho, co všechno způsobila. (Zatímco Adam se ke své vině nezná.) Díky pocitu provinění si Eva generuje bolestné zkušenosti; zatížena vinou, se zvláštním zadostiučiněním, které zná jen masochistická oběť, odevzdaně přijímá údery metly na své pozadí. Adam jí tím více nakládá; akceptuje narativ o její vině a své nevinně. 

V průběhu konstelace Eva dospívá ke změně. Říká Adamovi: "Už to za tebe neponesu. Vracím ti tvůj díl odpovědnosti." (Vystupuje tím z role oběti.)

Adam se tímto aktem probouzí sám k sobě. Najednou ví, kdo je. Mizí jeho "vylízaná makovice". 

Vina v tuto chvíli také mizí.

Adam říká, že si uvědomuje, že nese určitou tíži. Ale že to k tomu patří. To je jeho mužská role. Evě se naopak ulevuje. Z Evy mizí potřeba obviňování. Zatížení je v tuto chvíli rovnoměrné. Ve chvíli, kdy se oba vrací ke své spoluodpovědnosti za tvoření, vina mizí. Horký brambor se vypařil.


2.3. Dospívání lidstva - od renesance po dnešek


Lidstvo na své další stanici v časové ose udělá v tomto bodě jakoby kotrmelec. Jako lidstvu mi dochází, že jsem se za uběhlá staletí už dobře spojil se "zvířetem v sobě" a teprve teď mi dochází můj další aspekt - že jsem také "tvůrčí dítě". Vidím zde Michelangelův obraz Stvoření Adama v Sixtinské kapli. Hle! Adam je nevinný. Člověk je jako z boží lásky stvořené nevinné dítě, které má samo dar tvořit. Zde je člověk (v dějinách evropské civilizace) poprvé viděn bez tíže viny. 

Jedním ze znaků renesance bylo to, že se člověk otevřel daleko širšímu spektru tvůrčí aktivity v umění i ve vědě. Osvobodil se intelekt i cit, aby člověk mohl tvořit ve všech sférách.

Na jedné straně toto uvolnění "kovové obruče viny" sice vedlo k tomu, že pár procent lidí začalo zcela výjimečným stylem tvořit jinak a nově, ale zbylá část lidstva ještě více klesla do stavu zvířete. Zatímco menší část lidstva svým vědomím roste ( a táhne sebou celou civilizaci ), většina lidí naopak více upadá - jakoby do stavu opic. Ve středověku, jako kdyby lidé (snad i na základě viny) ještě dodržovali určitá pevně daná pravidla, ale nyní už nikdo vlastně nevěří ničemu (jen navenek dodržuje formální procedury). Vina držela lidi v lati; ale s jejím rozpadem každý úžívá svých tvůrčích sil svobodně a po svém - což má u každého jiný efekt. Uvolnění toxické viny v průběhu renesance jakoby v Evropě uvolnilo téměř nukleární kreativní síly. (Samozřejmě šlo o dlouhodobý historický vývoj, který trvá od renesance po dnešek).


2.4. Dnešní doba a kolektivní reakce na téma viny

(Začínáme popisem atmosféry Západního světa).

Na osobní úrovni vina takřka vymizela (obruč se zcela uvolnila) - proměnila se spíše v cynickou distanci; zato na kolektivní úrovni mrak viny zhoustl. Jako lidstvo moc dobře víme, že se jako Titanic řítíme do totální katastrofy, a na osobní úrovni na to reagujeme každý po svém, ale na západě převažuje postoj: "Když už se loď stejně potápí - tak po mě potopa. Rozjedu to na plné obrátky a kašlu na všechno. Zapomenout na všechno, bavit se." Nikdo vlastně nestojí u kormidla, nikdo za nic nenese odpovědnost - ale právě proto (vina souvisí s nepřijetím zodpovědnosti) mrak kolektivní viny houstne. 

Pro východní Evropu však platí ještě jiné modely. Východní Evropa (od Berlínu na východ po Rusko) nese ránu, vinu, cítí se jako oběť.

Zatímco (postkoloniální) Západní Evropa a Amerika nese úděl Adamův (klukovská nezodpovědnost), Východní Evropa nese úděl Evy (trpící ženská oběť).

Zatímco západ svou vinu vytěsňuje a snaží se jí možná podvědomě setřást zachraňováním Afriky a velkoryse liberálním přijímáním islámských přistěhovalců, východní Evropa svou vinu žije naplno. 

Východní Evropa říká: "I kdyby se přese mne převalila všechna bída a násilí světa, já nesu svůj poklad a v budoucnu jej světu předám." Cítí se jako těhotná žena, která si je vědoma, že v sobě něco hodnotného nese. Je to poklad srdce. Je to neegoistická hrdost, vědomí vnitřního bohatství Je to něco
opravdového: slovanská, měkká, ženská moudrost a opravdový vztah k Zemi. Je to něco, co Západ zatím nemůže chápat. 

Asie se zde jeví jako inverzní reakce na západní svět, jako jeho opožděná nápodoba, jako opice poskakující deset metrů za svým pánem. Nemá proto v tomto popisu věcí výraznějšího místa. Arabského světa se tento náš koncept viny, který zde pojednáváme, netýká. Uvažují úplně jinak. Možná proto se jim můžeme z jejich pohledu jevit jako slaboši. Oni si - své energetické zdroje - vinou nekontaminovali (viz bod 3.). (Paradoxní je, že Západ je na arabské a ruské ropě, jakožto energetickém zdroji, vlastně z velké části závislý).

Je-li Východní Evropa trpící obětí, pak totéž platí desetinásobně o Africe. Afrika se cítí jako na mnoho způsobů (Západem) zraněná, zneužitá, krvácející žena. Ale přitom je to teprve malá holčička, která ještě ani nemá co porodit. (Náš koncept viny je přitom zcela mimo chápání Afričanů. Oni sami se cítí jako nevinné děti.) Vysvětlení: Koloniální západ Afriku skutečně zneužil a poškodil, ale nikdo za to necítí osobní odpovědnost. Ale v důsledku i právě toto vytváření onen kolektivní (mentální) mrak viny visící nad Západem. Na osobní úrovni s Afričany na Západě skoro nikdo skutečně nesoucítí. My na Východě s nimi soucítíme o něco víc, protože s nimi sdílíme (i když o mnoho menší) zkušenost zneužití; alespoň přibližně si to můžeme představit. 

Pád železné viny vedl k uvolnění, prolnutí energií Západu a Východu, což bylo dobré pro obě strany. 

Je zde důležité poznamenat, že ačkoliv my v Čechách můžeme Rusko na základě historické zkušenosti vnímat jako "agresora" - tento pocit vůbec neodpovídá tomu, jak se většina Rusů sami cítí - totiž jako oběti. Dá se říci, že lidé tam mají otevřenější srdce než lidé na západě. Mrak viny nad nimi nevisí jako nad Západem - jakoby si svou vinu odžili, respektive jí žijí, odžívají. Utrpení je jejich každodenním chlebem. Jejich lidské vyladění nesouvisí s tím, že my Rusko vnímáme skrze perspektivu jejich vládnoucích politiků. Jejich ortodoxní víra jim dává jiný postoj k nesení viny a oběti, který ze své logiky úplně nechápeme. Jejich vyladění tedy v důsledku odpovídá nevinnému vyjukanému dítěti, ale s velkým, na zkušenosti bohatým srdcem.

Pro zopakování - Východ se cítí jako žena, která si své už protrpěla, zatímco západ jako muž, který dosud nepřijal zodpovědnost za své chování. Je to paradox, ale v důsledku toho se na východě dýchá jakoby svobodněji, protože nad nimi nevisí onen kolektivní mrak viny. 

Západní státy jako celek cítí vinu, což vede k potřebě vinu hledat jinde, mimo sebe

(Německo v tomto představuje vyjímku - jakoby si před vlastním prahem už zametlo. Ale politikou vázanou na Ameriku jsou na druhé straně na onen mrak i nadále navázáni.) 

Mrak viny má potřebu se vybít, což se projevuje kolektivní potřebou západu hledat nějakého viníka vně sebe - především v islámském světě - čímž se ale západ velmi oslabuje. Nevědomky tím dávají sílu islámskému světu. Islámský svět necítí, že by měl problém (vinu v tomto směru neřeší), ale my na něho vinu ze své perspektivy klademe. Ona po nich jakoby stéká, aniž by si s tím lámali hlavu (není to jejich problém). - Oni jen pomaličku sílí, víc a víc. Zatímco my (Západ) se oslabujeme postojem za své chování nezodpovídajícího sadomasochisty. Na jednu stranu na ně útočíme - na druhou stranu cítíme, že oni s námi (jakoby nespravedlivě) "vyjebávají". (Z čehož se cítíme ukřivděni a rozčarováni). Ale není to jejich problém. My na ně na jedné straně útočíme, na druhé straně se jim (masochisticky) podbízíme a nastavujeme (abychom tak kompenzovali svou nevědomou vinu). Stavíme se vůči nim do zneužitelné pozice.

Doba okolo 11. září 2001 představovala další mezník. Arabské sebevědomí v té době vzrostlo. I když je to paradox, americké imperiální sebevědomí bylo narušeno, což ale mělo pozitivní dopad v tom, že mnoho Američanů se nad sebou skutečně zamyslelo, začali se tématem viny / odpovědnosti nějakým způsobem zaobírat. Došlo tak na globální úrovni k nějakému vyrovnání. Amerika od té doby kolektivně slábne. Ale i když si její politika drží přibližně stejný směr, lidé uvnitř Ameriky se mění. Za svou vládou už tolik nestojí. Už tomu všemu nevěří. Jakoby se probouzejí. Imperiální Amerika ekonomicky pozvolna splaskává, hroutí se idea amerického snu, ale globální síly se tak vyrovnávají.

V budoucnu lze očekávat další erupce silných emocí (zneuznanost, nenávist) skrze Basky ve Španělsku a v Severním Irsku. Baskové pro Španěly a Irové pro Brity jsou jakýmsi strašákem jejich nevypořádané koloniálně-imperiální minulosti. Jsou to šrapnely, nezhojené vředy, ohniska, kudy toto téma bolestně křičí do světa a dává o sobě vědět. Má tím být řečeno, že největší teroristická ohniska si vyrábí Západ sám, ale mediální pozornost je samozřejmě přenášena na muslimský svět. 


Jak je na tom z hlediska tématu viny Česká republika? 

Typický český člověk si vinu nijak nepřipouští. Doslova si s ní vytírá zadní část těla. Nepřipouštíme si jí k tělu, vytěsňujeme ji. Důsledek: neurvalost. (Zeman jako krystalické zrcadlo). Vysvětlení: Jak vytěsňujeme vinu, tak se znecitlivujeme vůči dalším emocím. "Jako mi je jedno vina, tak je mi jedno i spousta dalších věcí. V důsledku rostu do burana, neomalence. Spoustu věcí vytěsňuju, vytěsňuju, dlouho nic... A pak najednou, podrážděně vyjedu, když se něco dotkne mojí viny." 

Jak by se dala vina u nás nejlépe integrovat? 

Obnovit něco jako posvátné prameny, studánky, místa v přírodě, kam lidé, třeba babička s dědečkem, přijdou, očistí se a posvětí se. Nemá to nic společného se sebemrskačstvím nebo vyznáváním hříchů. Spíše se společně v pramenu očistit, odpustit si, spojit se opět se svojí nevinností. Vytvářet místa, chrámy nevinnosti. Není to žádné otvírání minulosti, ani žádná terapie. Je to připomínka toho, že jsme čistí a v pořádku takoví, jací jsme a svět také. To je nejrychlejší cesta k tomu. Nejde o nějakou konkrétní formu, může to být spojení s elementem vody, křišťály atd. 



3. Integrace viny - návrat k nevinnosti   


Stanovisko bodu, nazvaného Integrace viny: "Vaše mytologické vysvětlování se podobá tomu, jako když se malé dítě snaží někomu vysvětlit, jak funguje lokomotiva - ššš hůů atd. Obecně platí, že jakákoliv časová explikace - obsahující před tím a potom - nese nižší vibraci, než když vysvětlení přichází ze stavu teď a tady."

"Dobře. Můžeš nám to tedy nějak přiblížit v dospělém módu?"

"Ano. Přístup ke zdroji má každý. Ať už muž nebo žena. Pořád. To je alfa omega všeho, základní věc.

Přístup ke zdroji uvnitř a k jakékoli aktivitě navenek je lidská přirozenost, to znamená být člověkem. A mohu-li obojí, mohu žít šťastný život, který se podobá božskému tvoření. To, co zde bylo vyprávěno mytologicky jakoby o minulosti - zde vidím jednoduše - jako stav vědomí v přítomnosti. Z mého pohledu mají všichni vždycky přístup ke zdroji - jak kdo potřebuje. 

Vina - je z mého pohledu - shluk složitých lidský mechanismů - jak zdroj považovat za znečištěný. Čímž se od něho odřezávám a nevracím se do něho. Cílem je mít ke zdroji zcela otevřený přístup - je to to nejzdravější, co jako člověk potřebuji. Když si označím svůj zdroj energie jako nečistý, ztrácím k němu přístup; připadám si, že sám nejsem v pořádku, takový, jaký jsem. To je vše."

"Proč člověk začal vnímat svůj zdroj jako nečistý? Souvisí to s chybami, které udělal?"

"Samotné slovo chyba.. to vymyslel člověk, který měl zájem vinu do lidí dostat. 

Z mého pohledu to vypadá, jakoby někdo vytvořil určitý okruh slov, které zkreslují realitu tak, aby vznikaly pocity strachu a viny a zabraňovaly člověku k tomuto přirozenému pochopení o zdroji dojít. Je to hodně obsaženo v jazyku samotném. Kdyby se určité slova jako chyba nepoužívaly, bylo by to lepší."

"Souvisí to se souzením?"

"Souzení z mého pohledu velmi snižuje vibraci - ale jde o jiný program, jde o něco jiného. Souvisí to spíš se studem. Stud znamená - nejsem dost dobrý, takový jaký jsem. Ale podstata toho, co chci říct, je následující.

Z hlediska supra-energie je každá emoce v určité energetické hierarchii výš nebo níž. To, co je v člověku nejvyšší, je tvůrčí nevinnost. Je to propojení nevinnosti, tvořivosti a sexuality. To je 'dítě v člověku'. 

Téma viny začíná tam, kde se studem pokryje sexualita. To je jeden z hlavních kořenů. Budou tam i další spolupříčiny, ale to je jedna z nejhlavnějších. Je-li sexualita zatarasena vinou (a tedy oddělena od nevinnosti a tvořivosti), utváří se pocit, nejsem dost dobrý, takový jaký jsem.

Primární, o co v životě v tom dobrém vždycky nejvíc jde, je, aby člověk byl spojen se zdrojem. Se zdrojem je spojen tehdy, když si je vědom, že všechny energie, které protékají jeho organismem, jsou vlastně božské a zázračné. Všechno, co se v něm děje, považuje za božské, že je vše naprosto v pořádku. Zdroje všech energií v sobě vnímá jak božské a neposkvrněné. A když si to v sobě uvědomuje, je v tom obsažen pocit zázračnosti a krásy života, v kterém člověk zůstává a zažívá to jako příjemné. A potom i sex, který znamená výměnu energií, je stejně tak nevinný a božský. A nemá žádný zvláštní cíl; je to sdílení energií. Je to vzájemné obdarovávání se a koupání v božském."

"Záleží nějak na formě, jak je to prováděno?"

"Nezáleží, vůbec ne. Jde jen o to, že je to nezatížené, že to je dar. Je to sdílení darů. Žádná forma v tom nehraje roli. Jen to není poskvrněno vědomím, že jde o něco špatného."

"Čili zdroj vší viny, je nevnímání sama sebe, jakožto božského zdroje?"

"Ano, přesně tak.

A pokud v tomto stavu spočívám, jsem ve stavu respektu vůči všemu, co je, tudíž nic nebo skoro nic neodsuzuji, těžko něco považuji za ošklivé nebo špatné atp. Vidím to jako rozmanitost, jinakost, jako zábavnou hru forem. 

Jen když já sám mám vinu, tak odsuzuji. 
Když jsem sám nevinný, tak mi ani ten druhý nepřipadá ničím špatný.

Z mého pohledu nejde o to se tolik zaměřovat na téma viny, ale spíše na spojení se svým božským zdrojem. V tomto ohledu je vina pouze něčím, co tomu brání. Jako stínítko lampy."



4. Vina a sadomasochismus


Ptáme se bodu majícího kompletní informace o tématu viny.

Jak spolu souvisí sadomasochismus a vina?

Jde o dvě různá témata, které se jen v určitých místech dost složitě proplétají. To důležité pro dnešní dobu je to, že si lidé udělali už i potěšení z viny. "Když už tu vinu mám, tak si jí aspoň užiju." Objevování další zahrady rozkoší. Kdo jde cestou sado-maso hrátek, udělá si z tématu viny, kterou už stejně nese, jakoby hrací pole, kde může zažít i něco slastné. Vina je proměněna v nástroj rozkoše. Masochista je ten, který se s tímto spojuje, sadista je ten, kdo s tím být spojen nechce. Sadista v našem modelu koresponduje s postojem Západní Evropy, která říká "já žádnou vinu nemám - to ty." Masochista koresponduje s Východní Evropou, která říká "já vinu nám, nalož mi." Pokud v tématu viny nejedu, nemám nějaký zvláštní důvod se v této slasti rochnit. Mohu samozřejmě i tak mít silné téma viny, a přitom neujíždět na sado-masochismu - to propojení není nutné. Ale pokud vinu neřeším, asi mě sadomasochistické hrátky nebudou nijak zvlášť zajímat. 

Kdy dochází k tomu, že si z viny vytvářím nástroj rozkoše?

Většinou je základ k tomu utvořen do sedmi let, než jdu na základní školu. V té době už tam mám nějaké nastavení - podhoubí, které mě disponuje na masochistickou identitu. Přesněji, mezi čtyřmi a sedmi lety se to vytváří, na základě toho, jak mě rodiče trestají. Jde vlastně o to, jestli dítě už v tomto období zakusí při fyzickém trestu skrytý pocit uspokojení energetické nadvlády nad trestajícím. Ve smyslu - teď mě sice bije a zlobí se, ale vlastně mi tím dodává energii a tím mám nad ním skrytou moc. Tehdy okusí slast tohoto druhu a už ji do budoucna zná a později v pubertě se k ní vrací. Je to něco hluboko "vsáklého" do osobnosti člověka, co nelze v dospělosti tak snadno "vyretušovat". 

Jsou tam nějaké další souvislosti?

Oba póly masochistického charakteru - sadista i masochista - se vyznačují tím, že nechtějí změnu. Chtějí v tomto nastavení zůstat, nechtějí si jej nechat vzít. To je něco zásadního. Já se v této pozici "zakolíkuju", všechny rány osudu mohou dopadat na můj hřbet, ale ještě mi přitom skrytě lahodí, takže se zacykluji. Mechanismus se fixuje. Odmítám jakýkoliv vývoj, abych si tento mechanismus a identitu na něm vybudovanou, udržel. 

Proč si někdo tento postoj, identitu zvolí a jiný ne? 

Zvolím si to, protože nechci vývoj. Když nechci vývoj, tak se jdu "mrskat". Mám vystaráno o práci a v čem se rochnit na celý život. Je zde postoj - já se nechci mít dobře, nechci růst.

Má to kořeny ve vině?

Ne, je to osobní rozhodnutí toho člověka. Kdo se nechce vyvíjet, tak si to pěstuje. Je to složité téma, protože ten základ, který je v dětství nastavený, je těžké změnit. Přesto je to v dospělosti věc osobního rozhodnutí, zda si tento "skript" chci pěstovat i nadále nebo z něho vystoupit. Primární je, že jde o způsob reakce na své rodiče. Hodně jde o to, jestli vidím své rodiče růst, anebo ne. Když je vidím růst, ať už dělají jakékoli chyby, tak se také budu vyvíjet, také se nezastavím a vždy půjdu dál. Ale když vidím, že mí rodiče se zasekli, tak se také zaseknu - z hlediska jakési nápodoby. -- Sadomasochismus je vlastně mód bytí.



5. Integrace viny na individuální úrovni

Na základě konstelační práce nám vychází, že skoro každý člověk si nějakou část své energie - osobní síly a moci - na základě interakce s rodiči a sourozenci a později případně dalšími lidmi - zapověděl, asocioval s vinou, studem nebo odporem, tudíž jí nemůže ve svém životě spontánně používat. Je pak v tomto smyslu v životě nekompletní, oslabený. Jako kdyby nám někdo řekl - používat levou ruku je nečisté - a nám levá ruka zchromne, nemůžeme ji používat. Uzdravení, integrace viny se pak podobá tomu, když nám do levé ruky pronikne opět životní energie a my se můžeme zase svobodně pohybovat. Jsme to nejednou více my, jsme více sami sebou a tím, čím jsme vždycky byli.

Na místo "levé ruky" možno dosadit téměř cokoliv: sexualitu, agresivitu, jakoukoli emoce, peníze, mužnost, ženskost, cítění a prožívání srdcem. Každý tam máme to své. Nejde zevšeobecňovat. 

Integrace viny nesouvisí s pátráním v naší minulosti a hledáním toho, co jsme udělali špatně. Nesouvisí s obviňováním sebe či druhých, s tlakem vyvíjeným na sebe nebo na druhé. Souvisí s objevováním, kterou emoci nebo kvalitu jsme začali považovat za nečistou, nepřijatelnou, neslučitelnou se svou identitou v určité fázi vývoje naší osobnosti, a proto jsme ji zavrhli a nemůžeme ji v životě používat tehdy, když je to potřeba. V tomto smyslu je integrace viny u každého z nás osobním tématem a příběhem, jak se k této části své původní přirozenosti, s  níž jsme přišli na svět, navrátit a přijmout ji v její nevinnosti za svou. Musíme jen sebrat odvahu se ponořit k oné žábě na prameni a pohlédnout jí do tváře, abychom pochopili, co se vlastně stalo, že jsme se od nějaké části své životní síly odřízli. Stalo se tak určitě z hlubokých důvodů, které zasluhují respekt a neměly by být zlehčovány. Možná šlo kdysi o způsob, jak vůbec přežít nebo šlo o hluboké sympatie, jež nás poutaly k našim rodičům, a my jsme je nechtěli zradit.

Vina znamená, že jsme se zasekli v obranném mechanismu, který nám kdysi z nějakého hlubokého důvodu sloužil. Ale můžeme nazřít, že jej již není třeba. A nemůže to udělat nikdo jiný než my sami. Jen ten, kdo uzel zapletl, jej může znovu rozplést. Nebyla to žádná vyšší síla, ani nikdo druhý. Byli jsme to my sami, kdo sebe sama, respektive svou životní energii vpletl v kolo viny a sebeodsouzení. My sami jsme se uzamkli v cele - jsme vězněným i věznitelem ve svém paláci. 

Dalším naším zjištěním je to, že vytěsněná vina (žába na prameni) je často největší překážkou v realizaci toho, po čem toužíme. Něco si třeba opravdu už dlouho přejeme, ale stále se nám k tomuto cíli nedaří dojít. Vina tvoří jakýsi protivektor ("protikšandu") často v protikladu vůči některým vektorům naší touhy. Je důležité slovo - některým, protože v některých oblastech se nám může dařit dobře (nejsou kontaminovány vinou), zatímco jiná ano. Někdo má kontaminované téma "peněz", jiný "lásky" apod.

Koncepty karmy nebo minulých životů nebo některá duchovní učení, metody, techniky nebo terapeutické směry mohou integraci naší viny bránit. Mohou nás dokonce ve stavu viny udržovat, a my se proto nemůžeme hnout z místa, ačkoliv máme pocit, že na sobě usilovně dřeme, až z nás lije - připomíná to běh na běžícím páse, zatímco nás někdo drží za gumu od trenek. To se děje, pokud nás tato cesta vlastně fixuje v našem komplexu viny. Odšpuntování - zaléčení viny - pak může mít efekt podobný tomu, když se konečně guma přestřihne. 

Přeji nám všem odvážný pohled do očí žáby a ostré nůžky.






Přepis konstelace, která proběhla 19.2.2015, v Praze.
Konstelaci vedli Vojtěch Franče a Michaela Zavřelová




Zaujalo vás toto téma čtenářsky?

Zajalo vás toto téma hlouběji a osobně?
Můžete se na nás obrátit pro sestavení individuální konstelace (aridsun@seznam.cz).

4 komentáře:

Sarah Mage Lhotáková řekl(a)...

Děkuji za tento článek, hodně mi pomohl a našla jsem se v tom. Především jsem pochopila proč inklinuji k sadomasochismu. Již tomu plně rozumím, hodně mi to pomohlo v sebepoznání.
Upřímně děkuji :)

Vojtěch Franče řekl(a)...

Děkuji.

Marek Paral řekl(a)...

Dokonalé, perfektní práce, znovu smekám.

Petr Knotek řekl(a)...

Děkuji za krásný článek a přeji jen to nej. Ať se Vám daří <3