Divoká žena není přítelkyní. Je vztahem s přírodou.



Ale dokážeš mě milovat v hlubině? V temnotě? V jejich nejhustějším jádru?

Dokážeš mě milovat, když budu pít ze špatné láhve a proklouznu prasklinou v podlaze?

Dokážeš mě milovat, když budu větší než ty, když má přítomnost bude zářit jako slunce, když bude bolet dívat se na mě přímo?

Dokážeš mě i tak milovat?


Dokážeš mě milovat pod hvězdnou oblohou, oholenou a hladkou, v kůži z tekutého měsíčního světla?

Dokážeš mě milovat, když vyju a jsem srstnatá, dřepím na bobku, dolní ret potřísněný krví svého posledního zabití?

Když přivolám blesk, když jsou chodníky ožehlé ploskami mých chodidel, dokážeš mě milovat i pak?

Co se stane, když zmrazím zem a nechám ztvrdnout špínu nade všemi semínky granátových jablek, jež jsme spolu zasadili?

Uvěříš, že se vrátí jaro?

Budeš mi stále věřit, když ti řeknu, že se stanu rozbouřenou řekou, jež se rozlije ve tvé sny a vyvolá je na povrch tvého života?

Budeš mi věřit, i když mě nemůžeš zkrotit?

Dokážeš mě milovat, i když jsem vše, čeho se bojíš a co obdivuješ?

Budeš se bát mé měnící se podoby?

Děsí tě, když se mé oči zablesknou jako tvůj fotoaparát?

Bojíš se, že uvězní tvou duši?

Bojíš se do mě vstoupit?

Masožravé rostliny a květiny vyzbrojené otrávenými šipkami nejsou v mé džungli proto, aby ti zabránily přijít. Ne tobě, tobě ne.

Tak se neboj. Patří Mně, a Já jsem tě sem pozvala.

Následuj cestu zjevenou v měsíčním světle a dojdi bezpečně do chýše Baby Jagy: té divoké, staré a moudré... nesvede tě na scestí, jsi-li čistého srdce.

Nemůžeš být s divokou, pokud se bojíš dunění země, burácení padající řeky, náhlého tlesknutí hromu na obloze.

Chceš-li být v bezpečí, vrať se zpět do svého maličkého pokoje - noční obloha není pro tebe.

Chceš-li být roztrhán na kusy, vejdi. Nech se rozlomit, otevřít a pohltit. Nech se zapálit v mém ohni.

Nenechám tě odejít, jak jsi přišel: dobře oblečeného, v jemně upletených svetrech, které chrání před zimou.

Nechám tě nahého a kousajícího. Nechám tě škrábat drápy po prostěradle. Nechám tě obklopeného sovami, jestřáby a květinami, jež kvetou jen tehdy, když se nikdo nedívá.

Tak jen pojď ke mě a nech se uzdravit v nesnesitelné lehkosti a temnotě všeho, co jsi.

Není v tobě nic, co by mě mohlo vyděsit. Není v tobě nic, co bych nepoužila, abych tě učinila velkým.

Divoká žena není přítelkyní. Je vztahem s přírodou. Ona je zdrojem všech tvých prvotních tužeb, ona je divokým bičováním větru, který vyrve jedovaté kukuřičné stonky na tvé úhledně obdělané farmě.

Bude sázet hrušně ve stopách tvých katastrof.

Bude dbát o to, abys opět začal růst.

Ona je milenkou, jež tě navrací ke tvé vlastní divoké přírodě.


*

Autorka: Alison Nappi
Překlad: Vojtěch Franče

Žádné komentáře: