Žijeme ve světě, v němž je hlavní doktrínou vědecké paradigma a princip kauzality. Opakovatelný experiment. Působení A na B vždy přinese C. Tento přístup je výborný, pokud chcete vyrobit auto, prací prášek, ponorku s jadernými hlavicemi nebo nereznoucí nočník. Nádhera.
Ale je tu jedna trhlina. Aby člověk nalezl v životě to, co ho baví a těší, aby nalezl to své, aby se stal sebou, tam mu tento přístup nepomůže, tam ho naopak zradí. A tak celé naše školství vás připravuje k tomu, abyste byli skvělými výrobci jaderných ponorek a nereznoucích nočníků k tomu příslušných továrnách, ale ani trochu vám neumožní dotknout se sebe, nalézt to své. (Předchozí větu přečíst třikrát!)
Vytvořili jsme civilizaci na principu vzdělaných továrních zaměstnanců, kteří dělají to, co je bytostně nebaví.
To je hořký život.
Žádná metoda, kauzální působení A na B, technika, tréning z vás neudělá to, co jste. Žádná metoda nemůže přinést individuování se, stávání se sebou. To, že se Picasso stane Picassem, se děje vlastně škole navzdory. (Na některé tvrdé palice nestačí naštěstí žádné formičky.)
Namítnete, ale Picasso byl jen jeden. Ano, byl.
Ale vy taky. Vy jste ten jeden, ta jedna. Na nějž, na níž není žádný precedens. (Přečíst třikrát!)
[A stříbrným šepotem, s hlavou pod peřinou, zatímco venku vyjí vlci: snad kromě pohádek.]