Morava je krásná země. A miluje slunce. Všecka se k němu nachyluje. Nejvyšší hory má na severu, největší nížinu na jihu. Uprostřed se zvedá divuplný kras; v něm duní krápníkové jeskyně a zejí hluboké propasti.
Všechny vody moravské země ubíhají po svahu k jihu. Teprve na samých hranicích se řeky spojují v jeden mohutný proud. Právě onen kras to nepřipustil dříve. Kras rozděluje Moravu na dvě veliké kotliny: v západní polovině země sbírá všecku vodu křivotoká Dyje, východní polovina dává svou vodu řece Moravě. Obě řeky se pak sbíhají daleko na jihu v krajině bažinaté. Samo pradávné jméno "Morava" znamená "Mokřinu".
Takovými slovy začínají Lovci Mamutů od Eduarda Štorcha. A vskutku, takovou atmosféru měla i naše konstelace na Moravu. Jako bychom se ocitli v úplně jiné mytické krajině než tomu bylo v Čechách. Jakoby zde kořeny osídlení krajiny sahaly až kamsi k Věstonické Venuši a i symboly, které jsme vybírali jako zástupce ženských bodů, něco takového připomínaly: byly to velké popínavé rostliny v květináči plných vody, takže lístky i voda poznenáhlu začaly měnit podlahu v jakousi živoucí mokřadu. Hledání bodů se dělo pohybem těla pozpátku a ve spirálách, což naznačovalo, že je ve hře několik moravských epicenter, která jakoby ohýbají konstelační pole a po té se interferenčně skládají do vektorových průmětů všech těchto sil naráz.
