Sabina Spielrein: Destrukce jako příčina vzniku




V tomto článku přinášíme stručný výtah z originální práce Sabiny Spielrein, nazvané 'Destruction as the cause of coming into being' (Destrukce jako příčina vzniku.) Název je autorkou zřejmě zvolen tak, aby podtrhl skutečnost, že se esej snaží objasnit funkci destruktivity na metafyzické, psychologické i sexuální rovině. Práce byla napsána v roce 1911.


Sabina Spielrein (1885-1942) byla ruskou psychoanalytičkou židovského původu. Byla také Jungovou pacientkou, s níž udržoval 5 let tajný milostný poměr, který pak ukončil, aby neohrozil svou kariéru a manželství. Tento příběh se dočkal převedení na filmové plátno ve filmu Nebezpečná metoda, kde ji ztvárnila herečka Keira Knightley. Její léčba (hysterie) byla rychlá a úspěšná a sama vystudovala v Curychu medicínu. Pronikavě elegantní Sabina Spielrein (dle Junga "talentovaná psychopatka, jež se stala živoucí figurou v jeho mysli") svými myšlenkami pravděpodobně ovlivnila a inspirovala oba velikány: Freuda (přichází následně se svým "pudem smrti") i Junga (po zkušenostech se Sabinou objevuje "animu", jakožto mocně působící obraz ženství v každém muži), avšak sama upadla v zapomnění. Zahynula tragicky v Rusku během druhé světové války. Její příběh se na světlo světa dostal až r. 1977. (Více o ní na wikipedii nebo podrobněji v článku Sabina Spilerein, a forgotten pioneer of psychoanalysis).

A nyní již dáme prostor jejím myšlenkám...




I. Nelibé pocity doprovázející sexuální očekávání. Autorka s v úvodu táže, proč je mocný sexuální instinkt kromě libých pocitů očekávání propojen také s pocity negativními: úzkostí a hnusem? O. Gross nabízí tu odpověď, že zhnusení se vlastně váže na výsledky sexuální aktivity: anatomické neživé výměšky. Freud naopak obrací pozornost směrem k úzkosti, jež je důsledkem potlačování původně libě laděného pudu. Jung zdůrazňuje ambivalenci libidózní touhy, která vše na jedné straně přikrášluje, na druhé ničí. Úzkost Jung vysvětluje jako důsledek uvědomění si potenciálních následků: zplození dětí a v tomto smyslu z radikální změny životního osudu s tím spojené; přirovnává erotické přání dokonce k jisté formě sebevraždy; upozorňuje, že obrazy smrti a destrukce se často ve fantazii  objevují jako důsledek zavržených erotických přání. Autorka potvrzuje Jungova pozorování; ale dodává, že u muže se jedná o strach spíše sociální (z otcovské role), kdežto u mladých žen pozoruje před erotickým zážitkem úzkost jiného druhu:

"Cítíte, že ten nepřítel je uvnitř; jeho charakteristická vášeň vás nutí, s nezměnitelnou nutností, udělat to, co chcete udělat; cítíte konec, pomíjivost, před níž se marně snažíte prchnout do nejisté budoucnosti. Můžete se ptát: Je toto vše? Je tento vrcholný bod tím, za nímž už není nic? Následně můžeme zkoumat, co se děje s individuální myslí v přítomnosti sexuální aktivity, která takový stav mysli odůvodňuje."



II. Analogie na biologické úrovni. "Během reprodukce dochází ke sjednocení ženské a mužské buňky. Jednota každé z buněk je zničena a, z výsledků této destrukce, povstává nový život. Následujíce zplození nové generace, se mnoho nižších živočichů, např. májové mušky, vzdávají svých životů, umírají. Tvoření potomků je pro tento organismus nutností k přežití, zatímco pro dospělé je současně destrukcí. Jedinec musí silně hladovět po tomto novém tvoření, aby jej nadřadil své vlastní destrukci ve službách tvoření. Ve složitěji organizovaných vícebuněčných organismech se samozřejmě během sexuálního aktu nejedná o totální destrukci celého jednotlivce. Nicméně, i menší počet zárodečných buněk v sobě zahrnujících reprodukční jednotku, není organismu zcela lhostejný. Je intimně propojen s celým životem jednotlivce. Obsahuje v sobě, v koncentrované formě, reprodukční sílu, jež neustále ovlivňuje vývoj organismu i jeho samého. Akt oplodnění ničí tyto důležité substance. Spojení zárodečných buněk během kopulace napodobuje jemu odpovídající intimní spojení dvou individualit: spojení, v němž jeden vnucuje svůj způsob bytí druhému. Rozdíl je takřka jen kvantitativní: nejedná se o zánik celého jednotlivce, ale o pouhou jeho část, v tomto okamžiku reprezentující esenci celého organismu. .. Radostné pocity z příchodu do bytí, jež jsou obsaženy v reprodukčním pudu, jsou doprovázeny pocity vzdoru, úzkosti a znechucení. Nejedná se však o důsledek blízké přítomnosti výměšků či o negativitu vyplývající z odmítání sexuální aktivity; pocit přímo koresponduje s destruktivní komponentou sexuálního instinktu."





III. Hlubší roviny psýché obklopující ego jdoucí proti jeho instinktu sebezáchovy. "Věřím, že Freud má pravdu, pokud přijímá usilování o slast a potlačování nelibosti jako základnu všech psychických produktů. Slast je získávána z infantilních zdrojů. Nyní se však střetáváme s problémem, zda veškerý psychický život spočívá v egu? Jsou základní pudy sebezáchovy (sebe a druhu) stejně důležité pro celek psychiky a pro ego? Musím dogmaticky bránit stanovisko, že osobní psýché je ovládána nevědomými impulzy, které leží hlouběji a, ve svých požadavcích, jsou lhostejné k našim pocitovým reakcím. Slast je v podstatě souhlasná reakce ega na tyto požadavky linoucí se z hlubin. Můžeme cítit skutečnou slast v nelibosti či v bolesti, o níž předpokládáme, že je silně spojena s nádechem nelibosti. Bolest je zcela jistě poškozením individuálního instinktivního boje o přežití. V našich hlubinách, je však cosi, jakkoli paradoxně to může znít, co si přeje sebe-poškození, zatímco ego tento fakt rádo potlačuje. Touha po sebepoškození, radosti v bolesti, je, nicméně, naprosto nepochopitelná, pokud věříme výhradně v existenci ega, které usiluje o slast. .. Podle Junga nevlastníme nerozdělené ego, ale spíše četné komplexy, které se navzájem sváří o prioritu."

"Dospěla jsem k závěru, že hlavní charakteristikou individuality je to, že je "dividuální" (= rozdělitelná). Čím blíže se pohybujeme směrem k našim nevědomým myšlenkám, tím diferencovanější obrazy; čím hlouběji pronikáme do nevědomí, tím univerzálnější a typičtější obrazy. Hloubka naší psýché nezná žádné "Já", ale pouhý jeho celek, "My". Považuje ego za objekt pozorovatelný a podřízený jiným podobným objektům. 





IV. Schizofrenii Sabina Spielrein interpretuje jako snahu pacienta vzdálit se od bolesti vyplývající z individuálního ega skrze únik k archetypálním obrazům (světům, představám, myšlenkám), v jejichž světle bolest ega utichá a na ego je pohlíženo s jakousi svrchovanou lhostejností. Ve schizofrenikově psýché se převezmou řídící úlohu alternativní obrazy a představy, které jakoby "odstřihnou" ego z jeho řídící funkce, čímž jedinec přichází jak o spojení s faktickou realitou, tak s fakticky reálnou bolestí. Schizofrenii považuje za bitvu mezi antagonistickými silami kolektivní a osobní psýché. Kolektivní psýché se snaží z ego-obrazu učinit neosobní typický obraz. Osobní psýché se snaží toto rozmělnění potlačit.

"Převládající vjem je takovýto: Svět se změnil, je nepříjemně podivný; je divadelním kusem. Současně se objevuje naléhavé zjištění: 'Jsem odcizený sám sobě.' Myšlenky se stávají odosobněné a ovlivňují pacienta z hloubek okolo ega, z hloubek, které již transformovaly '' do 'my' nebo, spíše, 'oni'. Jakýkoli  pokračující pocit je vyjadřován pateticky, neboť již více nenachází vztažného objektu. .. S postupujícím vývojem choroby se dostavuje dobře známá indiference. Pacienti neberou nic příliš osobně; dokonce, když říkají 'Já', hovoří o objektu, který neznamená Já a nekoresponduje s přáními ega. Tudíž žena toužící po mnoha dětech, hovoří usmívajíc se o svých 22.000 chlapcích, což by sotva mohlo být její skutečné přání. .. Kolektivní psýché odmítá současné ego a, přímo skrze toto zamítnutí, vytváří nové. 

Hysterii považuje naopak za hypertrofii (přebujení) ega s doprovodným zvýšením citlivosti.


V. Umělecká kreativita. "Každý obraz dosahuje svého vrcholu v životě jakoby intenzivně očekával přechod v realitu; je-li realizován, je okamžitě zničen." Nicméně jen malá část těchto našich obrazů vstoupí v realizaci. Odštěpky těchto obrazů se proměňují v umělecké díla. "Všechny sublimované výtvory, bez ohledu na obsah, jsou vyjádřením touhy po sebe-reprodukci přizpůsobené realitě."



VI. Smrt a sexualita. Autora uvádí příklady symbolických snových obrazů, z nichž vyplývá, že motivy smrti se často vztahují k sexualitě a naopak. Například kůň - je sexuálním, život-přinášejícím symbolem Boha Slunce, ale je také symbolem smrti.


VII. Nietzsche. V případě, kdy je libido, tedy sexuální síla, obrácena na sebe samého, jak se to děje například při narcismu nebo při náhlé ztrátě erotického objektu, se objevují vedle tendencí k sebe-velikášství rovněž tendence k sebedestruktivitě. Friedricha Nietzscheho Sabina Spielrein uvádí jako příklad člověka, jehož libido bylo zcela obráceno dovnitř.

"Jak si Nietzsche představoval lásku, nebo, přesněji, jak lásku vlastně zakoušel? Samota mučila básníka tak intenzivně, že si vytvořil ideálního přítele, Zarathustru, s nímž se identifikoval. Touha po objektu lásky nutila Nietzscheho, aby se stal mužem a ženou, a oba usídlil v obrazu Zarathustry. (Následuje citace ze Zarathustry). Pro Nietzscheho, se láska a poznání skládaly ze vsávání hlubin slunce a moře do sebe sama. Tudíž, poznání není pro Nietzscheho ničím jiným než touhou po lásce, po tvoření. Zářící slunce kojí moře jako milovaného. Divoce se pohybující moře dosahuje ke slunci tisíci prsy hledajíc polibky jako po lásce-žíznící žena. Fantazie sání z prsu implikuje, že slunce stojí nad mořem jako dítě. .. Pro básníka, dychtění po poznání, je tedy dychtěním po živoucí Matce v jeho hlubině. Pokud Matka reprezentuje jeho vnitřní hlubiny, jednota s Matkou může být také chápána jako autoerotické sjednocení se sebou samým."

"Vypadá to, že Nietzsche, v důsledku autoerotické izolace, nežil vědomě v přítomnosti. Žil ve svých vnitřních hlubinách, které stále přísluší sexuálně nediferencovanému dítěti, jež se chová pasivně-ženským způsobem, sajíc z mateřského prsu. Pokud je Nietzsche ženský, jeho Matka a hlubiny, jež později Matku nahradí, se k němu vztahují mužsky. Z hloubky nebo z jeho 'nesmírné ideje', se brzo vynoří jeho vnitřní zápas. Pro Nietzscheho, Matka je on sám a on sám je svá Matka.

V každé lásce se musí rozlišovat mezi dvěma směry: první - jak člověk miluje; druhý - jak je milován. V prvním případě je člověk subjektem a miluje externě projikovaný objekt; v druhém se člověk stává milovaným a miluje sebe sama jako objekt. Pro muže, který hraje v dobývání ženy aktivní roli, obraz subjektu převažuje; pro ženu, jež má muže svádět, se ke slovu hlásí regresivní obrazy [sebe sama jakožto objektu]. .. Skrze destruktivní komponentu sexuálního instinktu, čím větší puzení muže ovládá, tím silnější má sadistická přání. Chce milostný objekt zničit, žena, jíž si představuje, chce být přemožena. Přirozeně, hranice není tak ostrá, protože každý člověk je bisexuální. Navíc, obrazy subjektu jsou přítomné i v ženě; a obrazy objektu v muži. Tudíž, je-li žena sadistická, muž je masochistický. V milovaném, objektové obrazy získávají intenzitu skrze zahrnutí, vedoucí lásku proti sobě, až k sebe-destruktivním činům: sebe-kritice, mučednictví až dokonce k naprostému vymizení vlastní sexuality (kastraci). To jsou v podstatě jen různé formy a stupně sebe-destrukce. 

Prokreativní akt vede sám osobě k sebe-destrukci."


VIII. Romeo a Julie. "V psychologickém smyslu, nenávist a láska mohou vyvolat ekvivalentní akci. Nenávist je vztažená k vědomé opozici, k aktivaci negativní lásky. Zatímco nenávist aktivuje nové obsahy ve svém intenzivním zápasu vůči destruktivitě obrazů, nevědomé obrazy lásky jsou výjimečně silné v osobě, která nenávidí. Naučeně ovládané libido evokuje slabé destruktivní obrazy jako je posmívání se, dělání se smutným, spíše ve stylu rčení 'Co se škádlívá, to se rádo mívá'. Zatímco sadistova divoká vášeň se může natolik osvobodit, že eskaluje do scén, které mohou skončit sexuální vraždou. .. Mírné sympatie vyrůstají z mírné averze. Rudo-bílá vášeň se může vyvinout, když nenávist, nikoli aktivace, uvolní doposud nedostupné obrazy. Tato vášeň, protože je tak silná, musí ničit, aby byla vyhověla hranicím daným sebe-záchovou."

"Musí neustále podstupovat další a další překážky, v nichž mohou vybít destruktivní nutkání. Ale žádná překážka není dostatečná, aby uspokojila jejich vášeň, ta nalezne pokoje jedině v naprosté anihilaci, se smrtí osobnosti."





"Jung věří, že oba impulzy jsou stejně silné, dokonce i když jsou nepovšimnuty; nepatrná disbalance v jednom hnutí, v jednom přání, je schopná prezentovat toto hnutí jako singulární. Tato myšlenka nám snadno objasní, proč přehlížíme instinkt smrti uvnitř instinktu sexuálního. Za normálních okolností, obrazy vznikání převažují. Avšak destrukce je implicitně obsažena, neboť vznikání je důsledkem destrukce. Nicméně je snažší uvažovat pouze o konečném výsledku namísto vidění jeho příčiny. Je nesprávné připisovat nerovnováhu destruktivních obrazů výhradně dětem nebo vysoce emocionálním lidem. U neuróz je destruktivní komponenta dominující a, v každém symptomu, se hlásí o slovo opozice k životu a opravdovému osudu."


IX. Pud sebezáchovy považuje Sabina Spielrein za statický, protože musí chránit jedince proti cizím vlivům; zatímco pud přežití druhu (sexuální pud) považuje za dynamický, protože se snaží jedince "znovuvzkřísit" v nové formě. Ke vzniku této nové formy je třeba zániku formy staré. Proto sexuální pud v sobě obsahuje pozitivní a negativní komponentu, plus a mínus, kreativitu i destruktivitu zároveň, jež se ve stejné intenzitě komplementárně doplňují a vytvářejí tak napětí podobné elektřině.








Keira Knightley jako Sabina Spielrein ve filmu Nebezpečná metoda, 2011.



Sabina Spielrein: Destruction as the cause of coming into being. Journal of Analytical Psychology 1994/39. Vienna



Žádné komentáře: