Prometheus


Prometheus se zřejmě nestane filmovým kultem (na to je příliš rozporuplný a nepřesvědčivý), nicméně otevírá zajímavé prostory k úvahám o s-tvoření - genezi, tajemného vztahu stvořeného a jeho tvůrce na všech myslitelných úrovních reality: včetně v těchto vztazích inherentní destruktivní síly.




(Zdrcující kritiku nešvarů tohoto filmu, které vyplývají zřejmě především z jakéhosi vnitřního sváru mezi režisérovou vizí na jedné straně - a úlitbou filmovým producentům a střihačským nůžkám na straně druhé, přenechám filmovým recenzentům. Pokusím se spíše, jak mám ve zvyku, vyabstrahovat určitou symbolickou rovinu filmu a nabídnout určitý způsob jeho "čtení".)




Jednou z reakcí stvořeného (dítěte, lidské bytosti) vůči stvořiteli (rodiči, božstvu) je vzdor, pýcha a hněv, který se objevuje už v mýtu o Prometheovi. Zdá se, že jde o reakci na ponížení. Ponížení, pocit studu, za omezenost, nedokonalost a smrtelnost, jíž si stvořená bytost připisuje tváří v tvář imagované síle svého dokonalého, neomezeného a nesmrtelného tvůrce. Je to jakýsi vztek z existenciální vrženosti do omezené materiální reality, který ústí ve snahu svého tvůrce konfrontovat, překonat jej, či jej dokonce zničit. (Tento archetyp má však v sobě i rovinu smíření a pokorného úžasu, kterou zachytil Michelangelo v Sixtinské kapli, kde se Adam konečky prstů dotýká Boha - ale nepředbíhejme!). Stejný motiv - vztah stvořeného a stvořitele - Ridley Scott předkládá již ve filmu Blade Runner, v němž humanoidní replikanti, vybavení "lidskými" emocemi a vzpomínkami, iniciují setkání se svým tvůrcem - designérem Tyrellem, od něhož očekávají odpovědi na drásavě prožívanou hádanku časového omezení své existence.

Druhým koncem vlákna tohoto motivu, ztrácejícího se v tajemné mlze, je však i vztah tvůrce vůči stvořenému (rodiče vůči dítěti / plodu, umělce vůči svému dílu / projektu atd.).

(A teď se připravte na spoilery! Pokud jste film ještě neviděli, raději to nečtěte.)

Expozice filmu začíná obrazem mimozemské humanoidní bytosti, která otevírá posvátnou "urničku" se slizkou, černou, organickou, červy hemžící se tekutinou. Tekutinu vypije a pak se, za probíhající brutální mutace své biologické struktury, vrhá do monumentálních peřejí skotského ostrova (Skye). Jeho tělo se rozpouští v řece a jeho DNA molekuly prostupují plynule celým ekosystémem Země. Později se dozvídáme, že takto byl zřejmě na Zemi započat život lidské rasy. Jeho "stvořitelem" byl tedy návštěvník z jiné planety - jak "samozřejmě" naznačují mnohé obrazy starověkých a pravěkých kultur.

Na tuto planetu, nazvěme ji třeba XY, byla vyslána kosmická loď jménem Prometheus. Její posádka je tvořena chaotickou partou zoufalých amatérů, ledovou šéfkou a brilantním Androidem. Shrneme-li děj do několika vět, na planetě XY objeví dutou skálu se sarkofágy a také urničky s černou tekutinou. V jednom sarkofágu ještě přežívá (ležící, spící) poslední MZák - a černá tekutina obsahuje zárodky - světe div se - vetřelců. MZáci (tedy vlastně naši božští stvořitelé) si zde, na planetě XY, vybudovali něco jako nukleární silo, v němž však neskladují jaderné hlavice, ale něco mnohem hrozivějšího - zbraň organickou - "vetřelčí infekci". Nemá snad ani smysl zmiňovat, čím se asi posádka nakazí... Stejně tak asi nemá smysl říkat, koho že asi posádka probudí...

Naše probuzená Šípková Růženka si kupodivu s expedicí pozemšťanů, toužících poodhalit tajemství svého stvořitele, povídat nechce. Utrhne Androidovi hlavu, posádku zmasakruje, nastartuje loď velkou jako fotbalový stadion a chystá se letět směr Země, a rozhodně nemá se Zemí přátelské úmysly. Zbývající osazenstvo Promethea vytuší zlý úmysl MZákův a ve stylu kamikadze, obětujíce své životy, sundají Prometheem právě vzlétající kosmickou loď, a ta se s rachotem zřítí. Zachrání tím naši milovanou Zemi. (I mýtický Prometheus se přeci obětoval!) Hlavní hrdinka (jako jediná člověčice) přežívá a sleduje souboj dvou monster: Na jedné straně zápasí vetřelčí chobotnice (jejíž zárodek hrdinka nosila na chvíli ve svém lůně, po té, co jí oplodnil hádejte-čím infikovaný hlavní hrdina -- operace vetřelčího plodu - císařák - mimochodem patří mezi nejexcelentnější scény filmu!) - a na druhé straně zápasí pád lodi přeživší MZák. Souboj končí něčím jako jejich vzájemnou sexuální mutací, z níž se zrodí - tatadatá - Vetřelec! (Má tedy ve svém DNA parádní genetický koktejl z MZáka, černé vetřelčí tekutiny a DNA hlavního hrdiny a hrdinky, v žilách mu tedy koluje i krev z homo sapiens). Vypadá moc krásně, těší se do dalších filmů Vetřelčí série, a kdyby měl ocásek, tak by jím určitě přátelsky vrtěl. The End. Hrdinka ještě s pomocí mluvící utrhnuté Androidovy hlavy "osedlá" jinou MZáckou loď vekou jako fotbalový stadion a odlétá hledat své Božské Stvořitele na jejich domovskou planetu. Má stále hlavu plnou otázek. (Hledání přeci nikdy nekončí). Vetřelec mžourá v blikající tmě. Závěrečné Titulky.

Máte v tom trochu guláš? To nevadí. On to je - tak trochu guláš.


And now... questions.

1) Z jaké látky je utkán člověk? Kdo jsme my? Podle "mýtické roviny" tohoto filmu bychom měli vzniknout jako mutace božské mimozemské DNA a vetřelčího organického slizu. Zkrátka: tak trochu bozi, tak trochu pěkný parchantíci.

2) Proč MZák, po té, co procitne, okamžitě odlétá zničit lidstvo na planetě Zemi - tedy evidentně výtvor své rasy? Vypadá to, jako by tato mimozemská rasa vytvořila člověka jako jakýsi svůj experiment. Stejně tak vytvořila svou organickou zbraň - černý vetřelčí sliz, který se jí však zřejmě vymkl z ruky a v podstatě vyhubil populaci na planetě XY. Je možné, že si MZák uvědomil důsledky experimentů své rasy, a rozhodl se "projekt Země" pro jistotu ukončit. Byl si zřejmě vědom potenciálního destruktivního nebezpečí, které v sobě člověk nese - možná pro celý vesmír.

3) Jaké jsou zde analogie se starořeckým mýtem o Prometheovi? Prometheus byl Titán, ten, kdo se vzbouřil proti bohům, obětoval se z lásky k lidem, aby jim vrátil jejich důstojnost, rozum, poznání, technologii, probuzení; přinesl jim, tehdy ještě takřka zvířátkům, "božský oheň", za což jej stihl trest. Kdo je Prometheem v tomto filmu? Je jím onen úvodní obětující se mimozemšťan v úvodní expozici, který svou "božskou" krev smísil s "černou", onen zakladatel lidské DNA? (Hezky odvyprávěný mýtus o Prometheovi najdete zde.)

4) Proč Android odebere vzorek vetřelčího slizu a namíchá jej hlavnímu mužskému hrdinovi do drinku? Jde o rošťácký vzdor ponižovaného androida vůči svému "tvůrci"? Nebo jde o něco jiného? Android se před tím, než mu drink nabídne, hrdiny ptá: "Co byste byl ochoten pro poznání svého stvořitele udělat?" Hrdina odpovídá: "naprosto cokoliv." Chce snad Android uspokojit jeho touhu po poznání? Anebo provádí jen svůj zvrácený experiment, v němž podrobuje zkoušce svého tvůrce? Z dalšího vývoje filmu je evidentní, že se Android doslova těšil, až infikovaný hrdina oplodní hrdinku, a bude moci sledovat vývoj bizarního plodu (chobotničky). Proč? Co tím sledoval? Plnil jen něčí instrukce - či šlo o jeho invenci? (Android je nejpromakanější postava filmu skvěle zahraná Michaelem Fastbenderem).

5) Je Prometheus dobrý film? Na to se hrozně těžko odpovídá, protože rozjezd filmu slibuje více, než vám film nakonec nabídne. Jde vlastně o směs několika protichůdných kvalit: originální a chytré sci-fi s mýticko-symbolickým potenciálem sahajícím k jakémusi krásnému tajemství v nás - se čím dál více s rostoucí časovou stopou propadá k předvídatelné vyvražďovací břečce s náhle problisknuvšími silnými momenty. Chování postav v daných situacích je nepravděpodobné. Něco je tu zbytečné a trapné (jako například člen posádky proměňivší se v jakousi zombie - a hned ji sežehnou plamenometem - WTF?). Na druhou stranu tu něco podivně chybí. Chybí jakási propojení v logice děje, jakoby někdo náhodně vystříhal nějaké důležité okamžiky, které měly přinést vysvětlení souvislostí. Zkrátka, film má takový trochu podělaný či až zkorumpovaný scénář, na jehož pozadí vystupují subtilní kontury jakési zářné intuitivní vize. Vzniká tak jakási zprohýbaná architektonická klenba či slitina protichůdných motivů jeho tvůrců - až hybrid. Stejně hybridní se jeví potřeba na jedné straně natočit samostatný film - na druhé straně to nějak "naroubovat" na Vetřelce. Jedno nebo druhé by bylo fajn, ale něco mezi nemůže moc dobře fungovat. (S mými pocity celkem koresponduje tato recenze). Zkrátka, film lze (oprávněně) velmi snadno kritizovat, což by nám však nemělo zastínit vidění jeho vnitřního myšlenkového potenciálu, který tam přeci jen přese všechno je.

6) Jaká je ústřední otázka filmu? Podle mého názoru je to odpovědnost za stvořené: za naše enormní kreativní a destruktivní síly, které v nás dřímají, a které nelze tak úplně oddělit od síly sexuální. Mohou se naše výtvory / potomci / díla obrátit proti nám, povstat v revoltě? Co jim řekneme, až se k nám obrátí s otázkou na rtech po svém původu? Jistě budou, jako Prometheus, hledat svůj smysl a důstojnost tváří v tvář svému tvůrci.

7) Černý sliz. Nejdůležitějším symbolem filmu je vazká vetřelčí tekutina, ono černé fluidum, které - jak se pak ukáže - je jednou z esenciálních složek lidské bytosti. Lze ji vnímat jako prokletí lidského rodu, jež z nás dělá potenciální monstra: snad je to onen Freudův Thanatos, pud z ničení, slast z destrukce. Právě přijetí slasti z destrukce, které v sobě obvykle popíráme, totiž uvolňuje naše enormní potenciály kreativity. Nepřiznaná, popíraná vina za to, co jsme (kdysi, v mlhách dávné minulosti, jež si nechceme pamatovat) stvořili, zplodili, zhmotnili v celé škále (ať už se jedná o potracené či odložené děti, zaniklé vztahy a opuštěné rodiny, překrásná města, obrazy a písně, ohavná monstra jako je vetřelec či živoucí planety jako je Země) totiž způsobuje, že naše osobní síla je redukována a my žijeme v pozici bezmocnosti, oběti. Černé fluidum - ona pohádková "mrtvá voda" je symbolem návratu k odpovědnosti za stvořené. V pohádkách je vždy aplikována moudře dříve, než "voda živá". (Více o živé a mrtvé vodě, bílé a černé píšu zde.)

Původ našeho stvoření je obestřen tajemstvím, ale snad ještě větší tajemství obestírá to, co jsme stvořili my sami; toto odkrytí by totiž mohlo být daleko palčivější. Ve skutečnosti totiž tvoříme neustále, v každé vteřině, každou myšlenkou, pocitem, slovem, pohybem a výdechem.

Tvoříme vědomě, se záměrem a zodpovědností za všechny důsledky, nebo necháváme "cosi v nás", aby tvořilo nevědomě, za našimi zády?

8) Co je potom vlastně Vetřelec? Tuto otázku ponechávám otevřenou.


6 komentářů:

Adam Dvoracek řekl(a)...

zkusim pokracovat v otazce 8.

kdyz ten cernej sliz vypije MZak, tak ho to sice zabije, ale vysledkem je "novy zivot". obetoval svuj zivot, pro stvoreni dalsiho zivota, mozna nas samotnych.

kdyz to "vypije" clovek, tak vysledkem je taky novy zivot, ale takovy ktery vede k vetrelci. lidi neobetujou svoje zivoty pro ostatni zrovna radi a rozhodne ne casto, spis delame presny opak, nicome ostatni abychom sami prezili. vetrelec jako tvor na tomhle principu stoji, obetuje ostatni, aby moh prezit sam.

takze vetrelec by mohl byt treba konec lidsky evoluce (urychleny tim cernym blatickem), nebo trest za to, ze sme jako druh pekny "svine"

.....


a jeste k cislu 2, me tak napada.

vyhubit (nebo neco takovyho) nas ti MZaci asi chteli, to je jasny. ve filmu padne zminka, ze nejpis rozhodnuti nas zlikvidovat, se nakonec MZakum vymklo z ruky a zlikvidovalo nejdriv je... proti tomu asi zadna

ale doba kdy ti MZaci zaklepali backorama, postavy ve filmu odhaduji na cca -2000 let... pred 2000 lety se tady na zemi delo par zajimavejch veci, treba sme pry ukrizovali jednoho typka co rikal, ze "se za nas obetuje"... ze by on byval nemel jen tatuldu, jak rikal, ale par brachu, ktery z toho nebyli zrovna nadseni?

ostatne krestansky tematiky a narazek je v tom vic jak dost...

Vojtěch Franče řekl(a)...

díky, adame, za zajímavý rozvinutí. téma oběti tam určitě je. koneckonců Prometheus se taky "obětoval" pro lidstvo, a pak mu za to orel kloval játra. protipólem oběti alias prchající bečící ovečky je tyran alias predátorská svině alias vetřelec.

je fakt, že tam padly řeči o víře a furt něco s tim křížkem na krku, ale měl sem dojem, že to tam dali nějak uměle, aby to působilo, že to má nějaký jako že religiózní přesah, a moc sem tomu nevěřil. souvislost s Kristem a 2000 lety mě nenapadla a je fajn, žes to zmínil. :-) Prometheus mi nicméně nakonec přijde větší sympaťák než Kristus.

Adam Dvoracek řekl(a)...

sebeobetovani x obetovani ostanich je prakticky nosnej motiv celyho filmu. jen mi prijde, ze ho tam nacpali az po tom co se rozhodli, ze to nebude "jen" prequel vetrelce a tak to pusobi obcas trochu krecovite.

stejne jako ty "narazky" na krestanstvi. daly by se najit v kazdy druhy scene, tezko rict jestli zamerne...

Marek Paral řekl(a)...

Při prvním podívání pro mě byl Prometheus velké zklamání, zmatek a pocit nesmyslnosti. Podruhé však - a po horečce a pár článcích tady z blogu...

Rozlišil bych interpretaci a kritiku a při té první bych nelkal nad nedokonalostí a nedovolával se zázračného a dokonalého directors cut. Když člověk usiluje o dokonalost, Bůh ho ztrestá. Je třeba brát všechno právě tak, jak to je. I Hellinger říká - všemu říct ano. Tento přístup zbavený hořkosti a všech "kdyby" otevírá oči.
Důležité je, že kritizováním a zaměřováním se na to, jaký by měl Prométheus být, uniká to, co je. Přitom to má smysl. Je to naléhavé sdělení.

Máme tu obří hlavu v lodi (svatyni?) - a Strůjce, který o hlavu přišel:) Kvůli úniku té nebezpečné věci, kterou je loď Strůjců napěchovaná. Zřejmě protikladu hlavy - nevědomí? Infekčního života, divokosti… Kterou dokonalí, sošně hladcí Strůjci bez jediného chloupku (nejspíš I bez genitálií) vyvážejí za hranice svého světa jako mocnosti vyvážejí svůj pokrok, demokracii, otrockou práci a znečištění - svůj stín - do našeho třetího světa. Export temnoty z říše světla. Ty vázy jsou možná takový McDonald. Život je běžný, nechte obíhat planetu akorát tak od správného slunce, přidejte Měsíc a za chvíli vám zplesniví životem jako starý chleba. A pak tam hoďte pár váz a teprve to začne vypadat podle našeho - dva Cheesburgery za $4.69. Takže úvodní scéna ukazuje možná rebela (podle původní scény a odlétajícího korábu skupinu - rebelů), vizionáře, který na nějaké hodně vzdálené hroudě místo armády organických buldozerů zasadil jako semínko sám sebe - ovšem zkombinovaného s tou černou věcí. Jejich nevědomím, stínem, opakem té velké hlavy. Krásné podobenství o tom, že Bůh není mimo nás - my jsme Bůh, Bůh je všechno, tak nás miloval, že se rozdělil (a láska nás má zase spojit).

Theron je tatínkova holčička - vyčítá otci, že se nevzdal života, ale ona se stejně nevzdala jeho. Mužatka (viz Jungův článek taky na blogu o zesílení anima v ženě). Oslabuje to její vitalitu, životaschopnost (Davidova poznámka o Elizabethině životaschopnosti)? Proč ona zemřela a Elizabeth ne. Zalehl ji obří úd, její přerostlý animus?

Dvě takhle výrazné ženské hrdinky v jednom filmu - to je vůbec zajímavé (tuhle jsem viděl nějaké TED video, kde o tom mluví - jak je to nevídané).

Má význam, že loď Strůjců je neúplný kruh?

Proč běží Strůjce na konci za Elizabeth, proč ji chce zabít? Msta? Jaká to nízkost od vysoké rasy. Co kdyby to byla láska? Zaplavení přeracionálního mozku Strůjce faktem ženy, všeho toho výše jmenovaného? Chobotnice v záchranném modulu je jako obří hrozivá vagína dentata. Je to svého druhu divoký akt z něhož vzejde (jejich společné?) dítě. Snad I s tím detailem, že poslední fází je jakýsi úd pronikající do Strůjce, čímž ho dostává do ženské pozice…

K Fasbenderovi - hrát bez-emoce je mnohem snadnější. Navíc on je takový.

Ten nával nevědomí, agrese, který schytal dr. Halloway byl moc velký, nezvládl to, předal to ženě - která odjakživa přeměňuje agresivitu (muže) v něco nového, ale I na ni je to moc (je to cizí).

Zajímavé bude setkání Elizabet se Strůjci v dalším dílu. Úplně si představuju, jak divoška vnáší do dokonalého čistě racionálního světa to cosi dávno zapomenuté. Líbilo by se mi komorní drama jako ve trojce.

Sorry, je to zmatený, radši bych napsal dvojku, jako jsem si napsal pětku.

Marek Paral řekl(a)...

Při prvním podívání pro mě byl Prometheus velké zklamání, zmatek a pocit nesmyslnosti. Podruhé však - a po horečce a pár článcích tady z blogu...

Rozlišil bych interpretaci a kritiku a při té první bych nelkal nad nedokonalostí a nedovolával se zázračného a dokonalého directors cut. Když člověk usiluje o dokonalost, Bůh ho ztrestá. Je třeba brát všechno právě tak, jak to je. I Hellinger říká - všemu říct ano. Tento přístup zbavený hořkosti a všech "kdyby" otevírá oči.
Důležité je, že kritizováním a zaměřováním se na to, jaký by měl Prométheus být, uniká to, co je. Přitom to má smysl. Je to naléhavé sdělení.

Máme tu obří hlavu v lodi (svatyni?) - a Strůjce, který o hlavu přišel:) Kvůli úniku té nebezpečné věci, kterou je loď Strůjců napěchovaná. Zřejmě protikladu hlavy - nevědomí? Infekčního života, divokosti… Kterou dokonalí, sošně hladcí Strůjci bez jediného chloupku (nejspíš I bez genitálií) vyvážejí za hranice svého světa jako mocnosti vyvážejí svůj pokrok, demokracii, otrockou práci a znečištění - svůj stín - do našeho třetího světa. Export temnoty z říše světla. Ty vázy jsou možná takový McDonald. Život je běžný, nechte obíhat planetu akorát tak od správného slunce, přidejte Měsíc a za chvíli vám zplesniví životem jako starý chleba. A pak tam hoďte pár váz a teprve to začne vypadat podle našeho - dva Cheesburgery za $4.69. Takže úvodní scéna ukazuje možná rebela (podle původní scény a odlétajícího korábu skupinu - rebelů), vizionáře, který na nějaké hodně vzdálené hroudě místo armády organických buldozerů zasadil jako semínko sám sebe - ovšem zkombinovaného s tou černou věcí. Jejich nevědomím, stínem, opakem té velké hlavy. Krásné podobenství o tom, že Bůh není mimo nás - my jsme Bůh, Bůh je všechno, tak nás miloval, že se rozdělil (a láska nás má zase spojit).

Theron je tatínkova holčička - vyčítá otci, že se nevzdal života, ale ona se stejně nevzdala jeho. Mužatka (viz Jungův článek taky na blogu o zesílení anima v ženě). Oslabuje to její vitalitu, životaschopnost (Davidova poznámka o Elizabethině životaschopnosti)? Proč ona zemřela a Elizabeth ne. Zalehl ji obří úd, její přerostlý animus?

Dvě takhle výrazné ženské hrdinky v jednom filmu - to je vůbec zajímavé (tuhle jsem viděl nějaké TED video, kde o tom mluví - jak je to nevídané).

Má význam, že loď Strůjců je neúplný kruh?

Proč běží Strůjce na konci za Elizabeth, proč ji chce zabít? Msta? Jaká to nízkost od vysoké rasy. Co kdyby to byla láska? Zaplavení přeracionálního mozku Strůjce faktem ženy, všeho toho výše jmenovaného? Chobotnice v záchranném modulu je jako obří hrozivá vagína dentata. Je to svého druhu divoký akt z něhož vzejde (jejich společné?) dítě. Snad I s tím detailem, že poslední fází je jakýsi úd pronikající do Strůjce, čímž ho dostává do ženské pozice…

K Fasbenderovi - hrát bez-emoce je mnohem snadnější. Navíc on je takový.

Ten nával nevědomí, agrese, který schytal dr. Halloway byl moc velký, nezvládl to, předal to ženě - která odjakživa přeměňuje agresivitu (muže) v něco nového, ale I na ni je to moc (je to cizí).

Zajímavé bude setkání Elizabet se Strůjci v dalším dílu. Úplně si představuju, jak divoška vnáší do dokonalého čistě racionálního světa to cosi dávno zapomenuté. Líbilo by se mi komorní drama jako ve trojce.

Kristína D řekl(a)...

A ešte je tam Frankensteinovský motív - opustenie dieťaťa rodičom, nemilované dieťa ponechané s otázkami, nenaplnenými nádejami a potrebami osudu, odsunuté a odmietnuté. Stvoríš niečo a potom sa o to nestaráš, niet divu, že to neskôr príde uhryznúť ťa do zadku. A opustených/nedocenených/zanedbaných detí tu bolo dosť. Náš starček tu nebol pre svoju dcéru, lebo nebola synom a taktiež preto, že ho viac zaujímal on sám. Android bol čosi ako syn, ale nebol človek a bol prakticky každým okrem Betky znevažovaní, ale od stvoriteľa - starčeka to bolelo najviac. A potom je tu ľudstvo samotné a mzácky stvoritelia. A chobotnička odmietnutá Betkou (nie že by som sa jej divila) a napokon Votrelec, ktorý je ani nie tak odmietnutý rodičmi, ale vlastne sirota a je záverečnou fázou degradácie niečoho odsunutého nabok. Ak je niečo vyčlenené, ignorované - či už stvorenie, zdraotný problém, pocit, náš vlastný aspekt (inferior function in MBTI), potomok, časť spoločnosti, čokoľvek, napokon sa to vráti naštvané a s úmyslom vydobiť si späť odopreté i s úrokmi. Potrebuje to byť integrované, buď akceptáciou a prípadnou transformáciou, alebo zničením všetkého (pôvodcu bolesti-vytesniteľa i seba - celého komplexu). Mám pocit, že obe verzie nám dajú zmysluplný príbeh, ktorý stojí za to, aby sa odohral a bol ocenený.
Často sa mi pri filmoch stáva, že v nich čosi zachytím, občas náznak, občas celé vlákno niečoho presahujúceho plátno a doslovný obsah deja. Po dopozeraní hľadám rôzne práce a názory na internete, ktoré by sa tým zaoberali (tv tropes, imdb a tak ďalej) a veľmi často nenachádzam nič, alebo skoro nič. Takže keď natrafím na článok tohto typu, tak je to hotový balzam pre dušu, extáza. Konečne môžem zdieľať svoje dojmy a nachádzať ich zrkadlené a rozvinuté a doplnené v omnoho zrelšej a dôslednejšej podobe. Je to ako keby som mala útržok obrazu a potom našla takýto článok, kde je ten zvyšok. Ten pocit súhlasu spestrený o nové info, na ktoré som upozornená, je priam opojný. Viac takýchto článkov prosím.