Když kvete strom, nesouvisí to s nikým druhým.
Vaše centrum se přesunulo do skutečné esence, ta je daná přírodou, není možné ji vyfabrikovat úsilím, je zcela uvolněná, jako nebe, moře či oblaka.
Nepravé centrum, které celý život vyrábělo zmatky, souboje, tenzi a utrpení, se vyprazdňuje, jako když se trhají mraky: stává se poloskutečné, jako obraz na vodě.
Když se trhají oblaka, zůstává to, co je přirozené, kde jsme odjakživa doma. Tento domov je ale s námi všude, kamkoli putujeme.
Energie, která dříve poháněla fabrikační ústrojí, které je samo se sebou v tenzi a v protichůdném tření, které chce i nehce, vede i překáží, uchopuje i zneschopňuje, ví i neví, které je přechytralé i přepičené: tento mentálně energický soustruh a soudruh, odchází do výslužby, ocitá se opodál mimo tok reality, a uspořená energie se stává kvetením, blahem, nektarem bytí, zamilováním se do bytí, tetelením se paradoxnosti, která je hluboká jako kořeny sahající do nitra zemé a směšná a lehká jako chvění lístečků ve větru.
Toto je stadium páteho stupně: nalezení esenčního já. Jeho rysem je jasnost (clarity), nepředpojatost, klid, věcnost, odosobnění s plné zachovanou citlivostí srdce (čtvrté stadium), ale i svěžest, humornost prolínající se s rozvážností, svěží nevinnost vlastní všemu přírodnímu.
Ve čtvrtém stadiu se domníváme, že naše problémy vyřeší dokonalá partnerská láska (replikace a variace vztahu s matkou/otcem).
V pátém stadiu se tato iluze rozplyne.
Předchozí stadia musela být tenzní, aby mohly protichůdné tendence nepravého centra odpadnout. Jako přerostlé protichůdné větve stromu, který je z nich přetížený. Nový sestřih stromu přinaší novou mízu. Odpadlo, co už není potřeba.
Páté stadium je osobní i neosobní současně: není komplexové. Všechno cítíme, ale nenaskakujeme na mentalně komplexovou potřebu zaplétání se. Když vše necháme být, samo se to vyjasňuje, očištuje a omývá, jako tok stále proudící řeky. Řeka, život, je stále svěží, nevadí nám už proměnlivost, protože nepotřebujeme spoléhat na dokonalý, věčný vztah jakožto ideu poskytující bezpečí a útočiště (děloha dětství). Díky tomu se otvirá děloha vesmíru: navrat do nevinnosti, esenční já, domov všude, svoboda, relativní nelpění při zachování všeho lidského a nedokonalého, všeho směšného a trapného, co je nyní s láskou spatřováno a přijato: vše je zdrojem neustáleho pobavení a poučení, vesmír je jedna nepřetržitá anekdota bez daného, nařízeného smyslu, je hrou řeky s perlením možných smyslů, které v ní chceme nachazet.
Život je film ve filmu, obraz v obraze, malý život probíhající v tom velkém, malé já v tom velkém já. Tyto vrstvy nejsou nyní odděleny, jako nejsou oddělené pokoje od bytu a byt od domu. Ve velkém domově světa vše žije naráz a pohromadě. Žádný vztah ani žádné náboženství není to jediné pravé a už vůbec není žádná taková světová pravda nebo strana. To vše se rozplynulo. To vše se rozplynulo s nepravým centrem. Řeka zjistila, že žádné statické centrum nemá, že esencí řeky je řeka.
Páté centrum je metafora popisujicí souběžný tok děloh BPM 1, 2, 3 a 4. (Co je to BPM zde).
Jsme pramen (1), překážka (hráz, 2), strhující vodopád (3), i jeho vyustění v moři (4). Jsme problém i jeho rozpuštění, jeho vznikání i zanikání. To vše děje stále znovu v každém novém okamžiku. Jsme řeka života. Jsme voda ve smyslu své unikátní esence, která vše nechává být v jeho unikátní esenci.
Já jsem v pořádku, ty jsi v pořádku, my jsme v pořádku, vše je v pořádku. Vše se samovolně vystříbří, včetně možných konfliktů, válek a tenzí, které ke komplexnosti světa patří. Jen takto tenzní svět přivozuje dozrávání z nepravého do pravého centra bytí. Nepravé centrum se samo od sebe postupně přežije a odpadne, jako nepotřebné listí.
V tomto smyslu není třeba žádných velkých učení ani velikých cest ani velkých pravd.
Protože vše se děje samo od sebe.
Nepravé centrum bude vždy vychylené v diskomofortu a pravé centrum vždy v uvolněném samo~ se~dění.
Jak tato hra může dopadnout?
*
Žádné komentáře:
Okomentovat