Čarodějnici je třeba nechat u cesty

V tomto článku bych se rád zabýval tématem, které se mi v konstelační / terapeutické práci objevuje čím dál častěji, přitom mám pocit, že se o něm běžně příliš nemluví. Ano, mluví se o něm jako o archetypu, ale nemluví se již tolik o tom, co s námi reálně v každodenní rovině dělá. Zde jej budu pracovně nazývat "Baba Jaga" nebo "Čarodějnice", avšak toto označení je jen přibližné; jde vlastně o daleko širší pole fenoménů, které mají proměnlivou (pestrou) povahu a označení "Čarodějnice" je pro ně příliš úzké. Nebudu příliš šátrat v pohádkách, v mytologii nebo v minulosti (jen trochu a odlehčeně); chci přinést fenomenologickým způsobem "živý materiál" z každodenní praxe, z něhož si každý může vzít "to své", aniž bych si činil nároky na úplnost (zvláště pokud jde o projevy Čarodějnice v ženské psýché). Předesílám, že uvítám ženské články na toto téma, které jej předestřou v celé šíři.

Budu se nejprve věnovat mužskému světu (první část) a pak ženskému (druhá část).




I. Čarodejnice v mužském příběhu

Nejprve se pokusím podělit o zkušenost, jak se Baba Jaga projevuje v mužských konstelacích.

Východiskem je mi především moje pracovní skupina "Tajemství Železa", kde si muži v určité fázi procházejí přímo konstelací na "Babu Jagu". Jedná se o fázi, kterou bych připodobnil k "sestupu do podsvětí", do "pekla" nebo bych použil i metaforu "protažení pod kýlem". Jedná se o fázi největší a nejtemnější hlubiny, kde už slunce nesvítí, kde ze dna moře není vidět třpyt světla ani hvězd, kde nefungují ukazatelé podél cest, kde každá cesta může být tou pravou, stejně jako největší zhoubou, a kde vám nikdo nenapoví, která cesta je ta správná: jste na to sami. Jedná se o téma bloudění, tápání. A rozum - ona jiskérka, která jinak vždy svítí - je zde v koncích. Ani trochu nepomůže. Je zcela bezmocný, ba směšný. Střelka kompasu je zmagnetizovaná, jakékoli pravdy a ismy, které vám doposud fungovaly, vám jsou zde na nic. Logos zhasl jako knot svíčky v močálu. Nic nedává smysl. Jen hustohustá tma a lebky a kosti navěšené podél plotů. Bloudíte v kruzích, jakobyste vkročili do Zóny bez Stalkera (Průvodce). Ani průvodce konstelacemi, který je jindy tak nápomocen, vám zde nyní nepomůže: ať řekne cokoli, jakoby mluvil odněkud zdálky skrze plechovou rouru a hlasem jiného kmene: k vám nic nedoléhá. Jste na to sami.

To je atmosféra, v níž se muž ocitá, pokud prochází kolem domku Baby Jagy.

Proč tomu tak je? Jsme konfrontováni s "předřečovým" obdobím naší psýché. Naše batolecí, nebo možná ještě embryonální část je zde uvězněna, lapena a stále zde bloudí. Můžeme mít výborné vzdělání, můžeme mít IQ až na půdu, můžeme být experti v jakémkoli oboru, dokonce můžeme být jako muži nabití silou a testosteronem, ale zde je oblast, kde nás stále cosi má v hrsti, aniž bychom to tušili. Něco v nás je zde lapeno. Netušíme to, protože nás nenapadne se sem podívat. Když se podíváme na Mrazíka, přijde nám, že je to sranda. Ale není. Zde tuhne krev v žilách. Pokud sestoupíte sem, do svého pekla, úsměv vám ztuhne, nohy zdřevění a nevíte, za žádnou cenu NEVÍTE, jak dál. (Tento druh sestupu se nazývá katabasis - doslova "jít dolů").

A není zde žádný obecný návod. VY SAMI musíte nalézt řešení. Ale cokoliv vám nabídne rozum, který tak rád řeší hádanky (ježky v kleci a Rubikovy kostky), nebude fungovat, na to můžete vzít jed. Řešení se musí objevit. Pokud vyplyne, tak z něčeho hlubšího ve vás. Ale obvykle, až když zmizí všechna naděje, až když máte pocit, že se pod kýlem už jistojistě utopíte. Tehdy se z pole tmy cosi zalykajícího, toužícího po životě, vynoří.

Mně samotnému konstelace na Babu Jagu zjevila asi takovýto obraz: Procházím pouští, vidím oázu, jdu k ní. Baba Jaga má zde podobu "Bordelmamá", která spravuje cosi jako harém, odkud musím osvobodit svou ženu / ženskou část. Tato žena je zde v klepetech Bordelmamá a jakákoli snaha o únos silou či uplácení Bordelmamá se míjí účinkem. Ať to zkouším jakkoli mazaně nebo násilně, nejde to. Po mnoha peripetiích, když už nevím kudy kam, cosi z mého nitra vytryskne slovy: "volím si lásku". Sám tomu přesně nerozumím, ale tato slova mají magický účinek. Baba Jaga, tak přesvědčená a jistá ve své pozici, neboť dívce nabízela veškerý komfort a luxus (její vězení bylo psychické), je najednou zaskočena, sebejistý úsměv jí mizí z tváře. V tu chvíli jakoby padala černoknežnická obruč s řinčením na zem. A dívka je volná. Plaše mi vychází vstříc a následuje mě do pouště. Láska byla to jediné, co Bordelmamá své dívce nabídnout nemohla. Byla to jediná škvírka, kudy mohla má dívka vyjít z vězení. Možná to byla má duše.


Orfeův sestup do podsvětí.

V jiné konstelaci hrdina bloudil černočerným lesem, všude muchomůrky a kostlivčí hnáty. Jeho oči koukaly vytřeštěny do tmy. Byly to oči malého batolete. Všichni jsme cítili obrovskou nenávist, která byla v poli, ale on sám to nechápal; necítil vůbec nic. Skrze odpor / nenávist, k němu nemohlo to, co nejvíc potřeboval. Cosi, co zřejmě nikdy neměl nebo nezažil. Jakoby cítil odpor / nenávist ke všemu ženskému, ale vůbec si toho nebyl vědom. V jedné chvíli, když sám už vůbec ničemu nerozuměl, si sedl naproti dívce (ženskému principu v čisté podobě). Dlouho jí (jako malé dítě) hleděl do očí. Pak si podali ruce a on se jí (navzdory všemu, co kdy zažil) otevřel; vpustil ji k sobě. Snad poprvé. Ať to bylo cokoli, něco k němu proniklo. Poprvé se mohl dotknout Čarodějnicí "nekontaminované" ženské energie. Jakási živá voda se jej dotkla a uzdravila jeho rannou dětskou (možná dokonce embryonální) část; poprvé si jí "lokl" a přijal ji k sobě. Pak teprve mohla tato část dále růst. Teprve když povyrostla, vrátilo se světlo vědomí do konstelačního pole. Najednou chápal, cítil, žil. Tma zmizela. Byl jasný den. Baba Jaga se musela se proklínajícím, ale bezmocným chechotem zanikajícím v dáli z pole stáhnout a rozplynout.




To je jen příklad konstelačních obrazů, které jsou vždy jiné a unikátní, stejně jako jejich rozuzlení.

Ale o co tento fenomén Baby Jagy v životě muže vlastně představuje?

Muž kráčí zpříma. Jde kupředu. Má svůj vznešený cíl na obzoru. Neříkám, co to je. Možná jde lovit bizony, možná jde chytat svou Bílou Velrybu. Cosi ho vede, má svůj směr. Sleduje jakési vlákno, které se táhne celým jeho životem. Je to cosi, proč sem přišel. Je to cosi, co bytostně potřebuje. Směrnice jeho lodi.

Čarodějnice je cosi u jeho cesty, co mu říká: pojď sem, pojď za mnou, usedni, napij se mlíčka (a za zády drtí prsty odvar z muchomůrky). Muž, který se v tomto magnetickém poli ocitne, začne chodit v kruzích kolem této jedové chýše. Respektive, určitou částí jsme zde jako muži pravděpodobně chyceni, ačkoliv jiné naše (vědomé) části chtějí bujaře vykročit vpřed. Odháčkovat se odtud, od svých vlastních hlubinných mechanismů, které nás zde drží, není vůbec samozřejmé.

Čarodějnice je totiž něco, co je vlastně (v různorodé míře) v každé ženě, milence, přítelkyni i matce. Bude vás na tisíckrát pokoušet v mnoha podobách. A pozor: většinou nemá jeden zub (vhodný na otvírání piva), ani zdaleka nemusí být stará a ošklivá. Mnohokrát se převlékne, aby vás dostala právě na tom, na čem vy sami nejvíc visíte.

(Na téma čarodějnické proměny doporučuji ruský mrazivý pohádkový horor: Vij - viz ukázka níže).




Čarodějnice na sebe může brát podoby víly, princezny, rusalky, čehokoli krásného a milého. V hlubší rovině je vlastně Médiem, tak jak o ní referuje Jungova přítelkyně Toni Wolfová ve své knize o Čtyřech ženských archetypech. Chci tím říci, že tento archetyp / fenomén nemá přesné kontury a zdaleka není čímsi, co by bylo pouhou ženskou obdobou mužského archetypu Čaroděje / Mága. (Další paralelou / překryvem, je pochopitelně Jungův temný aspekt archetypu Matky - doporučuji si prostudovat. Na astrologické rovině je zřejmá paralela mezi Babou Jagou a Plutem.)

Zcela zásadní je, že Čarodějnice nemá vůči sobě mužský protipól. Je jakoby autosexuální. Král má Královnu, Mars Venuši, Slunce Lunu apod., ale Čarodějnice je ve svém království samojedinou vládkyní. (Nikdy jsem nenatrefil na jakýkoli příklad v konstelační praxi, že by se paktovala s mužským mágem - něco takového je jí zcela ukradené. Chce se mi dodat: ona tu byla dávno předtím; ještě když mágové tahali kačera). Čarodějnice je ve svém světě sama pro sebe, neohroženou vládkyní, a nemá jakýkoli zájem o partnerskou (rovnocennou) spolupráci s mužským světem; to její naopak vysloveně proti srsti (!) a blíže si o tom povíme, až se dostaneme k Čarodějnicím v ženském psychickém poli. (Otázku partnerského pólu vůči Čarodějnici řeším v článku: Drak, Kohout a Baba Jaga).

Nevím, odkud se Čarodějnice vzala, ale zdá se, že tu byla už kdysi dávno. Chodila lesem, trhala borůvky a houby a vařila lektvary. Znala tajemství přírody a rozuměla jazykům zvířat, když my muži jsme byli ještě v plenkách, ještě než jsme vymysleli železo, koně a všechny naše technologie. Ale ať jsme vymysleli cokoli, neznamená to, že by nám cokoli z toho pomohlo nad Čarodějnicí vyzrát. Její říše nezmizela. Je tu, je v nás, jako jsou v nás hadi a ptáci, kterými naše těla kdysi v genetické paměti byla. Jako savci jsme zde holt krátce, a jako lidé pouhou vteřinu. Baba Jaga je mocná; jako sama příroda.

Ale pojďme zpět do mužského světa. Mluvili jsme o proměnlivých podobách, které na sebe Čarodějnice bere. (Dovedu si představit, že Nabokova Lolita mohla pro nebohého Humberta představovat konfrontaci s Čarodějnicí, byť jí nebylo ani 15). Vzhledem k tomu, že Čarodějnice je archetypální jsoucno, je vlastně potenciálně všudypřítomná v psychice všech žen a jako agent Smith z Matrixu, nás může pokoušet odkudkoli. Byť matka a její paralelní odlesky v jiných ženách se nabízí nejsnáze. Ale i kdybychom byli my muži na pustém ostrově, může Čarodějnice působit jako dynamický praobraz v naší vlastní psychice, k němuž naše dětská část lne a připoutává se k němu, i kdyby žádné ženy jaksi nebyly poblíž.

Čili konečně otázka: Co s ní?

První věc: uznat ji. Uznat její sílu. Nezahrávat si s ní. Nezlehčovat ji. Připustit, že je, že působí.

A nyní: jak ji rozpoznat? Jak ji poznat? Že je právě teď ve hře?

Začnu z obrazem z každodenního života, který má ilustrovat moment v mužském světě, kdy na moc Čarodějnice natrefíte.

Když se vracíte domů z práce a u vás doma je jaksi jiná atmosféra. Navenek se nemusí nic dít, ani lísteček se nepohne. Vaše milá "spokojeně" (ty uvozovky jsou důležité) listuje ženským magazínem, ale něco je jinak. Nazval bych to "tady čpí síra". Nebo mrazivé bezvětří. Ale k něčemu se schyluje. Naše podvědomá reakce je: nějak se proplížit kolem. Nebo zdrhnout na pivo. Být někde daleko. Nebo: usmířit si ji dopředu něčím milým. Nebo zavést řeč jinam. Protože o čem se vlastně bavit? Vždyť se přeci "nic neděje", říká rozum. Ale instinkt tuší.

Co uděláte? Můžete to rozhrábnout a jít k jádru pudla. Říznout do toho. A za chvíli začne rej. Dojde ke konfrontaci. Pokud se tedy neobrátíte zády a neutečete, pokud unesete konfrontaci s Čarodějnicí, můžete se jí postavit. Můžete jí pomyslným mečem přišpendlit na zeď, chytit ji při činu, když se právě plížila kolem a trousila "nevinné poznámky" zavánějící odvarem z mochomůrek. Vidět to a nechodit kolem horké kaše, je podle mého názoru lepší, než tuto energii nechat dominovat domácímu poli. Nicméně, nevzniká tento boj právě proto, že Čarodějnici (temný aspekt ženské síly) nechcete uznat? Nebo, co když vás tento boj vlastně baví? Jak je to?

Ze své pozice síly jí můžete v dané chvíli uznat a ustát. Zřít ji.

Čarodějnice operuje nepřímo, nechce být demaskována. Žena ani nemusí tušit, že v ní právě nabývá Čarodějnice energetické kulminace a právě začala řídit hru. Čarodějnice slyší na mužskou sílu a přímočarost a může se chtít odplížit, schovat, zalézt a nabídnout jinou, milejší tvář - odvést pozornost. (V Mrazíkovi je to ztvárněno oním slavným "Chaloupko k lesu, k Ivanovi zády!". Ivan jde do přímé konfrontace "Chaloupko, ke mě!", ale Baba Jaga touží zůstat zamaskovaná v lese. Tam je jí lépe. O důsledcích Čarodějnice dominující rodinnému poli pojednává mj. pohádka Sedmero Krkavců).


Za geniální ztvárnění Baby Jagy považuji českou televizní pohádku Jamamba (1985).
"Vyju hlady vyju hlady, žeru krávy, psy i hady." Hrdina Ježibabu přelstí tím, že jí lichotí, jak je schopná brát na sebe jakoukoli podobu a donutí jí tak k proměně v mouchu (pokud si dobře pamatuji), v této demaskované podobě je jí schopen zabít.

Když už jsme u těch pohádek, nelze nevzpomenout Perníkovou chaloupku a Barbara Conana. Když vynecháme všechny peripetie a pentličky v příběhu, co nakonec Jeníček s Babou Jagou udělá? "Mrdne s ní do pece." Můžeme o tom polemizovat, přemýšlet, vést po česku rozpravy kolem a proč, Jeníček to koneckonců mohl dělat také, ale naštěstí u toho nezůstal a "konal". Doufám, že ten závěrečný obraz pohádky je dostatečně výmluvný. Barbar Conan nevymyslel nic lepšího než Jeníček. Po té, co si Arnie odbyde své (na přímočarý čarodějčin pokyn "zaplať, barbare,"), s Čarodějkou mrští do ohně.  Ivánek z Mrazíka také babici "vypráší kožich" a v řeči obrazů jde, domnívám se, o to samé. Vyprášení kožichu je za tisíc slov.


"Zaplať, barbare."
Více o souboji magie a meče naleznete v popisu archetypálního souboje Lilith a Marse.

Ale vyprášení kožichu, byť účinné, Babu Jagu neodstaví z trůnu dlouhodobě.

(V konečném důsledku rozhoduje o stažení dominantní role Čarodějnice ze svého pole totiž žena. Pokud ji žena nestáhne, neodstaví z trůnu, muž nemá šanci.)

Jinými slovy, Čarodějnici je možno uvidět, vytáhnout z bažin a vyzvat ke křížovému výslechu. Je možné s ní také vést trvalý boj, trvající mnoho let. Klidně i zákopovou válku. Boj s Čarodějnicí ale není možné vyhrát.

Ona je větší, mocnější, je tu odpradávna. V neustálém boji s ní se mužská síla vyčerpává. Čarodějnice z boje sice možná energeticky profituje - ale muž zapomíná na svou cestu, na svůj vznešený cíl. Tudíž i boj s Čarodějnicí "venku" znamená pro muže v konečném důsledku vlastně prohru, respektive ztrátu času a energie, které mohly být investovány jinde.

Čili - opakuji - mužská cesta nespočívá v boji s Čarodějnicí uvnitř ženy. Čekání ani boj není řešení.

Muž musí tuto temnou ženskou sílu uctít, uznat ji. Je velká. Nepodceňujte ji. Nebojujte s ní. Vizte jí, vnímejte ji. Je tu. Je součástí velkého přediva stvoření. Uznejte ji.

Ale buďte silní. Neprchejte před ní, jako malí kluci. Jinak vás doběhne.




Pochopte, čím jste sami v sobě k Čarodějnici (jakožto archetypu), poutáni, čím jste k ní lákáni, drženi. (Jeníček by zřejmě musel demaskovat svou závislost na perníčku). Jaký s ní máte kontrakt vy? Čím si vás (vaši dětskou část, vašeho Jeníčka) drží, uplácí, získává? Proč váš kůň stále parkuje u její chaloupky? To musíte pochopit, svou krví, útrobami a bytím. Jinak nebudete moci jít dál. 

Jste schopni vzdát se tohoto svůdného, ale spoutávajícího kontraktu ve prospěch něčeho jiného: své cesty?

Na vnější rovině pak muž Čarodějnici uvnitř své milé říká: nepotřebuji s tebou bojovat, pokud u tebe vládne Čarodějnice a pro muže vedle tebe není místo. Musím jít dál, jakkoli tě miluji. Má cesta je přednější než válka, jíž není možné vyhrát. 

Žena je pak konfrontována s volbou, jak se svojí Čarodějnicí naložit. O čemž si povíme v druhé části.

Ve chvíli, kdy muž zvítězí nad Babou Jagou uvnitř sebe, kdy jí vlastně opouští a zanechává jí u cesty, mění Čarodějnice opět svoji podobu. To, co čpělo sírou a ovládalo celý kraj, najednou mění výraz, její závoj padá a můžete najednou vidět její pravou tvář: samotného Boha nebo smějícího se Mistra, který v této podobě stál u vaší cesty, abyste skrze tento příběh svou cestu konečně našli - nebo se na ní opět vrátili.

Nyní vidíte, že Čarodějnice byla jen dočasnou tváří všehomíra, které na sebe vzalo její podobu, aby se vám postavila do cesty, abyste skrze ni svou cestu naopak našli.

Tím se láme téma bloudění, motání se v kruhu; vnitřní, závislá část v muži se uvolňuje, a s tímto rozuzlením se rozpouští umrtvující stagnace. A jeho cesta, na níž se jeho vnitřní části konečně, sešikované, potkávají a propojují, nabývá ostřejších, jasnějších kontur. Paprsky se sbíhají. Jako loukotě doprostřed kola, což je sluneční symbol. Kolo se roztáčí. Jeho energie se slévají ve prospěch společného jednotícího vektoru.

Tímto příběhem si však musí každý muž projít sám za sebe svým jedinečným způsobem.





II. Čarodějnice v ženském příběhu

Jsem si vědom, že nemohu jako muž předestřít něco, co se týká žen, v celé šíři. Přesto se pokusím sdílet to, co jsem zažil v konstelacích se ženami, kde se Čarodějnice objevovala. Berme to jen jako příspěvek do diskuze z mé omezené perspektivy.

Také je třeba pochopit, že nebudu hovořit o Čarodějnici jako takové, ale hovořím o své zkušenosti z konstelační práce s tím, pokud Čarodějnice ženskému poli dominuje (tzn. žena neřídí svůj život, ale je tímto archetypem řízena!) Hovořím o speciální situaci, která může a nemusí nastat a která se tedy v žádném případě netýká všech žen. Projev Čarodějnice, která "nesedí na trůně", která zaujímá v poli jinou pozici, může být dočista jiný. Je to jako když by rodinnému poli dominovalo dítě a psal bych článek o "malém tyranovi", což neznamená, že lze klást rovnítko dítě = tyran. (Dítě se chová jako tyran, jen pokud mu to ostatní komponenty v poli umožňují). Stejně tak nelze zaměňovat "dominující čarodějnici" a archetyp Čarodějnice jako takový, jakkoli je demaskování dominující moci Čarodějnice uvnitř systému pro celkové pochopení působení tohoto archetypu důležité.

Čarodějnice uvnitř ženského pole, pokud mu dominuje, prohlašuje: muži nejsou potřeba, muži jsou slabí, není radno jim věřit, popř. muži vlastně neexistují (ve smyslu "praví muži"). Čili vytváří něco jako matriarchální formu vlády - "včelí královna", kde muži jsou redukováni na úroveň trubců, nemluvňat a nedorostlých synků. Není uznána "mužská síla" nebo "mužský princip", v jeho ryzosti. Tato síla je vnímána jako "problém". Je s ní veden boj. (Krásně to ilustruje staré polské sci-fi Sexmise, kde ze vyobrazena postapokalyptická matriarchální společnost, kde vládnou ženy a z mužů jsou uděláni odstrašující slabomyslní nepřátelé, zatímco ženy však musejí brát pilulky, aby neměly milostné choutky. Sami však přestávají být ženskými a stávají se jakousi militantně-racionální karikaturou muže.)


Sexmise (1983)

Čarodějnice se snaží svou moc v psychickém poli udržet na úkor naplnění instinktivních a emocionálně - partnerských potřeb. Ženy s dominující Čarodějnicí jsou obvykle odpojené od svých vlastních potřeb, necítí, co vlastně chtějí a bytostně potřebují a zažívají velkou frustraci v partnerských vztazích. Zesilené je téma kontroly, ovládání, neschopnost "pustit kontrolu", což souvisí se sníženou schopností zažívat orgasmus, odevzdání, uvolnění a naplnění. Jsou odpojené od vlastního těla, nevnímají jeho signály. Více vše snaží řídit hlavou. Hlava se bojí pustit kontrolu. Sexuální energie slouží mocenským hrám (udržení vlivu nad někým - např. vábení a pak odmítnutí nebo z existenčních důvodů) více než primární erotické slasti a lásce. To platí bez ohledu na věk.

Nezaměřuji se nyní na příčiny, anamnézu, které k něčemu takovému vedou (co tomu v minulosti předcházelo), neboť často je toto hledání ospravedlněním daného stavu věcí a nevede k řešení. (Mám to tak, protože mi udělali to a to, takže je zde kauzální příčina, a proto to vlastně nemohu mít jinak a musím čarodějnici dovolit dominovat i nadále). Jinými slovy, Čarodějnice se postará o dobré argumenty, aby ospravedlnila svou pozici na trůně. (Čarodějnice vůbec, ráda mluví a ovládá pole neustálými řečmi, které odsávají energii a upoutávají pozornost, přičemž nejde o to, co říká, ale o udružení svého vlivu; jakoby tak "zašlemení" komunikační prostor svými tlachy, že už není prů-duch).

Bez hledání vysvětlení v minulosti je však patrné, že energie je uvnitř psychiky dlouhodobě investována do posilování a držení moci a slasti z moci (pomsty, boje, kastrování, zneuznání) na úkor slasti z plně zažívaného erotického života, což zahrnuje sexualitu i emocionalitu. (To první je živeno a krmeno, zatímco to druhé čím dál víc hladoví). Výhodou této strategie (životního stylu) je bezpečí, neboť pokud se neodevzdám a neotevřu mužskému světu, mohu být nezranitelná, nic mi nemůže ublížit: tzn. díky Čarodějnici jsem (nebo se domnívám, že jsem) skvěle chráněná. Tato "kapsulovitost" (ochranné uzavření se) se jeví jako výhodné a bezpečné. Jakákoli závislost na mužích se jeví jako ohrožující, tzn. mým zájmem je učinit muže závislé na mně, avšak sama zůstat v "kapsulovitě" bezpečné (odtažité) pozici. Díky této strategii se kolem mě (kolem "včelí královny", v mém poli) objevují muži, kterým takový model nevědomě vyhovuje; tzn. ti, kteří jsou slabí, bezpeční - či naopak hrůzostrašně maskulinní a agresivní, takže se původní přesvědčení (uzavřít se a nedůvěřovat) potvrzuje a jeví jako naprosto logická (super výhodná) strategie.

"Kapsulovitost", zapouzdření má svou analogii na fyzické rovině v podobě bloků v oblasti prvních dvou čaker. Časté je oddělení srdce versus sexuality. (Každá z obou rovin funguje odděleně. Toto oddělení ubírá sexuální energii její trasmutačně alchymický potenciál. Sexuální energie nemůže bez synchronního propojení se srdcem stoupat vzhůru a pronikat do jemnějších sfér bytosti. Sexuální energie pak zůstává pouze v syrově-animální podobě a jeví se "hlavě" extrémně nebezpečně. O to větší důvod, proč ji zapouzdřit. Problém se zacykluje.)

Časté je, že si žena s dominující Čarodějnicí spíše sama vyhlídne muže, partnera, který pak reaguje na její pobídku, neboť tato volba vyhovuje obranným mechanismům - je vybrán muž, který nemá šanci tyto strategie rozbít. Pokud by si muž vyhlédl ji, je možné, že to bude někdo, kdo bude schopen tyto mechanismy rozkrýt nebo s nimi půjde do konfrontace. Což si Čarodějnice v ženě nepřeje, avšak jiné její části mohou na takovou možnost čekat a doufat v ni, neboť by to pro ni znamenalo vysvobození z pomyslného začarovaného zámku a "věži ze slonoviny". Také je možné, že pro ženu je snadné najít erotické uspokojení v rámci méně vážných vztahů, které nejsou tak bytostně ohrožující, ať už se jedná o milence nebo náhodný sex, avšak v rámci plnohodnotného vztahu, kde jsou ve hře všechny složky naší psychiky, je to pro ní obtížné (tam se jeví odevzdání fatální a nebezpečné). Viděl jsem varianty, kdy ženy preferují narcistní muže, ve smyslu citově nedostupné, vzdálené, protože ona psychická vzdálenost zajišťuje bezpečí ve smyslu "to mě neohrožuje", zde se mohu otevřít, vyjít z "kapsulovitosti". Tato vazba může směřovat i na muže nedostupné ve smyslu, že s nimi reálný vztah nepřichází v úvahu (něco zásadního tomu brání), takže i zde se mohu cítit bezpečně, pokud se eroticky odevzdám. Protože ani zde - se neodevzdávám na celé rovině svého bytí. Žena s dominující Čarodějnicí tak vůbec nemusí mít pocit, že je "velká a mocná", ale může přijít s tím, že stále potkává muže "s kterými to nejde". Není si vědoma mocenské struktury uvnitř vlastní psýché, která skutečným (a tedy potenciálně ohrožujícím) vztahům brání - a vytváří podvědomě dopředu vždy "bezpečnou selekci".

Pokud se však ptáme jiných částí v ženě, které dlouhodobě zažívají frustraci, mají zájem na proměně, která by vedla k naplnění. Tudíž žena se může rozhodnout, že navzdory bezesporným výhodám, která jí mocenská "kapsulovitost" přináší, je možné zvolit si i jinou cestu, která by vedla k otevření se a naplnění v milostném životě, přestože tato cesta obnáší "sesazení" Čarodejnice z trůnu.

Ještě, než se dostaneme k řešení, jedna poznámka. Žena snažící se tyto problémy (frustrace) řešit, se může ocitnout v ženském kruhu (skupině, terapii), která nabízí duchovní rozvoj nebo psychoterapeutickou intervenci, avšak díky atraktivitě podobných polí se může stát, že této skupině šéfuje žena, jejíž pole je rovněž nevědomě řízeno Čarodějnicí. Tato žena může mít skvělé terapeutické nebo duchovní schopnosti a může jednat v dobré víře a snaží se ženám skutečně pomoci. Avšak, pokud si není vědoma dominance Čarodejnice uvnitř sebe, povede ženy tím způsobem, který vede k většímu rozkolu uvnitř jejich partnerských vztahů. Tzn. žena má pocit, že se zdokonaluje, roste, zpracovává si své problémy, ale její vztah doma obvykle uvadá, její frustrace rostou, spíše zjišťuje co všechno by mohla chtít a nemá, a proto to řeší výměnou partnera a pak znovu a znovu. Chci tím říci, že moc Čarodějnice, která je s námi odedávna, si zaslouží respekt, může být velmi přínosná, neboť disponuje schopnostmi, o kterých se mužům ani nesní, avšak stejně tak může být destruktivní a i v rámci skupinového působení zasévá semínka sváru, boje a nenávisti mezi mužským a ženským principem, namísto jejich propojení a synchronizaci. (Více o ženských kruzích nevědomě následujících staré kulty dávnověku v článku Michaely Freyové Stín Velké Matky).




Nyní se pokusím naznačit řešení. Co jsem (zatím) mohl vidět, je na dominující Čarodějnici uvnitř ženské psýché jediný lék. Žena, která se rozhodne jít si za stavem naplnění, navzdory svůdné ochranné moci Čarodějnice, je konfrontována s tímto krokem a volbou. Říci muži po svém boku, respektive mužskému principu, "následuji tě".

Tento krok vede k tomu, že se její pole otevře pro (zdravou) mužskou energii, která nyní může v jejím poli zaujmout právoplatné místo. Vytvoří se zde prostor pro "Krále", Muže, Partnera, jemuž je dána důvěra. Žena jej může obejmout, sklonit hlavu na jeho rameno: podob je mnoho. Ale dává mužskému prvku důvěru, činí se vůči němu (opět) zranitelná, připouští (určitou míru) závislosti a je schopná mu přenechat (v určitých oblastech) vedení.

Tento krok nemá jen důsledky na rovině partnerských vztahů (najednou se může objevit muž, který mi partnersky vyhovuje - nebo se tak muž, který už po mém boku je, začne chovat, protože je mu dán prostor). Má důsledky i pro duchovní růst ženy, neboť i ona, v moci své vlastní Čarodějnice, stojí v jakýchsi bažinách (bezpečně mocenské) stagnace, na níž si sama neumí najít lék. Zažil jsem mnohokrát v konstelaci, že pokud žena překročí pomyslný práh a zvolí si "následování" (učiní tento odvážný krok), otvírá se určitému druhu světla nebo energie, které uvnitř ní cosi rozsvěcí a probouzí a který k ní jinak, přes filtry Čarodějnice, nemá přístup. (Připadá mi to jako takový "uranský švih", jakási forma iniciace). Neříkám, že tento impulz musí nutně vzejít od reálného muže po jejím boku, a že k němu nemůže žena dospět uvnitř sebe, kontaktem s vlastním mužským proudem. Každopádně, bez tohoto kroku je tento druh mužského duchovního, probouzejícího impulzu, nemožný.

Co to znamená "následuji tě"? Znamená to: připouštím, že jsi potřebný, že jsi důležitý, že máš zde své místo, že bez tebe nemohu plně žit. Jsem ochotna tě následovat v tvém vedení tam, kde ty vidíš lépe, následuji tvou sílu, protože vím, že je pro mě dobrá, ačkoliv mi může ublížit a možná mi také mnohokrát ublížila. Přesto jí znovu dávám důvěru, neboť bez ní nelze plně být ženou. Jako žena potřebuji mužský princip (v sobě i po svém boku). A já jsem ta, kdo rozhoduje o své důvěře. Má důvěra je dar, který si dávám sama sobě, který dávám nám oběma, který dávám naším dětem, kteří tvou zdravou sílu potřebují také. Má důvěra umožňuje naše spolubytí. Žádná kauzální událost nemůže ovlivnit mou volbu, zda důvěru dám či nedám, to je můj krok. Já tímto krokem utvářím svůj život. Já tím dávám možnost, aby můj život rozkvetl. Možná, že nerozkvete, možná, že mou důvěru zklameš, ale když tento krok neudělám, vím, že nerozkvete zcela určitě, byť mě bude má mocenská hradba skvěle chránit před zraněními. 

Pokud žena tento krok udělá, Čarodejnice, kterou nešlo zrušit pěstmi, magií, sliby, ani jadernými hlavicemi, se smrští, stáhne, uvolní pole ze svého sevření, stáhne se do bodu pouhé potenciality.

*

Co říci na závěr? Ženy: chcete dál stát před prahem nebo za prahem?
Muži: Uznejte tuto sílu - ale pak ji nechte u cesty.


3. Dodatek o komplementaritě polarit

Vzhledem k mnohým reakcím na tento článek bych ještě rád na závěr něco doplnil. Mnohé ženy považují "následování" muže za jakési ponížení, zneuctění, porobení a vnímají takové vyjádření jako šovinistické a přežité. Domnívám se, že jde o hluboké nepochopení.

Následování muže ženou v žádném případě neznamená, že mužská energie nebo princip je ženskému jakkoli nadřazená. Obě polarity jsou komplementárně toužebně se potřebující jako jin a jang nebo jako plus a mínus tvořící elektrický náboj. Když žena následuje muže, když se jin odevzdává jangu, dochází totiž k důležité protireakci z druhého pólu. Jang, muž, přebírá ochrannou a silovou pozici ve smyslu: chráním tě, miluji tě, sloužím ti, sdílím s tebou své zdroje, zahrnuji tě, bojuji za tebe, umírám za tebe, expanduji pro tebe a celý svět ti skládám k nohám, neboť nabíjíš můj život vyšším smyslem! Svou sílu dávám do tvých služeb. Když mi skláníš hlavu na má ramena, beru tě do náručí a ponesu tě. Toto se pak děje uvnitř nás - i navenek. Představme si to jako když rytíř klečí před královnou a říká: za tebe bojovat - povznáší mé srdce, má paní. Síla slouží lásce. Forma obsahu. Budování smyslu. Paže srdci.

Je-li jinová polarita odkrytá a zranitelná, zdravá jangová energie toho nikdy nezneužije: chce jí chránit a vytyčit jí mačetou mezi pralesními trny bezpečnou cestu a pronést ji tudy v náručí. To je odměna, protireakce, o které žena pochopitelně nemusí mít tušení, neboť to ze své zkušenosti nemusí znát. Zvláště žena, která se celý život obrňuje v mocenské, jangové, maskulinní pozici, se může celý život setkávat s reakcí, že jí muži nepodrží dveře, nepomohou ji, když je v nesnázích, na všechno je sama, unavená, udřená, vyšťavená, nekvetoucí apod. Proč? Protože navenek vyzařuje: já jsem silná, zvládnu to sama: nesahej na mě, debile. (Nectím mužskou kvalitu, není potřebná, vystačím si sama, zvládnu totéž, co každej chlap levou zadní, natřu ti to, koukej). V protireakci se tak muži k ní opravdu chovají.

Jako opačný příklad uvedu herečku Libušku Šafránkovou. "Vy, že bys te to nezvládl?", říká v Cestě do Jiljí se svýma nevinnýma kukadlama železničáři, "jste naše jediná naděje, bez vás jsme prostě ztracení," visí mu na rtech. A co udělá jinak zachmuřený, nevrlý železničář? Nastartuje drezínu s jakýmsi mladíkovským pocitem u srdce a úsměv mu počne hrát na rtech. To je příklad ženy, která se nemusí chránit za pomoci Baby Jagy. Příklad ženy, která důvěřuje, která předává mužskému principu vedení - to je skutečným významem slova "následuji tě". Žena, která to umí, která umí zůstat v jinové pozici (v ženské energii, ženské síle), není v žádném případě slabší nebo méně hodnotná než muž. Jako není růže slabší než kámen. (Resp. je i není, disponuje silou jiného řádu). V této křehké důvěře, obklopena ženským půvabem, dává světu samu sebe, je si vědoma své hodnoty (růže ví, že je růže) a celý mužský svět se může přetrhnout, startuje drezíny a dává se do pohybu. Upadnutím jejího kapesníčku počínají války o Tróju. Ženské 'následuji tě' přináší mužské 'sloužím ti'.

Máte z těchto obrazů pocit, že žena je muži podřízena? Není. V tom se jin sklání k jangu a jang k jinu a v hluboké propojenosti tančí světem. Obojí je gestem nejhlubší vzájemné lásky.

Pointou není hra na to, kdo z koho, kdo má navrch. Pointou je propojení jinu a jangu, obsahu a formy, smyslu a činu, obou polarit uvnitř nás samotných i v reálných vztazích. K tomu je třeba obě dvě v sobě i ve všem ctít, vnímat je, dát jim jejich váhu. Následování přibližuje jin k jangové ochraně a síle a vyvazuje ji ze samoty a izolace směrem k lásce.

*

Více o vývoji obou polarit napříč historií až po dnešek naleznete v článku Michaely Freyové: Zmapování vývoje mužského a ženského principu na Zemi a
Stín Velké Matky

O polaritách, partnerech a spojencích, které k Babě Jaze opravdu patří, se rozepisuji v článku: Drak, Kohout a Baba Jaga.

Další souvislosti objevíte zde:
Sedmero krkavců
Starý a nový přístup ke klientům 
(aneb jak identifikovat mocenský kult)

15 komentářů:

Radka Theoterapeut řekl(a)...

:-) Dobrý, až na ten pohled z ženské stránky. Zcela a naprosto Vás omlouvá, že jste muž. Píšete: "Co to znamená "následuji tě"? Znamená to: připouštím, že jsi potřebný, že jsi důležitý, že máš zde své místo, že bez tebe nemohu plně žit. Jsem ochotna tě následovat v tvém vedení tam, kde ty vidíš lépe, následuji tvou sílu, protože vím, že je pro mě dobrá, ačkoliv mi může ublížit a možná mi také mnohokrát ublížila." Hmmm, tolik Vaše slova. Jsou mužská :-). Žena to totiž takto říct - ze své podstaty - nemůže! To by totiž byla chlap :-):-):-)- Píšete o jin a jang. Jin je přece a priori PŘIJÍMAJÍCÍ. A na prvním místě pro ni nesmí být muž. Ten je až na třetím, stejně jako žena pro muže. Ale žena zesílí a muž také, když ho žena a priori ZCELA PŘIJÍMÁ na prvním místě. Protože muž se ženě na prvním místě DÁVÁ.A to platí plně na všech rovinách. Proto o muži a ženě vůbec nelze pojednávat odděleně. Protože dávání a přijímání jsou dvě strany jedné mince ...

Vojtěch Franče řekl(a)...

Přijde mi to jako spor o slovíčka (nuance). V nasleduji je prijeti, v sloužím ti je dáváni. Netrvam na svých výrazech, jde mi o to, zda je proneseno a prozito to, co promění pole. I kdyby to byla jina slova. Jen jsem zažil, že ty slova, která popisují, fungovala a proměňovala pole, ať už se to někomu líbí nebo nelíbí.

Hanka Oravcová řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Barbora řekl(a)...

Hodnotne tema a obohacujici clanek, spocivajici v jeho komplexnosti, zkusenostech a prikladech. S timto tematem se potkavam vic a vic posledni rok a muj nazor je - rozhodne stoji za to si ho zpracovat. 😊 Diky.

Ivana Mosnova řekl(a)...

Opravdu ze srdce Vám děkuji!!!
Iva

Lucy W. řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Duchess_of_Denver řekl(a)...

Z mého, tedy feministického hlediska, je základní problém, "poddání se" a obecně vnímání ženského principu a ženských archetypů v pasivitě. Ono Gravesovo "muž jedná, žena je". Ženský archetyp je obvykle stav "panna", "matka", "stařena"... Zatímco muž je definován činností - "válečník", "ochránce", "učenec"... A je naprosto nepodstatné, jestli je žena za svou existenci oslavována jako bohyně-matka, dárkyně života, nebo zatracována jako ničitelka světů a nádoba hříchu. V obou případech je jí upřen její vlastní díl odpovědnosti, svobodné vůle a aktivity.
Nejde o to, že je ve své bezmoci mocná a muži udělají, co jí na očích vidí, ale o to, že to, že má hezké oči a nevinný kukuč není nic, o co by se žena sama zasloužila - taková se už narodila.
Baronka Orczyová to ve svých románech vystihla velmi přesně, když napsala, že k tomu, aby muž ženu opravdu pochopil a miloval, musí ji strhnout z božského piedestalu na svou pozemskou úroveň. Podobně tak Henryk Ibsen ve svých dramatech ukázal, že žena pro muže nemůže být objektem (byť pro něj konají velké činy), musí být subjektem ceněným pro své skutky a rozhodnutí (společně se kterým činy konají).
Nemůže to být jedno velké ANO, ale série drobných ano a ne, která nás činí unikátní bytostí.
Nejde o boj o moc, jde o soužití a to musí být společné, ne, že jeden vede a druhý se nechá vést. A je upřímně jedno, kdo je v tomto případě na vedoucí pozici.
PS: Sexmise je hodně špatný příklad, už proto, že hlavní záporačka je vlastně přestrojený muž. Jako příklad feministické distopie je mnohem lepší drama "Oklamaný" a i to bohužel těžce selhává pokud jde o pochopení ženské psychologie - jednání postav je v pořádku, ale jejich motivace je až příliš "mužská".

PEI - MICHAL ZDENĚK ZACHAR řekl(a)...

Skvělý článek a feministky jen potvrzují, to co v něm uvádíš :)

Vojtěch Franče řekl(a)...

Duchess: prave jsem se vrátil z Kolumbie, kde ženy nemaji žádný problém s zenstvim, sebevědomím, spontaneitou. Nežijí s tím, že sve ženství musí nějak obhájit nebo aktivitou prokazovat. Naštěstí. !Jsou! Naštěstí se k nim mnoho vašich intelektuálnich spletencu ještě nedostalo, ale muzete jim to zkusit exportovat, uvidíte, co vám na to řeknou. Asi to myslíte dobře, a nejste si toho vědoma, ale tím, co pisete, vaším pristupem, ženskost v zenach ubijite a ponizujete. Můj článek není výsledkem filozofie, jakési spekulace,jak by něco mohlo být. Je to přepis toho, co léčí, co je opakovane odpozorovano, jako uzdravující pro ženskou duši, je to nějaká zákonitost hluboce v nás. Filozofie jako svobodné myšlení, by spíše mělo do svých úvah zahrnout to, co píši a vyvodit z toho jiné souvislosti.

Lubica Trubiniova řekl(a)...

Článok je veľmi zaujímavý a poskytuje mnoho námetov na hlbšie zamyslenie. Preto nerozumiem, pán Franče, prečo reagujete na pani Vojvodkyňu :-) tak netolerantne/neempaticky a vlastne "nediskusne": prečo musíte ihneď konfrontačne reagovať o "problémoch so ženstvom, sebavedomím", "obhajobe ženstva", písať posmešne o "intelektuálnych spletencoch" a pokusoch o ich "export kolumbijským ženám"...? Ja ako žena nemám vôbec pocit, že by Duchess tým, čo napísala, ubíjala a ponižovala ženskosť vo mne - a ani to nikde v jej vyjadrení nečítam. Naopak, aj ona dáva (možno iné - no a?) námety na zaujímavé rozvíjanie témy článku a ďalšiu diskusiu. Čiže presne to, o čo žiadate vo svojej poslednej vete o filozofii ako slobodnom myslení... Škoda, že ste sa tejto príležitosti nechopili a nereagovali s filozofickým odstupom. Možno to bude naozaj tým, čo sám v článku píšete: že danú tému prirodzene nemôžete komplexne obsiahnuť, keďže nie ste žena. A tak Vás zlákal bojovný muž vo Vás: že by ste si do Duchess premietli svoju vlastnú Babu Jagu? :-)

Vojtěch Franče řekl(a)...

Protože si nemyslim, že zenstvi je definováno pasivitou, ztrátou odpovědnosti, bezmocnosti, nádobou hříchu, ani bytím na piedestalu. To není skutečnost, to je konstrukt.

Lubica Trubiniova řekl(a)...

To je výborné, že si to nemyslíte. Ale mnohí iní a mnohé iné si to nielen myslia, ale tak to aj vnímajú a prežívajú. Čiže je namieste reagovať zrozumiteľnými argumentmi aj na tieto (legitímne) prežívania - a nie ich jednoducho zmiesť zo stola s nejakou iróniou... ktorá im však nič neosvetlí, naopak, ešte ich možno utvrdí v jednostrannom chápaní reality. Konštruktom sa dá nazvať úplne všetko - vždy závisí len od uhla pohľadu.

Lubica Trubiniova řekl(a)...

Vlastne prepáčte, mám ešte jednu otázku: prečo ste vymazali niektoré komentáre?

Vojtěch Franče řekl(a)...

Komentáře jsou vymazané samotnými uživateli.

Vojtěch Franče řekl(a)...

V tomto rozhovoru Monika Michaelová říká to, co odráží i mou zkušenost v Kolumbii. https://magazin.aktualne.cz/od-mala-jsou-ceske-zeny-trenovane-byt-muzi-rika-samanka-kter/r~801601c066b411e5a80c0025900fea04/?redirected=1507579349

Abych mohl vysvětlit o co se mi jedná, vydalo by to na samostatný článek (řekl jsem prozatím něco velmi zrychleně, aniž bych to mohl celistvě vyargumentovat, aby to bylo srozumitelné.) Prozatím tedy aspoň takto.