Antonín Dvořák - Grafologický rozbor




I

Dvořákův rukopis, se navzdory všem výrazným proměnám dle účelu sdělení, vždy vyznačuje obrovským smyslem pro rytmus pohybu a členění a výraznou plasticitou (písmo má rozměr hloubky, jakoby dovnitř papíru, čímž vzniká dojem trojrozměrnosti). Tento vnitřní, třetí rozměr rukopisu jakoby otevíral pohled do nové krajiny. Jako kdyby byl Dvořák spojen s jiným rozměrem skutečnosti, který my ostatní příliš nevnímáme. Nazval bych ho metaforicky "vnitřní přírodou". Připomíná pohled do velké dálky i hloubky, přitom je stále zde, neviditelný však pro vnější oko. Z této "vnitřní přírody" jakoby tryskaly vznětí, tušení a tvary, v jakési obnažené čistotě a syrovosti, k nimiž sice může mít přístup mnohé dítě či nadaný jednotlivec, avšak jedná se čirou potencialitu, která ještě z nikoho nečiní tvůrce či génia. Je třeba ještě jiného aparátu, který tuto potencialitu vyzvedl, uchopil a zhmotnil (o něm více ve II. části).

Dvořákovo písmo se velmi proměňuje dle účelu sdělení: píše-li příteli, milované manželce či vrchnosti. Skoro jakoby Dvořák nebyl "podstatným jménem", jakýmsi jednoduše uchopitelným "já", předvídatelným subjektem s přesnými konturami, tak jako můžeme uchopit a popisovat nějakou věc, jako je například umělecky vyřezávná židle (ačkoliv různé takové role Dvořák navenek zřejmě přepíná). Takto, s takovýmto robustním a omezeným psychologizováním, těžko k Dvořákovi pronikneme. Rukopis jakoby spíše odrážel člověka, který je slovesem, pohybem, děním, probíhajícím fenoménem, jakousi hrou přírodních sil ve zcela unikátní konfiguraci. On sám je událostí.

Avšak událostí, která má k dispozici mimořádný aparát, řekl bych tělesné vnímavosti, která teprve ono ve vnitřní krajině zřené, rozehrává a zesiluje. Zesiluje, mohu-li to tak říci, způsobem pro běžného smrtelníka nepředstavitelným. Metaforicky: kde jedno "tělo" uvidí k zemi snášející se lístek a lehounkým zašumením větru, tam on uslyší cinknutí, rytmus a melodii, až se jeho tělo dá do tance, až poskočí. Je v tom cosi plnokrevného až jankovitého, protože sama tato tělesná senzitivita, bez jiných složek, které Dvořák ve své konfiguraci zřejmě má a musí mít, by z jiného člověka mohla učinit extatického šílence. Je to temperament prudký, horkokrevný, obrovsky vášnivý, strhující jako rozbouřená řeka anebo lesní požár, který však v mžiku přechází v utišení, sladkou koncentraci, jemnocit až dívčí či éterický, přičemž tento přechod odehraje se rytmicky, organicky, v plné síle zdraví a životních sil, což je právě to, co fascinuje. To je to nevídané. Tam, kde u jiných by došlo k snad k rozpadu osobnosti, on projde s lehkostí. Jeho konfigurace mu to umožňuje. Jakoby měl jinak nastavené hranice.

Každý Dvořákův dopis jakoby byl výhledem do jiné krajiny. Dopisy přátelům připomínají písmo Beethovenovo, jsou cholerické, prudké, rázné, s náhlými přechody, ostré a úhlovité - odrážejí snadnou vydražditelnost až popudlivost, nepředvídatelnost v jednání - nebe, které se náhle rozbouří a zase vyjasní. Dopis manželce nás vtahne do krajiny malebné, domácké, až starosvětské, v níž svá slova vkládá v papír s nejvyšší úctou a pokorou, až by srdce roztálo, jakoby si byl vědom své nepatrnosti v bezbřehém světě, v němž Domov, ten jediný, je vším.

Tam, kde hovoří k hraběti, ukázňuje dočasně svou horkokrevnost, která skrytě probleskuje, aby dal zazářit svému smyslu pro řád božský i vezdejší, pokoře vůči němu a Bohu.

Víru v Boha nemožno vyloučit z jeho vnitřního světa jako nějaký náhodně včleněný kamínek, postoj, jenž možno libovolně přidat či odebrat. Je naopak integrální složkou jeho schopnosti katarzovat, očišťovat a povznášet "přírodní" impulzy. Nabízí je k obětině, aby je pročistil, zušlechtil, produchovnil. Tato úcta k Bohu, vyšší skutečnosti či řádu, prostupuje jeho osobnost i způsob tvorby. Úcta k šlechtě, reprezentaci řádu, je pak toho odleskem.

Jiné písmo příteli (1885) odráží zase naopak divokou, smyslnou Dvořákovu složku, ochotu unášet se smyslovými požitky, podléhat proudu přírodních procesů. Má v sobě až cosi neevropského, arabského. Smyčky písmena "k" jsou zvýrazněna do ostré špičky a odrážejí tak expanzivní libidózní sílu. Energie dolní zóny je naopak odňata (slabší tlak), což svědčí o sublimaci sexuálních sil, erótu, do oblasti tvůrčí posedlosti.

A ještě jiný dopis ("rozmilý příteli") připomíná atmosférou vesnickou tancovačku, posvícení, je zde pohyb, bytelnost i rozšafnost, podobně jako na obrazech Petra Brueghela. Zde ustupuje Dvořákova přecitlivělá vydražditelnost do jakéhosi smyslného veselí a přitom uklidnění, přijetí, jako když si vychutnáváme přítomný okamžik všemi doušky, se všemi vůněmi a dojmy z lidí a hemžení okolo nás; splýváme s nimi v dobrém rozmaru.

Pozdější rukopis (1890) Dvořáka zachycuje ve stavu slavnostním a nadneseném. Ve starším věku se již tlumí, odeznívá Dvořákova vášnivost a impulzivita a vystává čistota, jasnost, krystaličnost a lehkost (až křehkost) náhledu. Snad méně životnosti, ruchu a podnětů, možná i hektické produktivity, při zachování stejné senzitivity jej zanechalo vnitřně osamělejším, možná svým způsobem i prázdnějším - jako když si představíme prázdný kostel, v němž dosud slyšíme hluk a smích svatebního veselí, které před pár hodinami odešlo, ale jeho obrazy v nás zůstaly.

Tímto úvodem (určeným spíše pro pravou hemisféru) jsme chtěli ilustrovat mnohotvárnost a proměnlivost Dvořákovy duše. Nyní přejdeme k analytičtějšímu uchopení rukopisu (určenému levé hemisféře).


II

Písmo se vyznačuje těmito grafologickými znaky: písmový obraz originální, tvarově vynalézavý, uspořádaný, ale nepravidelný; výrazný rytmus pohybu a členění, elastičnost (fixace II, IVa), převaha pohybu nad formou; vysoká rychlost, hubenost až kostrovitost (hlavně ve střední zóně); ostrost (v některých dopisech však naopak těstovitost); výrazné délkové rozdíly; silný, ale rytmicky pulzující tlak; originální prvky obohacení v písmu s tendencí k zjednodušení. Způsob vázání je úhlovitý anebo girlandovitý (někdy v čisté formě, jindy ve smíšeném tvaru mezi girlandou a úhlem); vzácně se objeví arkáda s tlakově zdůrazněným pohyby dolů - k sobě. Jsou zdůrazněna (velikostí a tvarem) počáteční písmena. Objevuje se levoběžnost v horní zóně (vracivá "d"), jinak celkově pravoběžné písmo, místy horní zóny obsahují zvláštnosti v podobě "rybářských háčků" ("d", "y", "v") na konci slov. Koncové tahy jinak většinou krátké, energické. Interpunkce s výrazným tlakem, spíše napravo za písmenem, v koncovém tahu někdy dlouze protažená doprava, až nad následující slovo. Písmo je primárně těsnější (leč kolísá místy i do větší šíře), sekundárně širší. Přirozený, výraznější pravosklon. Spíše nepravidelné písmo. Místy prodloužené úvodní tahy. Písmo spíše spojitější, originální způsoby spojení, místy dochází ke spojení předložky a následujícího slova, avšak i mnoho náhlé nespojitosti, některé dopisy jsou spíše nespojité. Slabší tlak v dolních délkách. Tah dynamický, spíše napjatý (ale někdy uvolněnější) s tlakem. Celková členitost mírně rozvolněná, vzácně řádkové průplety. Rovné vedení řádků.

Písmový obraz originální, tvarově vynalézavý, uspořádaný, ale nepravidelný - produktivní, duševně pohyblivá osobnost, v níž pulzuje citlivost, životnost - a současně vůle, snaha o sebevládu.

Převaha pohybu nad formou - převaha nevědomě-vitálních složek nad kulturně-osvojenými.

Rytmus pohybu - pružný, dynamický organismus, flexibilně reagující na změny prostředí, v jednotě se sebou samým a niternými impulzy, být v souladu se svou individualitou je podstatnější než být v souladu se společenským prostředím; niterná touha po seberealizaci. Rytmus členění - potřeba vnější svět utvářet a měnit ho, zanechat v něm otisk svého působení. Metaforicky: kruh na vodě, který se šíří a ovlivňuje kruhy okolní, aniž by se působením jiných kruhů příliš nechal ovlivnit. Individualita, která interferuje do širokého okolí.

Fixace II + IVa - spojení mladistvého, živého elánu s výkonností a produktivitou, střídání fází napětí (vybičování sil až k vypětí) a uvolnění (šťavnatého vychutnávání života, spočinutí, hravosti).

Rozvolněná členitost - spontaneita, impulzivnost, unesenost duševními obsahy, jež občas přerůstají přes hlavu

Silný tlak - energičnost, rozhodnost, údernost, vitálnost, silné libido, pudovost a dostatek tvůrčích sil. (Slabší tlak v dolních délkách - sublimace pudové energie do oblasti výkonu pod tlakem ctižádosti). Nepravidelnost: ne vždy má svou pudovost pod kontrolou, náhlá impulzivita, výšlehy, vzněty. Spojení s úhly: silná vůle. Zde tedy: silné vášně i silná vůle, jež je usměrňuje do vyšší produktivity.

Výrazné délkové rozdíly - hektický neklid, napětí, tvůrčí vzmach a nespokojenost, puzení k přetváření a proměně (nikdy nezaloží ruce do klína s pocitem, že je "hotovo). Živá a neklidná povaha. Pravobežná, tlaková interpunkce - vitální nadšení.

Rychlost, pravoběžnost - rychlé tempo průběhu duševních funkcí, aktivita, spontánnost, touha po činnosti, pracovitost, podnikavost, iniciativa, impulzivnost, zaměření na cíl, ale i vnitřní neklid, vznětlivost, ukvapenost, neklidné nutkání k pohybu a aktivitě, touha po kontaktu s druhými.

Úhlovité a girlandovité vázání - v prožívání vztahů k druhým se střídá uvolněná srdečnost, nezáludnost, přirozenost, otevřenost (girlandy) se strohostí, odměřeností, úsečností a tvrdostí (úhly). -- Když si představíme, že zaklepeme na dveře Dvořákovy pravovny a on po nás nerudně vyjede, nejmoudřejší by bylo pár hodin počkat na jeho uvolněně-bezstarostnou fázi, kdy nám dá (nejspíš bez vysvětlování, s náhlým přechodem) okusit jinou stránku své povahy. Jelikož je ovládán jaksi impulzivně "z nitra", je lepší tento jeho svéráz přijmout, než se ho jakkoli snažit změnit. Krátké energické konce slov: v kontaktu s druhými rázný, věcný, bez okolků a dlouhých řečí, jde k jádru věci, prosadí si své, snad trochu umanutě, ale nikoli suše, vždy s živostí a svérázem sobě vlastním, jemuž těžko státi v cestě. Koncové rozmáchlé tahy v horní zóně: někdy do svého projevu vloží takový elán, švih a samozřejmý pocit duševní převahy, že veškerá diskuze prostě končí.

Rovné vedení řádků - cílová jistota, volní napětí (dostatečná síla vůle v relativně emocionálním, náladovém rukopise)

Primární těsnost, sekundární šíře - vnitřní napětí, ale navenek uvolněný projev, vedený etickými zřetely. Dobrá sebekázeň. Vnitřní rezervovanost, zdrženlivost se prolíná s nadšením a uvolněností navenek. Místy se více "hlídá", místy je spontánnější (záleží tedy na prostředí - je-li mezi "svými").

Vracivá "d", levoběžnost v horní zóně (tlakově zdůrazněno) - občasná tendence k lyrickému snění směrem do minulosti, lpění na tom minulém, k čemu se ve fantazii stále vracíme (rodina, domov, vlast). Zde s velkou silou, vázána část duševní energie -- ale i určitá ochrana (zázemí) před tendencí se rozpusit v širém světě (příliš se rozdat a vyčerpat se v činnostech, vyhovět různým nabídkám, které stále přicházejí) - jakási kotva. Domov pro nej byl kotvou (gravitačním centrem jeho enormně odstředivých sil), v kterém se vracel zpět k sobě samému, ke své identitě, a nedovolil, aby mu jej někdo vzal; to by jej bránil s mečem v ruce.

Zvláštnosti v horní zóně, prodloužené tahy doprava a ohnuté dolů, "rybářské háčky" - zdá se, jakoby si přivlastňoval zvláštní nároky na svou autoritu směrem k druhým lidem; z nadřazené pozice jakoby určoval, jak věci mají být, čímž druhým mohl vstupovat do života ne zrovna příjemným způsobem, byl však přesvědčen o své oprávěnosti tak činit. Těžko mu to vymluvit, vycházelo to z jeho neotřesitelné víry.

Zdůrazněná, obohacená počáteční písmena v pohyblivém písmu - autoritativnost, iniciativnost, ctižádost.

Hubenost, ostrost, zjednodušení s prvky obohacení - citlivost, (ve spojení s tlakem) enormní vydražditelnost, rozhodnost, určitost, sebekázeň, bystrost; značná schopnost abstrakce, distance od tělesnosti; zvýšené napětí, ale i schopnost "produchovňovat", emoční impulzy, jakoby je rozložit a dát jim novou formu; nic není příjmáno v pouhém (vyměklém) "pasivním zření" jako třeba u symbolistů nebo impressionistů; zde se s obrovskou silou, aktivitou a abstraktně-kombinačními schopnosmi přetavuje vnímané do zcela nové formy, s vypětím nervů a možná i s rozervaností vlastního organismu (který je však enormně pružný má však obrovské rezervy sil). Přičemž dynamika celého procesu je nevědomá, nutkavá, impulzivní - "on musí", "je k tomu hnán"; současně však "chce" a dává do toho celý svůj záměr; toto "chce" je ještě silnější, než "musí"; vitální složky se tomuto záměru přizpůsobují. Pokud jsem v první části hovořil o "aparátu", tak zde se jej snažím popsat. Hubenost, ostrost a zjednodušení jsou grafologickými znaky pro racionalitu, uchopení něčeho v jeho základním vzorci (kostře, takřka matematicky). Čili zde jsme daleko od naivních představ o "romantismu" - zde, komponování je v pravém smyslu slova "prací" - přesto, v této unikátní konfiguraci psychických sil - vykonávané s podivuhodnou, roztančenou lehkostí. Tato práce a výkon (který nemá dalko k řešení matematických rovnic) je zde provedena s takovou zručností a dokonalostí, že výsledek působí tak přirozeně, jako kdyby vám výslednou melodii vskutku právě přinesl vánek z lesa. Za osvěžující "přirozeností", jež se k nám dostane, stojí kus obrovské duševní práce, která je tak dokonalá, že o ní nevíme. (Někoho by mohlo napadnout, že tvoří-li snad stejným způsobem náš svět nějaký Tvůrce, pak těžko ve světě hledat důkazy jeho existence).

Obohacení je v tomto rukopise známkou vzletu a fantazie, který této soustředěné duševní práci dává křídla. Techničtěji řečeno: jednoduché hudební myšlenky dostávají barvitou orchestraci. Příklad: převedení slovanských tanců z klavírní do symfonické verze (jejich barvitost však byla v původní formě již latentně obsažena). Ona zduchovňující - zjednodušující - abstraktní práce (na životném, pohyblivém až burácejícím proudu vjemů) je však u Dvořáka primární. (Na skladatele či malíře s písmem, v němž by převažovala forma a obohacení, bychom si po létech vzpomněli jen jako na zručného koloristu; v tendenci věci krášlit a zdobit nikdy neleželo jádro génia; daleko více snad spočívalo v umění postavit vejce na špičku).

Notové záznamy - odrážejí podobné tendence jako rukopis: Pregnantní, minimalistické, zcela jasné umístění drobných not na notovou osnovu, přičem celek působí rozmáchle, velkoryse, kurážně, spontánně. Precizní detaily, žádná nota navíc či zbytečně; celek uchvacující a živelný. Spojení dokonalé kázně, skromnosti, pokory, jasnosti záměru s celkovou burácející živelností temperamentu, dohromady vytvářející dojem úžasné elegance a lehkosti.



Ukázka z r. 1882 - těstovitější rukopis v uvolněnějším ladění

III

Vitální základ Dvořákovy osobnosti je silný, robustní, velkorysý dostatek energetických a pudových sil. Tyto síly jsou vynakládány pružně a efektivně, podřízeny síle záměru a směřují především do oblasti produktivity a tvořivosti, přičemž k tomuto cíli jsou využity i nevědomé síly, které by za normálních okolností směřovaly do oblasti sexuálního vybití. Pracuje a tvoří s nadšením, zápalem, a navzdory impulzivnímu temperamentu disponuje dostatečnou sebekázní.

Temperament převládá cholerický - impulzivní, vůdčí, výbušný, vzrušivý, tvárný, vysoce aktivní, jež je však pružně schopen přecházet do mírných odstínů melancholických, senzitivních, jemných a zasněných, jež jsou spojeny se stažením se od lidí, rezervovaností, zahloubáním se.

V sociálním projevu je odměřený, úsečný, přitom však energický a životný. Působí silou své osobnosti, svéráznosti a autority. (Je spíše dominantní, ráznou osobností, i když překvapivě skromný, netvoří kvůli potlesku, není ani trochu grandiózní, okázalý). Silou svého přesvědčení, horečnaté zapálenosti a víry dokáže s jakousi samozřejmostí na druhé silně zapůsobit, přestože je svým způsobem skromný a ostýchavý. Je si však své síly vědom, neboť disponuje vyšší hladinou energie, která má v sobě cosi strhujícího (ano, to je jedna ze složek „charismatu“ - čili obdařenosti). Vnímá své požadavky na druhé (z jakéhosi vyššího hlediska, v němž je zakořeněn) jako oprávněné, což vede zřejmě k tomu, že se mu okolí musí v některých oblastech přizpůsobit a přijmout ho takového, jaký je (v jeho svérázu). Tato jeho stránka asi není pro nejbližší okolí (pokud by nebylo zcela poddajné) zrovna nejpříjemnější, nicméně díky této nezlomné zarputilosti se mu mohou otevírat dveře, které by mu jinak zůstaly zavřené. Jeho nejbližší okolí jej však bude znát také jako člověka srdečného, milujícího, bezelstného, dětsky otevřeného až rozšafně bodrého, protože v tomto rozpoložení dává poznat své srdce a opravdové slunce své povahy, svou hlubokou lásku k životu, k rodině a k vlasti. Je však dosti náladový, většinu času bude spíše uzavřen ve své "práci" a jeho reakce budou úsečné a popudlivé, pokud jej zrovna nezastihneme v dobrém rozmaru, kdy mu jde práce o ruky, či právě cosi dokončil, položil pero na stůl a radostně si pohvizduje. Tu (odpusťte fabulaci) i děti pochová, a poznáme v něm svrchovaně milujícího otce.

V životě se orientuje především navenek obrácenou intuicí, která mu dává přímý vhled do lidí a přírodního dění, a dovnitř obráceným cítěním, které jej spojuje s jakousi vniřní rovinou skutečnosti, vírou v Boha a vnitřní harmonií na pozadí světa. Extravertní intuice mu přináší nové podněty, vjemy a nápady, stále hledí na svět, jakoby jej viděl prvně, nevinnýma očima vybírá "to nové", čeho si ještě nevšiml a poté spojuje se svým vnitřním prožíváním, aby tyto vjemy procítil a nechal je "rozvibrovat" ve svém senzitivním nitru, odkud je přetavuje a vkládá do nových forem, hudebních obrazů a myšlenek tak, aby tato rozechvění a povznesení nevyšla nazmar, ale naopak, stala se zjevnými pro uši a srdce lidí, aby tutéž harmonii a nápaditost Boží tvorby mohli ocenit i druzí lidé, a v této práci, jíž věnuje veškerý svůj čas a energii, s pokorou a tvůrčím zanícením zakouší smysl a naplnění svého bytí.

Jako extravertní intuitivec nehledí příliš na formální konvence vezdejšího světa, ale musí-li se jim tu a tam přizpůsobit, dostavit se na nějaký ceremoniál, učiní tak a přijme na sebe (alespoň navenek) požadovanou formu (ale uvnitř si myslí svoje - či je duchem jinde). Někdy ho takovéto vnější rituály zřejmě zpětně iritují, mračí se a lituje, že se jich musel opět účastnit (zase promrhal čas, kdy mohl dělat něco pořádného). Jeho cíle a aspirace jsou však vysoké, a tak se musí tu a tam, chtě nechtě přizpůsobit a dát světu, co po něm žádá. Tehdy, kdy se již cítí vyčerpán a zmožen přílišnými aktivitami a cestami (do který má tendenci se pořád po hlavě vrhat), vrací se (nejde-li to jinak, aspoň ve vzpomínkách) ke své vlasti a rodině, jakožto jedinému útočišti, přístřešku duše, kde opět rozjímá a tvoří a ptá se svého vnitřního hlasu na další směr. Ani zde však příliš dlouho nevydrží, protože jej opět uchvátí nové impulzy a příležitosti.

Ve stáří jakoby se stával éteričtějším, křehčím duchem, neboť hladina životních sil se již snížila; stále však zůstával psychicky svěžím, pružným a rozjitřele vnímavým. Nechybělo mu však cosi z ruchu, jímž byl kdysi obklopen? Nebyl onen věčný neklid (a ti druzí, jež ho stále iritovali a odváděli od práce) čímsi, co vlastně potřeboval, aby se mohl radovat z dynamiky protikladů mezi horečnatým zápalem "venku" a klidným spočinutím "uvnitř"?


Ani stáří však jeho ducha nezbavilo přirozenosti, jednoduchosti, věčné svěžesti mládí -- chtělo by se říci, že navždy zůstal "dítětem přírody" - přírody roztančené, divoké, strhující, nikdy však zcela slepé nebo bezútěšné, neboť i tato celá příroda byla obsažena v čemsi neviditelném, v čemsi ještě hlubším a širším, s čím byl vždy Dvořák v přímém spojení.


(Rozbor byl vyhotoven pro Národní muzeum - České muzeum hudby v Praze)




Životní scénáře II

Transakční analýza

Následovníci Erica Berneho vypozorovali několik dalších scénářů, podle nichž nevědomě vytváříme své životní příběhy. Jsou to scénáře: "buď perfektní", "buď silný", "potěš mě", "hodně se snaž" a "pospěš si" - není těžké uhodnout, že se utvářejí v průběhu dětství podle rodičovských instrukcí. Jak poznáme, že jsme u sebe nebo u našeho známého či klienta narazili na scénář? Poznáme to podle klíčové "aha" věty: "PROČ SE MI TODLE POŘÁD DĚJE?" Člověk zjistí, že určité, ať už banální nebo silně tragické události, se mu v životě dějí zas a znovu. - Pak se určitě jedná o nějaký nevědomý scénář (script). Jsou to svého druhu "kletby" našeho magického dítěte, které působí, utváří, přitahuje životní okolnosti neúprosnou silou, bez ohledu na to, zda si to racionálně uvědomujeme nebo ne!

(Proto nemá smysl, vždy druhé na jejich scénáře "psychologicky" upozorňovat. Lepší je poskytnout jim přímou reflexi toho, co o sobě v přítomné chvíli říkají. - "Takže ty říkáš, že...")

Odprogramování, léčba, demaskování a přerušení scénáře musí proběhnout i na nevědomé - spodní úrovni. Racionální diagnostika - zjištění, že "v tom jedeme" je sice pro léčbu nezbytnou podmínkou, ale nikoliv dostačující. Někdy se dokonce může stát, že racionální popis problému zatlačí celý vzorec ještě hlouběji do nevědomí, aby jej člověk ukryl přes svým zrakem; tím se však jeho působivosti nezbaví. U každého scénáře si uvedeme také "protijed" - tzn. jak s tímto scénářem pracovat, aby jsme pomohli naší psychice se od něho "detoxikovat". Pokud se však člověk rozhodne setrvat v žití scénáře, přestože zjistí, že je příčinou mnohých jeho životních potíží, a takových lidí je většina, není mu pomoci: poznáme to podle reakce: "Já o tom vím, rád bych s tím něco dělal, ale..." - pak to znamená, že nevědomě se mu scénář líbí a chce v něm pokračovat. Zde je pomoc marná. Reakce, která teprve otevírá možnost s daným scénářem pracovat, by měla znít ve stylu: "Já už toho mám dost! Já už to nechci. Konec. Chci s tím něco dělat, chci s tím pohnout, i kdybych se měl z toho podělat Jdeme na to!." Pak teprve je člověk otevřený terapeutické práci. (Patandžali se stejným vhledem započíná své jogasútry prvním veršem: "A teprve tehdy začíná cesta jógy.")


Buď perfektní!

  • celý život mám pocit, že nejsem dost dobrý (nízké sebevědomí)
  • své případné úspěchy a zdary znevažuji a zlehčuji
  • odmítám přijímat chválu, uznání (pozitivní emoční reakce od druhých lidí) - nedovolím si to, podezíravě za tím hledám něco neupřímného
  • za každou cenu se snažím vyvarovat chyby
  • opravuji své verbální i písemné projevy stále znovu a znovu, dokud výsledek není perfektní, v praxi to znamená, že říkám to samé několikrát, vkládám upřesňující a relativizující pojmy tak, abych nemohl být druhou stranu napaden, že jsem něco řekl nedokonale či nepřesně 
  • stejně přísná kriteria, které klademe na sebe, klademe i na druhé
  • mám pocit, že sebevědomí a štěstí, mohu získat až splním určité podmínky, požadavky, jež si na sebe kladu; do té doby na ně nemám právo
  • svým hnidopišstvím jsme pro druhé nesnesitelní a málo kdo s námi vydrží (i když nechceme, tak tím od sebe druhé odháníme, protože jim znepříjemňujeme život)
  • zjišťuji, že tyto vzorce mě totiž oddalují od dělání toho, co bych opravdu chtěl dělat (a co by dalo mému životu šťávu)
  • fatální důsledek tohoto scénáře: život bez radosti, naplnění a sebedůvěry
  • jde o v českém prostředí nejrozšířenější scénář, na jeho utváření se podepisuje především náš pedagogický vzdělávací systém (z pozice učitele/rodiče kritizovat, srovnávat, věnovat pozornost výhradně chybám, to dobré brát jako samozřejmost)


Protijedy
  • "Jsem takový, jaký jsem a je to tak o.k."
  • "Mám sakra svou dobrou cenu."
  • "Nebuď perfektní, buď sám sebou."
  • Napsat si seznam 25ti údajů, v čem jsem dobrý, co umím.
  • Každý den se za něco pochválit, i třeba za naprostou maličkost.
  • Něco, co obvykle dělám perfektně, schválně trochu ošidím (pověsím obraz na křivo a nechám ho tak).
  • Dovolte si schválně říct něco nepřesně.
  • Udílet sám sobě kladné "stroky" - pohlazení v duševním smyslu, vždy ráno i večer.
  • Uvědomit si, po jakém z rodičů, jsem scénář převzal, a provést rituál, vnitřní rozhovor s rodičem, v němž ze srdce poděkujeme za všechno dobré - konkrétně - co mi rodič dal a současně se pokusím sám k sobě hovořit vnitřním hlasem rodiče - tím, co by mi chtěl říci, co v sobě vnitřně nosí v srdci, ale nikdy neměl odvahu mi to říci. Vnitřní dialog zakončím požehnáním ze strany rodiče větou v podobném smyslu jako: "Dávám ti požehnání do života. Jsi úžasný člověk, vím, že všechno zvládneš po svém." Teprve tato technika rozpouští nejhlubší perfekcionistické jádro naší osobnosti: naše dítě je uznáno, přijato, milováno takové, jaké je. Takové jaké je, je dobré a hodnotné.



Buď silný!
  • neřeknu si o pomoc či o laskavost, protože by to mohl být projev slabosti
  • vnitřně se řídím příkazem: "nedovol, aby viděli, že jsi slabý"
  • řídím se heslem: "všechno zvládám sám"
  • tam, kde by stačila drobnost, aby nějaká věc dopadla dobře, ji raději neudělám, pokud bych tím měl ztratit svou hrdost, protože bych to vnímal jako to, že se musím ponížit
  • i když hraju hru, že všechno zvládám sám, čas od času vybuchnu vzteky, že mi druhý nepomáhá!
  • vyčítám v duchu druhému člověku, že mi nepomáhá, ale neumím si o tuto pomoc požádat; proto si vytvářím domněnky v tom smyslu, že "by to měl vycítit"; soptím vzteky, že "mu to nedochází", když "je to přeci tak jasný" (druhý člověk obvykle netuší o co jde, pokud mu jasně neřekneme, s čím pomoci potřebujeme)
  • nedávám najevo své pocity (ale vnitřně se užírám myšlenkami odplaty a pomsty)
  • neumím si říct o "stroke" (pohlazení v duševním či fyzickém smyslu)
  • spoustu věcí raději neudělám, protože si říkám "to je pod mojí úroveň" (i když spontánní já by to udělat chtělo - třeba křičet nebo dát najevo jinou emoci či slabost)
  • nemluvím o sobě, raději strhnu pozornost na druhého, odvracím pozornost od otázek na mé intimní pocity
Protijedy
  • "Nebuď silný - buď spontánní."
  • "Mám právo projevit své pocity."
  • "Vždy mám právo říct si o pomoc."
  • Každý den někoho požádám o laskavost.
  • Když pomoc dostanu, ocením ji, poděkuji za ni.
  • Budu dávat své pocity najevo okamžitě, ne až když mi přerostou přes hlavu.
  • Nebudu hrát divadlo na tvrďáka, když mi bude do breku, budu brečet, když se mi bude chtít zpívat a tančit, budu zpívat a tančit.
  • Klíčové je naučit se otevírat své pocity, naučit se říkat si o pomoc a pohlazení.




Potěš mě!
  • snažím se zavděčit a pomáhat
  • pořád řeším něco za někoho jiného
  • přebírám zodpovědnost za druhé
  • zachraňuji druhé, ale sebe zachránit neumím
  • snažím se potěšit druhé, ale sebe potěšit neumím 
  • mám pocit, že všem pořád pomáhám a všechny chápu, ale v klíčový moment se hroutím, protože mám pocit, že "na mě všichni kašlou" a "mě nikdo nepomůže" - já pomáhám všem, ale mě nikdo - propadám se do zoufalství nebo vybuchnu vzteky, když mi dojde síla
  • neumím říkat "ne", neumím odmítat
  • mám pocit, že se obětuju, a všichni na mě kašlou"
  • když mluvím, očekávám přitakání, účast, pokývání hlavou; totéž přeci dávám já jim
  • lidé se na mě lepí, když potřebují pomoc, a mě se to vlastně líbí, i když říkám, že mi to vadí 
Protijedy
  • "Potěš nejdříve sám sebe."
  • "Buď ohleduplný sám k sobě."
  • "Mám přece právo odmítnout."
  • Budu se cvičit v umění říkat "NE." - bez zdůvodňování a omluv, s tečkou na konci.
  • Každý den nejprve udělám něco pro sebe, a pak teprv pro ostatní.
  • Pochopit, že správné je pomáhat jen tam, kde jsem o pomoc požádán, jinak propadám syndromu zachránce (spasitele) - myslím si, že někomu pomáhám, ale má pomoc takto (nevědomě, scénářovitě) nabízená (zamýšlená) většinou nedopadá dobře (ani pro mě, ani pro druhého). Pochopit iluzi, že někoho zachráním "čistou láskou". Že se "díky mé lásce" někdo změní a procitne. (Člověk se změní, až když sám chce). Svou "pomocí" mu naopak mohu stát v cestě.
  • Tím, že neumím říkat "NE." mnohdy posiluji v druhých jejich vlastní scénáře (např. kdo hraje hru "buď silný", by se měl naučit říkat si o pomoc sám od sebe).

Hodně se snaž!
  • hodně se snažím a makám, ale nakonec se to vždy nějak zhatí (mám smůlu)
  • štve mě, když se rozhlédnu kolem sebe, že někdo se nesnaží a "má vše", já se pořád snažím a "nemám nic"
  • mám potíž věci dotáhnout do konce, doběhnout do cíle
  • mám pocit, že zadarmo nikdy nic nedostanu
  • "snažím se, ale..."
  • "rád bych, zkusím, budu se snažit..."
  • zasévám, ale nesklízím; mnoho potu, dřiny, ale málo šťavnatých plodů
Protijedy
  • "Projdi cílem."
  • "Nesnaž se, konej."
  • Dokonči své věci.
  • Představit si, jak dosáhnu cíle a dovolím si jím radostně a naplněně projít (rozpustit blok, který mi v tom brání).
  • Vypustit ze svého slovníku "bych...", "zkusím...", "budu se snažit..." Obsahují totiž nevědomý dovětek ALE, který naše úmysly zaručeně zhatí tak, abychom zase cílovou páskou neproběhli. Bychovat a snažit se = v reálu (s prominutím) hovno udělat.

Pospěš si!
  • důsledně jsem si zařídil život tak, aby na nic nikdy neměl čas, jsem stále v jednom kole (i když navenek ostatním říkám, že mě to štve, že na nic nemám čas, a pořád se na to vymlouvám, pravda je taková, že se prostě děsím oněch skulin klidu a nic-nedělání; nevědomě jsem si tak život zařídil!)
  • jsem pořád v poklusu, ve stresu, snažím se vše stihnout (abych žil na plné obrátky)
  • pospíchám, jako bych měl pocit, že by mě někdo mohl předběhnout, a já tam nebyl první
  • pořád utíkám k nové (budoucí) aktivitě, nikdy nejsem spokojen tady a teď: jsem pořád v předstihu (když obědvám, myslím na zákusek, když si dám zákusek, myslím už na cestu do Paříže)
  • stejně tak mě mohou lákat stále noví lidé a vztahy, nikde se neusadím natrvalo
  • skáču lidem do řeči a dokončuji za ně věty
  • neříkám "my"
  • zastavit se a nedělat nic = smrt!
  • mám problémy někde trvale zapustit kořeny a dojít naplnění, uklidnění, ponoření do hloubky
  • neumím prožívat stav hluboké, naplněné přítomnosti, v klidu a koncentraci
Protijedy
  • "Nespěchej, naslouchej, všímej si!"
  • "Pospíchání blokuje tvé smysly a tvé žití."
  • Něco, co obvykle dělám rychle, udělám najednou pomalu.
  • Přejdu z role aktéra a organizátora do pouhého pozorovatele (nedělat nic, jen se dívat).
  • Zastavím se a všímám si v okolí něčeho, čeho jsem si nikdy předtím nevšiml (venku i uvnitř).
  • Dělám každodenní aktivity s plným uvědoměním, pomalu, vědomě, bez automatismů.