Rodinné konstelace




Přišel čas odložit neosobní masku a začít taky trochu bloggovat. Chtěl jsem napsat článek o rodinných konstelacích, o principech, na kterých fungují, ale nejlepší bude, když se pokusím popsat svou osobní zkušenost z první ruky, tak aby si o rodinných konstelacích mohl každý člověk udělat obrázek.

Dlouhou dobu jsem se k návštěvě rodinných konstelací rozhoupával a své rozhodnutí odkládal. Jednoho dne mi ale došlo, že Teď je ten správný okamžik a že není nač čekat. Po chvilce googlení mi jakoby náhodou vyskočil odkaz na stránky manželů Červinkových distres.cz. Zjistil jsem, že nejbližší termín je zítra. Jelikož bylo možné přijít i bez přihlášení, druhého dne zrána jsem již seděl ve velké místnosti připomínající tělocvičnu. Spolu se mnou zde na židlích sedělo asi 50 lidí, mužů i žen všech věkových kategorií ve velkém kruhu, tak abychom na sebe všichni viděli.

Jelo se od rána až do večera s hodinovou pauzou na oběd, přičemž celkem 8 lidí si sestavilo konstelaci své rodiny.

Co je to "sestavení konstelace"? Člověk, který je s terapeuty již předem domluven, se rozhodne, že si sestaví např. konstelaci své původní rodiny. Původní rodinou se rozumí maminka, tatínek, bratři, sestry, dědečkové a babičky a další členové rodiny vynořující se z daleké minulosti (zatímco současnou rodinou by byly naše děti a manžel/manželka). Manželé Červinkovi považují sestavení původní rodinny za jakýsi prvopočátek, kterým je dobré začít a případně na něj navázat dalšími sezeními, kde by již chtěl klient řešit nějaké konkrétní problémy, které ho trápí. Ale tento základ, původní rodina, je jako počáteční mapa, z níž zjistíme, jaké je naše místo v rodinném systému. Je dobré začít od začátku, říkají. (Jiní terapeuti rodinných konstelacích mohou mít odlišné postupy).

Tak, máme před sebou člověka, který se rozhodl postavit si svou původní rodinu. Obchází kruhem a prohlíží si všechny diváky. Terapeut říká: vyber si zástupce za svého otce. Klient se chvíli rozmýšlí a pak ukáže na pána. Ten mu pravděpodobně nějak podvědomě připomněl tatínka (dle tváře, postavy, oděvu, energie, libovolného pocitu a dojmu). Po té vybere z diváků zástupce za svou maminku, sestry, bratry a další důležité členy rodiny. Na vyzvání terapeuta tyto "herce" (budeme jim pro přehlednost říkat herci, i když jsou to spíše zástupci) rozmístí ve středu místnosti do vzájemných pozic, které mu v ten okamžik z jakéhokoli důvodu přijdou na mysl. Klient v této fázi nijak nekomunikuje, obvykle s poměrně jistou intuicí vede herce po "jevišti", natáčí je vlevo - vpravo, umisťuje je vedle sebe, naproti sobě, jak se mu zdá vhodné.

Po té si klient sedne a předá štafetu terapeutovi. Terapeut nyní obchází jednotlivé herce a ptá se je na jejich pocity a dojmy. Obvykle herci odpovídají ve stylu: cítím, že on/onen je moc daleko/blízko, je mezi námi nějaká překážka, cosi mě táhne tímto směrem (ukazuje), zde cítím jakousi energii, tady mi není moc dobře apod. Poté terapeut herce přesouvá (pomalu, s klidem, všude je cítit ohromné soustředění a ticho, nikdo ani nehlesne) do jiných schémat a ptá se znovu na jejich pocity. Tímto způsobem jakoby "ladí" celou rodinnou "molekulu", přičemž při určitých posunech dochází i k silným posunům v pocitech účastníků: mohou se objevit nejrůznější silné emoce a fyzické pocity.

Důležité je říci, že herci nevědí a neznají celý rodinný příběh, vidí jen situaci, "fenomenlogické pole", v němž se právě ocitli. (To, že se herec v roli babičky cítí opuštěně či naopak entuziasticky nevyplývá z toho, že by kdokoli předtím o babičce takto hovořil.)

Jaké byly mé pocity? Docela jsem se těšil, že mě někdo vybere jako herce a že si to vyzkouším na vlastní kůži, a tak jsem byl nakonec třikrát vybrán do několika rolí. Všechny tyto role byly spíše pozitivní, příjemné, takže jsem neprocházel žádnými katarzními pocity. V jedné roli jsem stál v "nekonečné" řadě otců, kteří měli dát pocítit svému potomkovi přítomnost své síly a podpory. Cítil jsem se jistý, hrdý, silný, jako strom stojící v lese mezi dalšími stromy. Pociťoval jsem, že "náš potomek" si může být jist naší podporou. (Nebudu zde líčit celé rodinné schéma a detaily, protože to pro klienta, který si rodinu sestavoval, může být velmi osobní záležitost).

V jiné konstelaci jsem představoval symbol "samostatnosti" pro dva dospívající syny, kteří příliš uvízli v milujících poutech své matky, a nemohli se od ní odpoutat. (Je možné být zástupcem, nejen živé či mrtvého člověka, ale i nějakého principu či dokonce národa. Dá se tak zobrazovat např. dynamika válečných událostí nebo genocid). Šlo o situaci, v níž si matka dosadila postiženého syna na pozici svého manžela, čímž ho "vyřadila ze systému". Synové tak v otci nemohli najít vzor a oporu pro osamostatnění se směrem ke světu. Co jsem cítil zde? Cítil jsem jakési vlákno putující ode mně směrem k jednomu z obou synů a pak také k oné matce. Co myslím tím vláknem? Pocit příbuznosti, náklonnosti, vycházející ze solar-plexu jako provaz nebo proud energie směrem k těmto osobám. Sám jsem si připadal jako stabilizující maják a ve chvíli, kdy proběhly všechny možné katarze a oba synové v závěru končeně stanuli vedle mě, každý z jedné strany, jsem cítil jakoby cosi mírně pohybovalo mým tělem doleva a doprava, jakobych byl kyvadlo nebo zoubek na miskách vah. Ještě jsi vzpomínám, že když matka říkala "mrtvému otci svých dětí" "promiň, musel jsi odejít, neměla jsem pro tebe dost místa", mrazilo mě do závratě a naskakovala mi husí kůže po celém těle, jak hluboká byla v těchto slovech pravda a jak osvobozující bylo nechat ji najednou svobodně zaznít.
Ve své třetí roli si mě klient vybral jako svého otce, ačkoliv on sám byl starší. Zde se již odehrávalo složitější drama, neboť jsem se jakoby ocitl mezi mlýnskými kameny - mezi manželkou a dětmi na jedné stranně a jakousi další figurou, označenou jako tajemství. K této figuře, byť zpočátku stála za mnou a byl jsem k ní zády, jsem od počátku cítil proud ohromné, krásné, láskyplné energie a (symbolicky) jsem se od ní nemohl zcela odtrhnout. Pro klienta bylo však důležité, aby svého otce nalezl jako někoho, kdo stojí po boku jeho matky a tak i sám pocítil pevné místo, kam patří. Když jsem se ocitl v této finální pozici vedle manželky, po boku "svých" dětí, cítil jsem, že v tomto místě je hodně energie. Pro vyjádření svých pocitů používám jednoduchá slova, tak jak jsem je v tu chvíli opravdu prožíval. Bylo to bezprostřední. Tolik o mých pocitech.
Jako divák jsem byl svědkem výjevů daleko silnějších, které však zde nebudu rozepisovat, neboť by pro člověka, který se konstelací nezúčastnil, mohly být zavádějící a příliš mocné. Během interakcí mezi herci nikdy nedocházelo k objímání nebo nějaké exhibici. Většinou šlo o dlouhé pohledy z očí do očí a vnitřního zpracovávání nastálých pocitů. Vše bylo neustále pod jemnou a bdělou pozorností obou terapeutů. V klíčových okamžicích terapeut zasáhl a usměrnil další chod procesu směrem k cíli, kterým bylo smysluplné uzavření problému pro klienta, který si konstelaci nechával sestavovat. Jedna konstelace trvala v průměru necelou hodinu. Terapeuté sledovali, zda někdo nezůstal rozhozený i po konstelaci. A večer nikdo neodešel v nějakém špatném stavu.

Povím tedy alespoň něco málo o základních principech rodinných konstelacích, které jsem buď vypozoroval nebo vyčetl z knihy zakladatele rodinných konstelací, Berta Hellingera: Rodinné konstelace, imperativy lásky.
"Nejdůležitější bylo, že jsem viděl, že za veškerým chováním, ať už se nám to jeví sebepodivněji, je láska. A to i za symptomy, kterými je člověk postižen. Proto je rozhodující, aby člověk v terapii nalezl bod, ke kterému se láska sbíhá. Je to totiž kořen, od kterého se všechno odvíjí, a tak můžete najít cestu k řešení. Protože i řešení se dostavuje skrze lásku. ... Duše dítěte nesnese žádné znevažování rodičů. Teprve, když jsem to viděl, byl mi úplně jasný rozsah této lásky. Proto vždy nejprve hledám lásku a pak čelím všemu, co ji ohrožuje." (Bert Hellinger, s. 375)



V rodině existuje určitý řád, hierarchie, která prostě vládne bez ohledu, zda chceme či ne, podobně jako platí přírodní zákony. Při odchýlení se od tohoto řádu dochází k utrpení na mnoha stranách. Podle přirozeného řádu stojí na prvním místě otec, pak matka a po té všechny děti podle pořadí od nejstaršího po nejmladší. (Matce přísluší první místo v případě, že by na ní např. byl muž existenčně závislý.) Pokud dojde k jakémukoli předčasnému úmrtí v rodině, k potratům apod. tito mrtví stále podvědomě ovlivňují žijící, neboť stále náleží do rodinného systému a měla by jim být poskytnuta pozornost a úcta. Bert Hellinger sloužil kdysi jako kněz v Africe a vypozoroval, jak neobyčejně blahodárné je pro psychiku člověka, má-li v úctě své předky a především rodiče. Velmi častou chybou je (vzhledem k přirozenému řádu věcí), když se dítě snaží postavit nad své rodiče (pýcha), namísto, aby se před nimi dovedlo v úctě sklonit. Odtud mnohé bolesti zad a další a další psychosomatické potíže, někdy i fatálnější onemocnění (v konečné fázi rakovina). Mnohdy chronické bolesti páteře zmizely dlouhým, hlubokým a poctivým úklonem klienta směrem k rodičům. Mnohdy se lidé raději rozhodli bolest ponechat, než by se měli sklonit. Pýcha byla mocnější než fyzická bolest.

Hellinger sám nevytváří ze své psychoterapie nějakou teorii nebo systém. To, co tvrdí, má odpozorované ze své mnohaleté praxe, používá, co funguje. Nerad marní čas a energii vyvářením teorií. Ví, že když změní, posune konstelaci od x k y, nastane změna z, která je pro člověka v dané chvíli nejpřínosnější. Změna pak nastane nejen v psychice klienta, ale na úrovni celého systému. Proto se rodinným konstelacím také říká Systemické konstelace. Nepůsobí prý na vědomé úrovni (behaviorismus), ani na nevědomé (psychoanalýza), ale na úrovni rodinných systémů, což je prý úroveň ještě hlubší. Obvykle se po konstelacích radí: běžte domů a pozorujte, buďte trpěliví, sledujte co se změnilo, nečekejte revoluci, změna začne přicházet postupně z konců, které by jste nečekali. Cosi se změní v celém systému, nejen ve vás. Je to jako přestavení vzorců nějakého magnetického pole. Tím, že se pohne vektory tady a teď, s těmito zástupci živých i mrtvých, tím, že dojde k znovuotevření tabuizovaných témat v dané rodině, změní se totéž pole, které ovlivňuje interakci všech rodinných příslušníků navzájem v konsensuální (objektivní) realitě.

Rodinné vzorce se otiskávají "jako přes kopírák" z generace na generaci. Známe to všichni. Syn se nenávidí, když zjití, že se chová jako jeho otec, dcera se nesnáší, když zjistí, že se chová, jako její matka (babička). K tomuto obtiskávání dochází i kdybychom si toho byli vědomi a chtěli vyvíjet záměrnou opozici vůči těmto proudům a opakujícím se (obvykle tragickým) scénářům. Nepomůže to. Jen nepatrně. Nyní se zdá, že je tu metoda, která se vrací ke kořenům, ke kořenům našeho rodinného stromu. A tím, že léčí v těchto kořenech, léčivý účinek, napřímení ve směru univerzálního řádu, se v tomtéž okamžiku přepíše ve všech následných generacích. (Prababička rodinou zavržená za prostituci se v konstelacích s uznáním "rehabilutuje", vytáhne z černé skříňky na světlo boží - a jakýsi mírný vánek motýlích křídel ovane i vztah vás a vaší dcery, na níž jste si všimli počátečních vzorců, které mohli signalizovat, že se s prababičkou na nevědomé úrovni právě začala identifikovat.) Odtud další princip: ti mladší v rodinné hierarchii mají tendenci se identifikovat s tím, kdo byl vyloučen ze systému (tedy nevědomě a proti zájmům své individuality! kopírovat vzorce chování opomenutého člověka.) Jedním z příkladů takové identifikace může být mentální anorexie. Dívka, která tuší, že nastává rozpad rodiny a že tatínek by měl odejít pryč, svou nemocí podvědomě sděluje otci: raději zmizím já než ty, můj milý tatínku. Dítě jako mladší člen systému udělá cokoliv, aby systém zůstal zachován, a klidně obětuje svůj život. Na takto hluboké úrovni prý systemické vazby a principy ovlivňují naše nevědomé chování.

Potraty - jde o opomíjené téma. Rodinné konstelace ale říkají, že potracené dítě stále velmi ovlivňuje životy svých rodičů. Stojí, leží mezi nimi jako jakési "x", které zabraňuje tomu, že oba partneři nemohou jít ani k sobě, ani od sebe; jsou jakoby přikováni tragickým tajemstvím. Mrtvé dítě (děti) visí stále ve vzduchu. Čím méně o něm mluví, tím víc se z něho stává Tabu a tím více působí. Rodinná tabu (věci a lidé o nichž se v rodinách s jakýmsi mrazivým pocitem nemluví) nejvíce ovlivňují všechny zúčastněné. Rodinné konstelace jsou tu od toho, aby tyto kostlivce ve skříni (které jsou víceméně všude, je to jen otázka jak daleko do minulosti budeme šťourat) vytáhly na světlo. Matka, která se rozhodla pro potrat, se musí v rodinných konstelacích obvykle podívat dítěti tváří v tvář a říci mu cosi v tomto smyslu: Ať už mé výmluvy zněly v té době jakkoli, rozhodla jsem se sobecky tvůj život zničit a svůj si ponechat. Svou vinu si ponechám.

Miliony lidí mohou trpět depresemi a vztahovými problémy, které nemají příčinu v jejich osobním soukromém životě. Mohou navštěvovat psychoterapeuta po mnoho let, a přitom se posunout nikam nebo jen málo, protože příčiny jejich problémů neleží na rovině jejich osobnosti nebo osobního nevědomí, ale na úrovni rodinného systému, na úrovni kořenů jejich vlastního bytí. V tomto smyslu se metoda rodinných konstelacích může ukázat jako efektivnější (z hlediska nákladů a působnosti). Jelikož věřím jen osobní zkušenosti, rozhodl jsem se jít na další termín a ve své zkušenosti pokračovat.

Řeknu Vám jen, že už po prvním semináři změny na sebe nenechaly dlouho čekat. Skončil pro mě dlouhodobý vztah, který nikam nesměřoval, velmi přátelským a uctivým způsobem: "stalo se to samo od sebe", skončilo to, jako když spadne poslední lístek ze stromu, podali jsme si ruce ve snu. Ale to již je jiný příběh a povíme si o něm někdy jindy.

Bert Hellinger: Rodinné konstelace, Imperativy lásky. Praha, 2001

Gestalt terapie - Stephen Schoen a Jan Vávra

Převzatý příspěvěk
Rozhovor, který vedl Jan Vávra se svým učitelem Stephenem Schoenem.
Rozhovor vyšel v časopise Konfrontace v r. 2005. Pojednává o psychoterapii, spiritualitě a o Stephenově specifickém přístupu ke Gestalt terapii.

O: Gestalt terapie je někdy považována za terapeutický přístup, ve kterém není spiritualita v popředí zájmu. Ty se však domníváš, že Gestalt terapie a spiritualita jsou zásadně propojeny. Mohl bys nám k tomuto tématu něco říci?

S: Slavný zakladatel Gestalt terapie, Fritz Perls, byl opravdovým psychoterapeutickým géniem a pomohl velkému množství lidí k tomu, aby se cítili sebejistěji, měli větší sebedůvěru, byli schopni stát na vlastních nohou a věřili radši sami sobě, než aby se opírali o druhé. Perls také zdůraznil význam emocionálního života: význam toho, jaké má člověk pocity spjaté sám se sebou a co cítí k ostatním lidem. To bylo něco, co mu chybělo v psychoanalýze, v níž byl vyškolen a která se mu také zdála přeintelektualizovaná, založená spíše na racionálním než citovém porozumění. To byl z jeho strany příliš zjednodušující pohled, neboť psychoanalytický vhled může zapříčinit skutečnou změnu v lidských vztazích. Ale důraz, který Perls kladl na pocity, byl nový, a stejně tak bylo nové i jeho zaměření na to, jakým způsobem jedinec přemýšlí a jedná v přítomnosti. Zde se již od psychoanalýzy odchýlil zcela zjevně, protože ta se zabývá tím, jaké mají vzorce myšlenek a chování příčiny v minulosti.

Perlsovo zaměření na přítomnost je shodné s většinou duchovních a stejně tak i mystických tradic, které tvrdí, že jedinou skutečně existující věcí je to, co se odehrává v přítomné chvíli. Ale jakkoli Perls říkal, že byl ovlivněn Zen buddhismem, omezoval svůj smysl pro “přítomně vystředěnou realitu” zcela nebuddhistickým způsobem na silné ego.

O: Ale nepotřebuje být člověk dostatečně silný k tomu, aby mohl setrvávat v přítomnosti? Aby se příliš netrápil minulostí a neměl obavy z budoucnosti?

S: Ano, máš pravdu. Ale mně se zdá, že v realitě je jedinec mnohem víc úplně, uspokojivěji a více naplňujícím způsobem přítomen prostřednictvím toho, co nazývám “měkké, nebo jemné ego”. Měkké ego – nazývám ho schválně “měkké” a nikoli “slabé”, přitom “měkké” je nadále v kontrastu k “silné” – je velice přizpůsobivé. Je to ego, které je ochotné připustit omyl a je ochotné dělat chyby a učit se z nich. Je pravda, že některé z těchto názorů jsou zahrnuty v Perlsově pohledu na psychické (mentální) zdraví. Ale svým důrazem na vnitřní sílu naráží na něco jiného, co je nebuddhistické: a to, že silné ego je něco jako druh stálé neměnné reality a že může vést jedince zbytkem jeho života. Že je to něco jako velice pevný kus stroje, který zůstává stejný po velmi dlouhou dobu. Ale stejně jako vnímáme přítomnost jako cosi proměnlivého, vystává otázka o povaze samotného ega. Nebo, abychom to řekli ještě obecněji, je zde otázka o celkové povaze self nebo osobnosti. Důraz spirituálních tradic, zejména buddhismu, je kladen na to, aby vše na světě – včetně osobnosti jedince – bylo nahlíženo jako přechodná záležitost. Vše se mění. Vše je nestálé. Jediná věc, která může vůbec být nazývána stálou, je schopnost jedince být si jasně vědom této pomíjivosti. A to vše je více samozřejmé, pokud souhlasíte s tím, že neexistuje žádné “jádro self” jako takové, které se může stávat silnějším a silnějším. Je zde jenom posloupnost vnitřních stavů vědomí, která může být zřejmá a v tomto smyslu má pevný, jistý a odolný základ. Nicméně každý z těchto stavů je pomíjivý. Pohybujeme se neustále od jednoho k druhému jako v Herakleitově rčení o řece, do které není možné vstoupit dvakrát. Voda je neustále v pohybu a když někdo následuje proud řeky samé, nakonec se rozplyne v oceánu a přestává existovat. Její mizení může být jedním způsobem, jak přemýšlet o fyzické smrti jednotlivce. Ale tento pohled také popisuje, jak během našeho života okamžik za okamžikem probíhá “smrt ega”. Pomíjivost self je velkým přínosem, který může spirituální uvědomění terapii, a Gestalt terapii zejména, dát. Perlsův starý důraz na pocity a na vnímání přítomnosti a přítomné reality je docela správný, ale já jsem přesvědčen, že důraz musí být také zaměřen na měkké ego a na uvědomění pomíjivosti všeho, včetně sebe sama.

O: Mluvíš především o buddhismu. Je buddhistický přístup k duchovnosti tím, co máš na mysli, když hovoříš o spiritualitě v psychoterapii?

S: Zmínil jsem také mystické tradice, které, i když zahrnují základní buddhistické učení, jsou rovněž rozšířeny celosvětově. Například ruský spisovatel Lev Tolstoj, který měl svůj vlastní mystický přístup ke křesťanským myšlenkám (názorům), někde řekl: “Bůh je nekonečná jednota, které jsem svým vědomím bytí konečnou součástí.” Vidíte, jak toto prohlášení spojuje jedince s něčím vše-objímajícím, “velkým”, co stojí za ním, a také uznává, jak je jedinec “malý”? To bych nazval tolstojskou verzí “měkkého ega”. Stejným způsobem má anglický mystický básník William Blake mezi svými rozličnými příslovími rčení: “Jedna myšlenka (thought) vyplní nesmírnost.” Je to v angličtině, nebo i v jakékoli jiné řeči, skutečně neobvyklé rčení. Blake velice věřil v život pocitů, stejně jako je tomu v Gestalt terapii, ale v tomto případě nemluví o pocitech samotných, ale o jakési kombinaci pocitů a myšlenek, které nazývá “thought – myšlenka”. A říká: “Jedna (velká) myšlenka vyplní nesmírnost”, což znamená: “Vyplňuje vše a vyplňuje samozřejmě také všechny lidské bytosti. S tímto spojením existuje mezi každým z nás, konečnými, oddělenými lidskými bytostmi, jedna všeobklopující, zahrnující, jediná myšlenka (thought).” To je představa, která docela bere dech, ne? A já bych dodal, že právě důraz na toto činí psychologický přístup spirituálním. Takový je můj přístup ke Gestalt terapii: mít ego jisté, asertivní, ale zároveň měkké v tom smyslu, že je otevřené oné celek zahrnující realitě, o které hovoří Blake a Tolstoj.

O: Jaké další zdroje kromě Perlse, Tolstého a Blakea tě ještě ovlivnily v tvém vlastním přístupu k terapii? A bylo něco zásadního, co chybělo v teorii Gestalt terapie a co jsi našel pouze v literatuře (S.S. vystudoval mimo psychiatrie také dějiny a teorii literatury pozn. překl.) nebo někde jinde?

S: Je vždycky otázkou, jestli byl terapeut ovlivněn zkušenostmi, které měl s teoriemi terapie a tím, co četl, nebo zda je to jeho vlastní osobní vývoj, který ho vede k tomu, aby studoval konkrétní literaturu nebo hledal v určitých terapeutických teoriích. To je jako otázka, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce. Když se podívám na svůj život, zdá se mi, že to bylo určité osobní odhalování toho, co je pro mne podstatné, které mě vedlo k tomu, abych hledal texty a praxe v duchovním světě, a také pocit jakéhosi neuspokojení z tradičních teorií terapie a také z Fritze Perlse jako Gestalt terapeuta. Gestalt terapie mne přitahovala od prvního momentu, kdy jsem se o ní v 60. letech dozvěděl, ale bylo v ní něco, co se mi , jak už jsem řekl, zdálo příliš omezující a tvrdé. Dnes mohu říci, že můj zájem o duchovní zdroje přicházel mnoho a mnoho let. A řekl bych, že mě ovlivnili zejména německý náboženský filosof Martin Buber a starý čínský mudrc Lao C´. Buber zdůraznil, že plné, “přítomně-zakotvené” přijetí druhého člověka má nekonečnou hloubku a že tato hloubka je jádrem spirituality. To nemá co dělat s klientovou možnou náboženskou příslušností a není s ní také v žádném konfliktu. Nevyžaduje to ani, aby měl klient podobné “spirituální vědomí”. Ale toto vědomí by mělo být přítomné u terapeuta. Další osobnost, kterou jsem zmínil, Lao C´, byl zaměřený na úplné příjetí sama sebe se svou nezměřitelnou hloubkou a na tuto hloubku jako na esenci moudrosti. Tito dva lidé formovali základ pro můj vlastní teoretický a praktický přístup k terapii. Přitahovali mne kvůli tomu, jaký jsem člověk. Jistě existuje hluboké spojení mezi tím, jaký druh člověka jsi a jaký druh terapie děláš. Fritz Perls byl třeba docela tvrdý muž. Byl velice silný, ale byl u něho také určitý druh drsnosti a každému svému klientovi ukazoval hodnotu toho být drsnou osobou, která dokáže vystoupit proti věcem, které se jí nelíbí, která dokáže porušit pravidla, kdykoli si myslí, že jsou špatná. Víš, Fritz Perls umřel doslova proto, že odmítl přijmout pravidla od ostatních. Měl infarkt, ležel v nemocnici a sestřička mu řekla: “Měl byste zůstat v posteli a příliš se nehýbat.” Perls na to odpověděl: “Nikdo nebude říkat Fritzu Perlsovi, co by měl dělat”, vstal z postele a padl mrtvý k zemi.

O: Ty bys za takových okolností zůstal ležet v posteli, ne?!

S: Samozřejmě. Já bych udělal to, co mi sestra řekla, protože bych cítil, že se o mě chce dobře postarat. Na tomto příkladě můžete vidět, jak je můj způsob myšlení a cítění odlišný od Perlse. Ale je ještě jedna věc, ve které se od něho liším a v čem odráží můj přístup k terapii moji osobnost: věřím v to, nechat se emocionálně podpořit sestrou, když jsem nemocný. Já věřím ve význam podpory lidí v situacích, kdy mají “speciální potřeby”. A ve svém způsobu terapie pokládám “emocionální podporu” za nejdůležitější věc. Samozřejmě, je pravda, že lidé musí být také konfrontováni se svými problémy, tj. s těmi problémy, které si sami zapříčiňují. A jestliže za mnou někdo přichází a nezdá se, že by se chtěl nějak měnit, říkám mu: “Podívej se, ty chceš fungovat jinak, ale nechceš se změnit, to je nemožné. Musíš změnit něco ve svém přístupu!”. Konfrontuji ho tímto způsobem, ale i to vždycky dělám s velice podpůrným tónem a s osobní vřelostí. A klient to ze mě cítí. Jsem si také docela jistý, že cítí, že ho mám rád takového, jaký je. (Budu říkat “on”, aby to bylo jednodušší, ale pokaždé když mluvím o klientovi, myslím samozřejmě “on” i “ona”). A myslím, že když klient ví, že má takovouto podporu, má pak také větší chuť konfrontovat se s problémy. Když si někdo v terapeutické skupině u Fritze Perlse sedl před něho a zdráhal se pracovat způsobem, o kterým si Perls myslel, že je prospěšný, s největší pravděpodobností mu Perls řekl něco ve stylu: “Jdi si sednout na svoji židli, nechci s tebou mluvit, protože tvůj zájem o terapii je falešný.” Opravdu říkal takovéto věci a mě to šokovalo.

O: Můžeš tedy říci ještě více o tom, jak ty se díváš na klientovy problémy a na to, jak si je sám zapříčiňuje? A jak postupuješ, abys mu s těmi problémy pomohl?

S: Jsou dvě věci, které bych rád řekl k tomu, jak já rozumím “terapeutickým problémům” a jak dělám terapii. Co se týče problémů, věnuji důkladnou pozornost tomu, jak klient ruší, nebo abych to řekl ještě jasněji, jak přerušuje svůj vlastní vnitřní proces. Například když začne mluvit o něčem důležitém, jako třeba: “Pořád se snažím být poslušné dítě, protože moje matka nebo otec to tak vždycky chtěli.” A když v tu chvíli přeruší toto téma a začne mluvit o něčem úplně jiném, třeba o tom, co se mu zdálo zábavné v nějakém filmu, a nezdá se to být vůbec ve vztahu k jeho problému, poprosím ho, aby se vrátil zpět k tomu, o čem mluvil, protože v sobě přerušil něco důležitého: to, že se vždy snaží chovat jako poslušné dítě. Tímto způsobem zkouším, abych tak řekl, přerušit jeho vlastní sebe-přerušení. V Gestalt terapii říkáme, že umožnit pocitům, aby nebyly přerušeny, znamená nechat vzniknout zcela vnitřně naplněný Gestalt, emocionální úplnost. Ve svém učení tento problém přerušení úplného Gestaltu nazývám frází, která je jasná každému. Nazývám to ”Gestaltus Interruptus”.

O: Ano, to je docela jasné. A jak tedy přerušuješ přerušení?

S: Především prostřednictvím svého podpůrného přístupu. Když klient přerušuje sám sebe, cítím, stejně jako to dělají buddhisté, že soucitný postoj vůči klientovi je ten pravý, a – jako buddhisté – předpokládám, že přerušuje sám sebe v důsledku nevědomosti. A dokud já neoznačím jeho sebe-přerušení, nemusí si ho být vůbec vědom, a to kvůli svému přání (smíšenému s úzkostí) dodržovat své staré zvyky, které mu umožňují cítit se bezpečně. Ale s trochou mírné, ale vytrvalé pozornosti ho upozorním, že by se mohl pojímat jinak. Může si třeba představit, jak říká sám sobě, nebo si to skutečně zkusit říct: “Nechci se přerušovat, nechci se muset cítit poslušný. Chci se cítit svobodný ohledně svých vlastních pocitů.” Jestliže je pro něj takováto svoboda něčím úplně novým, může to nejprve prožívat jako něco divného, nebezpečného a jako další příčinu úzkosti; takže to vyžaduje, aby ho terapeut podpořil ve zkoušení nových věcí. Ale jestliže mu to opravdu přináší novou svobodu, bude se mu to líbit. Komu by se nelíbilo cítit novou svobodu?

O: Můžeš ještě říci něco k tomu, jak duchovní učitelé, které jsi zmínil, ovlivnili tvůj přístup? A jestli jsou ještě někteří další, které jsi doposud nezmínil a kteří ovlivnili tvůj terapeutický styl?

S: Ano, již jsem zmínil Martina Bubera a Lao C´ a ještě bych přidal Krišnamurtiho, duchovního učitele z dvacátého století. Důraz, který kladl Lao C´ na přijetí sebe sama bez jakéhokoli vnitřního odporu, vyjadřuje, jakým způsobem se já sám vkládám do rozhovoru s klientem. Jak jistě víš, odpor je něco, o čem se v psychologii často hovoří jako o něčem, co terapeut zkouší zlomit prostřednictvím výzvy nebo konfrontace, aby tak pomohl klientovi osvobodit se v přijetí sebe sama. Ale úhel pohledu, jaký nabízí Lao C´, je, že odpor se zlomí zcela spontánně, jestliže, jak jsem již řekl, jemně, ale vytrvale ukazujete klientovi, jakým způsobem přerušuje sám sebe a podporujete ho, aby to nedělal. Já se snažím především následovat jeho vnitřní Gestalt – nebo říkejme tomu jinak: jeho vnitřní životní cestu. Zda ho následuji správně poznám podle toho, jestli od něho dostanu souhlasnou odpověď, buď přímo slovem “Ano”, nebo přikývnutím: něco, co mi ukáže, že mu rozumím, když ho následuji tam, kam jde. Potom, když následuji jeho cestu, snažím se ho doprovázet: jako když jdu po cestě vedle něho. A potom, když má problém na cestě zůstat – když nějak přerušuje svůj vlastní pohyb, přestává se pohybovat nebo se odvádí tím, že se snaží svoji cestu opustit – potom se ho snažím vést dále po jeho vlastní cestě. Vedení tak může vyústit v nový způsob myšlení, nebo ponechá klienta více úplně prožívat to, co cítí. Jak jsem již řekl, může to nejprve prožívat jako divné či děsivé. Ale jestliže vnímá, že s ním zůstávám a podporuji ho, může přijmout mé vedení a experimentovat se sebepřijetím dále. Krišnamurti nazýval setrvání na své cestě jako “přijetí emocionální situace, ve které se člověk nachází, přesně takové, jaká je.” Já tomu rozumím tak, že klient má problém s úplným sebepřijetím, říct sám sobě úplné “Ano”. A já myslím si, že má role terapeuta má následující sekvence: následovat klienta, doprovázet ho a vést.

O: Takže spiritualita terapie, jak ji popisuješ, se vždy vztahuje k emocionálnímu spojení?

S: Je to tak. A to spojení probíhá na různých úrovních. To, co Buber nazýval nekonečná úplnost, přítomně vystředěné setkání s druhým člověkem, může být chápáno v psychoterapii jako spojení terapeutova nevědomí s nevědomím klienta. Toto setkání je v zásadě neverbální. Klient si ho je vědom, abych tak řekl, celou atmosférou vztahu. To podporuje jeho důvěru v terapeuta a celkový pocit ve smyslu: “ On, nebo ona vypadají, že vědí, jaký jsem.” Toto spojení může být pociťováno již v prvních hodinách terapie, někdy i v prvních minutách. Ale to, co trvá déle, je rozvoj klientova sebepřijetí. A zde terapeutovo sebepřijetí hraje hlavní roli. Musí být větší než klientovo a je nástrojem, který terapeut používá, aby byl citlivý ke klientovým “sebe-přerušením”. Duchovnost toho všeho má co dělat s hloubkou, která je za slovy, se spojením mezi dvěma osobami, vedoucím do hloubky, za slova, ke klientově vlastnímu sebepřijetí.

O: Měl jsi někdy problém být přijímán svými kolegy jako duchovně orientovaný psychiatr? Jako někdo, kdo se zajímá o vnitřní život, ... mohl bych říct o “život duše”?

S: To je dobrá fráze. Termín “psyché” je v psychologické teorii hojně používán, ale jen ve svém světském významu. A řecké slovo, které znamená “duše”, evokuje duchovní kvalitu.

O: Ale v moderní psychologii se většinou nemluví o tom, že máme duši...

S: Máš pravdu. V dnešní Americe opravdu většina psychiatrů nemluví o duši, nebo něčem duchovním. Jsou to specialisti na používání léků a farmaceutické společnosti utrácí velké množství peněz za to, aby jejich užívání podpořily. Je mnoho druhů léků na deprese a úzkosti. Je jich tolik, protože žádný z nich není úplně dobrý. Buď není dobrý jejich efekt jako takový, nebo mají vedlejší účinky, jako je zploštění emocí nebo ztráta sexuální touhy. Tak se vyvíjí stále nové léky, je jich více a více. A vždy se vyvíjejí dle empirického přístupu k symptomům, které vznikají v mozku, bez jakéhokoli zájmu o další psychický proces v mozku, který tvoří základ symptomu: to, co jsem nazval sebe-přerušováním. Na druhé straně někdy tyto léky hodně pomáhají ke zmenšení deprese nebo panického či psychotického zmatení a já uznávám, že mohou mít svou hodnotu.

Avšak z jiného pohledu je “Zeitgeist” - duch doby současné kultury - často příznivý tomu, co dělám: myslím tím zájem o duchovní dimenze života a o možnosti toho, co se tradičně nazývá “osvícený život”. Setkal jsem se s mnoha lidmi v Americe a v Evropě, v Německu, Itálii, tady v České republice, v Polsku a Rusku, kteří mají psychoterapeutickou praxi a jsou vášnivě zaujati Zen buddhismem, Vipassánovým buddhismem z Indočíny a dalšími mysticko-duchovními tradicemi. Tento druh zaměření postrádali v klasické psychoanalýze, ale i v humanistické psychoterapii. A když máš takový zájem, stává se psychoterapie opravdovým druhem interpersonální meditace.

O: To zní jako myšlenka, že z tvého pohledu může psychoterapie každého psychologického směru být duchovní (spirituální).

S: Ano. Spiritualita spočívá v kvalitě vztahu, který terapeut nabízí klientovi, jak jsem to již popsal. A zopakuji ústřední bod mého přístupu: terapeutický efekt je výsledkem přijímajícího přístupu terapeuta, který soucitně zasahuje proti klientovu sebe-přerušování. Skrze terapeutovo přijetí začíná klient plněji přijímat sám sebe.

A myslím, že mezi různými školami psychoterapie je Gestalt tím, kterému opravdu dobře sedí duchovní úhel pohledu, a to díky jeho zaměřenosti na přítomnost a jeho otevřenosti nezměrné hloubce vztahu. Ale jak vidíte z toho, co jsme již zmínil, toto porozumění hloubce ve vztahu k ostatním a k sobě je velice staré. Lao C´ a Buddha nás vedou zpět o více než 2500 let. Věřím, že jejich moudrost se bude dále šířit a ukazovat nám, jak žít hluboce vyrovnaným a pružným způsobem.


Rozhovor vedl Jan Vávra, přeložili Jan Vávra a Petr Lisý

Umberto Eco: interview

Převzatý příspěvek


O inventářích, googlu a strachu ze smrti

Spiegel: Pane Eco, jste považován za jednoho z největších světových učenců, a teď otevíráte výstavu v jednom z nejdůležitějších světových muzeí, v Louvru. Témata vaší výstavy ale znějí docela obyčejně: Bytostná povaha inventářů, básníci, kteří ve svých dílech podávají výčet věcí a malíři, kteří ve svých malbách věci akumulují. Proč jste si tato témata zvolil?

Umberto Eco: Inventář je základem kultury. Jde o součást dějin umění a literatury. Co že si kultura přeje? Učinit nekonečnost srozumitelnou. Také si přeje vytvořit řád - ne vždy, ale často. A jak můžete coby lidská bytost čelit nekonečnu? Jak se pokusit uchopit nesrozumitelné? Skrze inventáře, katalogy, sbírky v muzeích, skrze encyklopedie a slovníky. Existuje fascinace vypočítáváním toho, s kolika ženami spal Don Giovanni: Bylo jich 2 063, přinejmenším tedy podle Mozartova libretisty Lorenza da Ponteho. Máme také zcela praktické inventáře - ty jsou rovněž svého druhu kulturními výkony.

Máme tedy kultivovaného člověka chápat jako kustóda usilujícího o zavedení řádu tam, kde převládá chaos?
Inventář kulturu neničí; ustavuje ji. Kamkoliv se v kulturní historii podíváte, naleznete inventáře. Ve skutečnosti je to závratná řada: Inventář světců, armád a léčivých rostlin, inventář pokladů a názvů knih. Vzpomeňte si na přírodní sbírky 16. století. Také mé romány jsou, mimochodem, plné inventářů.

Inventáře pořizují účetní, ale Vy je nacházíte rovněž v dílech Homéra, Jamese Joyce a Thomase Manna.

Ano. Ti ale samozřejmě nejsou účetními. James Joyce v "Odysseovi" popisuje, jak jeho protagonista Leopold Bloom otevře své zásuvky a v nich nachází všechny věci. Považuji to za literární inventář, a o Bloomovi to leccos vypovídá. Nebo vezměte například Homéra. V "Iliadě" se pokouší zprostředkovat dojem vyvolaný velikostí řecké armády. Nejprve používá přirovnání: "Jak když oheň zhoubný nekonečné hvozdy sežíhá / na hřebenech horských a pozírati záři je z dáli: / tak z kovu náramného mužů k předu postupujících / bleskot zářící skrze blankyt výše docházel." Ale není s tím spokojen. Nemůže nalézt tu správnou metaforu, takže prosí múzy, aby mu pomohly. Pak přijde na nápad vyjmenovat mnoho, mnoho generálů a jejich lodí.

Když ale postupuje tímto způsobem, neodchyluje se od poezie?

Především: Máme za to, že inventář je primitivní a typický pro velmi ranné kultury, jež neměly přesný pojem univerza a byly proto odkázány na sumu charakteristik, které dokázaly vyjmenovat. Ale v kulturní historii inventář znovu a znovu převažuje. Vůbec nejde o pouhý výraz primitivních kultur. Ve středověku existoval velice zřetelný obraz univerza, ale stejně existovaly inventáře. V renesanci a baroku převládl nový světový názor založený na astronomii. A i zde vznikaly inventáře. A inventář nepochybně převládá také v postmoderní době. Má v sobě neodolatelné kouzlo.

Ale proč Homér vypočítává všechny ty válečníky a jejich lodě, když ví, že nikdy nemůže vyjmenovat opravdu všechny?
Homérova práce znova a znova naráží na topos nevyjadřitelného. Lidé budou vždy takto postupovat. Jsme pokaždé fascinováni nekonečným prostorem, nespočetnými hvězdami a galaxiemi nad dalšími galaxiemi. Co člověk cítí, když pohlédne na oblohu? Myslí si, že nemá dost jazyků na to, aby popsal, co vidí. Lidé nepochybně nikdy nepřestanou popisovat nebe, prostě jen vypočítávat, co vidí. Milenci jsou v téže situaci. Zakoušejí nedostatečnost jazyka, nedostatek slov k vyjádření svých pocitů. Ale přestanou se o to někdy pokoušet? Vytvářejí inventáře: Tvé oči jsou tak nádherné, a stejně tak i ústa, a tvá klíční kost... Můžete zacházet do velkých detailů.

Proč ztrácíme tolik času pokusy o dokončení věcí, které nikdy nedokážeme dokončit?

Máme jednu mez, velmi odstrašující a pokořující: Totiž smrt. Proto máme zálibu ve všech věcech, které považujeme za neomezené a tedy nekonečné. Je to způsob, jak se vyhnout myšlenkám na smrt. Máme zálibu v inventářích, protože si nepřejeme zemřít...

Vypadá to, jako byste tvrdil, že bychom měli věci přestat definovat - a pokračovat dále by namísto toho znamenalo věci počítat a vyjmenovávat.
Může to být osvobozující. Doba baroka byla dobou inventářů. Všechny předtím vytvořené scholastické definice byly z ničeho nic náhle neplatné. Lidé se pokoušeli nahlédnout svět z odlišné perspektivy. Galileo popsal nové detaily ohledně Měsíce. V umění byly zavedené definice doslova zničeny a okruh témat ohromně expandoval. Například na holandské barokní malby se dívám jako na inventáře: Klidné životy se vším tím ovocem a obrazy opulentních kabinetů kuriozit. Inventáře mohou být anarchické.

Ale říkáte také, že mohou ustavit řád. Takže se uplatňuje jak řád, tak anarchie? To by znamenalo, že Internet a inventáře vytvářené vyhledávacím nástrojem Google jsou podle vás ideální.
Ano, v případě Googlu obě věci konvergují. Google vytváří inventáře, jenže v tom okamžiku, kdy se podívám do takového googlovského inventáře, ten už mezitím prošel změnami. Tyto inventáře mohou být nebezpečné - ne pro staré lidi jako já, kteří získali vědění jinými způsoby, ale pro mladé lidi, pro něž Google znamená tragédii. Pouze školy mohou vyučovat důležitému umění rozlišovat.

Říkáte, že by učitelé měli učit studenty rozlišovat mezi dobrem a zlem? Pokud ano, jak by to měli dělat?
Vzdělání by se mělo vrátit k renesanční dílně. Tam mistři nemuseli být nutně schopni vysvětlit studentům, proč je malba z teoretických důvodů správná, ale dělali to praktičtějšími způsoby. Podívej, tvůj prst může vypadat takto, a právě tak vypadat má. Podívej, tohle je dobrá kombinace barev. Týž přístup by měl být používán ve škole při práci s Internetem. Učitel by měl říci: "Vyber si nějaké staré téma, ať už z německých dějin nebo ze života hmyzu. Prohledej pětadvacet různých webových stránek a jejich srovnáním se pokus rozhodnout, která má správné informace." Pokud deset stránek popisuje tutéž věc, může to být známkou toho, že jejich informace je správná. Ale může to rovněž znamenat, že některé stránky pouze okopírovaly cizí omyly.

Vy sám raději pracujete s knihami a vlastníte knihovnu s 30 000 svazky. To by patrně nebylo možné bez soupisu nebo katalogu.
Obávám se, že dnes už to může být 50 000 knih. Když si je má sekretářka přála katalogizovat, požádal jsem ji, ať to nedělá. Mé zájmy se stále mění, a stejně tak má knihovna. Mimochodem, pokud stále měníte své zájmy, vaše knihovna o vás stále vypovídá něco jiného. Kromě toho i bez katalogu jsem nucen si mé knihy pamatovat. Mám chodbu vyčleněnou pro literaturu dlouhou sedmdesát metrů. Procházím tudy několikrát denně a cítím se přitom dobře. Kultura nespočívá v tom vědět, kdy zemřel Napoleon. Kultura znamená vědět, jak to za dvě minuty zjistit. Samozřejmě, dnes můžu tyto věci okamžitě najít na Internetu. Ale jak jsem řekl, tam si nikdy nemůžete být jist.

Do své nové knihy "Závrať inventářů" (The Vertigo of Lists) jste zařadil pěkný výčet francouzského filosofa Rolanda Barthese. Vypočítává věci, které má rád a věci, které nerad. Má rád salát, skořici, sýr a koření. Nemá rád cyklisty, ženy v dlouhých kalhotách, pelargónie, jahody a cembalo. A co Vy?
Byl bych hlupák, kdybych odpověděl; znamenalo by to se k té výpovědi přišpendlit. Ve třinácti mě fascinoval Stendhal, v patnácti Thomas Mann a v šestnácti jsem miloval Chopina. Pak jsem strávil život poznáváním toho ostatního. Zrovna teď si opět nejlépe stojí Chopin. Pokud v životě na sebe s věcmi navzájem působíte, všechno se stále mění. A pokud se nic nemění, pak jste idiot.

Zdroj:

Červená kniha C. G. Junga



K vydání se konečně dostává staletá Jungova kniha, dosud uložená v trezoru švýcarské banky. Na jejím sytě červeném koženém přebalu září zlatý nápis Liber Novus ("Nová kniha"). Kniha je protkána překrásně barevnými malbami Jungových vnitřních vizí a připomíná jakési středověké pohádkové zjevení. Údajně vypráví příběh o ztrátě duše a jejím dobrodružném a strastiplném hledání.





Kniha posledních 23 let ležela na dně bezpečnostního sejfu, aby konečně spatřila světlo světa. Její obsah se údajně Jungovi vyjevoval jako nepřetržitý proud obrazů. Šlo o dobu kolem roku 1913, kdy bylo Jungovi 38 let a prožíval zvláštní období "šílenství" či sestupu do chaosu nevědomí.

Možná se jednalo zvláštní předěl, zlom v Jungově životě související s dosažením jeho poloviny. Jung totiž po té nepřestává mluvit o krizi středního věku a nutnosti a potřebě lidských bytostí se v této době "obrátit" z jednostranně extrovertního zaměstnávání se "světem venku" směrem opačným - dovnitř, do hlubin duše. Neučiní-li tak prý člověk dobrovolně, ať už sám či s vedením terapeuta či zkušenějšího rádce, nastává (psychická, existenční, vztahová) krize, která člověka nutí ke změně "pod tlakem". V naší společnosti prý však chybí instituce a školy, umožňující dospělému člověku se s tímto procesem vyrovnat. Tolik k Jungově psychologii.

Vraťme se do doby, kdy vznikala Červená kniha. V oné době kolem roku 1913 se již schyluje k první světové válce a Jung se prý začíná topit v "polévce vlastní psýché". Je stižen vnitřními hlasy a obrazy. Strachuje se, že je postižen psychózou či schizofrenií.
S odstupem však tuto periodu charakterizuje jako "konfrontaci s nevědomím" a přirovnává ji k meskalinovému tripu. Obrazy vstupující do jeho duše přirovnává k proudu kamenů dopadajícím na jeho hlavu, k bleskům bouře, k roztavené lávě.




Celých šest předchozích let Jung pracoval na protržení hráze, která oddělovala jeho vědomou a nevědomou mysl. Uvědomoval si, že tato bariéra ho blokuje od čehosi, co se mu nevědomí snaží sdělit. Každé odpoledne po rodinné večeři zalezl do své pracovny a dvě hodiny se oddával aktivní imaginaci (bdělým halucinacím). Vše, co prožil, zaznamenal.
Své vize a jejich výklad ve vznešeném, prorockém stylu uložil a na dlouhou dobu zakonzervoval v tajemné Červené knize.




Kniha je psána v němčině a připomíná homérský epos o psychedelické cestě. Je to cesta Jungovou myslí plná cizích postav, které tu střetne v pozoruhodné, proměňující se krajině. Má 205 velkých stran popsaných detailně provedenými kaligrafickými písmeny. Je nutné připomenout, že Jung sám ručně maloval všechny obrazy i písmena. Svým kreativním výkonem tak připomíná svého oblíbence Williama Blakea. Středověké vizuální ladění je záměrné. Jung se snaží jakoby uchovat nit vedoucí do středověku, kterou ve své epoše ještě pociťuje, i pro budoucí generace.
Obsah nijak nepřipomíná Jungovy vědecké traktáty a eseje, nevztahuje se k jeho manželce a rodinnému životu, kolegům či psychiatrii vůbec. Nepoužívá vůbec odborných výrazů. Naopak, svou denní, racionální část mysli zcela odložil, aby si mohl vychutnat plavbu do opačného extrému.
Hrdina putuje zemí mrtvých, zamiluje se do ženy, o níž později zjistí, že je to jeho sestra, uvízne v objetí obřího hada a v jednom okamžiku dokonce pozře játra malého dítěte. Sám ďábel zde hrdinu (Junga) kritizuje za jeho nenávistnost.
Na své knize Jung pracoval 16 let, dávno co jeho duševní krize odezněla, ale nikdy ji nedokončil.
Založil ji do šuplíku a zapomněl na ni. Nicméně si byl vědom významu, který kniha obsahovala. Označoval ji za zdroj své veškeré kreativní aktivity.





Když Jung v roce 1961 zemřel, nezanechal žádné speciální instrukce ohledně Červené knihy. Jeho syn jí nechal uložit do trezoru. Rodina po celou dobu nekompromisně odmítala knihu vydat.
"Oni ji vlastní, ale nežijí ji," říká na adresu Jungových příbuzných Jungiánský analytik Stephen Martin. Na druhé straně stojí zástupy Jungiánů, kteří Jungův obraz žijí až na hranici náboženského kultu. Právě tato Liber novus by pro ně mohla být naprostým zjevením, srovnatelným s objevením apokryfních ranně-křesťanských svitků v Nag Hammadí (ty oproti "klasickému" evangeliu zobrazují Ježíše a jeho učení ve zcela jiném světle).
Jung se na své stoupence díval s ironií: "Díkybohu, že já jsem Jung - a ne Jungián," říkával.
Jungova rodina se nejspíš obává zveřejnění jejího intimního a třeskutého obsahu. Ten by mohl otřást veřejným míněním o slavném psychologovi, na něhož již nyní část ortodoxních psychologů nahlíží skrz prsty. Na druhé straně by její zveřejnění pomohlo oživit zájem o Jungův bohatý odkaz.
Způsobí kniha celosvětovou transformaci lidského vědomí? Anebo nás po jejím přečtení čeká zklamání?





Profesor Sonu Shamdasani ji označuje za "nukleární reaktor pro všechna jeho díla". Má zde kořeny i Jungův koncept animy a anima. Jung prý radil svým pacientům ovládanými vnitřními obrazy (jako on sám), aby své vize popsali, namalovali a ztvárnili je nejkrásněji jak jen dovedou, že jedině tak se vymaní z jejich moci.
"Může to působit, jakoby jste tím učinili své vize banálními - ale pak to musíte učinit - pak se musíte osvobodit z jejich moci... Potom, když tyto věci jsou v nějaké drahocenné knize, můžete ke knize přijít a otočit její stránky a pro vás to bude váš kostel - vaše katedrála - tiché místo vašeho ducha, kde naleznete oživení. Pokud vám někdo bude říkat, že je to morbidní či neurotické a vy mu budete naslouchat, pak ztratíte svou duši - neboť v této knize je vaše duše."
Zdá se, že zde nám sám Jung podává klíč k pochopení své Červené knihy.





Lidé, kteří měli tu možnost do knihy nahlédnout, jsou očarováni její krásou. Barvy doslova pulzují a diváci stojí jakoby přikováni do podlahy v podivuhodném úžasu.
"Povrchnímu čtenáři," poznamenává si Jung v r. 1959, "se bude kniha zdát jako šílenství." Tato poznámka je sama o sobě důkazem toho, že Jung počítal s tím, že se k očím čtenářů dostane, že bude vydána.
"Až bude jednou vydána, bude zde 'před' a 'po' v Jungiánském učení," říká Shamdasani, "srovná se zemí všechny biografie, jen pro začátek."
Její vnitřní poselství pro každého člověka se prý dá shrnout do slov: "Ceňte si svého vnitřního života."


Zdroje:
Knihu si možno objednat na Amazonu za 122.85 $

*