Logo Coca-Cola

Nevědomé sdělení loga Coca-Cola z pohledu grafologie

Do jaké míry se na úspěšnosti Coca-Coly podílí její geniální a atraktivní logo? Nevíme, ale zkusme se na tento nápis podívat okem grafologa. Samozřejmě nebudeme ani tak zkoumat osobnost designéra fontu, pokusíme se spíše odkrýt nápis "Coca-Cola" čistě fenomenologicky.





Nejprve pár faktů o reklamě na Coca-Colu
  • Ochranná známka Coca-Coly byla registrována v roce 1892.
  • Svoji typickou červenou barvu získala barva společnosti čirou náhodou - byla to totiž barva sudů, ve kterých John Pemberton skladoval a převážel své mozkové tonikum. Klasický červený podklad loga zcela nepochybně působí vitálním, chuť vzbuzujícím způsobem.
  • Ve svých bylo logo Coca-Coly malováno placenými umělci také na plochu prázdných zdí.
  • Coca-Colu v průběhu své historie vydává na reklamu až 40 % svých příjmů.
  • Coca-Cola v reklamách obvykle zobrazuje mladé lidi nebo slavné osobnosti (Michael Jackson).
  • Santa Claus se v té podobě, jak ho známe dnes, poprvé objevil v reklamě na Coca-Colu.
  • Zatímco PEPSI změnila v historii své logo asi 4x, Coca-Cola své logo drží téměř od začátku 20. století. Nad PEPSI nyní "vyhrává" zhruba 2 : 1.
  • Známý tvar skleněné láhve se používá už od roku 1916. Tento charakteristický tvar rozezná 96% populace na zěměkouli. Láhev byla vyrobena tak, aby byl její tvar rozeznatelný i ve tmě podle hmatu nebo podle rozbitého střepu.
  • Jeden z posledních sloganů Coca-Coly (1998) zněl: "Image je na nic, následuj instinkt, poslouchej žízeň." Znění dalších sloganů: "It's the refreshing Thing to do" (1936), "It's the Real thing" (1942, 1969), "Can't beat the Real Thing" - "Pravý vrchol" (1990). Srovnejte znění těchto sloganů se závěrem naší grafologické interpretace.


Rozbor loga Coca-Cola

Písmo loga Coca-Cola je spojité (psáno téměř jedním tahem), je pravosklonné a také těstovité (plná, tlustá čára). Tento soubor znaků ve spojení s celkovou ladností, oblostí tvarů, elegancí by odpovídal cyklothymnímu vyladění prožívání: ochotě unést se prožitkem, brát život spíše optimisticky, nekomplikovaně, soustředit se hlavně na to dobré a snadné, zůstávat nohama na zemi, v tom co je hmatatelné a ochutnatelné. Cyklothymní ladění odpovídá i přátelskému, srdečnému a družnému chování, ale také rychlým proměnám nálad, celkově však dojmové sugestibilitě (ovlivnitelnosti). Obohacení by přispívalo celkově k větší citovosti, ale i snaze o efekt.

Přehnaná spojitost by odpovídala až uměle zvolenému stylu prožívání, jímž je zakrývána (komplikovanější) realita. Pisatelé píšící nadměrnou spojitostí trpí někdy nezastavitelným myšlenkovým úprkem, který volí jako obranu před emocionálními komplexy ve svém nevědomí, které by bylo bolestné zpracovat a prožít.

Na druhou stranu je písmo poměrne úzké a přes zdánlivou tloušťku hubené. To jsou znaky písma protikladné k cyklothymnímu ladění. Odpovídají spíše větší sebekontrole, uzavřenosti, introverzi, pesimismu, nedůvěře a podobně. Zkusme si (na úrovni metafory) položit otázku, proč by se takto nenápadně hubené písmo "chtělo" tvářit plně, tlustě, silně - jako písmo se silným tlakem?

Silný tlak je známkou vitality, sebejistoty, síly, aktivity, dominance, vřelosti, nezávislosti, dobré regenerace sil. Tlak je zdůrazněn hlavně ve střední zóně - tam kde písmo nejhubenější - tam zdánlivě roztahuje písmo do šířky - právě tam se vytváří zdání, aby se cosi zakrylo. Hubenost je zakrývána zdáním silného tlaku. Na úrovni psychologické by to znamenalo, že skepse, suchost, nedůvěra, nízká sebedůvěra, uzavřenost, kritičnost chce (kompenzačně) působit silně, dominantně, mužsky, aktivně, energicky, vřele. Písmo připomíná hubeného prince nedochůdčete, jehož kdosi oblékl do kostýmu supermana. Díky optické iluzi považujeme realitu, jež nás naplňuje skepsí, za hrdinskou, mocnou, šťavnatou, vitalizující.

Optická iluze fontu Coca-Coly říká: Zdá se ti realita suchá, strohá a bez šťávy, zdá se ti, že se musíš příliš ovládat? Propůjčíme ti iluzi robustní síly, nezkrotné odvahy, aktivity a hrdinství. Taková se ti bude jevit realita, když se na svět podíváš skrze tuto láhev.



Horní a dolní zóna nápisu

Zatímco je písmo hubené ve střední zóně, v horní je tomu jinak. Písmo je zde najednou plné, obohacené, uvolněné - což je známkou fantazie, snění, živé představivosti. Chudá, střízlivá, skeptická realita (střední zóna) dostává na úrovni fantazie najednou křídla! Pohleďme na živou, fantastickou vlnovku, která porušuje všechna pravidla a normy (prohřešuje se proti konveční školní předloze) , jak vyráží z velkého C ve slově Cola, utvoří malý oblouček a poté lačně pronikne do stahující se horní smyčky písmena l, odkud se zase ladně prohne vzhůru. Tento průnik je nabit očividně sexuální symbolikou. Všimli jste si toho někdy? Když se podíváte na celé logo znovu, uvidíte, že v tomto průniku smyčkou tkví celá grafická pointa, bez níž by byl nápis Coca-cola poměrně fádní.

Dalším obohacujícím prvkem je však i spodní část písmene velkého C ve slově Coca vlevo dole. Zde spodní "šlahoun" proniká hluboko do zóny vpravo dole. Můžeme to hodnotit jako projev nevědomé extraverze, jež však nedochází uplatnění nebo vybití, odráží se od pomyslné linky (prahu vědomí) zase směrem dolů, takže vyzní jakoby naprázdno. (Kvadrant vpravo dole odpovídá mimochodem také pudovým konfliktům a ambivalentnímu vztahu k tělesnosti a sexualitě.) Avšak v celkové logice grafického loga se zdá pokračovat šlahounem druhého velkého C ve slově Cola v horní zóně, kde se završuje a vybíjí pointou průniku.

Tyto dva šlahouny velkých C jsou invencí překračující rámec fontu a jsou tedy nejpodstatnějším a nejvíce specifickým znakem nápisu Coca-Cola.

Tento specifický znak loga Coca-Coly by se dal na úrovni nevědomého sdělení intepretovat takto:

Trpíš-li nevědomou extrovertní nebo sexuální energií, kterou ti zábrany nebo konvence ovládající tuto realitu nedovolují vybít, překonej své zábrany a splň si své erotické sny tím, že vypiješ tento nápoj.Slovo Coca jakoby pokládá otázku, slovo Cola na ní odpovídá.

Coca: Máš problém s nevybitou sexualitou nebo extravertními tendencemi? Toužíš po sexu a společnosti?

Cola: Splň si svou sexuální touhu alespoň ve fantazii (horní zóna), dej si Colu.
Právě toto je odpověď na tvou otázku. Cola je odpověď.

Takže: Coca? Cola.

Enjoy - užij si to.



A paradox na závěr

Studie Harvardské univerzity v roce 1969 zjistila, že je limonády možno používat jako spermicidu. Studie také uvádí, že se Coca coly často užívá jako antikoncepčního prostředku v zemích, kde je nedostatek jiných druhů antikoncepce.

Cena ochranné známky Coca-Coly je 67 miliard dolarů (tabulka z r. 2006). Je to nejdražší známka na světě. Už víte proč?

.

Persona

.



Persona je pojem, který pro psychologii objevil Carl Gustav Jung.

Etymologie slova odpovídá řeckému per - sonum: skrze - zníti. Herci antických her si vždy oblékali masky, které zastupovaly výraz jejich emocí. Skrze ně nechávali znít svůj hlas. Lépe řečno hlas génia, tvůrce, hlas bohů - neboť v tu chvíli je herec pouhým prostředníkem mezi nebesy a diváky, stává se nástrojem v rukou vyšších sil.

Slovo persona můžeme nahradit českým slovem maska. Paradoxem masky je vnitřní anonymita versus něco výrazného, co dáváme na odiv. Jsme vidět - a nejsme vidět. Ví-li herec, že je pouhým nástrojem, hráčem, maska mu - podobně jako účastníkům karnevalu - propůjčuje svobodu. Pokud se však s maskou ztotožní, a zapomene svou pravou identitu, maska mu doslova k tváři přiroste a stane se jeho vězením, zvykem, železnou košilí, již není schopen z tváře sejmout.

Podobnou úlohu personě připisuje C. G. Jung: Měli bychom být schopni masku nosit - i odložit. Persona, říká Jung, by měla být pružným mostem mezi naším já - a světem. Neboť naše vlastní já má v sobě i něco intimního (jen našeho vlastního - proprium) a bez masky bychom byli nazí - jako děti - jež jsou sice nevinné, ale "sociálně nezralé" - neumějí dosud zastávat nejrůznější společenské role, které si musíme v životě osvojit, máme-li se úspěšně "socializovat". Na druhou stranu, lidé, keří si navykli bezezbytku obnažovat své já komukoli a kdykoli (celebrity), kteří přišli o veškeré své soukromí, kteří už žádnou masku nemají, se cítí "bezprizorní", prázdní: prodali svou tvář, stali se prostituty bez jakékoli intimity a hloubky.

Neboť hloubka může existovat jen tam, kde je povrch a povrch jen tam, kde je hloubka.


Skutečný, živý, autentický člověk má obojí: povrch i hloubku, nitro i masku - je plastický, trojrozměrný. Má svou intimní zónu - i zónu veřejnou.

Schopnost proplouvat mezi hloubkou a povrchem je symbolizována personou.

Kdo však nemá žádnou hloubku, nezbývá mu, než úzkostlivě svírat svou masku, neboť kdyby maska spadla, vyšla by na jevo jeho prázdnota.

Autentický člověk si proměnu, rej masek užívá, neboť mu poskytují svobodu.



Člověk s málo vyvinutou personou působí jako dítě.

"
Existují lidé, kteří nemají personu rozvinutou ... ti tápou od jednoho společenského zevlounství k druhému, zcela bezelstní a nevinní, oduševněle znudění nebo dojemné děti nebo - jde-li o ženy - kvůli své netaktnosti obávaná kassandrovská strašidla, ženy věčně nepochopené, které nevědí co činí, a proto stále předpokládají odpuštění; ti, jež světa nevidí, nýbrž o něm pouze sní. To jsou případy, na nichž lze vidět, jak působí zanedbávaná persona."

Člověk s přílišnou personou (ztuhlou maskou) působí naopak rigidně, dogmaticky, stereotypně. Není schopen zasmát se sám sobě, podívat se na sebe s nadsázkou, flexibilně a s nadhledem procházet nejrůznějšími společenskými situacemi: naopak si uchovává stále stejnou fasádu (výraz tváře, oděv, ale i názory), na jejichž zpochybnění je velice nedůtklivý, zvláště pokud pod maskou "nic není" - žádná individualita.

Za maskou se tak může skrývat cokoli. Vyvinutá individualita i prázdný ("tuctový") člověk, ztrácející se v mase, jemuž persona propůjčuje zdání úctyhodnosti skrze společenský status, titul nebo postavení v rámci rodinné hierarchie.

Na principu persony stojí veškeré módní značky. "Buď in, buď sám sebou, image je na nic." (Viz reklama na Coca-Colu) Tyto slogany působí především na lidi, kteří žádnou individualitou nemají a prostřednictím značky si ji vlastně kupují - a jsou ochotni za to značně připlatit. Skrze racionalizaci si namlouvají, že si kupují kvalitu, ve skutečnosti si však kupují zdání identity.

Všude tam, kde je reklama založena na identifikaci s někým, kdo v reklamě vystupuje (krásná dívka, zkušený muž), můžeme hovořit o tematice Persony, jíž podléháme tím více hypnoticky, čím méně jsme rozkvetli v naší autentické jedinečnosti. V přírodě se totiž žádný květ neopakuje dvakrát. Reklama naopak drnká na tu naši vnitřní strunu, která nás vybízí k rozkvětu v naší jedinečnosti; k tomu nám ovšem nabídne iluzi rychlé a levné zkratky. V růstu květin však žádná zkratka nehraje roli, plod musí dozrát v pravý čas. Růst vyžaduje to, co si nikdy nekoupíme: odvahu a trpělivost.


Neboť maska neexistuje pro nás - my sami ji nevidíme. Vidí ji druzí. Člověk posedlý personou žije výhradně pro pohledy druhých. To jim přizpůsobuje svou morálku ("co by tomu řekli sousedi") a snažení (postup v sociální hierarchii).

Jung také zmiňuje zajímavé zjištění, že pokud se člověk příliš silně identifikuje s personou (maskou), stává se daleko snadněji ovladatelný nevědomým komplementárním protikladem persony - animou (jde-li o muže) nebo animem (o ženu). Ego by mělo stát v rovnovážném středu mezi personou a duší (animou, animem) - aby bylo připraveno reagovat na vnější i vnitřní popudy. Je-li však ego příliš vychýleno ven - k personě, stává se člověk ovládaný svým nevědomím.

Muž, zdůrazňující svou chlapskou masku (sílu, necitlivost, nadřazenost, společenský status), je v skrytu duše ovládán animou, což se projevuje citovými afekty, které se vymykají jeho kontrole (je iracionálně podrážděný, za maskou rácia probleskuje méněcenné vztahovačné cítění - a další projevy animy) , nebo je například "posednut" typicky ženskými motivy - budováním domu, domova, zahrady, kuchyně. Ocitá se tak v područí toho, čemu se chtěl identifikací s personou vyhnout: své zženštilosti. Jiným příkladem může být muž přehnaně zdůrazňující svou muskulaturu, který se v soukromí stává chorobně vlastnický, žárlivý a přecitlivělý. Podle Richarda Rohra je totiž posláním rozvinutého mužského archetypu (podobně jako v antice) budovat obec, utvářet lepší svět, býti tvůrcem. Muž, který se věnuje jen "vlastnímu písečku" je ve skutečnosti ovládán svou povrchní ženou: je příliš zhýčkaný, sebe-rozmazlující, domácký.

U ženy se přílišné ztotožnění s personou kompenzuje podléháním hlas(ů) svého anima: hlasu mužského sněmu "otců" uvnitř ní samé. Žena ztrácí svou ženskost, stává se posedlá výkonem, je přehnaně asertivní, snaživá, chorobně ctižádostivá, chladná, pragmatická, rozvíjí všechny možné mužské kvality na úkor emocionální citlivosti. Animus se údajně vyznačuje rozhodností a schopností argumentace. Žena, jíž se persona - maska - "vpila" do tváře příliš silně, je nevědomě řízena svým animem: ani nepostřehne okamžik, ve kterém poznenáhlu začíná ztrácet samu sebe; z jejího hlasu a břitkého tónu slyšíme již jen promlouvat zástupy starců, mužů, kteří položili základní kameny této patriarchální společnosti. Jaký paradox, že se to stává právě ženám, které chtěly za ženskost bojovat - feministkám. Chcete-li vidět příklad ženy posedlé svým animem - pusťte si na YouTube výstup Barbory Tachecí.


Shrnutí


Persona je vlastně kompromisem mezi naším skutečným já a světem. Nebezpečí tohoto archetypu spočívá v tom, že můžeme podlehnout iluzi o naší jedinečnosti, zatímco pouze následujeme kolektivní obraz.

"Persona je to, čím někdo vlastně není, ale o čem se on i ostatní domnívají, že tím je." C. G. Jung


Persona a grafologie

Zesílená persona se projevuje v rukopisu zdůrazněnou formou (převažující nad pohybem) a nižším stupněm individuálnosti a pravidelností. Málo rozvinutá persona naopak převažujícím pohybem a nízkým stupněm fixace (I, II), infantilitou, nečitelností a podobně. Optimální, flexibilní persona se projevuje rovnovážným stupněm fixace (II, III) a rytmičností, originalitou formy.


Film

Téma persony na filmovém plátně geniálně zpracoval režisér Ingmar Bergman. Dvě ženy, zdánlivě dvě různé postavy, herečka (!) a ošetřovatelka, ve skutečnosti představují dvě odtržené části osobnosti: personu a duši, která se marně pokouší navázet s personou kontakt, ta ji však není schopna slyšet. V závěrečné sekvencí se, řečí filmového jazyka, "prolnou". Film je bez znalosti pojmu persona těžko pochopitelný, neboť Bergman se u Junga nepochybně inspiroval. Z komentářů filmových diváků je patrné, že Personu sice považují za složité a "hluboce filozofické dílo", avšak je dobře poznat, kdo se s archetypem persony dopředu seznámil a kdo ne.


Persona Bergman







Hudba


Queen
Show Must go on

Empty spaces - what are we living for?
Abandoned places - I guess we know the score..
On and on!
Does anybody know what we are looking for?

Another hero - another mindless crime.
Behind the curtain, in the pantomime.
Hold the line!
Does anybody want to take it anymore?
The Show must go on!
The Show must go on!
Inside my heart is breaking,
My make-up may be flaking,
But my smile, still, stays on!

Whatever happens, I'll leave it all to chance.
Another heartache - another failed romance.
On and on!
Does anybody know what we are living for?
I guess i'm learning
I must be warmer now..
I'll soon be turning round the corner now.
Outside the dawn is breaking,
But inside in the dark I'm aching to be free!

The Show must go on!
The Show must go on! Yeah!
Ooh! Inside my heart is breaking!
My make-up may be flaking!
But my smile, still, stays on!
Yeah! oh oh oh

My soul is painted like the wings of butterflies,
Fairy tales of yesterday, will grow but never die,
I can fly, my friends!

The Show must go on! Yeah!
The Show must go on!
I'll face it with a grin!
I'm never giving in!
On with the show!

I'll top the bill!
I'll overkill!
I have to find the will to carry on!
On with the,
On with the show!

The Show must go on.

Co z písma (ne)poznáme?

Psychologie dnes
Jakub Hučín

Až 80 %* evropských společností používá podle odhadu k výběru svých zaměstnanců grafologii. I po třech desetiletích diskuzí a výzkumů. snažících se dokázat či vyvrátit validitu grafologie jako psychodiagnostické metody nejsme schopni učinit jednoznačný závěr.


Na internetových stránkách propagujících grafologii se dočteme, že z rukopisu můžeme zjistit vitalitu, temperament, morální a volní vlastnosti, stejně jako negativní vlastnosti pisatele. Po každém experimentu dokazujícím, že grafologové jsou schopni z rukopisu vyčíst osobnostní rysy pisatele, následuje ovšem stejně seriózně provedený experiment, který tyto výsledky vyvrací. Co všechno může prozradit analýza rukopisu? Lze těmto analýzám věřit? K diskuzi o grafologii jsme pozvali tři psychology: Slavomila Hubálka, ředitele společnosti Alea psychologie, zabývající se psychodiagnostikou při výběru zaměstnanců, Radvana Bahbouha, ředitele společnosti Qed & Quod a Evu Boháčkovou, členku grafologické a psychologické společnosti Calix.

Radvan Bahbouh„Posuzovat grafologii je složité, protože se pod tímto názvem skrývá ledacos, od šarlatánských příruček až po seriózní snahu informačně vytěžit tak svérázný projev naší osobnosti, jakým je rukopis,“ říká Radvan Bahbouh. „Již samotný název grafologie nám může vnucovat, že jde o samostatnou, s psychologií volně související disciplínu. To je zcestná představa. Rozbor rukopisu je pouze jedna z mnoha metod, kterou má psychologie k dispozici. Byla by škoda, kdybychom tomuto svéráznému projevu nevěnovali pozornost, bylo by nemístné, kdybychom tento projev přeceňovali.“


Projektivní metoda


Grafologové sami se brání proti zjednodušování analýzy rukopisu na primitivní analogie typu: nahoře otevřené písmeno a připomíná otevřená ústa člověka, tedy osobu hovornou, nedůvěryhodného mluvku. Špičaté p je pak typické pro člověka asertivního, přesvědčivého. „Těmto analogiím se říká grafologická abeceda, která se sice u laiků a grafologů – začátečníků těší pro svoji jednoduchost značné oblibě, nicméně odborníci před jejím lehkomyslným užíváním varují,“ říká Eva Boháčková. „Prvním problémem, na který jednoznačná interpretace jednotlivých písmen naráží, je, že písmo není systém přesně přeložitelných znaků, ve smyslu ,tento znak znamená toto a tamten zase tohle‘, neboť písmo je zapotřebí chápat jako symbolický a fixovaný výraz daného jedince v rámci určitého kulturního prostředí. A jak známo, k povaze symbolu patří právě skutečnost, že se nedá beze zbytku přeložit, vždy za jeho rozumovou interpretací bude jakýsi významový přebytek. Navíc v konkrétních rukopisech může tentýž znak–symbol nabývat v rámci rozdílného písmového kontextu různých významů. Proto je tzv. grafologickou abecedu nutno užívat velice obezřetně, a to pouze jako významový doplněk k upřesnění vlastností zjištěných na základě znaků s větší vypovídací hodnotou (např. členitost, rytmus, rychlost apod.). Existuje velké množství (několik desítek) znaků, a pouze až na základě jejich vzájemného posouzení je možno dojít k výsledné interperetaci.“

„Písemný projev lze spolu s kresebným projevem zahrnout do grafických projektivních psychodiagnostických metod,“ říká Slavomil Hubálek. „Moji spolužáci i já jsme byli poslední, kdo měl možnost absolvovat dva semestry přednášek prof. V. Tardyho, výstižně jím nazvané ,psychologie výrazu‘. Do toho Tardy zahrnoval písmo, gestikulaci, chůzi, motoriku obecně, ale například i způsob řízení auta. Byl encyklopedickým znalcem grafologické literatury, při zkoušce vždy dlouze studoval index, sám ale tvrdil, že k rozboru je třeba přistupovat s maximální obezřetností a je nutno jej kombinovat s ostatními psychodiagnostickými metodami, testy a dotazníky.“


Rukopisy slavných


Podle jedné z analýz rukopisu Václava Havla dospěla Eva Boháčková k názoru, že „rukopis Václava Havla ukazuje na vyzrálého člověka s výrazným estetickým a morálním cítěním a s velkou dávkou otevřenosti ke všemu novému. Zároveň ale v jeho nitru pulzuje neklid… Dále je z rukopisu patrná snaha o vyváženost a jemné dolaďování… V čím obecnějším měřítku má Václav Havel možnost se projevit, tím více může využít svoji schopnost vnímat tento svět v nejširších a nadosobních aspektech. Ale i naopak – v čem konkrétnější rovině se projevuje, tím je srážka spirituálního světa s každodenností nevyhnutelnější…“ „Rukopis Václava Havla je všeobecně znám, ještě známější je Václav Havel sám. Jeho písmo je velice osobité, charakteristické, neopakovatelné, Havlův písemný projev je vždy malým uměleckým dílem. Není tedy jasné, zda jde o grafologický úsudek či o pokus o popis osobnosti Václava Havla,“ myslí si o této analýze Slavomil Hubálek. „Pokud provádíme jakýkoli psychologický rozbor známé osoby, nelze se ubránit informacím, které o ní víme,“ říká Radvan Bahbouh. „Pokud nejde o analýzu naslepo, je cenné spíše propojení známých i méně známých informací. Tak můžeme zahlédnout rysy dané osoby na projekčním plátně určité metody. Písmo je především kvalitativní metoda a jako taková je vhodná především pro exploraci, hledání hypotéz a lepší postižení individuality dané osoby. Málo vhodná je pro predikce a kvantitativní odhady.“


Grafologie a výběr zaměstnanců


Podle britského výzkumu Robertsona a Smithe (1989) mají pro výběr zaměstnanců největší výpovědní hodnotu metody založené na komplexní analýze schopností uchazeče, jako je test schopností, metoda assessment centre či pozorování uchazeče přímo při práci na pracovišti. Pohovory s uchazeči, reference či analýza zájmové orientace poskytuje již méně hodnotné informace a metody, prakticky nulovou validitu pro výběr pracovníků ukázal výzkum v případě grafologie a astrologie. „Validita metody grafologie při výběru zaměstnanců je téměř nulová,“ potvrzuje výsledky výzkumu Slavomil Hubálek. „Použití grafologie jako jediné metody považuji za nebezpečné šarlatánství.“ „Hovořit o validitě rukopisu jako takové není správné,“ upřesňuje Radvan Bahbouh. „Validitu hodnotíme vždy vzhledem k určitému kritériu. Písmo je například validní vzhledem k odhadu pohlaví, odhadu psychomotorického tempa či lability, není naopak příliš validní vzhledem k odhadu inteligence, hodnot, postojů či motivace. Tato metoda nám jistě přináší nějaké informace navíc, ale nesmíme ji přeceňovat. Rozbor rukopisu nám komplexní psychologický rozbor nenahradí. Opírat výběr zaměstnance o jeho rukopis je nedostačující, protože rukopis neumožňuje pokrýt celou řadu pro výběr důležitých proměnných.“

„Rukopis obsahuje řadu informací,“ pokračuje Radvan Bahbouh. „Je to velmi citlivý záznam, který ještě lépe než videokamera snímá naše typické pohybové vzorce. Z písma lze rekonstruovat rychlost, sílu, směrové tendence či proměnlivost našich pohybů. Proto je písmo vhodné pro odhad charakteristik, které souvisejí s naší psychomotorickou reaktivitou, což jsou například temperamentové charakteristiky. Písmo můžeme různě stylizovat – obohacovat či zjednodušovat, což lze posuzovat především díky tomu, že se některé části textu lépe vůlí ovlivňují než jiné části (například počátky slov snáze korigujeme než jejich středy). Můžeme sledovat, jak je pisatel zvyklý členit text, jak je originální, jak je pečlivý při vytváření forem, jak se snaží či nesnaží být čitelný. V neposlední řadě nám písmo zachycuje proud našich myšlenek, k dobré analýze rukopisu patří i textový rozbor.“

„Co se týče validizačních studií prokazujících věrohodnost této metody, odkazuji např. na knihu Graphologische Diagnostik, kde jsou uvedeny mimo jiné výsledky výzkumů známého vývojového psychologa Gesella, který zkoumal vztahy mezi pečlivostí rukopisu a pohlavím, obecnou inteligencí a motorickou zručností. Dále pak na knihu Grafologie – systém a technické termíny, ve které jsou podnětné úvahy jak o validitě grafologie, tak o reliabilitě. Podle mého názoru jsou však v této oblasti značné rezervy a grafology zde čeká ještě spousta práce, neboť právě často díky nedostatečné verifikaci grafologických poznatků je některými vědci či psychology dosud odmítána,“ polemizuje s výsledky výzkumu Eva Boháčková.


*80% se pravděpodobně týká korporátních firem - pozn. autora tohoto blogu


článek převzatý z časopisu Psychologie dnes




Literatura:

Muller, W., Enskat, A. (1961). Graphologische Diagnostik. Bern: Stutgard.

Kulka, J. (2001). Grafologie – systém a technické termíny. Brno: Arcana.

Greasley P. The Creative Use of Analogy, Symbolism, and Metaphor. European Psychologist, March 2000, Vol. 5, No. 1, 44-51, 2000 Hogrefe and Huber Publishers.

Robertson, I. T., Smith, M. (1989). Personnel selection methods. In Robertson, I. T., Smith, M. (Eds.), Advances in Selection and Assessment. Chichester: Wiley and Sons Ltd.



Experiment "vyvracející" grafologii

Uvádíme unikátní vědecký experiment, který provedl člen spolku Sisyfos Milan Urban s kolegou Jiřím Heřtem a jednou provždy tím "vyřídil" pavědu zvanou grafologie. Posuďte sami, jakým způsobem tito pánové posuzovali validitu grafologie:

"S prof. Heřtem jsme provedli vlastní experiment. Deseti grafologům jsme
předali k rozboru stejný dopis ženy podnikateli, která se na základě jeho inzerátu ucházela o práci v jeho firmě. Grafologové měli určit povahové vlastnosti pisatelky a pomoci tak podnikateli v rozhodování, zda uchazečku přijmout. Pisatelkou byla moje sestra a porovnávali jsme její vlastnosti, které určili grafologové s tím, jak sestru znám. Dva grafologové propadli zcela (počet chybně určených vlastností výrazně překračoval počet vlastností určený správně), u sedmi grafologů byl počet chybně a správně určených vlastností cca. 50:50 (validita tedy nulová) a jen jeden rozbor byl mírně validní."

Milan Urban, 27. 9. 2004
http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1154461740



Komentář:


1) Milan Urban neuvádí vzájemnou korelaci výsledků, k nimiž jednotligrafologové dospěli. Takové číslo by přece mohlo být velmi zajímavé. Pokud byse většina grafologů na něčem podstatném shodla, přinejmenším by to znamenalo, že grafologie má konzistentní jádro. Jediný vztažný bod, se kterým porovnává 10 grafologických posudků, je názor pana Milana Urbana

2) Neuvádí ani srovnání výsledku grafologů s nějakou jinou vědeckou metodou. Např. jiných diagnostických metod, testů nebo pozorování, které by vypovídaly o sestře pana Urbana a jejich výsledky by pak byly sronávány s výsledky grafologických rozborů. Jedině takové detailní srovnání by mělo nějakou výpovědní hodnotu, kterou by stálo za to zveřejnit.

3) Místo toho uvádí korelaci se svým vlastním subjektivním názorem na povahu své sestry. ("Jak sestru zná.") Dokonce ani neuvádí, jak výsledek grafologických rozborů hodnotila ona sama. To je přeci velmi podstatné. Kdyby někdo dělal váš grafologický rozbor a vědci by jej pak porovnávali s tím, jak vás zná váš bratr nebo váš tatínek, považovali by jste to za kritérium naprosté, nestranné objektivity, zvláště pokud byste k svému rozboru nesměli nijak vyjádřit? Lze založit na výpovědi jednoho člověka o své sestře zobecněný soud o pravdivosti jakékoli diagnostické metody jako celku?

Takto se "dělá věda" ve spolku Sisyfos.




Předávání ceny Bludný balvan za "blátivé myšlení" členy českého klubu skeptiků Sisyfos (2004). Pokud tito pánové mají nadhled a smysl pro humor, jak lze tušit z jejich slušivých úborů, pak by mohli začít ve vlastních řadách. Pokud nemají, pak "Pánbůh s námi a zlí pryč!" Po té, co Bludný Balvan obdržel i Stanislav Groff nebo Jaroslav Dušek, se pomalu stává obdržení této ceny známkou zařazení mezi elitu.






Validita


Radvan Bahbouh hovoří o validitě grafologie v článku pro časopis Psychologie dnes.
O validitě lze, podle něho, mluvit jedině v případě konkrétního grafologa, ale ne o grafologii jako celku, neboť kvalita práce jednotlivých grafologů může být odlišná.


Ženské archetypy podle řecké mytologie

Převzatý příspěvěk
Archetypy, z nichž se skládá ženská duše

Héra

Královna vyžadující řád, formu a fakta. Neurčitost, tajemnost, mnohovýznamnosti či doteky krásy ji nijak neoslovují. Manželka (Diova), ochránkyně rodiny a tradice, plnitelka povinností, důstojná, vznešená a krásná. V jejím životě hraje důležitou úlohu zachovávat a udržovat při životě tradiční zvyky a rituály. Takto vyjadřuje svou potřebu příslušnosti k určité skupině. Jako bohyně manželství považuje partnerský vztah za posvátný. A tento vztah jí přináší buď velkou radost nebo velké utrpení. Proč utrpení?

Protože Zeus je velký záletník. Když Héra odhalí další jeho dobrodružství, srší blesky a ohrožuje dotyčnou bohyni či ženu anebo její potomstvo. Dia však nikdy. Její ničivost je obrovská. Snad jen Artemis se jí v tomto vyrovná. Ale ať se rozzlobí jakkoliv, ať je její smutek jakkoliv velký, vždy se touží usmířit. Nakonec Diovi odpustí a pokud utekla, vrátí se na Olymp.

Již v mládí (jako Hébé) chce být manželkou, bez partnera se cítí neúplná. Ale chce mít doma někoho, Dia, významného muže. Jde jí o postavení, o vnější uznání. Mladá Héra je obrovsky přizpůsobivá, zajímá se o vše, o co se zrovna zajímá muž. Ale to dnem svatby končí. I sex se v tento den mění. Jenom Zeus zůstal stále stejný – toho nějaký obřad jen tak nezmění.

Héra má smysl pro povinnost, s manželem snáší dobré i zlé a nikdy jej neopustí. Partnerský vztah ji hluboce uspokojuje, dokud se Zeus nevydá na zálety. Ať dokáže v životě čehokoliv, stále cítí, že bez Dia to není ono. Není hloupá, ale vzdělání bere jako prostředek k získání toho nejlepšího možného manžela. Svou kariéru obětuje Diovi, ale očekává za to ocenění. Přátelí se pouze s vdanými ženami, svobodné a rozvedené ohrožují v jejím vidění její manželství. Zájmy manžela jsou pro ni důležitější než potřeby a zájmy dětí. Héra si se svými dětmi rozumí jen když jsou hodné a poslušné. Pokud jsi děti jdou vlastní cestou v rozporu s jejími názory a požadavky, zanevře na ně nebo se s nimi dokonce přestane stýkat.

Muž, který se ve společnosti neprosadil, ať by byl sebeúžasnější, to není nic pro Héru. A tak si zpravidla vybírá úspěšného, ale emocionálně nezralého muže. Ten však nejde do hloubky, ale do šířky. A Héra cítí, že to opět není ono. A maskuje to fasádou dokonalého vztahu. Sex je pro Héru manželskou povinností. Až manželskou prostitucí. Ona to však ví a je s tím smířena. Héra touží v prvé řadě zachovat sňatkem nabyté postavení. Chce se sice také sama prosadit, ale Zeus ji shazuje. V tomto tvoří nerovnocenný pár. Zeus Héře nikdy zcela nevěří, přestože se sní radí i o takových věcech, které by nikomu jinému nesvěřil.

Vztah Héry a Dia rozhodně není klidný a harmonický. Ale nerozpadá se. Diova tvůrčí síla se musí vyjadřovat a je pro ni těžké dodržovat závazky. Héra zase reprezentuje stálost a trvalost, odpovědnost a pravidla. Ale když zahne Héra, Zeus také žárlí a zanechá milenek a hledá ji, ba pronásleduje podobně jako jindy své milenky. Ani jeden z nich si nehraje na mučedníka, neutápí se v sebelítostech a vrací si rány. Po každé hádce se dokáží usmířit. Nepatří jeden druhému. Proto se jejich vztah nerozpadá. Je to boj mezi oddaností a svobodou. Ale jako takový nemá jejich vztah řešení ani východisko. Kromě osobního vývoje. Kompromis je nedokonalé řešení. Za plotem je tráva zelenější a je-li zakázána, je ještě i šťavnatější.

Když se Héra s Diem usmiřuje, je to takřka jako nový sňatek. Pokud si jí však Zeus váží a nezanedbává ji a nezalítá, je velmi spokojená, roste k moudrosti a kvete. Jejím ideálem je zlatá svatba. Ale pozor, v těchto případech bývá až příliš pyšná na své manželství, na své postavení i na úspěchy svého muže. I po rozvodu se cítí jako paní Diová a doufá, že se Zeus jednou na kolenou vrátí. Žije-li sama, velmi tím trpí.

________________________________________
Variace
• Hébé, mladá přizpůsobivá dívka hledající partnera s dobrým postavením. Závidí těm úspěšnějším jejich milence či manžely.
• Manželka žárlící na milenky a zájmy svého muže. Bojuje o svá práva a postavení ve vztahu.
• Spokojená vdaná žena žijící se zmoudřelým a nezáletným Diem, který ji podporuje a váží si jí. Skutečná královna své říše.
• Vdova či rozvedená žena trpící samotou a závidící jiným ženám jejich manžely.



Hestia

Bohyně domácí svornosti, domácího klidu a požehnání, strážkyně přísahy, ochranitelka obcí i států. Přísahala s prsty na Diově hlavě, že zůstane navždy pannou. Za to dostala od Dia dar: Vyhradil jí místo uprostřed domů a chrámů a přiřkl jí nejtučnější část obětí.

Je to moudrá žena a panenská teta. Klidná, tichá, nenápadná, trpělivá. Nikam nespěchá, za ničím se nežene. Je spokojená a v pohodě. Straní se společnosti ostatních bohů, neúčastní se jejich hostin ani sporů. Ve velké společnosti se totiž necítí dobře. Nejen že ji její problémy nezajímají, ale dokonce mnohdy i stresují. V Kronově břiše byla první a tak si na samotu zvykla. Říká se, že je „neviditelná“. Vychutnává si samotu, ničím na sebe nepřitahuje pozornost. Pro své okolí se stává ovšem žádanou ve chvíli, když něco potřebují. Od rady až po hlídání dětí. Těžce se jí říká ne a tak je často její dobroty zneužíváno. V podstatě kamkoli přijde, je vítána. na pracovišti bývá skrytou strůjkyní dobré atmosféry až domácí pohody.

Své místo na Olympu uvolnila Dionýsovi a odešla na zemi mezi lidi. S obrovským uspokojením se stará o svůj chrám (příbytek), kde prožívá svůj posvátný čas. Je zde atmosféra pořádku, míru a vřelosti. Tato činnost ji uspokojuje i posiluje a uvolňuje. Totéž dělá i v komunitách či ezoterních společenstvích. Domov a chrám pro ni splývají. Hestia nemá cíle ani touhy. Vnější události na ni nemají takřka vliv. Všechny bohy i lidi ovlivňuje svým vyzařováním míru a moudrosti. O svých zájmech či zálibách moc nemluví. Pochybuje však o svých schopnostech. A pokud má nějaké přítelkyně, jsou to opět Hestie.

Problémy má mimo domov. Nerada chodí do větší společnosti, nerada zařizuje cokoliv mimo domov. Některé Hestie mají agorafobii = strach s veřejného prostranství. Hestia má časti literární předpoklady. Dokáže-li dát na papír svá vnitřní dramata, která prožívá ve vztahu s vnějším světe, je to mnohdy zajímavější, než skutečný vnější svět.

Vyznává tradiční roli ženy. Jejím cílem není šťastný muž ani děti, ale šťastný domov. K muži je však vlídná a tak zpravidla přispívá k jeho spokojenosti. Děti vychovává svědomitě a nechává je být samy sebou. Dravost, kterou vyžaduje naše společnost, v nich však probudit neumí. Nesrůstá s rolí matky ani manželky. Pokud na ni svět a manžel nevytváří nátlak, může se probudit její erotický aspekt. Pak nebývá žádnou puritánkou. Přizpůsobí se svému manželovi a těší se na hezké vroucí zážitky. Hestia se klidně mine bez vztahu k muži. Zůstane-li sama, je pro ni těžké se materiálně zabezpečit.

________________________________________
Variace
• Klidná, tichá a spokojená žena žijící sama a mající však problémy se vztahy s vnějším světem a s materiálním zabezpečením.
• Spokojená žena v domácnosti, která je zabezpečena svým mužem. Představuje pro něj přístav, kde si odpočine a občerství se a pak se vydá za svým posláním.
• Panenská teta pomáhající druhým, s uspokojením se starající o nemocné, chudé či o duchovní komunitu.
• Žena, která odešla z běžného života, není připoutaná k věcem ani k lidem a stala se řeholnicí, mystičkou apod.



Démétér


Bohyně přírody, kulturní krajiny a zemědělství. Spojuje život s cykly přírody – co se děje v přírodě, děje se i v člověku. Naučila lidi obdělávat půdu, pěstovat a mlít obilí a péct chleba.
Je to pracovitá mateřská bohyně, která nerada působí bolest. žije pro děti a pro pomoc jiným lidem. Své děti miluje ať jsou jakékoliv. Odbojné, invalidní, ve vysokém postavení nebo na okraji společnosti. Je to matka na plný úvazek. Mateřství má u ní přednost před prací. Často chce mít děti za každou cenu. Potřebuje kontakt s dětmi, zejména s těmi svými, a to i když jsou dospělé, a s vnoučaty. Je-li třeba, tak své děti svěřuje do péče ne manželovi, ale jiné Démétér. Těžce nese, když se jí děti vymknou z rukou a jdou si vlastní cestou. O děti i vnuky pečuje tak dobře, že je jim to až na škodu (jsou na ní závislí, tloustnou atd.). V období dospívání se děti těžce vymaňují ze závislosti na ní a někdy musí doslova prchnout na druhý konec světa či okresu. S muži nesoupeří, ženám nezávidí manžely, ale nemá-li své, závidí jim děti.

Démétér je praktická a oddaná své věci. Je zaměřena na druhé, pracuje pro ně. Ale pozor! Usiluje dostat ty druhé do závislosti na sobě. Je to proto, že má nízké sebehodnocení. Uplatňuje se jako učitelka, pečovatelka, lékařka či léčitelka. V péči o druhé často nezná míru. Doma se stará, peče, vaří, obdělává zahrádku, zavařuje. Svědomitě zabezpečuje fyzické (zejména) i psychické potřeby svých dětí. Chce však své děti rozmazlovat a chránit i když jsou hodně velké, i dospělé. Stále je kontroluje, vše po nich opravuje. Má potřebu být potřebná. A vzdát se toho je pro ni velmi těžké. Na druhé straně neumí říct ne, zejména svým dětem. Je-li o něčem přesvědčená, že je to správné, nedá se přesvědčit, že z jiného pohledu to tak dobré být nemusí. Podobně se projevuje i v zaměstnání. Vše zvládá sama, i své kolegy bere jako děti a pokud je potřebná, je spokojená. Slouží druhým dost nesobecky.

Démétér sice pracuje s láskou, ale když obětuje část svých vlastních potřeb (a někdy takřka všechny), očekává, že se jí i něco vrátí. Alespoň ve formě uznání. Toho se jí však nedostane, pokud svou péči přehání a vnucuje. To si zpravidla neuvědomuje a považuje příjemce jejich služeb za nevděčníky.

Před únosem své dcery Kory překypuje optimismem. Po únosu je v depresi a smutku. V manželovi své dcery vidí únosce Háda - a to je pak tchyně. Žádný muž pro ni není dobrý. Má pocit, že svou dceru nedostatečně chránila před úklady světa. Tento pocit často přichází již po prvním větším průšvihu. Háda nenávidí hlavně proto, že ze zcela závislé Kory udělal na ní jen částečně závislou Persefónu.

Situaci po únosu řeší to třemi způsoby: Zničí úrodu - výsledky své práce, jde mezi lidi a stará se o jiné děti (lidi), nebo chodí po světě bez cíle, běduje a nedbá o sebe. Tak, jak to vypráví mýtus. Výsledkem je však zahořklá a zklamaná žena. Řešením je třetí možnost. Smířit se s tím, že mládí i děti jsou pryč a najít svou vnitřní Koru, která jí vrátí radost i optimismus, možná i vnitřní mládí a hravost. Dozraje-li takto, zmoudří a ostatní za ní chodí na radu a pro pomoc či podporu. Ale i v těchto případech neumí říct ne.

O mužích si Démétér nedělá iluze. Bere je jako malé nerozumné chlapce, kteří potřebují její péči. Často přehlíží jejich nedostatky a nechává se vykořisťovat. Ba je v těchto případech i omlouvá. Pro samou práci a péči o druhé na ně nemá ani čas. Sex pro ni existuje kvůli plození dětí. Pro Démétér je důležitější než sex tiché a vroucí obětí. Opustí-li ji muž nebo je-li tento vztah špatný, upne svou lásku na syna. Tím jej rozmazluje ještě více, což je mu do života ke škodě. Nehledě k jeho závislosti na ní.

Pokud je její domácnost takzvaně „tichá“ není schopna zcela vypnout svůj pečovací pud a manžel najde vždy něco k večeři a ráno čisté oblečení. Mnohdy patří k tomuto servisu i tichý sex.

________________________________________
Variace
• Mladá žena toužící mít děti a hledající jakéhokoliv partnera, se kterým by to šlo, zpravidla velké dítě, o které by mohla pečovat.
• Šťastná maminka (i svobodná) radující se se svých dětí. Spokojená žena, které sice vylétly děti z hnízda, dělající s plným nasazením zázemí svému doma nedominantnímu manželovi, který si její péče váží.
• Nešťastná a utrápená matka středního věku, které děti vylétávají z hnízda a která se cítí nedoceněná a nepotřebná.
• Starší moudrá žena (často vdova) v běžných záležitostech života ochotně pomáhající druhým, která často neumí říci ne.





Persefóné


Olbram Zoubek
Má dva aspekty. Prvním je Koré, mladá, oduševnělá a bezstarostná dívka. Maminčina poslušná holčička, kterou maminka ovládá více, než je zdrávo. Sama pořádně neví, kdo je a jaké má schopnosti a možnosti. Žije si svůj vnitřní život, v tom vnějším je nejistá. Nedůvěřuje mužům, zejména starším, bere je jako nebezpečné. Přitahuje ji duchovno. Ráda by se osvobodila z vlivu matky, ale nedaří se jí to. Na druhé straně cítí v matce jistotu a bezpečí. Chce dělat matce radost. Často vnitřně ví, co by měla dělat, ale nedokáže to rozumově zdůvodnit. Studium vcelku zvládá, práci si vyhledává klidnou a nenáročnou, ale necítí se tam na svém místě. Stále čeká, že někdo přijde, povede ji životem a vše se tím změní. Ale žádný vztah ji nenaplňuje. Muži ji však odvádějí od matky a to je pro ni dobré. První dítě (Dionýsa Zagrea) často potratí.

Koré se často věnuje esoterickým disciplínám, hledá autority duchovních průvodců i mistrů, kteří by jí pomohli zlepšit její vnitřní nejistotu. Tato motivace ji pomůže jen částečně. Pomoc jde totiž shora, ze "světla". Užívá si přítomnosti učitelů New Age částečně i proto, že jí v dětství chyběl hodný tatínek formátu Dia. Její přerod však nepřichází z nebes, ale z podsvětí.
Koré je unesena Hádem do podsvětí, kde se stává Persefonou. Matka ji považuje za oběť a manžela Háda za únosce. I sama Persefóné se po boku svého muže cítí dlouho jako unesená. Je daleko méně činorodá než ostatní bohyně, Nemá silnou vůli, je spíše pasivní a zpravidla poslušná. Je pro ni těžké zvládat nároky běžného světa. Vše bere příliš vážně. Pokud však na ni manžel a vnější svět nevyvíjí tlak, je milá a sladká. Ráda dělá radost druhým, někdy i za cenu lži. Mnohdy je nevyzpytatelná a manipuluje svým okolím pod rouškou nevinnosti.

Pokud to Hádes přežene a snaží se ji ovládat, je náchylná k depresím, uzavírá se do sebe, mlčí a je pasivní. Pro zachování klidu je ochotna hodně ustoupit. Pokud svým depresím a úzkostem zcela nepropadne, nejsou jen nemocemi, ale nástrojem jejího postupného a bolestivého přetvoření. A dosažení širšího vědomí.

Matkou je mírnou, ale Démétér ji do všeho mluví. Zvládat starší děti je pro ni velmi těžké. Pokud se jí však narodí syn, vymaňuje se Persefóné ze závislosti na matce a navazuje vztah se synem. V povolání jí nejvíce sedí poradenství, psychologie či sociální práce. Jako psycholog pomáhá druhým projít cestou proměny přes podsvětí. Mnohdy velmi úspěšně, neboť totéž nebo něco podobného ještě před nedávnem sama prožívala.

Pokud zvládne své dozrávání, pochopí, že kromě tělesné krásy a mládí je zde i krása a mládí duše. Až se přestane trápit tím, jak vypadá, co si o ní kdo myslí a jak ji kdo vnímá, přemění se v Ariadné (římská bohyně Libera). V oddanou, citlivou, moudrou, ale duchem mladou ženu, která zná tajemství života i smrti a kterou odvádí na nebesa Dionýsos Lysios (římský Liber). Již se tolik nepodřizuje druhým, začne se věnovat nějaké tvůrčí práci (umění, ezoterice), přestane mít pocit zajetí ve vztahu a je schopna uvidět Háda i sebe ve skutečném světle.

________________________________________
Variace
• Koré, mladá, bezstarostná a mírně naivní dívka, která neví, co chce, kromě toho, že se musí zavděčit matce, někdy i světu.
• Nešťastná a utrápená vdaná žena kolísající mezi matkou a manželem, která velmi těžce zvládá požadavky běžného života.
• Černá bohyně, zatrpklá žena, u které se vlivem pro ni příliš těžkého života zastavilo zrání.
• Ariadné, prosvětlená a vnitřně omlazená žena, která ustála všechny životní krize a zkoušky, věnující se nějaké tvůrčí činnosti a rozdávající radost svému okolí.




Artemis


Narodila se jako dvojče spolu s Apollónem na ostrově Délos. Hned po narození pomáhala na svět Apollónovi. Proto je spolu s Hérou patronkou porodů. Je silně spjata s přírodou. Se svou družinou panenských nymf a zvířat se toulá po lesích. Na ty nikdy nezapomíná, je ochránkyní mladých dívek, utlačovaných žen, zvířat a přírody vůbec. Symbolem její plachosti a nezkrotnosti je srna, bojovnosti lvice, ochrany druhých medvědice a ničivosti divočák.

Z původní ochránkyně zvířat se stala bohyní lesů, hájů a bystřin, později celé přírody. Je také patronkou ženské samostatnosti, odvahy a bojovnosti.

Když měla tři roky, přivedla ji Létó na Olymp, kde si vyprosila od Dia dary: Věčné pannenství a stejně jako Apollón luk a šípy, které neminou cíl. Zaměřuje se na dosahování cílů a je v tom velmi vytrvalá. Největší požitek má s prchající a kličkující kořisti. Jakmile je kořist ulovena, přestává ji zajímat a dívá se po další. Často se to zvrtne ve věčné hledání. A pro samé hledání často přehlédne, co lidé kolem ní cítí a co si myslí. Pohrdá zranitelností svou i jiných a má potíže s důvěrnostmi.

Je to tatínkova holčička, milovaná dcera, věčná panna. V mládí potřebuje podporu otce. Hluboce miluje i svou matku, chrání ji a pomáhá jí. Nemá slitování, pokud někdo ublíží nebo se jen slovy dotkne její matky nebo jejích oblíbenců. Své matce je více sestrou než dcerou.

Jde bez jakýchkoliv ohledů za svými zájmy. Její luk zasáhne každý cíl. Jakoby byla stále na válečné stezce. Jedná rychle, bez zábran. Její vidění je dost černobílé, cokoli je buď úžasné anebo hrozné. A cítí se povolaná to hrozné hned trestat. Je v tom nemilosrdná. A tak často lituje zpětně svých činů i těch, které potrestala. Její ničivost je někdy obrovská. Je to nezávislá žena, spoléhá sama na sebe, věří si, k naplnění nepotřebuje ani druhé lidi ani společenské postavení ani uznání mužů. Chrání také ženy před muži. Feministické hnutí vynalezla Artemis. Její okolí si jí cení za odvahu, rozhodnost a nebojácnost vyjádřit svůj nízor.

Mateřství a děti, to není nic pro ni. Sedí jí spíše role oddílové vedoucí. U odvážnějších a samostatnějších dětí je oblíbená, rády s ní chodí do přírody a za dobrodružstvím. Ty ostatní stresuje její rychlost a odměřenost.

Odmítá tradiční ženskou roli. Základním mottem jejich vztahů s muži je rovnoprávnost. O muže má zájem jen pokud jej loví. Loví je také proto, aby pokořila jejich samolibost. Když už nějakého uloví, přestane ji zajímat a začne lovit druhého. Často loví Herma, který ji tak moc nepotřebuje a stále jí utíká. Sex bere Artemis jako dobrodružství nebo jako rekreační sport. V partnerství jsou pro ni rozhodující stejné zájmy a stejné postavení. Díky svému přespřílišnému sklonu k soupeření se nejenže nedokáže radovat z úspěchů svého partnera, ale mnohdy jej kvůli tomu i ztrácí. Ale když jí muž uteče, dělá mu problémy.

S postupujícím věkem ubývá Artemis bojovnosti a zejména lovecké vášně. Mění se v měsíční bohyni Seléné. Přestává se štvát za vnějšími cíli a obrací svou pozornost dovnitř.
Polohou pro Artemis v pozdějším věku je černá a bílá (současně) bohyně magických umění Hekaté. Bývá zobrazována se třemi hlavami hledícími současně do minulosti, přítomnosti i do budoucnosti. Spojuje podsvětí s běžným životem. Na jedné straně bába bylinkářka, vědma, porodní bába a udržovatelka starých tradic, na druhé straně zhrzená ježibaba a semetrika.
Hekaté je prastará bohyně. Jejími symboly jsou had a dýka. Jejími zvířaty psy, lišky a zající, její stromy jsou tis a vrba. Když jednou rozhněvala svou matku, utekla na zem a později do podsvětí. Zde coby neviditelná královna dohlíží na pokání a smývání hříchů zemřelých. Když za temných nocí vzchází na zem, potuluje se po cestách a křižovatkách cest. Na jedné straně nás dokáže potrápit děsivými sny, na druhé straně nám dává nemalé dary. Má moc nad čarami i kouzly, nad životem i smrtí. Smrt, kterou přináší Hekaté je částí přirozeného cyklu. Cosi musí zemřít, aby se mohlo zrodit nové. Pomáhá nám poznat svou temnou stránku, bez čehož není možná cesta ke skutečnému jasu.

Poznámka: Artemis, Seléne a Hekaté tvoří dohromady trojjedinou bohyni s aspekty panna, žena a stařena
________________________________________

Variace
• Žena žijící v kontaktu s přírodou, ekoložka, farmářka, atd. kterou vztahy s jinými bytostmi uspokojují více, než vztahy s lidmi.
• Bojovnice - sportovkyně nebo bojovnice za práva žen, dětí a slabších v tomto zlém mužském světě.
• Seléné, klidná žena spíše středního věku žijící v souladu s rytmy přírody
• Hekaté, moudrá vědma, bylinkářka či čarodějka, která překonala černobílé vidění, využívající ke své práci sil přírody.



Athéna (Pallas Athéna)

Athéna (vyslov Atchéna) je bohyní moudrosti, řemesel a rozvážně vedeného boje. Tatínkova dcera. Moudrá, praktická, logická, diplomatická, uvážlivá a stále plná energie. I jejím heslem je všeho s mírou. Má smysl pro celek i pro detail. Jejím teritoriem jsou města. Je jí dobře ve společnosti mužů. Již v mládí si raději hrála s chlapci a děvčata považovala za hloupější. I dospělé ženy mírně přezírá. To ubíjí její přátelství s nimi. Ztráta přítelkyň ji však často mrzí.

V současné době se uplatní i jako manažerka, učitelka či vědecká pracovnice. Potřebuje mít vedle sebe muže formátu Dia, ke kterému by mohla s obdivem vzhlížet. Ať již doma nebo na pracovišti. Ke svým činům potřebuje jeho požehnání. Také radí a pomáhá těm, kteří mají jasný cíl - hrdinům (i budoucím) a zároveň mírní jejich emoce. Neúspěšní či trpící ji příliš nezajímají.

Zvládá dobře to, co musí a dosahuje toho, co chce - vlivu a moci. Umí soupeřit a přitom si zachovat přízeň. Jejím teritoriem jsou města. Zakládá je i ochraňuje. Žije cílevědomě, je dobrá pro práci, méně již pro vztah. Více než erotika ji vzrušuje tvůrčí práce, myšlení a moc. Uplatňuje se tam, kde je třeba myslet, i tam, kde jsou třeba praktické dovednosti. Málo kdy je bezstarostná uvolněná. Její život spíše připomíná cestu nebezpečnou krajinou. Nejenže se na ni vybavila helmou, ale žije ve střehu a obává se budoucnosti. Je kritická ale i sebekritická.

Athéna vynalezla flétnu, trubku, hliněný hrnec, pluh, hrábě, uzdu, válečný vůz i loď. I když je bohyní války, raději smiřuje spory a pomáhá dodržovat zákony. Mnoho bohů, polobohů i Títánů by se rádo s Athénou oženilo, ale Athéna všechny odmítá. Partnerství vidí jako dokonalý vztah v dokonalém domově. Díky zaměření na práci si často najímá ke svým dětem chůvu. Bývá dobrou matkou dětem chytrým, praktickým a v těchto směrech soutěživým. Sportovně založeným, přírodu milujícím a citlivým či nesmělým dětem nerozumí.

Mládí, krásu, manželství, mateřství i stáří – toto vše sice bez problémů zvládá, ale není to její vnitřní potřebou. Její parketou jsou schopnosti a dovednosti. S mladšími muži si pohrává, starší a mocné obdivuje. Cokoli dělá, je zároveň funkční i hezké. Ctí řád i pravidla a někdy je dodržuje i když vidí, že výsledek nebude příliš morální. Ne vždy dosahuje svých cílů férově, občas se uchýlí i k podrazu. Účel světí prostředky. Občas kvůli cíli zapomíná na lidi. Také romantika je jí zcela cizí. Vůči emocím (vlastním i cizím) je velmi odolná.

Pokud vede válku, upřednostňuje taktiku a strategii před unáhleností. Dovede být přísná, nesmiřitelná i mstivá. Na hrudi někdy nosí hlavu Medúzy. Pod jejími chladnými logickými argumenty leckteré a nejen mužské srdce zkamení. Překoná-li tyto své vlastnosti, stane se z ní Athéna Sophia, moudrá žena s emocionálním nadhledem, která v sobě spojuje dary vitální, emocionální i mentální úrovně.

________________________________________
Variace
• Bojovnice za vysněnou lepší společnost i se všemi, kteří tento ideál svým jednáním narušují.
• Praktická řemeslnice či umělkyně vytvářející krásné věci nebo věci užitečné pro život.
• Duševní (mentální) pracovnice pomáhající mladým při jejich rozvoji a zapojování se do společnosti a starším k dosažení úspěchů.
• Moudrá žena, která ve svém životě propojila své mentální schopnosti se světem emocí a citů.



Afrodíté

Lehkomyslná i rozmarná bohyně krásy, vášně, touhy a tvořivosti. Zrodila se z Nebe a Moře (emocí) a představuje touhu vytvořit nebe na zemi. Je posedlá vášní po nesmrtelném, dává radost i naplnění naší každodennosti. Svým zlatým pásem poutá pozornost bohů a v lidech v tu chvíli probouzí božské. Pomocí něj skrývá nedostatky svého těla i nedokonalosti duše. Inspirující žena, dobrá milenka, ale velmi špatná partnerka. Podobně jako Dionýsos vychutnává život tady a teď. Vyhledává každodenní tělesné a erotické potěšení, chce být okouzlující a přitažlivá.

Je chytrá, ale není intelektuálka. Svým šarmem dokáže způsobit, že ostatní považují za rozumné či dokonce nezbytné to, co chce ona. A dodatečně pro to najdou rozumové zdůvodnění. Afrodíté dělá cokoliv s obrovským zaujetím. Ať je to pití šálku kávy nebo svádění muže. Vše proměňuje v radost a krásu, umí být smyslná i kreativní. Toto nám dává a toto po nás chce. Role oběti je jí cizí. Je sebevědomá a současně ochotná přijímat.

Žena Afrodíté věnuje plnou pozornost tomu, co muž říká, i když jsou to v podstatě hlouposti. A muž hned pookřeje, mění se tím a roste. Konečně mu někdo rozumí. A vůl se cítí jako býk. Jenže ona za chvíli odpluje a věnuje pozornost zase někomu či něčemu jinému. A pokud dotyčného muže současně zasáhne Erotův šíp touhy, přináší utrpení.

Mladým mužům dává sílu jít za svými sny. Alchymisticky zúrodňuje hrubou mužskou hmotu a mění ji v cosi vyššího a krásnějšího.

Má dvě základní podoby – nebeskou (Úránia) a pozemskou (Pandémos). Pandémos představuje její lidskou podobu projevující se ve vztazích a v běžném životě. Je plná touhy i nenávisti. A utrpení, pokud touhy nejsou naplněné. Je zdánlivě naivní, bezuzdná a hýří jak v oblasti krásy tak v oblasti sexu. Sex s Afrodítou je zpravidla úžasný. Dokáže jej využít jak pro vlastní prospěch, například pro získání nových šancí. Ale také ke zkompromitování partnera. Pokud to přežene, stává se rozvracečkou manželství a kamkoli přijde, přináší spoušť.

Úránia představuje hledání rovnováhy. Jde zase za ušlechtilým cílem, je obrovsky tvořivá. Neskutečně ji uspokojuje to, co právě dělá. Prostě to dělá s nadšením a s láskou. Bez ní by byla každá byť sebetvořivější práce nudou nebo otročinou. Dává nám touhu po čemsi vyšším i pochopení, že není štěstí bez utrpení ani zisk bez oběti. Koho Afrodíté posedne, tomu dá spoustu energie. A oni září zdravím. Ať jsou to milenci či umělci.

Manželství a děti, to ji příliš neoslovuje a pokud nemá podporu Héry a Démétér, zůstává svobodná. Anebo prostřídá několik manželů, aby zjistila, že s žádným to není ono. Její slabou stránkou je povrchnost ve vztazích. Pokud Pandémos nedozraje v Úránii, silně prožívá krizi středního věku, trpí jak roky tak i vráskami.

________________________________________
Variace
• Bojovná, mladá, dravá ale nestálá a přelétavá žena dobývající muže.
• Pandémos, ze života se radující a oslňující žena nacházející smysl života v tělesných rozkoších, v erotice a romantické lásce.
• Úránia, žena, která transformovala svůj erotický potenciál do vytváření rovnováhy a krásna



Gáia

Bývá zobrazována jako sedící nebo pololežící žena s plody přírody nebo s rohem hojnosti v rukou.
Již v úvodu jsme si řekli, že Matka Země, bohyně Gáia, připadla všem božským bratřím rovným dílem, a že Zeus (představující mentální úroveň) si nárokuje vládu i nad ní. Ale zde nejde o vládu, ale o moudré hospodaření a o moudrou péči. Naše tělo patří stále bohyni Gáie, z ní povstalo a do ní se zase vrátí. Je to nám svěřený vklad, se kterým máme moudře hospodařit a skrze ně uctívat Matku Zemi, bohyni Gáiu, která stála na prvopočátku všeho. Ona zrodila všechny naše vyšší úrovně – vitální, emocionální a mentální a tyto úrovně na ní závisí. Až budováním dalších úrovní se vytváří něco, co je na ní nezávislé.

Aby se toto všechno mohlo podařit (vedou nás k tomu oklikou nemoci a utrpení a přímější cestou buddhismus a zen, ale zpravidla ne ve své komerční formě), musí být ty nižší úrovně jakž takž v harmonii.

Bohyni Gáia nám přináší smyl pro pohodlí i odpočinek, stabilitu až zemitost. Patří jí i základní síla naší bytosti – kundalini. Je to síla, ve které stojí božské archetypy svýma nohama a kterou přeměňují a nechávají projevit v oblastech, kterým vládnou. Nejblíže má k této síle Pan.


*

Text převzatý ze stránek "Bohové v nás" http://www.sweb.cz/J.T.K./bohove+/index_b.htm

Podle hlasování se nejvíce návštěvnic těchto stránek o grafologii a psychologii identifikuje s Athénou a Afrodítou. Mezi nejméně "oblíbené" patří Hestia a na druhém místě Héra. Persefoné a Artemis představují průměr.

*

Co je to archetyp podle C. G. Junga?

Mužské archetypy

Richard Rohr - Mužské archetypy

Převzatý příspěvěk

Přepis přednášek ze semináře pro muže, konaného 24.-25.9. 2001 v Křižanově





Úvod

Je dobré, že můžeme být všichni v jedné místnosti a v trochu neformálnějším prostředí, než včera. Doufám, že by to mohly být dva dobré dny. Chápu, že jste asi trochu unavení, tak na vás nepůjdu moc tvrdě. A uvidíte, že jak bude den pokračovat, tak se vaše bubnování bude zlepšovat a zlepšovat.
První věc, kterou potřebujeme udělat, je vytvořit si posvátný prostor. A tohleto bude ten náš prostor. Potřebujeme mít pochopení, že se tady může stát něco dobrého a něco zvláštního. Byl bych rád, aby si ti z vás, kteří byli na přednášce včera, vzpomněli co jsem říkal o kontemplativní mysli jako o opaku ke kalkulativní mysli. Dnes ráno si uděláme malé cvičení, které často používám při vyučování kontemplativní modlitby.

Budu recitovat frázi z písně a požádám vás, abyste ji opakovali. A potom společně zůstaneme jednu minutu v tichosti. Pokuste se během ní usebrat a být tady a teď.

Buďte pokojní a vězte, že já jsem Bůh.
Buďte pokojní a vězte, že já jsem.
Buďte pokojní a vězte.
Buďte pokojní.
Buďte.

(Po minutě ticha) Pomalu se vynořme z tohoto ticha, aniž bychom to ticho ztratili. A společně se pomodleme Otče náš …….

V naší zemi se tohle někteří lidé neradi modlí. Připadá jim to, že Bůh je mužský. A oni říkají, že Bůh je nad pohlavím, že není ani muž ani žena. S touto otázkou jsme také bojovali. Co bychom s tím měli dělat? Zdá se, že potřebujeme rozpoznat a přiblížit se také k ženské podstatě Boha. Protože Bůh samozřejmě není mužský nebo ženský, ale je obojí. Ptáme se ale, proč Ježíš používal právě tohle slovo “abba – tatínku”, jako od malého chlapce. Byla to jenom náhoda? Nebo to bylo jenom kulturně podmíněné?

Čím víc jsem cestoval a čím víc jsem poznával, jak univerzální je otcovské zranění a kolik lidí nikdy nepoznalo bezpodmínečnou lásku svého otce, tím víc věřím, že Ježíš vědomě vybral pro Boha to nejobtížnější pojmenování. To slovo, které je pro mnoho lidí těžší vyslovit. Slovo, kterému je obtížnější věřit.

Potkal jsem mnoho synů, jejichž otcové byli zabiti ve válce, mnoho synů alkoholických otců a mnoho synů, kteří měli otce emocionálně vzdálené. Proto věřím tomu, že ta mužská stránka Boha je tou obtížnější pro to, aby se jí věřilo. A my se přesto odvažujeme toto odvážné slovo říkat.

Ale my, protože evidentně muži jsme, potřebujeme najít, co je na té mužské části Boha dobrého. Zjišťuji po celém světě, že my muži máme komplex méněcennosti - téměř si připadáme vůči ženám méněcenní. Nejsem tady od toho, abych říkal, že jsme lepší, ale musíme najít co je dobrého na tom, být muž. Vždyť alespoň polovina z toho, čím Bůh je, je mužská - je tím, co to znamená být mužem. A ovšem, ta druhá půlka je tím, co to znamená být ženou.

Našli jsme skvělý způsob, jak do této mužské duše vstoupit a říkáme tomu 4 mužské archetypy. To slovo je složeno ze dvou řeckých slov, které znamenají dominantní (t.j. hlavní) obrazy. Jak jsem říkal už včera, tyto archetypy byly objeveny studiem starých legend. Tyto čtyři postavy byly nalézány napříč kulturami, ale nakonec to nejsou čtyři různé postavy, ale čtyři části každého z nás.
Během těchto dvou dnů si uděláme čas, abychom si prožili všechny čtyři.


KRÁL
BOJOVNÍK
MAGIK
MILOVNÍK


Tyto čtyři se nějakým způsobem udržují v rovnováze. Jestliže jste pouze jedním z nich, tak převezmete jeho temnou stránku. Jestliže jste pouze KRÁLEM, tak se z vás stane TYRAN. Ale to se stane jasnějším postupně, jak budeme pokračovat. Uvidíte ty pojmy v literatuře, v poezii, v umění. Uvidíte, že toto jsou čtyři obrazy, které nás nejvíce zaměstnávají, čtyři „posedlosti“. Možná používáme pro ně jiná slova, ale to, co se budeme snažit najít, je ta energie v pozadí. Dále chci říct to, že KRÁL, i když je to jen jedna čtvrtina celku, je tou částí, která všechny drží pohromadě. Takže s KRÁLEM počkáme a budeme o něm mluvit až v závěru, zítra odpoledne.

V horní části diagramu – KRÁL a BOJOVNÍK jsou ty více mužské části našeho celku. A dole ten MUDRC (MAGIK) a MILOVNÍK jsou spíše ženské prvky, ženské části naší duše. Takže už z toho vidíme, že ten vršek a spodek musíme držet v rovnováze, abychom byli celým mužem.

A jak jsem už říkal včera, jako malý chlapec začnete tím, že jste fascinován jedním z těchto typů. Pro většinu malých chlapců je to BOJOVNÍK, ne vždy. Třeba já jako malý chlapec jsem spíš byl MALÝ KRÁL, nebo spíš malý princ. Chtěl jsem mít velký obraz všeho. Ale to se nám všechno vyjasní postupně, a tak pro teď je to všechno.

Ještě snad k překladu slova MAGICIAN – kouzelník, mág, MAGIK a nebo MUDRC – moudrý muž. Pravděpodobně jsou obě verze v pořádku, ale jsem rád, že to tu zaznělo. Protože ten MAGIK má pro většinu křesťanů divnou, matoucí souvislost. Přestože v Matoušově evangeliu máme mágy z východu. Ale o tom budu také později mluvit.

Právě tak slovo MILOVNÍK má v sobě určitou erotickou konotaci, která tam ale také patří, nechci to příliš zduchovňovat.

Vzpomeňte si, když jste byli malými chlapci, jaké příběhy vás fascinovaly. Jaké byly postavy, se kterými jste se nejvíce ztotožňovali, „převlékali“ se do nich. To byla vaše první archetypální fascinace. To bylo to, čím jste chtěli být. Tuto fascinaci si nemůžete odepřít, je silná, zůstává ve vás a časem si vás najde. Kdo máte syny, tak to na nich můžete vidět a nemá smysl se snažit to změnit, je to prostě v nich. Např. když kluk je MILOVNÍK a táta z něj chce mít BOJOVNÍKA, tak to toho malého kluka zraňuje. To nemůžete dělat. I když někdy otec, když je BOJOVNÍK, touží po tom, aby jeho synové byli také BOJOVNÍCI.







Ukážu vám příklad kluka MILOVNÍKA, o kterém budeme dnes dopoledne mluvit. Učil jsem v Kalifornii, když ke mně přišel mladý muž a požádal o rozhovor. Říkal, že jeho otec je americký námořník. A ten mladý muž, když byl klukem, tak se ze všeho radoval a měl vztah k umění. A když byl sám doma s maminkou, tak se takhle mohl chovat. Jednoho dne byl tak šťastný, že doma chodil po bytě a všechno líbal. Říkal: „Dobré ráno, židle, dobré ráno, stole“. Vtom jeho otec mariňák vešel do místnosti a řekl: „Co to ten chlapec dělá? Já nechci, aby můj kluk byl zženštilý.“ V otcových očích ten chlapec viděl neschválení, nesouhlas, a od toho okamžiku se mu všechno změnilo. Řekl mi: „Já jsem v sobě toho milovníka zabil. A od té doby už jsem nikdy nebyl šťastný“. Dneska je autorem scénářů v Holywoodu, ale trvalo mu téměř do třiceti let, než poznal, kdo doopravdy je.

MILOVNÍK v malém dítěti ještě není tak utlačený, jak se to stane později v životě, to malé dítě má ještě tu schopnost ječet nadšením. Vidíte to úplně jasně třeba u dvouletého dítěte. Když uvidí například psa, tak taky ječí radostí. MILOVNÍK je totiž vaše schopnost pro extázi, pro užíváni si radosti, pro vzrušení a nadšení.

Připadá mi zajímavé, že křesťanství říká, že Bůh je Láska, ale z těch všech čtyř částí se téhle nejvíc bojíme. Právě proto, že to má v sobě i trochu erotiky a toho mi se bojíme. Bez MILOVNÍKA je ale život nudný, černobílý. Bez MILOVNÍKA je život samé povinnosti, dřina bez kapky sladkosti. MILOVNÍK je vaše schopnost vidět krásno a nadchnout se tím, nejen to vidět intelektuálně. Jestli nemáte schopnost se nadchnout, tak jste v sobě milovníka zabili. A to mnoho mužů udělalo. Viděli jste někdy film, nebo četli jste knihu Řek Zorba? Tam je zobrazen klasický archetyp milovníka. Pamatujete si jak Zorba tancuje na pláži?




Jsou kultury, které MILOVNÍKA osvobozují mnohem víc, než jiné. Mnozí muži se od toho odtahují, protože to souvisí se sexualitou, a my se bojíme, kam by nás to mohlo zavést. Bojíme se, že uděláme něco špatného, zlého, že budeme nevěrní svojí manželce. A my se tolik bojíme té možné chyby, že nenalézáme ten dar. To platí i pro mnohé muže v celibátu, kteří si myslí, že když nebudou milovat nikoho, tak automaticky budou milovat Boha. Jenže Láska je v jednom kuse, je celistvá. Buď milujete všechno, nebo nemilujete nic. Buďto vidíte to dobré, pravdivé a krásné ve všech věcech, nebo to nevidíte vůbec.

MILOVNÍK má také trochu skandální, provokující povahu. Robert Moore, který tohleto zkoumal, říkal, že MILOVNÍK si chce všechno olíznout. Pokud vy si nechcete všechno olíznout, tak se možná toho MILOVNÍKA trochu bojíte. Je to velice spojené s ústy. Líbat a pít. Jestliže vás poezie nudí a umíte číst jenom noviny, tak jste v sobě pravděpodobně MILOVNÍKA zabili. Pro mnoho mužů je obtížné tancovat, protože nedovedou žít v přirozené extázi svého těla. Jestliže naopak umíte mít radost z barev, ze stínů, tak v sobě patrně kus MILOVNÍKA máte. A jestliže vychutnáváte krásu různých druhů hudby, tak v sobě také máte kus MILOVNÍKA.

Před dvěma týdny jsme se Stevenem skončili v Norimberku iniciační rituál. Ti němečtí muži měli všichni svlečené košile a někteří začali vyskakovat nahoru a dolů, jako masajští válečníci. A za chvíli to začali dělat všichni. Pak začali skákat po té veliké místnosti jako gazely a další začali bubnovat a křičet. A Steven a já jsme tam stáli a říkali jsme si: „Tohle nedělají ani Američani“. A trvalo to celou hodinu a nešlo to zastavit. Vzal jsem si mikrofon a říkal jsem: „Jídlo je připravené a je tam pivo, můžete si dát pivo!“ (neměli pivo tři nebo čtyři dny). A oni říkali: „Ne, my budeme raději tancovat“. My si vždycky myslíme, že Němci jsou soustředěni jenom na svoji hlavu, ale oni když sestoupí dolů, tak sestoupí opravdu. Víc než my. Když osvobodili svoje pocity, tak byli až strašlivě svobodní.
Vášeň (chtíč) je laciná náhražka lásky. Taková podobná laciná náhražka je v Americe Disneyland, kam lidé chodí proto, aby se nechali bavit. Místo toho aby prožili nějaké hlubší city, prožívají falešné štěstí. My muži se ale tolik bojíme toho chtíče, že se bojíme i lásky. A to je špatné.

Naše dnešní téma je, jak se dostat do místa skutečné radosti, a ne jenom do zdánlivých potěšení. Steven vás potom při cvičení povede, jak v sobě nalézt toho svého MILOVNÍKA. Abyste rozpoznali, jak jste se ho báli, nebo jak jste ho možná i zabili.

Většinou se s ním mladí muži setkají, když se zamilují. Ty první dny poté, kdy vám někdo nastaví zrcadlo a řekne vám, jak jste krásní. A v těch dalších dnech se najednou všechno změní z černobílého na barevné. V dalších dnech si najednou všímáte věcí, kterých jste si dřív nevšímali. Věci, které vám dřív vadily, vám najednou nevadí. Komu by to vadilo? Když jste ve stavu MILOVNÍKA, je ve vás obrovská svoboda.

Ale milovník má také svoji temnou, nebo zraněnou stránku. ZÁVISLÝ MILOVNÍK - to je ten, který je zachycen ve stavu vášně nebo chtíče a myslí si, že to je láska. A místo toho, aby prožíval radost, tak je velice nesvobodný. Opravdová láska zvětšuje vaši svobodu, nezmenšuje ji. Narcistický člověk chce, aby mu všechno dělalo radost, ale neumí dělat radost druhým. Asi nejjednodušší indikace toho, že jste v kontaktu se svým MILOVNÍKEM je, jestliže se umíte smát. Jestliže úsměv přichází s velkými obtížemi, tak máte asi MILOVNÍKA zabitého.

Během mého krátkého pobytu tady jsem viděl u mnohých z vás, že jste se na mně zpříma podívali a usmáli se. To je výborná věc, když muž tohle dokáže udělat. Jestliže se bojíme usmát, tak se asi bojíme, že to nebude přijato nebo že to nebude vráceno. A mnoho z nás je v této oblasti zraněno, protože realita nám ten úsměv nevracela. V mém životě bylo mnoho dní, kdy jsem byl zevnitř velice šťastný. Chodil jsem po supermarketu a zjistil jsem, že se usmívám i na krabici mýdla. Logicky to nedává žádný smysl, ale jesliže jste v tom stavu byli, tak tomu rozumíte. Když jste v pořádku, tak je všechno v pořádku. A možná i na té krabici mýdla je ta dekorace krásná. Asi to není Picasso, ale je to pěkný. Takže, bratři, potřebujeme znovu najít tu schopnost oceňovat. Obecně muži jsou vychováni k tomu, aby neoceňovali, nebo aby jen negativně oceňovali, podceňovali.

Nevím, jestli to platí o mladých českých mužích, ale o amerických to platí. Když chtějí vypadat správně, tak musejí odsuzovat. „Tam jsem už byl, to je hloupý, to za nic nestojí“. Už to vidím i u šestnáctiletých chlapců. Rád bych použil slovo blazeovaný. Všechno už viděli, nic je nevzrušuje. Používáme pro to slovo cynický (u nás v Čechách i v Americe). Většina našich dětí, když je jim dvacet, tak už je cynická. I v oblasti sexu už je tolik volného vyjadřování, že tam není žádná romantika. Aby se udržovala extáze z té romantiky, tak k tomu je potřeba kousíček BOJOVNÍKA. A o tom bych se teď zmínil.

Pamatujete si, když jste potkali svoji první dívku, jak jste moc chtěli s ní mít sexuální zážitek? Ale doufám, že jste to trochu pozdrželi. To je instinkt BOJOVNÍKA. BOJOVNÍK vytyčuje hranice a říká si sám sobě ne. Bez kousku BOJOVNÍKA je ta logika taková, že MILOVNÍK se vždycky stane ZÁVISLÁKEM. Doufám, že na tom už můžete vidět, jak se ty jednotlivé části (archetypy) navzájem potřebují.

V Americe se říká, že sex by měl přijít při druhé schůzce. Není v tom žádná romantika, žádná hluboká schopnost pro radost. To se děje i v celém světě pornografie. Najednou existuje, i ve světě internetu, přístup k falešným vztahům. Najednou nemáte vztah se ženou, máte vztah s prsem. To se snadno stane návykovou záležitostí a nevede to ke skutečné extázi. MILOVNÍK musí mít svoji vnitřní disciplínu, jinak to dopadne špatně.

Ale teď nechci klást důraz na disciplínu, chci klást důraz na svobodu. Teď chci zdůrazňovat tu vnitřní schopnost cítit, hluboce cítit. MILOVNÍK je vnitřně svobodný i k tomu aby plakal, i k tomu aby se usmíval. A to někdy obojí současně, protože je tolik pocitů.

Steven vás povede a doufám, že se budete pohybovat tímto směrem. Doufám, že mi pomůžete si uvědomit nějaké postavy milovníků z literatury nebo z filmů. Můžete mít dát nějaký příklad postav? .... Forest Gump, Cyrano, Jonatan a David z Bible (David uměl tancovat a hrát na harfu)....
Ježíš - to je nejlepší rovnováha těch čtyř, stejně jako David ve Starém zákoně. Z toho je vidět i další význam toho, že Ježíš je syn Davidův.

Nějaké příklady herců nebo sportovců, nejen ty role, které hrají, ale jejich přirozené energie – Menšík, Paul Newman, ....., Mel Gibson, Mr. Bean - J ....

Před pár lety, když se rozdávaly Oscary, tak tam nějaký italský herec běžel pro Oscara přes sedadla. Potom udělal nějakou poznámku o Sophii Lorenové ...byl strašně svobodný ve svých emocích a publikum se nemohlo udržet smíchy.

Dá se říct, že italská kultura má hodně svobody a volnosti pro MILOVNÍKA, víc než jiné kultury. Ve Francii se MILOVNÍK stal velice sofistikovaným a pro nás vypadá téměř uměle, ale pořád je to MILOVNÍK. Steven i já bydlíme blízko Mexika a v mexičanech je MILOVNÍK také velice svobodný. Zjistíte, že ve většině severních evropských zemí byl velký strach z MILOVNÍKA. U těch anglosaských typů, což jsme my. Nějakým způsobem se to dostalo do opozice s naším pochopením, co by mělo být křesťanství. Když slyším zpovědi irských kněží, tak tam existuje jediný hřích, a to je sex. Je to tak, jako že všechno ostatní jim uniká a veškeré zlo si lokalizují do jediné oblasti. A přesto ti stejní Irové dokáží tak pěkně tancovat a zpívat. Vypadá to, jako že jsou rozpolceni. Je v nich přirozený Ir a je v nich katolický Ir. A snaží se to dát nějak dohromady. My si to moc dobře uvědomujeme, protože Irové formovali americkou katolickou církev víc, než jakákoli jiná skupina.
Budeme se tím dál zabývat a víc to pochopíme, až budeme studovat ty ostatní tři archetypy, protože ony dávají smysl ve vztazích navzájem.

Chci říct ještě jednu věc, než předám slovo Stevenovi. Neřekl jsem toho dost o dotyku.

MILOVNÍKOVI je dobře, když se dotýká. Nejenom to, MILOVNÍK se potřebuje dotýkat, aby realitě porozuměl. Chce nejenom všechno olízávat, ale všeho se taky dotknout. A jak jsem říkal včera, kvůli mužskému strachu z obvinění z homosexuality se většina z nás tohle bojí dělat. Musíme ten stav pojmenovat a uvědomit si, že mít tento strach v sobě není ani zdravé, ani normální.

V naší kultuře zjišťujeme, že u mnoha mužů mnohé sexuální problémy nejsou způsobeny touhou po sexu. Je to něco, co bych nazval hladem kůže. Protože lidské tělo potřebuje být dotýkáno a dotýkat se. Protože je tak málo míst, kde tento hlad kůže může být ukojen, tak u muže je to všechno genitální, všechno se to soustředí na penis. A to je příliš zúžené, protože láska je mnohem širší než tohle.

V průběhu let ke mně přišlo mnoho mladých mužů, kterých se jejich otec nikdy nedotknul, neobjal je. A doslova ode mě chtěli, abych je obejmul, a pak začali brečet. A ti chlapi nebyli homosexuálové, byli to jenom normální zdraví muži. Chtěl jsem se zmínit o dotýkání, protože MILOVNÍK chce být dotýkán a je svobodný k tomu, aby se dotýkal.

A také když se oženíte, tak začne být velmi nebezpečné se dotknout nějaké jiné ženy. Takže máme tendenci žít v takové izolované komoře. Není pak divu, že máme takové velké sexuální problémy. Ještě nikdy jsem po světě nepotkal jediného muže, který by mi řekl: „Já mám zdravou sexualitu“. Žádný muž tohleto nikdy neřekne. Všichni máme pocit, že to máme nějaký zamotaný. Skoro každý muž se za něco v sexu stydí nebo má kvůli něčemu pocit viny, spojený se sexem. Ať je to o nějakém vztahu, nebo o masturbaci, nebo o pornografii. Když jsme ve skupinách mužů, jako je tahle, tak o tom máme začít mluvit, protože tady k tomu konečně máme svobodné místo. Protože zjišťuji, že si každý muž o sobě myslí, že je neobvyklý, nebo že pouze on má tenhle problém.

Ale to hlavní, co jsem chtěl teď zdůraznit je, že pokud by se nám podařilo obnovit nějaké zdravé dotýkání se, tak to bude velice prospěšné pro náš sexuální život.






Dnes odpoledne budeme mluvit o MAGIKOVI (KOUZELNÍKOVI, MUDRCOVI). Zatímco MILOVNÍK je vnější ženskost, tak MAGIK je vnitřní ženskost. Je to archetyp vědomí a uvědomění si. Je to ta část vás, která chce vědět a znát. Ta část, která je zvědavá. Jestliže jste ztratili všechnu zvědavost, pak jste v sobě zabili MUDRCE. Je to ta část vás, která chce vnímat a pozorovat. MAGIK má víc tvarů a forem, než kterýkoli jiný archetyp. Ta nejvyšší forma, té bychom mohli říkat Prorok, a nejnižší formou by mohl být Klaun (Šibal), někdo kdo dělá nějaké triky, např. královský Šašek.

V mnoha náboženstvích byl kněz viděn právě jako MUDRC (MAGIK). A není to nic zvláštního, vždyť naše katolické obrazy jsou dost podobné. Když kněz řekne: „Toto není chléb, to je Ježíšovo tělo“, tak to je vlastně řeč MAGIKA. MAGIK vám vždycky říká, že věci nejsou takové, jak se jeví. Vypadá to takhle, ale ve skutečnosti je to tohle. Když je jako zpovědník, říká: „Vypadá to jako hřích, ale ve skutečnosti to je uzdravování a odpouštění“. Dobrý MAGIK dovede všechno otočit tak, aby to bylo dobré a fungovalo to. A to je moudrost. Když kouzelník vytahuje králíky z klobouku, tak to je to, co pro vás dělá MAGIK. Činí nepochopitelné věci pochopitelnými. Je to něco jiného, než pouhá inteligence, je to moudrost.

MAGIK vám také pomáhá setkat se s vaším stínovým já. Stejně tak jako prorok, který to ale dělá pro celou kulturu. Pomáhá vám nejen se s vaším stínem setkat, ale také ho přijmout a možná v tom i uvidět určitý dar. Když nemáte žádného MAGIKA, tak nevíte co dělat se svými trápeními a se svými hříchy. Budou ve vás jen sedět a užírat vás.

MAGIK je vždycky zobrazován v nějakém jiném, alternativním oblečení. Protože on ten jiný, alternativní svět odhaluje. Tak např. čaroděj Merlin je zobrazován v hábitu černé a bílé barvz, nebo má na sobě obrázky slunce, měsíce a hvězd, protože odhaluje význam vesmíru. Možná proto se také kněží stále oblékají do rozdílného, neobvyklého, alternativního oblečení.

Rozdíl mezi pravým a falešným MAGIKEM je v tom, že ten pravý vám váš stín odhaluje, kdežto ten falešný ho schovává. Ve Starém zákoně se těm druhým říká dvorní proroci, a to byli takoví, kteří stále říkali jen to, co od nich chtěl král slyšet.

Takže KRÁL ve vás potřebuje MUDRCE, aby ho udržoval v pravdivosti a poctivosti. A v Bibli král téměř vždycky PROROKA zabije, protože ten skutečný PROROK neříká ty správné věci. Není jednoduché být pravým MAGIKEM. Systém vás nemá rád, když mluvíte skutečnou pravdu. Jednou z „povolených“ forem, kterou to teď má na západě, je politický karikaturista. Téměř nikdo nemá možnost říct prezidentovi, jak je stupidní, ale karikaturista ano. A on je vlastně také forma MUDRCE.

Není jednoduché být MUDRCEM nebo PROROKEM ani uvnitř církve. I církev chce od každého, aby byl loajálním člověkem. Není tam moc místa pro alternativní kritiku.

Zdravý KRÁL se MUDRCE nikdy nebojí. Ve Starém zákoně je ale jen jeden případ, kdy ti dva spolupracují. Když David poslal Uriáše do bitvy, tak ho prorok Nathan obviňuje. Nathan přichází na královský dvůr a říká Davidovi: „Ty jsi ten člověk!”. David to přijímá a v tu chvíli se stává celistvým, stává se všemi čtyřmi archetypy. Už dříve se stal KRÁLEM. Už se stal i milovníkem, který umí tancovat a zpívat. Už se také stal válečníkem, který zabil svých deset tisíc nepřátel.

Vždycky je ve vás jeden archetyp, kterého se nejvíc bojíte. A tak bych chtěl, abyste začali přemýšlet o tom, který to je, kterému se nejvíc bráníte. Většinou tohle se nestane dřív, než v druhé polovině života. Ale když se vám podaří přijmout i tu čtvrtou část, tak se stanete velmi celistvými.
Doma v Albuquerque sloužím jako vězeňský kaplan. A tohle říkám i těm indiánům a hispáncům ve vězení. A oni tomu rozumějí, protože je to viditelné a konkrétní. Ale nejtěžší je pro ně pochopit KRÁLE, protože oni většinou dobrého otce neměli. Ještě jsem to neříkal, ale KRÁL je jiná podoba otce. A my jsme společnost bez KRÁLE a bez OTCE.

Uvedu vám několik různých forem MUDRCE. Už jsem říkal Prorok, Otec, Zpovědník. Dále Liturg jako někdo, kdo vytváří rituál. Iniciátor, což je úloha, kterou už neznáme, Tvůrce posvátného prostoru, Duchovní vůdce, Rádce jako vychovatel (Mentor), nověji Psychoterapeut jako psychologický poradce. Nebo prostě Moudrý člověk, i když my už ani nevíme, kde ho hledat.
Jedno z velkých zklamání v církvi je, že lidé očekávají od kněží, že budou MUDRCI. Ale někdy ve středověku se kněží přesunuli víc k úloze KRÁLE. Říkáme kněžím a biskupům princové církve (v angličtině). A oni se také oblékají spíš jako králové, než jako kouzelníci nebo mudrcové. Matoušovo evangelium se nezmiňuje o králích a ani o třech. Zmiňuje mudrce, mágy z východu. Mágové z východu nám nedělají dobře, protože to by mohli být nějací slované z Ruska, takže jsme si vyrobili Tři krále, přestože pro ně není v písmu žádná opora. Když jsem to říkal v Německu, tak říkali: „Ale jo, byli to tři králové a jsou pohřbeni v Kolíně v katedrále.“ Je to pro mě velice signifikantní v tom, že vidíme to, co chceme vidět. A je nám lépe a jsou nám příjemnější králové než mágové.

Myslím, že syn chce vidět moudrého muže ve svém otci. Někoho, kdo mu řekne: „Synu, tohle bude fungovat a tohle nebude fungovat.“ MUDRC je jiný, než pouhý funkcionář. Funkcionář drží nějakou úlohu, nějaký titul a bere plat. Ale nemusí v podstatě ničemu rozumět, není to pro něj žádné umění. Opravdový mudrc vám nastavuje zrcadlo, pomáhá vám vidět kdo jste, přijmout kdo jste a nakonec se stát vším, čím jste. A tím vším se můžete stát až potom, co přijmete všechny ty různé části svého já.
Zdá se mi, že na Západě je hluboká touha po MUDRCOVI. Ale zdá se mi také, že my v Americe se díváme velmi cynicky už jen na možnost něčeho takového. Už jsme si za prezidenta zvolili herce a teď jsme si zvolili za prezidenta texaského kovboje. Ani se neočekává, že by tam vůbec nějaký moudrý člověk mohl být. Váš prezident a Nelson Mandela jsou dva z mála moudrých lidí na světové scéně.

Když nemáte MUDRCE, tak MILOVNÍK se také rozpadne. MUDRCE v tom smyslu té části z vás, která umí rozlišit mezi láskou a žádostí.

U MUDRCE se většinou předpokládá, že žije zvlášť, odděleně, někde v lese. Neboť moudrost vždycky přichází z nějakého ticha. Moudrost vždycky přichází z přírody. Když se necháte zachytit ve světě přidělených úloh a zaneprázdněnosti, tak velké moudrosti nedosáhnete. Vy, kdo jste sem v těchto dnech přišli, tak evidentně hledáte MUDRCE. Hledáte moudrost a já tady sedím v úloze MUDRCE. A říkám vám: „Ano, existuje taková věc jako moudrost“.

Normální škola vám tohle nedá. Iniciace přivádí moudrost na velmi vysokou úroveň. V podstatě pomáhá k tomu prožívat úděl života a smrti, pracovat s tímto velkým problémem. Jak žít v tomto světě a neztratit svou duši. Jak se setkat se všemi těmi malými smrtmi a vnitřně nezemřít. Tou hlavní otázkou je, jak se může každý z vás dobrat věku šedesáti pěti let a nebýt zlostný, smutný a zatrpklý. A to je duchovní otázka. Jestliže máte dobrou spiritualitu, tak se v pětašedesáti ještě budete usmívat.
MUDRC, MAGIK je mistr proměny. Když jsme byli mladí katoličtí chlapci, tak jsme ve farnosti měli jednoho starého irského monsignora a jednoho mladého kněze, který přišel přímo z Irska. A ten starý monsignor nám vždycky přivodil strašně špatný pocit ohledně sebe samých. Ale ten mladý kněz, ten vždycky říkal: „To nevadí, co jsi vyvedl, stejně jsi pořád dobrej kluk.“ V sobotu ráno jsme všichni museli jít ke zpovědi, a tak jsme se všichni řadili do fronty u zpovědnice toho mladého kněze, zatímco k tomu starému monsignorovi nechodil nikdo. My jsme si dokonce vymýšleli hříchy, abychom s tím mladým knězem mohli mluvit, protože byl takovým dobrým otcem. To je to, co dělá MAGIK. Vezme vaše hříchy a způsobí, aby z nich pro vás bylo něco hezkého. MAGIK vždycky všechno mění. A to je ten důvod, proč se stále držíme toho slova MAGIK, protože to prostě a jednoduše není jenom moudrý muž.

Ale MAGIK má také svoji temnou stránku. Můžeme jí říkat ZLÝ ČARODĚJ. Nebo obyčejněji – MANIPULÁTOR. Ten, který používá svoje schopnosti k tomu, aby vás ovládnul a zničil. Nebo proto, aby sám sebe udělal bohatým a slavným. V americké televizi jsou kazatelé, říká se jim teleevangelisté, a ti jsou velmi slavní a bohatí. Mají třeba pět domů v různých zemích, jezdí v BMW a RollsRoycech, a přitom se odvažují mluvit o chudém Ježíši, jako by ho zastupovali. Tohleto je ten ZLÝ ČARODĚJ. Používá slova ne k tomu, aby vás osvobodil, ale aby sám sebe povýšil. Opravdový MAGIK a také opravdový KRÁL vám dává svoji moc. A dává vám svoji moudrost. Nechce, abyste jen tu jeho moudrost uctívali.

Náboženství je v tomto smyslu velice nebezpečné. Po prvotní náboženské zkušenosti si člověk připadá jako mudrc. Připadá vám, jako že jste na vyšší úrovni, než všichni ostatní. Proto je důležité, abyste té náboženské zkušenosti zůstali věrní po dlouhou dobu. V Americe máme dvacetileté kluky, kteří měli během bohoslužby nějakou citovou zkušenost, a ti se vás pak snaží na rohu ulice spasit. Mluví o znovuzrození, ale bez toho, abyste napřed umřeli. A to - napřed umřít – je k tomu potřeba. Proto iniciace tak moc zdůrazňuje smrt. A to znovuzrození se pak o sebe už postará samo.

Robert Moore, autor knihy o těchto čtyřech archetypech, říká, že pokud vás duchovní zkušenost nepoučí o smrti, tak se stane startovací dráhou pro UFO. Věřící lidé, pokud nehovoří o kříži, tak se stanou UFO - neidentifikovatelnými létajícími objekty. Myslím si, že proto má náboženství na mnoha místech tak špatnou reputaci, protože produkuje strašně moc lidí, kteří jsou jako UFO.

Proto mám tak rád Ježíše, protože on není vůbec idealista, on je realista pokud jde o podstatu života. Ježíš zosobňuje jistě všechny čtyři archetypy najednou, ale ve svém učení je především MAGIK. Pro vás, kteří jste byli včera s námi v kostele - to evangelium, o kterém jsem se snažil kázat, je totálně MUDRCKÁ řeč. A proto si myslím, že se nám nepodařilo pochopit většinu jeho podobenství a Horské kázání. Protože nejsme připraveni na to, čemu jsem včera říkal subversivní (podvratná) moudrost. Nejsme připraveni na takovou moudrost, která neudržuje daný stav věcí, ale podvrací, obrací jej. Tzv. dvorní prorok vždycky status quo (stav věcí) udržuje, zatímco pravý prorok vždycky „danému“ stavu věcí nastavuje zrcadlo. Dítě je také často MAGIKEM, protože dokáže říkat pravdu, kterou my říct nedovedeme. Jako v té pohádce „O císařových nových šatech“, kde dítě řekne, že císař je nahý. Děti někdy řeknou to, co je zřejmé, zatímco my jsme byli vycvičeni k tomu, abychom lhali.
Pokud náboženství neznovuobjeví tu svoji MAGICKOU funkci, tak si myslím, že máme problém. A jestliže jednotlivec neznovuobjeví svou MAGICKOU funkci, tak on sám bude mít problém.

Pokud jste viděli pohádku „Lví král“ nebo „Tanec s vlky“ s Kevinem Costnerem, tak v obou filmech bylo s našimi čtyřmi archetypy vědomě pracováno. Jestli jste viděli „Tanec s vlky“, tak jistě potvrdíte, že je to velice mužský film, ale posunuje muže do nového směru. Je to úplně jiné, než ty staré filmy s Johnem Waynem, kde on byl vždy jen bojovník a nic jiného.

Pokud v sobě nemáte MAGIKA, tak BOJOVNÍK bude vždycky nebezpečný. Nebude vědět, jaká bitva stojí za to, aby byla vybojována a bude potřebovat jakoukoliv bitvu. BOJOVNÍK je velmi závislý na ostatních třech archetypech. A dnes to máme tak, že většina chlapců začíná jako BOJOVNÍCI. Proto mladý muž tak potřebuje otcovskou péči. Otec tomu chlapci musí zprostředkovat kus MILOVNÍKA, MAGIKA a nakonec KRÁLE.

Dalším atributem MAGIKA je doslova bullshit detektor, což mírně přeloženo znamená detektor keců. Pomáhá vám detekovat, když klamete sami sebe. Tohle také potřebujeme od dobrého přítele. Potřebujeme někoho, kdo by nás udržel v poctivosti. Ale když si tu roli vezmete na sebe, tak se naučíte, jak být poctivými sami k sobě. Naučíte se také, abyste se kvůli svým chybám neutloukli, ale abyste je (a sebe) proměnili.

Jak dosáhnout toho MAGIKA uvnitř, jak být MAGIKEM? Těžko se o tom mluví, protože na to není žádná automatická odpověď. Moudrost není něco, co se dá rychle získat. Steven mluvil dnes dopoledne o paradoxech, o zacházení s protimluvy a konflikty, s opozicemi. Řekl bych, že nejlepší způsob, jak se dostat do kontaktu se svým vnitřním MAGIKEM, je právě v boji s paradoxy, protimluvy a opozicemi. Hlavně s těmi uvnitř sama sebe. Ten, kdo chce mít všechno jednoduché a stále klid sám v sobě, často nenalézá mnoho moudrosti. Udržuje ho to v dětinské formě víry a náboženství, kde dostává sice jednoznačné, ale dětinské odpovědi. Říkáme, že velká víra je schopná absorbovat i velké pochybnosti. Jestliže byste se nikdy nervali s pochybnostmi, tak nemyslím, že byste měli velkou víru.

Myslím, že i ten samotný vnitřní boj je nutný k získání vlastností MAGIKA. Je to o tom, co jsem včera popisoval jako žití na rozhraní, kde musíte žít s určitou úrovní pochybností a s určitou úrovní úzkosti. Jestliže máte ve svém životě nějakého KRÁLE, tak je to snazší. Jestliže starší, moudrý muž vám v takových situacích řekne, že to je v pořádku, tak to berete, i když tomu zrovna nemusíte všemu rozumět. Ale když takového moudrého muže nemáte, pak potřebujete odpověď teď hned, abyste se svojí úzkosti zbavili. Takže s růstem toho MAGIKA v nás má hodně společného také trpělivost a výdrž.

Jde také o opak toho, jenom číst knihy. Možná jste také potkali nějaké nepříliš vzdělané lidi, kteří mnoho knih nepřečetli, ale přitom byli velmi moudří. A můžete potkat lidi s dvěma doktoráty, kteří jsou hloupí v tom smyslu, že nemají žádnou moudrost. Intelekt totiž hledá řízení, ovládání. Moudrost je něco jiného než intelekt. Moudrost se nesnaží ovládat, moudrost hledá prostornost. Prostornost pro to, aby se postupně mohl objevit velký obraz vcelku. Jestliže vám někdo poctivě a upřímně radí, abyste byli trpěliví, tak to je MUDRC.

Ano, úloha MAGIKA je také v omezení extrémů, a to i ve všech ostatních archetypech.
Budeme si muset nechat otázky na večer, a tak začněte přemýšlet o tom, co jsem neřekl a co byste ještě chtěli vyslechnout.

MILOVNÍK a MAGIK - otázky a odpovědi
  • Richarde, ty jsi říkal, že se MILOVNÍK směje a MAGIK se směje také. Jaký je mezi jejich smíchem rozdíl?
  • Nepamatuji se, kdy jsem mluvil o usměvu u MAGIKA. MAGIK se určitě umí usmívat, ale není to jeho základní vlastnost. Á, už to mám. Když jsem říkal, že se v pětašedesáti budete usmívat, tak to jsem měl na mysli celého člověka na konci života, ne speciálně MUDRCE, MAGIKA. Ten MAGIK sám je spíš vážnější.
  • Kdo víc bubnuje? MAGIK nebo MILOVNÍK, nebo oba stejně?
  • BOJOVNÍK a MILOVNÍK bubnují nejvíc. Ale každý z nich pro to má jiné důvody. MAGIK jde naprosto jasně skrz hlavu. Zatímco MILOVNÍK jde přes tělo a srdce a přes břicho. Ale není jen jedno správné místo, pokud si to udržíte v rovnováze. Viděl jsem, že někteří z vás čtou mou knihu Enneagram, a tam se dochází ke stejnému závěru.
  • Jak dopadne „čistý“ MAGIK? (otázka nezaznamenána, zkonstruována na základě odpovědi)
  • Tak za prvé, bude to mít všechno jen v hlavě. Bude vypadat velmi introvertně. Nebude z něj vycházet mnoho energie ven, všechnu energii bude vtahovat do sebe dovnitř. Asi by chtěl hodně být sám, se svými myšlenkami a knihami. Asi bude nezdravý, neurotický a egocentrický, protože svoji energii nevysílá ven.
  • A jak mu kdo pomůže? (otázka nezaznamenána, zkonstruována na základě odpovědi)
  • V určitém smyslu všichni tři. MILOVNÍK ten ho dostane pryč z hlavy do těla. KRÁL, ten mu řekne, že existuje širší perspektiva, než ty jeho nápady. A BOJOVNÍK mu řekne, že musí pro ty svoje myšlenky bojovat a pracovat, že nestačí je mít jenom v hlavě. BOJOVNÍK mu také pomůže vytyčit hranice té jeho touze po větší a větší znalosti. O VÁLEČNÍKOVI jsme nemluvili, ale zítra to bude dávat lepší smysl. Základní vlastností BOJOVNÍKA je vytyčování hranic a jejich ochrana.
  • Rozumím, když říkáte, že člověk vnímá věci srdcem. Nerozumím, když vnímá věci břichem.
  • To je obvyklý zmatek mezi pojmy břicho a srdce. Záležitosti srdce souvisí se vztahy mezi lidmi. Je to o tom, jak lidé myslí o vás a co vy si myslíte o druhých lidech. Je to o vaší schopnosti oceňovat nebo podceňovat. Naproti tomu, energie břicha je mnohem spontánnější, okamžitější. Je mnohem intuitivnější, instinktivnější - to je asi to nejlepší vyjádření. Nemusí to tolik souviset s osobními vztahy, je to o všem. V angličtině mluvíme o reakci vnitřností. Lidé, kteří jsou s nimi v úzkém kontaktu, mohou většinou reakci „svých vnitřností“ důvěřovat. U nás v Čechách se říká „hnout žlučí“ a také to je velice autentické. V Enneagramu se lidé rozlišují na lidi hlavy, srdce a vnitřností. Jeden z důvodů, proč mi to tak snadno mluví je, že jsem člověk vnitřností. Možná vás to překvapí, ale já vlastně nepřemýšlím o tom, co říkám. Jde to rovnou z mých vnitřností do pusy J . Když jsem na tom dobře, tak je výsledek dobrý, ale když mi to nejde, tak můžu říkat pěkné hlouposti. Stevenovi to jde hůř, protože on je jednak srdcový člověk, ale také hlavový, takže on o tom co mluví musí napřed přemýšlet. Zatímco já o tom, co řeknu dál, nepřemýšlím. To vám říkám jen jako příklad toho, co to znamená fungovat z vnitřností, z břicha.
  • Jaký je vztah mezi MUDRCEM ve mně a mým svědomím a jaký je vztah mezi MUDRCEM ve mně a ctností?
  • Začneme tím prvním. To co pravděpodobně myslíte svědomím, toho se dotkneme u pojmu KRÁL. Král je archetypem pořádku a zákona. Mnohem více bude rozumět tomu racionálnímu. Zatímco MAGIK je otevřený tomu neracionálnímu nebo iracionálnímu. KRÁL je víc spojen s levou hemisférou mozku a MUDRC zahrnuje pravou i levou. Takže bych to viděl tak, že MAGIK je víc schopen toho, čemu říkáte moudrost, a KRÁL je víc obrazem intelektu a racionality. Na Západě jsme po staletí tyto dva moc nerozlišovali, mysleli jsme si, že to je totožné. Mysleli jsme si, že když jste vzdělaný člověk, tak jste také moudrý člověk. Ale jak jsme si už řekli, to nemusí být pravda. Jsou to dva různé archetypy, ale je báječné, když spolupracují. Pak máte to nejlepší. Myslím si že jeden z důvodů, proč mě lidé poslouchají je, že jsem původně absolvoval výcvik v klasické teologii a filosofii. Takže rozumím řeči KRÁLE. Ale hodně z mých zkušeností je zkušenostmi MUDRCE, MAGIKA. Takže se snažím (a nevím, zda se mi to daří), je oba držet v rovnováze. A když říkám ctnost moudrosti, tak tím myslím archetyp MUDRCE, MAGIKA.
  • Říkal jste, že dobrý MAGIK dokáže transformovat i zlé do dobrého. Ale my jsme limitováni tím, že zlé je zlé a dobré je dobré. Můžete nám doporučit nějakou techniku, jak transformovat zlé do dobrého?
  • Dalo by se říct, že to je skoro celá biblická tradice. Už v Exodu je Bůh Izraele definován jako ten, kdo přeměňuje smrt v život. Bůh si vždycky bere ty biblické postavy i s jejich chybami a používá je. Je to něco jako posvátná alchymie. V Lukášově evangeliu se o tom říká: „Poznáte spásu podle odpuštění hříchů“. Každý, kdo se stal soucitným nebo trpělivým, tak se do toho stavu dostal tím, že se setkal se svými vlastními chybami a svým vlastním zlem. Biblicky je dobro převráceným zlem. A vy asi říkáte: „ My jsme si mysleli, že dobro je zlo, kterého jsme se vyvarovali“. Dnes jsem četl podobenství o farizeovi a výběrčím daní. Ježíšříká jasně, že jeden z nich je objektivně hříšník a druhý je objektivně zlý člověk. Ale říká, že ten dobrý člověk není ospravedlněn a ten hříšník je ospravedlněn. Nebo podobenství o marnotratném synovi, které je vlastně příběhem o dvou synech. Máme tam jednoho syna, který to dělá správně ale ve skutečnosti je špatný a druhého syna který to dělá špatně, ale ve skutečnosti má pravdu. Je smutné, jak málo tahle podobenství ovlivnila křesťanskou morálku. Nebo Ježíšovo podobenství o pšenici a plevelu. Říká se tam: „Neměl bych jít a vytrhat plevel?“ A pán říká tu nejvíc šokující věc: „Ne, jen nechte obojí, ať roste společně až do sklizně.“ Protože když půjdete a vytrháte plevel, tak s ním vytrháte i tu pšenici, protože je od sebe nepoznáte. Vím sám ze svého života, že když jsem byl mladý františkánský novic, tak ty věci, o kterých jsem si myslel, že to jsou moje největší síly, se nakonec ukázaly být jedněmi z mých největších slabostí. A některé z těch věcí, za které jsem se nejvíc styděl a nechtěl jsem, aby o nich někdo věděl, to byly ty věci, které mě nejvíc přivedly k Bohu. Můj první vyučovací předmět je Písmo. A myslím, že až se církev stane zase víc biblickou, písmovou církví, tak mnoho z těchto otázek bude jasnějších. Asi pro většinu z nás je to ale velký obratve vědomí.
  • Bylo tady řečeno, že MAGIK je trpělivý nebo že doporučuje trpělivost. Otázka je na úlohu trpělivosti při přechodu do kontemplativního myšlení.
  • Jediní lidé, kteří se dobře modlí, jsou ti, kteří jsou modlitbě věrní. Věrnost je tam základní kriterium. Thomas Merton, americký mnich, učil mnohé z nás. Řekl ke konci svého života: „Nevím, jestli jsem se vůbec někdy modlil. Ale to jediné co vím je, že jsem nikdy neztratil touhu se modlit.“ Touha konat vůli Boží je Boží vůle. To je všechno. Když už nemáte tu touhu, pak máte problém. Bůh vám dává touhu ho hledat. Myslím že stav hříchu znamená to, když zastavíte tu touhu. Myslím, že vaše otázka je dobře položená. V určitém smyslu, vytrvalost je všechno. Matka Tereza to říkala velice pěkně,že v duchovním životě neexistuje žádný úspěch, existuje tam jenom věrnost. Byl jste tam v sobotu večer, když jsem mluvil o cestě hrdiny? Ten Mladý muž chce mít úspěch, a to i v modlitbě. Ale Svatý blázen, ten už úspěch nepotřebuje, tomu stačí „jenom“ vztah. A to je úspěch. A to je také asi dobré místo, kde skončit. Děkuji všem.





Dnes ráno chceme mluvit o BOJOVNÍKOVI. A teď se také přesouváme od těch víc ženských částí muže k těm víc mužským archetypům. Dávám ve své zemi mnoho duchovních cvičení kněžím. A zjišťuji, že kněží, kteří jsou starší než já, mají tendenci být BOJOVNÍCI a KRÁLOVÉ a kněží, kteří jsou mladší než já, mají tendenci být MUDRCI a MILOVNÍCI. A každý máme půlku pravdy a pořád se snažíme dát dohromady všechny čtyři.

Archetyp BOJOVNÍKA byl v Evropě z pochopitelných důvodů po Druhé světové válce odmítán. My (v Americe) jsme ho odmítali po Vietnamu. Ten BOJOVNÍK, samec, už nebyl tak obdivován. Viděli a prožili jsme mnoho zla, které vznikalo z válečnické energie. Ale jsem přesvědčen, že pokud nenajdeme tu dobrou stránku BOJOVNÍIKA, tak tu špatnou budeme mít stejně.

BOJOVNÍK byl naposledy pozitivně vyučován u středověkých rytířů. Rytíř, než se stal rytířem, tak musel strávit celou noc na kolenou před Nejsvětější svátostí. A musel slíbit, že bude ochraňovat chudé, ženy a církev. Ale teď po mnoho staletí je BOJOVNÍK jenom pro peníze, zisk a lakotu své země.

Jediné místo, kde je bojovník ještě důmyslným způsobem vyučován, je v Orientu. Předpokládám, že ve vaší zemi máte také spoustu škol juda, aikida, karate a jiných bojových umění. My to velmi obdivujeme, a to právě proto, že už to sami nemáme. Bojovník je tam vyučován k respektu ke svému nepříteli a k respektování sama sebe. Je to velmi odlišný obraz, který byl bohužel v Evropě a v Severní Americe téměř ztracen. Ve většině historických kultur VÁLEČNÍK nebyl jenom divoch. Byl cvičen v kázni, byl jemný, něžný, a někdy to byl dokonce učenec. A věděl také, kdy sílu použít a kdy ji nepoužít. A věděl také, jak sílu použít, protože znal její hranice.

BOJOVNÍK je, jak říkáme, závislý archetyp. Totálně závisí na tom, aby měl dobrého KRÁLE. Dobrý KRÁL říká BOJOVNÍKOVI: „Synu, tahle bitva stojí za to, aby se bojovala, ale tahle bitva za to nestojí.” Mladý muž neví co dělat se vším svým testosteronem a veškerou svou energií. Říkáme tomu “neřízená střela”. KRÁL ho musí učit té široké perspektivě, tomu velkému obrazu, a MUDRC ho musí učit moudrosti. Čeho se teď v Americe bojím je to, že náš prezident není MUDRC a není dobrý KRÁL. On sám je malý BOJOVNÍK, jak říkáme – texaský kovboj. Všichni mladí kluci v Americe teď slyší, že mají bojovat. A je velmi strašidelné, když nemáte dobrého KRÁLE, který by ty BOJOVNÍKY vedl.

Říkáme si, díky Bohu za sport. Sport je ve skutečnosti ritualizovaná podoba válečnictví. Sport se objevuje ve všech kulturách, protože potřebujeme bezpečný způsob, jak naložit se všemi těmi VÁLEČNÍKY. Ale i tam potřebujete mít trenéra nebo někoho, kdo ty mladé muže řídí a vede.
BOJOVNÍK je ta část ve vás, která se snaží sama sebe někam dostrkat. Rád sám od sebe hodně vyžaduje. Jak stárneme, tak tohle většinou ztrácíme. Začínáme být měkcí a takoví plandaví, a už sami sebe nikam netlačíme. Když se nikam nedostrkáte jako mladý muž, tak jako starý už to nedokážete určitě. V našich seminářích v Americe duchovní vůdci mají velké obavy o budoucnost kněží, protože ti mladí mužové jsou většinou velice měkcí a nechtějí na sobě tvrdě pracovat. Bohaté země neprodukují příliš mnoho opravdových BOJOVNÍKŮ, protože nemusíme sami sebe do ničeho tlačit. Nemusíme sami od sebe mnoho vyžadovat.

Jak jsem říkal, když jsem se zmiňoval o iniciaci - muž se vydá vždycky cestou nejmenšího odporu, pokud není nějak vyučen k tomu, aby byl bojovníkem. On ale ty starší muže, kteří ho učí, jak má sám sebe zatvrdit a zakalit, uctívá a respektuje, protože ví, že to potřebuje.

BOJOVNICKÝ archetyp je archetypem odvahy, stálosti a vytrvalosti. Jeho základním heslem je - „No pain, no gain (žádná námaha, žádný zisk)”, česky někdy říkáme - „Co nebolí to neroste”. Dokonce se mu líbí, když může cítit trochu bolesti. Připadá si jako hrdina a sbírá si z toho mužnou energii.

V Novém Mexiku, kdy bydlím, je velmi slunečno a horko. (Tady v Evropě jsme už asi měsíc slunce neviděli.) Minulé léto jsem na slunci kopal díru, abych zasadil strom. A hodně jsem se u toho samozřejmě potil. Ale po chvíli jsem se cítil dobře, že se tak moc potím. Pak se mi začalo chtít zajít dovnitř a dát si studené pivo, ale jakmile si pro to studené pivo zajdete, tak tu svoji energii BOJOVNÍKA ztratíte. Ale když si řeknete ne, můžete tam zůstat další půlhodinu a dál pracovat. My víme, že bychom to tak měli udělat, ale často to neuděláme, pokud nemusíme.


Např. když chodíte do práce a zůstáváte tam každý den, tak v tom je kus VÁLEČNICKÉ energie. Když zůstáváte věrní svojí ženě, přestože vidíte kolem sebe jiné krásné ženy, tak v tom je energie BOJOVNÍKA. Bojovník ví, jak sám sobě říci ne. Jedině kultury, které produkují tuto energii, jsou schopny něčeho velikého. Muž se musí naučit, jak sám sobě říci ne. Říkáme tomu odložená odměna. Všichni víme, jak je toho zapotřebí, ale nikdo z nás to nedělá zvlášť rád. Myslím si, že to je důvod, proč mladí muži jdou dobrovolně do armády nebo k námořnictvu. Dobrovolně se podrobují tomu drilu a tomu seržantovi, přestože na něj nadávají. Ale ve skutečnosti ho mají rádi. Mnoho městských chlapců z Ameriky jde do armády nejen kvůli penězům, ale hlavně proto, aby jim byli vytyčeny hranice, které tolik potřebují.

V tom je také atraktivnost velmi konzervativního náboženství, protože tam je to naprosto jasné – černé a bílé. BOJOVNÍK nemá rád svět odstínů, má rád černou a bílou. Chce vědět, kdo jsou ti dobří a kdo jsou ti špatní. Když to ví, tak je šťastný. Ví koho ochránit a koho zastřelit. A samozřejmě, že moji lidé jsou vždycky ti dobří a ti druzí jsou ti zlí. Tady vidíte, proč potřebujeme MUDRCE.
Asi většina válek v historii byla vybojována náctiletými chlapci. A generálové byli staří chlapi, kteří jim říkali, jak bojovat. A ti kluci často velice hrdinsky svůj život obětovali dřív, než vůbec poznali, co život znamená.

BOJOVNÍK rád ochraňuje hranice. Opravdové, a nebo ty vnitřní, psychologické. To je asi nejdůležitější pojem pro pochopení BOJOVNÍKA - Dejte mu nějakou hranici, kterou může střežit. Ta VÁLEČNICKÁ část ve vás ochraňuje vaši vlastní identitu a ochraňuje vaši rodinu, zvláště vaše děti a vaši manželku. Chlap musí mít nějakou válečnickou energii, jinak ztratí ponětí o tom, co je důležité a co ne.

To krásné na VÁLEČNÍKOVI je jeho loajalita, hluboký smysl pro věrnost. U našich mladých mužů to moc nevidíme. Oni vlastně nejsou ničemu věrní. A přitom starší generace mužů byla v Americe věrná vlajce. Z té si dělali až téměř modlu. A to se možná teď (po teroristickém útoku) děje znova. Věrnost své zemi je mladými muži vnímána skoro stejně, jako věrnost Bohu. A KRÁLOVÉ se vždycky dovedli odvolávat na tento hrdinský instinkt u mladých BOJOVNÍKŮ.

Generace mého otce málokdy plakala. Byli to velice tvrdí chlapi. Jediná chvíle kdy plakali, byla tehdy, když vyprávěli příběhy z Druhé světové války, kdy přišli osvobozovat Evropu. Tehdy se cítili, že byli nejblíž Bohu a nejblíž pravdě. A tohle se rozpadlo po naší vietnamské válce, když zjistili, že nedělali nic hrdinského. Když jsem to říkal před pár lety ve Švýcarsku, jeden mladý Švýcar mi vyprávěl, že jejich otcové měli sami ze sebe velmi dobrý pocit, protože cítili, že ochránili švýcarské hranice před Hitlerem. Ale asi před pěti lety se ukázalo, a bylo to i v novinách, že Hitler už předtím uzavřel dohodu se švýcarskou vládou, že je v žádném případě nenapadne. A když tihle staří švýcarští muži zjistili, že je jejich vláda zneužila a že nebyli žádní hrdinové, dva z těch švýcarských chlapců mi řekli, že jejich otcové spáchali sebevraždu. A jiní mi říkali, že jejich otcové byli velice deprimovaní a velmi, velmi smutní. Protože si mysleli, že to byla ta jedna velká věc, kterou udělali, a najednou se zjistilo, že nebyla tak velká.

Být VÁLEČNÍKEM pro mladého muže znamená, dát mu identitu a dát mu hranice. A v první etapě života mu to může velice dobře sloužit. Méně zdravé a potřebné to bývá ve druhé polovině života - s výjimkou té věrnosti.

Vždycky když máte RYTÍŘE, tak máte také toho TEMNÉHO VÁLEČNÍKA, ČERNÉHO RYTÍŘE. Ten buďto není v poslušnosti vůči KRÁLI, nebo je poslušen špatného KRÁLE. Používá svoji VÁLEČNICKOU energii ne k tomu, aby chránil druhé, ale aby sám sobě získal slávu. TEMNÝ VÁLEČNÍK není schopen zranitelnosti nebo soucitu a sympatie. Všechno svoje zlo on promítá do svého předpokládaného nepřítele. Necítí žádný stud ze zabití nepřítele, naopak se proto cítí slavně. V Americe jsme měli obrovskou nemocnici pro muže, kteří bojovali ve Vietnamu. Nebylo možné je reintegrovat do normální společnosti, protože byli jako lidé příliš brutalizováni a pro lidskou společnost byli jako její členové příliš nebezpeční. Získali návyk na krev a zabíjení. To je určitě ta temná stránka BOJOVNÍKA. Potřebuje obětního beránka, potřebuje nepřítele, aby svoji dobrotu mohl definovat jako opak toho, že někdo jiný je špatný.

Někteří říkají, že mechanismus obětního beránka je nejdůležitější mechanismus v lidské historii. V podstatě historie, historie VÁLEČNÍKŮ, je o tom, kdo zabil koho. A jak to teď vidíme, tak to není dostatečný, přijatelný obraz historie.

Zúčastnil jsem se nějakých iniciačních rituálů v Africe. A přestože byly velice silné, tak pro mě byly taky trochu zklamáním. Protože to jediné co iniciují je BOJOVNÍK, ne ty ostatní tři. Učí toho mladého chlapce, jak přijímat bolest. Např. u Masajů a téměř v celé Africe jsou chlapci obřezáváni. U Masajů ten chlapec leží nahý na zemi a na jeho ruce a nohy položí oblázky. Pak přijde medicinman s nožem a pokud jediný z nich spadne, tak ten chlapec neprošel zkouškou. Většina z nás si to nedokáže vůbec představit. Takže je tam obrovská schopnost přijímat bolest, vydržet ji, ale nic moc navíc. Protože náčelník si udržuje všechnu moc a neučí ty mladé, aby byli MILOVNÍKY nebo MUDRCI.
Jak uvidíme dnes odpoledne, klíč k celé téhle věci je KRÁL. KRÁL udržuje ty ostatní tři v rovnováze. KRÁL je také jinou podobou OTCE a my jsme společnost bez KRÁLŮ a bez OTCŮ, takže ti zbývající tři jsou neřízeni, bez kontroly. Máme špatné VÁLEČNÍKY, máme závislé MILOVNÍKY a máme manipulativní MAGIKY/MUDRCE. A tím tajemstvím je mít jednoho muže s velkou vizí, který dokáže stimulovat tyhle zbylé tři části. A pamatujte si, že nemluvíme o čtyřech různých mužích, ale o částech vás samých.

Pozn.: My češi máme podobnou zkušenost, jako ti Švýcaři, s obranou své země po Mnichovské zradě.
- Tohleto, jak víte, velice vykastruje, odmužští muže ve společnosti. Proto říkám, že o BOJOVNÍKOVI nemůžete říkat, že je špatný, ale musíte v něm najít ten dobrý význam. A každému muži musí být umožněno ten dobrý význam svého BOJOVNÍKA najít. Jsem si jist, že tohleto musí být pro muže ve vaší společnosti velké zranění. Stejnou věc jsme slyšeli v Maďarsku. Maďaři se velmi stydí za to, že pomohli komunistům vás v roce 1968 znovu ovládnout. Neznal jsem tuhle historii, ale oni nám to řekli.

Pozn.: Dochází k renesanci šermířství. Prý někdo spočítal, že je teď u nás víc mečů, než v době husitských válek. Toto asi bude také symbolika, související s archetypem BOJOVNÍKA.
- Ano, určitě to má s tím něco společného.

Pozn.: My, kteří jsme prožili osmašedesátý rok ve věku BOJOVNÍKŮ, tak jsme taky pocítili velikánské zklamání z toho, jak jsme dopadli.

V osmašedesátým jsme byli na dílně, osmdesát chlapů. Okupace rozhlasu – nakonec hráli hymnu. Zažil jsem, jak chlapi brečeli. Všichni jsme brečeli. Naše hymna, to je sentimentální písnička. Chlapi potřebujou chorál. Potřebujem buďto chorál sv. Václava, nebo husitskej – Kdož sú Boží bojovníci. Když jsme zpívali hymnu, brečeli jsme. Kdybychom zpívali chorál, chorál chlapa narovná a ten hledá něco pádnýho do ruky.

- Je velmi dobré a já jsem moc rád, že si říkáme takové věci, protože tím to všechno aktualizujeme.
Steven s vámi dnes po přestávce udělá cvičení, které bude více zaměřené na tělo, než na mysl. Teď vám děkuji za pozornost.

Poznámka k atmosféře: Na úvod jsme po přestávce, sedmdesátka chlapů, společně ve stoje a v „plné zbroji“, zazpívali Svatováclavský chorál.

Steven to hodnotil: „Tak to byla jedna z nejmocnějších energií BOJOVNÍKA, kterou jsem v Evropě slyšel.






Teď budeme mluvit o KRÁLI. KRÁL, přestože to vypadá, že jen jen čtvrtkou, drží všechny ostatní části pohromadě. Je tou částí, která tmelí. A čím víc toho dokážete udržet pohromadě, tím víc jste KRÁLEM. Ježíš je tak mocný KRÁL, že dokáže zahrnout i svoje nepřátele. Zatímco FALEŠNÝ KRÁL si vždycky nepřátele vytváří. Opravdový KRÁL si je tak sám sebou jistý ve své síle, že skutečně může do svého království zahrnout a přijmout své nepřátele a není tím ohrožen.
KRÁL je archetypem pořádku a zákona. Ale zákona v tom nejlepším smyslu. Udržuje všechno tak, aby to bylo fér, spravedlivé a pravdivé.

KRÁL se vždycky zobrazuje, jak klidně sedí na trůně. On ví, kdo je. Nepotřebuje svoji identitu bránit, nepotřebuje ji obhajovat a dokazovat, on je prostě ten, kdo je.

KRÁL vždycky sedí s nohama na zemi, protože je symbolem toho, být uzemněný. V Maďarsku jsme viděli spoustu soch sv. Štěpána. On je vždy zobrazován s žezlem a jablkem, tak jako Karel IV. To žezlo je jeho penis a to jablko jsou jeho koule, jako symboly mužné síly. Koruna je symbol jeho vědomí. V rukách má tedy VÁLEČNÍKA a na hlavě MUDRCE. A v jeho luxusním oblečení je možné nalézt MILOVNÍKA. Takže se mu říká Pán čtyř čtvrtin.

Jestliže dokážete udržet pohromadě malý svět, tak jste malý KRÁL. V naší františkánské komunitě máme bratra, který je dobrým tesařem. A v tesařské dílně rozumí všem nástrojům a jak se s nimi pracuje. Když do té dílny vejdeme, tak vždycky jasně víme, že on je tam KRÁL. Ale když vyjde ven ze své dílny, tak je velice pokorný. Tam už není KRÁL.

O Ježíšovi říkáme, že je KRÁL KRÁLŮ. Dokáže udržet pohromadě různé lidi, různé názory, snad i různá náboženství.

Většina KRÁLŮ jsou jednoduše králové kmenoví. Dokáží udržet pohromadě jenom lidi, kteří se jim podobají. A to nejsou moc velcí králové. Jestli musí mít vaši poddaní stejnou barvu kůže nebo stejné náboženství jako vy, tak nejste moc velcí KRÁLOVÉ. Letos budu měsíc mluvit v Jižní Africe. Říkají mi, že je skvělé, jak Nelson Mandela dokáže udržet pohromadě ty různé skupiny. On je jeden z toho mála KRÁLŮ, které na zemi teď máme.

KRÁL je ve své podstatě posvátný obraz. Možná proto se představa posvátných práv KRÁLŮ udržela tak dlouho. Někdy drží pohromadě zemi a nebe. Má obrovskou moc k tomu, aby nám říkal: „Je to v pořádku, jsi v bezpečí.“ Jestliže se sám cítí nezabezpečený, jestliže má v sobě strach, tak se nikdo jiný nemůže cítit bezpečně a beze strachu.

Chtěl bych, abyste pochopili, že tady primárně nemluvím o politické postavě, ale o OTCI a o té KRÁLOVSKÉ části ve vás. Robert Moore ve své knize říká, že králem se nemůžete stát dříve, než ve svých padesáti letech. Teď napsal novou knihu a posunul tu hranici na pětapadesát. Takže jsem rád, že už mi je padesátosm J . Protože tak dlouho trvá, než můžete zachytit a udržet ty věci pohromadě. Tak dlouho to člověku trvá, než se může stát SVATÝM BLÁZNEM.

V Bibli máme samozřejmě i několik obrazů ŠPATNÝCH KRÁLŮ. Vidíme Saula, který je ohrožen mladým Davidem. Protože David je víc MILOVNÍK a víc BOJOVNÍK, a to Saul není. Jednou Saul hodí své kopí přes místnost, aby Davida zabil. FALEŠNÝ KRÁL je ohrožen každým, kdo má takovou sílu, kterou ten král nemá.

Když si vzpomenete dál v Bibli, tak David jednou přijde do jeskyně, kde Saul spí. Zabodne kopí vedle Saula, potom přejde na druhou stranu údolí a křičí na něj. V tu chvíli se David stává opravdovým KRÁLEM, protože mohl použít svoji sílu, ale nepoužil ji. KRÁL si je tak jistý ve své síle, že ji nemusí používat. Nemusí ji vůbec ukazovat navenek.

Když jsem se ptal černochů ve vězení, jestli se někdy setkali s KRÁLEM, tak vždycky mluvili o Martinu Lutherovi Kingovi. Protože Martin Luther King dokázal milovat i bílé lidi. Když vystoupil proti vietnamské válce, tak ztratil i mnoho svých černých následovníků. Ale on byl ochoten jít i proti svým vlastním lidem v zájmu většího morálního cíle.

Když se ptám bílých mužů v Americe, jestli znají nějakého KRÁLE, tak řeknou – John Kennedy. Když on byl ve svém úřadu, tak celá země byla semknutá, a to velice pozitivně. A je zajímavé, že se ta doba označuje jako doba Kamelotu, kde Kamelot je jméno města krále Artuše.

Když se setkáte s velkou postavou, tak to přirozeně víte. Když zdravý otec vejde do místnosti, tak se celá rodina cítí bezpečně. A cítí sounáležitost. Zatímco falešný KRÁL rozděluje a vytváří nedůvěru a strach.

Důvod, proč je tak obtížné přežít pro sekulární mužské hnutí je, že nejsou schopni opravdově definovat KRÁLE. Vy, kteří jste byli na mé přednášce v neděli, pamatujete si ten můj diagram o pravém Já? To je to, co vy jste v Bohu a co Bůh je ve vás. A to je ten důvod, proč KRÁL dokáže držet pohromadě Nebe a Zemi, protože on je obojí. Když nedovedete mluvit o Bohu, tak je velice obtížné definovat Krále, protože tam není co držet pohromadě. V tom případě musím najít posvátnost uvnitř mého soukromého Já. A to je velice křehké a vždycky se to rozpadne.

Takže říkáme, že KRÁL je jako hromosvod, který drží pohromadě Zemi a Nebe. Je obrazem pevnosti, jako skála. A jak už jsem jednou říkal, to co teď máme, je společnost bez KRÁLE. A není tu nic, co by všechno udržovalo pohromadě. A vy, bratři, musíte v sobě tu KRÁLOVSKOU část nalézt. A to vám dá schopnost dát život druhým mužům. A dá vám to přirozenou autoritu skoro v každé situaci. Ne autoritu, protože na sobě máte nějakou uniformu, ne autoritu, protože máte nějaký titul, ale autoritu, která vychází z toho, že víte že víte.

Všichni po této přirozené autoritě toužíme a není jednoduché ji najít. To je asi to největší zklamání, které nacházejí synové ve svých otcích. Že to nejsou přirození KRÁLOVÉ. Ale jak zjišťujeme v iniciačních rituálech, otec nikdy neinicioval svého syna. Není o tom jediný příklad v žádné kultuře. Protože váš otec je pořád příliš mladý, když vás vychovává. Možná mu ještě není padesát. Pořád se ještě snaží přežít s vaší matkou, se svou manželkou.

Takže iniciátoři jsou většinou dědečkové. Nebo starší, nepříbuzní muži, kteří mohou být přirozeným KRÁLEM. To, co král musí sdělovat svojí samotnou bytostí je, že moc může být dobrá. Moc, síla, nemusí být ničivá. Moc se dá používat, aby chránila a bránila. Moc se dá použít k tomu, aby vám dávala vnitřní bezpečí. A v určitém smyslu, všechny čtyři archetypy jsou o moci. Ale KRÁLOVSKÁ moc je tak veliká, že může pochopit všechny ostatní síly. A nejen je pochopit, ale přijmout je do sebe.
Dalším obrazem ŠPATNÉHO KRÁLE je Herodes. Cítí se tak nejistý, že je ohrožen dvouletým chlapcem. NEJISTÝ KRÁL je ohrožen každým, kdo se mu nepodřizuje. To je třeba podnikatel, který potřebuje vyhodit mladšího člověka ve firmě proto, že je nadanější, než on sám. To je ten člověk, který potřebuje udržovat ženy v podřízenosti a utlačené. A znovu opakuji, když opravdu máte sílu a moc, tak ji nepotřebujete používat. Král se většinou nezobrazuje, jak bojuje v nějaké bitvě, ale jak klidně sedí na trůně.

Když jste KRÁL, tak máte přirozenou schopnost žehnat druhým lidem. Pamatuji se, když jsem byl mladý kněz a založil jsem komunitu v Cincinatti. Na sklonku sedmdesátých let nás tam bylo asi tři sta v opravených starých domech. Přestože jsem byl velice mladý, tak jsem tam byl viděn jako KRÁL této skupiny. A pamatuji se, jak sledovali každý pohyb mé tváře a kladli si otázku: „Je Richard šťastný, líbí se mu to, nebo ne. Jak je to dnes? Líbí se mu to, co děláme, nebo se mu to nelíbí?“ A když jsem vypadal nešťastně, nespokojeně, tak ti mladí chlapci byli velmi rozrušení a sami nespokojení. A když jsem jim řekl, že udělali dobrou práci, tak jim to štěstí vydrželo tři dny. Byl jsem užaslý z toho, jakou jsem měl moc. Netušil jsem, že moje slovo může tolik znamenat.
V Čechách biskupové, když jdou uličkou, také třikrát žehnají? Je to krásný symbol velkodušnosti, otevřenosti. MALÝ KRÁL si potřebuje chránit svoje komplimenty pro sebe. Ten opravdový, VELKÝ KRÁL, je může velkodušně rozdávat. Na tohle my chlapi nejsme moc dobří. My neumíme lidi oceňovat a podporovat, když udělají dobrou práci. My moc neumíme někoho poplácat po zádech a říct mu: „ To bylo dobrý.“

Na Američanech zjišťuju jednu dobrou věc. A to, že když v Americe uděláte něco dobře, tak vám to řeknou. Ale skoro se nám musí vysvětlovat, že tohle požehnání potřebujeme. Vaši synové a vaše dcery to od vás potřebují, jako od otce. FALEŠNÝ KRÁL není schopen žehnat ostatním, protože sám příliš moc potřebuje žehnání.


KRÁLE si ukazujeme jako posledního, protože KRÁLE je nejtěžší pochopit. KRÁL je poslední, ke kterému přicházíme. A mnoho lidí skutečného KRÁLE nikdy nepotkalo. A co je ještě horší, nikdy nenašlo svého vnitřního KRÁLE. Tu část z vás, která ví, že jste dobří. Tu část z vás, která ví, že máte vnitřní, zděděné dobré vlastnosti a kvality. Nemusíte si to vyžadovat od druhých lidí, protože to už máte v sobě. Nemusíte být populární v novinách, nemusíte mít velkou reputaci, protože to o sobě víte. Uvnitř. A sem chceme všichni dojít.


Ale říkám vám, tohle je unikátní dar od Boha, to není jen nějaký psychologický proces. Také můžete zůstat jen MALÝM PRINCEM. To jste možná věděli už jako malí chlapci. Věděli jste, že jste zvláštní a že jste dobří. A věděli jste, že vás nějakým způsobem Bůh použije. A věděli jste, že máte sílu pro druhé, nejen pro sebe. Pamatuji si, jak jsem jako sedmiletý chlapec šel domů ze školy. Nevím už, jestli sestřičky nám v ten den řekly něco skvělého nebo co, ale pamatuji se, že jsem šel, rozhlížel jsem se kolem a říkal jsem si, že jsem střed světa. Že Bůh a já máme mezi sebou něco dobrého. On má rád mě a já mám rád jeho. Byl jsem MALÝ PRINC.

Už jako mladý muž se můžete dostat do kontaktu s KRÁLEM, takovými malými způsoby. Když vás vaše dívka poprvé políbila, tak jste možná byli princem celý týden. Někdo vám musí nastavit zrcadlo a říci vám, že jste dobří a že jste krásní. Kdo máte malé dítě tak víte, že když se na něj v kolíbce usmějete, tak ono se na vás podívá s naprostou radostí a potěšením.

Nacházíme se v očích druhých lidí. Konečně a úplně se ale nacházíme v Božích očích. A to je ten konečný KRÁL, který sám ze sebe ví, kdo je. A tohleto je to, co víc než cokoli jiného chci pro vás. To se nutně nestane v jednom emocionálním okamžiku, ale doufám, že to je cesta, na kterou vás můžeme vyslat. Abyste, až vám bude padesát nebo pětapadesát, někteří tam už jste, tak abyste věděli, že máte v sobě život, a že máte v sobě život pro druhé.

*
Kompletní text obsahující navíc něktré otázky a odpovědi najdete na http://www.svobodat.com/rohr2001/Krizanov5.html


Podle hlasování se nejvíce návštěvníků těchto stránek identifikuje s archetypem Mága (22%), na druhém místě je to Bojovník (15%). S králem a milovníkem se již tolik návštěvníků neztotožňuje (7% a 6%)

*