Vojta: Agora. Co je to agora? Měl by to být volný veřejný prostor, náměstí, shromaždiště, kde v antickém světě mohl každý svobodně a bez obav vyjádřit svůj názor, ať už patřil do jakékoliv společenské vrstvy a ať už byl stoupencem jakéhokoliv světonázoru či víry. Důležité bylo, jak dobré měl argumenty a řečnické schopnosti. Od toho se odvíjelo, zda na svou stranu strhne posluchače. V antickém světě tvořila agora dokonce symbolické jádro civilizace, protože v jejím okolí bývaly rozmístěny nejdůležitější správní budovy, lázně a chrámy. Konala se zde nejdůležitější shromáždění a vojenské přehlídky. Agoru tak můžeme chápat jako symbol svobody myšlení a slova či dokonce jako centrální prostor demokratické společnosti. Agora je volným prostorem pro dialog.
V dnešní době je jakousi formou agory internet. Proto se pokusíme zamyšlení nad tímto filmem ztvárnit právě pomocí internetového dialogu.
1. Hypatie (v podání krásné Rachel Weisz) ve filmu představuje hlas rozumu bez předsudků, touhy po poznání a úžasu a radosti nad dosaženým poznáním. Její neoplatonismus jakoby na náš svět pohlížel odkudsi seshora, z kosmu (jak ilustruje filmová kamera), ze světa nadčasových univerzálních zákonů či idejí, která mnohdy předcházejí empirii - proto má tendenci za pohybem planet "vidět" spíše kruhy než elipsy. Přesto je Hypatie schopna v procesu hledání pravdy připustit, že se mýlí, a tím se otevřít pravdě nové, což je náboženskému či jakémukoliv – i vědeckému – fanatismu cizí. Je jakýmsi posledním světlem zanikající helénské civilizace. K tomuto světlu se stahují mračna barbarů, v tomto případě křesťanské sekty, aby jej pohltila a zahubila. Svět upadá do temnoty a chaosu. Mohl by ses zmínit o tom, co podle tebe představují další filmové postavy?
2. Nedá se film číst tak, že když odhlédneme od historických reálií, jsme svědky podobných konfliktů právě v dnešní době? Na jedné straně máme silný, tradicionelní, radikální islám – na druhé straně takřka (podobně helénsky) dekadentní liberální post-křesťanský svět, který je sice, zdá se, otevřený a svobodný, ale na druhé straně je vůči invazi islámu bezmocný a slabý. Když se americký pastor Terry Jones rozhodne spálit hromadu výtisků koránu, nebo když se několik muslimů rozhodně spálit americkou vlajku - neocitáme se před podobným problémem, jako když křesťanská sekta ve filmu Agora podnikne útok na Alexandrijská božstva? Jaká bude protireakce? Plodí násilí a netolerance vždy další násilí a netoleranci? Mají afghánští muslimové (v údolí Pandžšír a Bámján) právo strhávat skalní zobrazení Buddhy? Má dánský kreslíř Kurt Westergaard právo kreslit karikatury „nezobrazitelného“ proroka Mohameda? Má pastor Jones právo pálit korán? Kde je ona hranice? Co všechno si v prostoru agory můžeme dovolit – a kdy už začíná zjevná agrese a netolerance, při níž by měla zakročit „římská kohorta“? Máme dosti sil uhájit si svůj demokratický prostor proti vydírání islámských fanatiků? Podle mě neexistuje žádná jednoduchá odpověď. Dnešní svět je složitý, rozdělený a propojený – právě tak jako svět helénský. Přesto - napadá nějaká odpověď tebe?
Pluralita názorů
Richard: Myslím, že celý film je paralela. Ve společnosti plurality – plurality názorů – kdo zachová práva agory (samotný statut plurality)? Film tuto otázku klade jasně, a klade ji právě naší době. Historie nám ukazuje, že pacifisté a filosofové zbraně k obraně povětšinou nepozvednou. A spousta lidí se stále (třebas z pocitu ohrožení) domnívá, že je třeba občas na sousedy zahrozit útočnou puškou, aby jim zašli chutě míchat se do jejich věcí. A my haníme Američany za jejich prosazování přesvědčení, že demokracie (a neurčitý křesťanský světonázor) je to nejlepší pro všechny. Kritizujeme je, že si hrají na světového četníka. Kdo jiný, kdo by toho měl s Evropou tolik společného, se našeho pluralitního, multikulturního, svobodného, rovnoprávného slepence individualistů zastane? Můžeme donekonečna spekulovat o tom, co bylo dříve: jestli strach z toho druhého, nebo přesvědčení, že jsem lepší než ten druhý. Výsledek bývá stejný: já jsem v právu, ale on ne; já mám pravdu, on se mýlí; a já to s ním přece myslím dobře… Odsuzujeme-li naše předky za to, čeho se v dějinách dopustili jeden vůči druhému, měli bychom se zamyslet, jestli my v současné době pouze neopakujeme stejný scénář a naše (ne právě neagresivní) západní kultura není právě tak ohrožena jako kdysi Říše římská – laxností zevnitř, odporem sousedů zvenčí.
Kosmická perspektiva kamery v násilných scénách
Spíše než zobrazení rátia filosofky Hypathie se, podle mého názoru, nabízí otázka člověka adresovaná k nebi: Je tam někdo? Je vůbec Bůh? Co je to za Boha jestliže toto vše vidí, a nezasáhne? Otázka, kterou ateisté a skeptici kladou již přes tisíc let. Také to lze brát tak, že právě pohled na Zemi z vesmíru, který zná až dvacáté století, má upozornit na paralelu filmu se současností (či přímo na nadčasovost tématu).
Doba a prostředí příběhu
Alexandrie – severní Afrika, římská provincie, 4. století n.l., císař Konstantin Veliký před započetím příběhu zrovna zlegalizoval křesťanství a je mu nakloněn (záhy jej povýší na státní náboženství), římské impérium je ohrožováno vnějšími nepřáteli i vlastním rozkladem.
Alexandrie reprezentuje jednu z rozkladem říše nejméně poznamenaných oblastí, nachází se zde stále ještě po požáru rekonstruovaná knihovna obsahující tehdy největší shromážděnou sumu lidského poznání. Alexandrie si stále ještě podržuje výdobytky helénismu a římského míru (pax romanum). Město řídí rada složená z nejváženějších a nejvlivnějších občanů a dosazený římský prefekt, který zároveň velí přítomné vojenské posádce.
Křesťané jsou tolerováni či ignorováni, jejich víra připadá řecko – egyptsko – blízkovýchodnímu náboženskému systému bizarní, či přímo urážlivá. Židům jsou trnem v oku. Císař a římské právo je však již chrání. Stát se křesťanem začíná být pro kariéru ve správě výhodné. Konvertité z řad zámožných občanů jsou považováni za sprosté kariéristy. Většinu křesťanů tvoří chudí a nemajetní.
Zázrak na agoře
Mnich Ammonius hlučně napadá helénskou zbožnost a vysmívá se sochám božstev řecko-římského parthenonu. Tvrdí, že předvede zázrak, aby přesvědčil přihlížející, že jeho Bůh je mocný a jediný pravý: projde ohněm. Ohněm skutečně projde. Diváci jsou užaslí včetně jeho nejhlasitějšího oponenta. Ammonius jej vyzve, ať to také zkusí, oponent prohlásí, že to je šílenství. Ammonius poručí svým pomocníkům, ať muže uvrhnou do plamenů. Mniši tak učiní. Muž se zoufale pokusí proběhnout plameny, ale jeho šaty vzplanou a jeho přátelé a otroci se jej snaží uhasit. Přihlížející jsou zčásti zděšeni, zčásti se baví. Nikdo se muže nezastane.
To, že se muže nikdo nezastane, lze přičíst na vrub šoku přihlížejících z Ammoniova beztrestného průchodu ohněm a předpokladem, že Agora je místem veřejné diskuse, nikoli násilí. Ammoniovi společníci však nejsou potrestáni římskou mocí ani později (což svědčí o nejistotě prefekta – jak jednat, kam až může zajít...). Starší vzdělaní heléni nejsou zázrakem přesvědčeni – vědí, že možné je mnohé, jsou zděšeni aktem Ammoniových společníků. Podívejme se ale na Ammoniův čin z jiného hlediska:
Ammonius jako muž víry a činu
Jestliže Ammonius nepoužil trik, pak svým činem jednoznačně pokouší Boha (viz Ježíšův zápas na poušti) a dokonce popírá i chování samotného Ježíše, který odmítal činit spektakulární zázraky na požádání, aby židovský národ přesvědčil, že je Mesiášem. Nicméně Ammonius ohněm prošel a jeho následující výzva a pokyn kopírují chování Starozákonního proroka Eliáše po souboji s Baalovými kněžími (také je nachal pobít – všechny). Ammoniův přístup je tedy čistě starozákonní: Bůh je jen jeden a zaslouží si veškerou úctu, jeho nepřátelé si nezaslouží žádné slitování. Když jej po jeho popravě (za útok na prefekta) biskup Cyril prohlásí za mučedníka a za svatého, legalizuje tak vlastně násilí a vraždu ve jménu víry na základě tohoto zázraku. Můžeme se ptát, zda měl Ammonius v rukávu trik, nebo byl nadaný jogín, nebo Bůh způsobil zázrak. Každopádně Ammonius v touze potřít nepřátele Boží a šířit slávu Boží dokonale potřel křesťanství s jeho milosrdným, odpouštějícím Bohem a pokorným, trpícím Spasitelem popraveným na kříži. Ammonius je mužem víry, ale to, v co věří, není křesťanská víra, ale jeho vlastní interpretace víry, jeho vlastní vize, přesvědčení, pravda – nakonec tedy samospravedlnost. Chce Boží království tady a teď a přinutí svět (i Boha), aby se tak stalo, a to podle jeho scénáře. Své vlastní násilné chování a nesmiřitelnost omlouvají v jiné scéně: Davus se ptá po masakru alexandrijských židů: Ale co slitování a odpuštění? Vždyť i Kristus odpustil svým katům. Ammoniovi druhové odpoví: Ale on byl Boží syn, chceš se snad rouhat a srovnávat se s ním?! A napůl výhružně a napůl pobaveně sahají po mečích. Člověk si zdůvodní všechno. Ammonius a další byli mimochodem převážně chudí, plebejci. Jejich oběti pak často o dost zámožnější židé...
Propuštění Davuse
Po vpádu křesťanů do alexandrijské knihovny se Davus vrací k Hypathii, která jej při ústupu helénů z knihovny ranila: dala mu najevo, že mezi ní a otrokem může být pouze vztah otroka a jeho pána (sama ve filmu rámec tohoto vztahu mnohokrát překračuje, ale v racionální rovině to vidí pouze takto). Davus ji hrubě napadne – aby si coby otrok zasloužil smrt a aby jí dal najevo své city. Hypathie jej propouští z otroctví po právní stránce, i z „otroctví“ citového vztahu k ní (čímž ilustruje svůj předchozí čin – odmítnutí svého žáka a budoucího prefekta – i pozdější výrok v rozhovoru s prefektem, že nerozumí citům). Daruje mu (dle svého přesvědčení) nový život. A davus se přidává k mnichům, neboť v jejich víře jsou si otroci a svobodní rovni, a on stejně nemá nic. Později pochybuje – tváří v tvář zmaru kolem a svým činům (viz. Ammonius). Na závěr filmu je to on, kdo daruje Hypathii smrt hodnou (dle helénských hodnot i křesťanského milosrdenství) ctnostného člověka – rychlou a laskavou.
Hypathiin žák – biskup, filosof
Hluboce věřící vzdělanec. Prototyp člověka, který ač věřící má lásku a obdiv k výdobytkům antické civilizace (z křesťanského hlediska plodům lidské moudrosti a důvtipu). Díky těmto lidem se alespoň zlomky antiky uchovaly přes středověk.
Biskup Cyril (sv. Cyril Alexandrijský: 380? – 444 n.l.)
Historická postava: Spisovatel, Učitel Církve, vystupoval proti Arianisům a Nestoriáncům, napsal pojednání o Písmu svatém a o Trojici. Cyril je reálná historická postava. Fantazie filmařů jej líčí po svém, takže z filmu si oněm nelze udělat objektivní představu. Ale postava biskupa Cyrila předvedená ve filmu je „archetypem“ biskupa – vůdce, hnacího motoru křížových výprav. Přímo ukázkově začíná slovy nad hromadou (ze zálohy) pobitých mnichů: „Neplačte pro ně, ale pro jejich vrahy (ochuzené o světlo pravé víry, poznání Boha), kteří Boha zklamali, a které Bůh zavrhl. Zavrhl a vyhnal od své tváře. Jsou zavrženi a vyhnáni.“ Těmito slovy (nejde o přesnou citaci) odstartuje pogrom na židy v Alexandrii. Postava Cyrila kráčí ještě tvrději a důsledněji ve stopách svého předchůdce (který vedl a dohlížel na hanobení helénských božstev na agoře). Chce jednu víru, čisté město. A nikdo se mu nesmí stavět do cesty - ani římský prefekt. A ani Hypathia – žena, bezbožnice a - dobře pro Cyrila – slabé místo prefekta, tedy rovnou čarodějnice. A nadšení, fanatismus, nenávist a závist dokonají v hlavách davu zbytek. Ammonius vzkřikne: „A on snad nepoklekne?!“ A osud hrdého, vášnivého, ale slabého a impulzivního prefekta je zpečetěn. Prefekt prohrál svůj boj o vládu nad městem (a agoru) nejpozději v tomto okamžiku. A Hypathia mu to v jeho paláci, kde se zrovna kaje jejímu bývalému žákovi – biskupovi, jen potvrdí.
Oba bývalí žáci, biskup a prefekt, logikou v klíčových momentech nikoho nepřesvědčí: prefekt nesmíří znepřátelené židy a Cyrila, biskup s prefektem nepřesvědčí Hypathii. Oba svou logiku podřizují něčemu jinému: prefekt své povinnosti a biskup své víře. Hypathia ji klade nade vše – a do motivace těch dvou velmi dobře vidí. Hypathia sre pokřtít nenechá. Prefektův post by tím stejně nespasila – zlé jazyky již vykonaly své, a zbytek by vykonaly tak či tak.
Hypathiin otec
Kdysi schopný a vážený muž, vědomý si své nynější nerozhodnosti a ubývajících sil, se podřídí nátlaku vzniklé situace: schválí útok helénů na křesťany hanobící helénská božstva na agoře. Učiní tak navzdory Hypathii – muž přece musí stát nad ženou a ne ji poslouchat (i v helénské kultuře). Hypathia je coby filosof uznávána, ale její ženství je pouze trpěno. Řekové reagují na hanobení samotné agory, reagují však vpádem na agoru (nijak se později nepozastaví nad označením za vzbouřence). Přicházejí o agoru, jeden z jejích největších výdobytků – alexandrijskou knihovnu, své náboženství. Přicházejí o svou kulturu. Síla, která se zavázala agoru chránit, nezasáhla…
Autoři: Vojtěch Franče + Richard Franta
