.
Nástěnná malba z LascauxJe možné něco takového vytvořit bez silně rozvinuté představivosti a současně smyslu pro jednoduchou, vypointovanou abstrakci? Kdo z nás by to dnes svedl s takovým vtipem, svěžestí, něhou a úctou k živým bytostem, které nám mají sloužit za potravu?
Představivost, fantazie neboli imaginace je schopnost generovat představy. V psychologii se stává předmětem výzkumu v 60. letech. Ačkoliv existuje mnoho různých pohledů, obecně se chápe představivost jako to, co je komplementární vůči percepci (vnímání). Tato souvislost se prokázala hlavně u experimentů s podnětovou deprivací - člověk v temné místnosti, kde jeho mysl nemá dostatek percepčních podnětů, začíná sama od sebe produkovat živé představy a halucinace. Chudé, šedivé jednotvárné prostředí je tedy ve vztahu k představivosti paradoxně podpůrné. Bývá tak vysvětlována podivuhodná imaginace Hieronyma Bosche, který prý nikdy neopustil své rodné město, aby se jako jiní malíři nechal inspirovat exotickými krajinami; o to exotičtější byly jeho vnitřní obrazové vize.
Zrovna tak se říká, že na grafiku chudičké staré počítačové hry stimulují naši představivost (a tedy subjektivní zážitek ze hry), kdežto nové hry s dokonalou grafikou způsobují zakrnění naší představivosti. Zrovna tak se bude lišit dítě "odkojené" knížkami anebo televizí.
Nekonečný příběh Michaela Endeho dokonce naznačuje, že děti vyrostlé bez kapacity imaginace budou v dospělosti snadno ovladatelní vnějšími stimuly, obrazy a hesly jako dospělé loutky, ač si budou myslet, že sami řídí svůj osud a že jsou svobodní.
Vjemy jsou považovány za reálné, objektivní, detailní, kompletní, konstantní, nezávislé na vůli a vznikají pasivně stimulací vnějších receptorů.
Představy jsou naopak považovány za subjektivní, s chybějícími detaily a některými charakteristikami (třeba barva může chybět), v čase se proměňují nebo se vytrácejí, jsou závislé na vůli, mohou být vyvolávány a měněny, vznikají aktivně činností našeho subjektu (mysli, mozku).
V Jungově pojetí se na vjemy soustředí extrovertní vnímání, kdežto na představy introvertní vnímání (vyskytuje se u umělců s plastickou představivostí, důležitější je pro ně vnitřní dojem z nějaké věci, než její objektivní, fotografická podoba).
V češtině používáme pojmy jako imaginace, obrazotvornost, fantazie; obraz, reprezentace; představit si. Angličtina používá imaginery, imagination, fantasy; image, idea, representation; to imagine. Francouzština imagery, imagination, fantaisie; representation, image; imagine. Němčina Einbildung, Einbildungskraft, Phantasie; Vostellung, Bild; sich vorstellen. Rusky образность, имагинациа, фантазия; представление; представить себе.
Slovo imago má latinský původ, kde znamená obraz. České slovo obraz odkazuje k rytině, reliéfu, k něčemu, co bylo třeba původně vyřezat. Kořen raz- se však vztahuje také k jakési pohybové expresi, tlakovému impulzu. V psychoanalýze imago znamená zafixovaný obraz rodiče či jiné klíčové postavy. Ten potom může ovlivňovat volbu našeho partnera, ať už kladně či záporně: hledáme partnerku podobnou matce, či naopak její protiklad. Jung vnitřní obraz ženství v muži nazývá anima, zatímco vnitřní obraz mužství v ženě nazývá animus. Tyto imaga (u Junga archetypy) jsou ovlivněna nejen rodiči obou pohlaví, ale i sourozenci, a navíc jsou také dědictvím genetické zkušenosti našich předků.
Kromě slova imago se pro obraz také používá slova řeckého původu engram. Znamená doslova en-gramma "v-písmenu", volně jako vtisk, otisk, stopa (něco vtištěného do paměti, jakoby pamět byla voskovou tabulkou, kteroužto metaforu používá Aristoteles).
Reprezentace se vztahuje k latinskému re-presentatio, znovuvyvolání, znovuvybavení, opakovná prezentace (něčeho) ve vědomí.
Napříč dějinami se táhnou dvě linie myslitelů. Jedni fantazii vyzdvihovali, protože oceňovali její aktivní, tvořivou úlohu při poznávání světa. Domnívali se, že představivost rozvíjí naše poznání. Mezi představitele této linie patřil Aristoteles a v moderní době Brentano. (Popř. Schopenhauer - Svět jako vůle a představa). Druhá linie, počínaje Platónem naopak v představivosti viděla to, co člověka mate a zavádí na zcestí, protože jde o něco subjektivního, co neodráží přesně objektivní realitu (Abélard, racionalisté Descartes a Spinoza) a čeho je lepší se tedy ve svých úvahách vyvarovat. -- Nedají se však oba protiklady propojit?
U Leonarda da Vinci vidíme dokonalé spojení obou linií, plastické představivosti i exaktní, analytické objektivity.
Leonardo da Vinci, Studie rukou, 1485
Royal Library, Windsor
Epifenomenální pojetí představivosti
Toto pojetí odmítá představivost pojímat jako samostatnou kvalitu lidské mysli. Spíše říká, že představivost je vedlejším doprovodem paměti a myšlení. Zastánci tohoto přístupu: Ch. Wolf (celá minulá představa se vynoří tehdy, když mi něco v přítomnosti připomene její část), W. Wundt, R. S. Woodwoth (mental imaginery, představivost je schopna nacházet nové kombinace souvislostí va vztahů).
Podle Freuda je představa manifestací pudu. Část těchto představ je však ve svém zárodku superegem potlačena a zafixuje se na nějaký objekt (prapotlačení). Taková představa pak není dostupné volné, hravé proměnlivosti jako ostatní představy, ale ze své potlačené, zafixované pozice začíná působit z nevědomí. (Např. kastrační úzkost způsobí, že je chlapec v dospělosti fascinovám kůží, kozačkami a dalším fetišy; dívka, která potlačila své ranné erotické fantazie, může zjistit, že je u mužů přitahována chlupatým hrudníkem, který měl kdysi její tatínek).
C. G. Jung chápe fantazii takto: "Fantazie může být aktivní i pasivní. Aktivní fantazie, charakteristická pro tvůrčí mentalitu, je evokována intuitivním postojem směřujícím k percepci nevědomých obsahů. Pasivní fantazie je spontánní a autonomní manifestací nevědomých komplexů."
Současně Jung pracuje s léčivou funkcí fantazie pomocí techniky aktivní imaginace. "Průběžné uvědomování si jinak nevědomých fantazií a aktivní účastí na fantazijním dění má,... ten důsledek ... nevědomé obsahy se dostávají do vědomí, odstraňuje dominující vliv nevědomí a dochází ke změně osobnosti." (Zdroj zde.)
Dynamická, hlubinná psychologie ovládla svět imaginace až do 60.let 20. století (nic pozoruhodnějšího se na vedlejších kolejích psychologie neobjevilo). Pak začíná oživení zájmu o téma představivosti skrze pád behaviorismu a rozvoj kognitivní psychologie, hardwaru a nejrůznějších počítačových simulací a analogií, neurofyziologické zkoumání spánku (hypnagogické a hypnapompické představy - představy při usínání a po probuzení). Dále výzkumy se seznorickou deprivací. Zajímavé je, že teprve po té, když člověk vytvořil "myslící stroje" - počítače, začali se skrze toto své zrcadlo psychologové zabývat samotným myšlením. Od té doby vstoupí jazyk počítačů do jazyka psychologického, protože psychologové nemají dostatek představivosti, aby si vyrobili pojmy vlastní, jak za malou chvíli uvidíte sami. Ale alespoň si tak můžeme jejich koncepce nějak představit.
Model dvojího kódování, A. Paivio
Paivio předpokládá, že náš mozek zpracovává informace dvěma cestami. Jako verbální kódy (slova) anebo jako obrazové kódy. Zjistil, že konkrétní slova se nám pamatují lépe než slova abstraktní, ale obrázky ještě lépe. Pokud při učení použijeme oba typy kódování zároveň: obrázek + slovo, efektivita se ještě zvýší. (Nenavrhoval něco takového už Komenský?). Slovní kódování si můžeme představit jako "digitální", kdežto obrazové jako "analogové".
Mentální transformace (rotace) a neuronové sítě
Roger Shepard v 70. a 80. letech 20. st. prováděl výzkumy se schopností probandů rotovat v mysli 3D objekty. Měli za úkol rozlišit, zda zobrazený dílek je dílkem téhož předmětu jako na původním obrázku, či zda se jedná o nový objekt.
Teorie neuronových sítí (druhá pol. 80 let) předpokládají 3 složky neuronové sítě, které se nazývají: 1) prostorový obraz (zarhnuje vzdálenosti objektů, ohraničení zorného pole, pohyb objektů uvnitř obrazu), 2) vlastní prostorová zobrazení (objekty uvnitř prostorového obrazu), 3) prostorová paměť (řada procesorů analyzujících umístění v prostoru, která pracují paralelně, ale pod kontrolou jednoho nadřazeného procesoru).
Leonardo da Vinci, Studie rukou, 1485
Royal Library, Windsor
Epifenomenální pojetí představivosti
Toto pojetí odmítá představivost pojímat jako samostatnou kvalitu lidské mysli. Spíše říká, že představivost je vedlejším doprovodem paměti a myšlení. Zastánci tohoto přístupu: Ch. Wolf (celá minulá představa se vynoří tehdy, když mi něco v přítomnosti připomene její část), W. Wundt, R. S. Woodwoth (mental imaginery, představivost je schopna nacházet nové kombinace souvislostí va vztahů).
Podle Freuda je představa manifestací pudu. Část těchto představ je však ve svém zárodku superegem potlačena a zafixuje se na nějaký objekt (prapotlačení). Taková představa pak není dostupné volné, hravé proměnlivosti jako ostatní představy, ale ze své potlačené, zafixované pozice začíná působit z nevědomí. (Např. kastrační úzkost způsobí, že je chlapec v dospělosti fascinovám kůží, kozačkami a dalším fetišy; dívka, která potlačila své ranné erotické fantazie, může zjistit, že je u mužů přitahována chlupatým hrudníkem, který měl kdysi její tatínek).
C. G. Jung chápe fantazii takto: "Fantazie může být aktivní i pasivní. Aktivní fantazie, charakteristická pro tvůrčí mentalitu, je evokována intuitivním postojem směřujícím k percepci nevědomých obsahů. Pasivní fantazie je spontánní a autonomní manifestací nevědomých komplexů."
Současně Jung pracuje s léčivou funkcí fantazie pomocí techniky aktivní imaginace. "Průběžné uvědomování si jinak nevědomých fantazií a aktivní účastí na fantazijním dění má,... ten důsledek ... nevědomé obsahy se dostávají do vědomí, odstraňuje dominující vliv nevědomí a dochází ke změně osobnosti." (Zdroj zde.)
Dynamická, hlubinná psychologie ovládla svět imaginace až do 60.let 20. století (nic pozoruhodnějšího se na vedlejších kolejích psychologie neobjevilo). Pak začíná oživení zájmu o téma představivosti skrze pád behaviorismu a rozvoj kognitivní psychologie, hardwaru a nejrůznějších počítačových simulací a analogií, neurofyziologické zkoumání spánku (hypnagogické a hypnapompické představy - představy při usínání a po probuzení). Dále výzkumy se seznorickou deprivací. Zajímavé je, že teprve po té, když člověk vytvořil "myslící stroje" - počítače, začali se skrze toto své zrcadlo psychologové zabývat samotným myšlením. Od té doby vstoupí jazyk počítačů do jazyka psychologického, protože psychologové nemají dostatek představivosti, aby si vyrobili pojmy vlastní, jak za malou chvíli uvidíte sami. Ale alespoň si tak můžeme jejich koncepce nějak představit.
Model dvojího kódování, A. Paivio
Paivio předpokládá, že náš mozek zpracovává informace dvěma cestami. Jako verbální kódy (slova) anebo jako obrazové kódy. Zjistil, že konkrétní slova se nám pamatují lépe než slova abstraktní, ale obrázky ještě lépe. Pokud při učení použijeme oba typy kódování zároveň: obrázek + slovo, efektivita se ještě zvýší. (Nenavrhoval něco takového už Komenský?). Slovní kódování si můžeme představit jako "digitální", kdežto obrazové jako "analogové".
(Dnes televize vysílá digitálně, takže na starší televize potřebujeme dekodér z digitálu na analog. Starší 8bitové počítače jako slovenský Didaktik gama nahrávaly z audio kazet, takže naopak dekódovaly analogový záznam na digitální.)
Kosslynova analogová teorie představivosti
Experimentálně bylo zjištěno, že a) simultánní kapacita představivosti je limitována, b) že detailní reprezentace jedné části představivosti podmiňuje menší detaily u druhé, c) časová distance odpovědi vzrůstá lineárně s prostorovu distancí mezi podněty. (Podobá se to omezenému zpracovávání dat grafickou kartou v počítači, nedisponujeme "nekonečným vizuálním procesorem".)
Kosslyn chápe představivost jako něco přínosného, říká že vizuální - analogová představa je nejlepší způsob, jak si něco snadno zapamatovat. (Když si chceme zapamatovat, co chceme koupit, umístíme si ve fantazii do každého pokoje jednu věc - banány do obýváku a meloun na balkón - a pak si je v obchodě ve fantazii zase projdeme, aby jsme na nic nezapomněli).
Kosslyn používá CRT-metaforu. Jde prý o to, že naše paměť kóduje verbálně (digitálně), ale když si chceme něco představit, zapne se jakoby "monitor" (grafické rozhraní) a převede digitální informaci na nějakou představu, ať už zrakovou nebo sluchovou. My si tedy nepamatujeme celé vizuální nebo auditivní trsy nějakých informací, ale spíše nějaký základní digitální kód (např. pár tónů melodie), a pak si ji vlastně zrekonstruujeme, znova zahrajeme ve vlastní hlavě, popř. zobrazíme v nějaké představě.
Podle Kosslyna máme k dispozici 1) prostorový display (místo, kde se představy odehrávají), 2) dlouhodobou paměť a 3) visual buffer.
Visual Buffer převádí stimuly ze smyslových orgánů na představy (audio nebo vizuální tvary). Je však využíván i tehdy, když si jen tak něco představujeme.
Pylyshynova propoziční koncepce
Uznává jako Paivio, že existují logogeny (slovní kódy) a imageny (obrazové kódy), ale to jsou jen jakési vstupní materiály, nástroje, s nimiž pracuje naše mysl, když generuje myšlenky a představy, ale samotné kódování v paměti probíhá úplně na jiném principu. Tento princip nazývá tacit knowlidge - nevyslovitelné, implicitní poznatky. Pomocí logogenů a imagenů pak tyto implicitní poznatky převádí do tvorby libovolných modelů a světů. Tato tvorba, generování je pak ovlivněna našimi motivy, city, postoji, hodnotami, kontextem situace atp.
I české slovo představa jakoby odráželo to, že generujeme modely nějakého stavu, který má terpve nastat.
S jedním kamarádem tyto implicitní poznatky od pradvána nazýváme jako "balíčky". Víme, že se dají rozbalit, vygenerovat tak nebo onak, ale balíček o sobě zůstává něměnný. Nestaráme se pak o přesnou definici nějakého jevu, protože nám stačí, když druhá strana pokývnutím dá najevo, že ví, o jaký balíček se jedná (víme, že druhý ví). Tím, že neztrácíme čas generováním příliš určitých logogenů, probíhá dialog tvořivějším a rychlejším způsobem. Nedal by se však příliš dobře zaznamenat do nějaké literární formy. Nemusíme se tak handrkovat o slovech, ale bavíme se jen o implicitních poznatcích, které se těší oboustrannému zájmu.
Kosslynova analogová teorie představivosti
Experimentálně bylo zjištěno, že a) simultánní kapacita představivosti je limitována, b) že detailní reprezentace jedné části představivosti podmiňuje menší detaily u druhé, c) časová distance odpovědi vzrůstá lineárně s prostorovu distancí mezi podněty. (Podobá se to omezenému zpracovávání dat grafickou kartou v počítači, nedisponujeme "nekonečným vizuálním procesorem".)
Kosslyn chápe představivost jako něco přínosného, říká že vizuální - analogová představa je nejlepší způsob, jak si něco snadno zapamatovat. (Když si chceme zapamatovat, co chceme koupit, umístíme si ve fantazii do každého pokoje jednu věc - banány do obýváku a meloun na balkón - a pak si je v obchodě ve fantazii zase projdeme, aby jsme na nic nezapomněli).
Kosslyn používá CRT-metaforu. Jde prý o to, že naše paměť kóduje verbálně (digitálně), ale když si chceme něco představit, zapne se jakoby "monitor" (grafické rozhraní) a převede digitální informaci na nějakou představu, ať už zrakovou nebo sluchovou. My si tedy nepamatujeme celé vizuální nebo auditivní trsy nějakých informací, ale spíše nějaký základní digitální kód (např. pár tónů melodie), a pak si ji vlastně zrekonstruujeme, znova zahrajeme ve vlastní hlavě, popř. zobrazíme v nějaké představě.
Podle Kosslyna máme k dispozici 1) prostorový display (místo, kde se představy odehrávají), 2) dlouhodobou paměť a 3) visual buffer.
Visual Buffer převádí stimuly ze smyslových orgánů na představy (audio nebo vizuální tvary). Je však využíván i tehdy, když si jen tak něco představujeme.
Pylyshynova propoziční koncepce
Uznává jako Paivio, že existují logogeny (slovní kódy) a imageny (obrazové kódy), ale to jsou jen jakési vstupní materiály, nástroje, s nimiž pracuje naše mysl, když generuje myšlenky a představy, ale samotné kódování v paměti probíhá úplně na jiném principu. Tento princip nazývá tacit knowlidge - nevyslovitelné, implicitní poznatky. Pomocí logogenů a imagenů pak tyto implicitní poznatky převádí do tvorby libovolných modelů a světů. Tato tvorba, generování je pak ovlivněna našimi motivy, city, postoji, hodnotami, kontextem situace atp.
I české slovo představa jakoby odráželo to, že generujeme modely nějakého stavu, který má terpve nastat.
S jedním kamarádem tyto implicitní poznatky od pradvána nazýváme jako "balíčky". Víme, že se dají rozbalit, vygenerovat tak nebo onak, ale balíček o sobě zůstává něměnný. Nestaráme se pak o přesnou definici nějakého jevu, protože nám stačí, když druhá strana pokývnutím dá najevo, že ví, o jaký balíček se jedná (víme, že druhý ví). Tím, že neztrácíme čas generováním příliš určitých logogenů, probíhá dialog tvořivějším a rychlejším způsobem. Nedal by se však příliš dobře zaznamenat do nějaké literární formy. Nemusíme se tak handrkovat o slovech, ale bavíme se jen o implicitních poznatcích, které se těší oboustrannému zájmu.
Mentální transformace (rotace) a neuronové sítě
Roger Shepard v 70. a 80. letech 20. st. prováděl výzkumy se schopností probandů rotovat v mysli 3D objekty. Měli za úkol rozlišit, zda zobrazený dílek je dílkem téhož předmětu jako na původním obrázku, či zda se jedná o nový objekt.
Teorie neuronových sítí (druhá pol. 80 let) předpokládají 3 složky neuronové sítě, které se nazývají: 1) prostorový obraz (zarhnuje vzdálenosti objektů, ohraničení zorného pole, pohyb objektů uvnitř obrazu), 2) vlastní prostorová zobrazení (objekty uvnitř prostorového obrazu), 3) prostorová paměť (řada procesorů analyzujících umístění v prostoru, která pracují paralelně, ale pod kontrolou jednoho nadřazeného procesoru).
Principy fantazijní tvorby
- spojování rozdělených částí do nového celku = aglutinace (kentaur, mořská panna, člověk s chobotem místo nosu, chodící ryba - viz tvorba Hieronyma Bosche)
- zvětšování a zmenšování objektů (trpaslík, obr, obří moucha, malinkatý slon)
- schematizace, typizace, zjednodušení, vynechání nepodstatných detailů (karikatura)
- symbolizace, analogie (náprstek jako symbol magické ochrany, sušené květiny jako symbol dlouho potlačované emocionality, boty - pro svou párovost - jako symbol vztahu apod.)
- animizace, personifikace = oživení neživého (chodící stromy jako Entové, oživlé dřevo jako Otesánek, mluvící skála jako Kamenožrout)
Zpracováno volně podle přednášek Vladimíra Kebzy (2009)
