Vědomí

Vědomí je jedním z ústředníoch fenoménů, kterým se zabývá obecná psychologie.

Etymologicky české slovo vědomí souvisí s vědět a vidět: víme jistě jedině to, co vidíme na vlastní oči. Přes věd, vědma (polské wiezdmin) odkazující k dnešnímu významu čaroděj se dostáváme až k staroindickým védám, ohromnému souhrnu vědění někdejší starověké civilizace. Má zde pochopitelně kořeny i dnešní slovo věda. Starší kořen veid- (vidět) je odvozen od základu void-, který připomíná anglické slovo označující prázdný prostor. Jakoby vidění (vědění, poznávání) předpokládalo určitý druh otevřenosti vědomí a smyslů.

Co je to vědomí?




Neexistuje jednoznačná definice vědomí, protože je to samo vědomí, které se pokouší definovat vědomí.

William James, autor pojmu proud vědomí, vědomí charakterizoval kontinuitou (plynulostí procesů a cyklů, návazností vědomí i po probuzení), subjektivní charakteristikou (jedinečnost, nepředatelnost toho, co prožíváme) a proměnlivostí (tentýž stav vědomí se už nikdy nebude opakovat). Herakleitovo "nevstoupíš dvakrát do stejné řeky" se tedy dá tedy použít na především samo vědomí. I kdyby řeka byla táž, my nebudeme.

V nejobecnějším smyslu se vědomím (consciousness) rozumí určité pole, prostor, plátno, na němž probíhá náš duševní život, aktivity a modelování vnějšího světa. Pod duševním životem, který na tomto pomyslném plátně probíhá, rozumíme paměť, fantazii, myšlení, cítění, volní a motivační procesy a rozhodování, přičemž vědomí je cosi, co tyto procesy syntetizuje, propojuje, svorníkuje jako "kancelářská sponka" do jakési organické jednoty, takže probíhají paralelně a ve spolupráci. (V počítači by to byl zřejmě procesor).

V klasickém buddhismu je vědomí charakterizováno jasností a bdělostí. V moderní psychologii je tomu nejinak, hovoříme o luciditě (stupeň jasnosti, světelnosti vědomí), vigilanci (stupeň energizující bdělosti) a o uvědomování si (awareness). Nyní se pokusíme tyto pojmy blíže rozvést.


Lucidita

Určitá úroveň lucidity vědomí je nutná k přirozené orientaci v realitě. Snížená lucidida se postupně projevuje jako zastřené vědomí - somnolence (ospalost, malátnost, zpomalení mentálních procesů, menší reaktivita) - sopor (připomíná spánek, ale subjekt neverbálně reaguje na bolestivé podněty) - až kóma (stav hlubokého bezvědomí bez reakcí na podněty, vypínání některých reflexů, při mělčím midriasa - rozšíření zornic, při hlubším myóza - zúžení zornic).

Hyperlucidita - příliš jasné a ostré vědomí např. jako následek požití chemických látek či po meditaci apod. - souvisí s neschopností používat automatizované, rutinní, algoritmické činnosti, takže také zhoršuje "normální" orientaci a pohyb v realitě.

Typy lucidity (souvisí s cirkadiálními rytmy)

• typ sovy (30% populace) - pozdní vstávání, aktivita odpoledne stoupá a večer se dostavuje vrchol plné bdělosti
  
• typ skřivana (15% populace) - lehce a brzo se probouzejí, dopoledne nejvýkonnější, odpoledne již přecházejí do útlumu; těžko s se přizpůsobují náhlým změnám pracovní doby
  
• nevyhraněný typ (55% populace) - umí se flexibilně přizpůsobit
  

Vigilance

Vigilance, bdělost vědomí souvisí s energií a aktivací organismu, mj. činnosti retikulární formace, která má na starost procesy usínání a probouzení. (Při poruše tohoto centra bychom mohli zůstat ve "věčném spánku").


Awareness

Tento pojem se dá přeložit jako uvědomování si něčeho (to be aware of...) a nejlépe si jej představíme jako kužel světla, který cosi osvětluje, zatímco prostor mimo tento kužel zůstává v temnotě. Obdobným způsobem funguje naše vědomí, selektujeme si určitou část reality, jíž jsme si právě tady a teď vědomi, zatímco zbytek probíhá nevědomě. Jako příklad můžeme uvést tzv. cocktail party phenomenon, kdy se na hlučeném večírku soustředíme na hudbu a nevnímáme nic jiného, když tu někdo vysloví naše jméno a náš kužel pozornosti se obrátí k němu. V ten okamžik se naopak hudba ocitne v přítmí - na pozadí a slova mluvčího v popředí. Hovoříme o tzv. "reverzibilních obrazcích", kdy část vnímané skutečnosti selektujeme jako centrální a zbytek jako pozadí - anebo naopak. Při poslechu hudby můžeme přesouvat ohnisko našeho vědomí od textu k melodii či ke smyčcům anebo dunivému rytmu apod. Pro zaměřenou pozornost se používá pojmu attention.



Ornsteinova klasifikace způsobů utváření vědomí

Každý člověk je v určitém poměru namíchán z těchto dvou typů vědomí (vyskytuje se napříč kulturami). Je tu souvislost mezi lateralitou (dominancí levé či pravé mozkové hemisféry). Jedná se o 2 základní kognitivní styly - jak rozumět realitě:

• Atomistický typ. Mužský, racionální, analytický, denní, explicitní, kauzální, lineární, diskurzivní, argumentující; smysl pro detail; důraz na objekty samé.
  

• Celostní typ. Ženský, intuitivní, sensuální, syntetický, noční, implicitní, odbočující, nelineární (kvantový), ostenzivní ("ukázat na příkladu"), pojmově neuchopitelný; generalizace, vidět celek; důraz na vztahy mezi objekty.
  

Rembrandt & Odilon Redon

Funkce vědomí

1) informačně orientační funkce

• alopsychická (orientace v časoprostoru oproti dezorientaci - nevím kde jsem a jaký je den)
• autopsychická (sebeuvědomění: vím, kdo jsem a jak se jmenuji)
• somatopsychická (orientace ve vztahu k vlastnímu tělu, vnímám a cítím, co se děje v mém organismu)

2) kontrolní, organizující funkce

• vědomí selektuje naše případné chyby a opravuje je (uvědomíme si přeřeknutí a opravíme se)
• vyhodnocujeme důsledky a dopady našeho chování na druhé lidi, naši budoucnost a podle toho své chování rozvrhujeme, upravujeme, plánujeme
• v tomto smyslu vědomé umí potlačit, zastavovat jiné duševní procesy, aby je mohlo vyhodnotit (např. potlačíme agresi směrem k člověku, který nás vyprovokoval a "zůstaneme nad věcí", nepodlehneme erotickým nabídkám kolegy či kolegyně, protože chceme uchovat stabilitu rodiny apod.)

Vědomí času

1. Situační čas. (Co právě probíhá, např. stojíme ve frontě na banány).
2. Biografický čas. (Naše lineární chápání času mezi narozením a smrtí vzhledem k předopkládané délce našeho života dané kulturním prostředím související s našimi životními plány.)
3. Historický čas. (Uvědomujeme si tisíciletý řád času zahrnující přechozí generace a naše historické povědomí).
   

Při vyšší úrovni motivace a aktivace se subjektivní prožívání času zrychluje. (P. Fraisse)

Fyziologické prožívání času se zrychluje s věkem (G. Backman). Jednoleté dítě prý prožívá čas 10x pomaleji než desetileté. Vysvětlení je možné na základě toho, že mladší jedinec prožívá větší množství fyziologických změn souvisejících s jeho růstem, než starší jedinec. Univerzálnější (kognitivní) vysvětlení by se týkalo toho, že člověk, který za daný časový úsek zakouší mnoho nových, intenzivních a významných podnětů (např. jako dítě či dospělý člověk na dobrodružné dovolené v Indii), prožívá daný úsek jako delší, významnější, velkolepější. Všední dny ve středním věku bez nových podnětů naopak utečou neuvěřitelně rychle.

Fyziologicky i zvýšená teplota navozuje dojem rychlejšího toku času.

Pojem inspekční čas vyjadřuje dobu, v níž má proband cosi zahlédnout, vyhodnotit a zareagovat. Rychlejší reaktivita - kratší inspekční čas - koreluje s vyšším IQ. (Nettelbeck, 1987. Deary, Stough, 1996).


Vědomí prostoru neboli topické vědomí

Topické vědomí = uvědomování si prostoru vzhledem k centrální pozici našeho těla. Vnímání nahoře, dole, vlevo, vpravo, dopředu, dozadu, blízko, daleko.

Vytváříme si obrovské kognitivní mapy míst, kudy procházíme (cesta do práce, na chatu, městské čtvrti, silniční spoje mezi městy, známé hospody a bary, nákupní střediska, antikvariáty, byty známých lidí, památky, orientační body - "u koně" apod.). Tyto kognitivní mapy si utváří většina organismů (např. některé ryby, které při odlivu zůstanou v louži daleko od moře umí přes kaluže přeskákat zpátky do moře, protože si pamatují terénní mapu mořského dna předtím, než nastal odliv).

K 3D vizualizaci prostorových map používáme pravou mozkovou hemisféru (člověku stačí ukázat směr), kdežto lidé s dominantní levou hemisférou potřebují slovní, lineární instrukce ("2x vlevo, doprava, pak 50m rovně, dokud neuvidíte nápis xy.").


Světonázorové vědomí

Jde vlasntně o složitou mapu sociální reality (sociální reprezentace) včetně introjikovaných norem (etika, svědomí), orientace v ekonomii, politice, právech a nejrůznějších vědomostí z mnoha oblastí. Každý máme v hlavě odlišnou mapu toho, "jak to ve světě chodí." Jung tento fenomén označuje jako kolektivní vědomí. V protikladu k nim lidský tvor disponuje kolektivním nevědomím (instinktivní a archetypální matricí lidského rodu). Tato koncepce je důležitá z toho hlediska, že člověk nemusí být zcela vydán na pospas kolektivním tlakům, protože má instinktivní pra-zkušenostní jádro, o něž se může opřít navzdory kolektivitě.


Nevědomí

Nevědomím se rozumí část psychiky, jejíž procesy buď

a) nedosáhly určité energetické úrovně aktivace, aby se staly vědomými,
b) se odštěpily jako samostatné komplexy, jejichž zvědomění se jakési kontrolní mechanismy brání.

V Jungově pojetí je nevědomí základem, pralesem, z něhož se zrodilo seberefektující vědomí jako jakási světelná mýtina. Nevědomí je tedy základem vědomého jako základna kužele podmínkou jeho vrcholu.

Ve Freudově pojetí je podvědomí naopak skladištěm toho, co vědomí potlačilo, vytěsnilo skrze ego - obranné mechanismy nebo skrze kontrolu superega, které některé obsahy vědomí vyloučilo jako nepřípustné se svými normami. Ty nikam nemizí, ale vyplňují pomyslný prostor podvědomí, odkud trvale (a mnohdy fatálně) ovlivňují lidské chování.

Nadvědomím se obvykle rozumí vyšší složky duševního života, které jsou zdrojem intuice, inspirace, kreativity a transpersonálních, extatických zážitků. Procesy z nadvědomí obvykle působí jako zcelující, integrující, léčivé síly, proměňující strukturu nižíšch pater osobnosti. V Jungově pojetí je však nadvědomí součástí nevědomého. Resp. Jung tvrdí, že nevědomí obsahuje vysoké i nízké, temné i světlé v nerozlučitelné jednotě, proto pojem nadvědomí nepoužívá. Pro něho je nadvědomé i podvědomé součástí nevědomého (toho, co není vědomí normálně přímo dostupné, avšak projevuje se ve snech, aktivní imaginaci, asociačním testu apod.)

Pro všechny přístupy operující s pojmem nevědomí je však důležitá komplementarita vědomých a nevědomých procesů, to že stojí v jakési rovnovážné protiváze a doplňují se, reagují na sebe. Proto psychologické školy zabývající se nevědomím onačujeme souhrně jako dynamická psychologie.

Součástí našeho osobního nevědomí jsou potom individuální komplexy, které na určité úrovni plynule přecházejí v kolektivní sféru archetypů.




Základní pojetí vědomí ve filosofických tradicích

Když se vědomí táže, co je to vědomí, stojíme spíše na půdě filosofie, než psychologie, leda bychom tento skok přeskočili a přišli rovnou s hotovou odpovědí. Současně je však možno říci, že celé filosovování se odehrává na úrovni psychična (a nikoliv mimo něj), a proto je těžké odlišit, zda je filosofie součástí psychologie, anebo psychologie součástí filosofie. Stejně problematické se zdá odpovědět, co bylo první, zda vědomí či hmota - zda slepice anebo vejce. Nuže zde pár slovíček.

Dualismus: vědomí a tělo jako apriori dvě rozdílné substance (Descartes). Spojení mezi nimi zůstává záhadou, anebo jej zajišťuje Bůh. (Nejoblíbenější koncepce filosofů).

Monismus: vědomí a tělo jsou dvěma stránkami téhož jevu jako rub a líc tvoří jednu minci (Spinoza).

Materialismus: existuje jen hmota a vědomí je jejím projevem.

Idealismus. Existuje jen vědomí (duch) a hmota je jeho projevem.

Mentalismus: mentální procesy jsou operace nezávislé na činnosti CNS (proto je možné je zobrazovat pomocí počítačových algoritmů).
Zenbuddhismus. Mysl je tělo, ale současně mysl není tělo. (Monismus a dualismus současně).


Moderní psychologické teorie vědomí

Sanderson Back vytvořil takovouto elegantní hierarchickou koncepci: Duše používá (řídí) vědomé já (ego). Vědomé já používá mysl, mysl mozek a mozek nakonec řídí tělo. V podstatě se stejnou koncepcí ale přišel Patandžalí o 2500 let dříve.

Matematik a fyzik Roger Penrose nabízí rozdělení teorií vědomí na 4 přístupy:

1) Podstata vědomí je založena na matematických výpočtech. V takovém případě bychom měli být schopni vytvořit počítač, jehož výstupy by nebylo možno rozeznat od reakcí, odpovědí živého člověka. Doposud se však nepodařilo sestrojit počítač, který by byl schopen překročit rámec naprogramovaných algoritmů a být zdrojem originality, kreativity, invence.

2) Vědomí se nedá vysvětlit jazykem vědy.

3) Vědomí je výsledkem fyziologické nebo biologické aktivity nějakého organismu. Proto není možné jej simulovat počítačem. Experiment čínského pokoje (pokud by člověk za zástěnou nebyl schopen rozlišit výstupy stroje a člověka) nebyl dosud úspěšně proveden. Tzn. doposud jsme nebyli schopni vědomí nejen vytvořit, ani nasimulovat.

4) Vědomí je vlastností fyzikální aktivity mozku probíhající na úrovni nerových mikrostruktur. Podle takovéto koncepce by byl člověk vlastně strojem, který věří tomu, že má vědomí. Proti této koncepci však hovoří to, že sice můžeme počítačem simulovat (zobrazovat) fyzikální procesy, avšak ještě se nám nepodařilo vyrobit stroj disponující samostatným vědomím - žádnou simulací fyzikálních procesů ještě nikdy nepovstalo vědomí. Roger Penrose je nicméně zastáncem tohoto přístupu.







Neurofyziologické koncepce vědomí

Michael Gazzaniga chápe mozek jako soustavu paralelních nezávislých jednotek, jejichž součinnost se odehrává mimo úroveň vědomí. Levá hemisféra se tyto procesy pokouší popisovat (i kdyby se mělo jednat o popisy zcela mylné a imaginární) . Tento proces interpretování se může projevovat jakožto fenomén vědomí.

G. M. Edelman a G. Tononi: vědomí je proměnlivým proudem neuronálních událostí, které se na jedné straně vyznačují funkčím seskupováním, integrací neuronů a na druhé straně diferenciací neuronů.

Francis Crick tvrdí, že nená smysl snažit se definovat vědomí, protože neexistuje jedno vědomí, alce celá řada různých vědomí, např. zrakové vědomí (zpracovávání zrakových vjemů do znaků a komplexních útvarů).

Teorie globálního pracovního prostoru (Bernard Baars, 1998)



Neurokognitivní koncepce vyjadřovaná prostřednictvím 8 metafor:

1. Vědomí jako divadelní jeviště (tvořeno kortexem).
2. Vědomí jako několik paraleních jevišť (zrakové, sluchové, čichové, polohové).
3. Vědomí jako vnitřní řeč, imaginace a pracovní paměť.
4. Vědomí jako orientovaná pozornost, jež propátrává obsahy vědomí.
5. Vědomí jako vztah diváků a posluchačů. Jsme herci i posluchači našich aktivit i myšlenek. Díky tomu (divácky) reflektujeme naše emoce, paměť, (divácky seshora) kontrolujeme vlastní pohyby. Celkově: mnohaúrovňová sebereflexe.
   
6. Vědomí jako vysílání zvolených obsahů. (Naše divadelní produkce, co budeme dělat a říkat).
7. Nevědomé procesy jakožto zákulisí.
8. Vědomí jako vztah režiséra a herců. (Interpretace prožitků skrze levou hemisféru).
   

Teorie multidimenzionální mysli (Daniel Benett, 1997)

V mysli probíhá celá řada paralelních procesů a výpočtů, které potom hierarchicky podle momentální aktuálnosti seřazuje do jakéhosi pořadí, přičemž jen ten na nejvyšší pozici se nám zobrazí jakožto vědomý. Pak opět poklesne (např. uspokojíme potřebu hladu a přestaneme myslet na jídlo) a na jeho místě se objeví nová procesová linie.





Kulturně založené teorie (Naomi Quinnová)

Dokládá formování vědomí vlivem kulturního prostředí.

• Američané kladou důraz na asertivitu, úspěch, seberealizaci.
• Číňané se bojí ztráty tváře.
• U Němců převládá důraz na to umět si poradit sám a spolehnout se sám na sebe.
• U Ifaluků klid, vyrovnanost a neasertivita (za jakýchkoliv podmínek).
• U Inuitů důraz na lásku, ochotu pomoci, podporu.
  

Teorie mysli/psychična (Theory of Mind)

V centru pozornosti stojí to, jak chápeme vlastní duševní stavy a duševní stavy lidí, abychom z nich získávali orientaci v sociálním světě. Tato schopnost se vyvinula už u primátů a rozvíjí se s narůstající složitostí sociálního prostředí. Je evolučně výhodná. V praxu se to projevuje tak, že neustále přemýšlíme, co si ten druhý o nás nebo o čemkoliv myslí. Čteme se navzájem, jsme jako vysoce sociální tvorové schopni do určité míry myslet si, co si druhý myslí, cítit, co druhý cítí.




Při autismu, schizofrenii, bipolární poruše nebo Aspergerově syndromu je tato schopnost sociální interpretace a představivosti narušena. Podlě některých výzkumů (Murray, Lewis, Frith, Jones) bludy schizofreniků vyplňují prázdné místo toho, kde normální lidé uchovávají složitý svět představ o druhých lidech a předvídání jejich chování. Podle jiných náhledů jsou však bludy naopak důsledkem nadměného využívání těchto procesů.

Vilayanur Ramachandran o zrcadlových neuronech, které odstartovaly zrod civilizace a které souvisí s naší schopností empatie.

Vědomí a mozek

Vědomí nelze jednoznačně lokalizovat do nějaké vybrané části mozku - nelze určit nějaké "sídlo" vědomí. Dá se jen říci, že na vigilanci (stav bdělosti) se podílí retikulární formace a limbický systém, kdežto samotné procesy vědomí jsou spíše spjaty s funkcí kortexu. (Poškození prvého vede k "výpadku" vědomí, kdežto poškození lokální poškození druhého se nemusí na vědomých procesech nijak projevit. Na jednoduché analogii se světem počítačů si můžeme retikulární formaci představit jako "energetický zdroj", kdežto kortex jako "CPU".) Na vědomí jakožto nejvyšším produktu psychické činnosti zřejmě participují všechna mozková centra.

Obsahy vědomí souvisí s činností kortexu. Integrační paměťové procesy (učení) souvisí s oboustranně propojenou činností thalamu a kortexu. S procesy kódování a dekódování souvisí činnost limbického systému, který je současně propojený s vigilanční složkou paměti a vědomí.


Sperryho pokusy ukázaly, že při přetnutí corpus callosum, můstku, který spojuje levou a pravou hemisféru, začnou obě hemisféry fungovat jako 2 samostatné mysli či vědomí. J. B. Taylorová tento zážitek oddělení obou hemisfér popisuje na vlastní oči zde. Prozrazuje v několika minutách více než všechny učebnice o pravé hemisféře dohromady.


Ornsteinovy experimenty ukázaly, že levá hemisféra je spjata s řečí, analytickým a logickým myšlením, verbální pamětí (slovník), matematikou, intelektem, schopností abstrakce a řízením pohybů (pravé) ruky. Pravá hemisféra je naopak spojena s obrazovou pamětí, hmatem a prostorovým 3D vnímáním, hudbou, je sídlem imaginace a rozlišujeme skrze ni rozpoznávání tvarů a lidských tváří.

O tom, co se děje při poškození pravé hemisféry vypráví vtipná kniha s výmluvným názvem Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Kniha ukazuje, že veškeré poškození levé hemisféry jsou již dobře zdokumentována, zatímco poškození pravé hemisféry nás vždy staví před "velkou neznámou" a otevírají nám úplně nové pohledy na život a na to, co nazýváme "realita".

Volně podle přednášek Vladimíra Kebzy (2009)

Svědomí

Teorie memů a její konsekvence
Komplexy
Blade Runner
(mají roboti vědomí? a jsou-li vědomí, jak se liší od lidských bytostí?)
Vesmír jako hologram
Poruchy osobnosti

Pravá mozková hemisféra

Fascinující zážitek Jill Bolt Taylorové. Po té, co se jí při prasknutí cévky "vypnula" levá hemisféra, začala zakoušet stav vědomí spojený s funkcí výhradně pravé mozkové hemisféry. Tento zážitek plný energetických vjemů a pocitů míru a lásky připodobňuje k nirváně. Rozhodla se nezemřít, uzdravit se, vrátit se do svého těla a tuto ideu a zkušenost sdílet s celým lidstvem.

Následující zdroj je plný podobně inspirujících vhledů moderních vědců.

http://www.ted.com/talks

Kognitivní disonance

Pravdivá slova nebývají příjemná.

Příjemná slova nebývají pravdivá.

(Lao'c)

Fra Angelico, 1437

S pojmem kognitivní disonance přišel v psychologii v roce 1957 Leon Festinger.
Co se za tímto pojmem skrývá? Festinger kognitivní disonancí rozumí napětí mezi dvěma protikladnými, navzájem se vylučujícími obsahy vědomí, které se stává výraznou hnací (motivační) silou. Ta nás tlačí k tomu, že raději změníme obsahy vědomí, aby odpovídaly našemu chování, namísto abychom změnili naše chování, aby bylo odpovídalo obsahům vědomí.

Snadnější je něco si odůvodnit, než něco udělat.

Představme si, že v historickém archívu najde badatel dva dobové dokumenty o nějakém panovníkovi. Jeden tvrdí, že žil v askezi, druhý obsahuje rozsáhlou milostnou korespondenci a dokazuje, že byl "děvkař". Protože před několika lety vydal náš historik o tomto panovníkovi uznávanou knihu, kde pracuje s myšlenkou, že to byl 'významný světec vlasti', je pravděpodobné, že druhý dokument téhož večera uloží hluboko do svého trezoru tak, aby jej nikdo nenašel. A první dokument uveřejní jako nový důkaz své teorie. A stane se ještě uznávanějším historikem.

Přesně takovým způsobem funguje naše mysl: když se setká s informací, která je protichůdná vůči něčemu, co je v ní už obsaženo a na čem si osobně zakládá, tento nový obsah vytěsní. Lidově se tomu říká, že slyšíme jen to, co chceme slyšet. Anebo, pravda bolí.

Historik by pochopitelně mohl vydat novou knihu založenou na novém důkazu, ale vystavoval by se tak blamáži. Musel by připustit, že se v první knize mýlil a jeho prestiž v očích kolegů by mohla klesnout. A co víc, musel by připustit, že promarnil několik let života psaním zbytečné knihy. Teorie kognitivní disonance je schopná osvětlovat naše chování jedině proto, že člověk jako nedokonalý tvor má tendenci vybírat si snadnější řešení na úkor pravdivosti k sobě samému.


Chcete vědět o tom, že vaše děti kouří? Chcete vážně vědět o všem?

Nejlépe se to dá vysvětlit na příkladech. Dejme tomu, že kouříte a máte děti, o nichž jste se právě dozvěděli, že také začali kouřit. První myšlenka je "děti kouří". Současně je vaší mysli přítomna druhá myšlenka: "děti by neměli kouřit". Máme tu dvě neslučitelné myšlenky: Co můžete udělat? 1) Přestat kouřit (to je dosti náročné), 2) říci dětem, aby nekouřili (ale tím byste podkopali svou autoritu, protože děti pochopitelně ví, že kouříte) a 3) myšlenku, že "děti kouří" vytlačit z vědomí a přesvědčit sebe samé, že "děti vlastně nekouří". Resp. raději jim nebudete prohledávat kapsy, raději se jich na to nebudete ptát atd. Budete se vyhýbat jakékoli případné kognitivní disonanci ignorováním faktů. Raději si dáte klapky na oči. (Znám jednoho tatínka, který se se svým synkem při kouření na balkóně střídá v pravidelných intervalech tak, aby se tam nikdy nesetkali. Oba to o sobě vědí, ale jakékoli setkání na balkóně by v tatínkovi vyvolalo neřešitelnou disonanci.)

Podobný, ale závažnější příklad bychom mohli uvést v případě, že otec sexuálně zneužívá svou dceru a matka "nic netuší". Kdyby si totiž takovou myšlenku měla připustit - a připustit si navíc i svůj subjektivní pocit viny související s tím, že již mnoho let nefunguje jejich partnerský sexuální život, kognitivní disonance takto způsobená by pro ni byla neúnosná (takové obsahy vědomí prostě nemůže přijmout, protože by to vedlo k rozpadu vztahu a rodiny). Proto bude veškeré drobné náznaky ignorovat a přehlížet a "jakoby o ničem neví". Může si dokonce v případě, že se vše provalí, vytvořit své vlastní konsonantní zdůvodnění situace: dcera si za to může sama tím, jak se obléká, matka jí cosi začne vyčítat, začne na ni žárlit apod. (Mluvíme o modelové situaci.)


Lhaní za peníze
Asi nejslavnější je Festingerův experiment se lhaním za peníze. Polovině lidí zaplatil 1 dolar za to, že budou lhát, druhé polovině za totéž zaplatil 20 dolarů. Když byli za nějakou dobu požádáni, aby přiznali, že lhali, která skupina myslíte, že zapírala úporněji? Ta, co dostala 20 dolarů? Kdeže! Ta, co dostala 1 dolar. Jak je to možné?

Ten, kdo za svou lež dostal 1 dolar, cítil jako velmi trapné přiznat se k tomu, že lhal za tak mizernou částku, že by byl takový malicherný a hloupý šupák. Každý člověk má o sobě představu, že je hodný, chytrý a čestný, zkrátka, že je dobrý. Představa, že by lhal za pouhý dolar by byla s touto první představou o sobě samém v disonanci. Proto raději, než by se do takové vnitřní tísně dostal, sám sebe přesvědčí o tom, že mluvil pravdu, ("ta polévka s rybíma očima nebyla tak špatná, jak říkáte, mě docela chutnala.") Zkrátka se vás bude snažit přesvědčit, že by mu byla polévka chutnala i bez dolaru v kapse a snaha získat dolar nebyla tím pravým motivem jeho jednání.

Na druhou stranu člověk, jehož v kapse hřeje 20ti dolarová bankovka, vám s klidem odpoví: "Ano, ta polévka byla hnus na n-tou, lhal jsem, že mi chutnala, ale dostal jsem za tu legraci zatraceně dobře zaplaceno" a spiklenecky na vás mrkne. (Představa, že je dobrý, je u něj zachována... udělal přece něco tak neskutečně mazaného a chytrého!)

Festinger teorií kognitivní disonance překonal a na hlavu obrátil dosavadní behavioristickou teorii učení, podle níž člověk upřednosťnuje výhradně takové chování, které je více odměňováno (a tím dlouhodobě posilováno). Odměňujte zvířata či lidi za to, co chcete, aby dělali, a trestejte je za to, co chcete, aby nedělali, a tím je vytvarujete do libovolné podoby, tvrdí behaviorismus. Něco na tom určitě je - ale člověk je tvor složitější.

Festinger tvrdí, že člověk na rozdíl od zvířete přemýšlí (behaviorismus tento pojem nezná, myšlení považuje jen za "zvnitřnělé chování") - člověk je prý schopen vymyslet ty nejkrkolomnější duševní pochody, jen aby ospravedlnil své pochybné jednání a nemusel si sám před sebou přiznat, že je pokrytec.
Člověk podle Festingera není racionální bytost (jak by si rád myslel), ale bytost nekonečně racionalizující.

Jsou však určité rozdíly mezi kulturami. Ukázalo se, že sklonem k nutkavé racionalizaci se vyznačují spíše Evropané a Američané, kdežto Asiaté jsou relativně otevřenější k víceznačnosti a iracionalitě - nedělá jim takový problém přijmout, že platí to i to, že věci jsou tak i tak. Když to zlehčíme, tak v jejich světě je možné cokoliv (jako třeba kreativně-ulítlá japonská manga). Snad i díky tisíciletému působení taoismu jim nevadí připustit současnou existenci dvou faktorů, které se navzájem vylučují. A to je právě to, co nám, zápaďanům, neštymuje, a co v nás vytváří bolestné napětí jménem kognitivní disonance. Chceme se ho zbavit jako nepříjemného svědění. Ve chvíli, kdy si něco chytrého nalžeme, svědění zmizí. To je to, v čem jsme dobří.


Smrt? Nevěřím, nikdy jsem ji neviděl.

Z našeho výzkumu na téma spirituální postoje vyplývá, že lidé, kteří příliš silně věří v to, že se dá vše logicky vysvětlit, vykazují větší index psychoticismu. Není zrovna snadné žít s vírou, že vše je logické, protože smrt pro "jáské" vědomí nikdy čistě logická být nemůže. Pak nezbývá, než se tvářit, že smrt neexistuje. Jedině člověk otevřený hlubokému tajemství může být připraven přijmout vlastní smrt.

Martin Heidegger ve své nejslavnější knize Bytí a čas dokonce říká, že jedině člověk, který vidí svou smrt jako svou nejvlastnější možnost, možnost, která nastane zcela jistě, ať už jiné životní možnosti nastanou či ne, může žít autentický život. Svůj život, ne život druhých.

Carlos Castaneda skrze ústa Dona Juana stejně tak definuje bojovníka - jako člověka, který si na rozdíl od ostatních co nejčastěji připomíná vlastní smrtelnost. Proto má jeho motivace obrovskou sílu a nemrhá časem. Normální lidé prý žijí, jakoby byli nesmrtelní, říká Don Juan. Bojovník si tento luxus nemůže dovolit.
Setkání se smrtí je jediná věc ve vašem životě, která vás nemůže minout. A právě člověk vše-logicky-racionalizující bude mít největší tendenci tuto očividnou pravdu nevidět a neslyšet. Bude jako epikurejci tvrdit "když jsme tu my, není smrt, když je tu smrt, nejsme my". Zdánlivě nepatrný rozdíl, který bychom nejraději přenechali filosofům - přesto do nejmenších důsledků ovlivňuje to, jak žijeme. Představte si, že dnes přijdete domů z práce a podíváte se na vaši ženu. Jak se změní vaše chování, když si představíte, že vy i ona tu za chvíli, za pár dní, za pár let nebudete? Jak se v ten okamžik změní váš vztah k ní a její k vám? Je tato představa jen fantazie nebo pravda rezonující podivuhodným mírem? Nevstoupí do vás zvláštní soucit s milovanou bytostí? A skrze to i něco, co nikdy neumírá?

A pokud si zvolíte jako životní motto ono heslo epikurejců uvedené výše - nebudou pro vás druzí lidí ničím jiným než obalem od Coca-Coly - vypít, zmačkat a zahodit?

Robert Merle ve svém románu Výlučná vlastnost člověka pojednávající o lidoopovi mluvícím znakovou řečí shledává, že to není rozum, ani smysl pro humor, co nás odlišuje od zvířat. Je to prý a jedině vědomí své vlastní smrtelnosti. Mládě gorily, Koko, která se skrze komunikaci ve znakové řeči dozví od svých lidských pěstounů o tom, že jednoho dne zemře i ona sama (v reakci na to, že zahynul její psí kamarád.) V podstatě zešílí a neexistuje pro ni návratu. Od té doby už je někým jiným, vyšinutým. Proto příběh končí tragicky. Není tvorem schopným zpracovat takovou disonanci.

Je vědomí smrti důvodem, proč si člověk vytvořil náboženství a představu Boha?

A byl by bez Boha člověk ještě vůbec člověkem? - Ptá se s hlubokými pochybnostmi Dostojevskij v Bratrech Karamazových sledujíc svou epochu.


Nenávidí mě, a proto ho miluji

Říkal jsem, že každý člověk se považuje za dobrého. Ale není to pravda. Existuje mnoho lidí, kteří si připadají bezcenní, oškliví a celkově nehodní lásky. Je mnoho lidí, kteří jsou krásní, a připadají si oškliví. Pro ně je to reálný obsah vědomí. A vy je těžko přesvědčíte o opaku, i kdyby jste jim celý den říkali, jak jsou krásní. Neuvěří vám. To, co říkáte, je v disonanci s tím, co už v jejich mysli je. Dokonce to může vést tak daleko, že budou chtít žít s člověkem, který je týrá a ponižuje, který jim ubližuje, protože PRÁVĚ TOTO CHOVÁNÍ je v souladu s jejich představou o sobě samých. Kdyby jim někdo řekl, že je miluje a že jsou krásní, odmítnou jej, protože to, co jim říká je v kognitivní disonanci s již zafixovaným obsahem jejich mysli. Proto půjdou z jednoho tristního vztahu do druhého, budou se zamilovávat do lidí, kteří je nenávidí nebo jimi pohrdají - dokud tento princip nenahlédnou a nezmění se jejich sebepředstava směrem k tomu, že jsou dobří, krásní a mají se rádi.

Potkáváme ty lidi, kteří odrážejí náš vztah k sobě samým.


Záhada z korejské války

Festingerova teorie kognitivní disonance elegantně vysvětluje záhadu z korejské války, v níž zajatí Američané po skončení války snadno přestupovali na komunismus. Zajatci nebyli mučeni, ani upláceni dolary, byla jim pouze nabídnuta hrst rýže a pár sladkostí za napsání protiamerického článku. Když byli propuštěni, sami se dobrovolně stávali komunisty.

Vysvětlení je takové, že kdyby se komunisty nestali, museli by si přiznat, že za ubohou hrst rýže napsali podivný pamflet, kterému stejně nevěřili a připadali by si ve svých očích a před nejširším okolím jako bezcharakterní zoufalci. Na druhou stranu, pokud již jednou napsali něco "komunistického", rozum již dodatečně vyrobí dosti argumentů, proč v komunistické ideály uvěřit. Kognitivní disonance v člověku spustí proces, kterým si odůvodní své dosavadní jednání v lepším světle a rozum dodá celý arzenál argumentů, proč se stalo tak, a ne jinak - a představa charakterního sebeobrazu zůstane zachována.
Jak vidíte, není třeba mučení vězňů elektrickým proudem, stačí hrstka rýže. Čím ubožejší odměna, tím zapálenější víra, říká paradigma kognitivní disonance.





Šíření evangelia

Asi nejpozoruhodnější pohled nabízí Festinger při čtení bible (When prophecy falls). Tvrdí, že Ježíšovi učedníci věřili v jeho božskou dokonalost a ve své víře nepředpokládali, že když bude přibíjen na kříž, bude křičet bolestí a žadonit po Bohu ("Otče, proč jsi mě opustil.") Ve chvíli Ježíšova ukřižování spatřili na vlastní oči Ježíšovu bolestnou nedokonalost a zažívali tak úděsnou kognitivní disonanci. Toto motivační napětí odstartovalo ohromný pohyb masového obracení na křesťanskou víru, protože utrpěná kognitivní disonance mohla být ve vědomí apoštolů zmírněna jedině tím, že v myšlenku Ježíšova božství uvěří co největší počet lidí.

Stejný princip můžeme aplikovat na jakékoli náboženství, ideologii či přesvědčení: čím více kdesi v hloubi duše vím, že to, co hlásám, není pravda, tím vehementněji se budu snažit přesvědčit své okolí v to, co hlásám. Každá další ovečka přivedená na víru zmírňuje mou kognitivní disonanci. A každá další nepřesvědčená, vzpurná ovečka mi dává zakusit napětí mezi tím, co je a tím, co se snažím popřít. ("Kdo není s námi, je proti nám.")

Existuje nějaké východisko, jak se účinkům kognitivní disonance vyvarovat, jsme-li od přírody nenapravitelní pokrytci? Festinger připouští, že největší objevy (Koperník, Darwin, Freud) se musely zrodit v myslích lidí, kteří byli ochotni jít do něčeho "šíleného" či kontroverzního navzdory jakékoli vnitřní kognitivní disonanci. Největší šanci na překonání tohoto druhu mentálního konfliktu však prý mají lidé s velmi nízkým nebo naopak velmi vysokým sebevědomím. Ti první nemají co ztratit, ti druzí se stejně nenechají zviklat ve svém sebeobraze.

A pak je tu ještě možnost být k sobě upřímný a tuto bolest vydržet. Vybírat si stále tu těžší cestu.

Literatura:

Lauren Slaterová: Pandořina skříňka, nejvýznamnější psychologické objevy 20. století. Praha, 2008.

Jungova teorie kognitivních funkcí

Psychologie hodnot

Konformita

Narcismus, nacismus a psychologie skupiny

Morálka a mytí rukou

Sebepojetí

Vědomí & Svědomí

Klišé a Archetyp

Nedávné shlédnutí filmu Avatar mě donutilo zamyslet se znovu nad tématem, které mě napadlo už dříve: Jaký je rozdíl mezi archetypem a klišé?

Archetyp je cosi, co se objevuje mnohokrát v různých podobách (barvách, příbězích, událostech), ale přesto, kdykoli je tento "prožitkově-imaginační komplex" aktivován, máte pocit, že právě teď jste svědky něčeho zcela nového a originálního. Například když se poprvé zamilujete (a rozumem víte, že miliony předků museli prožít něco podobného), váš "prožitkový aparát" vám sděluje, že to tu ještě nikdy nebylo, jste uchváceni tajemnou a neznámou silou, silnější než vaše osobní vědomí. Tato síla vás oslovuje a vy jste vůči ní jakýmsi způsobem bezmocní. (A to i tehdy, kdy by váš rozum tvrdil, že se jedná o něco banálního nebo běžného).

U klišé jde o opačný prožitek. Ten říká, že to, co právě zažíváte, jste již mnohokrát viděli někde jinde ("v bledě modrém"). Jde o pocit nudy a únavného znechucení, že vám bylo předloženo něco, co zcela určitě není ani nové, ani originální. Je to jako jíst "stejný kus žvance" den co den.

Je snad klišé nepovedený pokus o ztvárnění archetypu?

Klišé je banální, kdežto archetyp banální nikdy není. Archetyp může být jen jednoduchý, prostý. Když půjdete do přírody a podíváte se na nějakou květinu, třeba sedmikrásku - může být její krása banální? Nikoli - ale může být prostá. Všude, kam se rozhlédnete, můžete vidět tisíce takřka stejných sedmikrásek. Přesto ani o jedné z nich se nedá říci, že by byla banální; to slovo do tohoto světa nepatří. Proč? I sedmikrásky, jedna vedle druhé, následují jakýsi vzorec, který se opakuje - stejně tak fungují archetypy. Tento vzorec je kosmický. Není lidským výtvorem. Můžeme to nazvat 'přírodním zákonem', ale nevymyslel jej člověk, lidská mysl. Je tu odpradávna. Stejně tak je tomu s archetypy. Jsou tu od pradávna, jako kosmické vzorce. Ty mohou být ohromně komplexní - či prosté - ale nikdy ne banální. Slovo banální (stejně jako slovo 'kýč') se může vztahovat jen k tomu, co vytvořila lidská mysl.

Čili, klišé i archetyp mají společný princip opakování, avšak archetyp čerpá svou sílu z kosmických (přírodních) zákonitostí, kdežto klišé tuto oporu nemá; je až příliš průhledným mentálním konstruktem. Přesto klišé za určitých podmínek působí.

Proč na někoho klišé působí a na někoho ne?

Klišé nepůsobí na toho, kdo motiv rozeznal právě jakožto klišé; jeho zážitek se vytratil. Připomíná to situaci, když vyschne říční řečiště a proud prožitků se zastaví. U jiného člověka však klišé zafunguje. Domnívám se, že je to tím, že v tomto člověku je potřeba čehosi, čemu klišé vychází vstříc. Tento člověk někde ve své duši po klišé touží. Touží po jistotě, kterou mu opakování téhož skýtá. Onen člověk chce vidět předvídatelné motivy, situace, události tak, aby byla posílena jeho ontologická jistota, pocit, že věci jsou na správném místě a fungují podle jakéhosi řádu. Klišé je pro něho útočištěm, polem, kde jsou věci jasné a přehledné, kde jej nic nerozrušuje, kde je hranice mezi dobrem a zlem namalovaná pastelkou pětiletého dítěte. Čili, klišé poskytuje prožívajícímu iluzi řádu. Není to sice řád, jak věci jsou (přírodně, kosmicky), ale je to alespoň nějaký řád, řád po kterém touží jeho infantilní mysl. Je to nalezený řád bez hledání, bez touhy po objevování a poznávání, je to návrat do věčného-jednoduchého-téhož. Je to iluze poznání. Ne však poznání, jak věci jsou, ale jak chceme, aby byly. Protože kdyby takto byly, byli bychom zbaveni nejistoty.

Klišé vychází vstříc potřebě jistoty v lidské mysli, a přitom nepožaduje ani špetku odvahy či touhy poznávat. Je to jakýsi opiový balzám pro duši člověka, který je zmítán protichůdnými informacemi z bitevní vřavy světa a domnívá se, že všechen řád se ze skutečného světa již vytratil. Proto se uchyluje do svého soukromého světa, jakéhosi dětského pokoje (s Kenem a Barbie), do něhož se na chvíli schová, aby se ujistil, že alespoň někde ještě nějaký 'řád' existuje. (Předvídatelnost je náhražka řádu).

Proto i klišé působí. Avšak jen pro mysl, která jej potřebuje, protože oslepila otvory, jimiž vstupuje poznání nového. (A otevřít se novému znamená vždy otevřít se také nejistotě.) Nikdo však není zcela vidoucí, takže některým klišé podléháme a vůči jiným jsme imunní.

Klišé tedy není nepovedený pokus o ztvárnění archetypu. Klišé je vytvořeno zcela záměrně za cílem uspokojit potřebu jistoty, která se skrývá v lidské mysli, a na této potřebě vydělat.

Na ztvárnění archetypu se dá pochopitelně vydělat také, ale důležité je, že opravdu dobré ztvárnění archetypu jen tak nezestárne. I opakované shlédnutí téhož filmu vás ovane kouzlem nového, tajuplnou svěžestí. (Můžeme se k témuž vracet jako k prameni živé vody. Pokaždé se třpytí jinak).

Je třeba říci, že archetyp jako takový nemůže být nikdy úplně vyjádřen, jsou možná jen jeho více či méně zdařilá zobrazení, přepisy do nějakého jazyka (slov, obrazů, symbolů), která budou přiléhavá a srozumitelná té které době, epoše, kultuře, kontextu, situaci. Přesto je pravděpodobné, že i antická tragedie pro nás může být pochopitelná, originální, svěží, působivá. Pokud se tedy nějaký film, kniha stane kultem, jedná se o to, že nějaký archetyp byl vyjádřen obrazem, který je mimořádně vhodný pro danou kulturu a dobu. Může zrovna tak dojít k reminiscenci a znovu-objevení již dávno vzniklých obrazů či motivů jiných dob či kultur - protože uzrál vhodný čas. Důležité je, že v každém díle, které "čerpá" z archetypálních struktur, je uloženo cosi nadčasového, co při správném "nasvícení" intenzivně zazáří a "vyloupne se z temnot". Neznamená to, že tento záblesk musí uvidět každý. Přesto má potenciál oslovovat široké zástupy. Toto světlo může zářit i daleko do doby po smrti svých tvůrců.

Shrnutí

• Archetypální motiv odkrývá část "implicitního kosmického řádu", kdežto klišé řád pouze simuluje, předstírá, aby vyšlo vstříc potřebě jistoty obsažené v lidské mysli.

• Archetypální motiv je zdrojem poznání něčeho nového (a současně starého, což je paradox ne zcela uchopitelný rozumem), jsou noetické, zatímco klišé má nulovou poznávací hodnotu.

• Může existovat dílo, které "bourá"a překračuje všechna klišé, zatímco nemůže existovat dílo, které by "bouralo archetypy", maximálně může těžit z kontrastu a napětí vůči těmto archetypům. (Např. Madonna jako jméno pro ve své době eroticky excentrickou zpěvačku).

• Klišé velmi rychle stárnou a s časovým odstupem se stávají neudržitelně průhledné až komické, zatímco archetypální motivy fungují navzdory tisíciletím. Archetypální motivy jsou stále moderní, zatímco klišé podléhají módě.

• Klišé se dá velmi dobře pojmenovat, zatímco archetypální motiv může mít svá zobrazení, ale vymyká se přesné definici; vždy cítíme, že daná definice je neuspokojivá - jako bychom se snažili vměstnat sluneční kouli do malé zahrádky se sádrovými trpaslíky.

• Některá klišé můžeme vnímat jako to, co definuje žánr (Bollywoodské svatební slaďáky, snímky o bohatém továrníkovi a chudé sekretářce z první republiky). Pak jde vlastně o dohodu mezi tvůrcem a divákem (čtenářem). Divák ví, na co jde, že nebude překvapen ničím neznámým a tvůrce tuto jeho potřebu 'bez řečí' uspokojí - jakoby šlo o "rychlou sexuální službu". -- Oproti tomu setkání s archetypem je vždy hrou lásky.

• Aby byla lépe srozumitelná "nedefinovatelnost archetypu", představme si situaci, kdy se snažíme vysvětlit stav zamilovanosti někomu, kdo jí nikdy neprožil. Nebude nám rozumět, i kdybychom se rozkrájeli, a my to velmi dobře víme. Ze stejného úhlu si, jsme-li nevěřící, pokusme představit situaci věřícího člověka, který by se měl někomu nevěřícímu pokoušet objasnit podstatu své víry. (Nepochybně i oblast náboženství má svá klišé. Hledejme jej všude tam, kde převažuje potřeba jistoty a tradic nad hledáním pravdy nebo kde vládne silná potřeba kohokoli o čemkoli přesvědčovat.)

• Postmoderna je stavem, v němž se tvrdí, že neexistuje žádný absolutně platný řád, a právě tento předpis by měl být oním absolutním řádem.

• Pohádky, telenovely a sitcomy. Pohádky obsahují archetypální motivy v různých kombinacích a vrstvách, zatímco telenovely pouze variují různá klišé. Z toho plyne, že pohádky jsou zdrojem poznání, zatímco telenovely jsou založeny na principu nejistoty plynoucí z nepoznání skutečného světa, kterou mají kompenzovat. Telenovely žádné poznání nepřinášejí. Mají diváka utvrdit, že jeho infantilní vidění světa je zcela v pořádku. To neplatí jen pro telenovely, ale i pro dobré sitcomy jako jsou Přátelé či How I met your mother. Hlavní podmínkou sitcomu je to, aby se děj na konci epizody vrátil do stejných kolejí, v jakých byl na začátku. Díky tomu sitcom předklá vždy-známý hermeticky uzavřený svět, skýtající divákovi pocit jistoty (a to navzdory tomu, že jsou vystavěny na geniálním parodování scifi klišé jako třeba Červený Trpaslík). Mnohé sitcomy dokonce zřejmě stojí na tom, že si dělají legraci z určité výseče klišé a stereotypů. Bigbang theory si střílí ze světa super inteligentních, ale asociálních geeků, IT Crowd ze světa "ajťáků". Pohádky, především vyprávěné pohádky, aktivují imaginaci a víceznačnost (totéž je možné si představovat po každé jinak), zatímco telenovely směřují k naprosté jednoznačnosti sdělení. Pohádky jsou pravděpodobně také střípkami mozaiky, která ve svém souhrnu odráží nějaký "implicitní řád". Telenovely jsou epické, sitcomy epizodické. Telenovely na stereotypech a klišé stojí, sitcomy z nich naopak čerpají náměty pro komické situace. Na některé seriály je možno dívat se dvojíma očima: na vážno - a s komickým sebe-parodizujícím odstupem (legenda jménem Chuck Norris). Sebe-parodizující, odlehčený přístup se čím dál více promítá i do akčních filmů (Terminátor 3). Důvodem je to, že stereotypy a klišé 80. a 90. let se dnes stávají čím dál tím průhlednější a komičtější i pro běžného diváka.

• Astrologie. Problém archetypu a klišé je to, co dělí bulvární (pop-) astrologii od "seriózní". Opět je to téma simulace řádu, konejšení, poskytnutí falešné jistoty, svádění vlastní bezradnosti na "osud", šalamounského pokrytectví (tvrdíme, že astrologie nefunguje, přesto si horoskop pro naše znamení vždy rádi přečteme, zvláště pokud je lichotivý) versus explanace implicitního kosmického řádu pomocí komplexní soustavy symbolů. I popová astrologie nabízí předpovědi, namísto vysvětlení řádu, v jehož hierarchii má každý člověk své nenahraditelné, jedinečné místo. Popová astrologie redukuje individualitu a na pouhý typ (1 ze 12ti) a jemu nabízí (více-méně chlácholivou a všeobecnou) předpověď (s prvky mírného znepokojení a varování, aby působila přeci jen realisticky).

• Víra v řád či chaos. K tom se váže: vědomí, že existuje nějaký řád vůbec existuje, nám ve skutečnosti umožňuje daleko lépe snášet nejistotu a být otevřený vůči novému poznání. Pokud věříme tomu, že žádný (kosmický) řád neexistuje, budeme potřeboval daleko více ego-obranných mechanismů a budeme vytěsňovat daleko větší spektrum (vnímané) reality; je možné, že si budeme budovat řád substituční (srovnávání bobků v kotci podle velikosti). Vědomí kosmického řádu odpovídá pocitu důvěry v život/smrt, ontologické jistotě. Klišé je náplast na toto vše. I (konformní) způsob vedení života může být jakýmsi klišé (strávit neděli s rodinkou v supermarketu a pak jít do multikina; vzít se po škole a porodit děti; udělat kariéru; je mnoho "klišóvitých", neautentických životních scénářů).

• Chlapík s xichtem vlka například geniálně vystihl klišé vesnického života v písničce Život na vesnici. (No, takovejhle život bych fakt nechtěl. Červená škodovka, slepice, drůbež, kočky, králíci. / Nedělní obědy. Knedlíky. Zelí. Hovězí maso. / Chodit do hospody. Pít hnusný, odporný pivo. Který mi stejně nechutná. / Někdy to má svý výhody. /Ale na vesnici, každěj zná každýho, každej o každym všechno ví. / Když někdo přijde do krámu, hned prodavač ví, co bude chtít. / Hned si to připraví. Napíše to propiskou na papírek. Z hlavy to vypočte. A pak vám to prodá. / Nechci.")

• Klišé můžeme tušit všude tam, kde dochází k potlačování všeho znejisťujícího a víceznačného.

• Hudební motivy a fraktály. Kdybychom archetyp přirovnali k večně evolvujícímu fraktálovému obrazci, jeho sledování by nás nikdy neomrzelo, protože sledovat rozvíjení nějakého řádu, který víme, že je, i když mu nerozumíme, je pro nás nekonečně fascinující. Proto mohou vznikat nová a nová díla variující archetypální motivy, ale ty se stejně nikdy nevyčerpají. Stejně tak je tomu v hudbě. I hudba je fascinující odhalování implicitního řádu na zcela abstraktní úrovni (hudba nic nezobrazuje). I v hudbě existují klišé (popmusic), stejně jako hudební motivy, které jakoby nám už při prvním poslechu byly odněkud povědomé, jakoby v nějakém jiném světě, na jiné úrovni bytí již existovaly dávno předtím, než byly zaznamenány do not.

• Archetypy se týkají života, zatímco klišé se vztahují k narativním stereotypům a zkratkám, které nemají s životem nic společného. Jsou to statisticky až příliš často se vyskytující zákonitosti (filmové, divadelní, literární, hudební) řeči. Jsou to lapsy uvnitř symbolického světa související s (pro tvůrce pohodlným) zjednodušováním.

• Klišé můžeme nejsnáze definovat jako 'narativní stereotyp'. Ten se nemusí týkat jen nějakého uměleckého díla, ale i způsobu, jakým uchopujeme realitu kolem sebe, abychom si usnadnili znejisťující poznávání ("Všichni cikáni kradou a nechodí do práce").

Archetyp

Soupis klasických filmových klišé

Avatar

Avatar je překvapivě krásný, dojemný, okouzlující film. Přitom to ale není film, který by se hodil na nějakou hlubokomyslnou psychologickou analýzu (to říkám rovnou) protože jeho děj odpovídá prostým, ale dobře nakombinovaným archetypům. Ty se však na nás snáší v takových jasných obrazech, že jsou neodolatelné a my jim musíme podlehnout. 3D brýle vás vtáhnou dovnitř světa, kde platí úplně jiné zákonitosti, než kdykoli předtím, a právě tím je film jedinečný a převratný. Jako se změnil svět, když Magalhaens obeplul zemi o 360 stupňů a z matky Země se stalo kulaté geometrické těleso, tak se nyní počíná měnit svět filmu. (A shodou okolností prokazuje svým příběhem matce Zemi úctu).

3D svět vás vtahuje do sebe. Jakoby ste se ocitli v cizím pokoji, kde jste nyní poprvé. Chvíli se musíte rozkoukat, než vaši oči přivyknou přítmí a jasu Nového světa. Sestoupíte do něho po schodech - a jste v něm, vidíte, slyšíte, cítíte. Nedíváte se na plátno před vámi: jste v cizím pokoji, jste v pralese s obřími liánami, kde za noci plovou vzduchem jako semínka pampelišek tajemné medůzky a snášejí se vám na ramena. Vy sami jste avatarem v tomto světe. Jste v kůži hrdiny, jehož očima Nový svět vidíte. Máte pokušení tomuto světu podlehnout a uznat jeho existenci za krásnější a čistší, než cokoli znáte z života vašeho. Jste v pokušení na něj zapomenout. Čím více na něho zapomenete, tím více jste uvnitř. Tím větší extázi odhmotnění od vlastní existence zažíváte. Jste ve stavu beztíže, v němž je možné cokoli prožít; ale víte, že jste pouhým pozorovatelem, jemuž navzdory bitevním vřavám nic nehrozí. Objevuje se nová kategorie estetického prožitku, "3D vznešeno", radost z hrůzy ze skoku nad propastí. Distance, podmínka to estetického žážitku, klesla na nejmenší možnou míru. Intenzita zážitku tím stoupla do vyšší sféry. Jako když se z Krkonoš vznesete do Himalájí. Jako když se po mnohaletém koupání v Mácháči ponoříte do oceánu.





Příběh je banální, ale krásný, voní Disneyovou Pocahontas. A na druhé straně - touha po přijetí do jiného, opravdovějšího společenství lidí založeného na hluboké sounáležitosti všech bytostí s ostatními, ale i zvířaty, přírodou a veškerým bytím - vám zase připomene film Tanec s vlky. V obou příbězích hrdina - odvážný bílý muž - překračuje zakázanou hranici mezi dvěma světy, aby skrze lásku k ženě a přátelství k lidem, kteří jsou mu nyní nekonečně bližší, objevil pradávnou zemi, kterou kdysi ztratil a o které ví, že jej další bílé tváře přijdou co nevidět zničit. S nekonečnou nostalgií po ztraceném ráji sledujeme poslední zápas tohoto krásného lidu o svou zemi. Jsme svědky hrdinova zřeknutí se spolupatřičnosti ke světu hodnot západní civilizace (peníze, agrese, netolerance k jinakosti, tupá sebenadřazenost), která vystoupí v ostrém kontrastu k hodnotám, které jsme již ztratili, ale v hloubi duše po nich prahneme (sounáležitost, hluboká úcta k moudrosti předků a všemu živému). Právě tuto strunku film rozechvívá. Většina z nás by - ruku na srdce - do tohoto ideálního světa mo(u)drých indiánů přestoupila také, kdyby mohla.

Je to sen, utopie a pohádka? Anebo kritika našeho západního světa? - Či snad dokonce americké sypání si popelu na hlavu za genocidu desítek milionů původních obyvatel amerického kontinentu? - Máme číst film jako naléhavé ekologické posleství? Jak je to?




Jak se říká v pohádkách: tak i tak. Odpověď těžko může být černobílá. Ano, tento film má především vydělat peníze, zaplatit svůj enormní rozpočet (teď už víme, že se mu to podaří hravě!); má vyvolat sentiment, rozechvění, pobavení, občasný úsměv, dojetí, nefalšované slzení, úžas. Je však opravdu tak banální, když se mu to tak zatraceně dobře daří? Podle mě je prostý, ale není banální. Přesně takové jsou i pohádky.

A nyní - otázka, jíž všichni vznášejí - přináší Avatar něco nového?

Z hlediska příběhu ne. Veze se po základním archetypu, který jsme výše naznačili, a ten předestře nádherně a čistě. A to je pro dobrou pohádku dobrá a dostačující podmínka. (Nové české pohádky naopak pláčou nedostatkem archetypálních motivů, a proto i přes výpravné kostýmy nefungují).

Z hlediska objevení Nového 3D světa určitě ano. V propojenosti, jakým příběh slouží předvedení a rozehrání všech vymožeností 3D létání, barev, pohybu, hloubky a výšky, je film geniální.

Není to genialita nové vize, je to genialita precizního řemesla dotaženého k dokonalosti.


Film je přeplněn odkazy na všechy možné filmové výdobytky euroamerické kultury. (Pozor, následují mírné spoilery.)

Vzteklé hyeny běhající pralesem připomínají vrrky z Pána prstenů, stejně jako mohutní bojovní dinosauři připomínají olifanty (a Jurský park!). Moudrý, organicky propojený lesní ekosystém připomíná Princeznu Mononoke. (Zde je duchovní inspirace filmu nejzřetelnější a nejhlubší). Závěrečný souboj draků s hvězdnou flotilou, která se vznáší nad planetou připomíná Hvězdné války. Rituál zkrocení nejnebezpečnějšího draka hlavním hrdinou připomíná Lynchovu Dunu. Nálet s napalmovými vrtulníky odkazuje ke Coppolově Apocalypse Now - při náletu v Apocalypse zní Wagnerův motiv z Valkýr, totéž slovo (Valkýra) v Avatarovi označuje název útočící letky.




A konečně, modří indiáni s elfíma ušima (když přelétneme trapně vnucují se odkaz na šmouly), připomínají indické zobrazení Krishnova vtělení.

Tím jsme se dostali k ústřednímu pojmu Avatar.





Avatar v indické mytologii znamená vtělení nějaké mimořádné bytosti. Zatímco my všichni smrtelníci jsme inkarnováni, protože musíme, protože to vyžaduje naše karma, nedokonalost, živočišné tužby, naše vásany (sklony a připoutanosti) atp., Avatar je dočista jiný typ vtělení.

Avatar je vtělení po všech stránkách již dokonalé bytosti, která se rozhodla přijmout tvar proto, aby v tomto světě vykonala nějaké poslání ve prospěch ostatních žijících bytostí.


Nejčastěji se v tomto smyslu hovoří o bohu Višnuovi. Bývá zobrazován jako modrý, dvojruký, sympatický chlapík (viz. google).

Zajímavé je, že filmu Avatar mají dva páry předních končetin naopak koně a draci (a kdovíjaká ještě Jurská havěť), zatímco pralesní lid je přirozeně dvouruký jako my, pozemšťané. Je to jen drobná ukázka s jakou promyšleností je vystavěna podoba Cameronova Nového 3D světa, která kombinuje všechny možné vizuální tvary použité v předchozích scifi filmech anebo dávné mytologii. Tomuto principu imaginačního "morfování" - rozkladání a opětovného skládání forem - kterým proslul např. Hieronymus Bosch, říkáme aglutinace. Avatar tedy kvalitně aglutinuje vše, co už je vyzkoušené a prověřené, a představuje tak trefu do černého.

Jeho šipka míří do obřího terče poskládaného ze všech předchozích filmových terčů. Tím je zajištěna jistota zásahu, ale snížena jeho originalita, což je luxus, který si nový 3d film zatím nemůže dovolit. Přílišná originalita by mohla zvýšit riziko, že se vynaložená investice nezaplatí a příští tvůrci 3d filmů budou mnohem opatrnější. Takto Avatar otevírá dveře všem vizonářům, kteří přijdou po něm.


Ale zpět k principu inkarnace. Film začíná tím, že na vojensko-výzkumnou základnu na cizí planetě Pandora přilétá mariňák Jake Sully na invalidním vozíčku (bojoval kdysi v džunglích jižní Ameriky, což ho predisponuje k přežití na Pandoře).

Vědci však dovedou jeho vědomí napojit na nové, krásné, pružné, modré tělo avatára, tedy tělo bytostí, které obývají planetu Pandora. V tomto novém těle se vědomí hrdiny pohybuje exotickou krajinou čarokrásné planety. A my, prostřednictvím 3d kamery, s ním. Jme uvnitř. Hrdina se inkarnoval do nového těla a my spolu s ním do jeho světa, který má nyní poprvé dimenzi hloubky.





Jakeovo vědomí se přepíná mezi dvěma těly: lidským tělem a jeho modrým avatarem. Když se avatar putující Pandorou uloží ke spánku, probudí se okamžitě zpátky na vojenské základně. Když se na základně napojí na speciální přístroj, procitne v těle svého avatara.

Tento princip přepínání se mezi dvěma světy připomíná Matrix.

Zároveň je však hlavní hrdina oním vyvoleným (One/Neo), který má propojit a usmířit oba světy, svět koloniálního bílého muže a svět přírodních bytostí, jejichž půdu chce zrádný conquistador (v tomto filmu zobrazený jako bezskrupulní mariňák "s ocelovými koulemi") "osquatovat".

O příchodu vyvoleného svědčí mnohá archetypální znamení: obklopení fosforeskujícími duchy lesa (alias Princezna Mononoke) a rituální jízda na draku/červu (alias Duna). Proto název Avatar. Vyvolený se inkarnoval, aby přinesl spásu a propojení obou světů. Patriarchátu a matrichátu, agresivní ziskuchtivé expanze a moudré sounáležitosti se vším živoucím (zde bohyně Eywa alias "naše" bohyně Gaya).
A to poslední, ale nejkrásnější, snad ani nemusíme rozebírat: je to princip lásky mezi lidmi, z nichž každý patří do jiného světa. Byl použit i v Cameronově Titanicu i v Tanci s vlky. Ale nazývejme jej raději nesmrtelným archetypem Romea a Julie.

Skončím tak trochu v půli, abych vás nepřipravil o gradaci a vrstvění příběhu. I tak jsem už mnohé vyzradil. Chcete-li vidět více, jděte a přesvědčte se na vlastní oči. Mimochodem hudba Jamese Hornera je také super, hlavně svěží etnické nápěvy a motiv válečné zkázy. Užijte si to.

A navíc, když se při filmu rozhlédnete po sále, jste taky v 3D inkarnaci.

Blade Runner

Nekonečný příběh

Archetyp

*

Dodatek pod čarou. Nabízejí se silné paralely mezi poselstvím filmu Avatar a Klagesovou koncepcí navzájem protikladných sil duše (která koresponduje s tím, co je živé, imaginativní a organické) a ducha (který koresponduje s tím, co je základem naší západní kultury, co je logické, chladné a egoistické, ale co současně život ničí a co se násilím vkliňuje mezi duše a tělo). Od-tělesněná duše a od-duševnělé tělo od té doby prý hledají ztracenou extatickou jednotu - "rovnováhu". Rovnováha je právě to, čemu se Jake musí v Novém světě (kde vládne menší gravitace) naučit. Za připomínku stojí, že to byl Klages, kdo na začátku 20. století odstartoval hnutí ekologických aktivistů. (Z neznalosti těchto souvislostí bude film Avatar mnohými povrchně zaškatulkován jako "ekologická agitka".) -- Není třeba žádných velkých analýz, aby každý divák dobře pochopil základní poselství filmu, které zní tak, že pokud se naše společnost neodkloní od jednostranně převažujícího principu vše-racionalizujícího a vše-vykořisťujícího sobectví, ztratíme a zničíme nejen naši planetu, ale i bohatství své vlastní duše. Jméno Avatarské planety - Pandora - však na svém dně ukrývá nejen hrozbu, ale stále ještě i naději. Mimochodem, mimořádně vzácný nerost skrytý pod kořeny posvátného stromu Pandorského kmene Na'viů, o nějž pozemšťané ve zlaté horečce usilují, se nazývá 'unobtainium' - nezískatelné, nekoupitelné. Současně tato slovní hříčka odkazuje k druhému významu, že pokud bychom právě toto měli, vše by bylo snadné.

Ludwig Klages: Aforismy, Duše a duch

Malcom Gladwell: Bod zlomu

Spojovatelé, maveni a prodejci

Americký novinář Malcolm Gladwell je autorem velmi originální knihy Bod zlomu, kde pátrá po příčině vzniku informačních revolucí. Jakto, že nějaká myšlenka, nápad, slogan, objev, kniha, reklama oběhne celý svět během okamžiku, zatímco jiný nápad (třebaže geniální) skončí v zaprášeném archívu? Gladwell nabízí 3 odpovědi.
1) Faktor chytlavosti: jak je daný „mem“ sexy, jak je nakažlivý, paradoxní, zajímavý, jednoduchý, zapamatovatelný, přitom atraktivní a vtipný. Některé drby se šíří jako lavina, jiné uhasnou v zárodku, protože nejsou dost chytlavé.
2) Síla kontextu: situace, v níž se člověk ocitá, rozhoduje o jeho chování daleko více, než jeho osobnost; teprve situace ukáže, jaké vlastnosti se u člověka aktivují. Gladwell přináší pár skvělých příkladů. Jedním z nich je vyčištění New Yorského metra od graffiti a nulová tolerance černých pasažérů, což byla zdánlivě malicherná opatření, která však vedla k obrovskému snížení kriminality v New Yorku: v čistém prostředí je pro nás obtížnější aktivovat své „kriminální sklony“ a naopak. Druhým příkladem byl experiment, v němž jsou seminaristé studující na kněze požádáni, aby promluvili před publikem na téma milosrdenství. Na chodbě před přednášecím sálem byl umístěn bezdomovec žebrající o pomoc. Kteří kněží myslíte, že tomu chudákovi pomohli a kteří ne? Co rozhodovalo? Ukázalo se, že na výsledek experimentu nemá vliv žádná jiná proměnná, než časový stres. Pokud byl proband spěchající na přednášku upozorněn, že jde pozdě a posluchači jsou již nepokojní, byl faktor pomoci velmi nízký; někteří kněží nebožáka dokonce ve spěchu (na svou přednášku o milosrdenství a pomoci bližnímu!) elegantně přeskočili. Pokud jim bylo řečeno, že přednáška začíná až za 10 minut, byl poměr těch, jež nebožákovi pomohli, mnohonásobně vyšší (prostě na to měli čas). Experiment ukázal, že nejde o psychologické vlastnosti, víru či etické zásady, které člověk má (ty mohly být zcela libovolné) - ale že masivně rozhoduje síla kontextu (v tomto případě vsugerovaný pocit, zda spěchám či ne; nic jiného v této situaci nerozhodovalo). K podobným výsledkům dospívají i studie konformity. Síla kontextu vypovídá o tom, že sebechytlavější nápad může zapadnout kvůli nevhodným situačním podmínkám. Aby se oheň rozhořel, je třeba správný čas a místo. Je-li savana suchá, stačí jen jedna malá (ale chytlavá) jiskérka. To ale není všechno.
3) Oheň se musí šířit přes určité dráhy či uzlové body. Jde o zákon malého počtu. Za šíření informačních lavin je ve skutečnosti zodpovědná jen velmi malá část populace, tvrdí Gladwell. Pokud si lidstvo představíme jako neuronovou síť, pak jen několik málo specializovaných neuronů rozhoduje o tom, zda vzruch zanikne, či dosáhne pověstného „bodu zlomu“, určitého bodu na exponenciální křivce, odkud již není návratu, kdy se z malé vločky již stane nezadržitelná lavina, kdy se z jiskry stane neuhasitelný požár, kdy se z jednoduchého sloganu stane informační epidemie. Gladwell tvrdí, že mezi námi existují 4 typy speciálně nadaných lidí. Jsou to:



A) Spojovatelé. Spojovatelé jsou lidé, kteří disponují enormním množstvím lidských kontaktů a schopností oslovit a rychle se na osobní úrovni seznámit s cizím člověkem. Přitom si tuto síť stále udržují a sledují novinky a osobní události v životě těchto „vzdálených známých“. Udělají si čas napsat přání k narozeninám lidem, kterým bychom ji nenapsali, protože je neřadíme mezi okruh několika nejbližších a považovali bychom to za mrhání časem a energií. Ne tak spojovatel. On z těchto kontaktů čerpá nesmírnou radost a je rád, když umožní druhým společně se setkávat a když jej využívají jako prostředníka. Je jasné, že takovéto schopnosti se enormně hodí v podnikání a v mnoha jiných oblastech, založených na důvěrných vazbách. Jsou schopni seznamovat umělce, politiky a mafiánské bosse – lidi, kteří by se za normálních okolností nikdy nemohli setkat (setkáním těchto mozků - třebas v podkrovním, undergroundovém bytě - vzniká za přispění spojovatelů zvláštní synergie; zde se dělá kultura, zde se dělá politika.)

Když probíhal experiment na téma 'kolik je třeba lidských kontaktů (předání), chceme-li poslat balíček se zbožím (putující z ruky do ruky) z jednoho konce světa na libovolné místo na zemi,' ukázalo se, že 6. Šest lidí obvykle stačí, aby předalo váš balíček komukoli na světě. Proč to však zmiňuji? Protože prý předposledním předavatelem balíčku je na 90% tentýž spojovatel. (Jde např. o barmana, který zná všechny farmáře v okolí). Jak poznat spojovatele? Stačí malý test. Když si opíšete 130 náhodných jmen z telefonního seznamu a po té si vezmete tužku a uděláte si čárku za každé jméno, jehož nositele znáte v takové míře, že jste ho schopni kdykoliv oslovit a vy i on budete vědět o koho jde, pak v průměru dospějete k počtu kolem 20ti. Typický spojovatel udělá neuvěřitelných 129-130 čárek! Na facebooku poznáte lidi s ambicí na spojovatele (ano, jen s ambicí) podle toho, že mají v seznamu 500 a více přátel.



B) Maveni. (Jde o původně židovské slovo mevin znamenající shromažďovač vědění). Maveni jsou lidé vynikající enormním množstvím znalostí praktického rázu. Orientují se v cenách, místech, materiálech, řemeslech, kvalitě vína, jídla, procesů výroby libovolných věcích – vědí, jak věci chodí, orientují se v realitě s obrovskou analytickou přesností a s dokonalou pamětí – a altruisticky a s radostí tyto speciální a vzácné rady poskytují ostatním. Jsou rádi užiteční. Přesto je jejich hlavním motorem veškeré užitečné informace v rámci výměny "vyvědět" také od vás (oni jsou vám však neskonale užitečnější než vy jim, jde o altruistické znalce reality, ne o zapšklé lichváře). Jsou rádi, pokud vám víno, které vám doporučili, opravdu chutná. Jsou to obchodníci s vysoce kvalitními informacemi. Lapidárně řečeno, ví, kde, co, za kolik a u koho sehnat. Jde však o informace, které se nedají vygooglit ani najít v jakémkoli seznamu. Nejde o čísla, ale o schopnost propojovat velmi vzdálené informace, o znalost kontextu. Abyste se k těmto kvalitním informacím dostali, musíte se obrátit na mavena.



C) Prodejci. Tito lidé jsou schopni vás o čemkoliv přesvědčit. Mají ohromné charisma, které způsobuje, že vám jsou sympatičtí a že jim důvěřujete, ať už říkají cokoliv. Není to typ slizkého podomního prodejce nebo svědka Jehovových, který váš obtěžuje. Naopak. Je to člověk, za jehož společnost budete vděční, je zajímavý sám o sobě a také proto, že vás okouzlí a nadchne pro to, v co sám věří. Může způsobit, že se nadchnete pro nějakou víru, filozofii, knihu, film, umělecký styl, ale i značku cigaret, software anebo jakýkoliv jiný produkt (třeba politické hnutí).


D) Překladatelé. Aby se nějaká novinka, mem, objev, stala dostatečně srozumitelná a působivá v nějakém prostředí, je třeba někoho, kdo danou věc lehce pozmění tak, aby zafungovala pro lidi, kteří se mu podobají a který navíc ví, jak to udělat. Jde o "překlad" do jiného kulturního kontextu, aby se nápad mohl lépe "chytnout". (Vzpomeňme na americkou adaptaci Sedmi samurajů Akira Kurosawy, nazvanou Sedm statečných). Tvůrci módních značek potřebují několik adolescentních překladatelů, kteří daný produkt lehce doladí, aby jej jejich soukmenovci považovali za „in“ nebo "cool". Velké vědecké objevy potřebují svoje „tlumočníky“, kteří dokážou dané informace předvést hravou a srozumitelnou formou. Bloggerské sítě mohou být jakýmsi zrcadlem těchto typů (spojovatelů či překladatelů). Koneckonců co je to Google page rank? V podstatě číslo (1-10), které odráží relativní počet odkazů na vaše stránky, tudíž spojovatelskou významnost vašeho webu ve světovém kontextu. (Tento blog má např. v době vzniku tohoto článku google page rank 3, CSFD také 3, Britské listy mají 6 a YouTube má 9.)





Teprve souhra těchto 4 typů zajistí expanzi vaší ideje, která je schopna překročit bod zlomu. Zaměření reklamních agentur na vyhledávání těchto 4 typů může být mnohem efektivnější než sebevětší investice do reklamy. Reklama má ve skutečnosti omezený prostor působnosti. Osobní kontakty a doporučení, šíření memů z úst do úst je stále základem naší kultury a pravděpodobně jím bude v každé době. (Ačkoliv internet je jakýmsi zkopírováním těchto principů přes blogy, internetové diskuze apod.) Např. kouření mezi americkými teenagery expandovalo až tehdy, kdy došlo k zákazu reklamy a „product-placementu“ ve filmech na tabákové výrobky . K expanzi kouření mezi mladými došlo díky tomu, že se do kouření pustilo určité množství charismatických a rebelských jednotlivců. (Bílé tílko - viz obrázek - bylo bílými teenagerkami podle Gladwella "rebelsky" převzato od mexických "macho" dělníků žijících v Kalifornii).


A na závěr pár zajímavých čísel: 150 je magické číslo týkající se maximálního počtu lidských kontaktů, které dokážeme udržet v mysli. Jen skupinu o max. 150ti lidech je schopen náš mozek emočně a sociálně mapovat, tak aby si pamatoval veškeré možné interakce mezi všemi zúčastněnými a mohl je vyhodnocovat (kdo, kdy a s kým se jak chová). Veškeré organizační, vojenské, firemní systémy, které budují jednotku o více než 150 ti lidech se stávají nefunkční, neříditelné, neefektivní. 150 kontaktů je kapacita lidského mozku.

Číslo 12 (plus mínus 1) zase odráží počet lidí, se kterými dokážeme emočně soucítit, je to počet lidí, jejichž smrt by nás zasáhla, zatímco smrt lidí mimo tento okruh bychom přijali jen jako "informaci".

Malcom Gladwell: Bod zlomu. Dokořán, 2008. ISBN 978-80-7363-199-4

Jan Formánek: Teorie memů

Konformita

Vliv menšiny na většinu¨

Elias Canetti: Masa a moc

Rodinné konstelace

Přišel čas odložit neosobní masku a začít taky trochu bloggovat. Chtěl jsem napsat článek o rodinných konstelacích, o principech, na kterých fungují, ale nejlepší bude, když se pokusím popsat svou osobní zkušenost z první ruky, tak aby si o rodinných konstelacích mohl každý člověk udělat obrázek.

Dlouhou dobu jsem se k návštěvě rodinných konstelací rozhoupával a své rozhodnutí odkládal. Jednoho dne mi ale došlo, že Teď je ten správný okamžik a že není nač čekat. Po chvilce googlení mi jakoby náhodou vyskočil odkaz na stránky manželů Červinkových distres.cz. Zjistil jsem, že nejbližší termín je zítra. Jelikož bylo možné přijít i bez přihlášení, druhého dne zrána jsem již seděl ve velké místnosti připomínající tělocvičnu. Spolu se mnou zde na židlích sedělo asi 50 lidí, mužů i žen všech věkových kategorií ve velkém kruhu, tak abychom na sebe všichni viděli.

Jelo se od rána až do večera s hodinovou pauzou na oběd, přičemž celkem 8 lidí si sestavilo konstelaci své rodiny.

Co je to "sestavení konstelace"? Člověk, který je s terapeuty již předem domluven, se rozhodne, že si sestaví např. konstelaci své původní rodiny. Původní rodinou se rozumí maminka, tatínek, bratři, sestry, dědečkové a babičky a další členové rodiny vynořující se z daleké minulosti (zatímco současnou rodinou by byly naše děti a manžel/manželka). Manželé Červinkovi považují sestavení původní rodinny za jakýsi prvopočátek, kterým je dobré začít a případně na něj navázat dalšími sezeními, kde by již chtěl klient řešit nějaké konkrétní problémy, které ho trápí. Ale tento základ, původní rodina, je jako počáteční mapa, z níž zjistíme, jaké je naše místo v rodinném systému. Je dobré začít od začátku, říkají. (Jiní terapeuti rodinných konstelacích mohou mít odlišné postupy).

Tak, máme před sebou člověka, který se rozhodl postavit si svou původní rodinu. Obchází kruhem a prohlíží si všechny diváky. Terapeut říká: vyber si zástupce za svého otce. Klient se chvíli rozmýšlí a pak ukáže na pána. Ten mu pravděpodobně nějak podvědomě připomněl tatínka (dle tváře, postavy, oděvu, energie, libovolného pocitu a dojmu). Po té vybere z diváků zástupce za svou maminku, sestry, bratry a další důležité členy rodiny. Na vyzvání terapeuta tyto "herce" (budeme jim pro přehlednost říkat herci, i když jsou to spíše zástupci) rozmístí ve středu místnosti do vzájemných pozic, které mu v ten okamžik z jakéhokoli důvodu přijdou na mysl. Klient v této fázi nijak nekomunikuje, obvykle s poměrně jistou intuicí vede herce po "jevišti", natáčí je vlevo - vpravo, umisťuje je vedle sebe, naproti sobě, jak se mu zdá vhodné.

Po té si klient sedne a předá štafetu terapeutovi. Terapeut nyní obchází jednotlivé herce a ptá se je na jejich pocity a dojmy. Obvykle herci odpovídají ve stylu: cítím, že on/onen je moc daleko/blízko, je mezi námi nějaká překážka, cosi mě táhne tímto směrem (ukazuje), zde cítím jakousi energii, tady mi není moc dobře apod. Poté terapeut herce přesouvá (pomalu, s klidem, všude je cítit ohromné soustředění a ticho, nikdo ani nehlesne) do jiných schémat a ptá se znovu na jejich pocity. Tímto způsobem jakoby "ladí" celou rodinnou "molekulu", přičemž při určitých posunech dochází i k silným posunům v pocitech účastníků: mohou se objevit nejrůznější silné emoce a fyzické pocity.

Důležité je říci, že herci nevědí a neznají celý rodinný příběh, vidí jen situaci, "fenomenlogické pole", v němž se právě ocitli. (To, že se herec v roli babičky cítí opuštěně či naopak entuziasticky nevyplývá z toho, že by kdokoli předtím o babičce takto hovořil.)

Jaké byly mé pocity? Docela jsem se těšil, že mě někdo vybere jako herce a že si to vyzkouším na vlastní kůži, a tak jsem byl nakonec třikrát vybrán do několika rolí. Všechny tyto role byly spíše pozitivní, příjemné, takže jsem neprocházel žádnými katarzními pocity. V jedné roli jsem stál v "nekonečné" řadě otců, kteří měli dát pocítit svému potomkovi přítomnost své síly a podpory. Cítil jsem se jistý, hrdý, silný, jako strom stojící v lese mezi dalšími stromy. Pociťoval jsem, že "náš potomek" si může být jist naší podporou. (Nebudu zde líčit celé rodinné schéma a detaily, protože to pro klienta, který si rodinu sestavoval, může být velmi osobní záležitost).

V jiné konstelaci jsem představoval symbol "samostatnosti" pro dva dospívající syny, kteří příliš uvízli v milujících poutech své matky, a nemohli se od ní odpoutat. (Je možné být zástupcem, nejen živé či mrtvého člověka, ale i nějakého principu či dokonce národa. Dá se tak zobrazovat např. dynamika válečných událostí nebo genocid). Šlo o situaci, v níž si matka dosadila postiženého syna na pozici svého manžela, čímž ho "vyřadila ze systému". Synové tak v otci nemohli najít vzor a oporu pro osamostatnění se směrem ke světu. Co jsem cítil zde? Cítil jsem jakési vlákno putující ode mně směrem k jednomu z obou synů a pak také k oné matce. Co myslím tím vláknem? Pocit příbuznosti, náklonnosti, vycházející ze solar-plexu jako provaz nebo proud energie směrem k těmto osobám. Sám jsem si připadal jako stabilizující maják a ve chvíli, kdy proběhly všechny možné katarze a oba synové v závěru končeně stanuli vedle mě, každý z jedné strany, jsem cítil jakoby cosi mírně pohybovalo mým tělem doleva a doprava, jakobych byl kyvadlo nebo zoubek na miskách vah. Ještě jsi vzpomínám, že když matka říkala "mrtvému otci svých dětí" "promiň, musel jsi odejít, neměla jsem pro tebe dost místa", mrazilo mě do závratě a naskakovala mi husí kůže po celém těle, jak hluboká byla v těchto slovech pravda a jak osvobozující bylo nechat ji najednou svobodně zaznít.
Ve své třetí roli si mě klient vybral jako svého otce, ačkoliv on sám byl starší. Zde se již odehrávalo složitější drama, neboť jsem se jakoby ocitl mezi mlýnskými kameny - mezi manželkou a dětmi na jedné stranně a jakousi další figurou, označenou jako tajemství. K této figuře, byť zpočátku stála za mnou a byl jsem k ní zády, jsem od počátku cítil proud ohromné, krásné, láskyplné energie a (symbolicky) jsem se od ní nemohl zcela odtrhnout. Pro klienta bylo však důležité, aby svého otce nalezl jako někoho, kdo stojí po boku jeho matky a tak i sám pocítil pevné místo, kam patří. Když jsem se ocitl v této finální pozici vedle manželky, po boku "svých" dětí, cítil jsem, že v tomto místě je hodně energie. Pro vyjádření svých pocitů používám jednoduchá slova, tak jak jsem je v tu chvíli opravdu prožíval. Bylo to bezprostřední. Tolik o mých pocitech.
Jako divák jsem byl svědkem výjevů daleko silnějších, které však zde nebudu rozepisovat, neboť by pro člověka, který se konstelací nezúčastnil, mohly být zavádějící a příliš mocné. Během interakcí mezi herci nikdy nedocházelo k objímání nebo nějaké exhibici. Většinou šlo o dlouhé pohledy z očí do očí a vnitřního zpracovávání nastálých pocitů. Vše bylo neustále pod jemnou a bdělou pozorností obou terapeutů. V klíčových okamžicích terapeut zasáhl a usměrnil další chod procesu směrem k cíli, kterým bylo smysluplné uzavření problému pro klienta, který si konstelaci nechával sestavovat. Jedna konstelace trvala v průměru necelou hodinu. Terapeuté sledovali, zda někdo nezůstal rozhozený i po konstelaci. A večer nikdo neodešel v nějakém špatném stavu.

Povím tedy alespoň něco málo o základních principech rodinných konstelacích, které jsem buď vypozoroval nebo vyčetl z knihy zakladatele rodinných konstelací, Berta Hellingera: Rodinné konstelace, imperativy lásky.

"Nejdůležitější bylo, že jsem viděl, že za veškerým chováním, ať už se nám to jeví sebepodivněji, je láska. A to i za symptomy, kterými je člověk postižen. Proto je rozhodující, aby člověk v terapii nalezl bod, ke kterému se láska sbíhá. Je to totiž kořen, od kterého se všechno odvíjí, a tak můžete najít cestu k řešení. Protože i řešení se dostavuje skrze lásku. ... Duše dítěte nesnese žádné znevažování rodičů. Teprve, když jsem to viděl, byl mi úplně jasný rozsah této lásky. Proto vždy nejprve hledám lásku a pak čelím všemu, co ji ohrožuje." (Bert Hellinger, s. 375)

V rodině existuje určitý řád, hierarchie, která prostě vládne bez ohledu, zda chceme či ne, podobně jako platí přírodní zákony. Při odchýlení se od tohoto řádu dochází k utrpení na mnoha stranách. Podle přirozeného řádu stojí na prvním místě otec, pak matka a po té všechny děti podle pořadí od nejstaršího po nejmladší. (Matce přísluší první místo v případě, že by na ní např. byl muž existenčně závislý.) Pokud dojde k jakémukoli předčasnému úmrtí v rodině, k potratům apod. tito mrtví stále podvědomě ovlivňují žijící, neboť stále náleží do rodinného systému a měla by jim být poskytnuta pozornost a úcta. Bert Hellinger sloužil kdysi jako kněz v Africe a vypozoroval, jak neobyčejně blahodárné je pro psychiku člověka, má-li v úctě své předky a především rodiče. Velmi častou chybou je (vzhledem k přirozenému řádu věcí), když se dítě snaží postavit nad své rodiče (pýcha), namísto, aby se před nimi dovedlo v úctě sklonit. Odtud mnohé bolesti zad a další a další psychosomatické potíže, někdy i fatálnější onemocnění (v konečné fázi rakovina). Mnohdy chronické bolesti páteře zmizely dlouhým, hlubokým a poctivým úklonem klienta směrem k rodičům. Mnohdy se lidé raději rozhodli bolest ponechat, než by se měli sklonit. Pýcha byla mocnější než fyzická bolest.

Hellinger sám nevytváří ze své psychoterapie nějakou teorii nebo systém. To, co tvrdí, má odpozorované ze své mnohaleté praxe, používá, co funguje. Nerad marní čas a energii vyvářením teorií. Ví, že když změní, posune konstelaci od x k y, nastane změna z, která je pro člověka v dané chvíli nejpřínosnější. Změna pak nastane nejen v psychice klienta, ale na úrovni celého systému. Proto se rodinným konstelacím také říká Systemické konstelace. Nepůsobí prý na vědomé úrovni (behaviorismus), ani na nevědomé (psychoanalýza), ale na úrovni rodinných systémů, což je prý úroveň ještě hlubší. Obvykle se po konstelacích radí: běžte domů a pozorujte, buďte trpěliví, sledujte co se změnilo, nečekejte revoluci, změna začne přicházet postupně z konců, které by jste nečekali. Cosi se změní v celém systému, nejen ve vás. Je to jako přestavení vzorců nějakého magnetického pole. Tím, že se pohne vektory tady a teď, s těmito zástupci živých i mrtvých, tím, že dojde k znovuotevření tabuizovaných témat v dané rodině, změní se totéž pole, které ovlivňuje interakci všech rodinných příslušníků navzájem v konsensuální (objektivní) realitě.

Rodinné vzorce se otiskávají "jako přes kopírák" z generace na generaci. Známe to všichni. Syn se nenávidí, když zjití, že se chová jako jeho otec, dcera se nesnáší, když zjistí, že se chová, jako její matka (babička). K tomuto obtiskávání dochází i kdybychom si toho byli vědomi a chtěli vyvíjet záměrnou opozici vůči těmto proudům a opakujícím se (obvykle tragickým) scénářům. Nepomůže to. Jen nepatrně. Nyní se zdá, že je tu metoda, která se vrací ke kořenům, ke kořenům našeho rodinného stromu. A tím, že léčí v těchto kořenech, léčivý účinek, napřímení ve směru univerzálního řádu, se v tomtéž okamžiku přepíše ve všech následných generacích. (Prababička rodinou zavržená za prostituci se v konstelacích s uznáním "rehabilutuje", vytáhne z černé skříňky na světlo boží - a jakýsi mírný vánek motýlích křídel ovane i vztah vás a vaší dcery, na níž jste si všimli počátečních vzorců, které mohli signalizovat, že se s prababičkou na nevědomé úrovni právě začala identifikovat.) Odtud další princip: ti mladší v rodinné hierarchii mají tendenci se identifikovat s tím, kdo byl vyloučen ze systému (tedy nevědomě a proti zájmům své individuality! kopírovat vzorce chování opomenutého člověka.) Jedním z příkladů takové identifikace může být mentální anorexie. Dívka, která tuší, že nastává rozpad rodiny a že tatínek by měl odejít pryč, svou nemocí podvědomě sděluje otci: raději zmizím já než ty, můj milý tatínku. Dítě jako mladší člen systému udělá cokoliv, aby systém zůstal zachován, a klidně obětuje svůj život. Na takto hluboké úrovni prý systemické vazby a principy ovlivňují naše nevědomé chování.

Potraty - jde o opomíjené téma. Rodinné konstelace ale říkají, že potracené dítě stále velmi ovlivňuje životy svých rodičů. Stojí, leží mezi nimi jako jakési "x", které zabraňuje tomu, že oba partneři nemohou jít ani k sobě, ani od sebe; jsou jakoby přikováni tragickým tajemstvím. Mrtvé dítě (děti) visí stále ve vzduchu. Čím méně o něm mluví, tím víc se z něho stává Tabu a tím více působí. Rodinná tabu (věci a lidé o nichž se v rodinách s jakýmsi mrazivým pocitem nemluví) nejvíce ovlivňují všechny zúčastněné. Rodinné konstelace jsou tu od toho, aby tyto kostlivce ve skříni (které jsou víceméně všude, je to jen otázka jak daleko do minulosti budeme šťourat) vytáhly na světlo. Matka, která se rozhodla pro potrat, se musí v rodinných konstelacích obvykle podívat dítěti tváří v tvář a říci mu cosi v tomto smyslu: Ať už mé výmluvy zněly v té době jakkoli, rozhodla jsem se sobecky tvůj život zničit a svůj si ponechat. Svou vinu si ponechám.

Miliony lidí mohou trpět depresemi a vztahovými problémy, které nemají příčinu v jejich osobním soukromém životě. Mohou navštěvovat psychoterapeuta po mnoho let, a přitom se posunout nikam nebo jen málo, protože příčiny jejich problémů neleží na rovině jejich osobnosti nebo osobního nevědomí, ale na úrovni rodinného systému, na úrovni kořenů jejich vlastního bytí. V tomto smyslu se metoda rodinných konstelacích může ukázat jako efektivnější (z hlediska nákladů a působnosti). Jelikož věřím jen osobní zkušenosti, rozhodl jsem se jít na další termín a ve své zkušenosti pokračovat.

Řeknu Vám jen, že už po prvním semináři změny na sebe nenechaly dlouho čekat. Skončil pro mě dlouhodobý vztah, který nikam nesměřoval, velmi přátelským a uctivým způsobem: "stalo se to samo od sebe", skončilo to, jako když spadne poslední lístek ze stromu, podali jsme si ruce ve snu. Ale to již je jiný příběh a povíme si o něm někdy jindy.

Bert Hellinger: Rodinné konstelace, Imperativy lásky. Praha, 2001