Mrazík - "psychoanalytická" interpretace


Autor textu: Martin C. Putna

K textům, jejichž hluboký smysl zůstává skryt pod profánním povrchem, patří i známá sovětská filmová pohádka Mrazík. Běžně bývá vykládána jako boj dobra a zla. Ano, je tomu tak, ale nejde tu tolik o boj mezi hodným Ivanem s Nasťou a jejich spojenci na jedné straně a zlými stvůrami od ježibaby až po macechu a hloupého ženicha s prasečím hláskem na druhé. Jde o boj lidské přirozenosti proti spoutávajícím ji konvencím. Autor scénáře Nikolaj Erdman, významný představitel ruského absurdního dramatu, vědomě zašifroval do konvenční, z folklóru převzaté struktury pohádky poselství o síle vášně, která překonává nepřízeň pokrytecké doby.




Proberme si pohádku obraz po obraze.

Na počátku vidíme loučení Ivana s matkou. Ivan odchází do světa a vůbec se mu nechce poslouchat matčina doporučení, jak se chovat co nejkonvenčněji ("a starým ustupuj"), natožpak zůstávat v incestním oidipálním vztahu k ní ("a někdy si na mě vzpomeň"). V této souvislosti je typické, že není zmínky o Ivanově otci: Váňa vyrůstá, aniž by znal model mužského, otcovského chování.

Ivanův odchod není jen tradiční "cestou na zkušenou": Roztržení svazujícího, incestně zabarveného a tedy patologického vztahu s matkou je pro něho otázkou životního dozrání, vyspění v muže.

Stín matky jako jediné ženy, kterou skutečně miluje, však provází Ivana i dále: Ivan potkává půvabné dívky, které ho lákají k vykonání zralého genitálního kontaktu. Všimněme si i jednoznačně erotického symbolu jablka (mýtus o Evě a rajském plodu!), které dívky házejí Ivanovi, zpívajíce verš "jablíčko ti dáme, pak si zazpíváme". "Zpívání" jako tabuistické označení soulože je rovněž hluboce tradiční. Ivan však tyto pokusy o kontakt odmítá. Cítí poprvé, že jeho přirozené tíhnutí je jiné.

K incestuálnímu poměru s matkou přibývá i další součást komplexu rozpadu: narcismus. Poznáváme jej ve scéně se zrcadlem, kdy se Ivan zhlíží ve svém mladistvém půvabu. Píseň "Nevěstu si vyhledám / ta musí být jak jarní květ / jinak budu radši sám" odhaluje jeho falšující, krycí motivy: Nemožnost navázat vztah s reálnou ženou maskuje touhou po ideálu, rozumí se že čistém, platonickém, který nebude vyžadovat prokázání jeho mužnosti.

V tomto okamžiku nás film přenáší jinam. Jsme uvedeni přímo do ohniska konfliktu, který probíhá v rodině Nastěnčině. Ošklivá sestra Marfuša nemůže spát - je trápena neukrotitelnou pohlavní touhou. Je to ovšem touha nestandardní: Lízátko v její ruce je symbolem cunnilinctu - ano, Marfušina touha je zřetelně lesbická, jejím objektem je nevlastní sestra Nastěnka.

Nastěnka, jejíž zaměření je naopak heterosexuální (jehlice, s nimiž neustále při pletení obcuje), nechce své sestře vyhovět. Zlá macecha jí proto vyhrožuje a sadisticky se na ní ukájí. Lesbický motiv je tedy přítomen i zde.
Děj se opět vrací k Ivanovi: Přepadávají ho loupežníci. Nenadálý kontakt se světem drsné, vyzrálé maskulinity je pro Ivana nečekaně přitažlivý. Zjišťuje, že jeho vlastní role je ženská, pasivní. Jeho výrok "nu což, tak si mě olupte" vyjadřuje touhu být hrubě, bestiálně, nejlépe análně znásilněn. Zaujetí, s jakým se vrhá na kyje loupežníků a vyhazuje je do výšky (křivka, jíž kyje vylétají k obloze, se nenáhodně podobá Rauch-Paulsenově křivce orgasmu), svědčí o intenzitě probuzené vášně. Jednorázový kontakt, při němž jde pouze o holý sex, však Ivana nadlouho nemůže uspokojit.


Dědeček Hříbeček, jehož Ivan potkává vzápětí, je jedinou bytostí mimo labyrint erotických vztahů této pohádky. Jeho úloha je jiná - iniciační. Ve schématu, popsaném Danielou Hodrovou v Románu zasvěcení, zastává Dědeček Hříbeček úlohu Zasvětitele: s Ivanem si hrají na honěnou. Honička zde symbolizuje psychoanalytický proces, dokonce i s náznakem funkce přenosu, kdy se totiž ze cvičných důvodů na okamžik stává objektem pacientovy touhy sám lékař. Dědeček Hříbeček v honičce zvítězil, Ivan je poražen, to jest rozpoznán. Dědeček-psychoanalytik mu dává nazřít jeho identitu. Ivan se ovšem brání přiznat si vlastní homosexualitu až do konce. Dědečkovu diagnózu odmítá a z jeho varování, že potlačovaná přirozenost mu způsobí psychické problémy, si nic nedělá.

V marné snaze uniknout svému údělu pokouší se Ivan ještě jednou, naposledy, o heterosexuální styk - s Nastěnkou, kterou potkává na břehu říčky. Osud je ovšem neúprosný. Ivan při pokusu o penetraci selhává. Kbelík, který mu Nastěnka nasazuje na hlavu, je symbolem impotence. Medvědí hlava, která se zpod kbelíku vynořuje, je hlavou potupeného člověka, těžce zraněného ve svém narcismu, hlavou "buzeranta", vystaveného veřejnému posměchu.

Jakékoliv další snahy navázat lidský kontakt jsou odsouzeny k neúspěchu. Maska nelidského tvora, stigmatizovaného společností, nedovoluje Ivanovi přiblížit se ke komukoliv. I nevinné děti, ještě nerozumějící podstatě Ivanovy odlišnosti, avšak poslušné společenského tlaku, před Ivanem prchají.

Zdánlivě nenápadná postava slepé babky má ve skutečnosti klíčovou úlohu. Je to ve skutečnosti stará prostitutka. Ona jediná díky své "slepotě", tj. neuznávání společenských konvencí, si Ivana neoškliví. Poskytne mu útěchu, nahrazující něhu matčinu. V jejím kvazimateřském objetí (ve filmu je symbolizuje nesení babky na zádech) se Ivan smiřuje se svým údělem. Prostitutka odchází, její úloha v příběhu byla vyplněna. Ivanovi však zůstává její hůl, symbol penisu, který bude od nynějška jeho osudem.

V okamžiku Ivanova comming outu mizí jeho medvědí hlava: Už není tvorem vyděděným na okraj lidské společnosti. Je uvědomělým homosexuálem.

Ivan vyvozuje z přijaté identity důsledky. Rozhoduje se vyhledat společnost sobě rovných, hledá skupiny homosexuálních aktivistů. Jeho cesta vede nejprve do vykřičeného podniku, chaloupky na kuří nožce. Naráží však na travestitu, Babu Jagu. Kabaretní výstup travestity (v ruském filmu i v českém dabingu představuje Babu Jagu muž) je jedním z vrcholů zpracování pohádky.




Ani travestita však není pro Ivana vhodným partnerem: Chce ho strhnout k sobě na společenské dno, zapojit ho do temných osidel homosexuálního podsvětí, kde se obchoduje s drogami a se sexem. Ivan odmítá nabídku stát se prostitutem. Travestita, který se ukazuje ve své druhé podobě - jako mocný vládce podsvětí, povolává heslem "šufír - kefír - dřevěný bohatýr" své gorily. Ivan je "sejmut". Banda se ho pokouší donutit k prostituci násilím a vydíráním. Pec, do níž má být vhozen, je symbolem mravní propasti, z níž už není návratu. V posledním momentě Ivan z podsvětí uniká.

Nastěnka zatím touží po heterosexuálním partnerství, není jí však dopřáno.
.
Ženich, který se o ni uchází, sice praví "Nastěnku chci za ženu", kejhavá INTONACE v souvislosti s větou "můj synáček moc rád husí játříčka" prozrazuje ženichovu identitu: Ano, jedná se o zoofila. Režisér českého znění K. M. Walló velmi správně pochopil charakter této postavy, proto také svěřil dabing duchovnímu spřízněnci ženicha, tedy známému českému zoofilovi, strýčku Jedličkovi.

Zoufalá Nastěnka chce skoncovat se životem a vrhá se do rybníčka. Marfuša, která se tu právě koupala, si to ovšem vyloží jako projev náklonnosti.

Nastěnka ji prudce odmítá a macecha se rozhoduje rozbroje v domě ukončit - nařizuje staříkovi, aby Nasťu odvezl do lesa. Teprve nyní vidíme, jak silné citové pouto existuje mezi staříkem a jeho dcerou. Že není prosto incestuálního prvku, to se rozumí samo sebou.

Mrazík, který se Nastěnky ujme, je kultivovaný bisexuál z vyšší společnosti (motiv dvojího kožichu!), který s ní má, jak uvidíme, velmi přesné plány.

Ona verze filmové pohádky, která nám byla prezentována, ovšem postrádá jednu scénu zásadního významu: osudové setkání Ivana s Mrazíkem. V Mrazíkovi Ivan nalézá zralého, staršího, zkušeného partnera, který počne kultivovat jeho osobnost, Mrazík v Ivanovi bouřlivé, jeho dosud jednotvárný intelektuálský život osvěžující mládí a nezkrotnou tělesnost. Původní Erdmanova verze dospívala v této hluboce procítěné scéně své kulminace, mužnou něhou i jiskřivou ironií dialogů se důstojně řadící k nejkrásnějším milostným scénám světové kultury, setkáním Danta s Beatricí počínaje a Otokara Březiny s Jakubem Demlem konče. Stalinská cenzura, která nepochopila množství symbolů Erdmanova filmu, však tuto otevřenou manifestaci sexuální svobody nedovolila. Dialog Ivana s Mrazíkem byl vystřižen.

Jak jsme se tedy dozvěděli o existenci této mimořádné scény? Nikolaj Erdman byl v letech stalinských čistek zatčen. Zatčení proběhlo přímo ve střižně Mosfilmu a tak jediné, co si Erdman stačil vzít s sebou do Lubjanské věznice, kam byl převezen, byla právě vystřižená část filmového pásku.

Erdmanův spoluvězeň a milenec, mladý důstojník Alexandr Isajevič Solženicyn, pronesl drahocenný filmový materiál osmi lety věznění na Gulagu i následujícími lety vyhnanství a disentu. Teprve po nuceném odjezdu na Západ byl při skutečně důkladné vstupní tělesné prohlídce filmový pásek objeven.

Solženisyn, tehdy už světově proslulý spisovatel, se v té době ke své homosexuální minulosti už nechtěl hlásit a tvrdil, že o původu a obsahu pásku nic neví, že jde zřejmě o součást diskreditační kampaně KGB.

Proto se pásek dostal do rukou americké tajné služby CIA.

Ani KGB ovšem nespala. Její agent Aron Mojsejevič Goldštejn, pracující pro ni už léta pod jménem plukovníka Aarona M. Goldsteina, získal tento unikátní dokument zpět pro sovětský režim, vyměniv jej tajně za krátkometrážní pornografický film západoněmecké produkce. Záměnu by až do dneška nikdo nezpozoroval a velká milostná scéna by zůstala ležet v tajných archivech KGB. Naštěstí se už tehdy blížil konec sovětského režimu a korupce v řadách KGB pokračovala. Neznámý nám pracovník moskevské KGB, který vynášel z archivů vše, co bylo možno zpeněžit či vyměnit za vodku, vynesl i tento materiál a prodal jej čečenské mafii. A nyní, díky rozšíření čečenské mafie až do naší vlasti, se těch několik filmových okének, které právem náleží do zlatého fondu kinematografie, ocitlo v Praze. Nyní jsou v dobrých, spolehlivých rukou.

Teprve díky doplnění této vševysvětlující scény chápeme smysl filmu, který již rychle spěje do finále. Mrazík, který nechce pro poměr s Ivanem riskovat své společenské postavení, se dohodne s Ivanem i s Nasťou. Tito dva spolu uzavřou fiktivní sňatek. Jest jim ještě třeba přemoci nové intriky travestity - Baby Jagy, který/á se spojil/a s loupežníky, aby zabránil/a Ivanovu společenskému vzestupu. Díky Mrazíkovým penězům se však podaří všechny uspokojit.



Pohádka tedy končí happyendem. Všichni jsou spokojeni: Mrazík žije s Ivanem i Nastěnkou v harmonickém partnerském vztahu: Oba, mladý homosexuál i dívka, jsou citově vázáni pouze na něho, k sobě navzájem pociťují nanejvýš city sourozenecké. Mrazík je tedy středem trojice, díky němu může celá soustava fungovat.



Spokojeny jsou však i Marfuša s macechou: Realizují své lesbické zaměření ve vztahu vzájemném. Jejich vášnivé objetí před tváří vesnického davu je veřejným vyznáním hrdé lesbicity. Pozdní lásku nacházejí i stařík, otec Nastěnčin, a stará matka Ivanova. A pokud by Nastěnka přece jen pociťovala potřebu styku s vyhraněným heterosexuálem, může dát průchod své náklonnosti ke stařičkému otci, neboť on jediný je čistě heterosexuálním mužem našeho příběhu. Osvobodivý sex bez zábran, k němuž všechny vyzval Mrazík, smiřuje všechny konflikty.

Poučeni tímto výkladem už rozumíme, co znamená termín ruská trojka (použitý již Gogolem a ve filmu naznačený třemi koňmi Ivanova spřežení i třemi prasaty Marfušinými) a proč se film vlastně jmenuje Mrazík.


P. S.: A co Baba Jaga? I on má přece právo na sexuální štěstí! Ovšem že má - pečliví diváci si jistě povšimli, že Baba Jaga v posledním záběru odchází tahána za sukni Nastěnčiným pejskem Punťou...





Text převzatý z knihy
Martin C. Putna: Chvály. Diatriby a kázání, laudace a mystifikace in margine 1994-2001. Petrov, Brno 2001

Test kresby stromu

Baum test

Zadání testu zní: "Nakreslete libovolný nejehličnatý strom."

Test kresby stromu tvoří doplňek grafologického rozboru. Přináší zpřesnění informací hlavně tam, kde je písmo "neproniknutelnou maskou." Interpretace kresby stromu používá poznatků a zákonitostí, které používáme i při rozboru písma. Kresba stromu je, stejně jako písmo, projektivní výpovědí o daném člověku  (strom slouží jako prázdné projekční plátno pro naše nevědomé obsahy a sebeobraz, který máme o nás samých).



Zde uvádíme jen stručné a orientační schéma interpretace kresby stromu, nikoli celé znění a vyhodnocení původního baumtestu. Znamená to, že výklad nelze provádět mechanicky, vždy záleží na kontextu celé kresby, a že podle následujícího orientačního schématu nelze provádět skutečně seriózní psychologický výklad:
  • Jako u písma posuzujeme celkový dojem kresby, využíváme jazykových metafor.
  • Zkoumáme poměr statičnosti a dynamičnosti - tedy vlastně fixace a pohybu jako v písmu
  • Prokreslená krajina = fantazie, únik od reality, silnější vlivy nevědomí
  • Přidané prvky nad rámec zadání (ptáci, budky, kytičky) = projev hravosti, smyslu pro humor nebo zakrývání nejistoty (záleží na kontextu)
  • Roční období krajiny kolem stromu souvisí s dlouhodobým emočním laděním kreslíře a temperamentem (jaro, léto = sangvinické, optimistické ladění; podzim, dle vyznění = období regrese, ztráty a smutku či naopak duševní zralosti)
  • Sledujeme relativní velikost stromu vzhledem k ploše. Průměrná velikost je 70%. Větší či menší strom hodnotíme obdobně jako velké nebo malé písmo. (Větší či menší sebecit).
  • Sledujeme umístění stromu vzhledem k symbolice kvadrantů.
  • Sledujeme proporce kmene a koruny, standard je 1:1 (převaha instinktivních či intelektuálních tendencí)
  • Sledujeme prostupnost energie v systému stromu, bloky energie v podobě vyboulení a zaškrcení větví, poruchy proudění energie nebo naopak nedostatek kontroly energie.
  • Kořeny odpovídají dolní zóně písma. Jejich zvýraznění najdeme u psychologů, adolescentů, u lidí s nevyrovnaným vztahem k rodičům, lidé frustrovaní potřebou zázemí, ale i lidé závislí na pudech a nevědomí. Sledujeme, zda kořeny svědčí o dobrém zakořenění (dodávají stabilitu), nebo naopak signalizují propustnost nevědomým obsahům (což spíše vede k větší labilitě, ale tyto vlivy lze i kreativně využít). Záleží tedy na jejich provedení a poměru k dalším částem stromu.
  • Základna, horizontální linie země, z níž vyrůstá kmen, vypovídá o hranici vědomí a nevědomí (analogie linky v písmu). Jak stabilně je strom usazen? Izolovaný ostrůvek = osamělost, úzkost, izolace.
  • Pata kmene = doba ranného dětství, základní pocit bezpečí a důvěry.
    • široká = těžkopádnost, praktičnost, nevyzrálost
      (rigidita, potřeba nadměrné jistoty, jakožto kompenzace bazální nejistoty v ranném dětství)
    • rošíření vlevo = význam jako odváté dolní délky
    • rozšíření vpravo = nepřizpůsobivost
    • zúžení = bazální úzkost
  • Kmen stromu odpovídá střednímu psacímu pásmu. Odsdola nahoru značí průběh dospívání, tělesného a psychického růstu. Konec kmene pubertu, přechod k dospělosti. Sledujeme vztah kmene a koruny, jejich přechod. Síla kmene odpovídá vitalitě, převahu každodenních zájmů (střední pásmo). Síla ega, základ osobnosti.
    • díry, suky, useknuté větve = traumata odpovídajcí konkrétnímu věku
    • sklon kmenu - jako sklon písma (vlevo - introverze; vpravo - extraverze)
    • kontura kmene - hranice mezi já a ty; zvýraznění vlevo / vpravo = introverze / extraverze
    • textura kmene - hledáme analogie se stupněmi fixace a vázáním písma; hladká kůra = formální maska
  • Koruna vyjadřuje aktuální stav naplnění vlastní individuality (seberealizace, kulturní zájmy, intelekt, duch, rozkvět osobnosti v dospělosti). Odpovídá hornímu psacímu pásmu v písmu.
    • Otevřená koruna - struktura větví bez ohraničení - odpovídá girlandě; konce větví koncům slov; sledujeme horizontální i vertikální směr a strukturu větví (přístupnost druhým lidem, otevřenost, ovlivnitelnost)
    • Uzavřená koruna - odpovídá arkádě (větší bariéra mezi já a světem, stylizovaný projev, přetvářka)
    • Shora zploštělá koruna - tlak zvenčí (pokud se koruna nevejde na papír, může to být známka toho, že člověk nemá strop, že není nikdy dost spokojený, protože má předimenzované ambice)
    • Hledáme další analogie prostorové symboliky a vázání (zvlnění - nitka) atd.
  • Zručnost propojení kmene a koruny odpovídá tomu, jak člověk zvládl období dospívání - přechod z dětství do dospělosti.
  • Plody - radost ze života (fixace II), požitkářství (fixace IV); většinou však potřeba sebeuznání, ocenění, chvály, ale také známka naivity
  • Listy - lehkost, mladistvost, snění, estetično, potřeba uznání; padající listí - melancholie
  • Květy - snaha o estetický dojem, sebeobdiv, povrchnost
  • Detailnost provedení - pasivní vůle nebo projev nutkavé úzkosti (tisíce drobných lístečků, každý detailně vykreslen)
  • Větší barevnost provedení souvisí spíše s extraverzí a živější emocionalitou.


Literatura:
Kolářová Helena: Základy grafologie, skripta pro 2. semestr, Calix 1996-2004


.

C. G. Jung

Citáty z díla

Nevědomí




Podstata psýché sahá asi do temnot, daleko mimo kategorie našeho rozumu. Duše obsahuje tolik záhad co svět se svými galaktickými systémy, skýtajícími tak vznešenou podívanou, že jen duch zcela bez fantazie si nedokáže připustit svou nedostatečnost. Při této krajní nejistotě lidského chápání je osvícensky rozumářské počínání nejen směšné, ale i žalostně bezduché.


Racionalismus se chová k pověrám komplementárně. Podle psychologického pravidla stín sílí spolu se světlem, tzn. čím racionalističtěji si vědomí počíná, tím více ožívá strašidelný svět nevědomí.


Maska nevědomí jak známo není strnulá, nýbrž zrcadlí onu tvář, kterou mu člověk ukáže. Nepřátelství jí dá hrozivou podobu, vstřícnost její rysy zmírní.Pokus o zjišťování nevědomého stavu se setkává s podobnou těžkostí jako atomová fyzika: aktem pozorování se mění pozorovaný objekt.




Na rozdíl od osobní povahy vědomé psýché existuje druhý psychický systém kolektivního neosobního charakteru vedle našeho vědomí, které je zcela osobní povahy a které - i když jako přívěsek připojíme osobní nevědomí - považujeme za psýché, již jedině lze zakoušet. Kolektivní nevědomí se nevyvíjí individuálně, je děděno. Sestává z preexistujících forem, archetypů, jež si lze uvědomit až sekundárně a jež dávají obsahům vědomí pevně vyznačenou formu.

Pojem archetypu, jenž tvoří nevyhnutelný kolerát k myšlence kolektívního nevědomí, naznačuje existenci určitých forem v psýché, jež jsou všudypřítomné nebo všude rozšířené. (Mytologie je nazývá motivy, Hubert a Mauss: "kategorie imaginace", Adolf Bastian: "pramyšlenky").
C. G. Jung: Výbor z díla II. Archetypy a nevědomí, str. 148



Archetyp


Archetypy jsou jako koryta řek, jež opustila voda, po době blíže neurčené je však může znovu vyhledat. Archetyp se podobá starému vodnímu toku, jehož vody života tekli dlouho a hluboce se vryly do země. A čím déle se toho směru držely, tím je pravděpodobnější, že se tam dřív nebo později znovu vrátí.

Člověk se ani na okamžik nesmí poddávat iluzi, že archetyp je možno koneckonců vysvětlit, a tím vyřídit. I nejlepší pokus o vysvětlení není nic jiného než více či méně zdařilý překlad do jiného obrazného jazyka. (Vždyť jazyk není nic jiného než obraz!) V nejlepším případě bude člověk pokračovat ve snění svého mýtu a dá mu moderní podobu. A cokoli mýtu spáchá vysvětlováním nebo výkladem, to člověk spáchal na vlastní duši, a z toho vzniknou odpovídající následky pro vlastní zdravotní stav. Archetyp je totiž – a na to by se nikdy nemělo zapomínat – duševní orgán, který se vyskytuje u každého.

Rozumíme vůbec kdy tomu, co myslíme? Chápeme pouze ono myšlení, jež není nic jiného něž rovnice, z níž nikdy nevyjde víc, než jsme do ní dosadili. To je intelekt. Nadto však existuje myšlení v prastarých obrazech, symbolech starších než historický člověk, které mu byly od pradávných časů vrozeny, přetrvávají všechny generace a věčně živě naplňují vrstvy naší duše. Plný život je možný jen ve shodě s nimi, moudrost je návrat k nim.

Zdá se, že všechno pravé se mění a že jen to, co se mění, pravým zůstává.




Bernini - Extáze svaté Terezy


Archetypy jsou prožitkové komplexy, které se dostavují osudově, to znamená, že jejich působení začíná v našem nejosobnějším životě. Anima se už proti nám nestavá jako bohyně, ale podle okolností jako naše nejosobnější nedorozumění nebo náš nejlepší odvážný čin. Opustí-li například starý velezasloužilý učenec v sedmdesáti letech svou rodinu a ožení se s dvacetiletou rusovlasou herečkou, - pak - vězmě - bohové si opět přišli pro oběť.

C. G. Jung: Výbor z díla II. Archetypy a nevědomí



Psychologie




V psychologii rozumíme pouze tomu, co jsme sami zažili.

Člověk vidí tak, jaký sám je. A protože jiní mají jinou psychologii, vidí také jinak a vyjadřují něco jiného.

Jestliže si sami nerozumíme, pak je nevyhnutelné, že i druhé vidíme jen skrze zkreslující a matoucí mlhu svých vlastních předsudků a projekcí, a radíme a podkládáme jim to, co nám samým působí největší potíže. Proto je nutné, abychom nejprve jakž takž porozuměli sami sobě, chceme-li porozumět ostatním.

Psychologismus je možno vytknout jen intelektu, který svébytnou povahu autonomního komplexu popírá a chtěl by ho racionalisticky vysvětlovat jako důsledek známých faktů, tzn. jako nevlastní.

Předmětem psychologie je duše, předmětem filosofie je svět.


Psýché – Ať už sama o sobě vypoví cokoli, nikdy nepřekročí sebe samu. Všechno chápání a vše, co bylo pochopeno, je o sobě psychické, a potud jsme beznadějně uzavřeni ve výlučně psychickém světě.

Psychologie se nachází, jak jsem vyložil, ve srovnání s jinými přírodními vědami v nepříjemné situaci, protože jí chybí základna, která by byla vně objektu. Může se převést jen sama na sebe nebo se zobrazit sama v sobě. Čím více rozšiřuje oblast objektů svého výzkumu a čím komplexnější se tyto objekty stávají, tím více jí chybí stanovisko lišící se od jejího objektu. Dosáhne-li tato komplexnost dokonce komplexnosti empirického člověka, pak jeho psychologie nevyhnutelně ústí do psychického procesu samého. Nemůže se od něho už odlišit, stává se jím samým. (...) Psychologie jako věda sama sebe ruší, jak se blíží ke svému vědeckému cíli. Každá jiná věda má něco, co je vně ní; ne tak psychologie, jejíž objektem je subjekt veškteré vědy vůbec.



C. G. Jung: Výbor z díla II. Archetypy a nevědomí, str. 82-83

Věda



Věda musí sloužit; bloudí, jestliže chce uchvátit trůn pro sebe. Musí dokonce sloužit ostatní vědám, poněvadž každá má právě vzhledem ke své nedostatečnosti zapotřebí podpory jiné vědy. Věda je nástrojem západního ducha a lze s ní otevřít více dveří než prázdnýma rukama. Patří k našemu porozumění a zatemňuje vhled jen tehdy, jestliže pochopení, jež zprostředkuje, pokládá za pochopení jediné.

Osho - Hry nadřazenosti a podřazenosti

Vztahy

Milovaný Osho,

mluvil jsi o dialektice nadřazenosti a podřazenosti jako o základu autoritářských a fašistických vztahů. Jedním ze zázraků bytí s tebou je, že navzdory tomu, že jsme byli neustále přesvědčováni o naší bezcennosti našimi rodiči, učiteli a kněžími, ty jsi schopen vrhnout světlo na naše nevědomé návyky, aniž bys v nás vytvořil jakýkoli pocit viny. Způsob, jakým nám umožňuješ být si vědom svého potenciálu osvícení v nás nevytváří pocit nadřazenosti. Zároveň v nás nevytváříš ani pocity podřazenosti z toho, že nejsme osvíceni. Na skupinách a ve tvé přítomnosti v sobě můžeme odhalit představy podřízenosti. Ale protože jsi tady a prostě bez této egoistické hry na nadřízenost a podřízenost, nemůžeme se stát závislí a duchovně zotročení. Co se ale děje ve skupinách, kde přítomen nejsi? Pokud má terapeut pozůstatek ega, neobjeví se nevyhnutelně tento druh psychologického fašismu?


Amrito,
spatřil jsi něco tak významného, co by si měl každý uvědomit. Je jen jediná možnost pro existenci zdravého rozumu ve vztazích, aby se nezměnily na hry nadřazenosti a podřazenosti, aby se nestaly sadomasochistickým mučením. A ta je jediná možnost je přítomnost bezpodmínečné lásky. Láska je největší alchymie. Transformuje obyčejné kovy ve zlato. Vaše ingredience jsou stejné - vrah nebo Gautama Buddha se neliší, pokud jde o jejich ingredience, o jejich vnitřní potenciál. Je to tím, že člověk není jednorozměrný stroj. Člověk nemá jeden rozměr, jinak by celý jeho svět byla naprostá nuda.

Lidské hledání je v podstatě být zajedno s existencí - oddělenost bolí. V našich dalších milostných vztazích, v menším měřítku, hledáme tu samou jednotu. V lásce k ženě, v lásce k muži, v lásce k příteli, v lásce k nějaké tvořivé činnosti - tanci, hudbě, poezii - se snažíme mít jistou synchronicitu s existencí.

Naše situace je jako situace malého dítěte v lese, které ztratilo svou matku a hledá v lese bez ponětí, kam jít. Tato situace láká mnoho vykořisťovatelů... tato bezmocnost je využita těmi, kdo vládnou, těmi, kdo mají peníze. Bezmocnost je použita k tomu, aby jsi byl přeměněn na otroka, na závislého.

Proto všechna náboženství vyvinula speciální programy. Začínají s Bohem, ale s Bohem vaše vztahy nemohou být ničím jiným než tím, co existuje mezi loutkou a loutkařem, mezi otrokem a pánem. Od Boha nemůžete více čekat, protože on je ten tvůrce; on vás stvořil - může vás také v kterýkoli okamžik zničit. Ani se vás nezeptal, jestli jste chtěli vstoupit do života, ani se vás nezeptá, jestli souhlasíte se zničením světa. Všichni bohové všech náboženství jsou diktátoři. Jsou fašisté.

Já nemám žádného Boha, proto pro vás nemám žádný program, v kterém byste byli pomalu transformováni na otroky. Jsem naplněn - nic víc nelze přidat k mé zkušenosti. Proto se lidé, kteří jsou se mnou, nebudou cítit jakkoli podřazeně.

Nikdo není podřazený. Lidé mohou být v různých prostorech, ale nikdo není podřazený a nikdo není nadřazený. Všichni jsou stvořeni z téže látky, které říkáte Bůh. Jak může být někdo nadřazený nebo někdo podřazený? Patříme té samé existenci, naše kořeny jsou vyživovány tou samou existencí.

Existence nedělá rozdíly, žádnou diskriminaci mezi hříšníky a svatými. Můj přístup je existenciální. Proto zde není nikdo podřazený a nikdo nadřazený. Přirozeně, zničením tohoto komplexu nadřazenosti a podřazenosti odstraňujeme samotnou příležitost pro jakýkoli druh fašistické mentality, fašistické osobnosti. Pro mne je nepochopitelné, že by fašisté mohli být někdy zbožní. A všichni vaši takzvaní zbožní lidé jsou více či méně fašističtí fanatici. Oni nehledají pravdu, myslí si, že ji už našli - ve svých písmech, která jsou mrtvá, ve starých pověrách, o kterých dokonce vědí, že nejsou založeny na realitě.

Pouze jasná vize rozptyluje všechnu temnotu, ze které se rodí všechna strašidla. Tady se mnou, jestli jsi muž nebo žena, jestli jsi bílý nebo černý, je to jedno, nikdo si toho dokonce ani nevšimne. Stačí, že jste lidské bytosti. Je vaší svobodou vybrat si svůj vlastní životní styl; je vaším základním právem, jak chcete rozkvést. Ti, kteří vás milují, mohou pomoci pečovat o zahrádku, ve které vyrůsáte - zavlažovat vaše kořeny, zalévat svou vřelostí.

Bylo teď vědecky dokázáno, že i květiny vědí, kdo jsou jejich přátelé a kdo jejich nepřátelé. Vyvinuli něco jako kardiogram, který je připevněn ke stromu, a pokud člověk přijde s myšlenkou uřezat větev stromu nebo vyvrátit strom z kořenů - má jen tuto myšlenku - graf, který tvoří kardiogram, začne náhle vibrovat. Ztrácí rytmus, který měl... Teď můžete pozorovat, jak strom dokáže pociťovat strach.

A pamatujte si, že strom má telepatické schopnosti; jinak by se nemohl dozvědět o myšlence v hlavě člověka. On nic neučinil - viditelně se nic nestalo. A ve chvíli, když přišel zahardník se svou láskou, se svou vřelostí, graf se náhle velmi zharmonizoval. Teď už se strom nebojí, strom je nesmírně blažený.

Teplo lásky není jen poetický jev. Je to skutečnost ohromného významu. Teď budou květiny větší, ovoce šťavnatější, strom bude reagovat. Kromě člověka není v celé této existenci větší nevděk. Strom nedokáže dát více - nemůže dát peníze, nemůže dát zlato, ale milujícímu srdci může dát krásné květiny, velké jak jen to půjde. Může dát šťavnatější ovoce. Láska nebyla nikdy považována za jídlo, ale je to velmi jemná forma jídla. Nyní psychologové došli k závěru, že pokud dítě dostane vše nezbytné - všechny chemické prvky, všechny hormony, jídlo, cvičení, čerstvý vzduch, odpočinek, vše, co je nezbytné pro život, přesto ve třech až šesti měsících zemře, pokud s ním nebude někdo, z koho vyzařuje láska. Bude cítit, že život bez lásky nemá smysl, prostě se sevře a umře. A v tisících laboratořích po celém světě zemřelo při podobných pokusech mnoho zvířat.

Obecně se věří, že experimenty jsou prováděny nejprve na zvířatech, a dokud nenalezneme bezpečné postupy, neaplikujeme je na lidských bytostech. Tohle byl názor převládající mezi masami. Dokonce i profesoři medicíny - lékaři, doktoři - tomu věří také. Ale pravda je úplně jiná.

Jen před pár dny... Téměř dva roky pátrala skupina senátorů v Americe po určitém množství peněz... ne malém množství, v knihách je zapsáno dvěstě miliónů dolarů, ale kde se utratily, kam přišly? Kabinet začal zapírat, že by o něčem vědel, prezident začal zapírat. Bylo podezdření, že vláda dnešní Ameriky je ten největší terorista. A peníze jdou k teroristům do malého státu ve střední části Ameriky, mezi Severní Amerikou a Jižní Amerikou. Stejně jako Kuba se další malá země stala komunistickou. Je to jejich právo, ať mají pravdu nebo ne. Nikdo jiný o tom nesmí rozhodovat. Jestliže chtějí žít špatným způsobem života, mají absolutní svobodu to žít, jen by neměli nikomu jinému ubližovat. Neměli by zasahovat do životů jiných.

Dvěstě miliónů dolarů bylo dáno partyzánům, teroristům, aby zničili malou zemi Střední Ameriky, protože padla do rukou komunistů. A po dvou letech nepřetržitých bojů, jedině teď prezident uznal: "Ano, peníze šly k teroristům." A celý svět je potichu, nikdo to nekritizuje! Vlády jsou od toho, aby chránily lidi před terorismem, ale zde vlády dodávájí teroristům peníze a zbraně a jídlo. A pak lžou...

Díval jsem se do písem všech náboženství, díval jsem se do ideologické literatury všech politických stran a jsem ohromen: vrství na sebe jednu lež za druhou. A celé lidstvo spí - nejen že nikdo nic nenamítá, ale nikdo ani nic netuší. Zde se mnou se shromažďďujete za zvláštním účelem: hledat pravdu, hledat tu nejčistší formu lásky, hledat život, který je tancem čiré radosti. Nikde jinde na světě se lidé ze stejných důvodů neschází. Schází se za účelem vytvoření více nenávisti, schází se za účelem vytvoření více válek, více destruktivních aktivit v lidském životě. Přirozeně, máme nemocný svět, šílený svět. Zde je nemožné pocítit jakoukoli nadřazenost nebo podřazenost.

Snažil sem se ze všech sil vás přesvědčit jen o jediné věci: že osvícení je vaše přirozenost; že to není něco získaného, přinesli jste si to se svým narozením. Všechno, co musíte udělat, je nevytvářet to, ale pouze otevřít skryté tajemství vašeho života. Ve chvíli, kdy začnete cítit své vnitřní světlo, začne se měnit celá vaše perspektiva. Budete více soucítit s lidskými bytostmi, i když dělají hloupé věci. A budete se cítit nesmírně šťastni, oslavující, i když nebudete mít co oslavovat. K oslavování není nic potřeba - jen výmluvy... mé narozeniny jsou jen výmluva! Ale když chcete oslavovat, najdete si ticíc a jednu výmluvu.

Je to váš život a cokoliv se z něj stane, je to váš výtvor. Pamatujte, jsou na něm skryté podpisy. Nemůžete se oddělit od toho, co jste vytvořili, od způsobu, jakým žijete, jakým reagujete. Jakmile jednou přetékáte láskou a blažeností, pak se nemůžete ani ve snu chovat způsobem, který je ponižující ke druhému. Protože ten druhý už není ten druhý, je to prostě část nás samotných. Jsme jedno vědomí naplňující celý vesmír. Ale malý zážitek pomůže... a pak začnete vidět stejné světlo v ostatních. A vidět světlo v sobě a světlo v ostatních je žít celý rok obklopen festivelem světel.

V okolním světě jsou lidé, kteří chtějí dominovat, a lidé, kteří chtějí, aby jim někdo dominoval. Odpovědnost není jednostranná. Existují lidé, kteří chtějí být zotročeni, protože na otroctví je jedna věc: snímá z vás veškerou zodpovědnost. Pak má veškerou zodpovědnost váš majitel. Jste jen nástroj - cokoli řekne, uděláte, ale necítíte žádnou tíhu. Takže mnoho lidských bytostí hluboko uvnitř touží zůstat otroky.

Otroctví v náboženství znamená, že zůstáváte hindem, mohamedáncem, křesťanem. A také se bojíte, protože vaše zotročení je založeno pouze na vírách. Takže každý se snaží ochránit své stádo před stykem s ostatními. Před nedávnem jsem dostal zprávu od přátel z Německa. Německý parlament schválil usnesení, že nesmím vstoupit do Německa. Sanjasinové proti tomu protestují, protože je to absolutně proti německé ústavě, proti německému právu. Neexistuje jediný precedens! Ne jenom v Německu, ale po celém světě neexistuje jediný případ zakazující vstup člověku, který nikdy předtím do té země nevstoupil. Jak můžete usuzovat, že bude nebezpečný? Oslovili tedy pětset světově proslulých a uznávanych zástupců inteligence z nejrůznějších oblastí - profesory, vědce, básníky, malíře, tanečníky, herce. Do této chvíle obdželi stopadesát dopisů silné podpory, abolutní protest proti vládě. Dostali také pár dopisů, které podporují vládu. Pár bodů v těchto dopisech bylo tak legračních, že mi je poslali. Jeden bod byl: jeden protestantský vysoce postavený kněz podpořil vládu, protože si myslí, že jsem katolík a Německo musí být před katolickou církví uchráněno. Takový strach poukazuje na hluboké pochybnosti. Nejste si jistí svou protestantskou teologií; obáváte se, že by někdo mohl způsobit trhliny v bublině vaší víry.

Tady v mé přítomnosti je náboženská vůně, ale ne náboženství jako takové. To vám dává naprostou svobodu. Umožňuje vám to být na sebe hrdí a vděčni za všechno, co pro vás existence udělala. Pamatujte, hrdost není ego. Ego je něco bez obsahu. Například muž, který nedokáže nakreslit ani rovnu čáru si myslí, že je velký malíř - to je ego, není zde žádný obsah. Ale pokud si Picasso myslí, že je velký malíř, je to prostě fakt, a pokud je na své nadání hrdý, není na tom nic špatného. Ve skutečnosti by mělo být lidem umožněno najít si ve své individualitě nějakou hrdost, protože tahle hrdost rozzáří jejich oči, rozjasní jejich tváře; tato hrdost je udělá jedinečnými individualitami bez dalších otázek k nadřazenosti a podřazenosti.

A za druhé, každý, kdo je hrdý, je také vděčný. Protože genialita Picassa nebo Yehudi Menuhina není jejich vlastní; oni jsou pouhými prostředky. Je to to neznámé, co přichází skrze ně - v hudbě, v tanci, v malování, ve vědeckém výzkumu, v poezii, v ticících způsobech, ale skutečný génius si bude jistý, že to přichází z neznáma. Je hrdý, že byl vybrán, není hrdý, když se s tebou srovnává. Ego je srovnání: ty jsi větší, ty jsi nadřazenější, je tam srovnání. Nemůžeš být nadřazený, když žiješ osamocený v lese - nadřazený komu? Nemůžeš být ani podřazený - podřazený komu?

Člověk hrdosti má hluboký pocit vděčnosti, že ho existence vybrala, ačkoliv toho není hoden. Je to zvláštní jev. Čím více jste hodni, tím více cítíte, že nejste dostatečně hodni. Bylo vám tolik dáno a vy to nemáte jak vrátit.

Zde budou lidé s hrdostí. Chtěl bych, aby mí sanjasini (Oshovi žáci - pozn. autora webu) byli hrdí, už jen pro ten fakt, že jsou sanjasini, že byli dostatečně odvážní postavit se proti všemu ortodoxnímu, proti všem tradicím, konvencím, všemu, co je shnilé a vstoupili do toho čerstvého, mladého, nového. Jste požehnaní. Ale vaše požehnání bude plné vděčnosti. To je ten rozdíl mezi egem a hrdostí.

Já ničím ego a tvořím hrdost. Ego je něco jako rakovina, která žere vás a žere ostatní. Hrdost, sebeúcta je tvořivý jev. Napňuje to váš vlastní potenciál a také sdílí se světem všechny poklady, které jste na svět přinesli. Takže zde je situace úplně odlišná. Rád bych, aby to tak bylo na celém světě, ale oni se tak bojí. Jejich strach, že mohu zničit jejich morálku, jejich náboženství. Jejich minulost je naprosto jasným znamením, že jsou již ze své minulosti vykořeněni. Jenom zoufale doufají, že budou moci nějak unést všechen ten odpad. Protože jsme si ho vážili jako zlato po celá staletí. Zahodit ten odpad na kraji cesty zraňuje ego, protože to znamená, že se ego mýlilo celá staletí.

Sanjasin potřebuje odvahu, aby odložil strach, protože dokud nezahodí strach, nemůže být opuštěno ego. A bez opuštění ega se musí nést celý ten náklad, celé to zavazadlo, vše shnilé. Celá vaše energie je vyplýtvána na nesení mrtvol. Jen si představte sami sebe, jak nesete svého otce, svého dědu, své předky, všechny na svých zádech a jdete do Marine Drive. Myslíte si, že vůbec kdy do Marine Drive dorazíte? Počet lidí seřazených na vašich zádech se stává nekonečný; všechny vaše mrakodrapy budou vypadat jako trpaslíci. Náklad bude tak obrovský, že ho nebudete schopni unést bez pomoci Suraje Prakashi - budete potřebovat náklaďáky a dodávky. A celý váš život bude prostě vyplýtván nesením těchto mrtvých lidí. A my všicni je neseme. Proto se život stává tak vážným, tíživým, těžkým, bez šťávy, suchým. Není zde žádný jiný důvod. Můžete být bujnou trávou s červenými květinami.

Vůbec není potřeba se srovnávat. Proč by nemohli být všichni lidé této planety císaři? V čem je problém? Je to otázka porozumění světu - a když porozumíte sobě, porozumět světu není těžké, je to ta nejlehčí věc. A když jste jednou pochopili, že být císařem nebo být otrokem je vaše rozhodnutí, kdo by si vybral být otrokem? Pokud dokážete vložit celou svou energii do vytváření něčeho, co vás uspokojí, dá vám to hluboký pocit naplnění, pocit, že jste zde nebyli zbytečně, že jste něčím přispěli; udělali jste svět o trochu krásnější - přidali jste několik květin.

Pokud každý přidá pár květin, celý svět se zase může stát zahradou. Není třeba bojovat. Není třeba, abyste byli vůči někomu nadřazení, protože vám dávám něco, co je mnohem vyšší než nadřazenost. Dělám vás jedinečnými individualitami.

.

Krishnamurti - Sebepoznání

Ukázka z Krisnamurtiho knihy Freedom from the known
Filosofie

Problémy světa jsou tak ohromné, tak složité, že je nutné - mají-li se rozřešit, má-li jim být rozuměno - aby náš přístup k nim byl velmi jednoduchý a přímý. Jednoduchost a přímost není odvislá od zevních okolností, nebo od našich zvláštních předsudků a nálad. Jak jsem již upozornil, rozřešení nebude nalezeno pomocí schémat, výkresů nebo výměnou starých vůdců za nové a podobně. Rozřešení zřejmě spočívá na tvůrci problému, na tvůrci všech nepřístojností, nenávisti a onoho nesmírného nedorozumění, nepochopení, jež existuje mezi lidskými bytostmi. Tvůrcem toho zla, tvůrcem všech těch problémů je jednotlivec - vy a já - ne ten svět, jak myslíváme. Svět, to je jen vztah mezi vámi a ostatním. Svět není nic odděleného od vás a mne. Svět, společnost není ničím jiným než vztahem, který jsme si vytvořili nebo hledáme vytvořit mezi sebou.

Tak tedy vy a já jsme problém a ne svět, protože svět je jen naší vlastní projekcí, promítnutím nás samých a rozumět světu - toť rozumět sobě. Svět není odlišný od nás, my jsme svět a naše problémy jsou problémy světa. A toto nemůže být opakováno dosti často, protože jsme ve své mysli líní a myslíme, že světové problémy nejsou naší záležitostí a že jsou tu Spojené národy, aby bylo dosaženo vyřešení, nebo že je třeba jen vyměnit staré vůdce za nové. Je to velmi tupá mentalita, která takto myslí, protože jsme to my, kdo jsou zodpovědni za tuto těžkou bídu a zmatek ve světě, za tu stále hrozící válku. Máme-li změnit svět, musíme začít u sebe samých a začátek tohoto začátku musí být náš úmysl. Úmysl, snaha porozumět sobě samým a nežádat na druhých, aby se změnili nebo aby přinesli jen úpravu, porozumění pomocí revoluce. Je důležité pochopit, že toto je naší zodpovědností - vaší a mojí, neboť ať už je svět, v němž žijeme, jakkoli malý, podaří-li se nám změnit se, dosáhnout radikálně rozdílného nazírání ve svém denním životě, pak snad zapůsobíme i na onen živý svět vztahů mezi námi všemi.

Jak jsem již řekl, pokusíme se nalézt proces sebeporozumění, sebepoznání, který není žádným procesem izolování. Není nijakým odvracením se od světa, protože nelze žít v oddělenosti. Je to nedostatek správného vztahu, což je původcem všech konfliktů, bídy a námahy a jakkoli malý je náš svět, změníme-li své vztahy uvnitř tohoto světa, bude to jako vlna, jež se šíří stále dál. Myslím, že je důležité ujasnit si tento bod, že svět není nic jiného než naše vztažnost, jakkoli omezená a že změna, ne povrchní, ale radikální v tomto malém okruhu bude začátkem proměny světa. Opravdová revoluce se neděje podle nějakého vzoru. Nýbrž je to revoluce hodnot, převrat od hodnot vjemových k hodnotám, které nejsou prostými vjemy ani vytvořené vlivy okolí. Abychom našli tyto skutečné hodnoty jež vyvolají radikální revoluci, přeměnu a obnovu, je podstatné poznat sebe. Sebepoznání je začátkem moudrosti a proto i začátkem přeměny a obnovy. Abychom sobě rozuměli, musí tu být snaha po sebepoznání a tu hned přichází nesnáze. Ačkoli většina z nás je nespokojena, přejeme si vyvolat rychlé změnu a tak naše nespokojenost je jen usměrněna k určitému cíli. Jsme-li nespokojeni, hledáme jinou činnost nebo pouze podlehneme okolnostem. A tak nespokojenost - místo aby nás zažehla, rozplamenila tak, že život sám, celý proces existence byl by nám otázkou - je usměrněna, svedena do řečiště prostřednosti a ona hnací síla, intenzita nespokojenosti, jež nás hnala, abychom pochopili celý význam své existence - je ztracena. A proto je tak důležité objevit toto vše v nás, protože sebepoznání nemůže být nijak předáno, nemůže být nalezeno v knihách. Musíme je objevit. Abychom toto vše objevili, musí tu být úmysl, dotazování, hledání a zkoumání. Pokud je tento úmysl nebo toto bádání slabé, popř. neexistuje vůbec, potom pouhé ujišťování a příležitostné přání dovědět se něco o sobě - mají jen pramalý význam.

Takto pak je vyvolána přeměna světa proměnou sebe, protože naše já je produktem i částí totálního procesu lidské existence. Abychom se mohli přeměnit, je k tomu zapotřebí sebepoznání. Pokud nevíme co jsme, není tu žádné základny pro správné myšlení a bez poznání sama sebe nemůže být přeměny. Musíme vidět jací jsme - a ne jakými bychom si přáli být, což je pouhým ideálem a proto klamné, neskutečné - jen to co skutečně je, jen to lze přeměnit, ne však to čím bychom si přáli být. Poznat sebe, jakým jsem, to vyžaduje veliké bdělosti mysli, jelikož to, co je podléhá neustálé změně, jež vyžaduje - má-li být sledována svižně - aby mysl nebyla spoutána nějakým zvláštním dogmatem, vírou či nějakým zvláštním vzorem jednání. Má-li se cokoliv sledovat, nesmí tu být pout. Abychom se poznali, musí naše mysl být bdělá a bystrá, prostá jakýchkoli věr, ideálů, protože víra a ideál zabarvují a pokřivují naše vnímání.

Máte-li poznat jakým jste, nesmíte si představovat, nesmíte věřit v něco, čím nejste. Jsem-li chtivý, závistivý, prudký a výbojný, pak můj ideál ne-chtivosti, ne-výbojnosti má malou cenu. Avšak vědět, že jsem výbojný nebo chtivý, vědět to a rozumět tomu, to vyžaduje mimořádného vnímání, že? Vyžaduje to poctivost, jasnost myšlení, avšak sledování ideálů není nic než útěkem od toho co je. Zabrání vám, abyste jednali přímo z toho co jste.

Porozumět jakým jste - ať už jste krásný či škaredý, lstivý nebo nezbedný - rozumět tomu, vidět se jakým jste bez zkreslení - je počátkem ctnosti.





















Ctnost je nepostradatelná, protože dává svobodu. A jen ve ctnosti, kterou můžete objevit, lze žít - nikoli však v pěstování ctnosti, což přináší jen úctyhodnost, ale ne poznání a svobodu. Je rozdíl mezi "být ctnostným" a "stát se ctnostným". Být ctnostným je následek pochopení toho co je, kdežto stávání se ctnostným je pouhé přibližování se tomu, co bychom chtěli, aby bylo. Proto stáváním se ctnostným se vyhýbáme jednání s tím, co je. Toto vyhýbání se tomu co je, pěstování ideálů se pokládá za ctnost, ale podíváme-li se na to zblízka není to nic takového. Je to opravdu jen odklad setkání se tváří v tvář s tím, co je. Ctností není, stát se čím nejsme, ctností je pochopení toho co je, a tím i osvobození se z toho co je. Abychom vytvořili nový svět, novou strukturu, musíme mít svobodu k objevování. Abychom byli svobodní musíme být ctnostní, neboť bez ctnosti není svobody. Může nemorální člověk, který se snažil stát se ctnostným, poznat ctnost? Člověk, který není morální, nemůže nikdy být svobodným, a proto nikdy nemůže poznat co je skutečnost. Skutečnost můžeme nalézt jen v pochopení toho, co je a k poznání toho, co je musí tu být osvobození od strachu z toho, co je.

Abychom tento proces pochopili musíme mít snahu poznat to, co je, sledováním každé myšlenky citu a činu. Poznat to, co je, je krajně nesnadné, protože to, co je, není nikdy klidné, nehybné a statické, ale je vždy v pohybu. Co je, je to co jste a ne to čím byste chtěli být. Není to ideál, protože ideál je vždy klamný. Ale je to vždy jen to, co skutečně děláte, co myslíte a cítíte od okamžiku k okamžiku. Co je, je to aktuální a zachytit to vyžaduje bdělou, svěží a bystrou mysl. Avšak začneme-li odsuzovat to co je, začneme-li kritizovat nebo odporovat tomu co je, nebudeme schopni porozumět jeho pohybu. Chce-li někoho chápat, nesmím ho odsuzovat, musím ho pozorovat, studovat. A to co studuji, musím milovat. Chcete-li pochopit dítě, musíte jej milovat a nikoli odsuzovat. Musíte si s ním hrát, pozorovat jeho pohyby a zvláštnosti jeho chování. Jestliže však tu bude jen kritizování, odsuzování - pak nedojde k pochopení dítěte. Abychom porozuměli tomu co je, musíme pozorovat myšlení, cítění a konání od okamžiku k okamžiku. To je aktuální. Každá jiná akce, akce ideální nebo ideologická, je jen přání, klamná touha být něčím jiným než to co je.

K pochopení toho co je - je zapotřebí mysli v takovém stavu, v němž není ani ztotožňování ani odsuzování, což znamená, že mysl je otevřená, bystrá, ale přitom pasivní. Jsme v takovém stavu vždy, když chováme opravdové přání něčemu rozumět, když je tu intenzivní zájem, je mysl v tomto stavu. Když máme zájem pochopit to co je, aktuální stav mysli, pak nepotřebujeme ani sílu, ani disciplínu, ani ovládání mysli. Naopak je tu pasivní bystrost, pozornost. Tento stav bdělosti nastane máme-li zájem a úmysl porozumět.

Základní poznání sebe nepřichází znalostmi, vědomostmi, shromažďováním zkušeností, což není vlastně nic jiného než pěstování paměti. Sebepoznání se děje od okamžiku k okamžiku. Kdybychom jen shromažďovali poznatky o sobě, pak samy tyto vědomosti zabrání dalšímu poznávání, jelikož nashromážděné vědomosti a zkušenosti se stanou centrem, kterým se zaostřuje myšlenka a v němž má svoje bytí. Svět se neliší od nás a naší činnosti, protože je tím, čím jsme my, což vytváří problémy světa. Potíž většiny z nás je v tom, že se neznáme přímo, ale hledáme systém, metodu a operativní prostředky k řešení těch mnohých problémů člověka.

Je tu prostředek, systém k sebepoznání? Kterýkoli chytrý člověk, každý filosof může vynalézt nějaký systém, metodu, leč zcela jistě následováním tohoto systému dosáhneme jen zase výsledku, vytvořeného tímto systémem, že? Budu-li sledovat určitý způsob poznání sebe, dojdu k výsledku tímto způsobem vynucenému, avšak ten výsledek nebude v žádném případě sebepoznáním. Sledováním metody systémů, používáním určitých prostředků sebepoznávacích, formuji totiž své myšlení, své činy podle určitého vzoru a následování vzoru zajisté není sebepoznání.

A proto neexistuje metoda sebepoznání! Hledání metody bez vyjímky ukazuje na přání dosáhnout určitého výsledku - a to je to, co všichni chceme. Následujeme autoritu a když snad ne autoritu osobnosti, tak alespoň autoritu systému, ideologie, protože si přejeme uspokojující výsledek, který by nás zabezpečil. Ve skutečnosti nechceme poznat sebe, své impulsy, reakce, celý svůj myšlenkový proces, vědomý i nevědomý, raději půjdeme za systémem, který nás ujišťuje, že dosáhneme výsledku. Leč jdeme-li za nějakým systémem, za nějakou metodou, musíme uznávat autoritu - učitele, gurua, spasitele, mistra - který nám zaručí to, co si přejeme, ale to ovšem není cesta k sebepoznání.

Autorita brání poznání sebe, že? Pod záštitou autority, vůdce můžete mít alespoň po určitou dobu pocit jistoty, blahobytu - to však není porozumění totálnímu procesu našeho bytí. Autorita svojí povahou brání plné bdělosti nad sebou a proto nakonec zničí svobodu. Tvořivost může být jedině ve svobodě. A tvořivost může nastat jen sebepoznáním. Většina z nás není tvůrčí, jsme opakovací stroje, gramofonové desky, přehrávající vždy znovu určité melodie zkušeností, určité závěry, poznatky a vzpomínky, buď naše vlastní nebo i cizí. Takové opakování není rozhodně tvůrčí bytí - nicméně je to jen to, co si žádáme. Protože si chceme být vnitřně jisti, hledáme stále metody a prostředky tohoto zajištění a vytváříme autoritu a zbožňujeme druhého, čímž dochází ke zničení chápavosti spontánního klidu mysli, v němž jedině dochází ke tvořivosti.

Nemůže být sporu o tom, že naše nesnáz spočívá ve skutečnosti, že většina z nás ztratila tuto tvořivost. Být tvůrčím neznamená nutně, že píšeme básně, malujeme obrazy, stáváme se slavnými, to není tvůrčí schopnost. Znamená to jen, že jsme schopni vyjádřit ideu, které veřejnost tleská nebo kterou pomíjí. Schopnost a tvořivost by neměly být zaměňovány. Tvořivost je zcela jiný stav mysli. Je to stav, v němž naše já není přítomno, v němž mysl není více ohniskem našich zkušeností, tužeb, zálib a přání. Tvořivost není průběžný nepřetržitý stav, nýbrž je nový od okamžiku k okamžiku. Je to pohyb, v němž není žádného já, "můj", není to stav, v němž by myšlenka byla soustředěna na některou určitou zkušenost, zájem, dokončení, provedení, účel, motiv. Jen tehdy, když není já, může být tvořivá schopnost, onen stav, v němž jedině vládne realita, tvůrce všech věcí. Avšak ten stav nemůže být vnímán, představován, formulován nebo znovu vzbuzen. Nelze ho dosáhnout žádným systémem, žádnou filosofii ani disciplínou, naopak vznikne jen při pochopení totálního procesu našeho já, nás samých.

Poznat sebe není výsledkem něčeho, vyvrcholením, naplněním, je to vidění sebe sama od okamžiku k okamžiku v zrcadle našich vztahů k majetku, k věcem, k lidem a k ideám. Avšak shledáváme, že je nesnadné být ostražitým, bdělým, dáme přednost tupým, lenošným myslím, držících se určitých metod, přijmutím určité autority, pověry, uspokojující teorie. Tak se naše mysli stanou unavenými, vyčerpanými, necitlivými. Taková mysl pak ovšem nemůže být ve stavu tvořivém. Tento stav může nastat jen když není našeho já, osobnosti, které jsou procesem hodnocení, sbírání a shromažďování. Ostatně vědomí jakožto já všeho poznávání není jen sbírání zkušeností, ale my se bojíme být "nic". Vždycky chceme být něčím. Nepatrná osůbka se chce stát velikým člověkem, osobností, neřestným se chce stát ctnostným, slabý a odstrčený touží po moci, postavení a autoritě. A to je ona nepřetržitá činnost naší mysli. Taková činnost nemůže být klidná a proto nemůže dosíci stavu tvořivého.

Aby se změnil svět kolem nás, s jeho bídou, válkami, nezaměstnaností, hladem a třídními rozdíly - musíme se nejdříve změnit my sami. Tato revoluce musí začít v nás samých - ale ne na základě nějaké ideje, víry či ideologie, protože revoluce založená na vzoru není vůbec revolucí. Abychom vzbudili tuto základní vnitřní revoluci v nás, musíme porozumět celému procesu svého myšlení a cítění v jejich vztazích. A toto je jediné řešení všech našich problémů - nemít více disciplín, více věr, ideologií a více učitelů. Jestliže porozumíme sami sobě od okamžiku k okamžiku, bez procesu shromažďování, pak poznáme, jak se dojde k tichu, klidu, který není v představách viditelný ani vypěstovatelný, jen v tomto stavu klidu může nastat tvoření.


Jiddu Krishnamurti

.

Histriónská porucha osobnosti (hysterie)

Hovoříme-li o hysterii, je důležité pochopit, že v prvé řadě jde o charakteristickou strukturu osobnosti, jakési více či méně aktivované "emoční podhoubí", které může znát každý z nás sám na sobě, ale které se teprve v určitých případech stává poruchou osobnosti (diagnózou v pravém slova smyslu, dnes označovanou jako histriónská porucha osobnosti).

Pejorativní označení "hysterka" pro (leckdy naprosto normální) cholerické vzplanutí (či afekt) má ve skutečnosti s hysterickou poruchou osobnosti málo co společného. To, že občas vzplaneme a uděláme výstup, může být naprosto v pořádku a leckdy je to i na místě! Nečastujte tedy své drahé, emotivnější polovičky tímto sladkým přízviskem, dokud si nedočtete tento článek do konce. Ne každá emotivnější žena je hysterka, ne každý emotivnější muž je hysterik!

Hysterická struktura osobnosti se projevuje v mnoha odstínech a variantách, ale každá osobnost je unikátní. Často se jedná o mimořádně zajímavé, okouzlující, charismatické nebo atraktivní osobnosti pohybující se ve světě umění, divadelnictví, filmu, šoubyznysu nebo ezoteriky. (Právě odtud je odvozeno modernější označení poruchy: "histrión" = herec, kejklíř. Dřívější označení souviselo s řeckým slovem "hysterós" = děloha.) Proto nezbývá než se ve výčtu projevů hysterie pokusit o co největší šíři - s tím, že v praxi se projevují jen určité kombinace těchto symptomů. (Všichni histrióni nejsou stejní.) Hysterická osobnost se může v mnoha životních oblastech (např. v práci) projevovat zcela přirozeně a nepoznatelně (může být dobře herecky maskována), ale takřka vždy se (po delší době) projeví v plné síle v oblasti narušených partnerských vztahů.

Od dob psychoanalýzy je hysterie terapeuticky léčitelná. Sabina Spielrein, Jungova hysterická pacientka, se nakonec, po úspěšné terapii, sama stala lékařkou a psychoanalytičkou s pozoruhodným vhledem do fungování lidské sexuality a v ní obsažené destruktivity. Pokud tedy touto poruchou trpíte, nebo trpíte tím, že se vyskytujete blízko někoho takového, zvláště v partnerském vztahu - nezoufejte, nic není ztraceno.

Typické projevy hysterie ve zkratce

  • labilní emotivita
  • sebedramatizace, patos, teatrálnost
  • přehnaná koketnost, neustálé flirtování (jejichž účelem není ani tak někoho svést, jako spíš upoutat pozornost ke své osobně a dodat si tak pocitu výjimečnosti)
  • snaha být středem pozornost, pokud jí není, cítí se špatně; stejně nedobře nesnáší klid, potřebuje vzrušení
  • sugestibilita, zvýšená ovlivnitelnost ostatními lidmi
  • egocentrismus
  • infantilita
  • neustálá touha po ocenění
  • přehánění, vymýšlení, lhaní
  • snadno urazitelná samolibost a trucovitost
  • trvale manipulativní chování a citové vydírání
  • někdy se přidává hypochondrie: chronické onemocnění
  • proměnlivé a nestálé city, snadno se zamilují
  • na partnera používá hysterická osobnost manipulativních her (v písmu nejrůznější udičky + levoběžnost)
  • jejich vztahy jsou vždy komplikované a dramatické
  • jejich chápání vztahů je fantastické, jejich líčení je nadsazené skutečnosti (a nebo rychle spadá do druhého extrému)
  • touží po naprosté svobodě, ale jen pro sebe, druhému ji nedopřeje
  • hysterická osobnost se nechce podřídit, chce sama určovat pravidla
  • jiným metrem měří sobě - a jiným metrem druhým
  • vždy a všude musí mít pravdu
  • hysterická osobnost si lásku (manipulativně) vynucuje; snaží se v partnerovi vzbudit pocit viny
  • snadno se urazí, ale těší ji následné sladké usmiřování
  • má schopnosti vcítit se - ale jen do sebe
  • je ohleduplná - ale jen k sobě
  • svého partnera chladně a nekompromisně deptá; Plzák doporučuje z takového vztahu (s hysterickou osobností), co nejrychleji odejít: hysterik se totiž nikdy nezmění, jakákoli snaha změnit ho je marná, nehledejme za jeho činy nějakou logiku, svého partnera ovíjí čím dál víc do své smyčky, až ho nakonec zničí, zadusí, vysaje
  • hysterická osobnost žije ve své vyfabulované realitě, které je lehko uvěřit na základě její herecké přesvědčivosti (sama své pohádce o své skvělosti v určité úrovni věří a potřebuje věřit)
  • hysterické osobnosti mívají skvělý dar řeči, výřečnost, patos - a mnohdy i charisma, které vysvětluje lehkost, s jakou do svých tenat vtahují své oběti
  • jejich vlídná, sladká slova však obsahují agresivní podtón (podle toho, jak se jim daří prosadit své záměry - střídání láskyplně nasládlých a mrazivě chladných slovních projevů)
  • jejich chování je zaměřené na dosažení okamžitého uspokojení, které nejsou schopni odložit (pocit, který je ovládne, musí vyjádřit teď hned - i když zítra uzná, že to byl naprostý nesmysl; když něco chtějí, chtějí to hned! - ne až zítra nebo pozítří - podobně jako malé děti)
  • hysterická osobnost umí učinit mimořádně dobrý dojem; jinak se však chová na veřejnosti - a v soukromí; umí šarmem získat lidi (které potřebuje) na svou stranu
  • hysterii, která se snaží ukazovat se v tom nejušlechtilejším a nejdobrotivějším světle (charita, altruismus, "dělám to přece jen a jen pro lidi") - nazýváme hysterii filantropickou
  • hysterie se netýká jen žen, u mužů se však vyskytuje daleko méně; projevy hysterie jsou u mužů i žen stejné (příkladem mužského hysterika je podle Junga Adolf Hitler - podrobně o tom na konci článku)
  • hysterie je porucha, která se dá s odbornou pomocí léčit; hysterik si však svou nemoc těžko připustí; důležitá je rovněž terapeutická pomoc a psychická podpora partnerovi hysterické osobnosti
  • hysterická struktura osobnosti nesouvisí příliš s inteligenční kvocientem (IQ); pronikavý intelekt je v rukou takto laděných osobností spíše nebezpečnou zbraní (sofistikovanější způsoby verbálního útoku, manipulace, přetvářky a lhaní); jde tedy spíše o narušené emoční jádro kdesi v hloubce osobnosti, nikoli o poruchu úsudku a inteligence

Typické projevy hysterické osobnosti 

(volně podle Miroslava Plzáka)


1. Neutuchající sklon k neustálému urážení se, trucování a následně očekávanému sladkému usmiřování. "Prodlužovaný stav uraženosti normální člověk těžko snáší. Bytost disponovaná, obetkaná hysterickým podhoubím, se začne učit prožívat nevídané slasti tím, že se urazí pro každou hloupost, a jakmile se nedostaví usmiřování, protahuje stav uražení do okamžiku, kdy normální člověk všechno vzdá a začne se usmiřovat. Bláhovec, jenž opentlí proces udobřování darem, nadbytkem slov a vzletných vazeb, poklekáváním, vykřikováním, vlečením milované uražené bytosti do lesa, do polí a luk, kde se v usmiřování pokoří k zemi, plazí se po ní, líbá místa, kam uražená bytost šlápla, ten učí, posiluje, sytí tuto slast a spolehlivě ji upevňuje."

2. Hysterická osobnost nesnese, pokud není středem pozornosti, proto se snaží tuto pozornost nějak získat (strhnout na sebe pozornost). Nesnese, není-li obdivována. Pokud není dostatečně obdivována, urazí se. Není-li jí věnována pozornost, "vypadává z role", neudrží se, odchází (např. objeví-li se sokyně).

3. Hysterická osobnost používá ráda silných a neotřelých výrazů. Nadsazené, básnické, fantastické líčení reality. "Tak nějak mi nejsi oporou, nejsi mi hvězdou života, za níž bych šla... Nevedeš mě takovou tou jistou chlapskou rukou... Žiju ve vakuu, ve vzduchoprázdnu. Chci, aby to bylo úžasný." Svým způsobem má "básnické střevo". Mnohé vzletné, romantické či agresivní proklamace by se mohly rovnou vázat a vydávat. Je třeba pochopit, že tyto výroky není nutné brát doslova, jsou pouze vyústěním určitého emočního stavu. Druhého dne se může objevit výrok protikladný, předchozí vyvracející, intenzitou a básnickou nápaditostí onen první zcela překonávající. Pokud na daný rozpor poukážete, v lepším rozmaru se setkáte se sladkou reakcí "A tys mi to, miláčku, včera věřil?"

4. Záporný emoční přenos. Cítí-li hysterická osobnost potřebu si ulevit od vnitřního napětí, naštve svého miláčka a tím se odreaguje. Nesnáší, když je partner ve stavu klidu a bezstarostnosti, v takovém případě jej začne popuzovat, dráždit, aby došlo k "vyrovnání" vlastní lability s vyprovokovanou labilitou partnera. Tímto způsobem dosahuje hysterik "vztahové rovnováhy". "Hochu, šlápnu ti do úsměvu, až zaslzíš." (skutečný výrok)

5. Skoro vždy je u hysterické osobnosti přítomen nepřátelský vztah k matce. Matka bývá obvykle také hystericky založená a mezi matkou a dcerou se vedou krvavé a zraňující bitvy a hádky, v nichž se matka i dcera zraňují na nejcitlivějších místech. (V jiných případech je vztah k matce naopak idylicky nadsazován - je přeslazený.) "Zatímco směrem k otci jsou u děvčat tyto vztahy nezřetelné, manifestují se mimořádně nápadně vůči matce. Hysterické dívky zaujímají přibližně v 90 % ke svým matkám vztah trvale nepřátelský, tyranisující a protestní v 10% se rozvíjí nechutně přeněžnělý, teatrálně okázalý vztah, jímž většinou dcera vytváří s matkou protestní koalici proti otci."

6. Snaha vidět sebe samu v tom nejušlechtilejším světle. Hysterická osobnost se nikdy nemýlí, nikdy nepřipustí omyl, ani nepřizná nečestnost či zanedbání. Vždy má pravdu. Nesnese jakoukoliv kritiku (reaguje vztekem, uražením se, odchodem z místnosti či bytu).

7. Na druhou stranu je schopna kdykoliv změnit původně zastávaný názor. Dokáže brilantně lhát - a to tak, že vytěsní z vědomí vše, co se nehodí k jejímu okamžitému postoji. Zapře to, co tvrdila včera - nebo si to už "nepamatuje". Dělá, že nechápe, že nerozumí, o čem je řeč. "Hysterická osobnost buduje kolem sebe ve svých vztazích (milostných, manželských i pracovních) hradbu hysterické nedotknutelnosti. Presentuje se jako ušlechtilá povaha, vysoce pravdomluvná a morální. U všech pak vyžaduje, aby tyto vlastnosti byly uznávány a ceněny. Z posice nedotknutelnosti lze totiž dobře hájit dvě typické hysterické vlastnosti: hysterickou prolhanost a hysterickou lenost. Hysterické lhaní má většinou povahu skutečné lži, kdy vědomě pronášejí nepravdu ve svůj prospěch na úkor druhého. Je většinou promyšlené a uvážené a bezostyšně se presentuje i v případech, kdy je lze vyvrátit." Je-li lež v určitém momentu očividně vyvrácena, takže už není možné lhát dál, přichází najednou otočka ve smyslu, že i tato lež byla vlastně míněna z těch nejušlechtilejších důvodů, a že by to druhá strana, má-li alespoň trochu empatie, měla pochopit." Stejně tak ale může přijít reakce v chladné (několikadenním či několikaletém) mlčení bez jakéhokoli důvodu, anebo - což je častější - atakování morálních slabin protivníka, aby byla kulometnou palbou odvedena pozornost od právě obnažené lži: "Vždyť ty taky lžeš, každý lže! ale ty jsi k tomu navíc ještě pokrytec a tváříš se pravdomluvně!" apod. (Po fázi mrazivého odmlčení není záhodno na proběhnuvší konflikt jakkoli poukazovat. Vše pokračuje, jakoby se nic nestalo.)

8. Hysterická osobnost má především svá práva (potřeby) a její partner pouze povinnosti. Sobě a druhému měří odlišným metrem (Ty nesmíš, ale já můžu. Ty musíš, ale já nemusím.)

9. Nesnese klid a pohodu. "Hysterická žena nedovolí, aby se manžel dobře bavil, smál se, aby byl bezstarostný, veselý. To všechno ji dráždí k nepříčetnosti. Chce, aby se manžel pro ni ustavičně trápil láskou, a když vidí, že se to s láskou nevede, trápí ho jinak."

10. Vynucování obdivu a poct. Vnitřní nepokoj ovšem hysterické osobnosti nedovolí přijmout patřičné uspokojení (naplnění a vděčnost). "Nemysli si, že si mě tím vším koupíš!" Obdiv a pocty jsou považovány za předstírané nebo nedostatečné. "Tu kytku's mi koupil stejně jen proto, že máš pocit, že jsi musel."

11. Hysterické ženy mívají v záloze muže, kterým svého partnera dráždí. Jakmile zaznamenají ochlazení, ihned s touto zálohou vyrukují. Podle vzorce - podle sebe, soudím tebe - dobře si vědomy své zranitelné žárlivosti, se snaží v partnerovi vzbudit žárlivost obdobnou, a vyvolat tak větší zájem o svou osobu, podpořit svůj neuspokojený a neuspokojitelný pocit důležitosti.

12. Hysterické ženy jsou obvykle líné. (Výmluvy a nekonečné hádky, proč něco neudělat; proč nechodit do práce; proč něco nejde).

13. Ofenzivní varianta: Mnohomluvnost. Monology. Kadence rychlopalné zbraně. Defenzivní varianta: provokující urážlivé mlčení, při němž tuhne krev v žilách (snaží se vyvolat soucit nebo pocit odpovědnosti).

14. Nenasytnost. Hysterická osobnost nikdy nemá "dost", (nemá strop - v písmu se to projevuje např. zaplněnou plochou bez okrajů, enormními délkovými rozdíly a bobtnavým tahem). Nikdy ji není možné dostatečně emočně naplnit, uspokojit, potřebuje neustále vytvářet nová dramata a napjaté situace. Jedinou možností je psychologická léčba. Hysterik chorobně touží po lásce - "chorobná žízeň" - trvalá frustrace, hledání absolutní lásky (cokoliv méně znamená málo - protože chybí láska k sobě). Klade absolutní požadavky, očekává, co by druhý měl nebo neměl udělat. Pokud se druhý nezachová podle očekávání, přichází vztek, zuřivost, zklamání. Hysterik používá slova "měl", "neměl", "musí", "neměl to říkat", "vše mělo být prostě jinak" - je to projev nerealistických očekávání. Oblíbená manipulativní klička začíná podmiňovacím "kdyby!" - "Kdybys mě opravdu miloval, tak bys přece dobře věděl, co vlastně chci!" (ačkoliv to neví ani ona sama), "kdybys tehdy udělal to a to, tak bych se s nelíbala s XY" (rozuměj, je to tvá vina, že jsem se s ním líbala, můžeš si za to sám!) nebo "kdybys květinu mého ženství lépe zaléval, tak bych si nemusela hledat muže, který mi skutečně rozumí" a další slovní perly, kteréžto mají vyvolat v oběti pocit viny, anebo jej pod tlakem přimět k vykonání nevědomě očekávané procedury, a hysteričku (hysterika) tak vyvázat z jakékoli odpovědnosti za jeho chování. Vina je vždy na druhé straně.

15. Neustálé nadřazování citů nad rozum. "Sugestivní moc slova láska a jeho ustavičné hájení, absolutní a nekompromisní nadřazování citu nad rozum, není nic jiného, než infiltrace normálního lidského myšlení hysterickou blankytnou pseudomorálkou. .. Boj s ideologií hysterické ženy a hysterického muže je pro nezasvěcence přetěžký, protože jejich výroky znějí vysoce počestně." V kterékoli situaci je možné učinit obchvat nad sebeočividnějším faktem odkázáním se na studnu nejhlubších a zaručeně pravdivých emocí - např. "já jsem to tak prostě cítila", "s mými pocity nehneš", "cítila jsem se tak nějak prázdná, a proto se mi nemůžeš divit, že..."

16. Působí dojmem křečovitosti, tenze. (Napětí, bloky v těle a při určitých emočních reakcích, jež se odreagovávají nečekaně v afektech, které svou energičností nepřiléhají dané situaci). -- Podle Eliase Canettiho jde o to, že hysterik je čímsi vnitřně spoután, je v sevření na dně svých nedoprožitých emočních ponižujících zážitků - a od nich se snaží právě neustálým rtuťovitým proměňováním své identity uniknout. Je tedy v nestálém úprku, při němž obléká a odhazuje šaty a masky, bez pevně zachytitelné identity. Takto se snaží nevědomě vymanit z onoho traumatizujícího křečovitého sevření.


"Zdá se, že primárním příznakem všech forem hysterie je trýznivý a mimořádně naléhavý pocit neuspokojení, nutící nemocného k tomu, aby se tohoto stavu nějak zbavil. Co je příčinou této primární hysterické tense, zatím nevíme. Jestliže si jedinec navykne hystericky reagovat, pak dostane-li se do konfliktní situace, pokouší se ji řešit hysterickým jednáním. Bez ohledu na to, zda jde o neurosu či psychopatii, je výsledek i pro nemocného vcelku nezdařený. Je to hlavně proto, že hysterické jednání nemá nějaký faktický konstruktivní cíl, ale především jen snahu oprostit se od nesnesitelné tense."

17. Manipuluje skrze soucit (nemoci, bolesti).

18. Z počátku vztahu není možné hysterickou osobnost rozpoznat, protože dokáží zahrát libovolnou požadovanou roli. "Dokáží být právě tak vášnivými milenkami jako uzavřenými nebo chladnými dámami horujícími pro samotu a vážnost. Dokonce dokážou předvést roli perfektní hospodyně, sportovkyně či intelektuálky. Leč velmi záhy vystrčí své hysterické parůžky." Inkubační doba hysterie (kdy už se herecké masky vyčerpají a stávají se průhledné) je podle Plzáka 6 měsíců. V prvotní fázi je totiž iluze ještě dokonalá, později se čím dál více obnažují neslučitelné, sebe navzájem vyvracející elementy, které nejprve vyvolávají neurčitý pocit, že "cosi je nějak divně" (to jsou ty vylézající "parůžky") . Na druhou stranu jsou histriónské ženy i muži natolik obratnými v dramatu zvaném láska, že právě s nimi můžete prožít několik měsíců nejnádhernější romantické vášně. Struktura jejich osobnosti a jejich osobité kouzlo se postará o scénář, který v žádném případě nebude nudný!

19. Hysterické osobnosti mívají dobrý "radar" na vyciťování "libidózního proudění" nebo jinými slovy na projevy sexuálního zájmu ze strany opačného pohlaví, které "visí ve vzduchu". S tímto vyciťováním umějí dobře pracovat, a sami pro sebe si ho vlastně vyhodnocují jako "připadám si žádoucí a atraktivní", "mám svou hodnotu a důležitost", takže se snaží do tohoto tavícího kotlíku přilévat další olej (sexuálně provokovat).  Jelikož tyto energie "třískají vzduchem" jaksi vícesměrně, není pro hysterickou osobnost nic blaženějšího, než  zapojit do této hry vícero osob opačného pohlaví naráz a "nevinně" se na jejich úkor bavit (a být tak opět ve středu pozornosti). Nepřekvapí tedy, že časté jsou vícečetné paralelní vztahy na různých neoficiálních nebo ne zcela vyřčených úrovních (nemusí se o tom mluvit, ale "probíhá to tam"). Hlavní je zapojit do hry vícero zúčastněných, přičemž hra samotná je zábavnější, než její dotažení do konce (sexuální styk) - tam může nastat smyk a otočka (například s poukazem na morální hodnoty - nezapomeňte, že jste právě narazil na dokonalou, andělskou bytost, vy nechutný barbare!).

20. V intimních vztazích se klade na první místo potřeba napojení (vzájemného empatického prolnutí).

21. Sabina Spielrein hysterii dává do protikladu vůči schizofrenii v tom smyslu, že zatímco u schizofrenie člověk svým způsobem ztrácí své ego pod vlivem mocnějších a hlubších obsahů nevědomí, u hysterie se naopak jedná o hypertrofované (přebujelé) ego doprovázené zvýšenou citlivostí. Hypertrofované ego však neznamená skutečné sebevědomí, neboť (dle Junga) v hysterické osobnosti existuje druhá, méněcenná část, která je disociovaná (odštěpená) a jíž si hysterik nechce být vědom a odvádí od ní všemožně pozornost (stáčí řeč jinam, snaží se něčím jiným upoutat). "Levá ruka neví, co dělá pravá," říká Jung. Hysterikovo ego si neuvědomuje negativní vlastnosti své méněcenné, stínové, disociované části, která způsobuje jeho neustálou vnitřní nejistotu (jakoby jej "rosolovitě rozechvívá"). Je-li s touto částí, která jej znejisťuje, konfrontován, dochází k typicky afektovaným, uraženým či krutě-útočným manévrům - což jsou v podstatě reakce snažící se tuto méněcennou, nevědomou část uchránit. Proto si hysterik nepřipouští, neuvědomuje (a někdy i nepamatuje) své negativní projevy. Jeho ego je od této stínové části izolováno, tudíž nepřebírá za machinace stínové části odpovědnost a cítí se v tomto směru "dětsky nevinné". (Nahromaděné prožitky se však stále "zaznamenávají" v oné stínové části, a nejistota z ní v hysterikovi tím více roste). Stínovou část máme všichni, ale hysterik je jí daleko více znejistěn a ovládán, protože se jí daleko urputněji snaží popřít, vytěsnit a projikovat na druhé. (Jung uvádí interakci Fausta a Mefistofela jako metaforu těchto dvou částí - více na konci článku).

22. Selektivní empatie. Hysterická osobnost (stejně jako narcistní) má extrémně vyvinuté vcítění, ale jen v určité zúžené rovině. Reaguje především na pocity odmítnutí a zavržení - anebo lásky, obdivu a erotické touhy, které se vztahují k její osobě. Pokud jde o potřeby a city partnera, jakoby je dokáže splachovacím způsobem zcela ignorovat; nezatěžuje se tím. Resp. o nich někdy ví, ale tváří, se že neví, pokud by to mělo vést k něčemu, co se jí v dané situaci nehodí. Empatie se také vztahuje na vycítění Achillovy paty protivníka, přes který pak partnera zkouší ovládat a manipulovat.

23. Řeči o lásce. Často mluví o Lásce s velkým L a zamilovanosti, často druhého ujišťuje o tom, jak jej miluje, ale tato slova nemusejí vycházet z hloubky, spíše se mažou jako máslo, tam kde je potřeba něco zahladit.


Sigmund Freud o hysterii

  • Hysterické osobnosti většinou v dětství či dospívání zažijí sexuální zneužití či obtěžování následně spojené s vytěsněnými pocity ponížení, bezmoci a odmítnutí. (Tyto zážitky se mohou opakovat. Často je třeba několik takto propojených zážitků, které hysterickou poruchu teprve "aktivují".)
  • Tyto vytěsněné pocity jsou skrytou příčinou hysterických symptomů (projevů popsaných výše).
  • Skutečná léčba vždy spočívá ve znovuprožití těchto traumatických zážitků, jejich opětovném zvědomění a verbalizaci. Pokud se vytěsněné obsahy (pomocí psychoterapie) podaří integrovat zpět do vědomí, hysterické symptomy samy od sebe vymizí.

Výběr partnerů


Často se klade otázka, proč tolik partnerů zůstává ve vztahu s hysterickou osobností, přestože jde obvykle o soužití setrvale konfliktní? Jedna z odpovědí zní: protože vše ostatní se pak jeví jako nuda. S hysterikem jde o jízdu na horské dráze. Mnoho hysterických žen má v sobě cosi (jakýsi faktor X, možná dokonce esenci ženskosti), který některé muže neodbytně přitahuje. Proč? Neboť právě toto nelogické, iracionální, silně emoční jádro je protikladem mužského vidění světa. A protiklady nás neodbytně přitahují. Vzniká nejsilnější chemie. Nicméně v praxi hysterici nejčastěji vytvářejí vztahy s těmito typy partnerů:

  • Hysterik. Stává se, že se k sobě nevědomě přitáhnou dvě hystericky založené osobnosti. Jde o krajně třaskavou kombinaci. "Tito dva jedinci se srazí v bitvě kalamitního vztahu a smetou se ze slušné společnosti takovým způsobem, že se jim vyhýbá i pes někdejších přátel." (Plzák)
  • Narcista. Narcistní muž si obvykle vybírá krásnou hysterickou ženu, kterou by se "blýsknul". Navzájem si tak "sytí" své neurózy, a nemohou ze vztahu odejít.
  • Muž dobrák. Nejčastější volba - spolehlivý, slušný muž, který si od hysterické ženy (která potřebuje pocit stability a jistoty) nechá namluvit, že vina je na jeho straně, a skrze tyto hysterickou osobností vytvářené pocity viny ve vztahu setrvává, přestože je frustrován a deptán. Je-li muž-dobrák současně masochistou, pak mu takové soužití může samozřejmě vyhovovat.

Léčba hysterie - pár rad

  • přijmout pocity bezmocnosti
  • mít se zdravě rád a příjmat sám sebe, abych nepotřeboval dodávat sebehodnotu (ustavičnou pozornost, nekonečný obdiv) od druhých
  • pochopit, že láska a city druhých se nedají vynutit, láska je dar
  • vzdát se absolutních nároků a očekávání
  • přijmout, co nemohu změnit
  • odříznout pupeční šňůru k otci / matce, odstranit podprahový pocit závislosti a nesvobody, jež vede k nedostatku samostatnosti
  • uvědomit si, že hysterické podhoubí zveličuje každý náznak odmítnutí (drobná odmítnutí jsou běžná v životě každého člověka, ale hysterik tato odmítnutí skrze svou senzitivitu prožívá jako katastrofální)
  • uvědomit si, že základním vzorcem hysterie je právě nevědomý motiv chovat se tak, abych ve druhých toto odmítnutí vyvolal, a tak si své základní trauma znovu potvrdil (!!!)
  • "znovu mě odmítli, opustili, já to tušil, já to předvídal" = hysterický leitmotiv - je nutno přemýšlet - "jak přispívám k tomu, že mě lidé odmítají?" (Hysterik v dlouhodobém horizontu inscenuje všechna dramata tak, aby opravdu odmítnut byl!)

Pár tipů pro partnery a okolí

  • v praxi neexistuje ostrá hranice mezi patologickou hysterií a normalitou, jde spíše o určité spektrum ladění (jakoby pomyslných 0 - 100%), u někoho najdete mírné rysy a sebenáhled umožňující komunikaci na toto téma, kdežto jinde s tím prostě už hnout nejde, proto:
  • nikdy hysterce neříkejte, že je hysterka (toto tlačítko aktivuje scénář rudě nadepsaný "peklo!")
  • zůstaňte nad věcí a nenechte se jejími projevy vytočit - to je stoická pozice - dionýsovská spočívá v tom, že předvedete pořádný "hysterák", úplně jí uzemníte a nakonec šeptem dodáte "todle je hysterie, kočičko." 
  • uvědomte si, že právě ti lidé, které je milovat nejtěžší, naši lásku potřebují nejvíce
  • jsou sami obětí své poruchy, sami jí trpí
  • pod fasádou hysterických schémat se skrývá úžasná a jedinečná lidská bytost toužící po přijetí a lásce, a ne po souzení a analyzování
  • hysterická osobnost potřebuje pevně a rázně vymezit hranice, svými provokacemi si o to často, na způsob malého dítěte, říká
  • z vytyčováním hranic je nejlépe začít už od samého počátku a praktikovat je s nulovou tolerancí; později se hranice už těžko kolíkují zpět - nicméně i to jde
  • pokud hysterická osobnost hranice dostane, sice se trochu vzpouzí, ale nakonec je ráda, protože i jí dávají bezpečné mantinely
  • nenechte se vyvést z pozice své vlastní síly a energie
  • nesnažte se hysterického člověka "zachránit" a neberte to jako své poslání, pravděpodobně na to nestačíte, i když si zpočátku budete myslet, že ano: nezachraňujte, nebuďte spasiteli - hrajete tím pak svému spoluhráči až příliš do karet (hysterické přísavky právě nasedají na spasitelské tendence svých protějšků - kdo by nebral plnými hrstmi, když někdo má potřebu přes míru dávat a připadá si tím ušlechtilý, že?)
  • nesnažte se být hysterikovi terapeutem a partnerem v jedné osobě, to je schizofrenní a vyčerpávající pozice hodná leda bohů; buďte raději pouhým člověkem, který miluje sám sebe a bere na sebe ohled; prokážete tím sobě i druhému paradoxně lepší službu
  • sledujte své vnitřní kontrolky, které vám říkají, zda je v takovém vztahu v plusových nebo mínusových číslech: zda je vztah pro vás tak jako tak přínosný, nebo jej dotujete pouze vy, zatímco partner z vás jen profituje
  • lépe se daná situace zvládá, pokud na dané osobně nejste citově závislí (zamilovaní)
  • nečekejte, že když budete ohleduplní vy, bude druhý ohleduplný k vám - to je jako když beránek předpokládá, že jej lev nemůže kousnout, protože on sám by mu přece něco takového také nikdy neudělal
  • neberte její slova příliš vážně (ať jsou sebesilnější); jsou vždy projevem momentálního rozpoložení 
  • hysterické osobnosti mají úžasné dary týkající se enormní sugestibility, fantazie a empatie, proto se jich tolik pohybuje ve světě ezoteriky; nemají tak pevné hranice, oddělující ego a nevědomí; mívají spiritistické schopnosti (např. Jungova matka byla tímto typem); ony ezoterické matrony poznáte podle rozplizlé neohraničenosti a jakési neklidné tenze za maskou růžového oblaku duchovní lásky (existují ale i krajně nihilistické typy ve smyslu "nic stejně nemá smysl"); dejte na svou intuici a nedávejte svou energii a prostředky někomu, kdo vám pocitově nesedí
  • hysterik musí k náhledu na svou poruchu dospět sám a dobrovolně, pak se otevírá prostor pro další práci, nikoli pod tlakem a rádoby psychologizováním 
  • nebojte se, ať jste v jakékoli situaci, požádat o pomoc odborníka, psychologa; není nutné, abyste vše museli zvládnout sami

Varianty hysterické osobnosti

Klasická hysterická osobnost

Dobře rozpoznatelná, agresivní, vyčerpávající a přitom sympatická, na pracovišti obávaná, způsobuje zmatek a konflikty v rodině.

Projevy v písmu:
  • nečlenitost, zmatené uspořádání plochy
  • velké nepravidelnosti ve střední zóně
  • přehnaně zdůrazněná spodní zóna a velká písmena
  • přehaněné volné tahy (diakritika, přeškrty přes t)
  • nepřesnost a variabilita formy

Nečestná hysterická osobnost

Vyhýbavá, stydlivá, nechová se navenek teatrálně. Excentrická, někdy zasněná, jako typ věčného adolescenta. Trpí nadměrnou fantazií a mýty o sobě samé, které neodpovídají realitě. Stydlivost je skrytá za paranoidními záchvaty a sebepoškozováním. Může být agresivní.

Projevy v písmu:
  • malá nepravidelná střední zóna
  • přesné, lehké a ostře ukončené tahy
  • plné anebo potlačené ovály

Rigidní hysterická osobnost

Rigidita v emocích a erotické oblasti. Hypochondrie, hyperaktivita, zkostnatělost. Potlačuje neustálou nespokojenost v oblasti emocí a sexuality. Objevuje se na vedoucích pozicích, kde propojuje diplomacii s tvrdošíjným pragmatickým egocentrismem. Typické projevy hysterie mohou být "úspěšně" potlačené.

Projevy v písmu:
  • velikost
  • prvky rigidity
  • nepřirozenost, mechaničnost
  • přesné a ostré tahy
  • přehnaně zdůrazněné nebo potlačené dolní délky
  • zdůrazněná persona

Nadaná hysterická osobnost

Navenek originální osobnost, která žije ve shodě se svou citlivostí, vnímavostí a psychosexuálními konflitky. Své pocity sublimuje do umělecké a intelektuální oblasti, tvorby, psaní. Obvykle má silné charisma.

Projevy v písmu:
  • písmo vysoké úrovně
  • originální
  • těstovité
  • pevné s náhlými tlakovými tahy
  • nafouklé spodní délky
  • může mít větší sklon
  • dětské a někdy až zanedbané

Hysterie a písmo

  • nerytmičnost, nečlenitost
  • větší proměnlivost, nepevnost středního pásma, nitka, proměnlivé vázání, vlnitý řádek; nepravidelný levý okraj - odpovídá labilitě a nepevnosti charakteru, nepředvídatelnosti, nespolehlivosti atd.
  • plné, uzavřené, popř. levoběžné ovály ve střední zóně - známka infantility, neupřímnosti, egoismu; k tomu se může přidružit nadměrná velikost střední zóny jako známka sebedůležitosti, náročnosti, ješitnosti
  • známky nepřirozenosti: nitkovité obohacení, nepřirozenost ve změně rychlosti, umělkovanost podpisu, zdůraznění počátků, manýra, zdobnost; nepravá kolmost; zvláštní obohacení formy; náhlé změny ve formě, tlaku, tahu
  • výraznější pravosklon, malé mezery mezi slovy a řádky: projevy silné extraverze, sdělnosti, sugestibility a závislosti na okolí; tato silná extroverze je však kompenzována nevědomou introverzí (nutkavá fantazie, často erotického rázu); sdílnost, hovornost, bájivost hledejme v obohacení formy
  • rozpory v sexuální oblasti - dolní zóna: přehnané zdůraznění spodních délek anebo naopak jejich potlačení; kolíbka; tlakové převrácení (manýra); levoběžnost, nevracivé tahy (nevědomé sobectví); pravoběžnost jako známka nutkavé touhy po okamžitém uspokojení; hledejme nesrovnalosti mezi střední a dolní zónou, známky předstírání a přetvářky, snahu působit jinak
  • přehnané, patologické zdůraznění nějakého písmového prvku ("idée fixe")
  • náhlé poskočení slova na řádku nebo jiné nepravidelnosti (hledejme asociace k takto zdůrazněnému slovu)
  • disproporce v horní zóně (nestálost v intelektuální oblasti)
  • konce slov: manipulativní "zvláštnosti" ve vztahu k lidem (skobičky, harpunky)


Literatura:

Milena Prokopová: časopis Grafológ č. 30/2006
Miroslav Plzák: Klíč k výběru partnera pro manželství. Praha 1998
Heinz - Peter Rohr: Hysterie - strach z odmítnutí.  Portál, Praha 2006
Sigmund Freud: Sebrané spisy II-III,  Avicenum, Praha 1969
http://ondra.vanis.cz/znalosti/hysterie.asp
http://www.intimnosti.cz/index.php?clanek=193



C. G. Jung o hysterii

"Zdá se mi, že daleko nejčastější neurózou extrovertního typu je hysterie ... Základním rysem hysterické povahy je stálá tendence dělat se zajímavým a vyvolávat u okolí dojem. Korelátem toho je příslovečná sugestibilita, ovlivnitelnost jinými osobami. Zjevná extroverze se projevuje rovněž ve sdílnosti hysterika, která někdy zachází až do sdělování čistě fantastických obsahů, z nichž pochází látka hysterické lži."
"Hysterický charakter je však komplikován kompenzačními reakcemi ze strany nevědomí, které proti přehnané extroverzi nutí psychickou energii k introverzi. Reakcí nevědomí vzniká jiná kategorie symptomů, které mají spíše introvertní charakter. Sem patří především chorobně vystupňovaná činnost fantazie."



Následují citace z Jungova eseje Po katastrofě, v níž se zamýšlí nad klimatem druhé světové války a nad hysterickou osobností Adolfa Hitlera:

"...Taková méněcennost dává snadno podnět k hysterické disociaci osobnosti, která spočívá v podstatě v tom, že jedna ruka neví, co dělá druhá, že člověk by chtěl přeskočit vlastní stín a že všechny temné viny, všechno méněcenné hledá u druhého. Člověk je proto ustavičně obklopen lidmi, kteří nemají pochopení, lidmi, kteří jsou vedeni jen špatnými motivy a méněcennými škůdci, lidmi druhé katego­rie, takzvanými „podlidmi", které by měl pro udržení své vlastní výše a dokonalosti vyhladit. Už jen v takových myšlenkových po­chodech a pocitech se ukazuje, jak funguje pocit méněcennosti. Všichni hysterici jsou proto křečovití trýznitelé, protože se nechtějí trápit se svou vlastní méněcenností. Protože však nikdo nemůže vyskočit z kůže a uniknout sobě samému, vstupuje takový člověk všude sám sobě do cesty jako svůj vlastní zlý duch, a to se pak označuje jako hysterická neuróza.

Všechny tyto patologické znaky, naprostá slepota vůči vlast­nímu charakteru, autoerotické sebeobdivování a sebeokrašlová­ní, snižování a terorizování bližních (jak opovržlivě Hitler hovoří o vlastním národě!), projekce vlastního stínu, lživé falšování sku­tečnosti, „dělání dojmu" a snaha imponovat, balamucení a podvá­dění - to všechno se snoubí v jednom muži, u něhož se klinicky zjistilo, že je hysterik, a kterého podivný osud učinil na dobu dva­nácti let politickým, mravním a náboženským exponentem Ně­mecka. Je to čistá náhoda?

Přesnější Hitlerova diagnóza by patrně byla pseudologia phan­tastica, totiž forma hysterie, která se vyznačuje zvláštní schop­ností věřit vlastním lžím. Takoví lidé mají zpravidla po jistou dobu pronikavý úspěch, a proto jsou společensky nebezpeční. Nic nepů­sobí tak přesvědčivě jako lež, kterou si člověk sám vymyslel a kte­ré sám věří, nebo zlý čin nebo úmysl, který člověk sám považuje za dobrý; v každém případě je mnohem přesvědčivější než veskrze dobrý člověk nebo dobrý čin a než zlý člověk a jeho veskrze zlý čin. Německý národ by nikdy nemohl naletět na tato Hitlerova hesla, která se cizinci - až na malé výjimky - jeví jako směšná, patetická, to jest zjevně hysterická, a na jeho žensky vřeštivé řeči, kdyby tato postava - která mně, podle toho jak jsem ji viděl na vlastní oči, připadala jako psychický strašák (násada koštěte jako natažená paže) - nebyla zrcadlovým obrazem všeobecné německé hysterie. Člověk se přece neodvážil označit rovnou celý národ za „psychopaticky méněcenný" bez důkladného uvážení, ale byla to - ví Bůh - jediná možnost, jak alespoň do jisté míry vysvětlit masové působení tohoto šaška. Žalostnou nevzdělanost, na ní za­loženou fantazii přepjatou až k bludu, jen průměrnou inteligenci při hysterické prolhanosti a adolescentní mocenskou představivost - to vše měl tento demagog vepsáno ve tváři. Všechny jeho pohyby byly umělé, protože je nastudoval hysterický mozek, který dbal jen na to, jak udělat dojem. 

Protože nemohu předpokládat, že laik ví, co se má rozumět pod „hysterií", musím podotknout, že „hysterická" dispozice tvoří pod­skupinu takzvaných „psychopatických méněcenností". Tento po­jem vůbec nemá znamenat, že by jedinec nebo národ byli celkově „méněcenní", má znamenat jen to, že vedle všech možných kva­lit je tu ještě „locus minoris resistentiae" („místo menšího odpo­ru", pozn. překl.), určitá nestabilita. Hysterická dispozice spočívá v tom, že protiklady, které jsou inherentní každé psyche, obzvláště protiklady charakterologické, jsou od sebe odděleny poněkud více, než je tomu u takzvaných normálních osob. Větší distance způso­buje větší energetické napětí, čímž se vysvětluje nepochybná ener­gie a činorodost Němců. Na druhé straně však tato větší distance protikladů způsobuje rozpory ve vnitřním člověku, konflikty svě­domí, charakterové disharmonie, stručně řečeno všechno to, co vyjadřuje Goethův Faust. Nikdo, kdo není Němec, by takovou po­stavu nikdy nedokázal vytvořit, tak nekonečně je německá. Na ní vidíme touhu „hladovce po nekonečnu", která pramení z vnitřní rozporuplnosti a rozervanosti (Goethe, Faust, 2. díl). Vidíme na ní onen „erós dálav", eschatologické očekávání velikého naplnění; na ní zakoušíme onen nejvyšší duchovní vzlet a sestup do viny a temnoty, ba co ještě hůř, vidíme na ní pád do hochštaplerské­ho podvodu a vražedného násilí, vidíme účinek paktu se zlem. I Faust je rozpolcený a vytvořil si ze sebe „zlého" v podobě Mefis­tofela, aby měl v případě nutnosti alibi. Také on „o tom nic neví", totiž neví, co ďábel provedl s Filemonem a Baucidou, a nikde u ně­ho necítíme opravdové přiznání a opravdovou lítost. Hlasité i tiché velebení úspěchu veskrze znemožňuje morální úvahu stejně tak jako etickou konfrontaci, takže morální osobnost Faustova zůstává mlhavá. Faust nikde nedosahuje charakteru skutečnosti: není sku­tečným člověkem a nemůže jím být (alespoň na vezdejším světě), ale zůstává německou ideou člověka, a tím jakýmsi odrazem ně­meckého člověka, i když třeba přehnaným a zkresleným. 

Hysterická povaha spočívá v takzvané systematické disociaci, v uvolnění protikladů, které jsou normálně pevně spojeny, v uvol­nění, které někdy dospívá až k rozštěpení osobnosti, to jest ke stavu, kdy už skutečně jedna ruka neví, co dělá druhá. Je pravid­lem, že panuje podivuhodná nevědomost co se týče stínu. Člověk zná jen své dobré motivy, a když se ty špatné už nedají popřít, je právě „nadčlověkem a panským člověkem" bez skrupulí, člověkem, který se mylně domnívá, že se do šlechtického stavu povyšuje dosahem svého cíle. V důsledku nevědomosti o druhé stránce vzniká velká vnitř­ní nejistota: člověk dobře neví, kdo je, někde se cítí méněcenný, ale nechce vědět kde, a touto novou méněcenností zvětšuje méně­cennost už existující. Z této vnitřní nejistoty vyplývá prestižní psychologie hysterika, „dělání dojmu", předvádění a vnucování zá­sluh, nikdy neutuchající touha po uznání, obdivu, souhlasu, oblí­benosti. Z této vnitřní nejistoty vyplývá rovněž vychloubačnost, domýšlivost, arogance, drzost a netaktnost, v jejichž důsledku se mnozí Němci, kteří se doma pokořují, postarali v cizině o špatnou reputaci svého národa. Z této nejistoty rovněž vyplývá onen ne­dostatek občanské odvahy, který kritizoval už Bismarck. (Napadá mě žalostná role generality.)" 




Lenka Volmová (www.intimnosti.cz)


"Problém hysterie v moderní době je tématem na několik knih. Hysterické osoby jako by plně nežily své vlastní životy. Stále usilují o pozornost druhých. Pakliže pozornost druhých nemají v dostatečném množství, jejich mysli jsou neklidné a hladiny duševních obzorů zvlněné, často rozbouřené. ...

Jsou nevývratně přesvědčeni o své jedinečnosti, výjimečnosti, dokonalosti a snaží se o tom přesvědčit ostatní. Potíž je v tom, že bez ostatních, o nichž si myslejí, že jim nesahají ke kotníkům, nedokáží žít. ...

Je třeba vědět, že jde o hysterii a že signály bolesti nebo utrpení jsou skrytě utilitární (užitečné). Osoba v pravém smyslu nepředstírá, neboť subjektivně skutečně trpí.

Pomoci ji ale můžeme jenom tím, že mávneme rukou a řekneme: Holka, život není peříčko. Nové džíny si teď koupit nemůžeš, jelikož prachy budou až v pátek. Tak si hezky pobreč a já jdu babičce spravit plot.

To byla hysterie defenzivní, plačtivá. Ale existuje též hysterie ofenzivní, vzteklá a útočná. Tady může být každá rada drahá. V podstatě platí stejná pravidla. Zůstat absolutně nedotčen hysterickými manévry. Nesdílet běsnící emoce. Nedat se pohnout. Zůstat v klidu. Komunikovat nevzrušeně."






.