Pravé a nepravé centrum

Když kvete strom, nesouvisí to s nikým druhým.    

Vaše centrum se přesunulo do skutečné esence, ta je daná přírodou, není možné ji vyfabrikovat úsilím, je zcela uvolněná,  jako nebe, moře či oblaka.

Nepravé centrum, které celý život vyrábělo zmatky, souboje, tenzi a utrpení, se vyprazdňuje, jako když se trhají mraky: stává se poloskutečné, jako obraz na vodě. 

O časech proměny, kdy o všechno přicházíme

Průchod traumatem / cestovní bedekr pro ty, kdo o všechno přicházejí / čas transgrese, kdy staré už není a nové ještě není 

Představ si, že bys všechny své nervové dráhy a plochu tvého citlivého vnitřního těla, které si vše pamatuje už od početí, rozvinul na plochu jednoho fotbalového hřiště. 

Evropa (na této velké mapě) by byl kontinent tvého já a vzpomínek, které znáš, celý tvůj dosavadní svět se všemi lidmi tak, jak je znáš.

A pak by ti na rameno přistála sova a řekla by: celý asijský kontintent, přes Ural až po Kamčatku a dole na jih až do Indie: to je tvé trauma. Zatím bylo dobře ukryto, protože jeho obsahy bys zatím neunesl. Nevíš o něm skoro nic. Jen občasné vpády najezdniků z Asie vnímáš jako výkyvy nálad a více méně si s nimi poradíš. Porazíš je, obsahy potlačíš a je klid.

Pokud by se tvá duše rozhodla ke zpracování celé traumatické struktury, podobalo by se to stěhování národů. Všechny evropské říše by padly. Nepřežila by ani jediná. Celé svazy by se daly do pohybu. Říše by padaly a postavály, nezůstal by kámen na kameni. Trvalo by to celý středověk, než by došlo k integraci všech prvků valících se z nevědomí. Teprve v renesanci bys zaznamenal zvedání celkové úrovně vědomí, která by začala překonávat tu antickou: stav vědomí před vpádem traumatu. Zaznamenal bys nárůst kreativity a nových pohledů, o kterých se ti předtím ani nesnilo. 

Lze žít bez temnoty?

Poznámky k přednášce

Co vlastně rozumíme temnotou? Proč odmítnutí temných komponent nefunguje a nevede ke zralosti a celistvosti? Jaké aspekty temnota obsahuje? Je temnota opravdu "zlo"? Jak by vypadal svět bez temnoty? Přijďte si do tohto článku ulevit od přílišného světla, povolit kravatu, odpočinout si. 

Představíme si temnotu v různých aspektech:

O nadvládě rozumu

Podle mého pozorování se nadvláda rozumu v duši objevuje tam, kde je potřeba ještě hodně potlačovat, aby byl udržen pořádek. Kde existují vrstvy nevyřešených traumat a komplexů, tam je zvolen rozum/hlava/mysl jako pořádající princip, a je to považováno za přednost. Uděláme z nouze ctnost.  Protože v tomto stavu se nachází většina populace. Rozbouřené moře vnitřních nevědomých častí a z nich čouhá malý maják rozumu, snažící se nad zbytkem udržet kontrolu pomocí nesčetných ego obran. Tento systém však pohlcuje, váže obrovské množství energie, podobně jako totalitní režim diktátora, kde polovinu jeho energie spotřebuje jeho represivní aparát. Na radost, slast, tvorbu a lásku nezbývá energie / duševní prostor.

Ve stavu, kdy je velká část traumat a komplexů integrována, přestává být rozum/mysl/hlava onou nesmírně vážnou věcí úzkostlivě kontrolující, kde se co šustne, aby "z nitra náhodou něco nevyjelo". Mysl se stává hravým spojencem, kamarádem, plážovým objevitelem mnoha zázraků života.  Přestává monoteisticky vládnout a dohlížet. Stává se jedním z mnoha přátel ve velkém soukolí duše. Existuje pospolu se zbytkem. Je uvolněná. Nezáleží na ní příliš. Něco stále říká, komentuje, ale její slova jsou jako žbrblání děcka na úžasném výletě. Hlava je podvolena srdci, bytostnému já, orchestru bytí, jako jedna z mnoha.  To je harmonie, to je integrace, to je zdraví člověka.

Existuje východní cesta. Ta říká: odevzdej mysl, odevzdej ego. Problém je, že když s o to pokoušíte, je dost možné, že to nepůjde vzhledem k traumatickému a komplexovému materiálu, který vyžaduje pořádající mysl (velké byró), aby udržela nad tímto rozbitým královstvím jaký takýs pořádek: aby nedošlo k dezintegraci. 

Ego/mysl je obrovský vynález evoluce vědomí, stejně jako egoobrany. Fungují dokonale. Aby jste mohli jít dál a přežít. 

A pak existuje západní cesta otevřená psychoterapií: integruj stíny, komplexy a traumata a tvé bytí se časem vytvoří kolem nového centra: srdce / slunce. Z tohoto gravitačního centra s lze na mysl (merkur) dívat jako na dítě se slunečníkem pobíhajícím po pláži. 

Pak možná přichází čas na "východní cestu". Odevzdání mysli. Ale najednou nejde o "vážný job" plný sadomasochistického podbarvení na základě nelásky k sobě samému. Ono tvrdé zakleknutí do vipassány na ostnaté rohoži s postkřesťanským masochismem vyrůstajícím z viny za to, že vůbec jsme. 

Najednou nejde vůbec o nic. 

Dítě (mysl) chodí po pobřeží a směje se. Mysl ztratila svou důležitost.  Staví hrady z písku a válí se v mořském příboji. Je.

Je zvítězilo nad tvorbou mentálních reprezentací.  Přirozenost, uvolněnost, nedůležitost, nevážnost, svěží obyčejnost. Prostor pro lásku a štěstí.

Go west and reach east. 

Individuace: životní poledne nejde přeskočit

Žij

Esej o přírodě v nás

Archetypy nejsou nějaké hypotetické ideje skryté v neviditelném (dualitně rozděleném) světě, v které můžeme nebo nemusíme uvěřit. Jsou to popisy přírodních zákonitostí, které se promítají do střídání ročních dob,  dne a noci, východu a zapadu slunce, mladí a stáří, dětství a dospělosti. Jsou to univerzální zákonitosti přirody a jejích proměnlivých sil. Chladnutí a hoření, ochmyřování i vzlýnání. Uvnitř každého z nás. Ve zvířátech i květinách. U Řeků vyjádřené (personifikované) láskyplně poetickým jazykem jakožto božstva. Takže jim porozumí i babička v nejzapadlejší vsi a dítě ve školce. Když se spojujeme s archetypy, spojujeme se s přírodou v sobě. 

Stanislav Komárek: Povaha Rusi

Po způsobu širé ruské pláně je obtížno najít jediný odrazový bod, na němž by se o tomto tématu, stokrát přemletém, a přece vždy znovu fascinujícím, mohlo smysluplně začít. Smysluplně začít pravděpodobně nelze, protože kategorie smysluplnosti v západoevropském významu není Rusi vlastní. Rus prostě jest – v sobě samé uzavřená a dovedená k dokonalosti, jev, který lze milovat či nenávidět (v typickém případě obé zároveň) a jejž nelze západními měřítky výstižně charakterizovat. Obraz se rozpadá na stovky faset, jejichž poskládání je pro okcidentální mozek stejně obtížné jako rekonstrukce mayské pyramidy z jednotlivých kamenů, roztrhaných od sebe stromovými kořeny. To skutečně zajímavé na Rusi, to mytické a živlové, ostatně nelze úspěšně verbalizovat a sepsat. 

Pravý a falešný král

V této střípkovité eseji se pokusím načrtnout rozdíl mezi pravým králem, jehož esenci lze přirovnat k ryzímu zlatu, a falešným králem, jehož lze připodobnit ke kočičímu zlatu. Falešný král je zde též metaforou narcismu. Jde o póly a uchopení archetypu krále, které mohou působit v každém z nás. V každé vteřině volíme mezi pravým a nepravým zlatem a tato kvalita v nás po celý živote roste.

Archetyp krále (velkého otce / hospodáře / hospodina) se dále překrývá s astrologickým symbolem Slunce a Lva, kde je možné narcismus vidět jako jednu jeho extrémní (nezdravou) podobu (demonstrované sebevědomí navenek, ale sebepohrdání uvnitř) oproti zdravé sebehodnotě a sebelásce.

Pasáže týkající se falešného krále budou uvedeny kurzívou. Esej zůstane funkční, i když pasáže s kurzívou zcela vynecháte.

*

Individuace: životní dopoledne nelze přeskočit

 

Motto: "Jestliže se ti nepřihodí žádné vnější dobrodružství, nepřihodí se ti ani žádné vnitřní." (C. G. Jung: Červená kniha)

 

V životě se vyvíjíme v první polovině stoupáním, expanzí, rozvíjením své originální osobnosti, následováním svého příběhu, zatímco v druhé polovině klesáme, rozpouštíme se, tajeme. Tento proces je univerzální zákonitost. V tomto článku se budeme zabývat tím, proč nefunguje zkratka na způsob "skoku do nirvány".

Vůně a konstelace

Pár postřehů těsně po skončení workshopu Vůně ženy, vůně muže, který jsme vedli s Irenou Kozelskou a kde jsme poprvé propojili svět vůní (parfémů) a konstelace:

Stanislav Komárek: Smysl - věc zakázaná

Počínaje sedmnáctým stoletím se v evropském myšlení začíná projevovat představa, že svět netvoří smysluplný celek, důkladně promyšlený Stvořitelem a lidskému rozumu, který je bledším odleskem rozumu božského, nějak pochopitelný a uchopitelný, ale tvoří jej nakupení jednotlivostí bez nějakého vnitřního provázání, povstavší „náhodou“. Pro pozdnější novověk, kdy už představa Stvoření zcela vybledla, se toto přesvědčení stává základním článkem víry, ba tím, co novověkou víru zakládá. V kořeni tohoto posunu vlastně leží vítězství nominalismu nad realismem v oblasti filosofie: jednou z klíčových postav tohoto hnutí, navěky proskribujícího personifikaci abstrakt, byl francouzský františkán Marin Mersenne (1588-1648), jak velice trefně líčí James Hillman – biomorfní či antropomorfní pohled na svět, interpretující jiná jsoucna per analogiam s námi, si dnes mohou dovolit jen blázni, básníci a malé děti. V takto konfigurovaném světě nejen že nemá žádný životní prostor třeba astrologie či alchymie či pohled na člověka jako mikrokosmos v makrokosmu, ale i osud jednotlivého člověka se stává chaoticko-bizarním nakupením jednotlivostí a „náhod“. Zároveň se paradoxně jako nový typ mystiky vynořuje představa, že matematické entity se hodí k modelování jevů v hmotném světě a jsou v zásadě kritériem pravdivosti našich výpovědí o něm, ač k tomu není, vyjádřeno německy, zwingender Grund.   

Spojení se Zemí

Chci napsat článek o něčem, co je velmi prosté a obyčejné a tak nějak samozřejmé, ale když to nemáme, tak celý život vlastně ještě nezačal - a to je připojení k Zemi.

Dovolím si o tom mluvit, protože to je proces, kterým jsem sám prošel a procházím a protože se mi to z pohledu průvodce konstelacemi jeví jako nejčastější téma, které lidé, hlavně spirituálně založení lidé, nevědomky řeší.

Já sám jsem cca pět let nazpátek vůbec netušil, co to Země je. Byl jsem intelektuál, který stále jen něco četl a o všem přemýšlel. Ale když jsem šel do přírody, tak mi vlastně přišla jako taková kulisa, která mě obklopuje. Nedocházelo k propojení mezi mnou a přírodou. Začalo to tak, že jsem seděl v indiánské sauně a v okamžiku, kdy mi už v sauně bylo nesnesitelně, jsem nasupeně ze sauny, proti všem pravidlům (odejít ve směru hodinových ručiček po obvodu kruhu) vyběhl naštvaně ven. Když mi vytýkali neúctu k zemi a rituálu, smál jsem se tomu a vůbec jsem nevěděl, o čem je řeč. (Měl jsem v sobě pohrdání vůči Zemi, ale nevěděl jsem o tom).

Pak jsem se tohoto tématu skrze konstelace začal dotýkat a po několika letech mohu říci, že už ho vnímám zcela jinak.

Připojení k zemi, přijetí života na zemi, vtělení do těla a do hmoty, plný průchod porodním kanálem sem na Zem, doinkarnování se, dosednutí do pozemských podmínek, bezpečné a klidné spočinutí v první čakře, v pánvi - je teprve začátkem celé hry, kvůli které tu jsme. 

Nežít z místa strachu

dvě odlišné existenciální možnosti

'Casa Elemento', Kolumbie (2017)

Odkud vychází převládající motivace toho, co v životě děláme? Naše práce, koníčky, vztahy...? Vycházejí převážně z místa v nás, které je ovládané strachem? Nebo se v nás již vytvořilo centrum, které strachem ovládané není?

Jak vypadá společnost složená z lidí, kteří žijí z místa strachu? Jak by vypadala společnost složená z lidí, kteří již z této roviny nežijí? (Strach je základní emoce a přirozeně patří ke každodennímu životu, mluvíme však o tom, odkud vychází převládající životní motivace).

Následující tabulku a text můžete chápat jako podnět k zamyšlení, jak to máte vy.

Pokud máte pocit, že se vás dané téma týká, přijměte pozvání na můj seminář NEŽÍT Z MÍSTA STRACHU. (Informace naleznete na konci článku).

Má vize psýché

I

Příteli, vezmu tě sebou na malý let vnitřním vesmírem našich duší. Nechápej naše putování doslovně, ale jako příměr, ilustraci, zobrazení, dotyk hlubiny, jež v tobě má cinknout, jako vzkaz, který je terpve třeba rozbalit, aby na plátně tvé představivosti rozkvetl a nabyl živosti.

Představíš-li si svou duši (psýché) jako planetu Zemi pozorovanou z vesmíru, jako globus, pak nechť je tvé osobní já neboli ego městem velikosti zhruba Londýna. Londýn představuje všechny tvé představy o sobě, zkušenosti a zážitky tohoto života. Všechna tvá osobní přání, potřeby a zkušenosti ze vztahů.

Policie, státní úřady a soudy by v tomto modelu představovaly tvé super-ego ve freudovském smyslu. Člověk s velmi vyvinutým superegem by u sebe viděl Londýn prošpikovaný tajnou policií, zátarasy a úřednickou buzerací, kde nelze přejít přes přechod, aniž by vás nelegitimovalo pět strážných. Doprava a radost vázne. Vše je problém. Můžeme si představit Moskvu 50. let 20. století. Úzkost a paranoia houstne. Kafkovský zámek. To nejsou města pro život. (Rozbujelé superego není ve skutečnosti ani trochu racionální: spíše absurdně-sadomasochistické, jak ukazuje Kafkova povídka V kárném táboře).

Saturn konjunkce Pluto (2019-21): porodní tsunami

Scéna z filmu Mise. Přeživší dítě vchází do rozbořeného chrámu, který zbyl po řádění vojáků v misii.

Aktuální situaci na nebi (vzájemné postavení planet) je možné podle astrologie interpretovat jako vyjádření "kvality času" neboli vlastně atmosféry té které doby ("duch doby"). Než vás seznámím s výsledky konstelace na aktuální konjunkci Saturna a Pluta (leden 2019 - září 2021), zalistujeme si trochu historií. Uvidíme, že současné rozvlnění oceánu nevědomí v každém z nás by mělo nějak navazovat na to, co se dělo mezi Saturnem a Plutem v naší minulosti. (Každý člověk pak na tuto dynamickou "nebeskou" událost zareaguje unikatním způsobem).

(V první části vycházím hodně z knihy Richarda Tarnase: Cosmos And Psyche, v druhé z konstelace na aktualní interakci Saturn Pluto v kozorohu.)

Stejná konjunkce Saturn - Pluto nastala v létech 1883 (výbuch sopky Krakatoa), 1914 - 16 (první světová válka, arménská genocida), dále 1946 - 48 (Norimberský proces, Marshallův plán, důsledky Holocaustu a Hirošimy, u nás se schyluje ke komunistickému převzetí moci, založení mezinárodního měnového fondu, počátek studené války - ta se i nadále bude dít pod taktovkou těchto archetypů - "železná opona"). V letech 1981 - 83 (Reganova administrativa, ekonomická recese, spadá sem i vznik internetu a rozšíření víru HIV). Za této konjunkce (navíc také v Kozorohu) Luther přibíjí svých 95 tezí ve Wurtenbergu (1517). Jedná se o první mocné otřesení autoritou církve. Čí autoritu zpochybní současná konjunkce? Evropské Unie? Papeže? Dojde k proměnám uvnitř církve? Zdá se, že během každé konjunkce dochází k přemapování mocenské struktury světa. 

Čas na nový disent? aneb Mění se úloha intelektuála?

Stanislav Komárek

Otázka nového disentu je dnes aktuálnější než kdy předtím, slovo disident pochází od dis-sedere, „odsednouti si“, rozumí se od majoritní společnosti. Bude se jednat vždycky o strategii minoritní, jakousi „paralelní polis“ či „ostrůvky pozitivní deviace“. Také by šlo dnes spíše o společenstvo pasivně obranné, ne o zárodek nějakého masového hnutí či strany, která by chtěla přejmout moc. Držet moc je jako držet za uši živého tygra a dnešní mocní jsou hlavně zachycovateli proměnlivých poryvů lidové přízně do svých plachet. Též zde dnes není nějaká mocnost, o kterou by se noví disidenti mohli opřít a kde by byla v hrubých rysech společnost, kterou by si přáli. Vždy by se z principu jednalo jen o malé skupinky, a ne nutně jen intelektuálů.

Pohádka o putování

Podobenství o ryze používaném / zneužívaném talentu 

Včera mě můj kamarád Marek Vavřinec upozornil na skvostnou, ale opravdu skvostnou pohádku, kterou prý kdysi viděl jako malé dítě a velmi ho celoživotně ovlivnila a dlouho ji jako dospělý nemohl najít, jak se vlastně jmenovala. Je to rusko-rumunsko-česká Pohádka o putování z r. 1982. Některé lokace jsou natáčené v Čechách: v Českém Krumlově, u hradu Kost a Trosky. Pohádka je fantastická, hrůzná, dobrodružná, s neustále se dynamicky rozvíjejícím nepředvídatelným dějem, který nenásleduje nějaká frázovitá pohádková klišé, naopak je láme a bortí.

Chci opět nabídnout určitou možnost čtení této pohádky s tím, že prozradím jen některé momenty děje, ale většinu vůbec zmiňovat nebudu. Zaměřím se jen na hlavní vypravěčský oblouk a postavy.

Сказка странствий

Zabití posvátného jelena

Systemická esej nad stejnojmenným filmem

V této eseji není mým záměrem poskytnout čtenářům estetickou recenzi na film: jestli je dobrý nebo špatný, jestli je to umění nebo není umění, jestli v něm herci hrají dobře nebo jestli je nebo není režisér blázen. Chci nabídnout možný způsob čtení - jak mu porozumět. S tím, že nabízím jen možný úhel pohledu, protože každé umělecké dílo je jako briliant s mnoha ploškami odrážejícími světlo a každý máme možnost chytit jiný "záblesk", aniž by to znamenalo, že jeden "pravdu" má a druhý ne. Budu prozrazovat děj, tudíž doporučuji článek číst až po shlédnutí filmu. (K podobně systemicko - metaforickému čtení vybízí například film matka!)

Tereza Pohlová: Červená je barva (...krve)

"Otče pomaluj mě krví
Otče pomaluj mě zemí."

(úryvek z lakotské modlitby)

Žijeme ve světě přehlceném informacemi. To jistě není myšlenka nijak nová. Pokud potřebujeme uchopit nějakou životní situaci, sbíráme k jejímu vyřešení informace: čteme články, knihy, hledáme na internetu, radíme se. V naší mysli pak dáváme informace dohromady a vzniká rovnice s výsledkem. Snažíme se najít odpověď na otázku: jak se mám zachovat co nejlépe? Kudy vede ta správná cesta? A naše mysl pracuje a selhává. Selhává, protože k pochopení a uchopení života jsou informace ve své důležitosti, jen malými pomocníky těch opravdu důležitých učitelů - a to je prožitek a vztah.

Jedním z prvních velkých učitelů je pro nás již od nejútlejšího dětství barva. Barva není informace. Barva nás učí jasnému a přímému vztahu, který neprochází skrze mysl, ale skrze prožitek.

Dítě instinktivně miluje barvy a jde jim vstříc. A co my dospělí? Jak vnímáme barvy světa a jejich souvislosti? Jak je prožíváme?

Rebelství není aktem odporu, ale vhledu.

František Kupka: Černý idol

Když jdeš proti něčemu, když to nepřijímáš, když to nenávidíš, když tomu kladeš odpor, máš vždy nižší frekvenci než to, proti čemu bojuješ. Svým odporem to činíš větším než ty, stavíš to nevědomky na piedestal, stává se to tvým bohem.

Je jedno, zda je to systém, struktura, rodič, partner, politik, problém, konflikt, válka, hmota, tělo, násilí, hněv, strach, sex, hřích, lež, zločin, droga, potravina, láska nebo nenávist, rozkoš nebo bolest, menšina nebo většina, muži nebo ženy, uprchlík nebo soused, racionalita nebo iracionalita, stáří, dětinskost, smrt nebo život. Odporem to činíš větším než ty a stáváš se toho otrokem.

Když to stejné však bez hodnocení přijmeš a pochopíš to, vhlédneš do toho, začne se to v tobě rozpouštět jako potůček v řece, mráček na nebi nebo sůl v moři. Jakoby to vdechneš. Obsáhneš to v sobě a ono to ztrácí důvod ke své (separátní) existenci, neboť ty jsi vytvořil celek, který to předešlé již v sobě zahrnuje. Rozpustilo se to v něčem větším. Tímto způsobem Gándhí rozpustil Britské impérium. Jeho frekvence byla vyšší.

Stejným způsobem má to vědomí, které tě bez hodnocení přijímá a vidí, vyšší frekvenci než ty. A pokud ty sám sebe přijímáš a vidíš ve všech aspektech, tvoje frekvence roste. Tvoje potůčky se slévají v jedinou řeku.

Pokud vůči něčemu v sobě kladeš odpor, stáváš se toho otrokem. Stavíš si práh, o který zakopáváš.
Když se na něco díváš s odporem, jak bys to mohl vidět? Tvoje kapacita vidět se vyčerpala vytvářením odporu.

Rebelství není aktem odporu, ale vhledu.

Ke vhledu potřebuješ odvahu, odvahu vidět, unést a akceptovat to, na co se díváš, bez hodnocení, nejen vědomím, ale i celým srdcem a bytím.

*

Mladý Uran

Revoluce jednoduchosti

Postavit Kolumbovo vejce na špičku.

Jak se to zdá jednoduché.

Po tom.

Ale co tomu předchází?

K jednoduchosti nemůže vést žádná metoda, technika, disciplína.

Jak se k ní tedy dostat?

Rozbít složitost.