Příteli, vezmu tě sebou na malý let vnitřním vesmírem našich duší. Nechápej naše putování doslovně, ale jako příměr, ilustraci, zobrazení, dotyk hlubiny, jež v tobě má cinknout, jako vzkaz, který je terpve třeba rozbalit, aby na plátně tvé představivosti rozkvetl a nabyl živosti.
Představíš-li si svou duši (psýché) jako planetu Zemi pozorovanou z vesmíru, jako globus, pak nechť je tvé osobní já neboli ego městem velikosti zhruba Londýna. Londýn představuje všechny tvé představy o sobě, zkušenosti a zážitky tohoto života. Všechna tvá osobní přání, potřeby a zkušenosti ze vztahů.
Policie, státní úřady a soudy by v tomto modelu představovaly tvé super-ego ve freudovském smyslu. Člověk s velmi vyvinutým superegem by u sebe viděl Londýn prošpikovaný tajnou policií, zátarasy a úřednickou buzerací, kde nelze přejít přes přechod, aniž by vás nelegitimovalo pět strážných. Doprava a radost vázne. Vše je problém. Můžeme si představit Moskvu 50. let 20. století. Úzkost a paranoia houstne. Kafkovský zámek. To nejsou města pro život. (Rozbujelé superego není ve skutečnosti ani trochu racionální: spíše absurdně-sadomasochistické, jak ukazuje Kafkova povídka V kárném táboře).
přepis konstelace „Co je smrt? Konec nebo přechod?“ (Seneca)
Život, smrt, láska a sex Dali jsme experimentálně do konstelace tyto čtyři prvky. Chvíli se pohybovali po místnosti, ale nakonec se ustálili v kříž, kde život stál naproti lásce a smrt naproti sexualitě. Smrt vytvořila vršek pomyslného kříže, takže sexualita a smrt jakoby vytvořili vertikálu transcendující k věčnosti, mezi nimiž proudilo úžasné propojení jako mezi dvěma vysoce nabitými póly, zatímco láska a život utvořili obdobně pomyslnou horizontálu. Sexualita vnášela do celého dění (bytí) obrovský pohyb a proměnlivost, zatímco smrt hloubku, zhodnocení, přesah a uctění celkového řádu věcí. Smrt se jevila jako dveře, jimiž odcházíme, zatímco sexualita jako dveře, kudy přicházíme, ale právě proto jsou oba póly v nádherně-magnetickém vztahu, uchovávajícím kolotání všeho života.
Experimentálně jsme vytvořili konstelaci tří prvků: život, smrt a sexualita. Ty vytvořily rovnoramenný trojúhelník úžasné proudící jednoty. A pokud se kdokoli další odvážil experimentálně vstoupit doprostřed tohoto trojúhelníku, zakusil energetický stav, jenž není možné vyjádřit dost dobře slovy, ale dejme tomu, že by se dal připodobnit k pobytu v jakémsi posvátném chrámu. Nikomu nelze bránit, aby se s třemi přáteli o něco takového nepokusil ve vlastním experimentu, aby pochopil, o čem zde pojednávám, na vlastní kůži.
Don Edward Beck a Christopher C. Cowan přicházejí v knize Spiral Dynamics s unikátním pojetím vývoje celého lidstva ve spirálovité dynamice. (Navazují na předchozí práci Clare W. Gravese). Stejnou spirálovitou dynamiku však můžeme aplikovat i na pochopení individuální psychiky, která se skládá z těchto "barevných" vrstev.
Každá barevná vrstva (patro evoluce) je charakterizována hodnotovýmmemem(valueMEM).
Hodnotový mem je jakési základní přesvědčení, idea, v níž věříme a pro níž (podvědomě) žijeme a podle níž si organizujeme svůj život. Hodnotový mem vystihuje naší hlavní životní motivaci.
Jsou naše kroky neseny Silou Pravdy, když chceme svou víru sdílet s divochy? (Modrá). Nebo je naší hnací silou úspěch, expanze a rafinované taktizování? (Oranžová). Anebo se jako Kryštof Kolumbus nacházíme někde v turbulenci mezi oběma hodnotovými memy? (Modrá / ORANŽOVÁ)
Kolem hodnotového memu se roztáčí kultura se všemi jejími prvky (filozofie, umění, rituály, zvyky, móda, vztahy). Každá barevná vrstva má vlastní skupinovou dynamiku, hodnotový systém a vlastní pojetí spirituality.
Máme tendenci se obklopovat lidmi na stejné barevné "vlně" a s nimi podle hesla "svůj k svému" vytvářet naši "sociální bublinu" / kmen v naší globální vesnici. Máme tendenci pracovat v prostředí, které je stejné jako naše "barevná vlna", respektive, v takovém prostředí se pak cítíme naplnění: jsme ve svém jako "ryba ve vodě".
Přestože jednotlivé barevné vrstvy se postupně objevují (od spodních po horní, od nejprostších po nejkomplexnější) v určitém historickém období, kdy dochází ke "změně paradigmatu" - psychosociální revoluci, jsou všechny neustále přítomny v celém světě a zrovna tak v naší individuální psýché. Můžeme mít například "psychické těžiště" v ekologicko-komunitní zelené barvě, takže se obklopujeme "zelenými" přáteli, na druhou stranu stále ještě pracujeme v korporátní firmě kvůli penězům (oranžová barva), ale ve sportovní aktivitě hledáme kontakt se svojí rudou vrstvou (bojové umění). Každý z nás má v sobě všechny barevné vrstvy v určité fázi "rozzářenosti". Nejedná se tedy o psychologickou typologii, kde by každý z nás musel nutně spadat do nějaké "přihrádky". V některých barvách se naleznete více - v jiných méně. Tyto všechny vrstvy jsou pak v neustálém dynamickém evolučním pohybu. Ustanovují se, kulminují, vrcholí, procházejí krizemi a opět upadají, zatímco jiné se mezitím derou opět na vrchol - podobně jako civilizace. Proto: Spiral dynamics.
To hlavní ze Spiral Dynamics v jednom obrázku. Po přečtení celého článku vám tato infografika začne dávat jasný smysl. Má kulturní DNA nějaký strop? Nevíme, zatím jsme schopni jen letmo dohlédnout do 9.té, korálové úrovně, jejíž význam zatím jen tušíme. Pojďme ale začít popořadě - od nejspodnější a nejdávnější béžové vrstvy - od úsvitu homo sapiens.
V následujícím textu procházím krok po kroku Husserlův filosofický text z roku 1913 a pokouším se jej vysvětlit, tak jej já sám chápu, pokouším se jej sám pro sebe i pro druhé učinit co nejsrozumitelnější. Jedná se o text svým způsobem průlomový, jelikož dekonstruuje, rozkládá a demaskuje základní postoj pozitivistické vědy. Z touto dekonstrukcí se otvírají dveře pro odlišné přístupy poznávání, které už nemusí být postavené pouze na zúženém naturalisticko - empirickém výkladu reality, který nepřipouští jakékoli jiné (Husserlovými slovy) "danosti". Nicméně, přestože se nacházíme více než sto let po této myšlenkové revoluci, neznamená to, že by se stín pozitivistického ducha chodbami univerzit přestal plížit. Je to ale opravdu jen stín, kmitající se jen tam, kde světlo Husserlovy pochodně dosud neproniklo. Lze k tomu dospět poctivým přemýšlením a kladením prostých otázek, jak tomu činí Husserl.
Motto: Nejintenzivnější touhu pochopit mechanismus fungování chladicího boxu máme tehdy, sedíme-li uvnitř. Pro pochopení samo je však tato poloha nejnevýhodnější ze všech.
Eklezimorfní, tj. "církvotvaré" struktury, provádějící úřední správu spásných nauk, jsou charakteristické tím, že na rozdíl od byrokracií ostatních alespoň alespoň nominálně obhospodařují paradigma, a nikoli hmotný svět (ač jim na hojném materiálním vybavení k tomuto cíli většinou neschází). Pojem ekleziomorfní struktury si žádá bližší specifikace. Jedná se o společenskou strukturu, hierarchicky uspořádanou a rozšiřovanou kooptací, jejíž cíle (v této formě jen zcela výjimečně deklarované) spočívají v sebeudržení a sebeexpanzi do nových prostor (ať už geografických či kognitivních), správě a konzervaci učení, vždy jediného správného a samospasitelného, jakož i v praktickém vykonávání dozoru a moci. Obdobné struktury jsou od lidské společnosti vyvinutějších kultur jen těžko odmyslitelné. V typické formě jsou jejich představiteli třeba katolický klérus doby středověku a raného novověku či komunistické strany zemí bývalého východního bloku. Poněkud zastřený obraz téže struktury můžeme ale spatřit i v církvích protestantských a také ve vědě, zejména pak v novověké přírodovědě osmnáctého až dvacátého století.
Ve svých článcích "Z kroniky Akáša" (1904-1908) Rudolf Steiner načrtává v obrovském měřítku evoluční plán vývoje lidstva.
Činí tak na základě vnitřní duchovní zkušeností (duchovní vědy), která nemá být rozporující s vědeckými fakty, ale má se (tak jako se klasická věda orientuje na pozorování vnějších fenoménů skrze tělesné smysly) zaměřovat na pozorování vnitřních fenoménů, která oblast smyslových dat překračují. Svou 'duchovní vědu' tedy chápe jako doplnění vědeckého poznání (jakoby pohled na tutéž řeku "z druhého břehu"); předpokládá, že by se k sobě měly oba druhy poznání v budoucnu více a více přibližovat. Materialistický filozofický světonázor - způsob interpretace faktů v určitém před-postoji (což je něco jiného než sama vědecká pozorování, měření a fakta) pokládá již ve své době (!) za přežitek. Jako hlavní argument uvádí, že rozložení skutečnosti na nejmenší hmotné částice (atomy) nás ani o chlup nepřiblížilo vysvětlení fungování našich pocitů, myšlenek, vůle a dalších psychických procesů, které jsou na úrovni atomů stále nepozorovatelné. Materialistický světonázor potom může mít tendenci tyto fenomény pokládat za "neexistující" - v čemž Steiner nespatřuje nic vědeckého, ale spíše pověrám se podobající druh uvažování (vůči nimž tento světonázor paradoxně brojí nejvíce).
Steiner popisuje vývoj lidstva v několikanásobných sedmi-četných cyklech (7x7x7). (Každý z následujích 7 obřích cyklů se rozpadá na dalších 7 menších atd.) Názvy nemají přímo korespondovat s astronomickými tělesy, tak jak je známe dnes. (Označení jsou spíše symbolická).
Když jsem před spaním odkládal tuto knihu na noční stolek, abych zavřel oči a ponořil se do spánku, skutečně mi před očima vyvstávaly chuchvalce mraků, které se spojovaly a rozdělovaly a skrze ně prozařovalo modré, nekonečně bezpečné nekonečno. Měl jsem dojem, že přesně takoví jsme i my, lidé a naše myšlenky. Naše příběhy se prolínají a čím výše nad mraky vystoupáme, tím více nás mrazí úžasem, jak do sebe všechny nepatrné zlomky života přesně zapadají, jakoby je řídila nepředstavitelně nádherná kosmická inteligence.
Vědci dnes stále více cítí potřebu přesvědčovat veřejnost, že astrologie je nesmysl. Poukazují na to, že její tvrzení jsou v rozporu s astronomickými poznatky a že astrologické předpovědi neodpovídají skutečnosti. Zdůrazňují, že neexistuje žádný mechanismus, jehož působením by se mohl uplatnit vliv hvězd na pozemské události a lidské osudy.
Souhlasím, že astrologie je s moderní fyzikální astronomií, astrofyzikou a kosmologií neslučitelná a že její východiska, předpoklady, tvrzení, způsob myšlení, pojmy a představy, kterými operuje, nemají ve vědeckém modelu světa místo. Na druhé straně však mohu dosvědčit, že se astrologií vážně zabývá mnoho mých přátel a známých, a jsou mezi nimi lidé velmi inteligentní a vzdělaní. K těm, kdo pravidelně konsultují horoskopy, patří věhlasní tvůrci, státníci, myslitelé, lékaři, psychologové, teologové. Také mezi přírodovědci znám výborné astrology, dokonce i mezi astronomy — ti si to však obvykle nechávají pro sebe. Z vlastní zkušenosti mohu také dosvědčit, že astrologie se v běžném životě překvapivě dobře osvědčuje – i když to nelze vědecky ověřit. Lidé žasnou, jak jsou astrologické výpovědi a předpovědi přesné a jak znamenitě dokáže astrologie vystihnout povahové rysy osobnosti i povahu situace.
Pokusil jsem se z youtube vybrat nezajímavější videa s filozofem Václavem Bělohradským. Jeho myšlení se vyznačuje neotřelou a brilantní pronikavostí, přitom je přímočaré, transparentní a snadno srozumitelné. Společenské problémy "nasvěcuje" z úhlů, které by nás normálně nenapadly. Na rozdíl od Slavoje Žižeka nejsou nejsou neseny "emočním patosem", vyznačují se spíše střízlivostí, která však nepopírá vlastní subjektivitu. Jeho hlas mi mezi ostatními hlasy připadá v dnešním světě jakoby vzácný a osamělý. Nesnaží se oslnit, jde mu o to, poctivě dobrati se pravdy. Světlo jeho svíčky je mírné, ale září neochvějně - v temnotách i bouřích.
Videa jsou seřazena přibližně podle délky od nejkratšího po nejdelší - podle toho, jak mu budete (nebo nebudete) přicházet na chuť.
Úžasná kniha libanonského obchodníka (a v soukromí rebelantského myslitele) upozorňuje na fenomén tzv. "Černé labuti". Černou labutí rozumí jev, který se vyskytuje mimo rozsah tzv. Gaussovy křivky, jev, který se vyskytuje za hranicí pravděpodobnosti a tedy předvídatelnosti, ale který má mimořádný dopad na vývoj společnosti či na život jednotlivce. Jako příklad můžeme uvést 1. či 2. světovou válku, teroristický útok 11. září 2001, dnešní "finanční krizi" či vynález laseru, počítačů nebo internetu. Žádná z těchto událostí nebyla dostatečně zřetelně a s předstihem předvídána takovým způsobem, aby bylo možno se na ni reálně připravit. Jakákoli suma znalostí a dat (ať už z oblasti historie či ekonomie) nemohla stačit, aby jakýkoli odborník takovou událost předpovídal.
Pak nás ale musí napadnout otázka: K čemu nám tedy věda vlastně slouží? (Talebova kritika míří spíše na vědy sociální či "měkké" jako je filozofie, psychologie, sociologie, ekonomie či historie).
Erich Fromm (1900-1980) je psychologem a filozofem na pomezí humanistické psychologie a neopsychoanalýzy, která přesouvá ohnisko pozornosti od fyziologických pudů směrem k sociálním determinantám, které svými tlaky utvářejí specifické lidské drama a zápas. (Člověk je na prvním místě tvorem vztahovým). Na jedné straně usiluje o svobodu a nezávislost, což vede k pocitům izolace a vykořenění - na druhé straně usiluje o pocit bezpečí a lidské sounáležitosti. Člověk se tak ocitá ve věčném konfliktu mezi svobodou a bezpečím.
Tomuto tématu se Fromm věnuje ve své slavné knize Únik ze svobody (Escape from Freedom). Unést svou svobodu je těžký úkol, protože čím více svobody chceme mít, tím větší musíme unést zodpovědnost. Svobodný člověk musí v každém okamžiku volit, riskovat a zvažovat důsledky svých voleb, což je spojeno s pocity úzkosti a nejistoty (tak praví existencialismus).
Proto, ačkoliv by vám to většina lidí nikdy nepřiznala, usilují lidé především o to, aby se své svobody nějak zbavili, aby svou odpovědnost delegovali na někoho či něco jiného - podvědomě si organizují život tak, aby unikli od své svobody.
Nad vchodem do Platónovy Akademie prý bývalo napsáno Ageômetrêtos mêdeis eisitô, což se dá volně přeložit jako: Geometrie neznalý, nevstupuj.
I mě můj životní příběh přivedl zpátky před tuto bránu.
Kdysi dávno jsem si přál být architektem. Láska k symetrii mě však nakonec přivedla ke studiu estetiky a filozofie, pak přišla grafologie a nakonec psychologie. Mezitím jsem se snažil letmo proniknout do tajů hudební kompozice - a také astrologie. Neříkám, že jsem tušil co tyto věci mají společného; jakýsi slepý pud mě vyvrhl na břeh těchto věcí. A nyní - další střípek do mozaiky: práce s konstelacemi.
Obrázek dole zachycuje síťové pole tzv. fraktálové konstelace.
"Vesměs povrchní pojmy, vytvořené obmezenými ješitnými ctižádostivci. Nechci se stát: Jsem! A ne něčím, ale vším. Není lidské velikosti, kterou bych neviděl pod sebou a hříčkou svou. Má vůle dělá a bude dělat se vším všecko. Zaškatulkují-li mne jednou mezi briganty nebo filosofy, řeknou-li, že jsem nebyl nic, nebo bůh, nebo prase, – lidské ubohosti to jen! Jsem ten, který jsem, dělám, co chci, chci bezmezně vše!" (Utrpení knížete Sternenhocha)
Podivná příhoda
Je důležitou, ale téměř neznámou pravdou, že lidé obyčejní, to jest duševní otroci, planou bezradnou nenávistí k duchům vysoce rozeným, to jest volným. Samostatný soud pociťují jejich poslušné duše jako zápach, personalitu, česky samostatnost, jako zločin. Není snad hlubší záště než zášťskutečného otroka ke skutečnému pánu, nenávist nízkého k podstatně vyššímu. Velká je už zášť proletáře k boháči, – ale čím je proti zášti obyčejného vzdělance ke géniovi! Peníze, vnější moc jsou pouhá accidentia. Myšlenka, že existuje člověk esencielně vyšší než já, – toť něco, čeho lidská přirozenost nesnese: příliš hluboko koření víra v rovnost všech lidí. „Jak mohli by ti, jimž bytost, jako jsi ty, jest věčnou předhůzkou, býti tvými přáteli?“ dí Goethe, – a Nietzsche: „Před tebou cítí se malými a duše jejich doutnají neviditelnou pomstychtivostí.“ Zvláště vzdělanci doutnají jí nejvíce. Neučený vidí ve tvé superioritě vždy jen školy a kantory, a vinu své inferiority svaluje na své rodiče, peníze, okolí a jiná accidentia a zcela se tím upokojí. Vzdělanec útěchy té nemá, tím více, když vidí, že „erudicí“ nad génia často vyniká: pomáhá si tedy – ale nepomůže – teoriemi o abnormalitě, patologičnosti géniů, namlouvá si, že jsou prostě blázny; ba pojem „génius“ má tento původ; raději normální neboli ordinární člověk připustí, že nějaká nadlidská moc, démon, obrala si z čert ví jakých důvodů právě tebe za svůj příbytek, učinila tě jen svou hlásnou troubou, než aby sáhl k nejpřirozenějšímu vysvětlení: ten člověk je vznešený, já červ vedle něho.
Nečiň nikomu dobře, nechceš-li aby ti činil špatně.
Nic jiného není Bolest než náhražka nedostatečné Vůle. Rozhodnutí znamená zde již zvítězení.
Umění jest ubohé, jako vše lidské. Možno, ať uměleckým ať jiným způsobem, vyjádřit jen obstojně jen věci nízké, jen věci lidské. Velké Tajemství ne.
Hledění do očí
Kdo mluví, měl by snad při tom myslit; kdo myslí, nazírá do sebe a vše zevní jej ruší, zvláště něco tak eminentně dotěrného jako lidské zraky. O něčem vyšším intenzivně myslit a spolu hledět člověku do očí není obtížno – je prostě nemožno. V biografiích geniálních lidí najde se všude trait, že v hovoru s lidmi hleděli nejčastěji stranou nebo k zemi, nebo „v neurčito“. I Napoleon, jehož očím, jichž drtivou velitelskost málokdo snesl, sotva někdo připíše neschopnost vydržet cizí pohled, nehledíval, mluvě, na svůj protějšek; u něho bylo jednou z hlavních příčin opovržení lidmi: nestáli mu za pohled.
Častost čumění do očí je v obráceném poměru k velkosti inteligence.
Nepřetržité koukání do oken duše je drzostí nesmírně větší než koukání oknem do cizí ložnice – nebo kapsy nebo peněženky.
Postelní prádlo nesmí být špinavé, duch může být čistý jako hnůj! Dosud lidstvu neznáma je vyšší jemnost.
I nejzanedbanější duše je svatým tajemstvím, i nejnečistší okna do ní tím nejpodivuhodnějším, co země stvořila, ustavičné nakukování tam profanatio sacri. Stanou-li se jednou z dnešních poloopic „lidé“, bude zahledění se v oko svátečním úkonem.
Filosofické fragmenty
Jen negací a temnotou nejabsolutnějšího skepticismu, tj. nihilismu, kontradikcionismu, absurdismu, dojdeme ke kladu a záři, nesmírné, netušené; dojdeme jí tím, že náhle prozřevše shledáme, že v ní vlastně již stojíme, že „temnota“ je září. Filosofové vesměs nechali se odstrašit touto temnotou, paradoxností, zdánlivou absurdností. Ale jak by pravda pravd nezdála se ubohému antropopitekoidnímu mozku zpočátku lží všech lží? Absolutní nihilismus jest úplné vzlétnutí nade vše lidské, nesmírný skok ze země do azuru, země, po níž chodí bohové. Dosavadní svět, tj. naše nazírání naň, – musí být úplně zničen, aby z popelu jeho mohl vzlétnouti nový, zářnější.
Hrdý odejde ze života, kdy chce; všichni však lidé nechávají ze z něho jako z hospody vyhodit.
Lidská tragikomedie
Blbé, je-li stručné, přestává být blbým.
Lež urážlivější než každá upřímnost.
Vzplaň, sviť, zahřívej, zažehuj, až sám – ne bídně dovegetuješ, ale shoříš.
Zaslechl jsem několik vašich slov, a ta zbavují mě i posledních výčitek svědomí.
Nemožno člověku přestat být tím, čím je.
Lidé, ani jeden z vás nesnese samotu, ale tím už řečeno vše: samota a „genialita“ jest jedno a totéž.
Vším opovrhovat, všemu se smát, se vším si hrát – toť jediná Výše a jediná k Výši cesta! Smát se všemu nejen lidskému, ale především božskému, Božímu!
Chci to, chci vše, protože Chci. – Já všemohoucí, Já jediný. Já Vše a Nic, Já všech bohů-otroků a Boha-Otroka Rozdrtitel. Já Nadbůh, protože Nadsatyr, Já Vítěz Věčný a Absolutnost Nekonečná spolu v tanci, ve věčném, dravě hravém, dravě smavém, zářícím Tanci!...
Dělej, co chceš! Jest jediný kategorický imperativ, který nesmrdí.
Ženy Cesaerovy
„Z chlapa toho smrdí mravnost! Vsadím se, že až nás pozná, bude nás hned instinktivně nenávidět jako pes vlka –"
„Ó že musím o vlastní své matce takto mluvit! Ale nenáviděla jsem ji, proč bych to neřekla? Vždyť ona byla hlavní původkyní nesnesitelného, nekonečně dlouhého, zoufalého otroctví mých dětských let! Jediný její cíl bylo udělat ze mne bezduchou, dobře vychovanou marionetu, jako byla sama...“
Jen žena, která opovrhuje penězi, vypočítavostí, míněním lidí, slepě jde za svým srdcem, – jen ta je ušlechtilá! Ale jakou vzácností je taková ryzí nespekulující ženská duše! Jen bláznivá žena má cenu!
Bílá Svině
Člověk, ať dělá cokoli, stará se tím jen o sebe, o své štěstí. Ale někdo to dělá chytře, někdo hloupě; hloupě hlavně ten, kdo klade příliš na váhu fantomy ve svém mozku, kterým říká bližní; je to krátce chorobný vrtoch, a moudře to dělají zvířata.
„Prý jsme byly, dokud jsme žily, kurvy! Že jsme mateřský úkol svůj nevyplnily! Že jsme nebyly jen takové omezené, prolhané, ceckaté samice a semenice, jejichž účel je utírat protivným, vřeštícím fakanům lejna – že jsme milovaly více svůdné, zajímavé muže kvůli lásce samé, že jsme měly něco v hlavě, smysl pro poesii, romantičnost a dobrodružnost, že jako genius sloužily jsme už něčemu vyššímu, hravějšímu, volnějšímu, než živočišnému rozplozování."
Naprostost
Podobna je filosofie šílenci, který s pláčem běhal ulicemi, hledaje v každém koutě svou hlavu.
„Naprostost“ vyjadřuje to, co chci, špinavě a špatně, ale konečně přece jen. Bohu a bohům je to srozumitelno jako slovo nejkrystalnější; na lidech nezáleží.
Řeč – hnilobný jen výpar ze zdechliny.
Okamžikem, kdy Všesmysl počal být hledán, byl nalezen; otázka byla už odpovědí.
Egosolismus, Egodeismus
A ostatně – egosolista má všude motivy, o jakých se lidičkám nezazdá –. Co mluví, – vše jeho absolutní monolog; kde píše, – jediným svým čtenářem zůstane, i kdyby kniha jeho dočkala se pěti set vydání.
Saturňan, na zem spadlý, nemohl by se od lidiček psychologicky více lišit než já. Lidská kultura se mne netýká... Fenomén takové osamělosti, – která, mimochodem, žádný můj okamžik nezkalila, mnohé smíchem rozjasnila, – může se vyskytnout jen jednou.
Chvála lichocení
Není víra, že něčím jsme, již částečným bytím tím?
Nikdo nemůže být lichocením ani kažen – neboť ze stanoviska morálního je každý ze základu důkladně zkažen... A přesahuje síly člověka kohokoli zkazit nebo napravit, – lidé neměli by si s nestoudnou domýšlivostí připisovat moc, kterou nemají...
Slavná Nemesis
Vůle; jen kdo ji nemá, hledá příčiny v něčem jiném, v něčem mimo sebe, v „přírodě“, v „bohu“...
Vše je snem – snem je věčnost. A jediným hříchem je to, že se ve snu šílí; to musí být vyhojeno, k vůli tomu žijí všichni lidé a zvířata a rostliny a hvězdy.
Čas neboli rozvíjení se myšlenky teče pomalu, pomalinku; Věčnost má pokdy. A ke každému člověku, ke každému zvířeti plíží se Vznešeno, které je mu někdy příjemným lechtáním, nejvyšší slastí jindy, obyčejně nejvyšší hrůzou, tichým tygřím krokem plíží se blíž a blíž...; aby z dnešního člověka, který je veskrze zvířetem, stal se jednou – Bůh.
I nejodvážnější z nás má jen zřídka odvahu k tomu, co vlastně ví.
Z válečné školy života - Co mne nezahubí, to mě posílí.
Nedůvěřuji systematikům a vyhýbám se jim. Vůle k systému je nedostatkem poctivosti.
Má-li žena mužské ctnosti, tu aby člověk utekl, a nemá-li mužských ctností, uteče sama.
Bežíš před ostatními? - Běžíš jako pastýř? Či jako vyjímka? Třetím případem by byl uprchlík... První otázka svědomí.
Jsi pravý? Nebo herec? Zástupce? Či jen zastupované? - Naposledy jsi pouze napodobený herec... Druhá otázka svědomí.
Jsi ten, jenž přihlíží? Či ruku přiloží? - Či oči odvrací, stranou jde... Třetí otázka svědomí.
Půjdeš s sebou? Či půjdeš v čele? Či půjdeš sám?... Je třeba věděti, co se chce a že se chce. - Čtvrtá otázka svědomí.
Byly to stupně pro mne, po nich dospěl jsem nahoru - k tomu bylo mi jíti přes ně. Ony však se domnívaly, že jsem zamýšlel sednouti si na ně k odpočinku...
Co záleží na tom, že já mám pravdu! Mám přespříliš pravdu. - A kdo se směje dnes nejlépe, směje se i naposledy.
Formule mého štěstí: ano, ne, přímá linie, cíl...
Anti-Darwin. - Co se týče proslulého "boje o život", zdá se mi prozatím více tvrzen než dokázán. Vyskytuje se, ale jako výjimka; celkový vzhled života nenístav nouze, stav hladu, nýbrž bohatství, hojnost, dokonce i absurdní plýtvání - kde se bojuje, bojuje se o moc... Dejme tomu však, že existuje onen boj - a skutečně, vyskytuje se - tu, žel, končí právě naopak, než si přeje Darwinova škola, než bychom si snad s ní mohlipřáti: totiž v neprospěch silných, privilegovaných, šťastných výjimek. Druhy nerostou v dokonalosti: slabí zvítězí vždy zase nad silnými - tož proto, že jsou ve velkém počtu, že jsou též chytřejší... Darwin zapomněl na ducha (-to jest anglické!), slabí mají více ducha... Je nezbytno potřebovati ducha, aby se nám dostalo ducha - pozbýváme ho, nepotřebujeme-li ho již. Kdo má sílu, vzdává se ducha. ... Duchem míním, jak patrno, opatrnost, trpělivost, lest, přetvářku, velké sebeovládání a vše co jest mimicry(k té patří velká část tak zvané ctnosti).
Psychologova kasuistika. - To je znalec lidí: proč vlastně studuje lidi? Chce jim urvati malé výhody, nebo též velké - je politikus!... Onen je rovněž znalec lidí: a vy pravíte, že to je velký "neosobní". Přihlédněte bystřeji! Snad chce dokonce ještě horší výhodu: cítiti svou převahu nad lidmi, moci dívati se na ně shůry, nezaměňovat se již s nimi. Tento "neosobní" je opovrhovatel lidmi: a onen první je humánnější species, nechť si zevní zdání říká cokoli. Staví se aspoň na roveň, staví se mezi...
Kladivo mluví. Proč tak tvrdý! - pravilo k diamantu kuchyňské uhlí: což nejsme blízcí příbuzní?
Proč tak měkcí? Ó moji bratři, tak ptám se vás: což nejste - moji bratři?
Proč tak měkcí, tak změkčilí a povolní? Proč tolik záporu, popírání ve vašem srdci? Tak málo osudu ve vašem zraku?
A nechcete-li býti osudy a neúprosnými: kterak mohli byste kdy se mnou - zvítěziti?
A nechte-li se vaše tvrdost blýskati a řezati a rozřezávati: kterak mohli byste kdy se mnou tvořiti?
Všichni tvůrci jsou totiž tvrdi. A blažeností budiž vám vtisknouti ruku na tisíciletí jako na vosk -
- blažeností psáti na vůli tisíciletí jako na kovu - tvrdší než kov, ušlechtilejší kovu. Jen docela tvrdé je nejušlechtilejší.
Tuto novou desku, ó moji bratři, upevňuji nad vámi: buďte tvrdi! -
(Tak pravil Zarathrustra, III, 90)
Pořádný malý chlapec se zatváří ironicky, zeptáme-li se ho "Chceš se stát ctnostným?" Ale otevře oči, když se ho zeptáme "Chceš se stát silnějším nežli tvoji kamarádi?"
"Velký člověk" je velký volností svých žádostí a ještě větší silou, která umí podmaňovat tyto nádherné netvory.
"Dobrý člověk" je na každém stupni civilisace ne nebezpečný a zároveň užitečný: jakýsi střed; výraz v mém vědomí toho, čeho se nemusíme bát a kým přesto nesmíme pohrdat.
Hryzení svědomí vychovává ke kousání.
Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se přitom nestal nestvůrou. A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.
Člověk nechová nenávist, dokud si druhého příliš necení, nýbrž až tehdy, když si ho cení stejně jako sebe nebo víc.
O životě. A víte-li pak, čím je mi svět? Mám vám jej ukázat ve svém zrcadle? Tento svět: obrovitost síly, bez počátku, bez konce, pevná, železná veličina síly, nezvětšující se ani nemenšící, nespotřebovávající se, nýbrž toliko se proměňující; tento svět: jako celek nezměnitelně veliký, domácnost bez výdajů, ztrát a také bez příjmů a bez přírůstků, obklopen "ničím" jako svojí hranicí, nic, co by se rozplývalo, co by se rozplýtvalo, nic nekonečně rozlehlého, ale naopak uzavřený v určitém prostoru jako určitá síla - ne ovšem v prostoru, jenž by někde zel do "prázdna" a "prázdnem" - jako síla všudypřítomná, jako hra sil a vlnění sil současně, jedno i mnohé, jež se hromadí zde a jehož zároveň ubývá jinde, moře sil pro sebe a v sobě proudících a bouřících, věčně se proměňující, věčně se navracející, opětující, v nesmírnu let se opětující, s přílivem i odlivem svých útvarů; tento svět: rašící z tvarů nejprostších v nejsložitější, tryskající z nejtiššího, nejstrnulejšího, nejchladnějšího v nejžhavější, nejdivočejší, nejrozpornější a navracející se zase pak z plnosti k jednoduchosti, ze hry protiv k pohodě souladu, i v této jednotvárnosti střídy drah a let sám v sobě se utvrzující, sám sobě žehnající jako něco, co se musí věčně navracet, jako jednota vzniku a zmaru, neznající úkoje ani omrzení, ani únavy - tento můj dionýský svět věčného samasebetvoření i samasebeboření, tento tajemný svět dvojznačných chtíčů, to moje "stranou dobra i zla", bezcílný, není-li cíle ve štěstí kruhu, bez vůle, nemá-li kruh dosti na své dobré vůli - chcete jméno pro tento svět? Rozluštění všech jeho záhad? Světlo i pro vás, vy nejskrytější, nejbojácnější, nejpůlnočnější? Nuže: Vůle k moci je tento svět a nic mimo to! A i vy samotni jste touto vůlí k moci - a nic mimo to!
Známý císař si udržoval neustále před očima pomíjivost všech věcí, aby jim nemusil přikládat důležitost a mohl mezi nimi setrvat kliden. Mně se naopak všechno zdá přespříliš hodnotné, než aby to mohlo být prchavé: já pátrám po věčnosti u čehokoli: smíme-li pak líti do moře mastí nejdrahocennějších a vín? Mojí útěchou je, že vše, co bylo, je věčné: - moře je zase vynese.
Rozkoš: vzniká tam, kde pocit moci. Štěstí: v převládnuvším povědomí moci a vítězství.
Nikdy a nijak není přední otázkou, zdali jsme spokojeni sami se sebou, ale zdali jsme vůbec s něčím spokojeni. Řekli-li bychom svoje Ano k jedinému okamžiku, říkáme je tím nejen také k sobě samotným, ale i ke všemu jsoucnu. Neboť nic není osamoceno, ani v nás, ani ve věcech: a zachvěla-li se a zazněla-li štěstím naše duše jako struna jen jedinkrát, bylo třeba celých věčností, aby položily podmínky tomuto jedinému dění - a tímto jediným okamžikem našeho anořečení bylo řečeno Ano k celé věčnosti, celá věčnost byla vykoupena, ospravedlněna, přiznali jsme se k ní.
Výchova: v podstatě prostředek ke zničení výjimečného ve prospěch běžnosti. Vzdělání: v podstatě prostředek k obrácení vkusu proti výjimce a pro prostřednost.
Nejvyšší člověk by měl největší mnohojakost pudů, a to také v poměrně největší síle, jaká je ještě snesitelná. A vskutku: tam, kde se rostlina člověk jeví nejsilnější, vidíme mocně proti sobě působící pudy (např. Shakespeare), ale zkrocené.
Dionýsos proti "Ukřižovanému": zde máte protiklady. Nejde tu o rozdíl v utrpení - ono má jen rozličný smysl. Život sám, jeho věčná plodnost a opětování se podmiňuje muka, boření, vůli k ničení. V druhém případě platí utrpení "Ukřižovaný jako nevinný" za námitku proti tomuto životu, za formuli jeho odsouzení. - Již vidíme: problémem je smysl utrpení: buď křesťanský - nebo tragický. V prvním případě má být utrpení cestou ke svatému bytí - ve druhém je bytí samo v sobě uznáno natolik svatým, aby ospravedlnilo i nesmírnost strasti. Tragický člověk praví svoje Ano ještě i k té nejtrpčí strasti: je na to dost silný, plný, zbožšťující; křesťanský člověk popírá i ten nejšťastnější úděl zemský: je tak sláb, tak chudý, vyděděný, že trpí životem v každé jeho způsobě. Bůh na kříži je prokletím života, je pokynem k vykoupení se z něho. - V kusy rozřezaný Dionýsos je zaslíbením života: tenť se bude znovuzrodit do věčnosti a z rozvalin se bude věčně navracet.
Apollinský - dionýský. - Jsou dva stavy, v nichž umění se v člověku projevuje samo jako přírodní síla, rozhodujíc o něm, ať chce či nechce: jednou jako neodolatelnost vize, jindy jako posedlost orgiasmem. Oba tyto stavy se projevují i v běžném životě, jenže slaběji: ve snu a v opojení.
Chcete nejúžasnější doklad toho, jak daleko působí transfigurační síla opojení? - "Láska" je tímto dokladem: to, co se láskou nazývá ve všech řečech i mlčeních světa. Zde se opojení se skutečností vypořádává tak, že ve vědomí milujícího mizí příčina, na jejíž místo se zdá, že nastupuje cosi jiného - chvění a blesky všech kouzelných zrcadel Cirčiných... Zde není rozdílu mezi člověkem a zvířetem a tím méně duchem, dobrotou, počestností. Uhlazený člověk se poblázní uhlazeně, hrubec hrubě; ale láska, a dokonce i láska k bohu, světecká láska "vykoupených duší", zůstává v základech týmž: horečkou, mající důvody k přeměňování se, opojením, kterému dělá dobře lháti o sobě samém... A když se miluje, vždy se lže dobře, sobě i o sobě: člověk si připadá proměněným, silnějším, bohatším, dokonalejším, člověk je dokonalejším. Zde patříme na umění jako na úkon ústrojný: zříme je vklíněno v nejandělštější pud "lásky": vidíme je jako největší vzpruhu života - a tím jako vznešeně účelné i v tom, že lže... Ale bloudili bychom, stanouce u jeho mohutnosti lháti: umění čím více, než budí jen přeludy: ono přesunuje i hodnoty. A nejenže přesunuje pocit hodnot: milující je hodnotnější, je silnější. Zvířatům vyrážejí v tomto stavu nové zbraně, pigmenty, barvy a tvary: především nové pohyby, nové rytmy, nová lákadla a svůdnost. - U člověka tomu není jinak. Celkové jeho hospodářství je bohatější než kdy, mocnější, celistvější než u nemilujícího. Milující je marnotratník, plýtvá: je dost bohat na to. Nyní se odvažuje, stává se dobrodruhem, oslem velkomyslnosti a neviny, věří zase v boha, věří v ctnost, protože věří v lásku: a na druhé straně rostou křídla a nové schopnosti tomuto idiotu štěstí a dokonce dveře k umění se mu otevírají. Odečteme-li od lyriky ve slovech i tónech sugesci této vnitřní horečky: co zbude z lyriky i z hudby?... Snad umění pro umění: virtuózní kvákání vychladlých žab, zoufajících si ve svém bahně... Všechno, co zbývá, stvořila láska...
Všechno, co se činí z lásky, děje se mimo dobro a zlo.
Všechno na ženě je hádankou a všechno na ženě má jediné řešení - těhotenství.
Moderní umělec, ve své fyziologii blízko příbuzný s hysterismem, připomíná i jako charakter tuto chorobu. Hysterik je falešný - lže z náruživosti, je obdivuhodný v každém umění přetvářky - jen nevyvede-li mu něco jeho chorobná ješitnost. Tato ješitnost je jako nepřetržitá horečka, jež vyžaduje utišujících prostředků a nezalekne se žádného sebeklamu, žádné fraškovitosti, jež slibuje pro tu chvíli úlevy. (Neschopnost být pyšným a neustálá potřeba mstít se, hluboko zahnízděné opovržení k sobě samému - to je přibližně definice tohoto typu ješitnosti.)
Absurdní vydražditelnost celé jeho soustavy, dělající ze všech zážitků krize a zavlékající "dramatičnost" i do nejnepatrnějších životních náhod, mu odnímá vše vypočítatelné: moderní umělec není již osobností, je nejvýše dostaveníčkem osobitostí, z nichž hned ta, hned ona převažuje s nestoudnou jistotou. Právě proto je veliký jako herec: všichni tito ubožáci bez vůle, které zblízka studují lékaři, udivují svou virtuozitou v mimice, transfiguraci, přesedlání do každého požadovaného charakteru.
Jsme proto umělci, že cítíme jako obsah, jako "samu věc" to, co všichni neumělci nazývají "formou". Tím jsme ovšem příslušníky obráceného světa: neboť pak se nám stává obsah jen "formálním" - i život náš v to počítaje.
Přístup Martina Heideggera (1889-1976) je opačný než Husserlův (Heidegger byl Husserlovým žákem). Zatímco Husserlův přístup je transcendentálně-metafyzický („shora dolů“), Heideggerův přístup vychází z každodenní lidské zkušenosti našeho žití („zdola nahoru“). Ptá se, co máme všichni lidé společného, co je základním charakterem naší existence z optiky každodennosti. Heidegger tak bývá řazen jak mezi fenomenology, tak mezi existencialisty (J. P. Sartre, A. Camus).
Jeho nejslavnějším dílem je Bytí a čas (1927). Lidské bytí rozprostraněné v prostoru a času nazývá „pobyt“ (dasein). Pobyt není anonymním bytím ve „vzduchoprázdnu“, je vždy „bytím-tu“, bytím (bez výběru) „vrženým“ do časoprostoru. Je charakterizováno „svojskostí“ – na rozdíl od ostatních věcí, je lidské bytí vždy moje bytí, bytí vztažené k sobě samému. Tento vztah k sobě samému je podmínkou naší autenticity. Heidegger však konstatuje, že lidé mají tendenci vzdalovat se od svého původního bytí směrem k rozptýlení se ve věcech kolem (ex-stase, pobyt mimo sebe sama), kterýžto proces nazývá "upadání". Upadáním rozumí to, že se původně svojské (originální, autentické bytí) začíná připodobňovat věcem (nežijeme svůj život, jen se vyskytujeme, dnes bychom řekli „vegetujeme“). Tento modus Heidegger nazývá „ono se“. Člověk si například neříká „já umírám“, ale „ono se umírá“. Tímto zakrýváním si (očividného faktu), člověk přechází z modu „já jsem“ do modu „ono se“. Naopak právě připuštění faktu existence vlastní smrti Heidegger vnímá jakožto základní podmínku naší autenticity. Proč? Protože zatímco veškeré věci v tomto životě máme „vypůjčené“ (nikdy nejsou doopravdy naše), jedině smrt je naše v pravém slova smyslu. Jen moje smrt, je jediné, co doopravdy mám, a o tuto možnost mě nemůže nic a nikdo na tomto světě připravit. Právě proto je akceptace smrti základní podmínkou autentického života. Akceptované vědomí smrti nás svým způsobem „vyprošťuje“ z nesvobody příslušnosti k čemukoliv dalšímu: obnažuje naše bytí do jeho čirosti; vede nás k přehodnocení našich životních hodnot a volbě toho, co považujeme za skutečně opravdové (zatímco zakrývání si smrti vede k „upadání“, povrchnosti, roztříštěnosti).
Dále je náš „pobyt“ charakterizován starostí, čímž Heidegger nemyslí „chmury“, ale fakt, že se musíme každodenně starat o své přežití (ob-starávat se). K tomu se váže to, že základním pocitem či laděním naší existence je podle Heidegger úzkost (ostatní pocity se proměňují, ale úzkost zůstává). Ve chvílích, kdy se nenalézáme v rozptýlenosti věcí kolem nás, si tuto úzkost uvědomujeme zvlášť zřetelně.
Z modu „upadání se“ nás však volá instituce svědomí, které k nám promlouvá právě „mlčením“. Toto svědomí nás „mlčením“ volá zpátky k sobě, k „obrácení se“ k našemu bytí samému, které je svým způsobem „prázdnotou“. (Bytí je prázdnota). Ti, kdo žijí v „nezakrytosti“ (bez sebeklamů), zpět ve „světle vlastního bytí“, se pak stávají jakýmsi autentickým hlasem svědomí pro všechny ostatní. Dá se říci, že Heidegger ve svém filozofickém přístupu (lze ho považovat za nejpronikavějšího myslitele 20. století, který bude možná pochopen až ve století 21.) došel až na samotný práh myšlení, odkud se otevírá horizont něčeho, co není již možné zachytit slovy a myšlením a k čemu se mohu např. vztahovat náboženské přístupy jako jsou buddhismus nebo zen.
„Pobyt“ se (v každém přítomném okamžiku) vyznačuje třemi složkami: porozuměním, řečí a naladěním, které není možné separovat (jsou provázány v jednotném trsu.) Každý člověk vždy nějak rozumí svému životu (minimálně procesu ob-starávání se), k čemuž mu slouží orientace skrze jazyk a skrze vnímání vlastního prožívání (naladění). Naladění ovlivňuje porozumění, porozumění ovlivňuje jazyk, jazyk ovlivňuje naladění atd. – nelze to oddělit.
Heidegger mj. rozlišuje pojem řeč a řeči. Řeč slouží k poznání pravdy (např. upřímný dialog mezi blízkými lidmi), zatímco řeči slouží k „papouškování“ („drbání“) a jsou známkou neautenticity („ono se“). K řeči, která přináší porozumění, lze řadit i poezii. Heidegger dokonce v poezii spatřuje svým způsobem „původní jazyk lidstva“ (porozumění skrze poezii reflektuje porozumění, řeč, naladění i „svojskost“ subjektu), zatímco každodenní změť slov (většinu toho, co kdy řekneme), sloužících k praktickému a „trhovskému“ uvažování, považuje právě za „řeči“.
Daseinanalýza (existenciální psychologie)
Ve světě psychologie Heideggerova filozofie vyústila v Daseinanalýzu (Ludwig Binswanger, Medard Boss, Gion Condrau). Tento přístup nepracuje s objektivními vědeckými fakty, ale vykládá prožitky v kontextu toho, jak každý člověk svému životu sám rozumí, jak si je sám (svým vlastním jazykem) vykládá (a co si před sebou zakrývá). Hlavní metodou daseinanalýzy je fenomenologický rozhovor, hledání smyslu vlastních potíží (co se nám např. události snaží „říct, jak je možno je interpretovat) a výklad snů. Pracuje se s tématy úzkosti a viny, přičemž vina není chápana jako něco „patologického“, je naopak chápána ve smyslu toho, co člověk dluží autenticitě svého bytí. (Úzkost není něco, na co je vždy žádoucí vzít si pilulku či „dát si panáka“).
Platón (427-347 př.n.l.) v následující řeči, kterou vkládá do úst Sokratovi, přebíhá vývoj psychologického poznání lidské sexuality a lásky takřka o 2500 let. Platón popisuje erotickou lásku jako konflikt mezi třemi částmi duše, které později Freud pojmenuje jako id (Platónův černý kůň), ego (Platónův vozataj) a superego (Platónův bílý kůň). Pojem "platonická láska", kterou dnes obvykle zjednodušeně rozumíme lásku "nefyzickou" (jak uvidíme z následující ukázky) však v dávných dobách skrýval jiné tajemství, tajemství transcendence. Erót byl u Řeků pojímán jako polobožská mocnost ("daimón"), přemosťující fyzický svět se světem božským. Erót byl silou, která člověka (nejen filozofa) zasvěcuje do poznání "vyšších věcí". (Pochopme, že se jednalo o dobu, která ještě nebyla zasažena prizmatem křesťanství). Sokrates (inspirován přítelem Faidrem) nejprve pronese řeč na téma, že je lepší dáti přednost člověku, který nás nemiluje před tím, který je do nás zamilován, neboť láska je pomíjivá a přináší mnoho útrap, ztrátu pověsti apod. a proto bychom si měli na druhém člověku všímat jiných, trvalejších ctností. Po pronesení této řeči se však zastydí (ozve se jeho vnitřní hlas, který mu říká, že neřekl čistou pravdu) a rozhodne se tuto řeč odvolat. Chce se před Erótem vykoupit tím, že pronese novou, krásnější a pravdivější řeč na téma přesně opačné: že zamilovanost je sice svého druhu šílenstvím ("mania"), avšak současně nejvyšším dobrodiním, která bohové mohou na duši člověka seslat.
SOKRATES: "Kdo však byl zasvěcen teprve nedávno, kdo spatřil mnoho z oněch skutečností, ten jakmile spatří božskou tvář, dobře napodobující krásu či ideál krásy tělesné, pocítí nejprve posvátnou úctu a obejde ho cosi z těch úzkostí, které pocítil tenkrát; potom vzhlíží ke svému miláčku jako k bohu a uctívá jej, a kdyby se neobával, že bude považován za příliš velkého blázna, obětoval by mu jako posvátné soše či bohu. Při pohledu na něj se s ním dějí změny, jakoby ho obcházela hrůza, potí se a polévá ho nezvyklá horkost; jakmile totiž přijme očima proud krásy, zahřívá se a tím zavlažuje ústrojí jeho perutí; jak se zahřeje, roztají obaly kolem zárodků peří, kterým jejich tvrdost byla kdysi zabránila vypučet, ze zárodků přítokem potravy nabobtnávají a chystají se růst brky perutí po celém povrchu duše, neboť byla kdysi peřím pokryta celá. Celá duše vře a zapaluje se, a jako když dítě stůně k zoubkům, když mu vyrůstají a ono cítí svrbění a píchání, stejné pocity má i duše člověka, které začíná růst peří; jak jí perutě rostou, cítí vření, píchání a svědění.
Kdykoli pak duše pohlíží na mladistvou krásu, tu přijímá její částečky, které k ní přicházejí a plynou, tím se zavlažuje a zahřívá, pookřívá z bolesti a raduje se. Jakmile pak je z dohledu a zasýchají a scvrkávají se otvory, kudy peří vyráží, zavírají se a zabraňují mu růst. Ono však je spolu s touhou uvnitř zamčeno a každé peříčko pulsuje jak tepna a tlačí se ke svému otvoru, takže duše cítí píchání kolem dokola, je neklidná a pociťuje bolest; ze vzpomínky na krásu se však raduje. Směsicí obou pocitů a nezvyklostí utrpení je znepokojena a nevědouc si jiné rady zuří a v nepříčetném stavu ani nemůže v noci spát, ani ve dne nevydrží na jednom místě; jata touhou běží tam, kde doufá, že spatří nositele té krásy.
Když ho spatří, je její touha nasycena a průchody dosud sevřené se uvolňují. Oddechne si, uleví se jí od píchání a bolesti a pro tu chvíli se těší nejsladší z rozkoší. Z tohoto místa se dobrovolně nevzdaluje a nikoho si necení více než toho, kdo je krásný; zapomíná na rodiče, bratry i na všechny druhy, nic si z toho nedělá, že její jmění nedostatkem péče upadá, pohrdá všemi zásadami práva i slušnosti, jimiž se dříve honosila, a je ochotna sloužit a léhat tam, kde ji kdo ponechá nejblíže předmětu její touhy, neboť kromě toho, že se koří tomu, kdo je krásný, našla jediného lékaře, který léčí největší utrpení. Tomuto trápení, krásný chlapče, ke kterému mluvím, říkají lidé láska.
…
Takovým způsobem obcuje a ke svým milovaným i k ostatním lidem se chová, kdo je dosud nezkažený a kdo prožívá své první vtělení na této zemi. Svou lásku si z krásných lidí každý vybírá podle své povahy, a jako by to byl bůh, buduje si pro sebe jakousi její modlu a zdobí ji, aby ji mohl uctívat a konat slavnosti na její počest. Kdo náleželi k Diovi, přejí si, aby předmět jejich lásky byl svou duší rovněž jakýsi Zeus; zkoumají tedy, jde-li o člověka povahy filozofické a vůdcovské, a když takového naleznou a zamilují se do něho, konají všechno, aby takovým byl. Jestliže nejsou této činnosti oddáni již od dřívějška, začínají se horlivě učit kde co a sami pátrají po poznatcích; snaží se nalézt sami u sebe přirozenou povahu svého boha a daří se jim to, protože jsou nuceni neustále na něho brát ohled. Ve vzpomínkách se ho dotýkají a u vytržení od něho přijímají své zvyky i činnosti, pokud je člověku možno na boží povaze obdržet podíl. Předmět své lásky považují za příčinu toho všeho, a proto jej milují tím více.
…
Jakmile pak vozataj spatří milostný zjev a celá duše se tím dojmem rozehřeje a je naplněna ostny podráždění a touhy, tu se kůň vozataje poslušný jako vždy i v tu chvíli studem zdržuje, aby milovanou bytost nenapadl. Druhý kůň však se nedá ani vozatajovým bodcem ani bičem zadržet, vyskakuje a prudce se žene, druhému koni i vozatajovi způsobuje kdejaké potíže a nutí je jít k miláčkovi a dělat narážky na milostné půvaby. Vozataj i druhý kůň se zpočátku vzpírají, hněvajíce se, že jsou nuceni k něčemu, co je hrozné a protizákonné, ale když špatný vliv nebere konce, dávají se nakonec vést, povolují a souhlasí, že učiní, co se po nich žádá.
A tak se ocitnou u miláčka a spatří jeho zářící zjev. Jakmile ho spatří vozataj, vznese se jeho paměť ke vzpomínce na podstatu krásy a znovu ji spatří, jak stojí cudně na posvátném prestolu; když ji takto spatří, ulekne se, zastydí, vrhne se nazpět a zároveň musí strhnout otěže nazpátek tak prudce, že oba koně sednou na zadek, a to jeden z nich dobrovolně, protože se nevzpíná, ale druhý, který je vzpurný, s velikým odporem. Když poodejdou, tu první kůň studem a zděšením zalije celou duši potem, druhý pak, jakmile ho přejde bolest způsobená uzdou a pádem, sotva si oddechne, začne hněvivě lát, prudce vyčítaje vozatajovi i druhému koni, že zbaběle a nemužně opustili šik a porušili jednotu. Nutí je, aby tam šli znovu, i když nechtějí, a jen taktak povolí jejich prosbám, aby se to odložilo na jindy.
Když pak přijde dohodnutá chvíle, upomíná je, když dělají, že o ničem nevědí, řičí a násilím je vleče a tak je nutí znovu se k miláčkovi přiblížit a činit mu stejné návrhy.
…
Protože je miláček všemožně uctíván, jako by byl bohem, a to nikoli od někoho, kdo se jako milenec tváří, nýbrž kdo ten cit opravdu zakouší, a protože i on sám svou povahou je svému ctiteli nakloněn – i když snad mu dříve jeho společníci nebo jiní lidé domlouvali tvrdíce, že je neslušné být po vůli milenci, a on proto milence odstrkuje – přivede ho postupem času jeho věk i potřeba k tomu, že jej přijme za svého společníka. Není přece souzeno, že má být zlý přítelem zlého a že nemá být dobrý přítelem dobrého. Když ho přijme, vyslechne jeho řeči a pozná jeho chování, a když vidí zblízka milencovu náklonnost, je milovaný překvapen a dobře si všímá, že ani přátelé a příbuzní všichni dohromady mu neprokazují žádné přátelství ve srovnání s přítelem bohem nadšeným.
Když pak to koná delší čas a pobývá v jeho blízkosti a přitom se ho dotýká v tělocvičnách i při jiných stycích, tehdy již plyne plným tokem k milenci proud z onoho zdroje, který nazval Zeus touhou, když byl zamilován do Ganyméda. Část vniká dovnitř a část odtéká ven, když je již naplněn, a stejně jako se vánek či ozvěna odráží od hladkých a pevných stěn nazpátek, odkud přišla, tak se vrací i proud krásy zpátky ke svému zdroji prostřednictvím očí. Tudy vede jeho přirozená cesta do duše; když tam vnikne a naplní ji, zavlaží otvory pro růst peří a dá podnět k tomu, aby rostlo; tak naplní i duši milovaného láskou.
Miláček tedy miluje, ale neví koho; neví ani, co se s ním stalo, a nedovede to říci; jako by si od někoho nakazil oči chorobou, nedovede povědět příčinu a nechápe, že v milujícím vidí sebe sama jako v zrcadle. Jakmile je milenec přítomen, uklidňuje se jeho bolest stejně jako milencova; když je nepřítomen, stejným způsobem zase touží, jako milenec touží po něm, a jako odraz jeho lásky lásku opětuje. Nedomnívá se však, že je to láska, a také ji tak nenazývá, nýbrž považuje ji za přátelství. Podobně jako milovník, ale slaběji, touží po pohledech, dotycích, polibcích a po společném lůžku. Je ovšem pravděpodobné, že tak brzy na to činí.
Ve společném lůžku ví nezkrotný kůň milovníkův, co chce říci vozatajovi, a za mnoho útrap se spokojuje s malými požitky; kůň miláčkův nenalézá slov, v rozpačitém roztoužení milence objímá a líbá a lísá se k němu jako k někomu, kdo je mu velice nakloněn. Kdykoli leží spolu bok po boku, není s to odepřít, pokud jde o něho, být milenci po vůli, kdyby ten o to požádal. Druhý kůň se však spolu s vozatajem proti tomu se studem a rozumem vzpírají.
Zvítězí-li lepší složky duše, které vedou ke spořádanému životu a k moudrosti, pak takoví lidé tráví vezdejší život v blažené svornosti, neboť se umějí ovládat a chovat umírněně; podrobili si totiž to, z čeho pramenila špatnost jejich duše, a osvobodili, co bylo základem její ctnosti. Po skončení tohoto života nabudou perutí, budou lehcí a stanou se vítězi v jednom ze tří zápasů vpravdě olympijských. Nic většího, než je toto vítězství, nemůže člověku poskytnout ani lidská moudrost ani božská inspirace.
Povedou-li však život smyslnější a budou-li se řídit nefilozofickou ctižádostí, pak jistě při pitce nebo při nějaké jiné příležitosti, kdy nebudou ve střehu, zmocní se jejich nestřežených duší nezkrotné koně z jejich spřežení, svedou je dohromady a provedou to, co většina lidí pokládá za největší blaho. Když už to provedli, konají to již i nadále, ale ne příliš často, neboť konají něco, co není rozhodnutím celé duše. I takoví lidé jsou si navzájem přáteli, ale ne v té míře, jako ti první; žijí pro sebe navzájem po dobu trvání lásky i po jejím skončení, neboť věří, že si navzájem dali i přijali nejvyšší záruky, které jim není dovoleno zrušit a stát se někdy nepřáteli. Na konci života vycházejí sice jejich duše z těl bez perutí, ale jejich peří má schopnost růst, takže si za své erotické poblouznění odnášejí nemalou odměnu; pro ty, kteří již jednou začali konat své podnebeské putování, není předepsáno, aby přišli ještě na temnou cestu podzemní, nýbrž aby prožívali život plný jasu a blaženství na společné cestě a aby za svou lásku obdrželi stejné perutě, až přijde jejich čas.“
Platón: Faidros (Dialogy o kráse, Odeon, Praha, 1979)
přeložil Jaroslav Šlonka
celý dialog Faidros v řečtině zde
Následující text Ludwiga Klagese jsem při překladu z angličtiny mírně upravil ve snaze uchovat jeho sdělnost a srozumitelnost. Považuji jej za zásadní pokud jde pochopení toho, proč je mnohdy na akademické půdě psychologie "duše" tabu, přestože jej tato "věda" má svém názvu (psýché!). Stejný fenomén, v níž duch destruuje jakoukoli duševnost, lze pozorovat např. půdě rigidní náboženské ortodoxie (hlavně v islámu), kde se tanec, hudba, zpěv nebo prožívaná tělesnost mohou stát podobnými "tabu" jako pojem "duše" na půdě psychologie (viz. odmítání súfismu ortodoxními muláhy). Příčina tkví v primitivním a jednostranném nadřazení principu ducha nad čímkoli jiným. Zatímco ve světě fyziky nebo matematiky je to naprosto legitimní, ve sféře psychologie hrozí tabuizace samotného předmětu jejího zkoumání! Problém je v tom, že aby psychologie nedestruovala sebe samu, museli by sami psychologové být tvořivější ohledně dynamičtějšího, plastičtějšího a barevnějšího používání jazyka, tak aby byli schopni vystihnout pohyb, dění, které souvisí s neustálou proměnlivostí duševního života; jelikož schematizující duch má tendenci vše umrtvit, sterilizovat a zastavit v pohybu - v lepším případě jako oko digitálního fotoparátu - zatímco duše je spíše "analogovým barevným filmem, jenž nemůžeme uchopit, neboť neustále mění svůj tvar." Jenže plastický jazyk, jazyk metafor a lidové moudrosti už není "objektivní". A za to, co není objektivní, mají akademičtí psychologové tendenci se stydět jako malé děti; tomuto studu se dosud neodnaučili; psychologie je dosud v plenkách. Problém samozřejmě není v psychologii jako takové, ale v lidech kteří ji vytvářejí. Mělkost nebo hloubka jejich duševna se bude v jejich díle odrážet jako v zrcadle.
Stejně tak tento Klagesův text vrhá pronikavé světlo do oblasti religionizity, lásky a fenoménu extáze.
Erós a Psýché
Představme si, že někdo pozoruje zářící klenot (například za výkladním sklem) a spočine v soustředěné kontemplaci. Že je v něm přítomen pouze pocit sebe sama a Obraz klenotu. A že se přihodí to, co je v plné síle udděleno jen nemnohým, přestože jeho základy, je-li objekt vhodně zvolen (například pohled na zapadající slunce nebo podobu milovaného), jsou dostupné všem: kontemplující subjekt je "absorbován" do kontemplujícího objektu. Pak se vědomí stává zrcadlem, prázdným až na třpyt klenotu, a pocit ega je zahlazen před svrchovanou mocí obrazu. Člověk, jenž se stal čirou kontemplací, neví o žádné "existenci", a "zapomněl sebe", a přesto existuje ve stavu žhnutí, ve srovnání s nímž nejvznešenější obsah myšlení bledne. Je osvobozen z pout osamělé existence a stává se zrcadleným obsahem, a skrze to se stává tím, co "v sobě" není částí, ale vizí a symbolem - světem, "nekonečnem" a "univerzem".
Z důvodů, jež zde nemohou být detailně rozváděny, byly takové stavy zakoušeny jedině v opojném zápalu Klasického věku. Takové stavy pak byly, stejně jako u určitých národů, které setrvávají v přírodním stavu, stále jsou, oblastí, která dávala zrod svatým mystériím, které neproniknutelný stín děsivých mýtů ukryl před okem nezasvěceného. Od Nietzschových časů jsou naše vědomosti o těchto záležitostech spojeny především se jménem Řecko-thráckého boha Dionýsa, jenž, po pravdě, byl pouze jednou z mnoha manifestací této univerzální elementární síly, s některými zvláštnostmi částečně barbarského, částečně Hellénského původu. Naše názory na psychické podmínky jeho "zjevení" jsou potvrzeny skutečností, že mystik nenazval tento zdokonalený stupeň jako "povznesení" nebo "očištění" duše, ale jednoduše jako "extázi", doslova řečeno jako "bytí mimo sebe", a na tento stav se připravoval pronikavým vzrušením, jehož strašlivá přemíra byla zjemněna pouze "nadšením" orgiastického tance. Ale, s tím, jak se ocitl mimo sebe, osoba, jež byla oddělena od sebe sama, se stala "entuziastická", tedy "bohem naplněna" či "ovládnuta". Už se nedívá na svět běžnýma očima, ohraničenýma prostorem, ale je za všemi překážkami, dokonce i času; slova, která vyřkne, mají prorocký význam, a jeho síla je schopná na dálku dosáhnout magického účinku. A pokud entuziasmus rozhojňuje vědění, pak, podle víry každé doby a národa, přichází "zjevení", "iluminace", "osvícení", "inspirace"...
Člověk, který je cele rozpuštěn v kontemplaci klenotu, nese svět uvnitř sebe; tudíž, nedisponuje ani snažením ani cítěním. Převládající stav nejhlubší plnosti nebo nevyššího povznesení je odlišen od (jakkoli intenzivního) cítění přesycením stavem jednoty - dokonalým předvedením pohybující se či svrchovaně klidné entity. Nebude již člověkem ani osobou, ale tím, co staří nazývají Daimónem, pokud by mohl setrvat v proudu extáze. Ale domníváme se, že je to nemožné; člověk, který byl ještě před okamžikem "velmi daleko" se probudí, například, nějakým nárazem do svého těla, a musí "přijít zpět" k sobě; a nyní, odříznut od sebe sama, vidí, zmenšený do rozměrů objektu to, v čem ještě před chvílí svíral celý svět. Nyní zůstává k objektu připoután vláknem úsilí, které usiluje o vlastnictví tohoto objektu jako potenciálního zdroje štěstí. Taková touha by zahrnovala komplementární pocit odporu vůči jakékoli překážce na cestě k jejímu uspokojení.
Náčrt původu pocitů, které se rozvinuly, by zůstal nepochopen, pokud bychom se domnívali, že taková samozřejmá záležitost jako je mnohočetnost pocitů a emocí je založena na extrémně vzácném a výjimečném stavu extáze. Dali jsme vnitřnímu procesu směr tím, že jsme před něj umístili možný cíl, jejž nevědomky sleduje i tehdy, pokud nemá prostředky ho dosáhnout. V usilování vůle, ego zakouší svou vlastní aktivitu; a v usilování pocitů se poddává přitažlivosti obsahů světa, který je obrácen proti němu; a pokud to předchozí, ve vztahu k egu, je nutkáním k sebeuchování, to druhé, viděno ze stejného stanoviska, reprezentuje nutkání oslabit a rozpustit ego, a podlehnout kouzlu obrazu... Síla nejskrytějšího z pocitů lásky, osvobodit se od sebe samého, byla pocítěna a popsána slovy plnými jasu inspirace poezií a moudrostí všech dob; zatímco filosofie (alespoň na Západě, nehledě na určité myslitele období Romantismu) jej téměř vždy chápala nesprávně. Uvyklí považovat pohnutky rozumu jako model každé události, filosofové měli tendenci podřizovat cítění a všechno ostatní síle ducha, a moderní vědě zanechali, pokud nic lepšího, absolutní neschopnost představit si sílu, plnost a moc vnitřního života jinak než jako úporné sebe-zdůrazňování (ať už egoistické nebo altruistické), navzdory skutečnosti, že jazyk sám přiřazuje pasivní části ega každý násilný afekt mysli, jako ve slovech "pathos" nebo "vášeň." [passion] Moderní myšlení se díky klasickému obratu stalo slepé k celému fenoménu sebe-obětování; takové myšlení se snaží vyzdvihovat pravdivá "díla" inspirovaných umělců a básníků tím, že je nazve "výkony", a touto absurdní interpretací naprosto degraduje nejskvělejší díla minulosti: tragické a heroické.
V principu má každé usilování, jako přímá linka, svůj začátek, směr a nevyhnutelně také konec. V chtění, tíhne ego k finálnímu bodu, aktivitě, avšak v cítění, zatímco je ego ve stavu pozorovatele, je zahrnuto rovněž něco, co působí proti egu, neboť cítění, které vždy spočívá na polaritě, je egem potlačováno, a naopak: ego a objekt, který leží naproti němu, jsou cítěním připravovány o svou sílu. Ego potlačuje cítění v aktu vůle, zatímco cítění potlačuje ego a objekt v procesu extáze. Cítění však ani v jednom případě nezaniká; spíše osciluje mezi dvěma konci, jím samým a aktivitou. Je to stav vnitřního konfliktu, který se, je-li déletrvající, ukáže destruktivním; což možná vysvětluje, proč povznášející pocity lásky, obdivu a uctívání nejsou nikdy beze známky pronikavé strasti, a proč etický požadavek umělé vyrovnanosti (ataraxia Starověku) nevděčí za vznik své existence výhradně lektorské pohnutce. .
Shledáme, že naše náhledy musí vést k nezbytnému tvrzení, že podstata člověka se skládá ze dvou vrstev: jedna, která je aktivní v nutkání existovat, a druhá v nutkání svou existenci obětovat. Výklad systému těchto dynamických sil je umožněn tím, že oběma dáme jméno, což, po tom všem, co bylo řečeno, můžeme učinit bez příliš prudké odbočky do sféry metafyziky. Princip ega, jak je dokládáno nejstaršími lidskými filosofiemi, přebývá v duchu, jenž je (v běžném jazyku) protikladný vůči "světu". Tento princip byl oslavován uctíváním Apollóna Řeků jejich chválou "umírněnosti" a "poznání sebe" (jehož vnitřní význam je poznej ono jáství); slavný Židovsko-Křesťanský požadavek na lásku k bližnímu tento princip uskutečňuje; a systém téměř všech filosofů jej vyznává s monumentální jedno-stranností, když uchopuje primární příčinu obsahů světa, jako analogii ega - nazývá jej absolutním egem, absolutnem, nehybným hybatelem, vůlí, Bohem atd... "Svět" není, jak se filosofové mylně domnívají, vedlejším produktem ducha, jakkoli je duchem vytvářen. Z primárně nepochopitelného světa zážitků se [jejich přispěním] stal světem objektů z principu pochopitelným.
Pro dnešního člověka svět natolik perfektně souhlasí s realitou, jež je mu důvěrně známa, že nemůže zprvu porozumět, proč zde byla vůbec nějaká propast mezi původním světem a duchem. Ale nám jen stačí vrátit se do doby, v níž, na rozdíl od té naší, nesledovali žádný prospěchářský směr, ale směr spirituální, abychom mohli objevit, jak hluboce je duch v konfliktu se světem smyslů. Dobročinné dary a dlouhá utrpení nebyla svrchovanými přikázáními Militantní Církve Středověku; byly tu pravdivé požadavky: popření světa a opovržení Erósem. Vyžádalo si to barevný soumrak "světskosti" s jeho pohanským modlářstvím, které nebylo ani dodnes zcela vymýceno; ďábel byl pak daleko horším pokušením než sobectví, jež se stalo morálním stigmatem mnohem poději. "Proklety budiž všechny známky obrazů" zní kletba Církve Otců; a "Nevěsta Nebes" se ve své přísaze nevinnosti nezříkala jenom sexu, ale také zavrhla jako hříšné potěšení to, co bylo pro Starověk posvátnou důstojností - dokonalost těla. Její Bůh, svědectvím těch, kdo o něm svědčili, je duch, a království ducha "není z tohoto světa."
Stejně tak se můžeme odvolávat na umění, zvláště architekturu, na barevný zápal Gotiky a na orgii barevných tónů v knihách, oděvech a veřejných slavností téže doby na jedné straně, a na straně druhé, na vizionářské stavy mnohých asketů, unio mystica a její symbol, eucharistie: a tak můžeme na konec ve Středověku spatřit dosud nejjasnější známou květinu extatické kapacity člověka. Avšak navzdory těmto náhledům bychom se příliš vzdálili od našeho tématu, pokud bychom se zde pustili do důkazu smyslového aspektu těchto a podobných fenoménů, přestože jsou dozajista součástí Křesťanských dějin; ve skutečnosti stále ještě představují rozpuštění, zdráhavý pád a smrtelný zápas pohanství, jehož odlesky mísí své ohně s chladnou jasností duchovního zásvětí. Probereme jen údajnou extázi poustevníků a svatých v několika slovech.
Naprosto nevědomé ohledně existence dvou substancí, jež jsou protikladné a neslučitelné, jsou určité eseje, které se věnují fenoménu extáze, částečně okultního a částečně psychologického vyznění, pletou si jej s "křečemi" a "vizemi" poustevníků; a protože tak činí, nepřinášejí žádné poznatky, jež by stály za povšimnutí - po více než tisíce let. Augustin znal, a Benedikt XIV. nakonec zavedl, pevná pravidla rozlišující prosté opojení (které samo, v souladu s naším vysvětlením, zasluhuje název extáze) a duchovní tak-zvanou extázi, která sama, v souladu s perfektně vhodnými názory Církve, dávala důkaz svatosti, zatímco ta první (a opravdová) extáze je interpretována jako druh vulgární posedlosti, přinejmenším světské, ale velmi často ďábelské. Ale abychom porozuměli, proč unio mystica může být vubec pokládáno za druh extáze, musíme si vzpomenout na to, co bylo plně vysvětleno výše: že duch není identický s osobním egem; tudíž, v míře, v níž je osobní ego spoutáno, přichází na řadu také zamítnutí všech osobních zájmů, jak je to požadováno ve velmi-známém pravidlu "Chudoba, Čistota, Poslušnost." Páter Extatikus si vychutnává těsnější blízkost s Bohem, ale narozdíl od Dyonýského mystika, se Bohem nestal; je osvobozen od své osoby, ale je tím těsněji připoután k duchu; a na druhé straně, není zajedno s obsahem světa, ale je od něho oddělen ještě ostřeji, neboť se nad to pozvedl v zrcadle své zkušenosti (což si můžeme představit jako překonání gravitace tak-zvanou levitací). A stejně tak, absolutní ego či, korektněji, duch, či dokonce Bůh, se nikdy nestane jedním se světem: pro ego je jediným alternativním pojmem pro vědomí 'distinkce', a sousloví 'svět-duch' ukrývá kontradikci.
Vrátíme se z těchto spíše daleko-sáhlých výkladů k bližším a důverněji známým skutečnostem poukázáním na to, že kontrast, který postulujeme, byl dobře znám již Klasickému stejně jako Romantickému myšlení, a to v podobě rozlišení mezi duchem a duší. Zatímco duch reprezentuje ego, duše reprezentuje samotný element života, tudíž si jí musíme představit, jakoby měla univerzální rozměr. Není žádného protikladu mezi duší a tělem: spíše je duše vnitřním životem, který je zajedno s tělem a od něho neoddělitelný; a tudíž se mění, vždy plyne a nikdy nezůstává, jako vznikání a zanikání živých tvorů; přirovnávána starověkými národy k nepřetržitému přibývání a ubývání měsíce, odtud 'sublunární', a striktně vyhnána zakladateli Křesťanství ze sféry ducha, jako proti-hrozba představy "Království Nebeského." Bok po boku (protože v podstatě identické) s protiklady neměnnosti a změny, zde stojí absolutní aktivita a absolutní pasivita. Aktivita náleží výhradně duchu, ten "panuje", "vládne" a "překonává", zatímco duše trpí a snáší. Aktivita je spřízněná s šípem a paprskem, a tudíž svobodný Bůh Apollón je současně Bohem světla. Analogie s pohlavími, duch - muž a duše - žena, má hluboký základ, který může být vysledován až zpět až k Řekům (nús ["ten" duch] a psýché ["ta" duše]).
V souladu s tím je každá osobnost ve svém konečném jádru zkonstruována ze dvou substancí, a rozličné druhy charakteru mohou být vysledovány zpět k různým poměrům, v němž jsou duch a duše promíšeny. Duch poskytuje potřebu sebe-záchovy, jehož výsledkem jsou chápání věcí a vůle; duše poskytuje impulz k obětování se - touhu nahradit sebe sama [něčím jiným] a rozpustit se v kontemplaci. Duše bez ducha může být prožívána, může rytmicky pulzovat v atmosférických "prvcích", a v živočišné říši dokonce může převažovat. Duch bez duše, na druhé straně, nemůže být ani myšlen ani představován, je akosmický a leží mimo vědomí, a je odhalen jedině skrze svůj vliv (který je však ve skutečnosti nepřetržitý) na prvky v nás samých, které jsou, pod jeho paprskem, zmrazeny a roztříštěny. Je "absolutní" nebo "ex-centrickou" vnějškovostí, zatímco duše je přirozenou niterností: je spřízněna s temnotou a světlem, stejně jako je duch spojen s jasností, jež nezná žádné příšeří. Jejich zápas na neutrální půdě osobnosti dává zrod specificky lidskému vědomí s jeho charakteristickým projevem pocitu sebe sama. Filosofie Romantismu tyto substance nazvala "denní-vědomí" a jeho opak "noční-vědomí"; u člověka jsou jedině mimořádné duševní stavy v tomto ohledu symptomatické, ale u zvířat jsou to celé skupiny projevů, jako tajuplný smysl pro lokalizaci, magická síla čichu a očividně mimořádné instinkty péče o potomstvo...
Duch a živel (či, duch a život, nebo duch a duše - jak je libo) jsou dle přirozeného zákona sobě navzájem nepřátelské; tudíž duch si může přát 'osvobodit se' od duše a naprosto ji ze sebe setřást, v kterémžto případě jeho snaha bude ležet mimo tento svět či supra naturam, osobní formě spirituálního charakteru (v nejužším smyslu slova) - jenž ve formě sebemrskajících mnichů vtiskl svou podivnou stopu Středověku, a v podobě ezoterického sebe-zkoumání Buddhismu. Totéž platí o opačné směsi - živlu, který nejenže nabízí životní boj, ale je rovněž schopen smést ducha extází: příklad tohoto (dnes již neznámý) nalezneme jedině mezi lidmi dosud žijícími v "přírodním stavu"; a krystalizace této představy (která byla všeobecně nepochopena) nalezneme v onom "mysticismu", jež si toto jméno zaslouží. V těchto dvou spojených formách se zápasící substance [duše a duch] snaží oddělit a výsledkem je tudíž, ani ne tak příliš hojná rozmanitost osobností, jako spíše nedostatek skutečných osobností. Navzdory naprosté rozdílnosti jejich řídící substance, se všechna historická období lidstva, ať už založená na zdůrazňování duše nebo ducha, zdají vzácné na zcela vyhraněné osobnosti ["čistý" duch nebo "čistá" duše] - spíše jakoby většina osobností byla různorodými odštěpky života, z nichž jeden připomíná druhý svou snahou prolomit se skrze bariéry své izolované existence. Po duchovní stránce je toho dosaženo praktikováním askeze, dosažením sebevlády a dokonce i sebetrýzněním, a všeobecně řečeno: disciplinovaným zřeknutím se nezávislé vůle. Některé Tibetské řády dneška v těchto aspektech blízce připomínají praktiky středověkého Křesťanství. Po duševní, elementární nebo vitální stránce je tohoto cíle naopak dosahováno stimulací vedoucí k opojení, což rovněž připouští použití určitých technik, přičemž je dávána přednost 'davovým' nebo 'skupinovým technikám' ve stavu slavnostního vzrušení - jako například orgiastické kulty Starověku, především Dionýsovy. A obě tyto tendence se setkávají dokonce i dnes v kultovních praktikách Islámských Dervišů (dole).
Na druhé straně, nekonečná mnohonásobnost charakteru se odhalí sama, když přejdeme od oddělených existencí substancí k jejich ko-existenci. Duch se může proměnit v živel a živel v ducha: každý s hlubokou a niternou potřebou napodobit svého protivníka, což vede k procesům neurčitého trvání v obou směrech. Tudíž, zatímco ani jeden z nich nemůže být zanořen do druhého, duch buď vytváří hranice živlu (nebo živel duchu), a to s úžasně proměnlivou plností - ve stejný okamžik vzdávající se značné části své vlastní podstaty. Duch usiluje svázat proud dění v jednotu ega, a diktovat svůj zákon obsahu světa, a tudíž se stává "rozumem" - to jest, vozidlem logiky, jež atomizuje a dobývá jednu část [světa] za druhou, a stále jakoby nemůže dospět na konec hádanky.
Převaha aritmetického intelektu (jež se objevuje v různých stupních) je základem třetího druhu charakteru, který má přirozeně celou řadu forem. Po jeho boku je tu čtvrtý a poslední druh v podobě entuziastického charakteru, v němž element okouzluje ducha skrze obraz a usiluje rozpustit se v obraze, a na oplátku, ze své strany, přebírá formu pocitu, kterým může dosáhnout svého cíle nikoli hůře něž impulzem myšlení.
Tyto dva rody jsou rozmanité ve svých variantách a vyskytují se souběžně jen s nepatrným přemístěním důrazu; charakterizují individuální členění historie, jako pozdní věk Řecka, Renesance a druhé poloviny osmnáctého století a, bez vyjímky, obsahují vše, co je nejskvělejší, v historii lidského rodu. Musíme rovněž připustit, že vztah mezi temito dvěma substancemi není nezbytně nepřátelský, ale někdy může být o něco méně bolestnou ko-existencí.
Klages, L. Sämtliche Werke. Bonn. 1965-92 (s. 364-72)
Ve filmuFanny a Alexandr Ingmara Bergmanna se děj zprvu odehrává v prostředí útulného starého domova, který překypuje láskou, životem a barvami, lidskými slabostmi i vášněmi. V druhé polovině filmu se však prostředí, viděné očima malých dětí Fanny a Alexandra, po té, co se jejich matka vdá z nového muže, protestantského pastora, změní. Děti se octnou ve strohém, přísném, asketickém domě, pod rákoskou sadistického, bezcitného, moralizujícího kněze (jemuž jeho "maska vrostla natolik do masa, že ji nemůže sundat, ani kdyby chtěl") a který je vězní v zamřížované místnosti jako v kleci. Toto kruté vytržení z teplé náruče domova jakoby (přinejmenším svou vizualitou a interiéry) vykreslovalo atmosférou "duše" a "ducha". Třetí část přináší vykoupení, pastorův dům je i s jeho majitelem za tajemných, až magických okolností "vypálen" a děti se s matkou vracejí domů.
