Duna

Přepis konstelace 

Chci nabídnout kratší přepis 3,5hod konstelace. Nebudu líčit děj knihy / filmu, spíš doplním vnitřní procesy postav, které nemusejí být navenek vidět a celkovou atmosféru. Konstelace nemá přinést odhalení "velkého tajemství", spíše představuje paralelu ke knize s filmu s tím, že přináší jiné akcenty a trochu moduluje děj. Přepis zachycuje jen kousek fascinujícího procesu, kterým jsme prošli a kde každý zástupce skrze roli, kterou obdržel, procházel svým vlastním uvědoměním a léčením. (Přepis je by-produkt kolektivního prožitku). Díky léčivým procesům trochu více chápeme vnitřní motivy postav a nesoudíme je tak černobíle na kladné a záporné.

1

Celková atmosféra, která nám v konstelaci houstne, se podobá gladiátorskému ringu v písku, kde se mají utkat mocné síly. Podobá se středověkému utkání mezi rytíři. Dokonce se podobá až Ragnaroku, finální bitvě před koncem věku, kdy se rozhodne o všem. Cítíme strašidelnou atmosféru, rostoucí napětí, blízkost smrti, absolutní výzvu, která každého konfrontuje až do morku kostí, aby ukázal, čeho je hoden, jakými silami a kvalitami disponuje a nejmenších chyba zde znamená smrt.

To je svět Duny. Nádherné, vznešené bytosti, jež je klenotem kosmu, s mimořádným darem, jímž je koření. Arrakis je zářivá, blyštivá královna. Nezkorumpovatelná, svá. Se svými podmínkami. Nikdo ji nemůže skutečně ovládnout, každý musí ctít její podmínky. Ona nastavuje pravidla hry. Pokud je nerespektuješ, zemřeš. Ona je božská bytost, z jejíž útrob pramení posvátná rostlina. 

Hlavním spojencem planety Arrakis je červ (jako druh). Připomíná hrdé, bojovné, temné zvíře. Větří smrt a výzvu, těší se na silné hráče, kteří mají přijít do ringu a změřit své síly. Je to jakoby středověký bojový kůň, který očekává pána. Tak který z vás mě osedlá ? Ukažte se. Vzpíná se neklidně. Cítí se jako Valkýra s očekáváním Ragnaroku. Cítí ševelení písku a těší se na bitvu.

Když vidí přicházet rody Atreidů a Harkonennů, i Imperátora, cítí pohrdání. Co je toto za rytíře?

Údolí včel

"Včely jsou jako lidé, také se bojí a cítí neštěstí."

Údolí včel (1968) režiséra Františka Vláčila, které bylo prý natočeno, aby se využily kulisy, zbylé po Markétě Lazarové, nižším rozpočtem nijak netrpí. Naopak mnozí možná ocení jeho prosté přímočaré vyprávění, které kontrastuje s mnohočetnými vrstvami Markéty Lazarové. V tomto článku se pokusím vyložit, jak já sám osobně rozumím tomuto filmu, jak mluví ke mně. 

Pohádka o putování

Podobenství o ryze používaném / zneužívaném talentu 

Včera mě můj kamarád Marek Vavřinec upozornil na skvostnou, ale opravdu skvostnou pohádku, kterou prý kdysi viděl jako malé dítě a velmi ho celoživotně ovlivnila a dlouho ji jako dospělý nemohl najít, jak se vlastně jmenovala. Je to rusko-rumunsko-česká Pohádka o putování z r. 1982. Některé lokace jsou natáčené v Čechách: v Českém Krumlově, u hradu Kost a Trosky. Pohádka je fantastická, hrůzná, dobrodružná, s neustále se dynamicky rozvíjejícím nepředvídatelným dějem, který nenásleduje nějaká frázovitá pohádková klišé, naopak je láme a bortí.

Chci opět nabídnout určitou možnost čtení této pohádky s tím, že prozradím jen některé momenty děje, ale většinu vůbec zmiňovat nebudu. Zaměřím se jen na hlavní vypravěčský oblouk a postavy.

Сказка странствий

Zabití posvátného jelena

Systemická esej nad stejnojmenným filmem

V této eseji není mým záměrem poskytnout čtenářům estetickou recenzi na film: jestli je dobrý nebo špatný, jestli je to umění nebo není umění, jestli v něm herci hrají dobře nebo jestli je nebo není režisér blázen. Chci nabídnout možný způsob čtení - jak mu porozumět. S tím, že nabízím jen možný úhel pohledu, protože každé umělecké dílo je jako briliant s mnoha ploškami odrážejícími světlo a každý máme možnost chytit jiný "záblesk", aniž by to znamenalo, že jeden "pravdu" má a druhý ne. Budu prozrazovat děj, tudíž doporučuji článek číst až po shlédnutí filmu. (K podobně systemicko - metaforickému čtení vybízí například film matka!)

Píseň ledu a ohně: o nemrtvých mezi námi

Otvírám téma, o kterém se nesnadno píše. Jakobych musel překonávat tuhý protiodpor a kráčet proti něčemu, o čem se nemá (nechce) mluvit. Co má zůstat pohřbeno.

Ale je tu. Připomnělo se mi, šlo mi po krku, a tak na něj budu reagovat.

Nedávno mi můj kamarád J. říká: hele, Vojto, mě se zdá, že všichni mí kamarádi jsou jakoby mrtví.

Nejdřív jsem nevěděl, co tím myslí; něco jsem tušil, ale mávl jsem nad tím rukou. (Necítil jsem s tím žádnou spojitost). O den později jsem při probouzení, na pomezí spánku a bdění, zahlédl zástup zmrzlých mrtvol, hordy, které se valí přímo ke mě a jdou mi pařátem po krku, jakoby mě chtěly zardousit. Bylo to děsivé, ale nechal jsem ten polosen ještě chvíli běžet, abych si je (tento valící se astrální útvar) mohl prohlédnout. Vypadaly přesně jako armáda nemrtých ze seriálu HBO Hra o trůny.

Pak jsem sebou cíleně prudce pohnul a otevřel jsem oči, čímž jsem polosen zaplašil a zvedl se z postele. Nebylo to něco, co bych znal, nebo někdy zažíval; bylo to vpád něčeho hodně odlišného, co bych nedokázal nikam přiřadit.

Druhý den jsem s jiným kamarádem na toto téma udělal konstelaci, bych mohl tento útvar (ať je to, co je to) náležitě poznat. Je to něco osobního? Je to něco kolektivního? Je zde nějaká spojitost mezi touto armádou mrtvol - a Hrou o trůny, kde se za velku zdí kumulují tzv. Bílí chodci a jejich armády nemrtvých, které hrozí překročit zeď a zničit království?

Cheirón a Neptun: dvě možnosti uvnitř Matrixu

Navážu na svůj předchozí článek O třešničce na dortu, kde jsem se letmo zmínil o moudrém učiteli Cheirónovi. Chtěl bych nyní o něm říci něco více a konfrontovat tento archetyp s archetypem Neptuna, který je mu něčím společný: taktéž se vztahuje k jednotě a propojenosti všeho bytí - na druhé straně s ním však stojí v ostrém kontrastu. Na tento kontrast bych se chtěl zaměřit, protože na něm lze ilustrovat cosi zásadního, co nyní probíhá v naší psýché a v celém světě. Budu vycházet ze své zkušenosti s konstelacemi na tyto astrologické archetypy za posledních několik let.

Sedm statečných okem astrologa

Autor textu: Marek Vavřinec 

Napsáno v srpnu 2016 k narozeninám Vojty Franče jako pocta jeho astrologicko-psychologicko-konstelačním bádáním v tajuplných vodách historie, mýtů, pohádek i aktuálních politicko-společenských tématech. Díky za odvážné, inspirativní i bláznivé pohledy pod povrch skutečnosti!

Díky Marku za věnování, jak vidíš, tak si toho vážím, takže ti to otiskuju na svym blogu. Protože jsem shodou okolností na oba filmy (Sedm statečných a Sedm samurajů) nedávno koukal, tak ti to drze doplním o pár poznámek kurzívou, pokud jde o Kurosawových Sedm samurajů, abysme to měli po kupě. (Vojta Franče)

Sedm planet, sedm dnů v týdnu, sedm tónů stupnice, sedm čaker, sedm statečných. Sedmička je klíčové číslo všech esoterních a náboženských tradic, nejlépe vyjádřené starodávnou sedmicí planet, které po svých drahách putují kolem země a svými polohami a vzájemnými vztahy tajuplně utvářejí naše osudy. Do 18. století určovala sedmička kompendium archetypů bez výjimky a i když byl později objeven Uran, Neptun a Pluto, neztratila mnoho ze své reputace. Sedm planet středověké astrologie stále utváří ty nejzákladnější tendence a potřeby člověka, jeho charakter, citlivost, schopnost komunikace, lásky, bojovnost, touhu po vzdělání a expanzi, smysl pro disciplínu a práci. Ony tři transsaturnské planety souvisí mnohem více s celospolečenskými tématy a s jistou nadsázkou lze říci, že jako sedmice utváří osud člověka, tak transsaturny (kdoví, kolik jich vlastně je) modelují osud lidstva.

Třetí princ

Poselství pohádky

Třetí princ je příběhem, který ukazuje mužskou cestu ve třech úrovních vědomí. První princ je nejméně zkušený, druhý je o něco zkušenější, ale stále ještě ne dostatečně, aby dospěl do cíle, a třetí jako kdyby integroval zkušenosti svých dvou předcházejících bratrů. Jsou to jakoby tři vrstvy, tři folie přeložené přes sebe. Jsou to také tři roviny, které se nacházejí v psychice každého muže.

V našem výkladu, který vznikl jako výsledek konstelačního procesu, pracujeme se zjednodušenou podobou filmové pohádky Třetí princ, která je košatější, než Erbenův originál Dva bratři. Nerozebíráme všechny detaily děje, jde nám o postihnutí celkového smyslu pohádky.

Souboj Titánů aneb 5 mocenských archetypů Homérského Řecka

Chtěli jsme se konstelačně podívat na symboliku mýtu o Perseovi - který putuje za Medůzou, aby osvobodil Andromedu ze spárů Krakena, zkrotí Pegase atd. (Analýza či amplifikace jednoho řeckého mýtu bez vztahu ke všem ostatním se podobá pokusu popsat velký ornamentální koberec analýzou jediného jeho vlákna.) Vyšlo nám, že se na tento příběh lze samozřejmě dívat z mnoha různých úhlů pohledu. Ale jeden z možných je, že v době vzniku tohoto mýtu se středomoří ocitalo ve specifické atmosféře, kterou se pokoušel na rozkmitaných perutích své rozvášněné obrazotvornosti zachytit právě slepý básník Homér.

Šlo mj. o mocenský střet, zápas mezi několika frakcemi, které v té době bojovaly o rozparcelování světa – v zemi i nad zemí, venku i uvnitř. Bylo jich pět. (Pět se mimochodem řekne řecky „penta“, což je slovo, které dodnes používáme pro označení některých mocenských uskupení.) Ve stručnosti si řekneme, o jaké frakce šlo. Z podoby dnešního světa si lze odvodit, jak tento souboj Titánů tehdy dopadl a že stále v různých variacích pokračuje.

Na psychologické rovině jde o pět archetypů moci nebo o pět symbolických řádů, které nějak interpretují svět a které můžete na úrovni určité inklinace zaznamenat i v sobě. Svět nemusíte ovládnout vojensky jako Alexandr nebo Napoleon, ale lze tak možná učinit expanzí symbolického řádu - toho, v co lidé věří a co žijí, protože to považují ve své mysli za skutečnost. Tento způsob vlády je možná daleko účinnější. Lidé na ní participují automaticky a bez pochybování, aniž by od této interpretace reality (brýlí) byli schopni odhlédnout. Jako se cítí ryba ve vodě, jako pták ve vzduchu, tak lidé žijí v daném symbolickém řádu (kultu, víře, soustavě memů, matrixu) apod., aniž by o tom měli potuchy.

Souboj Titánů lze interpretovat i jako souboj pěti paradigmat v období tzv. temné, předklasické antiky (12-9.st. př.n.l.)

Perseus symbolizuje cestu jednotlivce, který kráčí vlastní cestou, navzdory jakémukoli mocenskému zápolení své doby. To je pro cestu hrdiny podružné. Žádná doba není tak zlá, aby nebylo možné kráčet hrdě po vlastní cestě. V každé době budou probíhat boje, na něž nemáme vliv. Podmínky světa by se neměly stát výmluvou, proč nám něco nejde nebo proč něco nemůžeme.

Malá mořská víla

Symbolická interpretace pohádky na základě konstelačního vhledu

Dnes nás čeká pohádka v barvě hluboké modři. Je jí Malá mořská víla.

Jejím hlavním tématem, ať se to zdá jakkoli paradoxní, je plodnost a neplodnost. (Kdybyste byli tvůrcem všech pohádek světa, mohli byste nalézt výmluvnější symbol pro neplodnost, než nohy srostlé k sobě proměněné ve studený rybí ocas?) Všechno si ale popořádku vysvětlíme.

Malá mořská víla představuje určitý typ ženy, popřípadě muže s velmi převažující ženskou energií. Tento typ je charakterizován specifickým způsobem cítění, prožívání vztahů a vztahem k dětem (rodině/potomstvu).

Od pasu nahoru je malá mořská víla spojena se světem lidí, který miluje a obdivuje. V pohádce je to vyobrazeno tím, jak mořská víla sedává na skále na pobřeží a pozoruje bujarý ruch princových oslav a dovádění. Její srdce pro tento svět bije, je do něho tajně zamilovaná (ale před obyvateli mořského království musí tuto zapovězenou vášeň tajit). Přitom ale na břeh nemůže. Od pasu dolů je rybou.

Co to znamená? Na sexuálně-instinktivní rovině, na úrovni prvních dvou čaker, přijala způsob chování a prožívání, který je velmi archaický, který sahá do dávnověku evoluce a koresponduje s říší ryb, přesliček, korálů a plavuní, kde platí ještě jiné zákony rozmnožování a zachování života. (Jde dokonce ještě o starší stádium evoluce, než je tzv. ještěří nebo plazí mozek). Zde je jednotlivec ničím, důležitý je celek, druh, velko-rodina. Jedinec je připraven kdykoli přinés OBĚŤ a obětovat svůj život pro blaho celku. Na této úrovni na tom není vůbec nic tragického ani dramatického, je to přirozené a logické. Jedna buňka je ztracena, ale celek těla je posílen a regenerován. Nikdo tím netrpí.

Sedmero Krkavců - poselství pohádky

Příběh ženské magie, mužské síly a síly srdce

Inspirován krásným pohádkovým filmem Alice Nellis Sedmero krkavců, který nedávno běžel v kinech, říkal jsem si - tam je něco tak hlubokého, to ani nemá cenu přemýšlet, tam je nějaká hloubka, kam se rozumem nedá ani dostat - a těšil jsem se, až na to někdy postavíme konstelaci. A stalo se. Letos v létě na naší prázdninové konstelační škole, kde na to bylo dostatek lidí - téma se z nepřeberných vylosovalo a konstelace proběhla.

Pokud jste na filmu nebyli a chcete si pohádku připomenout, než se pustíte dále, tak plnokrevná pohádka Boženy Němcové je k přečtení zde. A o poznání stručnější verze bratří Grimmů tady.

Přepis konstelace je v tomto případě trošku oříškem. Pohádka má totiž vícero časových rovin, které fungují jakoby nad sebou, ve vícero patrech, a příběh není jednoduše lineární: z bodu A do bodu B. Pohádka začíná uprostřed "zakleté" situace a klubko sahající do minulosti je třeba teprve rozmotat.

To je první důvod - a druhý důvod je, že ústředním motivem je téma k výkladu sice fascinující, ale z racionálního, natož vědeckého pohledu, poněkud ošemetné - totiž magie. Sice všichni víme, že čarování do pohádek tak nějak patří, ale pokud by nám někdo měl začít vykládat, že magie by se nějak mohla týkat i našich běžných životů, začnou se většině čtenářů nejspíš ježit chlupy (nebo snad některým černé peří?)


Nechceme totiž pohádku vykládat jako esoterně, metafyzicky, hermenauticky ani jungiánsky. Výklad by sice zabral desítky stran, a proti výkladu by těžko někdo mohl něco namítnout - asi by to bylo pro "hledače tajemství" zajímavé čtení. Vyskytovaly by se v něm triádovité vztahové vazby, odkazy na číslo tři a sedm, Slunce, Lunu a Vítr - a na Smaragdovou desku Herma Trismegista. Ne, chceme zůstat u odkazu, který má pohádka říci nám, moderním lidem, v dnešní době. 

České filmy a seriály optikou MBTI

Návštěvníci

Akademik Richard - pedantické a asociální INTJ s obsesivními ideály humanity, snažící se lézt do zadku malému Adamu Bernauovi, který představuje vizionářsky nezodpovědné ENTP.

(INTJ a ENTP vždy představují silné duo chladných vědců, kteří jsou ve společných úvahách schopni obětovat lidstvo bez mrknutím brvou - zde jej ale zase pro změnu zachraňují).

Děda Drchlík neboli Velký Učitel odpovídá vyzrále lidskému Entuziastovi ENFP. (Stejný typ ztvárnil i Hrušínský ve Vesničce mé střediskové anebo Kopecký - Dr. Štrosmajer - v Nemocnici na kraji města.) Tím jsme si představili trio Intuitivců (N) - hledačů Velké Pravdy a mystických kruhů na rybníku (jež se dle Dědy Drchlíka zračí i ve tvaru ženských prsů) a jež se šíří i tehdy, když do rybníka vmetneme hranatou cihlu. Každý ze tří idealistů má pochopitelně jiné motivy: Akademik Richard se snaží zachránit lidstvo, čímž jeho pocit důležitosti nabobtná do velikosti Mléčné dráhy; rozpustilý Adam Bernau nahání dívky a bezděčně přijde na vzorec obsahující návod k přemisťování kontintentů; a děda Drchlík lidstvo nakonec skutečně přeci jen zachrání bezděčným podložením Centrálního Mozku Lidstva (CMS) dřevěným klínkem - bez jakéhokoli pocitu důležitosti. Nepraktický děda Drchlík je naopak přeplněn úctou k zázraku stvoření a kruhů na rybníce - svým hloubavým nadšením Entuziasty však inspiruje malého Adama, aby viděl skutečnost také jinak: aby přemýšlel o tom, co ještě není, ale být by mohlo - tak jak to mají Intuitivci v popisu práce.

Skrytá zápletka v zákulisí seriálu se točí okolo Akademika Richarda, který se prý původně jmenoval Akademik Filip, ale české televizi se prý ozvala nasupená paní Filipová, reálná manželka tehdy skutečně žijícího vědce jménem Filip - že prý se manželovi postava nápadně podobá (!) - a hnala celou věc před soud. Autoři seriálu museli pod soudním nařízením "sklapnout paty" - a přejmenovat našeho Akademika na Richarda (celý seriál pak museli dodatečně na mnoha místech předabovat). Škoda, že někdejší tvůrci seriálu nemohli ctěnému soudu vysvětlit, že se jim jen až příliš dobře podařilo ztvárnit určitý typus - konkrétně INTJ - který se samozřejmě tak hojně vyskytuje v akademickém prostředí (např. je jím i bývalý prezident Václav Klaus) - a proto mohla v akademikovi Richardovi paní Filipová tak dobře rozeznat povahové rysy "svého muže".

David Mitchell: Atlas mraků

Když jsem před spaním odkládal tuto knihu na noční stolek, abych zavřel oči a ponořil se do spánku, skutečně mi před očima vyvstávaly chuchvalce mraků, které se spojovaly a rozdělovaly a skrze ně prozařovalo modré, nekonečně bezpečné nekonečno. Měl jsem dojem, že přesně takoví jsme i my, lidé a naše myšlenky. Naše příběhy se prolínají a čím výše nad mraky vystoupáme, tím více nás mrazí úžasem, jak do sebe všechny nepatrné zlomky života přesně zapadají, jakoby je řídila nepředstavitelně nádherná kosmická inteligence.

Prometheus

Prometheus se zřejmě nestane filmovým kultem (na to je příliš rozporuplný a nepřesvědčivý), nicméně otevírá zajímavé prostory k úvahám o s-tvoření - genezi, tajemného vztahu stvořeného a jeho tvůrce na všech myslitelných úrovních reality: včetně v těchto vztazích inherentní destruktivní síly.

(Zdrcující kritiku nešvarů tohoto filmu, které vyplývají zřejmě především z jakéhosi vnitřního sváru mezi režisérovou vizí na jedné straně - a úlitbou filmovým producentům a střihačským nůžkám na straně druhé, přenechám filmovým recenzentům. Pokusím se spíše, jak mám ve zvyku, vyabstrahovat určitou symbolickou rovinu filmu a nabídnout určitý způsob jeho "čtení".)

Nebezpečná metoda (2011)

Zanedlouho se v českých kinech objeví film režiséra Davida Cronenberga Nebezpečná metoda. Jedná se o adaptaci literární předlohy od Johna Kerra.

(Varování: text obsahuje spoilery). Děj filmu vypráví o vztahu dvou průkopníků hlubinné psychologie, C. G. Junga a S. Freuda na začátku 20. století (1904). V téže době se však Jung "spustí" se svou hysterickou pacientkou Sabinou Spielrein. Jeho etický kodex částečně rozleptá další postava filmu, zdivočelý psycholog Otto Gross, jehož terapeutické heslo (jímž léčí sám sebe) zní: nikdy nic nepotlačovat. (Gross se však ve filmu mihne jen krátce, ve třech scénách, z nichž v jedné obhospodařuje zaměstnankyni Jungova ústavu). Občas se setkáme i s pohledem na Jungovu vzornou a oddanou ženu Emmu, Jungovo honosné sídlo na břehu Curyšského jezera a Jungovy hrající si děti: zkrátka Jungovi v jeho malém ráji jeho následný pocit viny (z nevěry s pacientkou) věříme.

"Pokud se chceš chopit iniciativy, bydlím támhle v tom domě na rohu."

Nevím, jestli je "nebezpečnou metodou" myšlena psychoanalýza (v této době dosud v plenkách), anebo intimní poměr, při němž Jung Sabině udílí výprask rákoskou, proto že je o to hysterickou masochistkou požádán. Hlavním tématem je zde samozřejmě to, co psychoanalýza nazývá přenos (ve vztahu Jung - Freud a Jung - Sabina). Podstatou přenosu je projekce ambivalentních intenzivních pocitů, které jsme chovali k osobám v naší minulosti (rodičům, partnerovi) na terapeuta. Terapeutova reakce na tento přenos se nazývá protipřenos, čímž vzniká velmi hluboké oboustranné emoční pouto. Ačkoliv se zde pohybujeme na ostří nože, podle Freuda je tento proces důležitou součástí psychoanalytické léčby, neboť umožňuje zvědomit a zobjektivizovat zapouzdřené emoce a motivy a vynést je tak znovu "na světlo". Že je to proces náročný, fatální a riskantní, na to se Nebezpečná metoda snaží poukázat. V době, kdy se film odehrává, nebyly informace o protipřenosu (tedy vlastně, že se terapeut může také zamilovat do své pacientky) veřejně přístupné, ačkoliv měly pro psychoanalýzu klíčový význam. Freud doporučuje článek o protipřenosu nakopírovat výhradně mezi členy psychoanalytické společnosti, ale varuje, že by se v žádném případě neměl dostat na veřejnost. "I believe an arcticle on counter-transference is sorely needed; of course we could not publish it, we should have to circulate copies among ourselves." (290F, 31. prosince 1911)

Téma přenosu a protipřenosu řeší i právě odvysílaný seriál Terapie, v němž se terapeut Marek v podání Karla Rodena zamiluje do půvabné hysterické pacientky Sandry. Markova terapeutka Dita jakožto psychoanalytička jej na tento fenomén upozorňuje a varuje jej před možnými úskalími "nebezepčné metody" včetně té nástrahy, že pokud Marek nakonec vystoupí z role terapeuta, může se ukázat, že část přenosu se vytratí, jinými slovy, že hysterická pacientka do něho přestane být zamilovaná. Nicméně Marek Ditu  "neslyší", jakožto Rogerián takový fenomén neuznává, a nechává se zaslepit, aby v závěru seriálu ostře procitl: Zjišťuje, že jeho rodinný život se ocitl v troskách a láska k Sandře byla pouhou iluzí. Ale zpět k Nebezpečné metodě.

Herecké výkony všech tří hlavních představitelů jsou excelentní. Viggo Mortensen pojal Freuda jakožto charismatického, mírného, zralého, přitom elegantního muže s nadhledem a neodmyslitelným doutníkem v ústech. Pohled jeho zraku možná není tak bolestně-intenzivní, jak je možno vidět na Freudových fotografiích, ale věříme mu určitou charakterovou mimořádnost, aureolu, gesta, chůzi: to vše je precizní, alespoň z hlediska formy. (A to platí i pro film jako celek: nádherné exteriéry a historické dekorace jsou precizně dotažené a působivé - dokonce i Freudův a Jungův rukopis se relativně podobá originálu).

Michael Fassbender nám mladého Junga představí tak rozporuplně, jak to jen krátký scénář filmu umožňuje. (Mnoho dialogů se zde mezi Freudem a Jungem bohužel odehrává korespondenčně, v dopisech - jakkoli to odpovídá historickým faktům, promrhává to dramatický potenciál filmového média). Filmový Jung působí pastorsky-kontrolovaně, střídmě, v komunikaci přímočaře, ale laskavě, a pod touto slupkou občas prorazí nějaký neurotický, nesourodý aspekt související s jeho vášní, vinou nebo jeho ezoterním zaměřením, které se pragmatičtější Freud snaží držet na uzdě, aby nedošlo k diskreditaci právě se rodícího psychoanalytického "kultu". (Nevypadá to ani, že by Jungovy "záliby" v synchronicitě a okultních jevech jakkoli kritizoval, sám se také dosti rýpe v mytologii, spíše mu - z taktických důvodů - doporučuje s tím prozatím nevycházet na veřejnost).

Keira Knigthley je fascinující a rozehrává Sabininu hysterii do všemožných psychotických až zrůdných odstínů, přičemž si zachovává pronikavost intelektuálního úsudku, který skutečně mohl být pro oba psychology zásadní a inspirující. Sabina Spielrein, židovka ruského původu, jíž je v době filmového děje 20 let a jejíž léčba byla navzdory všemu nakonec úspěšná, se později sama stala psychoanalytičkou a napsala zásadní esej o lidské destruktivitě, jakožto neodmyslitelné části sexuality a lásky - ego subjektu, strženo dynamickou vášní, je navzdory statickému pudu sebezáchovy bezohledně destruováno - a uvolňuje tím prostor "novému životu", který tak může "vstoupit v bytí". (Destruction as the Cause of Coming into Being). V této eseji se snoubí pronikavá inteligence s upřímnou pozorovatelskou citlivostí na pozadí širokých kulturních znalostí. (Skvěle např. demaskuje Nietzscheho psychické procesy zrcadlící se v jeho "imaginárním příteli" Zarathrustrovi nebo motiv sebevraždy v příběhu Romea a Julie).

Její myšlenky mohly stát za Freudovou koncepcí pudu smrti. Sabina Spielrein (i ve filmu) pronáší postřehy ohledně destruktivní tendence zničit vlastní ego (masochistické sebe-ponížení či sadistické ponížení druhého), která může být intenzivní součástí sexuální vášně a která z hlediska ranné Freudovy teorie libida jakožto (prosté) touhy po slasti nedává smysl.

"Slast není nikdy prostá," říká Jung Grossovi. "Ale je, to jen my jsme se rozhodli si to komplikovat," kontruje Otto.

Jung Freuda o Sabinině případu poprvé informuje v korespondenci slovy: "At the risk of boring you I must abreact my most recent experience. I am currently treating an hysteric with your method. Difficult case, a twenty-year-old Russian girl student, ill for six years. First trauma between the 3rd and 4th year. Saw her father spanking her older brother on the bare bottom. Powerful impression. Couldn't help thinking afterwards that she had defecated on her father's hand..." (Následuje líčení jejího zvláštního způsobu defekace, nahrazeného pozdější energickou masturbací). Freud kontruje: "I am glad to hear that your Russian girl is a student; uneducated persons are at present too inacessible for our purposes. The defecation story is nice and suggests numerous analogies. .. You see that you have not bored me in the last. I am delightful with your letters." (dopisy 4J a 5F - říjen, 1906). V dalších dopisech již o tomto případě nehovoří, ale je možné, že Sabinu později označují jako "Frau C-". Freud Jungovi doporučuje z pozice zkušenějšího zůstat v odtažité - receptivní pozici a příliš se do toho nevkládat. "Permit me, speaking as the venerable old master, to say that this technique is invaribly ill advised and that it is best to remain reserved and purely receptive. We must never let our poor neurotics drive us crazy." (290F, 31. prosince, 1911). Je možné, že literární Sabina vznikla jako derivát vícero Jungových pacientek.

Jung ve svých záznamech Sabinu popisuje jako "orientální a dráždivou, se smyslným a zasněným výrazem ve tváři." Jejich vztah byl v té době samozřejmě tajnou záležitostí. Trval zřejmě mezi léty 1905-9. Podle filmu i podle dostupných historických faktů Jung kvůli své kariéře vztah se Sabinou ukončil a u Freuda v tomto smyslu hledal podporu, jíž u něho, na základě jejich tehdejšího pevného přátelství, nalezl. Vlastně se vůči ní smluvili, pro případ, že by Sabina Spielrein porušila mlčení. V takovém případě by zřejmě táhli za jeden provaz a označili taková obvinění za projev pacientčiny "fantazie." Není pochyb o tom, že jednání obou pánů bylo v tomto případě unfair (nicméně jednalo se o gesto stvrzení přátelství "mezi muži" - mezi kterými byl přenos otec - syn). Publikované dopisy z této doby o mnohém zřejmě mlčí, ale zajímavé je, že Freudovo původní korespondenční oslovení Junga "drahý kolego" se v této době, kdy se film odehrává (na přelomu 1907-8), mění na "drahý příteli".

Sabina Spielrein se později vdala za ruského žida, fyzika Pavla Scheftela. S Jungem i Freudem si nicméně dopisovala i nadále, a to i po jejich roztržce (1912) až do r. 1923. Působila v Rusku jako psycholožka, nicméně její život skončil tragicky. Jako židovka byla v r. 1942 v Rostově na Donu postupující německou armádou se svými dvěma dcerami (z nichž ta starší mohla být čistě hypoteticky Jungovou dcerou) zastřelena. U Sabiny Spielrein zřejmě poprvé klíčí Jungův koncept o tajemné, iracionální ženské složce uvnitř každého muže a kterou Jung pojmenoval jako Anima. Ovlivnila tedy oba slavné muže a jejich psychologické teorie, ačkoliv její jméno téměř upadlo v zapomnění.

Oba géniové se rozejdou ve zlém: nyní, tam kde bude Freud hovořit o přenosu (rodičovské figury), bude Jung hovořit o projekci archetypu (Animy, Stínu, Moudrého starce). Kde bude Freud zastávat teorii libida jakožto čistě sexuální energie, bude Jung tvrdit, že jde o životní energii vůbec, jež se napříč kulturami manifestuje v symbolu ohně. Atd. Ve filmu je tento klíčový moment ztvárněn tím, že Freud před Jungem odmítne v noci na lodi hovořit o svém intimním snu - aby prý před ním neztratil autoritu. Jung pak dodá, že právě tehdy jí u něho ztratil. Vzápětí po této roztržce, kdy Jung transcenduje či odmítá uznat Freudovou (otcovskou, mistrovskou) autoritu, na úsvitu první světové války, se začíná sedmatřicetiletý Jung nořit do svého vnitřního světa nutkavých barevných vizí a začíná tvořit svou Červenou knihu.

Zbývá zmínit poslední důležité jméno filmu: bohémský psycholog Otto Gross (herec Vincent Cassel - nahoře), který filmem (bohužel) jen prokmitne, měl zřejmě zásadní impakt na mnohé Jungovy koncepce. Patřil stejně jako Otto Rank k psychologům, kteří brojili za osvobození lidské sexuality. Když přeskočíme téma sexuální ("pohanské", "antikřesťanské") revoluce a téma Jungovy promiskuity (Sabina Spielrein byla první z mnoha "inspirujících" pacientek, se kterými měl poměr), jedná se např. o koncepci Extraverze - Introverze (zaměření psychické energie ven nebo dovnitř), která je už nyní součástí běžného slovníku. Na jejím počátku stál pravděpodobně právě Otto Gross. Zde na kliniku v Burgholzli přijíždí, aby se léčil ze své drogové závislosti (a aby "inspiroval" Junga v jeho cestě za osvobozením "přirozené animality").

Fakta: Otto Gross je skutečně předmětem korespondence mezi Jungem a Freudem. Jung Grosse líčí jako extrémně obtížný případ obsesivního neurotika a schizofrenika. Freud mu dává za pravdu a povzbuzuje Junga v jeho práci a připouští, že jemu samému by v léčbě Grosse bránily jeho ego-obranné mechanismy a že je tedy rád, že Jung vzal toto nelehké břímě na sebe. V určitých chvílích, kdy se proces zasekne, analyzuje prý naopak Gross Junga. Při úspěšně postupující léčbě snižuje Jung Grossovi jeho každodenní dávky opia. Na konci procesu Jung píše o tom, jak obrovská terapeutická zkušenost to pro něho byla (z hlediska praktických poznatků o Dementia praecox neboli nyní schizofrenii) a že vzájemné nekonečné rozhovory s Grossem považuje za naplňující a stimulující. "For me this experience is one of the harshest in my life, for in Gross I discovered many aspects of my own nature, so he often seemed like my twin brother." (Jungův dopis Freudovi, 19. června, 1908). Nemohl být Otto Gross Jungovou insiprací pro jeho archetyp Stínu?

Přestože film disponuje skvělými hereckými výkony a výpravou a přestože pojednává o fascinujícím historickém tématu, působí přesto všechno poněkud "kulisově", málo plasticky, málo trojrozměrně, je poněkud plochý: nevytvoří dosti strhující narativní oblouk. Přestože pracuje s tak horkým a výbušným jako je přenos, protipřenos, sexualita, vášeň, destruktivita, sexuální revoluce, působí jako pouhé (chladné) historické konstatování (jako v dokumentárním filmu): ano, stalo se to tak: v takových historických reáliích a byli to takoví a takoví lidé a řekli si to a to. Hezké, ale potenciál byl silnější. Místo exploze jen rozčeření hladiny jezera. Ale i to rozčeření stojí za to. Může nás přimět, abychom pátrali dále v hlubinách.

-

Po druhém shlédnutí v kině: Zážitek o dost lepší, film v mých očích ještě stoupl. Musím ocenit perfektní, inteligentní dialogy. Film trochu zklamává naše očekávání, protože je tak moc koncentrován na obsah dialogů, což už dnes není zvykem. Je jako chlebíček, který není dost pikantní, protože jsme zvyklí na větší dávku chilli. Proto se Nebezpečná metoda může zdát neslaná - nemastná. Ale její koření je jemnější a trvalejší.

Scénář je napsán tak, že zachycuje pohledy všech hlavních čtyř protagonistů, které jsou mnohdy v "tvůrčím konfliktu", aniž by je soudil a dal jednoznačně za pravdu jedné nebo druhé straně. V jednom z rozhovorů označí Jung Freuda za Galilea, který pro svět psychologie otevřel "nové dveře" (zatímco Freud sám sebe skromně označil za Kryštofa Kolumba, který stanul na nové, ale neochvějné půdě sexuálního původu neuróz!). Na závěr však Jung Sabině říká: "To přeci není možné. Nevěřím, že by se celý svět otáčel kolem jediné osy." (Má na mysli SEX.)

Literatura:

The Freud/Jung letters. Princeton University Press, 1974/1994. Princeton, New Jersey
Sabina Spielrein: Destruction as the Cause of Coming into Being, Journal of  Analytical Psychology, 1994
http://jwa.org/encyclopedia/article/spielrein-sabina

Životopisný film Strážce duše pojednávající o Sabině Spielrein
Otto Gross

Ukázky z filmu Nebezpečná metoda a rozhovory s herci na CSFD
Rozhovor s režisérem filmu Davidem Cronenbergem
Rozhovor s Vigo Mortensenem
Miroslav Borecký o Kerrově knižní předloze
Recenze Nebezpečné metody od Františka Fuky

MBTI a slavné seriály

Není nad příklady! Většina seriálů je vystavěna tak, že jejich postavy mohou sloužit jako ukázkové modely MBTI typů. Porovnejte stejné typy napříč všemi seriály a budete mít jasnější představu. Pokud je pro vás typologie MBTI prozatím prázdným pojmem, můžete se zorientovat zde (a pak se sem zase vrátit).

Sex ve městě

Charlotte (ISFJ - romantická pečovatelka s velkým srdcem), Carrie (ENFP - hvězda, novinářka), 

Miranda (ISTJ - konzervativní, analyzující strážce), Samantha (ESTP - akční dobyvatelka, tygřice).

První dvě: ženské, křehké, citové typy (F), druhé dvě: více mužské, racionálnější typy (T), které hůře vyjadřují své intimní pocity a zranitelnost. Jediná Carrie disponuje iNtuicí, díky níž pozoruje všechno dění z určitého odstupu, a s nadhledem glosuje dění vystresovaných třicátnic, které se orientují striktně podle pragmatické S funkce (vnímání) a postrádají tak moudřejší, globálnější životní náhled - ztrácejí se v detailech každodenního shonu. Carrie je tedy spojuje, i když si zase sama vůči nim připadá nejistá - díky svým snům a ideálům (N) se cítí být ve srovnání s nimi trochu mimo (jako mimozemšťan) - a potřebuje zase jejich realističtější radu a podporu. Carrie je transcenduje, oni ji ukotvují. Všechny čtyři typy jsou natolik odlišné, že poskytují scénáristům nepřeberné možnosti interakcí - a muži - kromě pana "Božského" (N-ideál) jsou zde nahraditelní. Holky si vystačí. 

Seriál je perfektně vyvážený: 2xE, 2xI, 2xP, 2xJ, 2xF, 2xT. Nekonečné kombinace s pouhými 4 postavami.

Přátelé

Zleva: Phoebe (eNFP - hippie hvězda z Ezo TV, má něco z INFP), Chandler (INTP - i když není tak introvertní - mistr trefných sarkasmů), Rachel (ESFj/p - zatím nevyhraněná, dost se hledá), Ross (ISTJ - ale ovládán infantilním nevědomým cítěním), Monica (ESFJ - ukázková), Joey (ESFP - ukázkový bavič).

Všichni jsou si v podstatě podobní - převládá ES orientace (zážitkoví extraverti), do toho břinká mimozemšťanka Phoebe a glosátor (a la Dr. House) Chandler, který se svým viděním a intelektem více vymyká. Monica a Ross nejsou tak diferencovaní, hledají se. Pohodový, nenáročný seriál, který nás má utvrdit v tom, že žádné problémy vlastně neexistují a nikdy nedospět je v pořádku. Joey a Chandler by byli ideální "partneři" (opačné funkce, ale společné P), Monica jim jejich vztah vlastně kazí jako "přísná matka" (J!). Ross (šťouravě analytický, ale infantilně roztomilý ISTJ) je trochu mimo skupinu, nemá se s kým paktovat a z celé skupiny mu je založením nejblíž Rachel (SJ), proto to s ní zkusí, ale oba jsou v podstatě nezralí. MBTI půdorys seriálu není příliš pestrý a jen díky většímu počtu postav se seriál udrží delší dobu, i když časem zcela pochopitelně ztrácí šťávu - možné interakční zápletky se vyčerpají. 

V podstatě je to o tom, že tu stojí většina versus někdo, kdo se snaží do ní zapadnout a být přijat (vytáhne si peška a chodí okolo - buší na dveře, aby ho pustili dovnitř). - Hlavním motivem je tu: not to be excluded from friends - jak nebýt vyloučen a vrátit se zas zpátky na palubu. Skupina drží díky strachu, že bychom vlastně nevěděli, co si počít, kdybychom jí opustili (i za cenu toho, že se raději přestaneme vyvíjet v jiných interakcích se světem "venku") - a tak se zase vracíme mezi ty své staré známé "přátele". (Ty uvozovky jsou zde na místě - zkrátka se je jen bojíme nechat jít).

Červený Trpaslík

Rimmer (ISTJ - konzervativní, hnidopišský strážce pořádku), Kryton (ISFJ - sentimentální matka Terezoidka s komplexem mučedníka), Kočanská (ESt/fJ), Lister (ESFP - entuziastický bavič, co si rád dělá všechno po svém), Kocour (ES - uncommon type - nezařaditelný - nonhuman being), Holly (INTP - v mužské podobě, INFP v ženské podobě).

První série seriálu jsou postavené na třeskuté interakci ISTJ a ESFP, především jejich J (hnidopišské) a P (bordelářské) složky, zde vyhnané do naprostých extrémů. Do této neutuchající štvanice glossuje povznesený palubní počítač Holly (INTP - stejný typ jako detektiv Colombo, ale s odmocninou jeho IQ, polovinou jeho charismatu a trojnásobkem jeho ješitnosti). Vzniká tak interakční prostředí, které se nedá nazvat jinak než jako absurdní. S příchodem afektovaného androida s mateřským komplexem (ISFJ) a narcistního autistického infantila (Kocour), který není schopen vnímat nic jiného než sám sebe, se toto prostředí jen umocňuje na druhou a na třetí, zdůrazňujíc tak absurditu, prázdno a naprostou nahodilost setkání takto nesourodých bytostí, neschopných vnímat jeden druhého. Bohužel v celém kosmu nikdo jiný není! 

Postava Kočanské dává smysl jakožto Listerova nedosažitelná masturbační utopie, ale když se obejví na scéně, v podstatě jen dubluje Rimmerovu roli pedantického strážce (STJ) a je tedy nadbytečná. Když ze seriálu Rimmer na chvíli zmizí, interakční napětí ale dramaticky klesá směrem k nudě - erotické dusno a žárlivé scény mezi zženštělým androidem a "skutečnou ženou" to nezachrání. Rimmerova neurotická struktura je totiž zdrojem nejbrilantnějšího humoru na lodi (a tedy potažmo v celém kosmu) a je takřka nevyčerpatelná. Je to souboj perfekcionistické neurotické patologie (Rimmer) s esencí nedokonalého lidství bez jakékoli sociální persony (Lister), za absurdní asistence klaksonů několika dalších deviantních stvoření míhajících se útrobami těžařské kosmické lodi. Dokud Lister dýchá, přežívá poslední semínko naděje na záchranu lidstva. (Ale není kam ho zasít!)

Futurama

Dr. Zoidberg (INFJ - cituplný zoufalec, kterého nikdo nechce, navíc mimozemšťan), Dr. Farnsworth (ENTP - šílený vizionář bez skrupulí), Bender (ESTP - muž činu, taktéž bez skrupulí), Amy (ISFP - něco jako studentka umění, ale bohužel bez talentu), Hermes (ISTJ - workoholický hnidopich), Leela (ESFJ - alterego Kočanské), Fry (ENFP  - entuziasta), Kif (INFJ - mimozemšťan).

Zdá se, že si Matt Groening, tvůrce Simpsonů, chtěl odpočinout ode všech klišé (a příliš reálného - viz níže). Máme tu hned tři nepravděpodobné, vzácně se vyskytující idealisty (2 x INFJ, 1x ENFP), šíleného profesora (ENTP), umělkyni, která nikdy nic neslyšela o umění (ISFP) a jediní, vcelku normální jedinci jsou Leela (ESFJ), ale ta má bohužel komplex z toho, že má jen jedno oko, a proto si myslí, že jí druzí lidé zatracují. - A konečně samozřejmě Bender (ESTP) - schopný chlapík s jiskrou v oku a vychlastanými hlasivkami - ale k dokonalosti mu schází jen to, že je z titanu - tzn. že je robot. Čili máme tu skupinu naprostých outsiderů, kteří se nemohou nikam zařadit, takže na sebe jaksi podivuhodně zbyli. (Hermes - skalní ESTJ z Jamajky - kde byl nejspíš také outsiderem - zajišťuje jen byrokratickou podporu celému šílenému podniku Planet Express). 

Celý seriál je odlehčený tím, že u postav převažuje P vyladění (pod taktovkou senilního ENTP) - volnomyšlenkářské, chaotické, nekonformní. Kdykoli se může stát cokoliv, nevznikají ostré třenice, maximálně se něco podělá - a když, tak je to vlastně jedno. Máte-li pocit, že nikam zde na Zemi nepatříte, mezi figurkami z Futuramy vám bude blaze a lehce. Víte, že nejste sami. Dovolali jste se (jako E.T.) domů.

Simpsonovi

Barney (ISFP - kdysi citlivý umělec, jehož koníčkem je nyní chlastání), Lisa (INTJ - kreativní perfekcionistický vědec), Montgomery Burns (ENTJ - maršál, žralok, kterému nevadí pohled na krev a pláč kojenců), Flenders (ENFJ - učitel, předávač tradičních hodnot), Sminders (ISFJ - loajální a milující jako kolega z Červeného trpaslíka Kryton), Homer (ESFP - bavič plný života stejně jako kolegové Lister a Joey), ředitel Skinner (ISTJ - setrvale neurotizován a terorizován matkou jako kolega Rimmer), záškolák Nelson (ESTP - stejného ražení jako Bender a Bart), Carl (ISTP), Lenny (ISTP - technici), Bart (ESTP), Šáša Krusty (ENTP - zahořklý, zaprodaný vizionář, smutný klaun), Patty a Selma (odstrašující polochlapské ISTJ), Millhouse (INFP - jako Kif a Fry), prodavač komiksů (INFJ - navenek napruzený, ale v hloubi duše snící o spřízněné duši, jíž dosud nepotkal - podobně jako klepetáč Zoidberg z Futuramy), Děda Simpson (ESTJ - odstrčený, zahořklý veterán, který by rád šéfoval, ale už nemá komu), Marge (ISFJ - milující pečovatelka) a zahořklý úchyláček Očko Sizlak (ISTP)

Z mého pohledu seriál odráží zastoupení jednotlivých MBTI tak, jak je tomu přibližně v normální populaci a v našem okolí. Springfield - to je svět kolem tebe. Rozhlédni se. Takoví lidi kolem sebe vídáš denně. V trafice, ve škole, v taxíku, v tramvaji, v kanceláři, v posilovně, v supermarketu, v hospodě a - doma. I ty znáš zahořklého barmana Očka, který mlčí o svých perverzích. Krutého, ale nápaditého šéfa, který si nikdy nezapamatuje tvé jméno a pro něhož jsi jen číslo. Springfield - to jsme my. I zde, v Čechách, v Německu, Brazílii, a snad i Číně.

Misfits

Alisha (ESFP - bavička, co si jen užívá života), Curtis (ISTP - hráč, sportovec), Simon (INFJ - perfekcionistický, empatický tajnůstkář), Nathan (ENFP - hvězda v každé situaci), Kelly (ESTJ - přísný strážce)

Docela rozmanitá partička. Mírně (3 : 2) převažují preference E S F P (odpovídá to rychlému a dynamickému střihu seriálu). Od toho je nejvzdálenější Simon (INFJ), jenž je zde outsiderem mezi outsidery, resp. misfitem mezi misfity. Toto pentatonické (pětičlené) uskupení je neustále "v pohybu", nikdy není možná trvalá shoda, síly se neustále přeskupují, neustále se něco děje, neexistuje zde rovnováha, jen pohyb těsně před dalším propadem, kdy nastane další kolize a další přeskupení. Nic není statické. Přesto drží pohromadě. Seriál založený na nepředvídatelnosti a vysoké narativní touze (chceme vědět, co bude dál). Nejedná se o sitcom, ale o seriál (děj se na konci epizody nevrací do výchozí situace, ale evolvuje dál).

MBTI a české seriály

Agora (2010)

Vojta: Agora. Co je to agora? Měl by to být volný veřejný prostor, náměstí, shromaždiště, kde v antickém světě mohl každý svobodně a bez obav vyjádřit svůj názor, ať už patřil do jakékoliv společenské vrstvy a ať už byl stoupencem jakéhokoliv světonázoru či víry. Důležité bylo, jak dobré měl argumenty a řečnické schopnosti. Od toho se odvíjelo, zda na svou stranu strhne posluchače. V antickém světě tvořila agora dokonce symbolické jádro civilizace, protože v jejím okolí bývaly rozmístěny nejdůležitější správní budovy, lázně a chrámy. Konala se zde nejdůležitější shromáždění a vojenské přehlídky. Agoru tak můžeme chápat jako symbol svobody myšlení a slova či dokonce jako centrální prostor demokratické společnosti. Agora je volným prostorem pro dialog.

V dnešní době je jakousi formou agory internet. Proto se pokusíme zamyšlení nad tímto filmem ztvárnit právě pomocí internetového dialogu.

1. Hypatie (v podání krásné Rachel Weisz) ve filmu představuje hlas rozumu bez předsudků, touhy po poznání a úžasu a radosti nad dosaženým poznáním. Její neoplatonismus jakoby na náš svět pohlížel odkudsi seshora, z kosmu (jak ilustruje filmová kamera), ze světa nadčasových univerzálních zákonů či idejí, která mnohdy předcházejí empirii - proto má tendenci za pohybem planet "vidět" spíše kruhy než elipsy. Přesto je Hypatie schopna v procesu hledání pravdy připustit, že se mýlí, a tím se otevřít pravdě nové, což je náboženskému či jakémukoliv – i vědeckému – fanatismu cizí. Je jakýmsi posledním světlem zanikající helénské civilizace. K tomuto světlu se stahují mračna barbarů, v tomto případě křesťanské sekty, aby jej pohltila a zahubila. Svět upadá do temnoty a chaosu. Mohl by ses zmínit o tom, co podle tebe představují další filmové postavy?

2. Nedá se film číst tak, že když odhlédneme od historických reálií, jsme svědky podobných konfliktů právě v dnešní době? Na jedné straně máme silný, tradicionelní, radikální islám – na druhé straně takřka (podobně helénsky) dekadentní liberální post-křesťanský svět, který je sice, zdá se, otevřený a svobodný, ale na druhé straně je vůči invazi islámu bezmocný a slabý. Když se americký pastor Terry Jones rozhodne spálit hromadu výtisků koránu, nebo když se několik muslimů rozhodně spálit americkou vlajku - neocitáme se před podobným problémem, jako když křesťanská sekta ve filmu Agora podnikne útok na Alexandrijská božstva? Jaká bude protireakce? Plodí násilí a netolerance vždy další násilí a netoleranci? Mají afghánští muslimové (v údolí Pandžšír a Bámján) právo strhávat skalní zobrazení Buddhy? Má dánský kreslíř Kurt Westergaard právo kreslit karikatury „nezobrazitelného“ proroka Mohameda? Má pastor Jones právo pálit korán? Kde je ona hranice? Co všechno si v prostoru agory můžeme dovolit – a kdy už začíná zjevná agrese a netolerance, při níž by měla zakročit „římská kohorta“? Máme dosti sil uhájit si svůj demokratický prostor proti vydírání islámských fanatiků? Podle mě neexistuje žádná jednoduchá odpověď. Dnešní svět je složitý, rozdělený a propojený – právě tak jako svět helénský. Přesto - napadá nějaká odpověď tebe?

Pluralita názorů

Richard: Myslím, že celý film je paralela. Ve společnosti plurality – plurality názorů – kdo zachová práva agory (samotný statut plurality)? Film tuto otázku klade jasně, a klade ji právě naší době. Historie nám ukazuje, že pacifisté a filosofové zbraně k obraně povětšinou nepozvednou. A spousta lidí se stále (třebas z pocitu ohrožení) domnívá, že je třeba občas na sousedy zahrozit útočnou puškou, aby jim zašli chutě míchat se do jejich věcí. A my haníme Američany za jejich prosazování přesvědčení, že demokracie (a neurčitý křesťanský světonázor) je to nejlepší pro všechny. Kritizujeme je, že si hrají na světového četníka. Kdo jiný, kdo by toho měl s Evropou tolik společného, se našeho pluralitního, multikulturního, svobodného, rovnoprávného slepence individualistů zastane? Můžeme donekonečna spekulovat o tom, co bylo dříve: jestli strach z toho druhého, nebo přesvědčení, že jsem lepší než ten druhý. Výsledek bývá stejný: já jsem v právu, ale on ne; já mám pravdu, on se mýlí; a já to s ním přece myslím dobře… Odsuzujeme-li naše předky za to, čeho se v dějinách dopustili jeden vůči druhému, měli bychom se zamyslet, jestli my v současné době pouze neopakujeme stejný scénář a naše (ne právě neagresivní) západní kultura není právě tak ohrožena jako kdysi Říše římská – laxností zevnitř, odporem sousedů zvenčí.

Kosmická perspektiva kamery v násilných scénách

Spíše než zobrazení rátia filosofky Hypathie se, podle mého názoru, nabízí otázka člověka adresovaná k nebi: Je tam někdo? Je vůbec Bůh? Co je to za Boha jestliže toto vše vidí, a nezasáhne? Otázka, kterou ateisté a skeptici kladou již přes tisíc let. Také to lze brát tak, že právě pohled na Zemi z vesmíru, který zná až dvacáté století, má upozornit na paralelu filmu se současností (či přímo na nadčasovost tématu).

Doba a prostředí příběhu

Alexandrie – severní Afrika, římská provincie, 4. století n.l., císař Konstantin Veliký před započetím příběhu zrovna zlegalizoval křesťanství a je mu nakloněn (záhy jej povýší na státní náboženství), římské impérium je ohrožováno vnějšími nepřáteli i vlastním rozkladem.

Alexandrie reprezentuje jednu z rozkladem říše nejméně poznamenaných oblastí, nachází se zde stále ještě po požáru rekonstruovaná knihovna obsahující tehdy největší shromážděnou sumu lidského poznání. Alexandrie si stále ještě podržuje výdobytky helénismu a římského míru (pax romanum). Město řídí rada složená z nejváženějších a nejvlivnějších občanů a dosazený římský prefekt, který zároveň velí přítomné vojenské posádce.

Křesťané jsou tolerováni či ignorováni, jejich víra připadá řecko – egyptsko – blízkovýchodnímu náboženskému systému bizarní, či přímo urážlivá. Židům jsou trnem v oku. Císař a římské právo je však již chrání. Stát se křesťanem začíná být pro kariéru ve správě výhodné. Konvertité z řad zámožných občanů jsou považováni za sprosté kariéristy. Většinu křesťanů tvoří chudí a nemajetní.

Zázrak na agoře

Mnich Ammonius hlučně napadá helénskou zbožnost a vysmívá se sochám božstev řecko-římského parthenonu. Tvrdí, že předvede zázrak, aby přesvědčil přihlížející, že jeho Bůh je mocný a jediný pravý: projde ohněm. Ohněm skutečně projde. Diváci jsou užaslí včetně jeho nejhlasitějšího oponenta. Ammonius jej vyzve, ať to také zkusí, oponent prohlásí, že to je šílenství. Ammonius poručí svým pomocníkům, ať muže uvrhnou do plamenů. Mniši tak učiní. Muž se zoufale pokusí proběhnout plameny, ale jeho šaty vzplanou a jeho přátelé a otroci se jej snaží uhasit. Přihlížející jsou zčásti zděšeni, zčásti se baví. Nikdo se muže nezastane.

To, že se muže nikdo nezastane, lze přičíst na vrub šoku přihlížejících z Ammoniova beztrestného průchodu ohněm a předpokladem, že Agora je místem veřejné diskuse, nikoli násilí. Ammoniovi společníci však nejsou potrestáni římskou mocí ani později (což svědčí o nejistotě prefekta – jak jednat, kam až může zajít...). Starší vzdělaní heléni nejsou zázrakem přesvědčeni – vědí, že možné je mnohé, jsou zděšeni aktem Ammoniových společníků. Podívejme se ale na Ammoniův čin z jiného hlediska:

Ammonius jako muž víry a činu

Jestliže Ammonius nepoužil trik, pak svým činem jednoznačně pokouší Boha (viz Ježíšův zápas na poušti) a dokonce popírá i chování samotného Ježíše, který odmítal činit spektakulární zázraky na požádání, aby židovský národ přesvědčil, že je Mesiášem. Nicméně Ammonius ohněm prošel a jeho následující výzva a pokyn kopírují chování Starozákonního proroka Eliáše po souboji s Baalovými kněžími (také je nachal pobít – všechny). Ammoniův přístup je tedy čistě starozákonní: Bůh je jen jeden a zaslouží si veškerou úctu, jeho nepřátelé si nezaslouží žádné slitování. Když jej po jeho popravě (za útok na prefekta) biskup Cyril prohlásí za mučedníka a za svatého, legalizuje tak vlastně násilí a vraždu ve jménu víry na základě tohoto zázraku. Můžeme se ptát, zda měl Ammonius v rukávu trik, nebo byl nadaný jogín, nebo Bůh způsobil zázrak. Každopádně Ammonius v touze potřít nepřátele Boží a šířit slávu Boží dokonale potřel křesťanství s jeho milosrdným, odpouštějícím Bohem a pokorným, trpícím Spasitelem popraveným na kříži. Ammonius je mužem víry, ale to, v co věří, není křesťanská víra, ale jeho vlastní interpretace víry, jeho vlastní vize, přesvědčení, pravda – nakonec tedy samospravedlnost. Chce Boží království tady a teď a přinutí svět (i Boha), aby se tak stalo, a to podle jeho scénáře. Své vlastní násilné chování a nesmiřitelnost omlouvají v jiné scéně: Davus se ptá po masakru alexandrijských židů: Ale co slitování a odpuštění? Vždyť i Kristus odpustil svým katům. Ammoniovi druhové odpoví: Ale on byl Boží syn, chceš se snad rouhat a srovnávat se s ním?! A napůl výhružně a napůl pobaveně sahají po mečích. Člověk si zdůvodní všechno. Ammonius a další byli mimochodem převážně chudí, plebejci. Jejich oběti pak často o dost zámožnější židé...

Propuštění Davuse

Po vpádu křesťanů do alexandrijské knihovny se Davus vrací k Hypathii, která jej při ústupu helénů z knihovny ranila: dala mu najevo, že mezi ní a otrokem může být pouze vztah otroka a jeho pána (sama ve filmu rámec tohoto vztahu mnohokrát překračuje, ale v racionální rovině to vidí pouze takto). Davus ji hrubě napadne – aby si coby otrok zasloužil smrt a aby jí dal najevo své city. Hypathie jej propouští z otroctví po právní stránce, i z „otroctví“ citového vztahu k ní (čímž ilustruje svůj předchozí čin – odmítnutí svého žáka a budoucího prefekta – i pozdější výrok v rozhovoru s prefektem, že nerozumí citům). Daruje mu (dle svého přesvědčení) nový život. A davus se přidává k mnichům, neboť v jejich víře jsou si otroci a svobodní rovni, a on stejně nemá nic. Později pochybuje – tváří v tvář zmaru kolem a svým činům (viz. Ammonius). Na závěr filmu je to on, kdo daruje Hypathii smrt hodnou (dle helénských hodnot i křesťanského milosrdenství) ctnostného člověka – rychlou a laskavou.

Hypathiin žák – biskup, filosof

Hluboce věřící vzdělanec. Prototyp člověka, který ač věřící má lásku a obdiv k výdobytkům antické civilizace (z křesťanského hlediska plodům lidské moudrosti a důvtipu). Díky těmto lidem se alespoň zlomky antiky uchovaly přes středověk.

Biskup Cyril (sv. Cyril Alexandrijský: 380? – 444 n.l.)

Historická postava: Spisovatel, Učitel Církve, vystupoval proti Arianisům a Nestoriáncům, napsal pojednání o Písmu svatém a o Trojici. Cyril je reálná historická postava. Fantazie filmařů jej líčí po svém, takže z filmu si oněm nelze udělat objektivní představu. Ale postava biskupa Cyrila předvedená ve filmu je „archetypem“ biskupa – vůdce, hnacího motoru křížových výprav. Přímo ukázkově začíná slovy nad hromadou (ze zálohy) pobitých mnichů: „Neplačte pro ně, ale pro jejich vrahy (ochuzené o světlo pravé víry, poznání Boha), kteří Boha zklamali, a které Bůh zavrhl. Zavrhl a vyhnal od své tváře. Jsou zavrženi a vyhnáni.“ Těmito slovy (nejde o přesnou citaci) odstartuje pogrom na židy v Alexandrii. Postava Cyrila kráčí ještě tvrději a důsledněji ve stopách svého předchůdce (který vedl a dohlížel na hanobení helénských božstev na agoře). Chce jednu víru, čisté město. A nikdo se mu nesmí stavět do cesty - ani římský prefekt. A ani Hypathia – žena, bezbožnice a - dobře pro Cyrila – slabé místo prefekta, tedy rovnou čarodějnice. A nadšení, fanatismus, nenávist a závist dokonají v hlavách davu zbytek. Ammonius vzkřikne: „A on snad nepoklekne?!“ A osud hrdého, vášnivého, ale slabého a impulzivního prefekta je zpečetěn. Prefekt prohrál svůj boj o vládu nad městem (a agoru) nejpozději v tomto okamžiku. A Hypathia mu to v jeho paláci, kde se zrovna kaje jejímu bývalému žákovi – biskupovi, jen potvrdí.

Oba bývalí žáci, biskup a prefekt, logikou v klíčových momentech nikoho nepřesvědčí: prefekt nesmíří znepřátelené židy a Cyrila, biskup s prefektem nepřesvědčí Hypathii. Oba svou logiku podřizují něčemu jinému: prefekt své povinnosti a biskup své víře. Hypathia ji klade nade vše – a do motivace těch dvou velmi dobře vidí. Hypathia sre pokřtít nenechá. Prefektův post by tím stejně nespasila – zlé jazyky již vykonaly své, a zbytek by vykonaly tak či tak.

Hypathiin otec

Kdysi schopný a vážený muž, vědomý si své nynější nerozhodnosti a ubývajících sil, se podřídí nátlaku vzniklé situace: schválí útok helénů na křesťany hanobící helénská božstva na agoře. Učiní tak navzdory Hypathii – muž přece musí stát nad ženou a ne ji poslouchat (i v helénské kultuře). Hypathia je coby filosof uznávána, ale její ženství je pouze trpěno. Řekové reagují na hanobení samotné agory, reagují však vpádem na agoru (nijak se později nepozastaví nad označením za vzbouřence). Přicházejí o agoru, jeden z jejích největších výdobytků – alexandrijskou knihovnu, své náboženství. Přicházejí o svou kulturu. Síla, která se zavázala agoru chránit, nezasáhla…


Autoři: Vojtěch Franče + Richard Franta

Lars von Trier: Antikrist

Spousta lidí se po shlédnutí tohoto filmu ptá: What's the point? Bylo to krásné až démonické, bylo to umělecké, Trierovské, byly tam neuvěřitelně krásné záběry z lesa, pár obscénností vyvolávajících dávení a také božská hudba - ale: nerozuměl jsem tomu. Minul jsem se s tím.

Má interpretace zní: Vše je naopak! Dokonalá manipulace. Tento film je natočen z optiky muže - Krista (viz závěrečný epilog odkazující ke Kázání na hoře) - snažícího se nás přesvědčit, že on je a) spasitel (pomáhající, terapeut), b) trpící oběť, která se pouze brání, c) zcela nevinný ohledně smrti syna a že d) za vše může žena, to žena je zlo, to ona je vinna, to ona je antikrist, e) on je rozumný, ona nerozumná (chtonická, vášnivá, démonická, šílená - ergo nepomůže-li má terapie - zasluhuje smrt), f) ona ho svádí k sexu, on (neviňátko) pouze podléhá. g) duch (muž) je dobrý, příroda (žena) zlá a temná.

To je souhrn dogmat, na nichž stojí Trierovo evangelium nazvané Antikrist.

Když to celé vezmeme tak, že to, co je nám předkládáno, není "realita" ale vypravěčská manipulace tohoho muže (pravda přeživšího), může nám vyjít přesný opak: Antikrist je Vyprávějící, Antikritst je Muž, Antikrist je Církev, Antikrist je Křesťanství. Skutečnou obětí, tou, která přinášela oběť od věky věků - je žena.

Podle mě tuto vypravěčskou manipulaci pochopilo dost málo lidí (ano: je to jen můj názor), a proto se tvrdí, že jde o protifeministickou agitku namířenou proti ženám: vážně si myslíte, že Trier je tak jednoduchý idiot? Vždyť Trier říká: Takto jsme byli církví manipulováni celých 2000 let. Natočím dokonale manipulující film ve stejném duchu: to žena je démonické, obscénní, iracionální zlo !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Použiji dokonalých naturalistických scén v šokující filmové řeči, abych vás silou emočního znechucení nad krvácejícími genitáliemi přesvědčil o SVÉ PRAVDĚ. Svou manipulaci obalím do dokonalé "vznešené" barokní hudby, abyste měli pocit, že vyprávím o něčem velkém a krásném. Uvěřili jste mi?

Tak vidíte: zase jste uvěřili propagandě sebepropagujícího se mága - spasitele - tentokrát v rouše Trierově.

I got you again. Antikrist.

Co je to dobro a zlo, na čí straně je vina, kdo je zachránce a kdo je zachráněný - to vše závisí na tom, kdo příběh vypráví.

"Jednou z mých technik, je obhajovat názor či myšlenku, kterou nezastávám." (Lars von Trier)

Poznámka č.1. Pokud jde o narážku na Freuda ("Freud je mrtev", "sny již dneska psychologie nezkoumá"), je to pochopitelně jen další hra, kterou s námi Trier hraje (ačkoliv na akademické půdě psychologie je to pravda!) Vždyť právě skrze mužovy sny (kde se míhají zkomírající ubitá mláďata) nahlížíme na dno jeho duše. Jen tudy se mihne jiná rovina vyprávění (nevědomá vina a krutost), než kterou se nám snaží předestřít. Trier je Freudovský až na půdu: a zase je o kus před námi.

Poznámka č.2. Není nad přednesených dogmatech něco pravdy? Co je to vlastně žena? A není na křesťanských dogmatech, na nichž stojí naše civilzace, také něco pravdy? -- Co je to pravda?

Klišé a Archetyp

Nedávné shlédnutí filmu Avatar mě donutilo zamyslet se znovu nad tématem, které mě napadlo už dříve: Jaký je rozdíl mezi archetypem a klišé?

Archetyp je cosi, co se objevuje mnohokrát v různých podobách (barvách, příbězích, událostech), ale přesto, kdykoli je tento "prožitkově-imaginační komplex" aktivován, máte pocit, že právě teď jste svědky něčeho zcela nového a originálního. Například když se poprvé zamilujete (a rozumem víte, že miliony předků museli prožít něco podobného), váš "prožitkový aparát" vám sděluje, že to tu ještě nikdy nebylo, jste uchváceni tajemnou a neznámou silou, silnější než vaše osobní vědomí. Tato síla vás oslovuje a vy jste vůči ní jakýmsi způsobem bezmocní. (A to i tehdy, kdy by váš rozum tvrdil, že se jedná o něco banálního nebo běžného).

U klišé jde o opačný prožitek. Ten říká, že to, co právě zažíváte, jste již mnohokrát viděli někde jinde ("v bledě modrém"). Jde o pocit nudy a únavného znechucení, že vám bylo předloženo něco, co zcela určitě není ani nové, ani originální. Je to jako jíst "stejný kus žvance" den co den.

Je snad klišé nepovedený pokus o ztvárnění archetypu?

Klišé je banální, kdežto archetyp banální nikdy není. Archetyp může být jen jednoduchý, prostý. Když půjdete do přírody a podíváte se na nějakou květinu, třeba sedmikrásku - může být její krása banální? Nikoli - ale může být prostá. Všude, kam se rozhlédnete, můžete vidět tisíce takřka stejných sedmikrásek. Přesto ani o jedné z nich se nedá říci, že by byla banální; to slovo do tohoto světa nepatří. Proč? I sedmikrásky, jedna vedle druhé, následují jakýsi vzorec, který se opakuje - stejně tak fungují archetypy. Tento vzorec je kosmický. Není lidským výtvorem. Můžeme to nazvat 'přírodním zákonem', ale nevymyslel jej člověk, lidská mysl. Je tu odpradávna. Stejně tak je tomu s archetypy. Jsou tu od pradávna, jako kosmické vzorce. Ty mohou být ohromně komplexní - či prosté - ale nikdy ne banální. Slovo banální (stejně jako slovo 'kýč') se může vztahovat jen k tomu, co vytvořila lidská mysl.

Čili, klišé i archetyp mají společný princip opakování, avšak archetyp čerpá svou sílu z kosmických (přírodních) zákonitostí, kdežto klišé tuto oporu nemá; je až příliš průhledným mentálním konstruktem. Přesto klišé za určitých podmínek působí.

Proč na někoho klišé působí a na někoho ne?

Klišé nepůsobí na toho, kdo motiv rozeznal právě jakožto klišé; jeho zážitek se vytratil. Připomíná to situaci, když vyschne říční řečiště a proud prožitků se zastaví. U jiného člověka však klišé zafunguje. Domnívám se, že je to tím, že v tomto člověku je potřeba čehosi, čemu klišé vychází vstříc. Tento člověk někde ve své duši po klišé touží. Touží po jistotě, kterou mu opakování téhož skýtá. Onen člověk chce vidět předvídatelné motivy, situace, události tak, aby byla posílena jeho ontologická jistota, pocit, že věci jsou na správném místě a fungují podle jakéhosi řádu. Klišé je pro něho útočištěm, polem, kde jsou věci jasné a přehledné, kde jej nic nerozrušuje, kde je hranice mezi dobrem a zlem namalovaná pastelkou pětiletého dítěte. Čili, klišé poskytuje prožívajícímu iluzi řádu. Není to sice řád, jak věci jsou (přírodně, kosmicky), ale je to alespoň nějaký řád, řád po kterém touží jeho infantilní mysl. Je to nalezený řád bez hledání, bez touhy po objevování a poznávání, je to návrat do věčného-jednoduchého-téhož. Je to iluze poznání. Ne však poznání, jak věci jsou, ale jak chceme, aby byly. Protože kdyby takto byly, byli bychom zbaveni nejistoty.

Klišé vychází vstříc potřebě jistoty v lidské mysli, a přitom nepožaduje ani špetku odvahy či touhy poznávat. Je to jakýsi opiový balzám pro duši člověka, který je zmítán protichůdnými informacemi z bitevní vřavy světa a domnívá se, že všechen řád se ze skutečného světa již vytratil. Proto se uchyluje do svého soukromého světa, jakéhosi dětského pokoje (s Kenem a Barbie), do něhož se na chvíli schová, aby se ujistil, že alespoň někde ještě nějaký 'řád' existuje. (Předvídatelnost je náhražka řádu).

Proto i klišé působí. Avšak jen pro mysl, která jej potřebuje, protože oslepila otvory, jimiž vstupuje poznání nového. (A otevřít se novému znamená vždy otevřít se také nejistotě.) Nikdo však není zcela vidoucí, takže některým klišé podléháme a vůči jiným jsme imunní.

Klišé tedy není nepovedený pokus o ztvárnění archetypu. Klišé je vytvořeno zcela záměrně za cílem uspokojit potřebu jistoty, která se skrývá v lidské mysli, a na této potřebě vydělat.

Na ztvárnění archetypu se dá pochopitelně vydělat také, ale důležité je, že opravdu dobré ztvárnění archetypu jen tak nezestárne. I opakované shlédnutí téhož filmu vás ovane kouzlem nového, tajuplnou svěžestí. (Můžeme se k témuž vracet jako k prameni živé vody. Pokaždé se třpytí jinak).

Je třeba říci, že archetyp jako takový nemůže být nikdy úplně vyjádřen, jsou možná jen jeho více či méně zdařilá zobrazení, přepisy do nějakého jazyka (slov, obrazů, symbolů), která budou přiléhavá a srozumitelná té které době, epoše, kultuře, kontextu, situaci. Přesto je pravděpodobné, že i antická tragedie pro nás může být pochopitelná, originální, svěží, působivá. Pokud se tedy nějaký film, kniha stane kultem, jedná se o to, že nějaký archetyp byl vyjádřen obrazem, který je mimořádně vhodný pro danou kulturu a dobu. Může zrovna tak dojít k reminiscenci a znovu-objevení již dávno vzniklých obrazů či motivů jiných dob či kultur - protože uzrál vhodný čas. Důležité je, že v každém díle, které "čerpá" z archetypálních struktur, je uloženo cosi nadčasového, co při správném "nasvícení" intenzivně zazáří a "vyloupne se z temnot". Neznamená to, že tento záblesk musí uvidět každý. Přesto má potenciál oslovovat široké zástupy. Toto světlo může zářit i daleko do doby po smrti svých tvůrců.

Shrnutí

• Archetypální motiv odkrývá část "implicitního kosmického řádu", kdežto klišé řád pouze simuluje, předstírá, aby vyšlo vstříc potřebě jistoty obsažené v lidské mysli.

• Archetypální motiv je zdrojem poznání něčeho nového (a současně starého, což je paradox ne zcela uchopitelný rozumem), jsou noetické, zatímco klišé má nulovou poznávací hodnotu.

• Může existovat dílo, které "bourá"a překračuje všechna klišé, zatímco nemůže existovat dílo, které by "bouralo archetypy", maximálně může těžit z kontrastu a napětí vůči těmto archetypům. (Např. Madonna jako jméno pro ve své době eroticky excentrickou zpěvačku).

• Klišé velmi rychle stárnou a s časovým odstupem se stávají neudržitelně průhledné až komické, zatímco archetypální motivy fungují navzdory tisíciletím. Archetypální motivy jsou stále moderní, zatímco klišé podléhají módě.

• Klišé se dá velmi dobře pojmenovat, zatímco archetypální motiv může mít svá zobrazení, ale vymyká se přesné definici; vždy cítíme, že daná definice je neuspokojivá - jako bychom se snažili vměstnat sluneční kouli do malé zahrádky se sádrovými trpaslíky.

• Některá klišé můžeme vnímat jako to, co definuje žánr (Bollywoodské svatební slaďáky, snímky o bohatém továrníkovi a chudé sekretářce z první republiky). Pak jde vlastně o dohodu mezi tvůrcem a divákem (čtenářem). Divák ví, na co jde, že nebude překvapen ničím neznámým a tvůrce tuto jeho potřebu 'bez řečí' uspokojí - jakoby šlo o "rychlou sexuální službu". -- Oproti tomu setkání s archetypem je vždy hrou lásky.

• Aby byla lépe srozumitelná "nedefinovatelnost archetypu", představme si situaci, kdy se snažíme vysvětlit stav zamilovanosti někomu, kdo jí nikdy neprožil. Nebude nám rozumět, i kdybychom se rozkrájeli, a my to velmi dobře víme. Ze stejného úhlu si, jsme-li nevěřící, pokusme představit situaci věřícího člověka, který by se měl někomu nevěřícímu pokoušet objasnit podstatu své víry. (Nepochybně i oblast náboženství má svá klišé. Hledejme jej všude tam, kde převažuje potřeba jistoty a tradic nad hledáním pravdy nebo kde vládne silná potřeba kohokoli o čemkoli přesvědčovat.)

• Postmoderna je stavem, v němž se tvrdí, že neexistuje žádný absolutně platný řád, a právě tento předpis by měl být oním absolutním řádem.

• Pohádky, telenovely a sitcomy. Pohádky obsahují archetypální motivy v různých kombinacích a vrstvách, zatímco telenovely pouze variují různá klišé. Z toho plyne, že pohádky jsou zdrojem poznání, zatímco telenovely jsou založeny na principu nejistoty plynoucí z nepoznání skutečného světa, kterou mají kompenzovat. Telenovely žádné poznání nepřinášejí. Mají diváka utvrdit, že jeho infantilní vidění světa je zcela v pořádku. To neplatí jen pro telenovely, ale i pro dobré sitcomy jako jsou Přátelé či How I met your mother. Hlavní podmínkou sitcomu je to, aby se děj na konci epizody vrátil do stejných kolejí, v jakých byl na začátku. Díky tomu sitcom předklá vždy-známý hermeticky uzavřený svět, skýtající divákovi pocit jistoty (a to navzdory tomu, že jsou vystavěny na geniálním parodování scifi klišé jako třeba Červený Trpaslík). Mnohé sitcomy dokonce zřejmě stojí na tom, že si dělají legraci z určité výseče klišé a stereotypů. Bigbang theory si střílí ze světa super inteligentních, ale asociálních geeků, IT Crowd ze světa "ajťáků". Pohádky, především vyprávěné pohádky, aktivují imaginaci a víceznačnost (totéž je možné si představovat po každé jinak), zatímco telenovely směřují k naprosté jednoznačnosti sdělení. Pohádky jsou pravděpodobně také střípkami mozaiky, která ve svém souhrnu odráží nějaký "implicitní řád". Telenovely jsou epické, sitcomy epizodické. Telenovely na stereotypech a klišé stojí, sitcomy z nich naopak čerpají náměty pro komické situace. Na některé seriály je možno dívat se dvojíma očima: na vážno - a s komickým sebe-parodizujícím odstupem (legenda jménem Chuck Norris). Sebe-parodizující, odlehčený přístup se čím dál více promítá i do akčních filmů (Terminátor 3). Důvodem je to, že stereotypy a klišé 80. a 90. let se dnes stávají čím dál tím průhlednější a komičtější i pro běžného diváka.

• Astrologie. Problém archetypu a klišé je to, co dělí bulvární (pop-) astrologii od "seriózní". Opět je to téma simulace řádu, konejšení, poskytnutí falešné jistoty, svádění vlastní bezradnosti na "osud", šalamounského pokrytectví (tvrdíme, že astrologie nefunguje, přesto si horoskop pro naše znamení vždy rádi přečteme, zvláště pokud je lichotivý) versus explanace implicitního kosmického řádu pomocí komplexní soustavy symbolů. I popová astrologie nabízí předpovědi, namísto vysvětlení řádu, v jehož hierarchii má každý člověk své nenahraditelné, jedinečné místo. Popová astrologie redukuje individualitu a na pouhý typ (1 ze 12ti) a jemu nabízí (více-méně chlácholivou a všeobecnou) předpověď (s prvky mírného znepokojení a varování, aby působila přeci jen realisticky).

• Víra v řád či chaos. K tom se váže: vědomí, že existuje nějaký řád vůbec existuje, nám ve skutečnosti umožňuje daleko lépe snášet nejistotu a být otevřený vůči novému poznání. Pokud věříme tomu, že žádný (kosmický) řád neexistuje, budeme potřeboval daleko více ego-obranných mechanismů a budeme vytěsňovat daleko větší spektrum (vnímané) reality; je možné, že si budeme budovat řád substituční (srovnávání bobků v kotci podle velikosti). Vědomí kosmického řádu odpovídá pocitu důvěry v život/smrt, ontologické jistotě. Klišé je náplast na toto vše. I (konformní) způsob vedení života může být jakýmsi klišé (strávit neděli s rodinkou v supermarketu a pak jít do multikina; vzít se po škole a porodit děti; udělat kariéru; je mnoho "klišóvitých", neautentických životních scénářů).

• Chlapík s xichtem vlka například geniálně vystihl klišé vesnického života v písničce Život na vesnici. (No, takovejhle život bych fakt nechtěl. Červená škodovka, slepice, drůbež, kočky, králíci. / Nedělní obědy. Knedlíky. Zelí. Hovězí maso. / Chodit do hospody. Pít hnusný, odporný pivo. Který mi stejně nechutná. / Někdy to má svý výhody. /Ale na vesnici, každěj zná každýho, každej o každym všechno ví. / Když někdo přijde do krámu, hned prodavač ví, co bude chtít. / Hned si to připraví. Napíše to propiskou na papírek. Z hlavy to vypočte. A pak vám to prodá. / Nechci.")

• Klišé můžeme tušit všude tam, kde dochází k potlačování všeho znejisťujícího a víceznačného.

• Hudební motivy a fraktály. Kdybychom archetyp přirovnali k večně evolvujícímu fraktálovému obrazci, jeho sledování by nás nikdy neomrzelo, protože sledovat rozvíjení nějakého řádu, který víme, že je, i když mu nerozumíme, je pro nás nekonečně fascinující. Proto mohou vznikat nová a nová díla variující archetypální motivy, ale ty se stejně nikdy nevyčerpají. Stejně tak je tomu v hudbě. I hudba je fascinující odhalování implicitního řádu na zcela abstraktní úrovni (hudba nic nezobrazuje). I v hudbě existují klišé (popmusic), stejně jako hudební motivy, které jakoby nám už při prvním poslechu byly odněkud povědomé, jakoby v nějakém jiném světě, na jiné úrovni bytí již existovaly dávno předtím, než byly zaznamenány do not.

• Archetypy se týkají života, zatímco klišé se vztahují k narativním stereotypům a zkratkám, které nemají s životem nic společného. Jsou to statisticky až příliš často se vyskytující zákonitosti (filmové, divadelní, literární, hudební) řeči. Jsou to lapsy uvnitř symbolického světa související s (pro tvůrce pohodlným) zjednodušováním.

• Klišé můžeme nejsnáze definovat jako 'narativní stereotyp'. Ten se nemusí týkat jen nějakého uměleckého díla, ale i způsobu, jakým uchopujeme realitu kolem sebe, abychom si usnadnili znejisťující poznávání ("Všichni cikáni kradou a nechodí do práce").

Archetyp

Soupis klasických filmových klišé