.
"Vidět v druhém zrcadlo znamená vyhladit jeho jinakost s cílem zaujmout jeho postavení. Být druhému zrcadlem oproti tomu znamená, že se staneme nepopsaným kusem papíru nebo prázdným promítacím plátnem... paradoxně to druhého člověka spíše osvobozuje, umožňuje mu to stát se sám sebou." (Kaja Silverman)
Existuje mužský a ženský mozek?
Mužský mozek je v průměru o něco větší, ale dochází u něj ke ztrátě mozkové tkáně třikrát rychleji (Cowel, 1994). Neví se, proč tomu tak je, ale růst nové tkáně (např. ve stáří) souvisí s tím, zda mozku nabízíme dostatek nových impulzů. Ženský mozek se při poškození rychleji uzdravuje a při poškození mozku dochází u žen k méně poruchám. Důvodem je větší lateralizace mozku u mužů: jednotlivé hemisféry jsou u muže více specializovány, zatímco u žen fungují více synchronně. Corpus callosum, svazek nervových vláken spojující obě hemisféry, je u žen silnější. V chování se to může projevovat jako schopnost mužů intenzivněji proniknout k nějakému problému, být v úzkém směru koncentrovanější, zatímco u žen jako schopnost v nějaké situaci vnímat problém z více hledisek současně. Například uvědomovat si význam řeči i její emocionální podtext najednou, zatímco muž by měl tendenci vnímat tyto věci odděleně: buď se soustředí na význam sdělení – anebo na jeho emocionální složku.
Vliv hormonů
Testosteron a agresivita
Muži bývají tradičně považováni za agresivnější, což se dává do souvislosti s vyšší hladinou testosteronu. Probíhaly výzkumy na laboratorních zvířatech, kterým byl injekčně podáván testosteron. Vyšší dávka způsobovala podrážděnost, soutěživost a hněv, bez ohledu na pohlaví jedince. Problém je, že u lidí hladina testosteronu během dne velmi kolísá vlivem vnějších stimulů, především podle podnětů k soutěživosti. Vyšší hladina byla naměřena těsně před zápasem, at už se jednalo o tenis nebo šachy. V průběhu zápasu hladina klesá. V případě výhry opět dramaticky stoupá, v případě prohry výrazně klesá (Mazur, 1992). Tato zjištění vedla k hypotéze, že testosteron nesouvisí s agresí, ale s dominancí a proslulostí.
Agresivní chování je pochopitelně složitější, nejde zjednodušit na kolísání hladiny testosteronu. Ženy mohou být stejně agresivní jako muži – pokud za agresivní chování získají odměnu nebo pokud je při něm nikdo nepozoruje. (Frieze, 1978; Hyde, 1984) Ženy tedy nejsou nutně o nic méně agresivní než muži, ale svou agresivitu více potlačují vlivem sociálních tlaků (chovají se podle ideálu dámy).
Rozdíl mezi muži a ženami není tedy v agresivitě, ale způsobu jejího vyjádření, které podléhá genderovým normám v dané kultuře. Také se ukázalo, že ženy svou agresivitu popírají hlavně tam, kde existuje vyšší riziko odplaty. (Dívka se obává, že by "schytala jednu zpět", a proto o úderu do nevymáchaných úst své své sokyně pouze sní; muž je však ochoten toto riziko podstoupit, a proto přistoupí k činu).
Celkově agresivita u mužů i žen klesá s věkem a vyšším vzděláním (Harris a Knight-Bohnhoff, 1996)
Ženy, hormony a chování
Stereotyp říká, že vlivem hormonálních cyklů dochází u žen během fáze menstruace k depresi, popudlivosti a větší chuti na sladká nebo slaná jídla. (PMS = premenstruální syndrom) Někdy dochází i k dalším fyzickým změnám: zvýšený výskyt akné, zadržování tekutin, bolest hlavy a zapomnětlivost. Z metodologického hlediska je však retrospektivní výzkum PMS sporný, protože zkoumané ženy mají tendenci lépe si pamatovat změny nálad v období premenstruační fáze než v jiných fázích hormonálního cyklu (Harpie 1997; Widom a Ames, 1988).
„Optická skla kultury“ podle Bemové
Optická skla jsou předpoklady, jak by členové společnosti měli vypadat, uvažovat, cítit a jednat. Tyto předpoklady jsou zabudovány do společenských institucí, diskurzů i nás samotných, takže po generace skrytě ovlivňují naše chování.
Tři základní genderová „optická skla“ jsou:
genderová polarizace
Tento předpoklad říká: Muži a ženy jsou odlišní a z těchto odlišností učiníme ústřední princip společenského uspořádání.
androcentrismus
Muži jsou ženám nadřazeni, muži a jejich prožívání světa je standardem, jímž jsou poměřovány ženy. (Vyjádřeno podobenstvím o Evě, kterou Bůh učinil z Adamova žebra.)
biologický esencialismus
Tento poslední předpoklad tvrdí, že první dva body jsou nutným důsledkem biologických rozdílů mezi pohlavími. Tím je legitimizuje a racionalizuje. Tím se stává tato triáda „nezlomitelná“.
Proces socializace probíhá od dětství tak, že tyto skryté předpoklady považujeme za samozřejmé, zžijeme se s nimi tak, že o nich ani nepřemýšlíme a předáváme je dál. Sami se stáváme nositeli genderových meta-sdělení a každodenně pomáháme tuto gender realitu vytvářet. (Žena použije rtěnku, rodinné auto řídí vždy tatínek, muže nenapadne vzít si do práce sukni: jsou to samozřejmosti). Tyto kulturní signály dítě vnímá už od malička, od vrstevníků a hlavně svých rodičů (holčičky si hrají s panenkami, chlapečci na vojáky). To podstatné, co říká Bemová na rozdíl od přechozích kognitivně-vývojových teorií je to, že my všichni nejsme pouhými příjemci, ale i „spolupachateli“ – my všichni pomáháme reprodukovat „optická skla kultury“. My všichni opakujeme a vytváříme androcentrický ("mužostředný") svět.
Příkladem nevědomých genderových stereotypů je experiment, kdy mají rodiče popsat svého sotva narozeného potomka. (Novorozenci se ve fyziognomii a chování liší nepatrně).
Své chlapečky rodiče následně popisují jako „velké, silné, pohyblivé, vážného vzezření a s velkýma rukama“. Holčičky jsou popisovány jako „drobné, hezké a s jemnými rysy“. (Reid, 1994). Tyto studie se shodují s výsledky studií ze 70. let, což znamená, že rodičovské stereotypy zůstávají víceméně neměnné.
Genderocida
Genderocidou označujeme fakt, že v zemích jako je Indie, Čína nebo Bangladéš, dochází pořád ještě k tomu, že se rodí více chlapců než děvčátek. Souvisí to s vědeckým pokrokem, který umožňuje rodičům během těhotenství dopředu zjišťovat pohlaví dítěte a chlapci jsou v dané kultuře silně preferováni a dívky diskriminovány. Dochází tedy v případech děvčátek k častější interrupci, případně k „záměrnému“ zanedbání péče po narození.
Komunikace mezi rodiči a dětmi
Podle výzkumů nevykazují 13 a 14ti měsíční děti rozdíly v komunikaci v závislosti na pohlaví. Liší se ovšem reakce dospělých. Dospělí více reagují na chlapce, kteří si vynucují pozornost agresivitou, fňukáním a křikem, zatímco tytéž snahy ze strany dívek ignorují. Titíž dospělí však více reagují na podněty ze strany dívek, které komunikují gesty, jemným dotykem nebo jen mluvením.
O 11 měsíců později byl zaznamenán zřetelný rozdíl mezi chlapci a dívkami: chlapci si počínali agresivněji, dívky více mluvily. (Fagot, 1998)
Dále se zjistilo, že rodiče v komunikaci se svými dcerami používají více emocionálních výrazů než ze syny, s dcerami mluví více o smutku a se syny o hněvu. V důsledku toho v šesti letech dívky disponují bohatší slovní zásobou, co se týče emocí. Současně jsou schopna lépe porozumět emocím druhých (Denham, 1994).
Ženy v dospělosti mají lepší schopnost interpretovat výraz ve tváři jiného člověka a více se starají o udržování společenských vztahů.
Chlapci jsou ze strany otců v kojeneckém a batolecím obdobé více podporováni ve vizuálním, hmatovém a motorickém zkoumání světa a dívky k řečové interakci. U malých dcer podporují větší tělesnou blízkost než u synů (Bronstein, 1983).
Většina rodičů se domnívá, že dcery potřebují větší pomoc. Tím jsou od malička chlapci vychováni k nezávislosti a dívky naopak k závislosti. Tyto tendence byly zjištěny i u rodičů, kteří se od tradičních genderových schémat zřetelně distancovali. Znamená to, že předávání genderových stereotypů probíhá i přes veškeré naše racionální výhrady, které k nim můžeme mít.
Dalším gender faktorem, který na děti silně působí, jsou hračky, včetně masivní reklamy, která koupi těchto hraček doporučuje (barbie, transformers). Kromě hraček jsou to také dětské knížky, které často gender stereotypy explicitně vyjadřují.
Vrstevníci
Od druhého až třetího roku života se začínají děti dávat přednost vrstevníkům stejného pohlaví a tato tendence časem sílí. Pokud se snaží o překročení gender stereotypů, setkají se od svých vrstevníků s nevolí, nesouhlasem až odsouzením, které je ještě mnohem silnější než ze strany rodičů. Děti, které používají genderově přiměřené hračky, jsou naopak populárnější. Chlapci, kteří si hrají s děvčátky, jsou mezi ostatními chlapci neoblíbení. Soud vrstevníků má pro děti větší váhu než soud vychovatelů a rodičů.
Vrstevníci se tedy na socializačním procesu podílejí velkou měrou (a tedy i na utváření genderu).
Základní škola
Ukázalo se, že žáci mužského pohlaví komunikují s vyučujícím častěji než dívky. Více odpovídají, více na sebe soustředí pozornost. Když odpovídají bez přihlášení, je to tolerováno, dívky jsou však za stejné chování napomínány (Sadker a Sadker, 1994). Učitelé u chlapců více opravují jejich chyby a dávají jim náročnější úkoly (Good a Brobhy, 1987). Učitelé na otázky chlapců odpovídají přesněji. Chlapci jsou více chváleni za intelektuální výkon, zatímco dívky za upravený zevnějšek a příjemné vystupování. Chlapci jsou více vystavováni trestním postihům, které jsou tvrdší a obvykle veřejné. Je to možná proto, že jsou zlobivější; ovšem už od předškolního věku jsou vedeni k agresivitě, zatímco dívky k pasivitě a mírnosti. Důsledky těchto nerovností v přístupu k žákům snižují studijní sebedůvěru dívek - a to i na střední škole.
Střední škola
Prostředí střední školy zvýhodňuje tvrdé, sportovně zdatné chlapce s vůdčími sklony; vede je tedy k agresivitě a soutěživosti.
U dívek je to tělesná přitažlivost, včetně stylového oblíkání a líčení. Přílišné líčení nebo sexuální přitažlivost je však sankcionována označením „štětka“ apod. Musí tedy balancovat, aby ukázala, že je po sexuální stránce znalá a nad věcí, avšak musí krotit své příliš agresivní nebo iniciativní chování; očekává se že „bude sbalena“ a ne že „bude balit“ (Eder, 1995).
Sebevědomí dívek během adolescence výrazně klesá. Podle Gilligana (1995) prý stále silněji vnímají, že jejich prožívání světa je patriarchální kulturou znevažováno či přehlíženo. Vnucovaný ideál ženy neodpovídá jejich prožívání a chápání sebe samých. Učí se vytěsňovat samy sebe, být pasivní, aby mohly být s druhými, aby se jevily přijatelné pro ty, kdo o ně projevují zájem (chlapci, učitelé, rodiče).
Chlapci vykazují větší úspěšnost v matematice, pravděpodobně mají lepší schopnost prostorového vnímání, což může být dáno biologicky i výchovou. Lépe se orientují ve světě počítačů, což je dáno také celkovým zaměřením herního průmyslu.
Vysoké školy
Mezi absolventkami VŠ je o něco více žen, avšak muži převažují v získávání doktorátů.
Typické obory magisterského studia u mužů (více než 70% zastoupení) :
- astronomie
- informační technologie
- inženýrské obory
- fyzika
„Ženské“ obory:
- dějiny umění
- pedagogika
- zdravotní vědy
- knihovnictví
- sociální práce
- psychologie
(USA, 1994)
Gender a profese
Mužské a ženské profesní role se napříč kulturami velmi proměňují, muži i ženy jsou schopni vykonávat jakékoli povolání. Jedinou vyjímkou tvoří zpracování rud - a lov velkých vodních živočichů - velryb, což jsou univerzálně mužské profese.
Nejčastější
mužská povolání (nad 90%)
- stavební dělník
- řidič nákladního vozu
- inženýr
- mechanik a opravář motorů vozidel
- jeřábník, buldozerista
Nejčastější
ženská povolání (nad 70%)
- sekretářka
- zdravotní sestra
- pomocná administrativní síla (úřednice, bankovní pracovnice na přepážce)
- učitelka na základní nebo střední škole
- prodavačka za pultem
(USA, 1997)
Hovoří muži a ženy stejným jazykem?
Podle lingvistky Deborah Tannen hovoří muži a ženy odlišnými dialekty – tzv. genderlekty. Ženy hovoří jazykem důvěrnosti a vztahů, zatímco muži hovoří jazykem postavení a nezávislosti. Tímto jazykem mluví a tento jazyk slyší. Rozhovory mezi muži a ženami jsou jako rozhovory mezi lidmi různých kultur, což vede k nedorozumění.
Smyth a Meyer (1994) však tuto teorii ve svých výzkumech zpochybnili.
Leaper (1995) dospěl ke zjištění, že ženy, pokud naslouchají přítelkyni, projevují větší aktivní pochopení: explicitně potvrzují vyslechnuté názory a pocity.
Dále se zjistilo, že muži v komunikaci se ženami více určují průběh konverzace, určují a mění téma rozhovoru. Chování mužů v komunikaci by se dalo označit jako dominantní. Nárokují si více prostoru a více vstupují do prostoru ženy, více se přibližují, zírají a dotýkají se. Ženy naopak více uhýbají pohledem, ale zase se častěji usmívají. Jejich chování a gesta jsou více společenské a submisivní.
Stereotyp, že ženy jsou hovornější než muži, se nepotvrdil. – Pokud jde o komunikaci ve smíšeném prostředí. - Ve výhradně ženské skupině hovoří ženy skutečně více než muži. Ženy si ve vzájemných rozhovorech dávají více prostoru, souhlasně na sebe reagují a podvolují se ochotněji tématům druhé strany, dávají najevo aktivní naslouchání přikyvováním a přitakáváním „hmm.“ Často se při rozhovorech přerušují, ale spíše v nápomocném duchu: pomáhají druhé najít vhodná slova atd.
Existuje mužské a ženské písmo?
Z hlediska
grafologie není možné se stoprocentní jistotou určit pohlaví pisatele, ovšem dá se celkem dobře říci, zda je písmo spíše maskulinní nebo femininní. Proč tomu tak je? Protože biologické pohlaví se nedá spojit s přesnou množinou určitých vlastností, které určitě má každý muž a které určitě má každá žena. Mužské a ženské vlastnosti = kulturně podmíněný stereotyp, který nazýváme pojmem
gender.
Z písma nemůžeme určit pohlaví biologické (které nemá přímý vztah k povaze člověka). Písmo spíše maskulinní nebo femininní však existuje, protože
maskulinita a femininita už jsou určitou množinou vlastností, které se do písma promítají. Tyto znaky ale nemusí mít nic společného s biologickým pohlavím pisatele: ženy mají vlastnosti maskulinní a muži mají vlastnosti femininní.
Maskulinní znaky:
- silný tlak (hrubší motorika, síla, vitalita, prudkost, aktivita, produktivita)
- úhel (radost ze zdolávání překážek, odvaha, agresivita, nezávislost, tvrdost, necitlivost)
- větší délkové rozdíly (iniciativnost, rozhodnost, ctižádost, vůdčí sklony, panovačnost)
- horní délky (ctižádost, převaha ducha nad hmotou, mnohostrannost, nepraktičnost, hrdost, nespoutanost)
- fixace IVa v dolní zóně (dominantní sexuální role, napjatost, výkonnost)
- hranaté, tlakové, dynamické písmo (princip Jang)
"mužské" písmo
Femininní znaky:
- slabý tlak (slabý pocit vlastní síly, senzitivita, sugestivita, intuitivnost, tolerance, takt, mírnost, povolnost; dotknutelnost, vydražditelnost)
- girlanda (přirozenost, otevřenost, přejícnost, soucit, nekonfliktnost, ovlivnitelnost, nesamostatnost, odevzdanost)
- malé délkové rozdíly (skromnost, neasertivnost, submisivita, potřeba jistoty, pasivita)
- dolní délky (praktičnost, tradiční a materiální hodnoty, potřeba zakořenění, instinktivní jistota)
- fixace IVb v dolní zóně (submisivní sexuální role, odmítání tělesnosti, nejistota, stud)
- oblé, vlnité, jemné, křehké tvary (princip Jin)
"ženské" písmo
Obvykle lze typicky ženské nebo mužské písmo dobře rozeznat na první pohled. Mužskost / ženskost může být součástí dojmové charakteristiky písma.
Přestože jistota určení pohlaví pisatele není stoprocentní, je
grafologie ve vztahu k pohlaví validní, tzn.
má poměrně silnou vypovídající hodnotu.
Literatura:
1. Renzetti, Claire M.: Ženy, muži a společnost, Praha 2003, ISBN 80-246-0525-2
2. Pachmanová, Martina: Věrnost v pohybu, One woman press 2001, ISBN 80-86356-10-8
Intuice obrácená navenek si vybírá ty objekty, jež jsou příslibem nových možností, které otevřou nějaké nové, nepoznané tajemství. Pokud takovouto možnost už neslibují, jsou opouštěny a odhazovány jako nemilá přítěž. Člověka zajímá to, co ho může podnítit a osvobodit, zatímco to, co je už pevně dáno a neslibuje možnost změny a tajemství, je vnímáno jako stereotypní a nudné. Extrovertní intuitivec se tohoto stavu děsí, jakoby to bylo vězení. Stabilní poměry v něm vyvolávají pocity zalknutí.
