Pohádka o putování

Podobenství o ryze používaném / zneužívaném talentu 

Včera mě můj kamarád Marek Vavřinec upozornil na skvostnou, ale opravdu skvostnou pohádku, kterou prý kdysi viděl jako malé dítě a velmi ho celoživotně ovlivnila a dlouho ji jako dospělý nemohl najít, jak se vlastně jmenovala. Je to rusko-rumunsko-česká Pohádka o putování z r. 1982. Některé lokace jsou natáčené v Čechách: v Českém Krumlově, u hradu Kost a Trosky. Pohádka je fantastická, hrůzná, dobrodružná, s neustále se dynamicky rozvíjejícím nepředvídatelným dějem, který nenásleduje nějaká frázovitá pohádková klišé, naopak je láme a bortí.

Chci opět nabídnout určitou možnost čtení této pohádky s tím, že prozradím jen některé momenty děje, ale většinu vůbec zmiňovat nebudu. Zaměřím se jen na hlavní vypravěčský oblouk a postavy.

Сказка странствий

Zabití posvátného jelena

Systemická esej nad stejnojmenným filmem

V této eseji není mým záměrem poskytnout čtenářům estetickou recenzi na film: jestli je dobrý nebo špatný, jestli je to umění nebo není umění, jestli v něm herci hrají dobře nebo jestli je nebo není režisér blázen. Chci nabídnout možný způsob čtení - jak mu porozumět. S tím, že nabízím jen možný úhel pohledu, protože každé umělecké dílo je jako briliant s mnoha ploškami odrážejícími světlo a každý máme možnost chytit jiný "záblesk", aniž by to znamenalo, že jeden "pravdu" má a druhý ne. Budu prozrazovat děj, tudíž doporučuji článek číst až po shlédnutí filmu. (K podobně systemicko - metaforickému čtení vybízí například film matka!)

Tereza Pohlová: Červená je barva (...krve)

"Otče pomaluj mě krví
Otče pomaluj mě zemí."

(úryvek z lakotské modlitby)

Žijeme ve světě přehlceném informacemi. To jistě není myšlenka nijak nová. Pokud potřebujeme uchopit nějakou životní situaci, sbíráme k jejímu vyřešení informace: čteme články, knihy, hledáme na internetu, radíme se. V naší mysli pak dáváme informace dohromady a vzniká rovnice s výsledkem. Snažíme se najít odpověď na otázku: jak se mám zachovat co nejlépe? Kudy vede ta správná cesta? A naše mysl pracuje a selhává. Selhává, protože k pochopení a uchopení života jsou informace ve své důležitosti, jen malými pomocníky těch opravdu důležitých učitelů - a to je prožitek a vztah.

Jedním z prvních velkých učitelů je pro nás již od nejútlejšího dětství barva. Barva není informace. Barva nás učí jasnému a přímému vztahu, který neprochází skrze mysl, ale skrze prožitek.

Dítě instinktivně miluje barvy a jde jim vstříc. A co my dospělí? Jak vnímáme barvy světa a jejich souvislosti? Jak je prožíváme?